Schůze zahájena v 10 hodin 35 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: dr Brabec, Donát, Klofáč, dr Krčméry, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Prause

121 senátor podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Beneš, Černý, dr Gažík, dr Srdínko, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. dr Jesserovi.

Budeme projednávati jednací pořad.

Nejprve bychom měli projednávati

návrh, aby prodloužena byla lhůta k projednání usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Bečko, Brožíka, inž. Nečasa a soudr., aby byl vydán zákon, kterým se mění a doplňuje všeobecný báňský zákon ze dne 23. května 1854, čís. 146 ř. z., dosud platný na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Tisk 338.

Nebude-li námitek, přesunul bych tento i další odstavec jednacího pořadu, totiž

druhé čtení zprávy I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 368) o vládním návrhu zákona o stavebním ruchu, tisk 372. na pozdější místo. (Námitek nebylo.) Námitek není. Budeme tedy oba tyto odstavce projednávati později a přikročíme k bodli dalšímu, jímž je:

1. Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 391) o vládním návrhu zákona o ročním kontingentu branců, o náhradní záloze a o některých změnách branného zákona. Tisk 392.

Zpravodajem je pan sen. dr Karas.

Navrhuji, aby projednávání této zprávy sloučeno bylo s rozpravou o odstavcích 4. až 8. pořadu jednání, které se právě týkají ostatních branných záležitostí.

Nebude-li žádné námitky, bude se to projednávati současně. (Námitky nebyly.)

Námitek není, budeme tudíž projednávati vše současně a dávám slovo pánvi zpravodaji sen. dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavíny senáte! Vojenská správa na základě zkušeností nabytých s prováděním branného zákona z 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n., dále při provádění zákona o úlevách při konání služby presenční ze dne 7. prosince 1922 a organisačních předpisů a konečně při projednávání komplexu otázek o nové úpravě některých poměrů vojska, které právě projednáváme, seznala, že je potřebí zákonné novely, aby vše to bylo upraveno podle dnešních požadavků v branném zákoně.

Vláda proto předložila Národnímu shromáždění návrh zákona, jímž mají býti upraveny v podstatě čtyři otázky nejdůležitější, a to:

1. zavádí se do našeho branného systému instituce náhradní zálohy.

2. Stanoví se roční kontingent branců, jenž má v budoucnosti ročně nastoupiti na místo mírového počtu vojska.

3. Zavádí se možnost povyšovati vyhovující brance ještě během jejich presenční služby na důstojníky a

4. konečně provádějí se některé menší změny branného zákona.

Branný výbor senátu věnoval pozornost všem těmto 4 otázkám, a předkládá je slavnému senátu k usnesení s tímto:

Nová instituce náhradní zálohy znamená značný pokrok oproti dosavadnímu stavu, který vyplýval ze zákona o udělování úlev v plnění branné povinnosti a ve smyslu organisačního řádu z propouštění přespočetných. Dosavadní stav právní způsoboval těžké práce úřadům civilním a vojenským a při tom neuspokojoval veřejnost: Ze zákonů rakouských živitel rodiny měl právní nárok na zkrácení vojenské služby, na zařadění do náhradní zálohy. Počet těchto osob nebyl omezen. Každý, kdo vyhovoval podmínkám živitele rodiny, měl nárok na zařadění do náhradní reservy. Náš zákon o úlevách v plnění presenční služby z r. 1922 této výhody dopřával pouze 4000 žadatelů. Přihlásilo-li se těchto žadatelů více, dokonce několikráte tolik - žádostí bylo až na 20.000 - přirozeně se nemohlo všem vyhověti, výhody se dostalo jen na 4.000 a ti drazí, na něž se nedostalo, byli nespokojený domnívali se, že snad byly při rozhodování různé protekce, že se na ně nedostalo výhod, ačkoliv je známo, že se výběr těch, kterým se mělo dostati výhody, dál se losováním z osob, vyhovujících zákonu, aby se právě zabránilo veškeré protekci. Při tom úřady vojenské musily míti dorozumění s úřady politickými, byly možné stížnosti proti zamítnutí zemského vojenského velitelství k ministerstvu, ministerstvo nemohlo meritorně vyhověti, poněvadž počet byl vyčerpán, stížností docházelo ministerstvu tisíce, ono se musilo zase dohodnouti s ministerstvem vnitra, zkrátka byla to zbytečná práce, která nemohla míti positivního výsledku.

Zkušenosti s prováděním zákona nabyté vedly k tomu, že vojenská správa se rozhodla, aby se zavedla instituce náhradní zálohy, do níž se zařadí všichni odvedení branci, kteří jsou živiteli rodin. Tito branci jsou trojího druhu: V užším slova smyslu živitelé rodin, kteří skutečně rodinu vyživují, a kde rodina jest odvislá od příslušného brance. Dále je tu zásada podpory zemědělství, aby držitelé zděděných malých a středních usedlostí v zájmu udržení této usedlosti byli od vojny osvobozeni. To bylo již za Rakouska, to není nic nového. A konečně to rozšiřujeme ještě dále, že držitelům malých živností řemeslnických a obchodních, jakož i z jiných různých rodinných, hospodářských nebo sociálních ohledů dává se výhoda, že může byli odvedený branec zařaděn do náhradní zálohy.

S tímto předmětem souvisí osnova druhá, totiž stanovení ročního kontingentu branců. Podle dosavadního zákona o mírovém stavu vojska bylo určeno, jak má býti veliký stav vojska, ale nebyl určen počet, kolik jich má býti odvedeno. Dnes se stanoví, že armáda dostane ročně 70.000 branců, ale že odveden bude jen ten, kdo vyhovuje zdravotním podmínkám vojenské služby. Ustanovení toto uvádí se při provádění §u 127 branného zákona, který praví: každý, kdo je fysicky způsobilý, má býti vojensky vycvičen a může býti zavolán k obraně vlasti. Když dnes náš zákon stanoví, že budou odvedeni všichni ti, kdo fysicky vyhovují, plní tím toto ustanovení ústavní. Ale z těch odvedených se pouze 70.000 branců povolá, aby nastoupili presenční službu a ostatní, kteří budou nad tento počet odvedeni, budou zařaděni do náhradní zálohy. Při výběru do náhradní zálohy budou rozhodovati jen uvedené momenty a dostanou se do ní jen ti, kteří mají jako živitelé rodin, po případě držitelé malých usedlostí, živností a obchodů nárok, aby byli zařaděni do náhradní zálohy. Podle statistických dat za minulá léta se dá předpokládati, že branců vyhovujících fysicky, je kolem 80 až 82.000. Poněvadž 70.000 se bude musiti odevzdati armádě a ono jich musí býti o něco více, poněvadž při nastoupení vojenské služby se teprve zjistí, že řada lidí nemá fysické způsobilosti a bude propuštěna při t. zv. superarbitraci, proto se musí počítati 72.000, takže by zbylo 8.000 branců odvedených, kteří budou moci býti zařaděni do zálohy. Připouští-li dnešní zákon 4.000 brancům úlevu, je patrno, že příště se dostane úlevy nejméně počtu dvakrát tak velkému, t. j. 8.000, možná také 10.000 osobám. V tom směru vidíme, že vojenská správa vychází vstříc požadavkům sociálně slabých, aby plnění branné povinnosti bylo jim ulehčeno. Zajisté myšlenku tu musíme jen vítati. Tato instituce ještě druhým směrem přináší úlevu v branné povinnosti. Podle dosavadního zákona i ten, komu byla přiznána úleva, musil prodělati 6timěsíční vojenský výcvik a teprve 1. dubna propuštěn byl na trvalou dovolenou. Instituce náhradní zálohy však spokojuje se pouze 12tinedělním výcvikem, takže, když počítáme, že nastoupí 1. října, bude moci 22. nebo 23. prosince, tedy před vánocemi býti propuštěn a vrátiti se do svého civilního zaměstnání. Zkracuje se tedy výcvik na polovinu. Vyskytly se pochybnosti, zejména se strany oposice, že prý tento tříměsíční výcvik nestačí, že vojenská správa bez toho tvrdí, že není možno dnes snížiti presenční službu z 18ti na 14 měsíců, poněvadž je potřebí intensivního vycvičení vojínů a zde prý naopak snižuje se 6timěsíční výcvik na 3měsíční. Proti tomu se dá namítnouti jednak, že ti, kteří budou zařaděni do náhradní zálohy, mají o jedno cvičení 4nedělní více. Asi rok nato budou musiti konati nové cvičení 4nedělní, znamená to tedy celkem již 16 neděl, 4 měsíce, ale ne najednou, nýbrž ve dvou lhůtách. Tedy této námitce, jako by byli nedostatečně vycvičeni, dá se tímto čeliti. Náhradní záloha je vždycky jen jaksi reservním tělesem, takže od ní není potřebí požadovati vycvičenost jako od armády normální. V tomto směnu vychází vojenská správa vstříc požadavkům občanstva. I když by z důvodů vojenských bylo žádoucí, aby výcvik trval déle, přece požadavek občanstva, aby živitel rodiny nebyl dlouho oddálen svému úkolu občanskému, způsobil jistou výslednici těchto snah vojenské správy a občanských kruhů. Hleděl se tedy zde stanoviti jistý kompromis a alespoň omeziti toto cvičení. Tedy i tato druhá myšlenka osnovy zákona zajisté nachází porozumění a schválení se strany Národního shromáždění. Tím také, že dnešní zákon bude ustanovovati, že každý, kdo fysicky vyhovuje, bude odveden, zavádí se také ta rovnost ve smyslu ústavy. Jestliže oposice namítala, že ukrácením presenční služby těch, kteří mají nárok na úlevy, na službu jen tříměsíční oproti ostatním, kteří musí sloužiti 18 měsíců, se, zavádí jistá nerovnost do našeho státu, ačkoliv § 106 ústavy praví, že všichni občané jsou si rovni, tedy musíme proti této námitce uvésti zase to, že zde tato nerovnost je jen zdánlivá, neboť oni formálně jsou povinni k stejnému výcviku, ale z důvodů hospodářských nepřidrží se skutečně k výcviku 18timěsíčnímu, nýbrž právě z těchto momentů hospodářských, z ohledů sociálních se jim tento výcvik o něco zkrátí. Tím také je patrno, že tu nejde o nějakou předlohu třídního rozhodování, nýbrž že se má dostati těchto výhod vrstvám hospodářsky slabým, aby měly boj o život ulehčen a nebyly tak dlouho odňaty svému občanskému zaměstnání.

Dále se zavádí ještě jedna novinka do našeho branného systému, a to ta, že branec, který je v presenční aktivní službě, a prokáže v důsledku svého předběžného vzdělání, své inteligence, že skutečně jevil neobvyklou snahu o vojenský výcvik, aby si osvojil všechno, co vojenská správa na brancích žádá, bude moci již během presenční služby býti povýšen na důstojníka. Vojenská správa nechce ho plných 18 měsíců používati v podřízeném postavení poddůstojníka, nýbrž chce si z něhot vychovati velitele, důstojníka, tedy osobu, která vede potom oddělení jemu svěřené, a když shledá, že všem předpokladům vyhověl, myslí, že by bylo neúčelno, aby ještě zbytek presenční služby ztrávil v podřízeném postavení, když může zastávati postavení vyšší, býti důstojníkem. Tedy v tomto směru vojenská správa chce využíti inteligence a zvláštních schopností dotčeného ve prospěch celku, a je to zároveň i výhodou pro toho, kdo má plniti vojenskou povinnost, že se mu jde zde vstříc. Víme dobře, že jednoroční právo lidí se vzděláním středoškolským bylo naším branným zákonem zrušeno, že byla ustanovena úplná rovnost. Zde se těmto lidem dává aspoň možnost, aby si získali částečně více výhod v plnění presenční služby. Nadějí na povýšení na důstojníka během presenční služby budou spíše povzbuzováni k tomu, aby intensivněji vojenské službě presenční se věnovali a jejich intensivnější práce bude odměňována povýšením na. důstojníka. Tedy je to zase jedna taková změna branného zákona skutečně chvályhodná, aby občanovi, který se má věnovati presenční službě a který je tímto způsobem na svém vzdělání pro občanský svůj život poněkud zkrácen, se hleděla služba zpříjemniti a toto zkrácení nahraditi, pokud je to možno.

Vzhledem ke zkušenostem, které jsme sedmiletým prováděním branného zákona z 19. března 1920 získali, vojenská správa zároveň. navrhla řadu podřadných ustanovení, aby se jednak do branného zákona zařadila tato instituce náhradní zálohy, jednak aby se tyto momenty, o kterých jsem se již zmínil, nyní vklínily do textu branného zákona, a proto při té příležitosti zároveň i branný zákon v některých bodech byl změněn a doplněn. Řekl jsem již, že právě tyto doplňky mají za účel ulehčiti občanstvu konání branné povinnosti, ale při tom zase vojenská správa je vedena tou povinností, která jí branným zákonem § 1 je uložena, že ona se má starati o to, aby uhájila trvání, celistvost a svobodu naší republiky, a k tomu účelu právě má vychovávati naši armádu.

Vyskytovaly se námitky, že prý je to bezúčelné, když si vydržujeme takovou armádu, že naše armáda v případe války s nejbližšími sousedy - snad se tím myslilo na Německo - byla by v tak nepříznivém poměru početním proti armádě německé, že by německá armáda v případě konfliktu, kterého si zajisté nikdo nepřejeme - a učiníme všechno, abychom se všemi svými sousedy žili v klidu, neboť nemáme žádných snah imperialistických, hraničně jsme úplně saturovaný stát a přes hranice nikdy nešilháme, ale nevíme, co může budoucnost - během 14 dnů - přinésti, obsadila úplně naše území a že naše armáda je velmi slabá proti armádě německé. Ale i ti odpůrci přiznávají, že by to trvalo alespoň 14 dnů, nežli by náš soused obsadil naše území, ale těchto 14 dnů je cenných pro naše spojence, kteří by se mohli připraviti, a tedy doba 14 dnů není lhůta bezvýznamná, nehledě k tomu, že pro své spojence jsme cennými jen tenkráte, když máme armádu, a nemáme-li armády, žádný jiný stát na světě by spojenectví s námi nevyhledával. My tohoto spojenectví nežádáme z důvodů imperialistických, nýbrž proto, abychom zachránili a udrželi svobodu našeho státu.

Ze všech těchto momentů branný výbor navrhuje slavnému senátu, aby vládní osnovu tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna, také on schválil. (Potlesk.)

Předseda: Přikročíme nyní k bodu dalšímu, jímž je

2. Společná rozprava o vojenských předlohách.

Jsou to:

Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 378) o vládním návrhu zákona, kterým se doplňuje a částečně mění zákon o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním. Tisk 386.

Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 379) o vládním návrhu zákona o délce presenční služby vojenské. Tisk 387.

Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 380) o vládním návrhu zákona, jímž se stanoví mírový počet československého vojska od 1. října 1927. Tisk 388.

Zpráva výboru ústavně - právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 381) o vládním návrhu zákona o volebním právu příslušníků branné moci a četnictva. Tisk 385.

Zpráva I. výboru branného a II. výboru sociálně-politického k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 382) o vládním návrhu zákona o umísťování déle sloužících poddůstojníků. Tisk 389.

Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 391) o vládním návrhu zákona o ročním kontingentu branců, o náhradní záloze a o některých změnách branného zákona. Tisk 392.

Navrhuji kromě lhůty již dříve stanovené další řečnickou lhůtu 20 minut pro předlohu č. t. 392.

Není-li žádné námitky, je řečnická lhůta pro tento předmět 20 minut. (Námitek nebylo.)

Zůstává při tom, jak jsem oznámil, a budeme nyní pokračovati v rozpravě o šesti sloučených již předlohách.

Dávám slovo panu sen. Teschnerovi.

Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Probírati podrobně celý komplet předložených vojenských otázek, znamenalo by daleko překročovati poskytnutou lhůtu řečnickou, pročež chci se omeziti na nejnutnější. Chci vůbec úplně přejíti přes otázku volebního práva armády a ohledně zákona o certifikatistech, to je zákona o umístění déle sloužících poddůstojníků, chci říci, že na nás Němce působí dojmem, jako by neměl znamenati nic jiného, nežli postranní cestou pronikati do německého hospodářství. Nejdůležitější otázkou z celého komplexu je zajisté stanovení konfingentu armády, rozšířené zavedením náhradní zálohy, která zvyšuje efektivní stav armády a záloh, místo aby se podle všeobecné myšlenky odzbrojení prováděl pravý opak.

Na důležitou otázku je potřebí nejprve odpověděti: jakému účelu slouží tato velká armáda, která se neshoduje s počtem obyvatelstva 14 milionů, a kterou udržovati má hospodářsky ne právě silný stát, který svou zeměpisnou polohou a útvarem je vázán? Dvě odpovědi jsou možný: 1. armáda sloužiti má imperialistickým účelům, 2. má sloužiti obhajobě státních hranic proti vnějšímu nepříteli. Pro prvý případ musím prohlásiti, že podle způsobu položené otázky vůbec nikdy nezdá se býti dána možnost útočné války, a když ano, pak bylo by to zajisté lze očekávati jen pod vlivem Francie, resp. její vojenské mise, poněvadž přece odpovědní mužové tohoto státu musí uznati nemožnost takovéto války.

Druhou odpověď na položenou otázku dlužno však právě tak zamítnouti, poněvadž pro zeměpisnou polohu a útvar hranic, jak již často vynikající zahraniční vojenští odborníci dokázali, ani mnohem větší armáda nedovede poskytnouti úspěšnou ochranu. K čemu tedy obrovská armáda pro anály stát, k čemu obětovali zbytečné miliardy, které ubíráme skutečnému dobru státu? Co se týče služební doby všeobecně a. výcviku zvláště, dlužno jako pevnou skutečnost uvážiti, že příští válka vedena bude za zcela jiných předpokladů nežli světová válka samotná, že bojovati budou stroje proti strojům, plyny proti plynům, že tedy masy lidí přijdou méně v úvahu. V případě potřeby naučí se i nováček určitě v nejkratší době tomu, četo potřebuje, aby se v poli plně uplatnil. Menší důležitost má výcvik, nežli osobní vztah vojáka k otázce války a vojenské služby, a tento vztah se tvrdými paragrafy, jak je jednotlivé předlohy obsahují, nepovznáší, nýbrž spíše zmenšuje.

A nestojí veškerá vojenská otázka, kdy právě v Ženevě zasedá odzbrojovací konference, v přímém rozporu s ujišťovanými mírovými snahami československého státu? Prohlášení vlády, prohlášení berlínského československého vyslance dra Chvalkovského překypují mírumilovnými řečnickými obraty a ujišťováním o přátelství. Ale pomýšlíme-li na to, jaké účely podkládány byly československému státu při jeho založení - obklíčení Německa, zabraňování německé expansi má jihovýchod - pak souhlasí s tím úplně prohlášení zpravodaje posl. Špačka v poslanecké sněmovně, že nepřítel tohoto státu stojí v Německu a v Maďarskům V každém případě zastupuje bývalý legionářský major pan posl. Špaček dnes ještě státní myšlenku tehdejších zakladatelů státu. Témuž účelu - obklíčení Německa - sloužila přece také zamilovaná myšlenka pana ministra věcí zahraničních dra Eduarda Beneše o Malé Dohodě, východním to pokračování Velké Dohody světové války, která vzrostla z entente cordiale Eduarda VII. z Anglie. Tato dohoda dávno se rozpadla, Malá Dohoda visela ve vzduchu, mohla se opírati již jen o Francii. Napětí mezi bývalými ťsrdečnými spojenciŤ obzvláště mezi Francií a Itálií, mělo by přece zahraničním politikům tohoto státu dáti podnět k přemýšlení, obzvláště víme-li, že oponou Itálie je tatáž Anglie, která kdysi podporovala Francii. Jako zvláštní výsledek tohoto napětí dlužno zaznamenati odštěpení Rumunska od Malé Dohody, pak okolnost, že od včerejška Itálie vstoupila do přátelského svazku s Maďarskem. Jugoslávie musí chtíc nechtíc se zaťatými zuby hledati italský okruh zájmů a Československá republika stojí zde - prakticky vzato - isolována, onen stav ťsplendid isolationŤ, o kterém svého času před válkou mluvil král Eduard, pokud se týče Německa.

Co si zde nyní má počíti veliká armáda, o které jsem v úvodu řekl, že je bezúčelnou, nepočítáme-li se svazky zahraniční politiky? Snad proti Maďarsku? Tu narazí Československo na Itálii. Proti Německu? Tam zase jen jako následovník, jako trabant Francie. Ale myslím, že mohu s určitostí předpokládati, že dnešní Francie má jiné starosti, nežli začíti válku s Německem. Dnešní Francie bude spíše po uzavření italsko-maďarského spojenectví teprve nucena docíliti trvalého míru s Německem, jež vždy znovu jest osočováno jako zlý soused. Tím však stane se akutní také otázka připojení Rakouska k říši, která snad omezením zájmové sféry Itálie a Německa ve střední Evropě, snad revisí smlouvy Trianonské bude zahájena, čímž se také umožní další sblížení Itálie s Německem.

Se stanoviska zahraniční politiky není pro Československou republiku žádné jiné možnosti, nežli vybudování nejpřátelštějších styků s Německem. Nakonec objeví se přece vždy účinek geografických skutečností, že historické země, Čechy, Morava a Slezsko, téměř od tisíce let staly se kulturně, hospodářsky a dějinně částí střední Evropy, že však obzvláště úzce jsou spojeny s Rakouskem a Německem.

Jestliže však armáda jakožto útočná zbraň jeví se býti bezúčelnou, ba maže způsobiti nebezpečí, poněvadž se tím Německo dráždí a rozlaďuje, k čemu pak této armády? Zájem. Německa na Československu je zde skutečně více domnělý, nežli skutečný. Dokud trvala protiněmecká světová konjunktura, dokud Dohoda se domnívala, že národ 70 milionů se nechá trvale potlačovati, byly české snahy velikým mocnostem vítány, i když se při tom měl malý stát hospodářsky a peněžitě zakrváceti. Avšak od té doby, kdy tato nepřátelská konjunktura ochabovala, stal se nástroj - v našem případě Československá republika - zbytečným, opotřebovaným. Co chce malý stát mezi velikými, ke kterým přece Německo zase patří? Co chce hra na velmoc s armádou, když o osudu světa a jeho obyvatelů přece nakonec rozhodovati budou zase jen velicí? Jakožto obranná zbraň jest armáda tak velikého stavu právě tak bezúčelnou a zbytečnou, jak jsem se pokusil vylíčiti v úvodu. Nejbezpečnější ochranou jest a zůstane pro budoucnost státu, krýti si záda německou velmocí a tím je pro budoucnost dána směrnice pro nejlepší politiku, kterou stát může pěstovati: neutralitu. K tomu stačí malý aktivní stav vyškolených lidí a cesta k miličnímu systému švýcarskému leží před námi otevřena. Sociálně-politicky účinek tohoto stavu přenechávám těm, kdož jen ve veliké armádě vidí blaho státu.

My němečtí národní socialisté budeme hlasovati proti všem těmto vojenským předlohám. (Potlesk stoupenců.)

Předseda: Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. Filipínskému.

Sen. Filipínský: Vážený senáte! Je stále patrnější a stále více odůvodnění získává si názor, že jen o hluboké kapsy rozbila se stará koalice. Dohoda o novelisaci branného zákona nasvědčuje tomu, že pánové dají s sebou mluviti tam, kde podle jejich názoru jde jen o zájmy státu, že dovedou ustoupiti od svých justamentů i v taškových případech, kde se houževnatě opírali o potřebu republiky, ale ani na píď neustoupí od svého stanoviska, jde-li o jejich hluboké kapsy, o čemž nás zase přesvědčily zákony celní a kongruové. Německým měšťáckým stranám v otázce národní obrany vyšlo se dosti daleko vstříc, třebaže ten odpor Němců ke změně branného zákona je dosti výmluvný, poněvadž vyvěrá z neujasněného stanoviska k tomuto státu; zato českým dělníkům v otázce agrárních cel předložilo se ve staré koalici hotové ultimatum! a více se nemluvilo. Zástupcům nejchudších vrstev se jen povýšeně řeklo: ťPřišli jste volbami 15, listopadu 1925 do Národního.shromáždění oslabeni, ubylo vám na voličích, proto i na významu. Této změny situace je potřebí využíti. Buď budete hlasovati vy pro soustavné zbídačení nejchudších konsumentů - pro zemědělská cla, nebo nám je odhlasují přátelé s druhého břehu, kteří již čekají, aby si s námi mohli padnouti do náruče.Ť Ano, takovými byli pánové. Jen potud jednali s dělníkem, pokud byl silný, pro slabého měli jen diktáty.

Je konečně věcí voličů, aby posoudili tuto okolnost a vyvodili z ní důsledky. Dotkl jsem se jí jen v souvislosti se současnou situací zbytku bývalé koalice. Dnes se novým spojencům neporoučí, spíše se jim ustupuje, jak ukazuje právě novelisace branného zákona. A jsou to jistě demokratické pohnutky, které mladší část koalice nutí k odporu proti 18timěsíční službě vojenské. Ne, Němci nejsou antimilitaristy, velmi bychom jim křivdili, kdybychom takto o nich smýšleli, a jen nepopularita, jaké se těší u československých Němců vojenská obrana tohoto státu, nutí německé zástupce ve vládní většině k opatrnosti a zdrželivosti ve věcech vojenských. A lze se jen diviti tomu, jakého respektu si získává odmítavé stanovisko německých stran u české části koalice. Svědčí to jen o faktu, že v obraně vlastní kapsy dovedou býti pánové důslednější a vytrvalejší, než jedná-li se o obranu vlasti,

Ale i přesto, že novelisace branného zákona zásluhou Němců ztratila na své ostrosti. nemůžeme k ní dáti souhlasu, poněvadž v ní spatřujeme jen důsledek nedodržování zákonů právě na místech, kde by jich mělo býti nejvíce dbáno. Zdá se nám vůbec, že neúcta k platným zákonům jde shora, a také pánové v dnešní koalici projevují stále dostatek chuti vytrhati všechny demokratičtější zákony ze základů tohoto státu a nahraditi je reakčními výsledky svého nového souručenství.

Pochybuji, že by se takovým způsobem budila v obyvatelstvu tohoto státu úcta k zákonodárství, kdyby každé nové seskupení parlamentní většiny korigovalo, nebo dokonce stavělo na hlavu zákony vyšlé z bývalé koalice. Víme, že ani krátkodobá provisoria nepřidávají zákonům na vážnosti, poněvadž stále se měnící zákonodárná ustanovení za poměrů nezměněných budí na venek spíše chaos, než zdání respektu hodného zákonodárství. Pokud budou zákony pouhým výsledkem politického nazírání koalo váných stran a nebudou vyplývati z potřeb státu a jeho občanstva, potud nelze jim zjednati vážnosti takové, jaké mají zákony skutečně požívati.

Vezměme si na př. dvě změny zákona, týkající se naší národní obrany, novelisace branného zákona a zákon o volebním právu vojáků. Vycházejí tyto zákonné reformy z potřeb státu? Nikoliv. Tím méně se v nich ovšem odrážejí potřeby občanstva. Aspoň pochybujeme silně o tom, že by situace našeho státu pro nejbližší dva roky byla taková, že by vyžadovala prodloužení služební doby vojínů proti původnímu znění branného zákona. A že by zrušení volebního práva vojínů bylo státní nezbytností, to snad nikdo nebude tvrdit, stejně jako jsme nikde neslyšeli volání občanstva po zbavení vojínů hlasovacího práva. Jde jen o přání vojenské správy, nebo o zájem některých politických stran, a proto se musí měniti zákony. Budeme-li v tom zákonodárství stále tak plodní jako dosud, stane se naše republika za 100 roků jediným obrovským archivem zákonů, z nichž jeden bude potírati druhý. Bude se v tom obrovském archivu zákonů velmi dobře zračit politické seskupení koalice a síla jednotlivých politických stran v tom kterém parlamentním období: A při tom se bude honositi naše republika stále ještě zákony ze starého Rakouska převzatými, z nichž mnohé nebudou sloužiti prvním zákonodárcům tohoto státu ke cti vzhledem k nepoměrně značnému množství zákonů jiných a hlavně zákonných novel, budou však svědectvím o tom, že pro politickou žárlivost a dětské znehodnocování práce jedněch druhými nemohli jsme se vymaniti z područí starých přežilých zákonů rakouských.

Neodůvodněnost prodloužení platnosti osmnáctiměsíční služební doby vojenské vyzvedli jsme již na tomto místě několikráte. Mír není nijak ohrožen. Naši sousedé, alespoň ti, kteří mohli padati na váhu, nezasloužili se ničím o tuto naši pozornost. Proč tedy vyvolávati stále zlé duchy? Proč kaliti tu jedinou ještě radost chudých občanů republiky, radost z míru? Proč připomínati v tom moři dnešních bolestí ještě útrapy válečné? Proč otevíráte ještě staré rány, když těch nových je více, než se dá snésti? S nejvyšším napětím sil vybojovali jste, pánové v koalici, tuto změnu branného zákona, a boje, které jste o předlohu mezi sebou svedli, mohly by také působiti na cizinu zcela jinak, než dojmem zabezpečování našeho státu, prodlužováním služební doby vojenské.

Na štěstí však cizina málo se starala o délku naší vojenské služební doby a neměla proto asi také příčiny zajímati se o to, jaká shoda Byla tu ve stranách vládní většiny o požadavku vojenské správy.

Že se v otázce délky vojenské služby vyšlo velmi vstříc německým stranám koalice, o tom nebude snad pochyby. Svědčí o tom příliš růžový optimismus pana ministra národní obrany, jenž věří najednou, že překážky zkrácení služební doby podle zákona z roku 1920 do dvou let se dají velmi snadno odstraniti. 6 roků času poskytl zákon vojenské správě k přípravě přechodu ke 14timěsíční vojenské službě a za celých 6 roků neprovedlo se nic, zhola nic. A teď těší pan ministr sebe i koaliční německé poslance, že do dvou let bude určitě již připravena půda zkrácení služební doby vojenské.

Ovšem musil na to přijíti se starými rakouskými certifikatisty. A to je zase nová kapitola. Dnes, v době všeobecného restringování úřednických sil, a to sil opravdu kvalifikovaných, rozmnoží se počet čekatelů úřednických a jiných míst o několik tisíc déle sloužících poddůstojníků. Školní výchova ustoupí výchově kasárenské, která jistě vyváží ta nejlepší vysvědčení, protože déle sloužící poddůstojníky potřebuje vojenská správa jako soli, a poněvadž z lásky k věci nechce nikdo déle sloužiti, než mu zákon předpisuje, musí se přislíbiti nějaké výhody, byť to v budoucnu znamenalo další nesnáze, další zvýšení nezaměstnanosti studovaného proletariátu. Lidé, kteří se osvědčili ve školách i v úřadech, pozbudou práce, aby se mohli umístiti déle sloužící poddůstojníci. Snad se dočkáme i starých zlatých časů, že místo učitele přijde vyučovati do školy starý vysloužilý roťák, aby svoje výchovné poznatky z kasáren přenesl do školy.

Snad nebylo potřebí řešiti otázku vojenského výcviku za cenu nových nezaměstnaných státních zaměstnanců a bídy jejich rodin, za cenu znehodnocení školní výchovy, a naše vojenská správa při dobré vůli mohla v otázce déle sloužících poddůstojníků nalézti jiné východisko, než starý rakouský přežitek. O moderním duchu ve vojenské správě to jistě nesvědčí.

Také v tomto případě staví se na hlavu zákon o zrušení certifikatistů, zákon v celku 8 roků starý, ale odpovídající duchu revolučního Národního shromáždění. A musíme-li přiznati, že zákon, kterým se zase certifikát obnovuje, odpovídá plně duchu dnešní koalice, přiznáváme jim také, jak obrovský krok nazpět jsme za těch 8 roků učinili. Uvažme jen, že křísíme k novému životu zákon, o němž v důvodové zprávě státně-zřízeneckého výboru ze dne 31. ledna 1919 se praví, že to byl pozůstatek rakouského režimu, pod nímž trpěli státní úředníci a výpomocní sluhové, a jenž Uznával především výsady militaristické kasty. Tento zákon má déle sloužícím poddůstojníkům, zaručiti přednostní právo na místě kancelářských úředníků a státních zaměstnanců, má jim umožniti čekatelství a zkrácení čekatelské doby na úkor, hlavně těch státních zaměstnanců válečných poškozenou, kterým známý restrikční zákon oddálil možnost státi se kancelářskými oficianty. Nyní mají naději, že je certifikatisté se svými přednostními právy předběhnou a zaměstnanci - váleční poškozenci - budou musit dále čekati, nedopadne-li to pro ně hůře. U nás je už opravdu všechno možné.

Tento zákon o vojenských certifikatistech, který dává tak málo naděje na přechod k milici, je jaksi spjat s ustanovením jiného zákona o snížení vojenské služby na 14 měsíců.

Vojenská správa tedy tímto způsobem spojuje nedobré s užitečným. Ale i k tomu užitečnému musila býti vojenská správa jaksi nucena a přinucena. Pan ministr národní obrany musil slíbiti Němcům, že 18timěsíční vojenská služební doba může se týkati ještě doby dvou let, aby získal jejich souhlasu. Ale stejně výkupným pro německou část koalice zdá se býti odmítnutí otázky vojenské předvýchovy. Věříme panu ministrovi, že se vyskytly při řešení této otázky obtíže dosti značné, a chceme také věřiti, že obtíže ty jsou z části povahy finanční i zásadní, ale při žínáme houževnatosti vojenské správy nepochybujeme o tom, že by všechny ostatní překážky zdolala, kdyby nebylo to hlavní, o kterém se ovšem pan minstr nezmínil, a tím jest odpor německých koaličních stran. Vůbec nejtíže ze všech ministrů nese součinnost Němců ve vládní většině pan ministr národní obrany, a to proto, jak jsem již uvedl, že národní obrana československého státu není pro Němce nijak zřízením populárním. Ale jak viděti, radost z Němců v koaličním souručenství je tak veliká, že se dbá jejich těžké situace, zvláště pokud se týče požadavku vojenské správy. a vychází se jim více vstříc, než by snad mohli očekávati jiné koaliční strany. Odmítnutím osnovy zákona o vojenské předvýchově je odsunut i náš boj proti tomuto požadavku vojenské správy. Potřebovali bychom v něm další zmilitarisování Československa a nemohli bychom dáti k němu souhlasu. V přechod, byť jen zcela pozvolný přechod k milici, o jakém se v souvislosti s touto zákonnou osnovou mluvilo, nevěříme obzvláště dnes, kdy vojenská správa sahá do hrobu starého Rakouska pro zákon o certifikatistech. Uvážíme-li, kolik demokratických prvků již z naší armády vyprchalo a jak stále ještě vyprchávají, nelze nám vůbec slučovati pojem armády s pojmem demokracie a věříme pevně, že tvořitelé prvních československých vojsk s divnými pocity patří na výsledky své zahraniční práce, prolnuté láskou k vlasti, k demokracii, v níž viděli - a jistě právem - nejkrásnější a nejbezpečnější základ samostatného českého státu. Dnes ovšem stále ve většími měřítku stávají se rozhodujícími činiteli ve státě vrstvy, které nejen že se československého hrnutí osvobozenského nezúčastnily, ale které mu z nepochopitelných důvodů nepřály a je potíraly. Tyto vrstvy mají dnes v osvobozené vlasti hlavní slovo, a není proto divu, že demokratické základy státu stále více černají a žloutnou, a až snad budou tak černožluté, jako to staré Rakousko, pohladí si spokojeně vousy všichni reakcionáři, kteří nestavěli, ale bydlí, kteří neseli, ale sklízejí a přiznají svůj starý omyl, ovšem v jiné formě, než jsme si to tehdy představovali. Zcela upřímně budou moci říci: ť Vidíš, republiko Československá, nechtěli jsme tě, zavrhovali jsme tě, ale nakonec upravili jsme si tě tak, že ani za Franze Josefa by to nebylo tak lehko šlo.Ť Představte si jen, lidé dobří, bude-li se za účast ve vládě konservativním stranám platiti takovými ústupky jako dosud, a vydrží-li ti dnešní pojídači demokracie v koalici 10 let, jak bude potom ta republika vypadati? Snad upadne zatím Husův národ do úplného poddanství Vatikánu a naše republika stane se římskou filiálkou. Vůbec nynější složení koalice zdá se býti moderním křižáckými tažením, jehož úspěšné výsledky mohou býti pro republiku katastrofálními, ovšem nepřipomene-li si český národ ještě v pravý čas svoji historii a neposlechne-li jejího varovného hlasu.

Jedním vyrvaným balvanem z demokratických základů republiky má býti také volební právo vojínů. Důvodů pro tento reakční počin uvádí se dosti, ale ten pravý se ovšem zamlčuje. Mluví se o zhoubných účincích odpolitizování vojáků, o nemožnosti volebních agitací v kasárnách a také jiné důvody tu a tam, méně nebo více za vlasy přitažené se uvádějí, jenom se nepraví o tom, že vojáci zklamali svým oposičním volením. Hned po prvních volbách, když se projevilo, jak vojáci smýšlejí a hlasují, vyskytl se u některých politických stran názor, že poskytnutím volebního práva vojínům stalo se cosi ukvapeného, že je nemorální, když vojín rozhoduje o složení správy města, o které se nikdy v životě nezajímal a ani dále zajímal i nebude, že vojína nelze ani dobře informovati o zásadách a cílech různých politických stran, a z toho se vypozorovalo, že vojínům musí býti volební právo odňato.

Jsou na omylu pánové, kteří myslí, že odnětím volebního práva vojínům vezme se jim i možnost přemýšlení a že jejich politický indiferentismus nedozná už potom úhony. To je omyl. Každý rozumný člověk, a ledy i voják, dovede rozlišovati, co ho v novém prostředí uspokojuje a co v něm vzbuzuje pocit nespokojenosti. Nu a že hlasovací lístky vojínů byly jen výsledkem tohoto rozlišování, projevem. nespokojenosti, to snad netřeba připomínati. A může býti na škodu národní obraně jako celku, je-li známo, jak mnoho je té nespojenosti mezi vojíny? Nebylo by lépe předem zabraňovati nespokojenosti, než umlčovati pouze její projevení. Rakouský militarista mohl by nám býti názorným příkladem toho, jak i nejtužší disciplina zklame a jak všechno, co je příliš nucené, může ztroskotati. Dobrá vůle může konati divy a právě dobrá vůle roste ze spokojenosti. Přičiňujte se pánové, o to, aby bylo v národní obratně pokud možno nejméně příčin k nespokojenosti a nebude potřebí bráti vojínům hlasovacího práva. Nespoléhejte se ovšem jen na tu disciplinu. Je přece logické, že pravá a účinná obrana vlasti může vyplynouti z lásky, a nikoliv z přinucení. A v rozhodném okamžiku nezáleží ani na tom, jak dlouho jste do vojáků tu disciplinu tloukli, zda to bylo 18 měsíců, či jenom 14. Ve staré rakouské armádě byla, jak známo, služební doba tříletá a ani hodinu nechtěli pánové sleviti. Že se tam nejtužší disciplina vyráběla po továrnicku, na to se snad dosud všichni pamatujete. Ale také se pamatujete, jak se za války ta Slétá tuhá disciplina osvědčila a kdo jen trochu mohl, hleděl se vyhnouti nepříjemné povinnosti, v zázemí předstíráním choroby, na frontě sebezraněním, nebo dobrovolným přechodem do zajetí. Že to nebylo ze zbabělostí, o tom svědčilo pozdější hromadné hlášení do legií.

Jo tedy patrno, že ani za 5 služební léta nedali si vojáci nejtužší disciplinou vnutiti lásku k monarchii, ba v daném okamžiku moc a slávu Habsburků ještě pomáhali pozvraceti.

Nezáleží tedy při obraně vlasti na délce služební doby vojenské, jako spíše na tom, jaké podmínky jsou tu ke spokojenosti obránce a tudíž, vychází-li obrana z lásky, či jen ze suché a snad nepříjemné povinnosti. Znovu voláme k vám, pánové, s tohoto místa: Neprodlužujte služební dobu vojenskou, nebudu jíte na disciplině, ale na lásce. V kritické chvíli padá tíže obrany státu hlavně na bedra chudých lidí. A tím opravdovější a účinnější bude ta obrana, čím více budou moci také ti chudí občané označiti tu republiku jako svou, starající se o blaho a respektující jejich práv. Rčete sami, pánové z celně-kongruové koalice, směřuje naše dosavadní činnost ke všeobecné spokojenosti všeho občanstva? Nesnažíte se poskytovati dobré jen těm, kteří už dobrého v hojné míře užívají? A nejsou rány vaše, po nichž jen těžkosti životní následují, namířeny proti těm nejchudším a tudíž i proti republice samé, uvážíme-li, že budoucí ochránce státu zbavujete takto nadšení a naplňujete omrzelostí? Chápejte přece, že nejspolehlivější ochrana státu nespočívá ani tak v dokonalosti zbraní, jako spíše v nadšení těch, kteří jimi mají zacházeti.

A poněvadž jsme přesvědčeni, že k získání nadšení není potřebí dlouhodobého vojenského výcviku, nýbrž spokojenosti a vědomí, že chráněný stát je ke všem stejně spravedlivý, neztotožňujme se s vládním návrhem na změnu branného zákona, třeba byl provázen slibem, že platnost osmnáctiměsíční vojenské služby může se vztahovati jen na kratší dobu. Ani těch dvou roků, o kterých se pan ministr národní obrany zmínil, nebylo potřebí, kdyby byly směrodatné kruhy respektovaly branný zákon z roku 1920 aspoň tak, jak se žádá respekt zákonů na občanech republiky.

Stojíme na půdě tohoto státu, jenž vděčí za svoji samostatnost z veliké části také dělnickým legionářům, ale chceme v prvé řadě dbáti toho, aby demokratickým základem tohoto státu neotřásali ti, kdož z vůle občanstva měli se státi ochránci naší demokracie. Proto odmítáme také důvody, o které se opírá novela branného zákona o ponechání osmnáctiměsíční služby vojenské, vyslovujeme se proti odnětí volebního práva osobám vojenským a se vší rozhodností stavíme se proti vzkříšení starého rakouského certifikátu. Pomáhali jsme tvořiti demokratický stát a nechceme tu příštím generacím zanechati karikaturu demokracie.

Jménem československé sociálně-demokratické strany dělnické prohlašuji, že těmto vojenským předlohám nedáme ani jediného hlasu. (Potlesk.)