Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Následujúcí řečník je pán sen. Klofáč, prosím, aby sa ujal slova.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Přál bych si, abychom se konečně jednou ozvali energicky proti ignorování našich schůzí se sírany kompetentních vojenských činitelů. Trpěla-li to dosud ta či ona koalice, tedy my toho trpěti nebudeme. Jsem v poslaneckých sborech již 27 roků, v delegacích tuším od roku 1905. Vzpomínám si, když projednávaly se vojenské předlohy v poslanecké sněmovně ve Vídni. Měli jste pozorovati tu pozornost se strany povolaných činitelů ministerstva zeměbrany. Všichni kompetentní činitelé, kteří representovali jednotlivé obory, byli přítomni těmto debatám - a to i ve výboru - a zcela přirozeně byl všude i ministr zeměbrany. Právě tak vážně by Iv otázky vojenské projednávány ve společných delegacích. Mohu říci, že se často stalo, že v takové výborové, nebo plenární schůzi delegační bylo více zlatých límců různých generálů a jejich spolupracovníků, než nás občanských členů delegací. (Sen. dr Karas: Snad vás tím chtěli terorisovati!) No, ono to nešlo tehdy tak snadně, jen to chci říci, že vzájemný náš poměr byl velmi loyální, a myslím, že ani my, členové oposice - a byli jsme velmi často ve velice ostré oposici - neměli jsme žádných příčin stěžovati si, řekl bych, na netaktnost se strany oněch pánů, kteří representovali buďto ministerstvo zeměbrany neb ministerstvo války. Tato vlastnost ignorování začíná se zahnízďovati teprve u nás a uplatňuje se takovým způsobem, ke kterému nemůžeme mlčky přihlížeti. Proč vlastně debatujeme? Proč studujeme jisté otázky? Proč se jimi vážně zabýváme? Proto, aby tu nikdo nebyl z povolaných činitelů ministerstva národní obrany? Vím, že pan ministr národní obrany nechybí a nebudu ho dělati za to odpovědným - mám k němu osobně úctu - ale on musí poučiti pány, kteří representují jednotlivé obory ministerstva národní obrany, aby jednotliví referenti byli přítomni debatě, aby výtky a tužby, pokud jsou vážně míněny, slyšeli. Jen v této vzájemné loyální spolupráci mezi Národním shromážděním a mezi ministerstvem národní obrany můžeme dojíti potom k nějakým kýženým rozumným koncům.

Četl jsem i v katolickém orgánu v těchto dnech, a dnes budu míti příležitost několikráte jej citovati - v slídových listech - jak si velmi vážný vojenský odborník na to stěžuje, že u nás politické strany nemají žádného vojenského programu, jak vázne práce v branných výborech atd. Snad ta výtka do jisté míry může býti oprávněna, ale především je třeba, aby vojenská správa jisté otázky popularizovala, aby měla stálý styk s parlamentem a jej včas informovala.

Šest vojenských předloh a žádá se od nás, abychom je prostě odhlasovali. Šest vojenských předloh a jedna vážnější než druhá! Tyto otázky, týkající se kapes poplatnictva a zajištění naší republiky, nám nejsou lhostejný. Zejména po štvavé řeči maďarského sen. Richtera pozoruji, že otázka naší armády je velmi vážná. Jestli kdo mohl nás přesvědčiti, že stále musíme mysliti na armádu a na její potřeby, pak to byl mluvčí maďarského nacionalismu. A tu musím prohlásiti napřed, že měl mluviti maďarsky podle našeho jednacího řádu. Ten připouští, aby mluvil jen jazykem českým nebo slovenským, anebo když se přihlásil k maďarské národnosti, maďarsky. Absolutně není přípustné, aby mluvil jiným jazykem. Jestli tedy mluvil německy, mělo to účel propagační a tento postup je naprosto nesprávný. Pokud se týká této řeči pana kol. Richtera, dovoluji si tvrditi, že před rokem a snad ještě i před půl rokem by bývala v tomto shromáždění naprosto nemožnou. (Souhlas.)

Z této řeči slyším, řekl bych, ještě ozvěnu starých nenávistných dob. Z této řeči ozývá se rachot ručnic, strojních pušek a děl, tak mluví jen tem, komu je pořád ještě málo lidské krve, která ve světové válce byla prolita. To byla řeč promluvena na komando z Budapešti z tábora Horthyho. (Různé výkřiky.)

Pan sen. Richter vypravuje nám, co nám všecko hrozí a říká: Mám informace z. direktních pramenů atd. Mírové smlouvy budou změněny, a to proti nám. Kde jsou ty direktní prameny? V Praze jistě ne, ani v Bratislavě nemá je z tábora našich Slováků, kteří velmi dobře vědí, že vlastně jde o jejich kůži v prvé řadě. Ty informace nejsou z kruhů, které tento stát milují, nýbrž jen z těch kruhů, které usilují o zničení našeho státu. Jestliže dnes vydáváme 2 miliardy na ministerstvo národní obrany, máme na zřeteli především dlouho utiskovanou větev našich poctivých bratrů slovenských, jimž přejeme, aby.měli svoboda trvale zajištěnou. (Sen. dr Krouský: Předsedající rozuměl maďarsky a nechal ho mluvit německy) Opakuji, tato řeč by byla bývala nemožnou před rokem, je to řeč provokatéra, který nám hrozí vším možným, všecko ovšem v narážkách a na konec patheticky povídá ťsapienti satŤ. My jsme rozuměli i bez toho ťsapienti satŤ. Řečník náleží k táboru, který sní o nové evropské vojně, o novém konfliktu, který by znovu upravoval hranice mezi jednotlivými státy. Proti tomu musíme se ohraditi. Hranice naší republiky jsou upraveny platnými mírovými smlouvami, a kdyby někdy ukázala se nezbytnost nějaké malé korektury pro oba sousedící státy nutnou a výhodnou, pak k tomu nejsou války a dřívější krvavé methody, potom methody demokracie znají jenom poctivé a věcné dohodování se mezi státy a národy a jejich povolanými representanty. To platí pro Evropu vůbec, ale řekněme, že by u nás bratři Slováci si přáli, aby některá ta místa, kde jsou za hranicí v Maďarsku samí Slováci a kde to geograficky a i jinak vlastně patří na Slovensko, aby byla připojena ke Slovensku a na druhé straně zas bylo by tu některé místečko, se kterým nemáme co dělati nacionálně anebo státně a strategicky, tu je jistě možno věcně o tom mluvit, ale bez kanónů, dohodou mezi státy, parlamenty, národy. Mluvím ovšem akademicky. Ale když za 8 let po tragedii světové přichází se k nám s hrozbou nové války, tu musí se tu ozvat mocný protest nás, kteří zastupujeme lid, lid, který pravé peklo hrůz vytrpěl za světové války a mamě jen jedno přání, aby nikdy více toto neštěstí nebylo již na národy, lidstvo a Evropu sesláno. (Potlesk.)

Pan sen. Richter volal: Vy budete teprve viděti, co přijde, vy se zhrozíte, vy se zděsíte! Ani když jsem byl malý, nebál jsem se čerta, když přicházel s Mikulášem. Nač takové pouštění hrůz! Ani tetu čert, kterého nám ukazuje mluvčí s maďarsko-nacionální strany, nebude nám naháněti strachu, a velmoci dnes poměry ve střední Evropě lépe znají, než dřív, aby pro maďarské oči měněna byla mapa Evropy. Klid potřebují Maďaři, stejně jako Československo, a potřebuje jej celá Evropa a řekněme celý svět. Nová světová válka musila by znamenati definitivní katastrofu bílého plemene. Nemluvím o Americe, ale jistě bílého plemene evropského. Vždyť my dnes již přece si musíme uvědomovati fakt, že po této světové válce se ozývají barevná plemena všude. To, co vidíte v Číně, není nepatrná událost. To je velká událost s ohromnými následky. A je to vlastně jen počátek velkých hnutí a velkých nebezpečí, které pro světový význam bílého evropského plemene mohou znamenati zvonění umíráčkem, jestliže Evropa konečně už nezmoudří, jestliže všichni v Evropě nezbavíme se staré předválečné mentality, která nakonec ubíjí státy a národy v celé Evropě. Proto protestujeme proti řeči tak nenávistné, jakou právě jsme slyšeli z úst pana sen. Richtera, proti řeči, která nás, kteří jistě chceme býti dobrými sousedy všem, musí vyburcovati z klidu a lhostejnosti.

A nyní k věci! Konečné jednání o vojenských předlohách v zákonodárných sborech spadá právě v období jisté mezinárodní krise, nervosity a neklidu, kteréžto delší dobu již trvající nezdravé a klid států ohrožující ovzduší vyvrcholilo v Asii v osvobozovací boj čínského národa a v Evropě před několika týdny ve velmi vážný konflikt Itálie s naším spojencem, s bratrskou Jugoslávií. Věříme pevně, že rozvaha a rozum v tomto konfliktu zvítězí a těší nás, že Svaz národů prokázal tady nesporně svou autoritu a především, že největší státy evropské měly dost autority, aby za osm let po světové válce nesměl těžce vykoupený mír lidstva lehkomyslně být porušován. Ale i když Evropa bude ušetřena teď nového krveprolévání a některá nedorozumění budou smírnou cestou urovnána, o čemž nepochybuji, úplného klidu tím rozhodně dosaženo nebude.

Mezinárodní rozčilení, zachvátivši znovu celý svět, má za následek zbrojení všech států, aby byly na vážné chvíle připraveny co nejlépe, protože v moc nové a mladé mezinárodní instituce Svazu národě - i když její nejnovější zásluhy jsem podškrtnul - přes veškeré snahy a přání, tomuto shromáždění dopomoci k rozhodujícímu vlivu, který by byl s to učiniti konec všem válkám a nesčetným utrpením z nich plynoucím, není a nemůže být ještě absolutně rozhodující.

Proto francouzský ministr války Painlevé, pojednávaje o nutnosti radikální branné reformy a reorganisace armády na podkladě ozbrojeného národa, ke kterémužto plánu se ještě vrátím, abych ukázal na některé naprosto nespravme názory našeho hlavního štábu ve věcech armádních, pravil: Není rozporu mezi mými nevinnostmi jako ministra války a Briandovou zahraniční politikou. Chceme-li však ještě více posloužiti myšlence míru, pak musí se Francie vojensky zajistiti a odrazně převzíti obranu své bezpečnosti. Kdyby Francie byla neschopna úspěšně čeliti vpádu. stala by se nejnebezpečnějším pokušením pro zlé duchy, kteří znepokojil jí celý svět Pojednávaje pak dále o opevnění pohraničního území, kteréžto práce si vyžádají doby několika let a náklad u přímo ohromného - mluví se dokonce o 7 miliardách franků - pravil, že z toho nelze usuzovati na úmysly útočné, naopak že Francie žádným způsobem nechce brzditi duševní odzbrojení národů v Evropě.

Není to však jen Francie, která odhodlává se k rázným ochranným a obranným opatřením za spoluúčasti celého národa, je to především Polsko, které se cítí ohroženo jak Německem, tak sovětským Ruskem, a je to i Rumunsko, které rovněž je značně zneklidněno, Jaký horečný chvat v otázkách obrany země panuje v Polsku, důkazem toho, jest fakt, že maršál Pilsudski žádá, aby Každý dům byl v případě války tvrzí, aby každý občan byl schopen hájiti svou vlast, kteroužto povinnost rozšiřuje i na ženy. Ženy nejsou cvičeny jen pro pomocné služby, nýbrž i v zacházení se zbraní, ve střelbě, jsou kasárnovány po dobu kursů pro ně zvlášť zřízených, aby si zvykly na vojenský pořádek a disciplínu.

Nechci zmiňovati se siřeji o ohromném zbrojení Itálie, sovětského Ruska, poraženého Německa, které obcházením mírových smluv vycvičuje v ilegálních formacích ohromný reservoir mužů, základ to mohutných záloh, které v moderní válce hrají velmi důležitou, ba rozhodující roli, poraženého Maďarska, které svými nepřátelskými city k nám nikterak se netají, čekajíc na vhodnou příležitost k odvetě, aby se mohlo zmocniti opět našeho Slovenska, na něž nemůže zapomenouti.

Mezinárodní situace není tudíž tak klidná a růžová, jak bychom si v zájmu všeobecného míru i v zájmu svém vlastním přáli.

Jestliže náš zahraniční ministr, jehož optimismus všeobecně známe a rádi také sdílíváme, před dvěma měsíci pravil, ťže existuje mezinárodní nervosita, určitá krise, kteréžto rozčilení bývá vždycky symptomem věcí, majících dalekosáhlé pozadí, a že proto musíme bedlivě, ale rozvážně sledovati situaciŤ, jsou to slova, která nemusí nás sice hned strašiti, ale jistě vybízejí k ostražitosti.

Je proto příkazem prozíravosti, včas postarati se o taková bezpečnostní opatření, která by předem vylučovala překvapení, slabost a nepohotovost státu. Je potřebí míti vždy na zřeteli odpovědnost před historií a našimi potomky, aby nám nebylo právem jednou vytýkáno, že jsme opomenuli učinili vše, co by uchránilo stát před překvapením, porážkou a zničením. Býti připraven, toť vše.

Ochrana státu na venek je svěřena naší branné moci a tu nutno si položiti otázku, zda jsme nyní po 8 letech budování branné moci na takovém stupni pohotovosti a bezpečnosti, jak by si bylo přáti. Na tento problém nutno se dívati se dvou hledisek, a to: s hlediska všeobecného, s hlediska poměru veřejnosti k armádě a jejím potřebám a pak s hlediska čistě odborného.

Pokud jde o veřejnost a její poměr k armádě, jeví se o otázky armádní dosud u nás zájem celkem velmi malý, jako kdyby naše branná moc nebyla také důležitou záštitou naší samostatnosti, která vyžaduje v míru ohromných obětí finančních a osobních, ve válce pak obětí životů statisíců občanů. Pokud jsme svého vojska neměli, toužili jsme po něm. Hrdinné činy vojenské našich předků byly nám zářným vzorem a příkladem vysokých ctností vojenských, z nichž jsme čerpali sílu, odvahu a vůli ke staletému odboji, jenž vyvrcholil za války světové v činech našich chrabrých vojsk zahraničních, v legiích. V této době bojů za svobodu národa všichni s láskou, obdivem, úctou, pýchou a nadějí v konečné vítězství upírali jsme své zraky k těmto bojujícím národním hrdinům. Sotvaže jsme však svého samostatného státu dobyli, zapomněli jsme příliš rychle, jak tento náš stát vznikal na krvavých bojištích, a že osud jeho musí opírati se také o organizovanou a každé oběti schopnou vlastní pohotovost. Naše veřejnost si poslání své vlastní armády v plném svém rozsahu a významu, bohužel za tolik let, dosti dobře ještě neuvědomila, což se projevuje i tím, že se pohlíží mnohdy na armádu jako na nutné zlo spíše nepřátelsky, tak jak to bývalo zvykem za Rakouska, než na vlastní národní hrdost a jedinou naději pro doby zlé. Pozornost veřejnosti vyvolala jen aféra benzínová, Gajda a neštěstí v Truhlářské ulici, zkrátka jen to, kde je trochu sensace a trochu politiky, ale šest vážných významných vojenských předloh nevyvolává žádné pozornosti.

Jak vysvětliti si tento stát přímo ohrožující zjev vlažnosti národa k své vlastní armádě? Po 8 letech budování armády měl by býti poměr veřejnosti k branné moci rozhodně mnohem vřelejší a upřímnější, než jak jsme toho žel svědky, jak jinak zajímá se občanstvo o svoji armádu v cizích státech a jak jinak jest tam o zvýšení zájmu o bezpečnostní a pohotovostní otázky a problémy postaráno! V tom směru jsme rozhodně velmi pozadu, a nikterak nenadsazuji, prohlašuji-li, že tato vlažnost k nejdůležitějším otázkám státní existence mohla by se velmi vymstíti, nepostaráme-li se, dokud je ještě čas, o nutnou a rychlou nápravu. Je v zájmu státu samého, aby lid nebyl ukolébán v domněnku a přesvědčení, že nyní, kdy dosáhl své státní samostatnosti, nemusí se již o svou budoucnost strachovati.

Právě horečné zbrojení a propagace obrany země vším občanstvem v cizích.mocných státech nabádá k podobným opatřením i u nás, abychom se neocitli svou přílišnou důvěřivostí a optimismem jednou v situaci, na níž jsme nebyli řádně připraveni a která by mohla míti pro nás, pro náš stát a jeho samostatnost nedozírné, ba katastrofální následky.

Vinníky jsme všichni. Jsem sám starým žurnalistou a proto začnu s tiskem. Velmi účinným propagačním prostředkem je nesporně denní tisk, který by měl býti vhodně doplňován přednáškami, radiem, kinem, propagací tělovýchovou a sportem všeho druhu, specie!ně střelectví, letectví atd. za účinné morální a zvlášť vydatné hmotné podpory se strany státu, především vojenské správy.

Sledujeme-li trochu bedlivěji denní tisk, tu konstatujeme, že se, a to oprávněně, věnuje velká pozornost všem aktuelním otázkám a problémům, majícím vztah k přítomnosti, neb blízké budoucnosti jednotlivců a určitých skupin stavovských, třídních atd. Jest jen přirozeno, že tyto otázky, dotýkající se tolik denního života, zajímají velice širokou veřejnost, byť po stránce odborné není valná část občanstva a také nemůže býti ve všech oborech na výši situace. Nepodceňujeme žádnou z těch otázek, ale jakmile jedná se o existenci státu, musí nám záležeti především na organisaci branné moci a její pohotovosti. A tu nutno bohužel doznati, že se tisk o tyto tak nesmírně důležité problémy bezpečnostní poměrně velmi málo stará, Dokladem toho je celkem skrovný počet článků a úvah v denním tisku o aktuelních otázkách armádních; skoro by se mohlo říci, že se v našem tisku píše o armádách cizích více, než o armádě vlastní. A přec nesmí býti veřejnosti lhostejno, jak jest o osudy milionů občanů, jejich rodin a majetku v případě nejkritičtějšího období, t. j. v případě války, postaráno. Co budou nám platný všecky v míru docílené úspěchy v různých oborech, jestliže by v případě válečného konfliktu naše branná moc selhala?

Každá rozumná vojenská správa má jistě jen radost z toho, může-li konstatovati, že na armádních otázkách a problémech a jejich řešení má veřejnost zvýšený zájem a že občané sami iniciativně k obraně vlasti a zvýšení pohotovosti a bezpečnosti státu podle všech svých sil, zkušeností, vědomostí a schopností s láskou a chutí přispívají. Jen tam, kde občanstvo je si plně vědomo svých povinností, je dobře o stát postaráno. Tohoto tak nesmírně důležitého momentu není si dobře vědoma ani sama vojenská správa, neboť by musila jinak než dosud o zpopularisování armády pečovati. Vždyť osud státu nezávisí jen na armádě samé, nýbrž i na jeho všech občanech, především na jejich kvalitách a hodnotách mravních, na jejich ideovém poměru k státu samému.

Že jednotné idee státní máme potřebí jako soli, o tom nebude sporu. V tom ohledu může nám. sloužiti většina států za vzor, ať jde o státy vítězné, neb poražené jako: Francie, Belgie, Itálie, Jugoslávie, Polsko, Německo, Maďarsko, kde jednotná idea státní proniká všecky občany. Tyto státy hledí však také, byť mnohdy velmi drakonickými opatřeními, chrániti své občany před nebezpečným a nakažlivým vlivem různých agitátorů, hlásajících idee a programy protistátní.

Takové jednotné idee státní, která právě v nejtěžších dobách prokáže nejvyšší vzepjetí všech mravních a fysických sil národa a státu, dosud žel u nás postrádáme. To jest ohromné minus, za které jest do jisté míry i naše armádní vedení odpovědno, které mělo právě při všech svých kalkulacích věnovati nejen čistě odborným otázkám, nýbrž i morálním a mravním hodnotám občanstva zvýšenou a bedlivou pozornost.

Světová válka, myslím, že dostatečně prokázala ohromný vliv morálních kvalit armád i občanstva na průběh a výsledek tohoto přes 4 léta zuřícího gigantického zápolení, ze kterého vyšli jako vítězové národové se silnějšími nervy a s vůlí zvítěziti. Právě ve válce, kdy občané přinášejí největší možnou oběť na oltář své vlasti, vydáni na pospas hrůzám bojů, fysickému a duševnímu napětí, strádání a útrapám všeho druhu, zmítáni touhou po domově a starostmi o své drahé, ve vítězném postupu, v obraně, nebo ústupu, zde na poli smrti a zkázy ukáže se pravá hodnota bojujících mas a jejich vedení. Pro konečný úspěch není rozhodující ani tak početnost, jako kvalita vedení a morální převaha bojujících, jejich vůle zvítěziti stůj co stůj.

Když tedy nebezpečí válek - bohužel - odstraněno ještě není, pak je potřebí, aby byl národ na každé nebezpečí náležitě připraven nejen po stránce materielní, technické, výcvikové, nýbrž též po stránce morální, mravní, ideové, státní. Budou-li již v míru všichni občané na život v poli náležitě připraveni a budou-li prodchnuti láskou k vlasti, brániti a hájiti ji ze všech svých sil, pak netřeba o osud státu míti obav. Jen vůle zvítěziti dopomůže národu k úspěchu; musí však býti připraven i na oběti. Bez nich byly by boje marné. Vezměme si příklad z naší slavné historie, kdy se Čech nebál ani značné přesily nepřátel, nebo z války světové, kdy hrdinní Srbové vyhnáni ze své vlasti se přec nevzdali, ba byli to právě oni, kteří první zasadili smrtelnou ránu frontě balkánské a osvobodili tak svou vlast, čin to v pravdě heroický, který otřásl v základech houževnatostí centrálních mocností, jemuž pak následovaly útoky na frontě italské a francouzské, končící úplnou porážkou ústředních mocností a skvělým vítězstvím dohodových armád.

l ostatní, ve světové válce okupací postižení národové, jako Belgičané, Francouzi, Rumuni, Italové, podali svým vzdorem vůči nepřátelům a sebezapřením důkaz nejvyšších ctností občanských, jež nakonec byly korunovány vítězstvím. Pokud se mohou armády spolehnouti na patriotismu svých občanů za všech okolností - i těch nejtěžších, potud státy nejsou poraženy.

Je proto naléhavě potřebí, aby byla veřejnost naše, podobně jak se děje dávno již v cizině, intensivně poučována o důležitosti armády a jejího poslání, jejího výcviku, výzbroje, pohotovosti a vedení, o významu toho všeho pro osud vlastního státu. Zejména musíme buditi zájem mládeže a dorostu o naši slavnou historii, z níž i naše legie svoji sílu a odvahu čerpaly. To je prvním předpokladem heroických a vlasteneckých činů ve válce, kdyby nám byla snad někdy vnucena. Morální sílu, odvahu, bojeschopnost, odolnost, lásku k vlasti již v.míru musíme pěstovati a podporovati zvláště u mladé nynější generace, která Rakousko vlastně už neznala a neví, co je to nesvoboda. Těchto ctností občanských nesmí naše mládež, vyrůstající ve změněném prostředí osvobozeného státu a neznající, jak jsem řekl, poroby a pohany, v níž jsme sami úpěli, nikdy pozbýti, neboť by ztratila námi tak těžce vybojovanou svobodu svou slabostí, nerozhodností, a snad i zbabělostí. K tomu však nesmí dojíti a této katastrofě musíme včas čeliti. Buďme pamětliví toho, že za osud svých dětí jsme v první řadě odpovědni my dospělí. Nechtějme, aby nás naši potomci soudili a odsoudili za to, že jsme opomenuli jim v mládí vštípiti energii, lásku k vlasti, odvahu, kázeň, bojeschopnost a odolnost, kteréžto vlastnosti tvoří základ vítězné armády a života schopného národa vůbec. Tam, kde tento morální základ chybí. zhroutí se v kritickém okamžiku armáda i stát, byť by jinak byly sebe lépe vyzbrojeny a vedeny.

Jen dík těmto vysokým morálním kvalitám dospělých, které se přenášejí za podpory státu brannou předvýchovou i na mládež a dorost, začíná se na př. poražené Německo vůčihledě zotavovati a Itálie nabývati význačného mezinárodního vlivu. I náš národ, ač byl ve staleté podobě, dokázal svými skvělými mravními a duševními kvalitami, že nemůže býti sprovoděn se světa, pokud neztratí svého ideálu a touhy po samostatném žití. Naší mládeži a dorostu, který se vyvíjí v odlišném prostředí samostatného svobodného státu, je právě potřebí jednotné idee státní, aby nestal se právě v době zrání obětmi ideí, hesel a programů mnohdy tendence protistátní. Nejde však jen o komunistickou mládež a dorost, jde i o dorost všech stran t. zv. státotvorných, který je také někdy ve výchově na scestí. Důkazem toho je konstatování samého ministra národní obrany, že se zvlášť inteligence a synkové bohatých rodin snaží vyhnouti vojenské povinnosti, aneb zkrátiti vojenskou službu na minimum, neštítíc se ani nepravdivých údajů a lží, jen aby svému státu nemusila přinésti žádnou oběť. A to jde, prosím, v tomto případě právě o mladíky okázalým vlastenectvím se na hony vychloubající, však jen potud, pokud stát na nich ničeho nežádá. Jak viděti, ve výchově našeho dorostu není to v pořádku, ba nutno míti vážné obavy o budoucnost státu, až takto rozkladně a nezdravě vychovaný dorost bude dospělými občany a převezme řízení státu do svých rukou.

Důležitým prostředkem ke vštípení státní jednotné idee je podle mého názoru a přesvědčení branná před výchova, od které, a to je zajímavo, náš hlavní štáb upouští, když se byl pro ni a na základě informací z ciziny a po našem stálém volání konečně rozhodl a její předložení zákonodárným sborům oznámil. Nevím, co si mám o tomto postupu mysliti a lekám se toho. Vždyť právě hlavní štáb je to, jenž by měl za všech okolností svými vojenskými odbornými vědomostmi všem imponovati. On by měl v otázkách armádních politické strany vésti a je o svých požadavcích přesvědčiti; zatím však dočkali jsme se toho, že místo aby náš hlavní štáb vedl, je sám politickými stranami veden.

Hlavní štáb v důvodové zprávě ministerstva národní obrany o nutnosti ponechání 18měsíční presenční služby původně mimo jiné zdůrazňoval, že na 14timěsíční výcvik nelze pomýšleti, pokud nebudou realisovány jisté předpoklady, z nichž jedním z nejdůležitějších jest ťorganisace všeobecné a povinné předvojenské branné přípravyŤ. Zatím však, jak nyní se nám řeklo, půjde 14timěsíční výcvik i bez této předvýchovv, což jsme neustále tvrdili a o čemž jsme i psali. Za loto naše tvrzení vrhli se na nás různí vojenští odborníci, hatící v denním tisku československých koaličních stran občanských oficielní stanovisko hlavního štábu, podezřívajíce nás z demagogie, a já nevím z čeho. Nyní, kdy hlavní štáb v této základní otázce před zákulisními vlivy kapitulovala uznává teď možnost a proveditelnost 14timěsíční presenční služby - za dva roky - i bez této předvýchovy, přejímá tak stanovisko naše, proti němuž se tolik rozčiloval a jež označoval za demagogii. Nebyli jsme to tedy my, kteří v tomto ohledu své stanovisko jsme měnili, nýbrž - a to k našemu překvapení - někdo jiný. Tvrdili jsme. že branná předvýchova má sloužiti k dalšímu snížení presenční služby pod 14 měsíců, jak to konečně nyní vidíme i v cizině, kde, jako na př. v Belgii se zavádí 9timěsíční, ve Francii se uskuteční 12timěsíční výcvik.

Vojenská správa, která po měsíce zdůrazňovala nutnost branné předvýchovy, najednou tento svůj projekt oddaluje na neurčito, jak sám ministr národní obrany byl oznámil. Jestliže se vojenská správa zanáší s úmyslem přijíti s tímto návrhem po letech, kdy bude již snad vůbec pozdě, prostě nenahlížím, proč vše děje se u nás na tak dlouhé lokte. Netajím se s tím, že branná předvýchova by měla v zápětí určité přechodné svízele, ale právě zde měl hlavní štáb možnost a příležitost ukázati, co dovede, neboje se potíží a překážek.

Branná předvýchova, jak jsem byl pravil, má pro nás nesmírně důležitý význam nejen po stránce výchovné, mravní, ideové, nýbrž též i po stránce vojenské jako základ dalšího značného snížení presenční služby a zvýšení morální hodnoty jak armády, tak občanstva pro případ válečného konfliktu.

Opustil-li hlavní štáb tento jedině správný základ, pro který se po dlouhém uvažování pod tlakem zasvěcenějšího veřejného mínění a příkladů z ciziny konečně byl rozhodl, je to důkazem jeho slabosti. Hlavní štáb má imponovati sebedůvěrou a rozhodností, má státi pevně a neochvějně na svých požadavcích, ke kterým dospěl na základě podrobného a odborného uvažování. Jestliže tedy nyní dal se ovlivňovati, že brannou předvýchovu opouští, současné však ohlašuje její předložení na pozdější dobu, což je už po všech našich zkušenostech velmi problematické, pak v tomto jednání nelze spatřovati nic jiného, než kapitulaci před vlivy politickými.

Nevím přesně, jak si hlavní štáb tuto brannou předvýchovu představoval; pokud je mi však známo, chtěl ji řešiti čistě po vojensku a měly jí býti účastni jen 2 předodvodové ročníky. Takové řešení, to musím upřímně říci, nepřineslo by nikdy žádoucího výsledku. Bylo by nejen drahé, nýbrž i komplikované, neúčelné a neekonomické.

Má-li vojenskou předvýchovou armáda získati, pak nutno ji účelně včleniti ve stávající tělovýchovné, sportovní, střelecké atd. organisace lidu, čímž by se časem vykrystalisoval poměr mezi veřejností a brannou mocí jistě dobrý. Problém státotvorné výchovy dorostu je pro náš stát nesmírné důležitosti a nesměl by se bráti na tak lehkou váhu. Jak jinak si v tomto směru počínají na př. Němci nebo Italové, kde systematická průprava mládeže a dorostu pro obranu vlasti je téměř skutkem. Vím, že Itálie je v jiné situaci. Tam se prostě komanduje. Když se přichází s povinnou vojenskou předvýchovou v posledních dvou letech před presenční službou, tak je to práce pro naše soudruhy komunisty, kteří by se toho chytili, byla by to také práce pro každou jinou iredentu. Jsem pro předvýchovu dobrovolnou, jen ta má u nás význam. Francie je nám v mnohém příkladem, ale ne ve všem. To morální, co máme my ve svých tělovýchovných a tělocvičných spolcích, Francie nemá. Francii by to stálo ohromné peníze. Podívejte se na všechny naše spolky tělovýchovné a tělocvičné, od Sokola přes hasičské spolky, až po spolky střelecké, sportovní, skautské atd. Ty všechny budou dobrovolně spolupracovati. Generální štáb podle všeho neví. jakou ohromnou morální sílu máme v těchto spolcích, a nepochopil, jak je lze pro zvýšenou obranu vlasti využitkovati. Nejde tu ani tak o bojovou průpravu, ač i toho nelze podceňovati, jako hlavně o zdravý vývoj ideový a morální, hlavně po stránce vštípení ušlechtilých vlastností občanských jako je vlastenectví, spolehlivost, vytrvalost, sebezapření, iniciativa, sebevědomí, chrabrost, bystrost, odvaha, kázeň atd. s vyloučením politického zahrocení, bez kteréhožto zdravého nezkaženého jádra národ v dobách kritických, jako je válka a s ní spojené útrapy všeho druhu, rozhodně může selhati.

Nemyslíme tedy na zmilitarisování národa, nýbrž především na jeho ideové a mravní zocelení a sjednocení v zájmu státu, které by mělo blahodárný vliv i na naše příliš rozhárané poměry politické, jež zavinují, že pro malé věci se pereme a na velké a hlavní často nemyslíme.

Řádná výchova mládeže a dorostu jak po stránce tělesné, tak i mravní, tanula i našim zakladatelům Sokolstva na mysli; vždyť podle Tyršova plánu mělo Sokolstvo věnovati se též vojenské předvýchově i střelbě, majíc tvořiti základ vlastní armády, armády to skutečně lidové - celého národa. Armáda měla býti vyvrcholením programu sokolského jak po stránce ideově, mravní. osvětové, tak po stránce fysické a odborné vojenské zdatností. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Nevojenský program Sokola, který v dobách útisku byl jedině možný, měl automaticky padnouti ve vlastním státě, a na jeho místo nastoupiti revidovaný program sokolský s hlediska celostátního a obrany vlasti, program tudíž značně rozšířený, hlavně o odbornou průpravu všech jeho příslušníků pro potřeby armády. Tím by se docílilo také toho, že by členstvo, takto účelně při praveno, nastupujíc službu vojenskou, přicházelo již do celkem známého prostředí.

Tak by bylo lze presenční službu ke zdaru jednotlivce i k prospěchu státu samého značně zkrátiti; ale nejen to, předvojenskou výchovou potlačilo by se značné zlo, které se dosud při nastupování nováčků k vojenské povinnosti neblaze projevuje, totiž nenadálý přechod do cizího prostředí, kde individualita jednotlivcova, zvyklá poměrně značné svobodě jak duševní, tok osobní, je vystavena v prvních dobách vojenského výcviku nezvyklým zkouškám a křísím, jsouc nucena mnohdy s vnitrním odporem podříditi se bezpodmínečné poslušnosti a vojenské kázni. Podle založení jednotlivcova a okolností jeví se tyto účinky náhlé změny prostředí a životosprávy vůbec velmi rozmanitě; někteří nováčkové vpraví se poměrně rychle do nového způsobu života, některým však je vojna pravou mučírnou, byt se s nimi nenakládalo nikterak špatně. Příčiny sebevražd ve vojsku jsou jistě z části zaviněny zoufalstvím mladých lidí nad cizím pro ně prostředím, do kterého byli nedobrovolně násilně a nepřipraveni vehnáni. Předvojenská výchova má rozhodně po této stránce hluboký význam psychologický, výchovný i celostátní. Myslím, že si Tyrš poměr Sokolstva k armádě a naopak asi představoval takto: neustálým vzájemným kontaktem dosíci, aby nováčkové od prvního dne cítili se v armádním organismu jako doma.

V našem státě nemáme však jen Sokolstvo, nýbrž ještě jiné velmi četné tělovýchovné a sportovní korporace, s nimiž by armáda musila býti rovněž v těsném styku a spolupráci, aby se zdařilo velké dílo sjednocení občanstva s armádou k obraně vlasti.

Tento věru přímo ideální stav obrany vlasti celým národem není dosud nepochopením vojenské naší správy realisován, ač světová válka sama poskytla názorný příklad vzniku mobilisovaných mas, celých tedy národů ve zbrani. Branné systémy velkých států evropských cílí k plánovité organisaci ozbrojeného národa, ať je to Německo, Rusko nebo Francie, Itálie, Polsko atd., kde branné předvýchově zvlášť věnuje se bedlivá pozornost a péče, a to plným právem. Jestliže náš hlavní štáb zříká se branné předvýchovy, je to s hlediska pohotovosti ideové a mravní celého národa, i s hlediska čistě vojenského čin naprosto nesprávný.

U nás našel se divisionář, generál Čila v Král. Hradci, který zkusil novou věc. Vyzval sokolské spolky, zdali by jejich nováčkové nechtěli o několik neděl dříve nastoupiti. Nevím, kolik se jich přihlásilo v oblasti královéhradecké diví se. Stát neměl při tom útrat, sokolské jednoty si všecko zaplatily samy. Pro tyto nováčky, kteří se dříve přihlásili, měla se opatřiti jenom lůžka. Oč se jednalo? Aby armáda opatřila si řadu vojáků připravenějších, po každé stránce spolehlivých a dobrých. Po prvním pokusu mohly dáti se jiné a ve větším měřítku, pro výchovu příštích poddůstojníků znamenalo by to mnoho. Ale jen Čila z Král. Hradce odešel a jeho nástupce už celé věci zas nechal.

Ideální stav obrany vlasti celým národem není tedy nepochopením našeho hlavního štábu realisován, ač světová válka sama poskytla názorný příklad vzniku mobilisovaných mas lidových, tedy celých národů ve zbrani. Branné systémy velkýcih států evropských cílí k plánovité organisaci ozbrojeného národa, ať je to Německo, Rusko, nebo Francie, Itálie, Polsko atd., kde branné předvýchově zvlášť věnuje se bedlivá pozornost a péče, a to plným právem.

Je velmi těžké, jak se říká, dělati tu před výchovu? V městech by prý to ještě nějak šlo, ale co s vesnicí? V každé téměř větší vesnici máme Sokola, máme i jiné tělovýchovné spolky a tělocvičné jednoty. Tedy i ve vesnicích se dá mnoho dělat, jen budeme-li chtíti a budeme-li míti vhodný program. Všude najdeme také legionáře, záložní důstojníky a poddůstojníky - je třeba jem organisace, vedení a příkladu. Francie má 80.000 organisovaných záložních důstojníků ve 300 odbočkách. To už něco znamená. (Zpravodaj sen. dr Karas: My máme také silný svaz záložního důstojnictva!) Ano, a velmi čestně působí tento svaz, ale mohlo by se dělati víc, kdyby jeho členstva bylo využito, jak po tom voláme a jak jsme to v praksi viděli i ve spolcích miličního důstojnictva ve Švýcarsku.

Konečně i ve světové válce jsme viděli, co je to předvýchova. Vojsko, které vyšlo z kasáren, bylo za několik neděl rozbito na padrť. Ty státy, které měly předběžnou výchovu - třebas i vojensky neorganisovanou - byly v lepší situaci. Nikdy by nemohly Amerika a Anglie tak rychle vytvořiti své armády, kdyby bývaly neměly sportovně vychovaný dorost. Jestliže s různými výtkami přicházím, nechci adresovati je na adresu dnešního generálního štábu. Jsou tam lidé sympatičtí, sám šéf jeho, gen. Syrový, v jehož tváři vidíme stopy Zborova, je člověk milý a poctivý, a vím, jaké jsou to někdy balasty dědictví systému předcházejícího, který po léta ignoroval všecky odlišné vlastnosti našeho národa - mně jedná se jen o věc a když o armádu, tak o armádu dobrou! Pokud jde o vojenské předlohy samotné, musím upřímně doznati, že nepřinášejí celkem vůbec žádných zlepšení a žádných radikálních změn v branném systému a v organisaci armády, kterých by bylo vzhledem k všeobecnému zvýšenému zbrojení a mezinárodní nervositě, k zvýšení pohotovosti a bezpečnosti státu, při všestranné účelnosti a ekonomii, jak časem, silami i penězi, naléhavě bylo potřebí, jak to vidíme právě u největších států evropských, které opustily nebo opouštějí zastaralý předválečný systém kádrový s dlouhou dobou presenční a nahrazují jej kombinací systému kádrového se systémem miličním, kterážto kombinace je více zdokonalenou milicí, ozbrojeným národem, než čímkoliv jiným.