Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Fijala.
Sen. Fijala (německy): Dámy a pánové! Reakcionářské vojenské předlohy, jež nám nadělila česko-německo-slovenská vládní koalice, jsou jen účelným. pokračováním všech ostatních reakcionářských předloh zákonných, podobně jako reforma daňová a reforma správní, jež vesměs nařízeny jsou proti hmotným a politickým zájmům velikých mas pracujících lidí v Československu. Od doby trvání republiky vykonala česká buržoasie ve spolku s českými sociálními demokraty nemálo v oboru reakcionářského zákonodárství. Ale teprve od té doby, kdy mluvčí německého a slovenského nacionalismu, hubatí hrdinové nacionálních frází, kteří, jak známo, mají spachtováno právo a povinnost hájiti zájmy obzvláště Němců a Slováků, zasedají ve vládě, řádí československá reakce zcela bez překážek. Reakcionářská a protirevoluční povaha vojenských předloh projevuje se. abych tak řekl, v trojím směru, a to znamená předně, že česko-německo-slovenská koaliční vláda ve své otrocké odvislosti od mocností evropské proti-revoluce přispívá svým poctivým podílem k ohrožení míru, za druhé znamená prodloužení služební doby a podlé oloupení o volební právo vojínů, že československý vojenský aparát má se státi povolným nástrojem v boji proti vnitřnímu nepříteli, a konečně mají ustanovení o certifikatistech veškeré české byrokracii umožniti nelítostný boj proti národnostním menšinám, obzvláště proti menšině německé. Praktická vojenská technická opatření německo-slovensko-české vlády stojí v plném rozporu k teoretickému názoru presidenta Masaryka, jenž nedávno československému a ostatnímu lidstvu ráčil nejblahoskloněji zabezpečiti devadesátiletý mír. V cizině mluví hlava československého státu o devadesátiletém míru a doma zbrojí vláda k válce. Pan president mluví o míru a blahobytu měšťáckého světa a v touž dobu krade německo-slovensko-česká vláda vojínům volební právo. prodlužuje služební dobu a pečuje o tajné sledování a šikanování vojínů. O těchto metodách šikanování bylo by lze dnes již vyprávěti celé svazky. Chci se nyní zabývati jen obzvláště křiklavým případem, jenž ukazuje, jaká je methoda, kterou se vojáci dohánějí k zoufalství. Československý státní občan Josef Ji ras nastoupil dne 1. října 1923 ke 14. pěšímu pluku v Prešově. Krátce na to byl tento nováček pro nějaký nepatrný delikt odsouzen k trestu žaláře na 8 měsíců. Během této doby trestu uprchl jiný vězeň ze žaláře. Na to nařídila správa mimořádné zhoršení v zacházení s vězni a nad to zákaz kouřiti. Jako protest proti tomu zahájilo 27 vězňů hladovku. Hladovka skončena byla po šesti dnech, po zrušení zostřených opatření. Ale pak byli vojíni, kteří se hladovky zúčastnili, postaveni před vojenský soud. Tento soud nadiktoval tyto pobuřující tresty: vojín Mottl odsouzen byl na 2 roky, vojín Zvoníček na 2 roky a 3 měsíce, vojín Votruba na 1 rok a vojín Jiras na 1 a půl roku do žaláře. S Jirasem bylo po odpykání trestu zacházeno tak špatně, že konečně zběhl. Pak byl opětně odsouzen ke 4 měsícům. Když po odpykání tohoto trestu nastoupil zase službu, pokračoval rotmistr Sustek v týrání tohoto vojína s obzvláštní horlivostí a s výsledkem, že Jiras následkem týrání upadl v zuření. Po osmidenním ošetřování ve vojenské nemocnici byl prohlášen choromyslným. Ošetřující lékař vystavil Jirasovi vysvědčení, podle něhož byl uznán. úplně nezpůsobilým k vojenské službě. Přes to nebyl Jiras propuštěn ze svazku vojenského, nýbrž byl nucen sloužiti dále. Toto podlé a sprosté trýznění mělo také výsledek, že se Jiras cíne 31. ledna zastřelil služební puškou. Dříve než Jiras vypustil ducha, volal naň důstojník: ťPočkej darebáku, jestli se uzdravíš, pak tě zase zavřeme na 1 rokŤ. Kdo v tomto případě je darebákem, o tom netřeba teprve hovořiti. To jest jeden z mnohých případů a nedivíme se tudíž, že podle statistiky za lota 1924 a 1925 dlužno u 116 sebevražd hledati příčinu v hanebném zacházení s vojíny.
President Masaryk pronáší teorie o míru, přátelství a dobrých stycích obzvláště se sousedními státy, a žide v prvé řadě s Německem. Praktičtí politikové, pánové Špaček a Ježek, kteří brutálně a bez ostychu potvrzují protirevoluční politiku německo-slovensko-české vlády, prohlásili v parlamentě zjevně a jasně, že se zvýšené zbrojení a zvýšená vojenská technická aktivita Československa obrací především proti Německé říši a Maďarsku, poněvadž takřka jsou a zůstanou odvěkými největšími nepřáteli Československé republiky. A pak ať ještě někdo řekne, že německo-měšťáčtí aktivisté nemohou se vykázati žádnými positivními úspěchy. Dodnes projevují se úspěchy těchto protivných služebníků československo-německého finančního kapitálu v propůjčování ministerských křesel, v poskytování dovozních povolení na uhlí a v jiných sinekurách. V ostatním se však čeští vůdcové vlády nikterak nepřemáhali, pokud jde o zacházení s německými ministry a s německými aktivistickými stranami, zacházeli s nimi opovržlivě a uštědřovali jim kopance.
Výroky pana Špačka a Ježka o nutnosti vojenského zbrojení proti Německu znamenají mezi jiným, že se nyní české vládní strany resp. jejich vůdcové již neostýchají plivati německým aktivistům do obličeje. A my jsme svědky zahanbující scény, jak se tito lokajové utřou a klidně slouží dále.
Jednání česko-německo-slovenské vlády v otázce válečného zbrojení, jež především je namířeno prosti Německu, má ještě jinou, vážnější a nebezpečnější stránku. Neuschl ještě inkoust na oněch hadrech, na které byla sepsána různá uklidňující prohlášení proti příliš zjevnému vystoupení pánů Špačka a spol., když se již, a to nejdříve v cizině, dokumentárně projevila válečně štvavá povaha těch československých vládních činitelů, kteří jsou odpovědni za vybudování československého militarismu, jak oznamuje část československého tisku, obsahuje praktická příručka pro výchovu vojáků neslýchané válečné štvavé pokyny, především proti Německu směřující. Rozumí se, že již začala práce československého vládního tisku, telegrafní agentury, zahraniční propagandy, zkrátka dobře, veškerého oficielního lživého aparátu, aby oslaben byl pobuřující účinek těchto odhalení. Ale nejsilnější lži nemohou odstraniti se světa skutečnost, že tato podivná příručka obsažena je ve sbírce služebních předpisů československé branné moci, že se tedy jedná o oficielně protěžované proti Německu a Maďarsku směřující válečné štvaní.
Mírová řeč presidenta republiky vypadá vzhledem k těmto skutečnostem jako špatný vtip, zejména uvědomíme-li si, že dnešní československý režim své zbraně drží pohotově nejen proti Německu, nýbrž také pro všechna válečná dobrodružství, jež evropská protirevoluce připravuje, a zde v prvé řadě zase pro zamýšlenou intervenční válku proti sovětskému Rusku. V tomto nadevše nebezpečném okamžiku může se jednati nejen o to, aby odhaleny byly hanebné plány německo-slovensko-české vlády, nýbrž je v prvé řadě úlohou všech dělnických stran, aby nebezpečnou tuto politiku vládní všemu pracujícímu obyvatelstvu objasnily, aby tyto masy vyburcovaly a učinily je schopnými, zničiti tyto plány československé protirevoluce. Naše německé aktivistické strany staví se býti slepými a hluchými, nevidí a neslyší ničeho, nevědí ničeho o ozbrojovací politice vlády, ke které náležejí, nevědí ničeho o válečném štvaní, které se oficielně provozuje, vědí jen to jediné, že odhodlaně a s odvahou, která charakterisuje hrdinné Germány, slouží dále a ostatně že mají držeti hubu, pokud se nejedná o vyslovené akce proti dělnictvu. A nevědí ovšem také ničeho o tom, že ustanovení branných předloh, které se vztahují na t. zv. systém certifikatistů, dávají československé byrokracii do rukou nejúčinnější zbraň v boji proti národnostním menšinám, obzvláště však proti německé menšině. Podle těchto ustanovení zůstane, jak víme, jedna třetina úřednických míst nejen ve státních úřadech vyhrazena pro déle sloužící poddůstojníky. Část služebních míst v nemocnicích, nemocenských pokladnách, dopravních podnicích. soukromých závodech atd. zůstane rovněž vyhrazena pro týž účel. Zvláštní povaha tohoto ustanovení, namířeného proti německé menšině, vyplývá z tohoto: na základě ujednání se stranou Hlinkovou a za odměnu za čeledínské služby, které nyní tato strana ochotně koná německo-československému finančnímu kapitálu, budou veliké skupiny úřednických míst na Slovensku obsazovány jen úředníky slovenské národnosti. Tato skutečnost bude míti za následek, že veliké masy úředníků, kteří dosud jsou ustanoveni na Slovensku, postěhují se nazpět, a tito čeští úředníci musí pak býti umístěni především v německém území. A umístěni budou tam, kde tisíce a tisíce německých úředníků poletí na dlažbu. Říkají-li němečtí aktivisté, že se budou starati o to, aby v německém území dosazováni byli jen němečtí úředníci, pak dnes na základě všech zkušeností takovýto výrok z úst aktivistů v nejlepším případě vzbudí bouřlivý smích u všech, kteří v posledních měsících a právě nyní byli svědky, resp. jsou svědky hanebného, zbabělého a otrockého chování aktivistů. Na druhé straně bude se Hlinkova strana snažiti, aby na místo českých úředníků, kteří dosud vysíláni byli proti pracujícímu obyvatelstvu na Slovensku, vyvoleni byli takoví slovenští úředníci, o jejichž reakcionářském a dělnictvu nepřátelském smýšlení není pochybnosti. A v této příčině kladou také Hlinkovci své očekávání do vládní reformy, která každý vliv mas na samosprávné korporace i tyto korporace samé ruší. Bude-li byrokracie pomocí správní reformy triumfovati, pak budou pánové Hlinka a spol. na Slovensku míti moc dosazovati do všech úřadů své stvůry a tak na místě českých, dělnictvu nepřátelských úředníků, dosazovati úředníky slovenské, neméně dělnictvu nepřátelské, předpokládajíc, že dělnictvo nebude moci zhatiti špinavý rozpočet Hlinkovou v koaliční vládě.
Co se pak týče nás a naší agitace, zajisté neopomeneme ničeho, co jen poněkud je s to odpor všech pracujících mas, na Slovensku proti reakcionářské politice vlády a její slovenských otroků, Hlinkovců, utvářiti úspěšným. V této souvislosti je potřebí říci slovo o společném vystupování oposice. Hakenkreuzleři, němečtí nacionálové a maďarští měšťáci, kteří svou loyalitu ještě neprokázali, budou se nadarmo namáhati, představiti sobě dělnictvo jako oposičníky. Tito pánové, kteří se ještě před několika lety sami vyznamenávali jako nesvědomití váleční štváči, kteří v zacházení, resp. v potlačení národnostních menšin poskytovali českým šovinistům. jen vzor toho, co tito dnes po nich napodobují a dvojnásob splácejí, tito demagogové nacionální fráze nemohou se ani maskovati oposičně do té míry, aby jim dělníci uvěřili jen malou chvíli, anebo aby jich jen na krok následovali. Kdyby pan Švehla zahvízdal, pak by páni Hakenkreuzleři, němečtí nacionálové a Maďaři střemhlav se vrhli do vlády. Jejich smůlou je právě, že pan Švehla nehvízdá, a dokud nezahvízdá, jsou pánové, kteří částečně patří k německému svazu, oposičníky.
Co však se týče socialistických oposičních stran, tož pravíme jim zcela otevřeme, že oposici, která by jejich semknutí, to je společný postup omezovala na parlamentární půdu, nikterak nelze bráti vážně. Má-li společný postup míti nějaký smysl, pak musí se projeviti mimo tento dům, při vykročení mas ve všech městech republiky, při organisaci třídního boje, jediným slovem při praktickém vybudování jednotné fronty všech dělníků a malých lidí na venkově a ve městech. Jen když se českoslovenští průmysloví dělníci spojí s masami hladovících sedláků na Slovensku, se selským proletariátem v republice, s městskými malými občany a s domkáři a malorolníky, když tyto masy nebudou odkazovány na oposici v parlamentě, nýbrž když volány budou k boji a budou pro tento boj získány a schopny, jen potom bude lze zlomiti moc reakce, jen potom tyto pracující masy porazí sjednocenou buržoasii československou, jen potom vypudí tyto masy vládu finančního kapitálu a velkostatkářských pijavic a budou moci utvořiti podmínky pro zřízení vlády dělníků a sedláků. (Potlesk komunistických senátorů.)
Předseda: Přerušuji jednání. O 13. hodině budeme pokračovati.
Schůze přerušena v 11 hodin 55 minut.
Přerušená schůze zahájena ve 13 hodin 30 minut.
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.
Přikročuji k projednávání pořadu jednání, a to především k vyřízení odložených prvních dvou odstavců.
Projednáván nyní bude tedy
3. návrh, aby prodloužena byla lhůta k projednání usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Bečko, Brožíka. inž. Nečasa a soudr., aby byl vydán zákon, kterým se mění a doplňuje všeobecný báňský zákon ze dne 23. května 1854, Čís. 146 ř. z., dosud platný na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Tisk 338.
Jelikož nebylo možno senátu uvedenou osnovu projednati podle §u 43 ústavní listiny, má býti lhůta tato prodloužena o 3 měsíce.
Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
Přikročuji k hlasování.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj se přijímá.
Dalším bodem je:
4. druhé čtení zprávy I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 368) o vládním návrhu zákona o stavebním ruchu. Tisk 372.
Zpravodaji jsou: za výbor sociálně-politický pan sen. dr Havelka, za výbor rozpočtový pan sen. inž. Bečka, který je omluven.
Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje nějaké textové změny.
Zpravodaj sen. dr Havelka: Nikoliv.
Místopředseda dr Brabec: Není tomu tak. Přikročíme k hlasování.
Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Kdo souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých hlav, jakož i úvodní formulí tak, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých hlav, jakož i uvadni formulí Přijímá se ve čtení druhém ve znění souhlasném s usnesením poslanecké sněmovny č. t. 368.
Je zde ještě resoluční návrh paní sen. Ecksteinové a soudr.
Přeje si pan zpravodaj, aby byl čten?
Zpravodaj sen. dr Havelka: Byl již čten ve schůzi 73.
Místopředseda dr Brabec: Není potřebí jej čísti, proto přikročíme k hlasování.
Kdo souhlasí s resolucí paní sen. Ecksteinové a soudr.. nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Resoluce tato se zamítá.
Přikročíme k hlasování o další resoluci pana sen. Toužila a spol., která rovněž byla přečtena ve schůzi 73.
Kdo souhlasí s touto resolucí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Tato resoluce se zamítá.
Budeme pokračovati v debato o vojenských předlohách.
Jako nejbližší řečník je ke slovu přihlášen pan sen. Dyk.
Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Dyk: Vážený senáte! Jedna z výtek, které se činily dnešním předlohám. spočívala v poukazu na to, že zahraniční naše revoluce v resoluci t. zv. washingtonsko prohlásila se pro milici. Já nebyl z těch, kteří mohli spolupracovati na onom kroku. Avšak, jestliže se z něho dovozuje, že zásady minulosti se opustily, musím prostě poukazovati na to, že psychologicky je vysvětlitelné a tudíž pochopitelno, jestliže na sklonku světové války vzniklo u optimistů domnění, že veliké hrůzy a veliké škody, jež tato válka přinesla, poučily lidstvo, že válka je podnik, při kterém pro malý zisk se riskuje velice mnoho. Kdyby vše záviselo pouze na nás, jistě by nebylo nikoho, kdo by zrovna byl nadšen pro výdaje, které v dnešní hospodářské situaci jistě znamenají citelné zatížení hospodářství státního. Jestliže však se díváme na vývoj naší republiky v souvislosti s vývojem celkovým, musíme doznati. že nejsme v té šťastné situaci, abychom mohli světový vývoj říditi, nýbrž naopak, že naší povinností je, čerpati zkušenosti z tohoto vývoje a přizpůsobiti se mu podle možnosti. A my, jestliže se díváme na vývoj, který se odehrál od roku 1918, musíme doznati, že domnění, že nebude potřebí kontingentu branců, stálé armády, bylo zkušeností vyvráceno, že domnění, že skutečně je mír zabezpečen na dlouhou dobu, odhadovanou na sto let, neopírá se o skutečnost, poněvadž nejlepším důkazem, že něco může býti, je prostě, když to je. A že válka již od těch dob byla, ovšem dosud pouze v Africe, dosud pouze v Asii, to víme a usuzujeme z toho, že není vyloučeno ani to, čeho si nepřejeme, po čem netoužíme, že ani není zabezpečen klidný mírový vývoj v Evropě na věky.
My sami jsme slyšeli z úst oposičních řečníků, že geografická poloha a situace našeho státu, nemluvě o situaci hospodářské, nehledě k jiným komplikacím, je taková, že podezřívati naší republiku z politiky imperialistické, je i podle doznání oposičních řečníků nesprávné. My jsme si jistě vědomi toho, že zájem, aby naše republika byla uchována a ne pouze to, nýbrž aby byl zamezen neklid v Evropě, který by situaci starého světa ještě více zhoršil, obojí tyto zřetele nám káží, abychom byli co nejopatrnějšími, poněvadž jsme právě v situaci, že bychom mohli velice málo získati, ale že bychom moli velmi mnoho ztratiti. (Hlas: To je pravda!)
My nějakou politiku ofensivní, imperialistickou nemíníme dělati. Poučily nás události světové, ta tíha, která, jak jsem řekl, leží na celém starém světě, který se zadlužil na účet Ameriky, který vidí, že v Asii se zvedá mocné hnutí, které dříve; či později se může státi nebezpečným, který vidí že také v Africe zájem států evropských je ohrožen; za těchto předpokladů bylo by velikou pošetilostí, kdybychom se hnali my do nějakých dobrodružství, anebo tato dobrodružství podporovali.
Ale, jestliže uvažujeme my tyto všechny rozumové důvody, nesmíme zapříti jeden fakt. Není to, bohužel, pouze rozum, který řídí vývoj světa, není to pouze rozum, který určuje dějiny. Kdyby to byl pouze rozum, byly by odpadly mnohé války, které byly vedeny, a nebyl by se stal mnohý krok, který bohužel, musí historie zaznamenati jako hotový. Není to, opakuji, bohužel, rozum, který řídí dějiny, a my musíme počítati také s tím, že by se mohlo státi, čeho si nepřejeme, a byli bychom lehkomyslní, kdybychom se ukolébali v naprostou jistotu, kdybychom nepočítali s možnostmi, jichž si nepřejeme. Důvodně nemůže nikdo v trvání naší armády spatřovati ohrožení našich sousedů. Nemáme žádného zájmu, abychom je ohrožovali, ale, doufáme-li, že vývoj příště bude mírový, musíme si doznati, že nejsou ještě zabezpečeny veškery psychologické podmínky. Dalo by se očekávati, že lidstvo bude pojato hrůzou před těmi, kteří způsobili tak veliké katastrofy války světové. Ale vidíme, i v Německu, i v Maďarsku neutuchá určité hnutí, které přes toto poučení z dějin ještě by chtělo povolati ty, kteří byli alespoň spoluvinni na vypuknutí oněch hrozných katastrof, že dnes ještě v Německu jsou četní lidé, kterým jméno Hohenzollern není jménem nenáviděným, naopak respektovaným. Také v Maďarsku vidíme určité snahy, ne kráčeti po dráze mírového vývoje, nýbrž domnělé křivdy, které se staly mírovými smlouvami, napravovati ohněm a železem. Neříkám, že skutečně musí v obou těchto říších tyto proudy převládnouti, a jsem té naděje, že se snad tak nestane. Jsem té naděje, že nedojde k reprise všech těch strašných událostí, poněvadž po mém soudu, kdyby se opět tyto události opakovaly, znamenaly by skutečnou a snad nenapravitelnou pohromu civilizace a ruinu cele Evropy.
Toho jsem si velmi dobře vědom, a nepřál bych si nic jiného, než aby se ukázalo průběhem doby, že opatrnost byla zbytečná a že jsme se klamali, jestliže jsme ještě viděli určitá ohniska nebezpečí a neklidu. Ale dovolte, abych, když již jsem u těchto ohnisek nebezpečí a neklidu, zmínil se ještě o jednom takovém ohnisku, které se mi zdá v daném okamžiku nejnebezpečnějším. Pozorujete, že je zde určité světové hnutí, s jehož representanty máme také češi zasedati v této síni, a že toto světové hnutí skutečně vystupuje s dvojí tváří. Na jedné straně, pokud mluví s této tribuny, ujišťuje nás, že všechna vydání na brannou moc jsou zbytečná, vyslovuje odpor proti vojenství, vyslovuje odpor proti všem položkám, které my uznáváme za nutné, byť bychom si byli vědomi jejich tíživosti. Avšak toto hnutí, které zde vykládá o svém domnělém pacifismu je v podstatě vším jiným než pacifistickým, A jestliže pozorujete internacionální dosah jeho snažení, vidíte, že tito lidé, kteří by nám rádi kázali o půvabech míru, nepociťují nic jiného než radost z války, radost z každé deruty staré evropské civilisace, radost z bouřící se Asie, radost z úspěchů Afriky, zkrátka radost ze všeho zla... (Hlas: Fašisté!) Já mluvím o komunismu, o III. Internationale. (Veselost. - Sen. Havlena: Je v něm také nebezpečil) Ano, je nebezpečí v každé extremní, egoistické snaze, která bez zřetele k povšechným podmínkám klade svůj jednostranný prospěch nad zájmy celku, a s tohoto stanoviska pokládám fašismus jako mezinárodního činitele za činitele nebezpečného, pokud by ztratil míru a porozumění pro tento celek a chtěl by dosáhnouti více, než nač má právo. (Výborně])
Avšak přes toto své stanovisko o nebezpečí fašismu v mezinárodní politice musím doznati, že prakticky mnohem nebezpečnější se mně zdá tato politiko, která všude šíří derutu, která podvrací bezpečnost Evropy, která zhoršuje její hospodářskou situaci, a to prostě z toho krásného důvodu, poněvadž pouze, když bude hůř, může býti lépe. Věřím, že tito oslavovatelé všech úspěchů, které ohrožují situaci dnešní Evropy, kdyby skutečně ty události braly se tou cestou, jak oni si přejí, by shledali, že se dotýkají také jejich zájmů a když ne jejich zájmů, tedy alespoň zájmů dělnických, a že, vyslovují-li radost nad veškerou pohromou, která stíhá starý svět, nijak nezaručují lepší budoucnost ani dělnictvu, ani celé Evropě. (Tak jest!)
Vážení, dovolte, abych citoval -- nejsem odpovědným za ten referát ťPráva LiduŤ, který přináší z řeči kolegy sen. Chlumeckého tyto věty: ťSpolehlivost kapitalistické armády je ohrožena, když vojáci politisují. V Rusku a Číně je tomu daleko jinak. Tam právě politicky uvědomělé vojsko pomáhá a pomohlo k nejslavnějším vítězstvímŤ
Nevím, zdali se stanoviska civilisace to, co se stalo v Číně, přepadení vyslanectev a ubíjení bezbranných lidí, bylo nejslavnějšími vítězstvím, a také myslím, že nebylo nejslavnějším vítězstvím v Rusku, jestliže podobně se vraždili lidé bezbranní a stavěli ke zdi. (Souhlas.) Jsem toho mínění, že z těchto slavných vítězství, kdyby pokračovala. by mohlo býti úzko také těm, za které prý mluví kolegové z lavic komunistických, poněvadž je jasno, že celé to hnutí znacionalisované Číny ohrožuje ne snad určitý kapitalistický prospěch, ale ve svých konsekvencích ohrožuje také celou hospodářskou posici Evropy. A radost z toho, jestliže stíhá Anglii určitá škoda, by motala trvati velice krátko. poněvadž Anglie nejsou pouze ti lidé nahoře, těch 10.000, nýbrž také ty miliony dole. Jestliže jsou biti ti, kteří jsou nahoře, neplyne z toho, že ty velké masy anglické a velké masy evropské by necítily tíhu toho, kdyby celý svět asijský se postavil pod nacionálními hesly proti civilisaci Evropy. Nevím, je-li nutno vyslovovati tak velikou radost nad tím, co se tam děle. Uznáváme jistě, že tamější události mají býti poučením po všech stránkách, ale poulením, při kterém si nesmíme tajiti, že ve hře jsou naše zájmy a že nemůžeme o tom všem mluviti jen naprosto akademicky, nebo s nadšením straníka, který křičí radostně: shoří!Ť a má radost, že ten oheň může také zasáhnouti i střechu vlastního státu. Té na podiv, že právě ti, kdož mluví o velkých obtížích, které přináší u nás armáda, takovou atmosféru tvoří, takový neklid, takové ohrožování míru budí, že sami nepřímo vynucují, aby se armády stále zde udržovaly. (Souhlas.) Myslím, že prakticky by mohli svůj pacifismus prováděti také ve vnitřní politice, pracovati k určitému uklidnění, poněvadž pak by nabyli morálnějšího oprávnění, aby zde jako hlasatelé míru vyš tuno val i, jinak celý jejich postup je naprosto neupřímný. Oni nejsou proti vojenství, oni jsou jen pro vojenství své, nejsou proti imperialismu, ale musí to býti imperialismus moskevský. Jestliže já - a myslím i velká část kolegů v této sněmovně - jsme proti imperialismu vůbec, musíme býti také proti imperialismu moskevskému, (Výborně!.)
Přecházím při těchto předlohách k jiné výtce, která jim byla činěna. Mluvilo se o tom, že v těchto předlohách se jeví duch vracejícího se rakušáctví, a tu bych řekl rád upřímně o tom slovíčko. Někteří lidé u nás žijí v určitém, dosti pohodlném domnění, které bych charakterizoval asi tak: Všecko to, co bylo za Rakouska. bylo špatné a všechno to, nebylo za Rakouska, je dobré. (Souhlas.) Bohužel, zkušenostmi - a zkušenost je trpká škola - naučili jsme se, že nebylo všechno špatné, co bylo za Rakouska, a že není všechno dobré, co je dnes. (Sen. Richter [německy]: Bohu díky! To je pravda! Sláva Kramářovi!) Není větší odvislosti od protivníka, než když ho prostě neguji, když se vzdávám možnosti kritiky toho, co je u něho dobré a co je špatné. (Souhlas.) Mám vybrati, co je, dobré a zamítnouti, co je špatné. To je jediná správná metoda. Jestliže však někdo právě po stránce vojenské přehlíží onen fakt, nad kterým by se musil zamysliti, že přes všechny nepříznivé poměry, které v Rakousku byly, rakouská armáda dodržela až do samého sklonku světové války za nejnepříznivějších poměrů, nejedná správně, poněvadž jinak by musil doznati, že nemohlo to tam býti tak špatné, neboť jinak by se musila armáda zhroutiti hned první rok světové války. (Souhlas.) Ne říkám, že všechno bylo dobré, co bylo tam, a že bychom musili přijímati slepě a bez kritiky zařízení rakouská. A jestliže čerpáme ze zkušenosti a jednáme o zkrácení doby služební, musíme si říci, že toto zkrácení bude pouze tehdy možno, bude-li dosti instruktorů, kteří budou takovým způsobem využívati zase každého dne, každé hodiny k výcviku, aby bylo možno zkrátiti dobu výcviku. Čím méně bude těchto instruktorů, čím méně bude těchto sil, které stojí mezi důstojníky a mužstvem, poněvadž poddůstojník má úkoly, které po stránce výcviku se podceňovati nedají; tím menší je pravděpodobnost, že by mohlo dojíti ke zkrácení vojenského výcviku.
A jestliže uznáváme nutnost poddůstojníků, jestliže vidíme, že je jich málo, musíme se starati, abychom nedostatek ten napravili. Musíme si však říci, že toho docílíme ne snad jen vykřikováním, že je jich potřebí, nýbrž, že musíme také nějakým způsobem odměniti ty, kteří chtějí úkol těmto instruktorů převzíti. A tu musíme říci, že onen způsob, který byl volen za Rakouska, certifikát, který opravňoval tyto bývalé poddůstojníky k určitému zabezpečení pozdějšímu, nebyl špatný, a jestliže my saháme opět po tomto způsobu, neděláme to proto, že bychom schvalovali vše v Rakousku, ale to, co v Rakousku bylo dobré a čeho je možno použíti. (Souhlas.) Jestliže na druhé straně zase saháme po jiné instituci, která byla za Rakouska, totiž po náhradní reservě, musíme zase říci, že tam byly určité zkušenosti a že vznik tehdejší náhradní reservy byl těmito zkušenostmi motivován, a konec konců i to musíme doznati, že tato náhradní reserva neselhala tak absolutně za světové války. Jestliže nyní poukazuje se na to, že podmínky výcviku jsou těžší, a že tenkráte za Rakouska stačily 2 měsíce, a že 5 měsíce jsou málo, neříkám, že v praksi neukáží se závady. Možná, že bude nutno organisovati tu náhradní reservu dříve, či později jinak, než si to představujeme dnes. Ale míním, že nikdo nemůže v těchto věcech říkati: já budu dělat to a to, a stanoviti program na 50 nebo 60 let. Ten musí si říci: Já tento svůj program budu kontrolovati zkušeností vlastní, a řekněme si, což je levnější, zkušeností cizí. Musíme se ohlédnouti po státech jiných, jak to dělají ony, neboť stejně jako v případě Rakouska platí i zde: vybrati, co jinde je dobré, a odmítnouti, co jinde je špatné a přizpůsobiti to, co jsem vybral, zvláštním poměrům zdejším, což je také věc, kterou považuji za hodnou zřetele, poněvadž eventuelně určité věci, které cizina považuje za vhodné, vzhledem ke zvláštním poměrům zdejším by něm ušily býti dobré, ba dokonce mohly by býti špatné.
Jistě je nutno při přebírání lakových zkušeností odjinud postupovati s určitou reservou a kritičností a hlavně znalostí poměrů nejen cizích, ale také vlastních, s určitou psychologií obyvatelstva našeho a našich branců. Já tedy nemohu než prohlásiti, že předlohy, o nichž dnes rokujeme, jsou rázu kompromisního. Kompromis znamená, že nedocílil jsem toho, co jsem si přál, že jsem neměl moci to prosaditi... (Sen. A. Novák: Co jste si ještě přál?) K tomu přijdu. pane kolego... a že musím učiniti od svého zásadního stanoviska určité ústupky - je to přirozené, jestliže zde chybí několik stran, které mají individuelní nazírání na to, či ono - a hleděti získati určité kompensace zase v jiných směrech. Jestliže přistupuji dočasně na určitý kompromis, neznamená to, že bych se zříkal určitých svých zásad a svého přesvědčení. Nemohu prostě změniti tlak těchto poměrů a zařizuji se podle toto.
Jak jsem již řekl, nepokládám předlohy za nezměnitelné a zkušenost nás právě poučí o tom, co se osvědčí a co ne, ale jistě ten kompromis, který zde je, zabezpečuje aspoň do té míry, řekl bych, možnost obrany tohoto státu, že považuji za svou povinnost, přes určité námitky se s ním smířiti.
Bylo mluveno zde o určitých úpravách, které snad se zdají reakčními těm, kteří vidí demokracii v naprosté šabloně.- Já se hlásím k tomu, že na př. mně je sympatická změna §u 13 usnesení poslanecké sněmovny o ročním kontingentu branců, o náhradní záloze a o některých změnách branného zákona, změna, která praví: ťVojenské osoby, které za své presenční služby prokázaly teoreticky i prakticky způsobilost zastávati služební funkci důstojníka, mohou býti v mezích organisační potřeby již za své presenční služby býti jmenovány podporučíky presenční služby.Ť Vítám to proto, že je to průlom do nivelisace, která stavěla vedle sebe na jedné straně inteligenta a na druhé straně analfabeta a říkala. že je demokracie to, když oba tito lidé, ten, který nemá žádné průpravy pro tuto službu vojenskou, i ten, který po stránce duchovní je již značně vybaven, mají býti stejně traktováni od počátku do konce své služby. Myslím, že zásada naší národní obrany musí býti co největší hospodárnost, ne pouze, pokud se týče plýtvání penězi, které zde bylo, ne že musíme s každým milionem, který povolujeme, úzkostlivě počítati, ale neviděl bych hospodárnosti v tom, kdyby naše armáda nevyužila co nejvíce těch branců, které zde má, a myslím, že není proti duchu skutečné demokracie, když vytěží s té větší průpravy zase možnost, aby získala důstojníky již po uplynutí jednoho roku a tím způsobem funkci, kterou označil sám pan ministr narudni obrany jako funkci mozku, nedegradovala k účelům, ke kterým mozku není potřebí. Ovšem bych se proti tomu stavěl, kdyby skutečně inteligence naše chtěla se vymykati povinnosti všeho občanstva k branné službě, kdyby ze své inteligence čerpala oprávnění, že nemusí platiti daň z krve, která stíhá všechny občany. V tom bych viděl opravdu nejen nedemokratičnost, ale i podvrácení etiky národa, poněvadž takové počínání by ni lišilo vyvolati hořkost těch, na které by tíha břemen války byla převalena.
Ale na druhé straně musíme projeviti respekt k té inteligenci tím, že užijeme jejích služeb co možná nejúčinněji a vytěžíme z ní, co sel z ní vytěžit dá. Vidím v tom průlomu určitý krok k lepšímu, který vítám, a přál bych si. aby zkušeností, které z toho vyplynou, bylo použito ke prospěchu zdatnosti naší armády.
Mluvil jsem o tom, že předloha tato je dílem určitého kompromisu, a přejdu ihned k určité předloze, kde jsme neprorazili se svým původním míněním, kde jsme musili učiniti bolestný ústupek. Trvám, že dnešní rozhodnutí není nejšťastnější, a že situace se dala řešiti zcela jinak. Jistě jsem ten, který by si přál, aby se co nejvíce naše armáda odpolitisovala, poněvadž není pro demokracii vážnějšího nebezpečí, než pól i lisující armády, avšak nevím, zdali tohoto účelu dosahujeme opatřeními, která dnes činíme. Úplně chápu a souhlasím s tím, že zanášení volební agitace do kasáren je velikým ohrožením služby vojenské, specielně se zřetelem k tomu, že je tu zvláštní mílie nikoliv obecně voličské, kde se přirozeně stýká ten volič se staršími, zkušenějšími, nýbrž mílie vrstevníků vesměs mladších, kde je přirozeně jistá nevykvašenost, kde tyto politické projevy mohou nabýti rázu zase, i povážlivého, poněvadž přirozeně mládí je výbušnější a jde dále, než interes státu by mohl kázati. Z toho zřetelu tedy chápu, že se pociťovalo jako veliké nebezpečí provádění volebního práva vojáků, a nevidím v tom, že by byli tito vojáci zbaveni volebního práva, tak velikou křivdu, poněvadž je to vyloučení z úkonů práva volebního pouze dočasné a jistě se dá vysvětliti a obhájiti státním zřetelem. Ale je tomu po mém soudu zcela jinak, pokud běží o vojenské gážisty a pokud běží o četníky. Tu nemohu se zbaviti domnění, vlastně činíme něco paradoxního, jestliže zbavujeme ty, kteří mají brániti zákon, řád a bezpečnost tohoto státu, kteří mají vychovávati naší armádu, práva volebního, jestliže zbavujeme volebního práva ty, kteří mají hájiti zákon, řád a bezpečnost volebního práva a při tom ponecháváme volební právo všem jiným méně bezpečným živlům naprosto neobmezeně, myslím, že jednáme do jisté míry proti státním interesům. Zdá se mi... (Sen. A. Novák: O které živly se to jedná, pane kolego?) Najde se příležitost, abychom si promluvili také o tom, ale já bych vyčerpal svoji lhůtu řečnickou, kdybych se chtěl pouštěti do této specielní debaty, které se jindy nevyhýbám. Chci konstatovati toto: Kdyby skutečně bylo odstraněno nebezpečí politisování tím, že se vezme někomu volební právo, pak by to bylo strašně jednoduché, ale zkušenost učí, že vojenští činitelé, třebas neměli volebního práva. třeba žili za naprostého absolutismu, přece provedli také státní převrat. V tom směru politisování gážistů vojenských znemožněno není. Nevím, jestli volební právo vykonávali v Číně, kde právě, jak jsem četl, politisující armáda čínská dosáhla ťjednoho z nejslavnějších vítězství.Ť Myslím, že neměli a přes to politisovali a politisovali měrou, jak doznává ťRudé PrávoŤ, značnou.
Vzetím volebního práva vojenským gážistům a četníkům naprosto možnost taková není vyloučena, ale na druhé straně vzniká z toho nebezpečný úsudek, že se snad bojíme těchto činitelů, kterým dáváme v našem státě tak veliký úkol a tak vážné poslání. A tu bych řekl, že musíme projeviti k armádě a k četnictvu docela jiný poměr, nežli jsme měli za Rakouska, poněvadž oni hájí náš stát, naše zákony, naše demokratické řády a taková opatření, která zbavují je volebního práva snad z důvodů, že by se gážisté vojenští nebo četníci zpolitisovali, že staví náš poměr k četnictvu a vojenským gážistům do nepříznivého světla, poněvadž pozorovatel může říci: Jestliže nedáváte lidem, kterým svěřujete takové poslání, volebního práva, zač stojí vaše četnictvo? Tohoto úsudku nebezpečného já se velmi bojím a cítím na jedné straně, že je to pro vojenské gážisty a četníky dosti nepříjemný pocit, když za všechny služby, které koná a v případě vypuknutí války bude musiti konati, má býti do jisté míry občansky degradován. (Výkřik: Ten pocit mají vojáci také!) Ale to je dočasný pocit, a opatření je motivováno tím, že by v kasárnách mohla vzniknouti agitace, kdežto u vojenských gážistů a četnictva to není možné.
Dovolte, abych při této příležitosti dotkl se ještě jednoho zjevu: Na jedné straně bereme vojenským gážistům a četnictvu toto právo a na druhé straně čteme v posledních dnech, že skutečně služba četnictvem konaná je služba tak vážná a nebezpečná, že nemáme žádné příčiny, abychom se k nim nechovali s uznalostí a vděčností, že za poměrů nikterak skvělých konají nejnebezpečnější funkci, aby chránili bezpečnost a řád. Vy jste zajisté sledovali vzrušující zprávy o četnících, kteří konali svoji povinnost, stíhali zločince a přišli při tom o život. Kdyby to byl případ, který se stává ojediněle, mohlo by se říci, že je to něco běžného. Ale u nás je takových případů mnoho a mnoho, četníků padlých při vykonávání své služby je napočteno za republiky 45. Táži se, jestli v těchto všech 45 případech bylo naprosto nutné, aby se ten četník stal obětí svého úkolu, není-li snad ohýbá v určitých instrukcích, které více hájí zájmy zločinců, než bezpečnost četníků? (Výborně!)
Říkám si, dospějeme-li tímto tempem k tomu, abychom vychovali dosti republice oddaných četníků, kteří by se zápalem konali své poslání? Nechci tím dávati možnost, aby někdo, kdo má chrániti zákon, řád a bezpečnost občanů, byl nějakým sveřepým diktátorem všeho občanstva. Nepředstavuji si to tak, aby byla moc takového četníka neomezena v tom směru, že by na př. mohl své zbraně zneužíti i tam, kde toho není potřebí, ale jistě by tu měla býti určitá opatrnost, i pokud se týče výzbroje toho četníka i pokud se týče předpisů služebních, aby se nestaly případy, že ten, kdo má chrániti zákon a s nasazením života tak činí, zanechá zde děti, rodinu snad s tím vědomím, že toho nebylo potřebí. Příslušní činitelé, pan ministr vnitra, by měli uvažovati o těchto okolnostech, a náš klub považoval za svou povinnost, aby v tomto směru podal dotaz, má-li ministerstvo podrobiti tyto instrukce četnické a všechny podmínky, za kterých službu konají, revisi, a ne-dala-li by se zabezpečiti bezpečnost četníka takovou měrou, aby tyto četné ztráty se redukovaly. Jsem toho mínění, pokud se týče práva volebního, že bývalo by daleko snadnější opatření, kterým bychom se vyhnuli různým diskusím, při čemž ovšem připomínám, pokud se týče ústavnosti tohoto opatření, že námitky, které zde byly předneseny, nestačí, aby vzbudily u mne přesvědčení, že ústava je porušena, přes veškerý věhlas právnický dr Patejdla a jiných, proti kterým stojí ovšem autority četnější. Myslím, že daleko snadněji bylo by možno upraviti tuto věc, kdybychom měli odvahu revidovati svou dosavadní činnost a říci, že volič 21tiletý nemá té zralosti a znalosti, ani toho věcného úsudku, aby se mu mohlo svěřiti toto rozhodování (Tak jest!) a že tudíž nutno posunouti hranici na 24 let. Pokud je mně známo, chystá se tato změna, tento přesná mi 24 roků při volbě do zemí. Jistě není možno, aby se prokázalo, že je větší zralosti potřebí k tomu, aby někdo volil do zemí, než k tomu, aby rozhodoval o osudech republiky. (Tak jest!) Volební lístek, který odevzdává volič, je zbraň, a jestliže se této zbraně užívá proti státu, je to velice nebezpečná, ba někdy osudná zbraň. Myslím, že v této věci se nevyhneme unifikaci a nemůžeme pro voliče různých sborů stanoviti různé věkové lhůty. Myslím, že bychom se těmto sporům vyhnuli, kdybychom řekli: ťod 24 letŤ poněvadž pak by se stala tato předloha o volebním právu vojáků bezpředmětnou a bylo by znemožněno určité opatření, diktované státním zájmem, označovati za stranické. (Hlas: Měli jste to hned po převratu vojákům říci, nemusil jste nyní své rozumy zde vykládati!) Dovolte, abych řekl, že já úplně vervu mládí chápu, je potřebí mládí a jsem také toho mínění, že příliš brzditi a brániti možnosti jeho výrazu nebylo by prospěšné, poněvadž, jestliže se nereguluje výbuch cestou legální, takovýto mladistvý cit dochází k organisacím podzemním, k činnosti ještě nebezpečnější. Nejsem proti tomu, aby se ponechávala mládeži práva, která jí patří, ale volební právo je právo velmi vážné, vážnější, než abychom s nim mohli zahrávati. A i když všechny dobré vlastnosti, nadšení mládí, jeho víru, jeho zápal vezmu v úvahu, musím říci, že tento zápal není regulován ani znalostí, ani zkušeností a že v takovém případě lze ho snadno zneužíti, poněvadž právě chybí veškerá možnost kritiky, poněvadž tu chybí regulátor, zkušenost, který nás učí rozeznávati vážné slovo od demagogického tlachu, reální politický program od politického svodu. A má-li toto mládí možnost, aby vykonávalo svými hlasy určitý vliv, nemůže beze své viny, konstatuji - poněvadž je obětí svůdců - při nejlepší vůli svou funkci konati správně a k prospěchu republiky.
Mezi předlohami, které byly předloženy této sněmovně, je také předloha, kterou se doplňuje a částečně mění zákon o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním. Odhodlali-li jsme se smířiti se s určitým zostřením této předlohy, považujeme to za projev důvěry. Tuto důvěru nechceme armádě odmítati, naopak míníme, že musíme všichni armádu míti rádi a míti k ní úctu, nemají-li býti výlohy na tuto armádu naprosto zbytečné. Buďto považujeme armádu za něco účelného, za něco, co koná státu určité služby. Pak je ta armáda dobrá. Kdybychom však došli k tomu přesvědčení, že skutečně těchto služeb nekoná, nýbrž dokonce škodí, pak bychom si mohli říci, že zrušením jejím ušetříme hodně peněz. Máme-li tedy důvěru k armádě a úctu k ní, musíme si přáti, aby příslušní činitelé také postupovali tak, aby tato láska a úcta k armádě mohla býti udržena. A proto myslím, že také kárné výbory, třebas by měly funkci poněkud jinou, než soudy civilní, musí si býti vědomy toho přikázání každé justice: synové lidští, suďte spravedlivě! Myslím, že se musí vyhnouti všemu podezření, že by zde běželo o nějakou justici, která by se vymykala mravnímu cítění a spravedlnosti, poněvadž spravedlnost je pouze jedna i pro civilisty i pro vojáky. Při všech odchylkách, které při řízení vojenském jsou nutný, musí býti udržována zásada ekvity a dlužno postupovati tak, aby v širší veřejnosti trvala důvěra.
Hlásám a neustanu hlásati, že jak prvý, tak poslední občan v republice má právo, aby u všech příslušných institucí dosáhl spravedlnosti, a že jak první, tak poslední občan této republiky má povinnost, aby této spravedlnosti popřál volného průchodu. Tedy přál bych si, aby kárných výborů a podobných institucí neužívalo se za nijakými politickými cíly, aby jejich funkcionáři byli povzneseni nad vážné podezření... (Hlas: To říká Gajda.!)... a jestliže se již tady ozvalo slovo Gajda, vyslovuji své přesvědčení: ať ta věc Gajdova byla jakákoliv, běží tu o muže, který vykonal veliké služby našemu zahraničnímu odboji. Ale tím není vyloučena možnost, že lidé, kteří vykonali veliké služby své vlasti, v pozdějším průběhu svého života, hnáni snad ctižádostí, nebo snad jinými vášněmi postupují tam, že paralysují zásluhy své minulosti. Nechci zde vystupovati jakožto soudce generála Gajdy, ale přál bych si. aby v jeho věci bylo zjednáno naprosté jasno, ať už je vinen, nebo nevinen, poněvadž udržování této aféry v určitém přítmí a změna věci právní na předmět sporu politického, je něco, co je nebezpečné a co republice škodí. Viděli jsme, že průběhem toho sporu došlo k zostouzení dobré pověsti republiky, kterého nebylo potřebí. Přál bych si, aby - opakuji - v této věci došlo k vítězství práva, ať je na číkoli straně, aby Gajda, dopustil-li se činu špatného, byl odsouzen... (Hlas: To je prokázáno) a bude-li to prokázáno, skloním svoji hlavu před spravedlností. Dnes pouze vím, že se operuje určitými tajnými dokumenty. Říkal jsem, že se máme učiti zkušenostmi odjinud, poněvadž jsou méně drahé, než ty, které učiníme na vlastní účet. Poukazuji, když vypukla věc kapitána Dreyfuse, že se operovalo se záhadným bordereau. Toto záhadné bordereiau skrývalo se prý naprosto, ono dokazuje vinu Dreyfusovu, ale nikdo nesměl je viděti, nesmí proniknouti na veřejnost. (Hlas: Copak slova ministrova u nás neplatí?) V republice francouzské se průkaznost tajného průvodního materiálu neudržela. Musilo vše před nový vojenský soud, musilo se revidovati a nestačilo operovati záhadnými zájmy, které přirozeně při špionáži a pod. věcech vyrukují. Jsem toho mínění, že musí k revisi dojíti také dnes. Nehájím nikoho, neodsuzuji nikoho, to není kompetence má, ale je mojí kompetencí, jakožto člena sboru, v němž mám tu čest zasedati, abych zde řekl, že v právním státě, že odsouzenému musí býti jeho vina prokázána. (Výborně!) Stane-li se tak, bude tím věc pro mne odbyta, nemohu potom nikoho hájit, kdo se dopustil odiosních činů, byť jeho minulost byla sebe krásnější. Ale žádáme, aby se skutečně dokázalo, aby dobrá pověst našeho práva,.naší spravedlnosti byla neposkvrněna, aby tato nekonečně se vlekoucí aféra jednou byla skoncována a nesytila zase agitaci politickou a nepoškozovala naši pověst v cizině.
Proto žádáme toho, poněvadž chceme míti lásku a úctu k armádě a důvěru ve spravedlnost. Vážený senáte! Řekl jsem. že dnešní osnovy nejsou něčím ideálním. že mají své nedostatky. Veškerá díla lipská jsou nedostatečná, vše, co je dobré. je možno ještě zlepšiti, a co je špatné, je nutno napravovati. Neříkáme, že jsme dosáhli vrcholu dokonalosti v těchto předlohách. Neříkáme, že závady byly plně odstraněny, jak již řečeno, jde o kompromis. My jsme při tomto kompromisu, pokud se týče volebního práva gážistů a četnictva, nedosáhli svého a přejeme si jen, aby zkušenosti, které učiní armáda z této předlohy, byly dobré, poněvadž jsme přesvědčeni, že naše armáda může býti činitelem nikoli vyvolávajícím napětí válečné a válečné katastrofy, ale zabezpečujícím klidný, hospodářský a politický vývoj naší demokratické republiky.
A s tím vědomím, že tyto předlohy jsou dílem kompromisu, s tím vědomím, že jsou měnitelné, a že tam, kde se ukáže snad nedostatečnost, bude je nutno měniti třeba brzo, prohlašuji, že budeme hlasovati pro tyto předlohy. (Výborně! - Potlesk.)