V té době, kdy tyto jmenované zákony vešly v činnost, bylo již na základě potřeby uznáno roku 1853, že je nevyhnutelně potřebí nového zařízení. Bylo vydáno sumární řízení pro pošty, potom v témže roce byly vydány předpisy pro celní službu, později, když nastaly železnice a dopravu po vodě, bylo nutno učiniti změnu těch předpisů, pokud jich bylo potřebí k dopravě po železnicích a vodách; ohledně celních úvěrů bylo také nutno učiniti opatření a konečně i ohledně veřejných skladišť, která mají sloužiti celním záležitostem. Později bylo vydáno nařízení z 18. září 1857 a z ledna 1858, jímž byla připuštěna sumární opověď k dopravě zboží po železnicích a při plavbě. Později roku 1862 bylo vydáno nařízeni o svobodných celních skladištích. Roku 1874 bylo vydáno nařízení, jímž bylo zařízeno vyclívání podle celní prohlídky. Rohu 1911 bylo založeno vyclívání zásilek pošty.

To všechno, co jsem jmenoval, se stalo v Rakousku a platilo tedy pro Čechy, Moravu a Slezsko. Obdobně se to dělo v Uhersku. Nebudu vypočítávati nařízení, která byla v Uhersku vydána, ale která dosud platí na Slovensku. Již v zájmu toho, aby platila stejná nařízení a stejné zákony jak v historických zemích, tak i na Slovensku, je potřebí, aby celní zákon byl vydán.

Posavadní předpisy jsou tedy úplně nesouvislé. Je nemožno dokonce zjistiti celními úřady, která z těch norem ještě platí a která ne. Následkem toho mluví všechno pro to, že je nového celního zákona potřebí.

Návrh, který vláda vypracovala, vyžádal si dosti času. Napřed jej vypracovala vláda sama, potom jej dala k posouzení poradnímu sboru pro otázky hospodářské, předložila jej ústředním úřadům celním a zájmovým korporacím jako Ústředně obchodních komor, Zemědělské radě a průmyslovým svazům. Tyto korporace podaly k tomuto vládnímu návrhu svá dobrozdání a podle jejich připomínek projednán byl v meziministerských poradách návrh zákona, který dnes leží před námi.

Tento návrh znamená zjednodušení řízení a bude, dokud bude prováděn, rozhodně účelněji vybavován při celních záležitostech, nežli se to dělo posavad, bude zabezpečen celní důchod a bude dána možnost provádění celními úřady jednotně, jak bude zákonem předepsán.

Ovšem není možno, aby celní zákon obsahoval všechny možné podrobnosti, poněvadž to se musí stále přizpůsobovati době. Bude potřebí v mnohém ohledu, aby ještě i k tomuto zákonu byla vydávána nařízení vlády. Podrobnosti nemohou býti v tomto zákoně přímo uvedeny. Tyto podrobnosti budou musiti býti zůstaveny i budoucně nařízením vlády.

Tento návrh, o který se jedná, má nahraditi všecky platné zákony a nařízení důležitější. Ostatní se upraví později, jak pravím, nařízeními. Návrh obsahuje veškeré autonomní celní právo, trestního celního sazebníku se však netýká. Celní sazebník zůstane tak, jak je, nemá tedy s ním tento celní zákon, který právě je na denním pořadu, nic co činiti. Hlavním účelem tohoto návrhu je, aby celní právo bylo hospodářským nástrojem, jímž stát uplatní svůj vliv na tvoření cen na domácím trhu.

Mám-li aspoň úryvky z tohoto zákona podati slavnému senátu, dovolím si tedy upozorniti na důležitější ustanovení: Návrh zákona je rozdělen na 7 základních oddílů. V prvém oddílu se řadí zásady a základní pojmy. § 1 ustanovuje, >že Československý stát má výlučné právo vybírati clo ze zboží dováženého z jiných států do československého celního území a ze zboží vyváženého z tohoto území do jiných států.<

To jest základní myšlenka, jakou je tento celní zákon prodchnut.

V §u 2 se jedná o území, na které se tento zákon vztahuje, a nejlépe je to vystiženo v odst. 1., který zní: >Území, na něž se vztahuje právo státu vybírati clo je československým celním územím. - Hranicí celního území - celní hranicí - je zpravidla hranice státní.<

Dále je vyloženo, že nemusí býti vždycky ta hranice celní souhlasná a hraničí státní, že mohou býti od toho také úchylky.

§ 3 jedná o pohraničním styku a pohraničním hospodaření a nejdůležitější z tohoto ustanovení je v odst. 2., který praví: >Pohraničním hospodářstvím podle tohoto zákona rozumí se takové polní, lesní nebo rybniční hospodářství, jež je přeříznuto celní hranicí, nebo jež leží v celním pohraničním pásmu sousedního státu a je hospodářsky obstaráváno a spravováno z místa v československém celním pohraničním pásmu.< To je pokud se týče toho pohraničního styku.

§ 4 obsahuje ustanovení o styku celním s cizinou.

§ 5 obsahuje pak ustanovení o pojmu toho slova >clo<, o kterémžto praví: >Clo jest dávka, která se vybírá podle ustanovení celního sazebníku ze zboží dováženého - dovozní clo - nebo vyváženého - vývozní clo.< - >Clo stanovené celním sazebníkem může býti sníženo, nebo zrušeno smlouvami s cizími státy - smluvní clo -.<

Další § 6 mluví o celním sazebníku a praví v odst. 1., že >Celní sazebník stanoví, které zboží podléhá při dovozu nebo vývozu clu, i výši cla.< Tento sazebník, jak jsem již pravil v úvodu, zůstává v platnosti a tento zákon, který máme usnésti, tohoto celního sazebníku se netýká.

Další paragraf, jedná o odvetných opatřeních v tom případě, kdybychom byli v neshodě naproti některému sousednímu státu a praví v odst. 1.: >Ukládá-li některý stát na československé zboží nepříznivější cla, než na zboží jiných států, nebo ztěžuje-li nespravedlivě jeho dovoz, nebo průvoz, nebo ztěžuje-li vývoz zboží ze svého území, nebo průvoz cizího zboží svým územím do československého celního území, mohou býti nařízením stanovena opatření odvetná<, a že, nežli by taková odvetná opatření byla opatřena, má býti slyšen poradní sbor, který se má podle tohoto paragrafu zaříditi.

V § 8 mluví se o tom, kdo je stranou podle tohoto zákona, kdo je poplatníkem, co je celní prohlídka a celní zboží. A nejdůležitější snad ustanovení z tohoto jest odst. 1., kde stojí, že >stranou podle tohoto zákona je osoba, jež má zboží v moci, nebo osoba, jež prokáže, že jest oprávněna celní správě navrhovati, jakému celnímu řízení má býti zboží podrobeno.<

Pak jest ustanovení, kdo je poplatníkem. To se rozumí, že osoba, jíž celní úřad vydá zboží do volného oběhu, nebo k vývozu do celní ciziny. To je tedy hlava I.

Hlav II. jedná o organisaci celní správy a zařízení celního dozoru. V §u 9 je ustanovení, že >nejvyšším úřadem celní správy je ministerstvo financí.< A ve 2. odstavci ustanovuje, že >ministerstvo financí spravuje celní důchodek a vykonává nejvyšší dozor v oboru celnictví.< V dalším paragrafu pak je ustanovení ohledně okrskové celní správy, kde se ustanovuje v 1. odst., že >okrskové celní správy jsou vyšší úřady celní správy, jimž jsou podřízeny celní úřady a finanční stráž jejich obvodu.<

§ 11 jedná o celních úřadech. § 12 o finanční stráži, o které je zde ustanovení, že >finanční stráž je ozbrojený a stejnokrojem opatřený sbor, jehož kázeň je přizpůsobena kázni vojenské a jenž jest určen k tomu, aby střežil celní hranice, vykonával celní dozor na přechod osob a přestup zboží na celní hranici a hraničních vodách, aby zabraňoval celním přestupkům a je objevoval, i aby konal pomocné služby u celních úřadů.<

§ 13 obsahuje všeobecné oprávnění finanční stráže k ochraně celního důchodku. Tedy ustanovuje, že finanční stráž je v celém pohraničním pásmu oprávněna vstupovati při výkonu dozorčí služby na pozemky a do budov, nikoliv však do obydlených bytů, a uzavřených místností k nim patřících, a může je prohlížeti, aby zjistila, co poplatného se tam nalézá.

Další § 14 ustanovuje zvláštní oprávnění orgánů celní správy, že mohou na př., když je toho potřebí, vzíti zboží do dočasné úschovy a že mají zjišťovati celní přestupky.

V dalším §u 16, který jedná o prohlídce místností a osob, se praví: >Prohlídka kterékoliv místnosti může býti nařízena, je-li důvodné podezření, že se v ní skrývá osoba, dopustivší se celního přestupku, nebo že jsou v ní ukryty věci, s nimiž byl spáchán celní přestupek, nebo jež mají význam pro určité trestní vyšetřování důchodkové.<

Dále v odst. 4. jsou předpisy o tělesné prohlídce. V §u 17 pak jsou zvláštní oprávnění při celním dozoru. To jsou nejdůležitější ustanovení hlavy II.

Hlava III. obsahuje ustanovení o celním řízení jak při přestupu zboží vůbec na hranicích, cestách, železnicích, přístavech na hraničních vodách, tak na pozemcích a vodních cestách, jež byly veřejně vyhlášeny za celní cesty a jsou označeny jako celní cesty. V témže paragrafu na konec je ustanovení v odst. 9.: >Aby se ulehčil pohraniční styk a hospodaření na pohraničních hospodářstvích, mohou býti povoleny další úlevy nařízením.< To jsou nejdůležitější ustanovení hlavy III. Snad zasluhuje ještě zmínku ustanovení v §u 34 o celní prohlídce, kde se praví, že >na základě prohlášky prohlédne celní úřad zboží.< Pak v §u 35 je ustanovení o pomáhání při celním řízení, že tedy ten, kdo zboží vyloží, je povinen vypomáhati při prohlídce zboží. Průkaz o celním řízení obsahuje § 36 a praví, že úřad je povinen vydati straně stvrzenku na důkaz, že bylo celní řízení vykonáno a vyměřená celní pohledávka byla zaplacena, poshověna, anebo zajištěna.

Další odstavec jedná o druzích celního řízení, pak o vývozu zboží, kde je ustanovení, že zboží, podléhající vývoznímu clu, projedná se na ústní prohlášku, zboží, jehož výstup musí býti prokázán, nebo jehož vývoz je zakázán, na písemnou prohlášku, nebudou-li stanoveny výjimky nařízením.

Uskladňovací řízení obsahuje § 51, který jedná o celních skladištích a o jejich druzích, a ustanovuje: Celní skladiště jsou budovy, nebo ohrazené prostory, jež jsou určeny k ukládání celního zboží s účinkem, že po dobu uložení nevzniká povinnost platiti clo, a že strana může později rozhodovati o celním řízení a hospodářském určení zboží, tedy může i třeba převésti do ciziny to zboží znovu, ve kterémžto případě by ovšem potom nepodléhalo zdanění.

Příjem zboží do celního skladiště pak je regulován v §u 59. Potom je ustanovení, že zboží, z něhož by nebylo zaplaceno clo, může být i také prodáno, poněvadž tím zbožím se ručí za clo.

Pak jsou zvláštní ustanovení pro některé druhy dopravy a styku. Tak pro poštovní styk je ustanovení §u 70, jehož nejpodstatnějším ustanovením je, že poštovní správa je povinna bezplatně poskytnouti celním úřadům zřízeným u poštovních úřadů kancelářské místnosti, místnosti potřebné k prohlídkám a projednáváni celního zboží a k dočasnému uložení zadrženého, nebo do dočasné úschovy převzatého, nebo zabaveného zboží.

Pro železnice a vodní podniky se ukládá dosti velká povinnost. Vodní podniky se proti tomu bránily, ale vláda je toho náhledu, že nelze učiniti ústupky, a je tedy v §u 74, odst. 1. ustanovení, které ukládá dosti značnou povinnost jak železnicím, tak plavebním podnikům. Toto ustanovení zní:

>Železnice a podniky provozující plavbu po vodě jsou povinny bezplaatně dáti celní správě ve stanicích, v nichž jsou zřízeny celní úřady, kancelářské místnosti, i místnosti, rampy a složiště, jichž je potřebí k prohlídkám a k projednávání celního zboží, nebo k dočasnému uložení zadrženého, v prozatímní úschovu převzatého, nebo zabaveného zboží, všecky místnosti opatřiti zařízením, udržovati je v dobrém stavu a též je za náhradu skutečných výloh čistiti, vytápěti a osvětlovati. Jmenované podniky jsou dále povinny starati se za přiměřenou náhradu o byty pro zaměstnance celních úřadů, umístěných v nádražích a u přístavišť, pokud tento požadavek jest odůvodněn místními poměry.<

Další § 75 obsahuje ustanovení o zařízení vozidel a způsobu uložení zboží. § 76 pak o všeobecných ohláškách pohraničních celních úřadů. § 77 o řízení u pohraničního celního úřadu. § 80 o dopravě letadly, který obsahuje asi taková ustanovení jako o železnicích a plavebních společnostech. Ukládá jim taktéž, že musí předložili zboží, které by převážely, k prohlídce; dále ustanovení o povinnostech podnikatele letiště opatřiti a zaříditi kancelářské a jiné místnosti pro celní úřady, které vykonávají celní dozor na letišti. O povinnostech opatřiti byty pro zaměstnance celní správy na letišti a o nákladech s těmito povinnostmi spojených platí obdobně ustanovení §u 74. Odst. 2. ustanovuje, že letadla plující z celní ciziny do celního území jsou povinna přeletěti celní hranici mezi určitými body, které budou stanoveny nařízením, a smějí přistáti jen na celních letištích určených celní správou. Jedině z těchto letišť smějí odlétati letadla odlétající z celního území do celní ciziny a jsou rovněž povinna přeletěti hranici mezi stanovenými body. Celní správa může povoliti úchylky z těchto povinností. To je tedy nejmodernější dopravní prostředek, a i na ten je v tomto celním zákoně pamatováno.

Další oddíl obsahuje ustanovení o cestovním styku, že na hranicích se provozuje prohlídka celní, zkrátka je to vlastně kodifikace nynějších poměrů.

Hlava IV. jedná o tom, kdo je povinen platiti clo, tedy to se rozumí, že ten, kdo zboží z ciziny přiveze, nebo do ciziny vyváží, a obsahuje podrobná ustanovení o vlivu osobních okolností k určení zboží a vznik platebních povinností. Na př. § 87 vypočítává, které zboží může býti od poplatků osvobozeno. Je ho celá řada. Jsou to většinou věci skoro výlučně umělecké a pro vědecké účely potřebné, které od placení cla mohou býti osvobozeny.

V §u 9 odst. 1 je ustanovení, jak se vyměřuje clo, tedy podle starých kriterií, a stojí tam ustanovení, že celní pohledávka vyměřuje se podle měřítek stanovených celním sazebníkem podle váhy, míry, počtu kusů, nebo hodnoty.

Potom je ustanovení o celním úvěru, v §u 97 o ručení za celní pohledávku, že může býti také osobní ručení, o vymáhání cla vyměřeného.

Potom hlava V., která obsahuje opravné prostředky, kde totiž je vypočítáno, když někdo dostane platební výměr, že se z něho může odvolati k vyšším instancím, a že nejvyšší takovou instancí je ministerstvo financí.

To jest asi podstatný obsah hlavy V.

Hlava VI. obsahuje trestní ustanovení pro přestupky proti tomuto celnímu zákonu, a to v §u 117 jest ustanovení, že trestné činy se stíhají trestem na svobodě, pokutou a propadnutím předmětu přestupku. Tyto tresty lze uložiti buď jednotlivě, neb vedle sebe podle ustanovení tohoto zákona.

Potom je ustanoveno, jakým způsobem a který z těchto trestů se v jednotlivém případě může vyměřiti.

§ 129 ustanovuje, co jsou celní přestupky, co je celní zatajování a ztěžování celního dozoru, a zkrátka všechno, co s tím souvisí, na co mohou býti ustanoveny tresty. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Hlava VII. obsahuje závěrečné ustanovení, a to v §u 139 se praví, že zařízení, jmenovaná v § 25, která trvají v době počátku účinnosti tohoto zákona a znesnadňují přehled celní hranice a kontrolu oběhu zboží, mohou býti vyvlastněna ve prospěch státu, pokud je toho nevyhnutelně potřebí k přehledu celní hranice a kontrole oběhu a pokud nelze dosíci převodu jejich vlastnictví na stát dohodou.

Potom je tam podrobné ustanoveni ohledně toho, co může býti vyvlastněno, a § 140 konečně ustanovuje, které zákony pozbývají platnosti, když nabude platnosti tento nový zákon celní, a tu se ustanovuje, že tento zákon má nabýti platnosti 1. ledna 1928, a že pozbývají pro obor celního práva účinnosti zákony a nařízení, jednající o celním právu, celním řízení, zejména §§y 1 až 380 celního a monopolního řádu z roku 1830 a příslušná ustanovení třicátkového řádu z roku 1754 a 1788 a instrukce k nim z roku 1842, zákon o celním sazebníku ze dne 13. února 1906 a zák. čl. LIII/1907 a zákon o celním území a o vybírání cla ze dne 20. února 1919.

Zároveň se zde ustanovuje, že celní sazebník, jak nyní je, jakož i ustanovení zákona ze dne 26. dubna 1923 nejsou tímto zákonem dotčeny.

To jsou nejpodstatnější ustanovení. A na konec usnesl se výbor Národního shromáždění na resolucích, které jsou v této zprávě vytištěny, a které tedy zároveň se zákonem doporučuji slavnému senátu k přijetí.

Místopředseda Donát (zvoní): Za výbor ústavně-právní má slovo pan sen. dr Krupka. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Pan referent národohospodářského výboru v hlavních rysech probral celý zákon celní a mně vlastně zbývá přičiniti několik poznámek, pokud se týče právnické, resp. ústavně-právní stránky tohoto tak důležitého a do hospodářského života tak hluboce zasahujícího zákona.

Zřízením Československé republiky objevila se naléhavá potřeba jednotné, vývoji dopravních prostředků, rozvoji průmyslu a obchodu, jakož i potřebám občanstva, obchodnictva i celních orgánů a úřadů odpovídající úpravy, a to tím více, ježto sice monarchie rakouskouherská tvořila jednotné celní území, avšak v tomto obvodě celé říše rakousko-uherské upraveny byly celní poměry vždycky vyrovnáním, od desetiletí k desetiletí prováděným. Celní předpisy měly se na základě shodných zákonů mezi oběma vládami cis- a translajtánskou ujednávati. A jestliže nyní přistoupila vláda ke kodifikaci veškerých předpisů v této příčině platných, musila tak učiniti se zřením k tomu, že nyní přibylá k Československé republice ještě další část, Slovensko, byla ovládána předpisy zvláštními, poněkud odchylnými od starých rakouských.

Mimo to dlužno uvážiti, že zde byla nepřehledná řada různých nesrozumitelných, mnohdy sobě odporujících ustanovení, jichž výklad a platnost byly začasté brány v pochybnost, nejrůznější směsice rnaterielních, formelních a manipulačních předpisů, které zbytečně svíraly začasté orgány celní. Tyto poměry právě to byly, které vyvolaly nutnou potřebu vydati nový zákon, kterýmž tyto celní poměry jednotně pro celou Československou republiku by byly upraveny. Musím říci, že vláda při přípravě k tomuto zákonu skutečně si vedla velice svědomitě a obezřetně. Připravila náležitě tento zákon, neboť osnova byla prozkoumána nejen jednotlivými ministerstvy, ale také veškerými zúčastněnými kruhy obchodnickými, zejména obchodními komorami. Ústřednou obchodních komor a také jinými obchodními korporacemi, mimo to theoretickými i praktickými odborníky, takže skutečně vláda nám touto osnovou předkládá zákon, který v každém směru - mohu to směle říci - vyhovuje nejen potřebě dne, ale také potřebě průmyslové a právní. Je to jeden ze zákonů, o kterém mohu směle říci, že bychom si mohli gratulovati, kdybychom takovýchto zákonů v naší republice měli ještě více. Při tom ovšem kladu důraz také na to, že dikce samého zákona je tak jasná a přesná, že nebude zde pochybností, pokud se týče výkladu jednotlivých ustanovení, co je pro finanční zákony velkou předností, neboť když uvážíme, jak poplatkový zákon rakouský, dosud u nás platný, obsahuje ustanovení někdy úplně nejasná, taková, že se potom loví v nejistotě a že to obyčejně dopadne v neprospěch poplatníka, musíme říci, že je to zajisté předností celního zákona, že takové případy nemohou se přihoditi, a že zákon je jasný a průhledný, že ho může každý, kdo ho jednou přečetl, náležité vykládati. Při tom tento zákon také vyhovuje úplně moderním potřebám. Nejen že byl vzat zřetel na poměry obchodní, hospodářské atd. nýbrž také byly vzaty za základ různé zákony z cizozemska, na př. rakousky zákon celní z r. 1920, velmi důkladný zákon německé říše z r. 1869, a což nejvíce váží, zákon švýcarský z r. 1925. To jsou vesměs okolnosti, které svědčí tomu, že tento zákon skutečně může býti základem pro další utěšený vývoj našich hospodářských poměrů.

Výbor ústavně-právní mohl se pouze omeziti na stránku právní po př. ústavně-právní tohoto zákona. Než stalo se, že národohospodářský výbor dříve projednával tento zákon, a že v mezidobí. když ještě tato osnova se dostala do ústavně-právního výboru, přišly různé náměty a připomínky a požadavky, které měly dojíti také svého splnění. Připomínám, že na různé požadavky obchodních komor a jiných korporaci byl vzat již dříve zřetel. Nyní obchodní komora, zejména Ústřední obchodní komora uplatnila ještě další přání, kterým bylo pokud možno vyhověno, a byly zde také ještě jiné korporace, zejména zasilatelů, kteří jsou velmi interesováni na celních zákonech a žádali jisté změny. Byl to zejména pan posl. dr Winter, který v té příčině uplatňoval různé požadavky, a také v rámci možnosti a v souhlase s vládou byl na tato různá práva vzat zřetel. Mimo to byly zde také zřízenci finanční stráže, kteří se domáhali určitých práv, a to práv, aby byla sjednocena správa finanční na hranicích a finanční kontrolní správa a aby byl jím umožněn přestup z jedné kategorie finanční stráže do druhé kategorie kontrolního úřadu a pod. Ovšem v zákoně samém tato přání nemohla najíti místa, poněvadž zákon celní se o těchto otázkách nemohl sám vyjádřiti a stanoviti určité předpisy, ale bylo těmto přáním vyhověno resolucemi, které se také předkládají.

Co se týče formální stránky, dbá osnova toho, aby do textu zákona samého byly pojaty jen předpisy zásadní, jakož i takové, které nepodléhají změnám, jak to při celních zákonech, souvisejících tak úzce s vývojem hospodářského života a techniky, je přirozeno, kdežto vše měnlivé při podrobnostech co do formálního postupu při řízení celním a co do vnitřního složení celních úřadů zůstaveno cestě nařizovací.

Při tom celém šetřena úplně správná hranice mezi mocí nařizovací a zákonem a snad v žádném zákoně není tolik zmocňovacích předpisů, jako v tomto zmiňovaném zákoně. Vždyť právě tento celní zákon ovládá poměry tak měnlivé, tak důležité související i technicky s národohospodářským vývojem, že není možno, aby byly zachyceny všecky případy pro budoucnost nějakými zvláštními specielními předpisy. Bylo by tudíž potřebí při každém jednotlivém případě naskytujícím se nějaký nový zákon vydávati, což je přímo nemožno při známém těžkopádném aparátu parlamentního projednávání. Nezbývalo tedy nic jiného, než podle vzoru ostatních států, aby bylo zůstaveno moci nařizovací to, co by mohlo snad patřiti do zákona. Ale při tom ústavně-právní výbor byl si dobře vědom toho, že nemůže poskytnouti vládě moci, aby úplně libovolným způsobem cestou nařizovací tyto poměry mohla snad upravovati.

Co do materielní stránky obsahuje osnova veškeré autonomní právo a celní právo trestní, nechávajíc stranou celní sazebník, jenž tvoří samostatný zvláštní celek, a rušíc veškeré dosavadní celní předpisy v celé oblasti Československé republiky, čímž též docílena jednotná úprava.

Rovněž stanovení pojmu a norem odpovídá moderní teorii i praksi celně-právní, která hoví značně zásadě hospodářské účelnosti cla, a je to zejména moderní pojem celní závaznosti, spočívající v tom, že povinnost celní nenastává tím okamžikem, jakmile přestoupilo zboží hranice, a že se ihned nevyměří celní poplatek, nýbrž že překročení hranice zakládá teprve jen nárok na vyměření tohoto poplatku.