Mimo to také, pokud se týče řízení, byla zde prohlášena zásada prohlašovací, což také odpovídá mnohem lépe našim poměrům, poněvadž prohlašovatel přichází do styku a určitého poměru s úřady. Pokud se týče materie předloženého zákona, je rozdělena na 7 hlav. První jedná o zásadách a základních pojmech, druhá o organizaci celní správy a zařízení celního dozoru, třetí o celním řízení, čtvrtá o povinnosti platiti clo, pátá o opravných prostředcích, šestá o trestních ustanoveních a sedmá obsahuje závěrečné předpisy.

Chci se zabývati jenom některými ustanoveními, která zasahují do právní stránky celého tohoto zákona. Jsou to zejména § 4 a § 7, proti kterým také ve výboru ústavně-právním byly činěny určité námitky, § 4 výslovně praví, že >všechno zboží může býti do celního prostoru dováženo, nebo z něho vyváženo nebo jím prováženo. Pouze výjimkou z této zásady může však dovoz, vývoz, nebo průvoz zboží býti nařízením zakázán, nebo omezen pro celou oblast celního území, nebo některou jeho část k ochraně státního monopolu< - jsou vyjmenovány určité případy - >z důvodů vojenských nebo policejních, nebo ke splnění mezinárodních závazků<. To jsou zajisté předpisy docela účelné, které také docela dobře v každém celním zákoně naleznou místo.

Ve třetím odstavci se pak uvádí, že za mimořádných a naléhavých okolností mohou býti nařízením stanoveny pro potřebnou dobu výjimky též z jiných důvodů, že však vláda v takovém případě povinna je nařízení takové předložiti do 14 dnů ode dne vyhlášení Národnímu shromáždění ke schválení, a že by toto nařízení pozbylo platnosti, kdyby schválení bylo depřeno.

Proti tomuto bylo namítáno, že prý se tím dává vládě nesmírná moc do rukou a že je to protiústavní. Já toto stanovisko nemohu sdíleti, neboť, pokud se týče ustanovení o monopolu z důvodů vojenských, policejních a mezinárodních, mám za to, že je to povinností státu, aby na tyto okolnosti bral zřetel a aby vývoz, dovoz nebo průvoz zakázal. Je to povinností vlády, a když toho neučiní sama, je odpovědna.

Pokud se týče mimořádných okolností, tu velectění pánové, poukazuji k tomu, že za mimořádných okolností musí býti vládě poskytnuta možnost, aby se bránila a aby obmezila snad něco, co je na škodu hospodářským, nebo státním zájmům. To se kolikráte nedá učiniti jiným způsobem, než nařízením okamžitě zasahujícím, kdežto, kdyby vláda měla teprve s dotčeným nařízením jíti na parlament, proběhla by snad ta nejvhodnější doba, pro kterou by to opatření mohlo míti účinek. Následkem toho, poněvadž je to vlastně spíše správní akt, je zcela přirozené, že vládě může býti beze všeho dána moc v té příčině zakročiti,.jako to ostatně máme také v jiných případech, zejména v případě retorse, o které se také později zmíním, nebo v případech jiných, hospodářsky důležitých. Aby tohoto nařízení nemohlo býti zneužíváno, je právě v osnově ustanovení, že vláda je povinna do 14 dnů předložiti takové nařízení Národnímu shromáždění. V tom spočívá zajisté bezpečná kautela, že toho nařízení nebude tak zneužíváno, jak by se snad někomu zdálo. Ale, aby snad nebylo pochybností, že vláda je povinna, pokud tu není naléhavé potřeby, předložiti dotčené opatřeni Národnímu shromáždění, tu výbor vsunul ve větě >Za mimořádných okolností mohou býti nařízením stanoveny pro potřebnou dobu výjimky...< za slovo >mimořádných< slova >a naléhavých<. Tedy vláda každým způsobem je povinna, pakliže okolnosti nebudou naléhavé, předložiti Národnímu shromáždění příslušné opatření ke schválení, a jen když to nebude možné, učiní opatření nařízením sama.

Podobně se to má také s § 7, který mluví o tom, když ukládá některý stát na československé zboží nepříznivější cla, než na zboží jiných států, nebo ztěžuje-li nespravedlivě jeho dovoz, nebo průvoz, nebo ztěžuje-li vývoz zboží ze svého území, nebo průvoz cizího zboží svým územím do československého celního území, že mohou býti nařízením stanovena opatření odvetná, a dále, jestliže zboží dovážené z některého státu do československého celního území v důsledku zvláštních veřejných i jiných opatření, jako poskytováním vývozních, nebo jiných výhod, zavedením delší pracovní doby, nebo jiných nepříznivějších sociálních podmínek pracovních apod., nebo v důsledku znehodnocení měny působí domácí výrobě mimořádnou soutěž, mohou býti nařízením stanovena vhodná ochranná opatření, zejména stanoveno zvláštní clo, nebo přirážka ke clu. Myslím, že toto ustanovení není nové. Národní shromáždění toto ustanovení již svého času přijalo, schválivši zákon z r. 1926, z něhož bylo nyní toto ustanovení téměř doslovně přejato. Tedy, když Národní shromáždění tehdy žádných námitek proti tomuto ustanovení nemělo, zajisté může se zcela dobře předpokládati, že i v tomto případě, kde se jedná pouze o recepci platného ustanovení, námitek nebude. Nicméně tyto námitky byly činěny, ale podotýkám, že neprávem, poněvadž toto ustanovení a ustanovení zákona z r. 1926 jeví se pouhým provedením článku XVI. smlouvy o Společnosti Národů, na základě kteréhož byla vláda zmocněna právě k takovým zákrokům. A máme zde k tomu ještě opatření, které v zákoně z 1926 není, že vláda je povinna takové nařízení předložiti Národnímu shromáždění ke schválení.

Máme tam ještě jiná ustanovení, a to na př. ustanovení o obmezení dovozu a pod., což je také recipováno úplně z dotčeného zákona z r. 1926, takže vlastně zde nemáme co činiti s nějakými novými ustanoveními. To je, pokud se týče týče těchto obou paragrafů.

Mimo to byly zde činěny námitky k §u 10 se strany finanční stráže, která nechtěla, aby byla podřízena okrskové celní správě. Vláda nyní zřídila nové úřady, t. zv. okrskové celní správy, a to po vzoru cizích států, na př. po vzoru německém a částečně i po vzoru rakouském, poněvadž se nahlíželo, že, pokud se týče celních záležitostí, má zde býti samostatný úřad celní, poněvadž jsou takové spletité a do odborných poměrů zasahující otázky, že dlužno k tomu zříditi zvláštní úřady. Se stanoviska autonomistického bylo proti tomu namítáno, aby snad vláda nezneužívala tohoto ustanovení tím způsobem, že by si mohla celní okrskové úřady zříditi podle své vůle. A tu bylo také toto právo omezeno v tom směru, že bylo požadováno, aby tyto okrskové celní správy nepřesahovaly hranice zemských finančních úřadů. To došlo pak výrazu - poněvadž v zákoně to nemohlo býti uvedeno v patrnost - zvláštní resolucí, která se vám k přijetí také předkládá. Při tom podotýkám, že v této resoluci není ustanovení o Moravě zvláště a. Slezsku zvláště a že vůbec o tom ustanovení nějakého postrádáme, a to z té přirozené příčiny, že se nyní jedná o reformu státní správy a tedy také o sloučení Slezska s Moravou.

Nyní, pánové, ještě bych si dovolil poukázati na jiná ustanovení hluboce zasahující do práva osobní svobody a do domovního práva, státním základním zákonem zaručených to práv. Zkoumal jsem a výbor také zkoumal veškeré tyto předpisy, zda jsou ve shodě s příslušnou ústavní listinou, zejména tedy se zákonem z r. 1920, týkajícím se omezení osobní svobody, také domovních prohlídek a ochrany domovního práva. Tu mohu říci, že některé předpisy jsou téměř doslovně recipovány, a v této příčině všechny kautely žádané ústavní listinou jsou úplně zachovávány. Některá ustanovení, která se vyskytla a která obsahovala jakousi všeobecnou normu, byla poněkud precisována. Stávalo se totiž začasté, že některé ustanovení v celním zákoně se nalézající je příliš všeobecné, anebo že stojí v zákoně >atd.<. To se vyskytuje také v těch případech, kde by bylo potřebí nějakého zákona. A tu ovšem ústavně-právní výbor byl tak opatrný, že naléhal, aby dotčené předpisy byly více méně konkretisovány, a to konkretisovány tím způsobem, jak to v důvodové zprávě je vylíčeno, pročež také mnohde z důvodové zprávy dotčený předpis byl převzat do vlastní osnovy a dikce >atd.< byla omezena v tom směru, že se výslovně konstatovalo, jaká práva v této příčině vládě přináleží, zejména na př. jaké poplatky by mohla vláda zavésti. Připomínám, že veškerá nařízení, která se vydávají, podle naší ústavy mohou býti vydávána jedině vládou a že takové nařízení, které vládou je vydáno, musí býti podepsáno ministerským předsedou, příslušným ministrem resortním a celkem polovinou členů ministerské rady.

Pokud se týče těch poplatků na příklad, do příslušného ustanovení pojat pasus, že vláda může vybírati poplatky, ale jen tehdy, když se jedná o krytí hotových výloh. Máme na př. tiskopisy, které se v celním řízení hodně vyskytují, které jsou dosti drahé, a je proto zcela přirozeno žádati, aby za ně byla dána náhrada.

Mimo to dlužno poukázati k tomu, že zde jsou ještě jiné případy, ve kterých vláda jaksi doplňuje zákon. V důvodové zprávě se totiž říká, že vláda je oprávněna doplňovati celní sazebník. To je velice důležité právo, ale vláda sama přiznává. že nemá práva, aby snad prováděla nějakou novou sazbu, nýbrž vláda bude jen vykládati dotčený sazebník, totiž v rámci toho sazebníku, přijde-li nový výrobek, nové zboží, bude ten nebo onen sazebník aplikovati na příslušný případ.

Také zde bylo se strany speditérů poukázáno hlavně k tomu, že rpý by podle §u 129 byli na tom špatně. Ten § 129 sice praví: >Kdo proti zákazu úmyslně dopraví přes celní hranici zboží, jehož dovoz, vývoz, nebo průvoz je zakázán, nebo kdo proti dovoznímu zákazu úmyslně uvede do volného oběhu zboží, jehož dovoz je zakázán, jež však bylo poukázáno, uskladněno nebo zaznamenáno -< atd. >dopustí se podloudnictví se zakázaným zbožím.< Tu ministerstvo spravedlnosti požádalo, aby to slovo >úmyslně< bylo položeno po slovech >proti zákazu< tak, aby úmyslná doprava byla zapovězena, a poukázalo na to, že by nám mohli cizinci tímto způsobem uklouznouti. Naproti tomu speditéři poukazovali, že by to pro ně bylo kruté, a že je pro ně důležité, aby slovo >úmyslně< bylo položeno před slovy >proti zákazu<.

Ve výboru jsme to rozhodli šalamounsky - abych se tak pochválil - abychom vyhověli oběma stranám, dali jsme slovo >úmyslně< úplně napřed, takže nyní věta zní: >kdo úmyslně proti zákazu dopraví zboží...< atd. To slovo >úmyslně< platí nyní jak pro speditéry, tak pro cizince, takže se vztahuje jak na >zákaz<, tak i na >dopravu<.

Co se týče trestních ustanovení, bylo poukazováno, že tresty jsou příliš kruté. Nejsou krutější než v jiných státech. Jest jich potřeba zejména proti podloudnictví, které se někde nesmírnou měrou vzmáhá. Škoda, která se tím způsobuje, nepůsobí se státu jen tím, že se zkracuje na celních důchodcích, nýbrž způsobuje se i nezdravá konkurence poctivým obchodníkům. S toho hlediska je potřebí přísných ustanovení. Tato přísnější ustanovení v zákoně zajisté stačí, aby byli lidé odstrašení od nějakých takových skutků.

Co se týče ostatních předpisů a ustanovení, máme v osnově ještě ustanovení o expropriačním řízení pro ten případ, když celní úřad, resp. celní správa potřebuje na hranicích podle zákona expropriovati příslušné budovy, aby neztratila přehled, aby dozor mohl býti vykonáván atd., což je účelné. Expropriační řízení se zavádí podle zásad vyvlastnění pro stavby želeezniční v historických zemích a na Slovensku podle tamějších ustanovení. O tom, zdali expropriace má místo, rozhoduje ministerstvo financí.

Závěrečné předpisy, kterými se mění jednotlivé předpisy tímto novým zákonem, jsou vládním návrhem rozvedeny, a nezbývá nic jiného, nežli si přáti, aby zákon tento byl náležitě doplněn příslušnými předpisy prováděcími, aby co nejdříve přišel k místu, poněvadž obchodní kruhy velice touží, aby nastala náprava.

Doporučuji jménem ústavně-právního výboru předlohu ku přijetí. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Ke slovu se přihlásili páni senátoři: dr Heller, dr Witt a sen. Hampl.

Navrhuji řečnickou lhůtu 3/4 hodiny.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Prosím pana sen. dr Hellera, aby se ujal slova.

Sen. dr Heller (německy) Slavný senáte! Předloha, kterou se dnes zabýváme, činí konečně přítrž stavu, který zajisté nadále již nebyl udržitelný, stav, který by brzy byl již stavil své stoleté jubileum. Odstraňuje celní a monopolní řád z roku 1835. Připouštím, že celá řada ustanovení v tomto zákoně znamená podstatný pokrok proti dosavadnímu stavu, a že jsme se při vypracování tohoto zákona přidrželi dobrých vzorů. Zpravodaj pan kolega Krupka zmínil se o těchto vzorech. Jsou to rakouský, říšsko-německý a švýcarský zákon, i když se v jednotlivých ustanoveních, tak na příklad v §§ 17 a 18, šlo dosti daleko za stejná ustanovení rakouského zákona. Také tresty, které se ukládají, jsou částečně vyšší, nežli jak je stanoví rakouský zákon. Přece však dlužno uznati, že zákon znamená jistý pokrok. Ale mám za to, že nemůžeme pojednávati o celním zákonu, aniž bychom pojednali o ustanovení celního řízení a obzvláště trestního řízení v tomto celním řízení, kteréžto řízení má co nejnaléhavěji potřebí nápravy. Domnívám se, že tím nevzbudím žádného odporu, řeknu-li, že náš důchodkový trestní řád a ona ustanovení celního a monopolního řádu, která se tím zabývají a zůstávají v platnosti, ježto se celý celní a monopolní řád předloženým zákonem nezrušuje, naléhavě potřebuje toho, aby byl zmodernisován. Uznávám zde zásluhu časopisu >Bohemia<, jenž v minulém podzimu odhalil v celé řadě článků nedostatky v celním trestním řízení, kteréžto články, jak doufám, povedou k tomu, že v krátké době budeme o tom míti nový zákon. Tyto nedostatky jeví se v mnohém ohledu, především v ustanoveních o upouštěcím řízení, které ponechává volné pole zvůli úředníků. Bylo poukázáno na případy, kde se s dotčeným člověkem, jenž se dopustil nějakého celního přestupku, jednalo tak, že u 24letého mladého muže toto jednání přivodilo jeho smrt. Staly se případy, ve kterých úřad proti všemu právu a proti sjednanému ujednání vylákal obnosy, jak se potom dodatečně trestním řízením zjistilo. Vzpomínám na případ ve Výprtech, kde zatčena byla jistá žena pro podloudnictví; prokázala se její úplná nevina, měla býti propuštěna na svobodu, byla však dále držána a bylo jí řečeno, že smí odejíti teprve potom, jestliže přijde její muž, který bydlel naproti v Annabergu v Sasku. Tímto způsobem byl její muž přilákán sem, poněvadž bylo proti němu již z dřívější doby zavedeno celní trestní řízení, a poněvadž ho nyní tímto způsobem chtěli dostati, ježto jinak bydlel v cizině a nebylo lze ho dostati. Přišel také, byl zatčen, ale unikl československé celní justici jednoduše útěkem. V celním řízení trestním panuje udavačství a špiclovství, které modernímu státu absolutně více neodpovídá, a příčina leží v tom, že úředníci, kteří na odhalení takovýchto věcí spolupůsobí, dostávají prémie, že tedy na této věci jsou spolu zúčastněni. Neznáme výši tohoto účastenství, musí však jíti do mnoha tisíců, poněvadž obnosy, které upouštěcím řízením od těchto lidí byly vymoženy, během let činily celé miliony. Tomuto špiclovství a udavačství, tomuto zcela nedůstojnému systému prémií za přistižení, této účasti na věci lze učiniti konec jen tím, že celní řízení bude vybudováno na podkladě veřejného a ústního řízení. Jen tímto způsobem lze tyto nedostatky odstraniti. Dovolili jsme si tudíž k této osnově zákona podati 2 resoluce, jednu, ve které vybízíme vládu, aby ještě během jarního zasedání - toto sahá jak známo až do podzima - předložila osnovu nového trestního zákona důchodkového, jenž je vybudován na zásadách veřejného a ústního řízení. Dovolili jsme si přidati druhou resoluci, ve které se vládla vybízí, aby senátu vykázala ony částky, jež vybrány byly na základě upouštěcího řízení, jakož i způsob použití jich. Doufám, že pan zpravodaj a většina nebudou ničeho namítati proti přijetí těchto resolucí.

Jestliže přes to nemůžeme hlasovati pro tento zákon, děje se tak proto, poněvadž by přijetí zákona mohlo býti vykládáno jako způsob projevu důvěry této vládě. Chci vás upozorniti na jisté monstrum v této předloze. Pročetl jsem ji dosti zevrubně a nalezl jsem v tomto zákoně 28 zmocnění pro vládu. Bude jich patrně více, lze snadno některé přehlédnouti. Nalezl jsem jich 28, snad jich pan zpravodaj nalezl ještě více. Obraceli jsme se velmi často v ústavně-právním výboru proti tomu, že vláda upravuje všechno cestou nařizovací. Tato předloha je přímo orgií v udělování zmocnění vládě. Již tato okolnost sama musila by nás pohnouti k tomu, abychom hlasovali proti zákonu. Ale musíme a budeme hlasovati proti zákonu, poněvadž k této vládě můžeme míti skutečnou důvěru dnes ještě méně, než kdy jindy, (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.) poněvadž tato vláda je vtělením reakce v tomto státě, poněvadž tato vláda svými činy, od doby, kdy jest u vesla, dokázala, že jest jejím úmyslem postaviti tento stát na měšťácky-reakcionářský základ, dopomoci měšťácké reakci k úplnému vítězství. O všech těchto starých skutečnostech, clech, kongrue, úvěru pro zbrojení atd. nechci mluviti. (Sen. Beutel ukazuje na sen. inž. Klimko - [německy]: S čistýma rukama, říká ten pán!) Velmi dobře, když mne vybízíte, promluvím ještě o těchto čistých rukách. Ale míru dovršila osnova, která asi před týdnem spatřila světlo světa, osnova o reformě našeho správního řízení a druhá osnova o volebním řízení pro okresy a zemské sněmy, které mají býti zřízeny. Stojíme na stanovisku, že naše obyvatelstvo je tak pokročilé, že si své věci může obstarávati samo. Spatřujeme v odloučení zákonodárství od správy a ve vyloučení laického živlo obyvatelstva ze správy chybu, těžkou škodu. Úředník nabývá svých vědomostí ze spisů, laik jich nabývá ze života. Poněvadž se ve správě, tedy při provádění a používání zákonů, zpravidla jedná o to, aby se zákon přizpůsobil skutečnému životu, jsou jen ti oprávněni a schopni používati těchto zákonů také skutečně v zájmu obyvatelstva, kdož právě tyto zkušenosti čerpali ze skutečného života, nikoli však ti, kdo svoje vědomosti čerpají z mrtvých spisů.

Proto jsme nikoli ode dneška, nebo od včerejška, nýbrž již ve starém Rakousku, skoro od třiceti let, kladli požadavek místní samosprávy, kladli požadavek, aby správa veřejných záležitostí přenesena byla na lid samotný, na jeho zástupce, volené na základě všeobecného rovného práva hlasovacího. Tam, kde od převratu takováto zastupitelství máme, nemůžeme říci, že by zkušenosti, které jsme učinili, byly špatné. Bylo potřebí napraviti obrovskou chybu, obrovské zmeškání doby předválečné a válečné, bylo třeba napraviti nesmírné škody, jež válka a poválečná doma způsobila obyvatelstvu, obzvláště chudému obyvatelstvu. A zde mnohé obce a obzvláště - pánové, s pýchou to pravím - ony obce, jež spravovali socialisté, poznaly svoji úlohu. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Socialisté učinili z obcí a obecních orgánů to, čím skutečně mají býti, ochranou slabých, ochranou sociálně-výdělečných, ochranou nemajetných vrstev obyvatelstva. Pánové, také vy jste byli kdysi přívrženci samosprávy, všichni zde, napravo i nalevo. Dokud samosprávné korporace voleny byly na základě privilegovaného volebního práva, dokud jste vy sami panovali v těchto samosprávných korporacích, v obcích, okresích a sněmech, dokud široké masy obyvatelstva vyloučeny byly z účasti na správě, byli jste nadšenými přívrženci samosprávy. Teprve od té chvíle, kdy také pro tyto zastupitelské korporace, a obzvláště pro obce, zavedeno bylo všeobecné volební právo, změnili jste se a z přívrženců stali jste se odpůrci samosprávy. Jste přívrženci práva, sami spravovati, to jest, vy chcete sami spravovati, nechcete však děliti se o tuto správu se širokými masami obyvatelstva, a z tohoto vašeho nepřátelství proti všeobecnému právu hlasovacímu zprava i zleva vznikla tato nová osnova o reformě správy, z tohoto nepřátelství nemá všeobecné právo volební prozatím pro tyto zastupitelské korporace býti zavedeno a má v budoucnosti také pro jiné býti odstraněno. Pánové! Zákon z února roku 1920 o zřízení okresních a župních úřadů obsahoval všeobecné a rovné hlasovací právo pro nová okresní a župní zastupitelstva. Víme velmi dobře, že tento zákon obsahuje podstatné vady. Také tento zákon znal jmenované předsedy, což po našem názoru je chybou, znal veliký vliv úředníků na usnášení okresů a žup, znal dalekosáhlé právo předsedy, jenž jest úředníkem, zastavovati usnesení, a velmi dalekosáhlé právo vlády, zastavovati usnesení okresních a župních zastupitelstev, a konečně neprovedl tento zákon to, čeho nezbytně je potřebí k dosažení národnostního míru v naši zemi, totiž národnostní ohraničení. To všechno byly těžké nedostatky, ale záhon měl také svoje výhody. Na jeho podkladě by bylo bývalo lze znenáhla docíliti pokroku, a jsem přesvědčen, že by zástupcové zvolení na základě všeobecného práva hlasovacího byli také v těch župách, které národnostně nebyly ohraničeny, znenáhla na základě praktické práce přišli k poznání, jakým způsobem by bylo dlužno upraviti věci, které přikázány byly župám k projednání, aby to bylo v zájmu obou národností, které v naší zemi obývají. Zákon o župních a okresních úřadech byl by býval podkladem pro další pokrok. Vytvořil také dvě župy, které národnostně dosti ostře byly ohraničeny. Ale právě to, vytvoření těchto dvou žup, župy v Karlových Varech a v České Lípě, vzbudilo ihned roztrpčený odpor jistých českých stran, a ironie osudu tomu chtěla, že odpor těchto dvou až tří českých stran nemohl se uplatniti, dokud stávala všenárodní koalice, že však zvítězil od té chvíle, kdy Němci vstoupili do vlády. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře! - Potlesk stoupenců. - Různé výkřiky.)

Pánové! Tatu reforma samosprávy, která ve skutečnosti není žádnou reforomou samosprávy, nýbrž hrobem samosprávy, klade si také za úlohu zmodernisovati - řečeno v uvozovkách - starý >Prügelpatent< z roku 1854. Vybízeli jsme vládu v resolucích opětovně, aby >Prügelpatent< odstranila, a vláda, jak již jest ústavní a pokroková, vyhovuje nyní tomuto přání obou komor Národního shromáždění a upravuje trestní řízení nyní v návrhu samotném. Jak je upravuje? Tím, že ustanovení >Prügelpatentu< dále zostřuje a zhoršuje, tím že četníka a policejního strážníka činí pánem svobody lidí, tím že četníkovi a policejnímu strážníkovi dává práva, jak jich v žádné jiné zemi na světě nemají, vyjímaje snad některými pány tak velice velebenou Italii.

Pánové! Především žádáme, aby také v policejním trestním řízení pronikla zásada veřejnosti a ústnosti, zásada účastenství laického elementu v tomto trestním řízení. Bylo o to v zákoně z února roku 1920 postaráno okresními senáty. Tyto okresní senáty nyní zmizí. Laik nemá více žádného slovo policejním trestním řízení. Veřejnost a ústnost jest odstraněna, četník, policista, okresní hejtman - okresní náčelník, jak se budoucně bude jmenovati - je tím, jenž zcela sám bez jakékoli pomoci veřejnosti v nepřímém řízení bude rozhodovati o svobodě lidí. Čteme-li ustanovení, jako na př. obsahuje článek 2: >Ministerstvo vnitra a jemu podřízené politické úřady jsou povinni dbáti nad veřejným pořádkem, klidem, bezpečností a veřejnou mravností a odvraceti v tomto směru všeliká nebezpečenství i odstraňovati nastalé poruchy.< Pánové! Staré rakouské zákony byly pověstny svými kaučukovými ustanoveními. Proti tomuto ustanovení byly staré rakouské zákony železem a ocelí, neboť takovýto kaučuk nenalézal se v žádném ze starých rakouských zákonů, jako ve slovech, >odvraceti v tomto směru všeliká nebezpečenství.< Tento zákon zrušuje v praxi všechnu svobodu spolčovací a shromažďovací svobodu do rukou okresních hejtmanů, do rukou reakcionářských vlád. A co to znamená, pánové, o tom nás poučují více než 40 a 50 let staré dějiny Rakouska, o tom nás poučuje zkušenost, kterou jsme právě my učinili tehdy s našimi okresními hejtmany, s našimi vládami. Ale tento zákon jde přece ještě mnohem dále. Čemu nikdy tak nebylo, nyní mohou okresní hejtmani pro policejní přestupky bez soudcovského svolení, bez soudcovského rozkazu prováděti domovní prohlídky a zatčení pro policejní delikty, něco, čeho zde nikdy nebylo, v žádné jiné zemi na světě. Pročtěte si rakouský zákon, zdali něco takového je přípustno, zdali v této zemi něco takového je možno; a také tam dělala zákon většina, která věru může býti zvána vším jiným nežli pokrokovou, ale tam se křesťansko-sociálně-velkoněmecká vláda přece neodvážila pojmouti do zákona, kterým byl v Rakousku >Prügelpatent< zrušen, takováto ustanovení. V jistých případech může býti vedle sebe vložen trest na penězích a na svobodě, při čemž však peněžité pokuty nebyly valorisovány, nýbrž, kdežto dříve nejvyšší přípustná pokuta činila 200 korun, obnáší nyní 10.000 Kč jakožto nejvyšší výměru, zvyšuje se tedy padesátinásobně, kdežto v Rakousku činí nejvýše přípustná pokuta pro policejní delikty 200 šilinků, tedy necelých 1.000 Kč, tudíž pětinásobek mírové hodnoty. Při tom je v Rakousku současné uložení trestu na svobodě a na penězích nepřípustné. Existuje jen buď trest na svobodě, anebo pokuta, kdežto tento zákon připouští v jistých případech oba tresty vedle sebe.