Žiadal som podporu aj pre gymnázium zniovské v Kláštore pod Zniovom. Starodávné gymnazium toto stojí podnes nevybavené. Takou kulturnou politikou sa nezíska duša národa Slovenského a myslím, že tá duša pre republiku, ako som v prvej časti reči zdôraznil, je prepotrebná.

Musím tu spomenúť dva pády ohľadom priemyslu slovenského. Vo Slavošiciach a na Horke boly papierne, ktoré, živily celé okolie, 60 dedín je tam interesované. Banka predala tieto dve papierne a teraz kartel českých papierových továrieň to zakúpil a chce zrušiť na Slovensku tieto továrne, demontovať ich stroje a preniesť do Čiech. Prišla deputácia sem k nám a žiadala, že neslobodno ten kraj nechať tak, že by ten ľud tam ostal bez práce. Veď je to hornatý kraj, a aj Slovensko potrebuje industrie. A ešte jedno miesto, kde som bol nedávno medzi remeselníkmi a obchodníkmi hlohoveckými. Z Hlohovca sa sobrali úrady, medzi iným aj expozitúra slovenského úradu a tým tratí toto mesto priemyselnictvo i obchodnictvo, ale prez to tie dane hrozitánsky sa tam vypisujú.

Aby som svoju reč skončil. Bol bych skončil už dávno, kebych nebol prerušovaný. Moja reč pozostávala z dvoch hlavných oddielov, v ktorých som chcel vyvrátiť dve kardinálné mienky. Prvý omyl, že budeme vládnuť bez Slovákov, a druhý omyl, že na Slovensko sa dopláca. Na Slovensku sa nedopláca, ako som to už dokázal, lebo je málo tu umiestené Slovákov na Slovensku, ale dopláca sa na tých, ktorí sú tam zbytočne, ako na pr. na četníctvo. Aby sa ukázalo, že sa na Slovensko nedopláca, musí sa spraviť rozpočet pre Slovensko zvláštny, ale rozpočet taký, zo ktorého bude spravodlive zrejmé, koľko slovenských síl sa potrebuje na Slovensku. Ten prvý kardinálny omyl, totiž, že bez Slovákov budeme vládnuť, ako sme to robili, zmeniť sa musí. Bez Slovákov a slovenských zástupcov rozhodnej väčšiny slovenského národa sa nikdy nedá úspešne vládnuť. A bude to len neúplný deravý vládny stroj. Tomu vládnemu stroju bude chýbať veľké koleso a preto dajte vládnemu stroju to potrebné koleso, ale také, s ktorým by sa národ slovenský spokojil a s tým kolesom ten štátny stroj pôjde, ale bez neho nie. Končím.

Místopředseda dr Krčméry: Následujúci rečník je pán sen. Kučera. Dávám mu slovo.

Sen. Kučera: Slavný senáte! Mám-li zde jako komunista vyložiti naše stanovisko k předloženému státnímu rozpočtu republiky Československé, myslím, že toto naše stanovisko jest jasné tím, že jsme stranou pracujících tříd v tomto státu, a tím již nám povinnost přímo ukládá, postaviti se proti tomuto rozpočtu, poněvadž rozpočet tento je výrazem, řekl bych, obrazem dnešní kapitalistické společnosti, jež tento stát ovládá. Je tedy samozřejmé, že rozpočet tento je zpracován tak, aby vládnoucí vrstvy nebyly tímto nijak dotčeny a oslabeny na svém majetku a výsadách, jež ve státě mají. Rozpočet tedy není ničím jiným, než jejich mocnou zbraní na udržení jejich moci a vlády nad pracujícími vrstvami v tomto státě. A protože není úkolem komunistické strany, aby dosud panující systém soukromokapitalistický ve státě posilovala a upevňovala, je povinností naší postaviti se proti předloženému rozpočtu, byť by i z toho bylo odvozováno, že jsme stranou oposiční negace a že jsme proti státu.

Z tohoto našeho stanoviska nelze přece ještě odvozovati, že jsme stranou, jež by byla zásadně a vždycky proti státu. V tomto směru nemají pravdu naši političtí odpůrci, že jsme protistátní, poněvadž, jednalo-li by se o stát dělnický, jenž má v čele vládu skutečně socialistickou, tedy zajisté bychom dokázali, že jsme stranou státotvornou, ochotnou přinésti všechny oběti pro udržení tohoto státu a i jeho obrany a tím pochopitelně bychom se nerozpakovali hlasovati pro jeho rozpočet, ježto jeho potřebami byly by zájmy proletářského státu zajisté náležitě zabezpečeny. Ostatně mohou naši odpůrci viděti, že komunistická strana v Rusku za 9 roků dokázala plně, že je stranou státotvornou a ne stranou rozvratu a negace, jak o nás komunistech v Československé republice všeobecně se tvrdí. Nejen stranami, jež svým programem neuznávají zásadu třídního boje, ale žel, že i socialistickými stranami, jež o sobě tvrdí, že uznávají zásadu třídního boje. Dnes i odpůrci komunismu uznávají, že socialistický stát ruský se rychle konsoliduje, zatím co evropské státy kapitalistické prodělávají nejhorší hospodářskou i politickou krisi. Tedy Rusko se upevňuje i jeho organisace nejen uvnitř státu, ale i mezi tou společností států kapitalistických ať již zdánlivě demokratických republik, nebo monarchií se upevňuje, že nechce počítati již s rozvratem tohoto státu, jak v jeho prvých letech zastánci dnešního soukromokapitalistického systému očekávali. Tady touto existencí socialistického státu ruského a jeho konsolidací je dokázáno, že nemají pravdu naši nepřátelé, když tvrdí o nás, že jsme stranou protistátní a stranou negace. Přiznáváme se, že mají také pravdu, dívají-li se na stát, jako jejich državu a oporu proti pracujícím třídám, že jsme proti takovému státu stranou, zásadní oposice, byť byla i negativní, byť i by se tomu říkalo oposice negativní. My jsme si dobře vědomi, že pracující třídy v takovém státě, byť by se v tomto státě vláda opírala o princip zdánlivé demokracie, nemůže dělnická třída dosíci splnění svých požadavků, ježto tyto ohrožují zájmy a existenci tříd majetných, a tyto použijí a také i používají všech mocenských prostředků na svou záchranu a udržení své nadvlády. Očekávám, že namítne se mi se strany t. zv. státotvorných: Co vlastně tedy chcete zde na půdě parlamentu, když nechcete s námi zde v tomto parlamentu, jenž představuje vládu lidu, dělati, když nechcete společně s námi pracovat. Proč vlastně tedy žádáte, aby do všech institucí státních bylo zavedeno všeobecné právo hlasovací, když nechcete v těchto institucích společně pracovat a tam požadavky dělnické třídy prosazovat.

Námitka tato není správná. My od světové války máme až příliš mnoho zkušeností a příkladů, kam to socialistické strany různých států přivedly, když vstoupily do spolupráce s dosud panujícími třídami ve státě. Nikde nemůže dělnická třída říci, že by touto spoluprací s buržoasií bylo její postavení trvale zlepšeno a její mocenské posice posíleny, naopak buržoasie použila její spolupráce k upevnění svých mocenských posic, které byly světovou válkou velice otřeseny, dokonce i rozvráceny. Naším úkolem není tedy, abychom pomáhali k upevnění dnešního vládnoucího systému, když jsme pevně přesvědčeni, že nynější koaliční vláda není než koalicí na ochranu majetných vrstev a udržení této její nadvlády. Proto také nemůže býti žádné řeči o tom, abychom snad my komunisté dělali nějakou oposici blahovolnou, nebo oposici, jež prý chce spolupracovat. Ostatně myslím, že socialistické strany u nás, jež tolik vyzdvihly své stanovisko blahovolné oposice a oposici spolupráce, mohly by již býti ze svých ilusí vyléčeny jednáním o státním rozpočtu ve výborech rozpočtových jak v parlamentě, tak i v senátě. Rozpočet, přesto že má ohromné nedostatky, byl vládními stranami přijat tak, jak jej dřívější úřednická vláda vypracovala a nynější koaliční vláda předložila. Snad mohu i říci, že nynější politické strany, jež tvoří vládní většinu, nyní 8 proti dřívějším 5, neměly ani žádného vlivu na sestavení tohoto rozpočtu. Důkazem toho je, že teprve v poslední chvíli byla tato vládní většina sklížena dohromady, tedy není ani předloženy rozpočet jejím dílem a ona pouze předstíráním zájmů států se za rozpočet státu postavila. Snad ani rozpočet tento nevyhovuje různým zájmům a přáním této různorodé koalice, ale ona je si dobře vědoma, že přece jen znamená udržení jejích mocenských posic v tomto státě a další možnost jejího potupu proti pracujícím třídám. Nás nijak nepřekvapilo, že všechny naše pozměňovací návrhy a resoluce, jež byly námi podány, byly touto většinou en bloc zamítnuty, poněvadž jsme si vědomi, že parlament je považován touto společností za pouhý nástroj její třídy. Zajímavé je však, že všechny pozměňovací návrhy a téměř všechny resoluce socialistických stran, jež prohlašují, že chtějí dáti státu, co mu náleží a potřebuje ke své existenci, že i tyto byly šmahem zamítnuty. To znamená, že vládní většina dnes, kdy jest již definitivním vstupem luďáků do vlády zajištěna, nestojí o žádnou spolupráci obou dřívějších vládních socialistických stran. Tedy nemůže býti řeči o nějaké oposici spolupráce, nebo oposici blahovolné. Z tohoto postupu této vládní většiny měly by tedy obě socialistické strany vyvoditi důsledky. Co bylo jim platno, že ujišťovaly tvůrce vlády, že nemají s oposicí komunistickou nic společného, že nechtějí žádné spolupráce s komunisty, když jim vládnoucí koalice dala již v těchto výborech pocítiti, že jejich spolupráci nepotřebuje, že jim ani v dnešní době není milá, poněvadž jsou tolik silni, že se bez nich obejdou. Vždyť touto většinou byly zamítány i takové resoluce nevinné, jež vládu k ničemu nezavazují, anebo byly nakvap učiněny podobné resoluce vládními stranami, aby i blahovolná oposice vyšla úplně naprázdno. To je bezesporno, že úkolem dnešní vládní majority jest i tu blahovolnou oposici znemožňovati a ukázati na veřejnosti, že každá oposice je zde marna. Z tohoto postupu jest jasné, že není ani možné, žádnou oposici spolupráce s buržoasií dělati, poněvadž tato hledí ve svém vlastním zájmu každou oposici v očích lidu snížiti, aby neměla ve veřejném životě žádného významu a aby bylo dokázáno plně heslo buržoasie: "Kdo není s námi, je proti nám!"

Myslíme, že tento počátek ocenění blahovolné oposice se strany nynější vládní většiny měl by býti poučením pro obě socialistické strany, aby vzdaly se již myšlenky spolupráce s buržoasií v tomto státě a hleděly najíti společnou cestu a spolupráci se všemi socialistickými stranami tohoto státu na společnou obranu zájmů pracujících vrstev, jež touto nynější koalicí jsou ohroženy. Nynější koaliční většina bude na svou obranu prohlašovati, že není proti pracujícím vrstvám zaujata, nebo že její hospodářská a daňová politika může býti proti pracujícím vrstvám, když přece v jejich řadách nachází se řada dělníků, malozemědělců, maloživnostníků i studovaného proletariátu. Přiznáváme, že v tom směru má pravdu, že dosud velká řada těch, kteří jsou dnešním vládním systémem pozvolna ožebračováni a vykořisťováni, stojí dosud v jejích řadách, ale tento stav může pro nás býti jen pobídkou, abychom odhalovali pravou podstatu dnešní koaliční většiny tomuto lidu a všechny křivdy, jež tato většina pod rouškou demokracie proti tomuto lidu páše, předváděli veřejnosti a hlavně všem pracujícím vrstvám tohoto státu. V tomto směru může tedy oposice i na půdě parlamentu vykonati kus velké tvůrčí práce, když se jí podaří pracující vrstvy přesvědčiti, že dnešní vládní většina nepracuje pro blaho pracujících vrstev, třeba že v těchto stranách dosud byli, ale že pracuje proti lidu a jeho naléhavým potřebám. V tomto směru považujeme my komunisté parlament za prostředek veřejné kritiky a odhalování práce naší buržoasie a myslím, že tato nám dává sama dosti příležitosti a dosti materiálu, abychom mohli na její neschopnost a korupci veřejně poukazovati. Je tedy jen potřebí, aby socialistické strany již jednou dostaly se ven z tohoto začarovaného kruhu spolupráce s buržoasií, aby nalezly cestu ke společné práci všech pracujících tříd ve státě.

Vždyť sama česká buržoasie neváhala hoditi všechna svá nacionální hesla a minulost do starého železa a v zájmu svém vlastním nalezla cestu ke společné práci s buržoasií německou i maďarskou. Po převratu snila česká vlastenecká buržoasie o národním státu a odsuzovala sbližování stran socialistických v tomto státě se stranami druhých národů, poněvadž byla si vědoma, jaké nebezpečí jí hrozí. Dnes příkladně národní demokracie, která stála na nejkrajnějším křídle nacionálním, podporuje tuto vládu mezinárodní buržoasie, poněvadž není jí tak nebezpečnou, majíc společné zájmy, udržení nadvlády ve státě a zajištění svého blahobytu na účet širokých vrstev pracujícího lidu.

Nám se vytýká, že neuznáváme principy demokracie a že chceme třeba použíti k uskutečnění svých konečných cílů i diktatury proletariátu, tedy metod násilí, odporující zásadám demokracie. Myslím, že poslední události v tomto roce, kdy republika byla v nebezpečí provedení diktatury ne se strany proletariátu, ale se strany buržoasie, jíž některé z politických stran nynější vládní většiny byly velice blízké, mohou býti poučné pro dělnickou třídu bez rozdílu socialistického zabarvení, že buržoasie, jako zahodila svoje nacionální hesla do starého železa, zahodí i zásady demokracie do starého haraburdí, jakmile pozná, že opravdová demokracie ohrožuje její panství a její výsady. Naše buržoasie bude se oháněti demokratickými frásemi a hesly potud, pokud bude jí možno těmito prostředky vládnouti. Jakmile demokracie bude překážeti jejím snahám o konsolidaci kapitalistického řádu, použije všech prostředků, třeba i diktatury, aby své panství udržela. Myslím, že názorným příkladem může býti pro proletariát fašistický režim v Italii. Ostatně myslím, že není nám potřebí ani choditi do Italie, že můžeme i u nás v republice najíti dosti případů, že to naše vládní kruhy neberou s tou demokracií vážně. Orgán ministerského předsedy dr Švehly, "Venkov", přinesl svého času úvodní článek, kde bylo zdůrazněno, že je nutno u nás demokracii odbourávati. Ministr vnitra pan Černý v rozpočtovém výboru senátu, když mluvil o organisaci našeho státu, napověděl, že bude nutno do župních sborů i okresních sborů jmenovati aspoň ¹/₄ členů z poplatnictva, tak zv. zájmových skupin hospodářských. Ve správné češtině to znamená, dáti virilní právo zástupcům průmyslu, velkostatkářům a velkoobchodníkům, aby jejich zájmy nebyly volenými zástupci lidu, náhodou třeba lidmi nemajetnými dotčeny. Již to samo o sobě stačí, že s tou demokracií to naše vláda, ani vládní většina vážně nebere. Druhý příklad, kde jedná se o úplné odstranění demokracie, je chystaná novela o daňové předloze, o obecním hospodářství. Zde, aby vláda demokracie v obcích byla co možná nejvíce v očích lidu snižována, rozšiřují se zúmyslně pověsti o tureckém hospodářství v obcích i okresech se strany socialistů a komunistů a přičítá se jim vina na finančním rozvratu samosprávných svazků. Dostali se k vládě prý lidé, kteří nejsou poplatníky, a proto prý je jim lhostejno, provozují-li v těchto korporacích politiku bankrotu. Každý z vás, kdo je, nebo byl činným v těchto samosprávných svazcích, ví dobře, že finanční stav obcí, v němž se dnes nalézají, byl zaviněn nepohotovostí berních správ a úřadů. Státní rozpočet uvádí, že samosprávné svazky, obce, okresy a i země dostávají 1 miliardu přídělů ze státních daní. Pan ministr dr Engliš vyzdvihoval toto ve svém exposé v rozpočtovém výboru senátu, snad v tom domnění, že stát přináší pro tyto svaky příliš velikou oběť. Ale pravda je, že stát poskytuje samosprávě nepatrnou úhradu za práce a úkoly, jež samospráva za stát a ve prospěch státu vykonává. Chystaná předloha má úplně podlomiti obecní hospodářství tím, že výše obecních přirážek má býti přípustna nejvýše 200%, čítaje v to i přirážky školské, jež na příště nesmějí býti zvlášť vybírány. Dnes máme spoustu obcí, kde jen školní přirážka dosahuje 250 až přes 300%. Je tedy otázkou, jak budou obce moci při 200% obecních přirážkách obstarávati potřeby školské a potřeby obecní. Nesmí býti zapomínáno, že obce mimo školství musí řešiti a starati se o potřeby komunikační, stavby silnic, úpravy ulic, kanalisace atd. Mimo to i v otázce bytové připadá obcím úkol, aby přispěly k podpoře stavebního ruchu, jest jím starati se o úkoly chudinské péče a jiné úkoly, na které stát nedá ani haléře. Obce i okresy měly a mají dosud po válce daleko větší úkoly a tím i daleko větší potřebu peněz. Doba válečná zastavila veškeré úpravy v obcích i okresích a tím po válce na bedra těchto svazků uvalila veliké výdaje, aby, co válkou bylo poškozeno a zanedbáno, bylo opětně zbudováno. Provádění soustavné elektrisace našeho venkova přineslo veliké finanční zatížení okresům i obcím.

Musíme tedy s největší rozhodností odmítati tvrzení, že tyto svazky byly přivedeny do nynějšího stavu nehospodárností komunistů a socialistů, neboť dnes dostáváme spousty přípisů a protestů od samosprávných svazků, kde socialisté, ani komunisté většiny nemají.

Z toho je zřejmo, že rozvrat samosprávných financí je všeobecný.

Musíme považovati chystanou daňovou předlohu o obecním hospodářství za připravený útok na demokracii v naší samosprávě. Jsme si dobře vědomi, že dnešní vládní většina chystá se odstraniti demokracii v samosprávě vůbec a sloučiti samosprávu se správou státní, což znamená učiniti z tohoto státu stát policejně-byrokratický, poněvadž do obecních úřadů v okresích, které mají býti státem zúmyslně přivedeny k bankrotu, aby se prokázala neschopnost demokracie, budou dosazeni státní úředníci.

Nemůžeme se ani jinak na tuto předlohu dívati, poněvadž předpokládáme, že není možné, aby nebyl autorům této předlohy znám skutečný stav věcí v naší samosprávě a její ohromný význam pro organisaci státu i pro výchovu našeho lidu. O tom, že není pravdou, že daňové zatížení přirážkami a dávkami samosprávnými nestouplo více, než zatížení daněmi a dávkami státními, přesvědčuje nás "Statistická příručka republiky Československé" vydaná "Státním úřadem statistickým" v roce 1925, kdež se uvádí na str. 494. statistické zatížení obyvatelstva břemeny státními i samosprávnými roku 1922 oproti roku 1913.

V roce 1913 činilo zatížení státními břemeny průměrně na jednoho obyvatele 61.12 K, v roce 1922 činilo v Čechách 801.54 Kč, tedy stouplo více jak třináctkráte, naproti tomu činilo v roce 1913 zatížení samosprávnými břemeny průměrně na jednoho obyvatele 22.72 K a v roce 1922 činilo v Čechách 182.60 Kč, tedy břemena zde stoupla pouze osmkráte. Z toho je zřejmo, že nejsou to břemena samosprávných svazků, která u nás zatěžují výrobu více nežli břemena státní, nýbrž pravda je, že je to nešťastná daňová politika státu, která ochromuje náš hospodářský život a rdousí svými požadavky hlavně maloživnosti, malozemědělce a dělnictvo.

Varujeme vládní většinu před provedením a odhlasováním zákona o hospodářství v samosprávě, poněvadž ani za starého Rakouska by si byla žádná vláda nedovolila s podobným návrhem zákona přijíti, ježto si byla vědoma, že by tím vyvolala největší odpor a bouři v občanstvu, jež by jí s vládního místa smetla.

Mám za to, že jsem uvedl dosti materiálu na důkaz, jak to s tou demokracií u nás vypadá. Způsob, jakým to míní vládní většina vyřešiti, to znamená naprosté znemožnění demokracie a její odstranění zatímní v samosprávě vůbec. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.)

Je nutno, abych ve své řeči zmínil se též o konsolidaci poměrů u nás i za hranicemi státu. Náš český slovník je obohacen novými slovy, jako konsolidace, racionalisace, aktivita a stabilita, v jichž užívání libují si teď velmi zhusta naši státníci. Jak to vypadá s tou konsolidací,myslím, že nám řekl v rozpočtovém výboru pan ministr národní obrany Udržal. když prohlásil: "Veškeré pokusy ve Svazu národů o odzbrojení selhaly, a i veškeré snahy pro snížení nákladu na zbrojení rovněž selhaly, nezbývá nám tedy nic jiného, než abychom i my měli naši armádu vyzbrojenu a připravenu. Veškeré diplomatické smlouvy a úmluvy jsou bezcenné, nestojí-li za těmito silná, ozbrojená armáda." Myslím, že těchto několik slov postačí, abychom si učinili představu, jak ve skutečnosti konsolidace našeho státu a i celé Evropy, vyjímaje sovětské Rusko, vypadá. Svaz národů, který měl býti zárukou světového míru, nemá tolik moci u svých členů, aby mohlo býti vážně o odzbrojení uvažováno. Náklady na militarismus, které před světovou válkou rdousily rozvoj a kulturu národů, po světové válce nedoznaly snížení. Naopak všechny státy, byť byly členem Svazu národů, zvyšují náklady na militarismus a činí horečné přípravy k nové světové válce. Mohl bych ukázati na Francii a Italii, které jsou obě členy Svazu národů a kde každou chvíli hrozí vypuknutí nové války. Nejenom to, u nás zúmyslně rozšiřují se zprávy o zbrojení sovětského Ruska a jeho spolku s Německem, výrobě střeliva, zbraní a letadel pro Německo a jiné poplašné zprávy, aby mohlo býti u nás jen dokázáno, že Československá republika dává na potřeby vojenství příliš málo. Pan ministr národní obrany Udržal dává nám do konce v časopise "Večer" vzkazovati, že přicházejí k němu deputace dělníků, aby různé továrny na střelivo a potřeby armády dostaly objednávky, aby dělnictvo mělo zaměstnání, kdežto my prý proti rozpočtu vojenskému zásadně stojíme a žádáme jeho snížení a odstranění. Nemáme příčiny, abychom nevěřili, že dnes, kdy je veliká nezaměstnanost, deputace dělníků přicházejí i na ministerstvo vojenství a žádají práci. To ovšem ještě nemůže býti důvodem anebo snad důkazem, že zbrojení je nutné, poněvadž dává dělníkům práci. Tito dělníci budou zajisté raději pracovati jiném odvětví výroby, jde jim jen o to, aby měli práci. Je tedy zcela pochopitelné, když jest jim známo, že ministerstvo vojenství má v rozpočtu povoleny položky na různé potřeby, jež mají býti obstarány, že žádají, aby práce byla zadána zdejším továrnám, aby snad objednávka nebyla učiněna za hranicemi státu, což se u nás také velmi zhusta stává. Chtít tedy operovati tím, že militarismus poskytuje dělníkům výdělek, je tedy v zájmu státu, a že se na něj mají vynakládati veliké obnosy peněz, je veliké fikslování a matení pojmů. Bylo také mluveno o tom, že silná armáda je nutná, aby chránila výtěžek práce a národní jmění. V tom směru je nám však známo, že výtěžek práce dělníka není vůbec chráněn, poněvadž ten shrábne podnikatel a stát ve formě různých dávek přímých i nepřímých. Snad trochu upřímný byl v rozpočtovém výboru kol. Fáček, který prohlásil, že armády je potřebí i proti vnitřnímu nepříteli. Myslím, že podle mínění onoho pána nejsou nepřítelem státu akcionáři podniků, kteří se snaží stát zkrátiti o daně, nebo členové správních rad zbankrotovaných bank, na něž stát doplácí miliony, anebo ti různí aferisté, nýbrž podle něho vnitřní nepřítel je hladové dělnictvo a občanstvo nespokojené s dnešním kapitalistickým systémem. Podotýkám, že nás toto prohlášení nijak nepřekvapuje. Nám je velice dobře známa láska bohatých akcionářů továren, fabrikantů, velkostatkářů a bankovních velmožů, kteří vidí v každé snaze pracujících o zlepšení svého hospodářského postavení, ať dělníka neb jim podřízeného úředníka, buřiče, revolucionáře proti státu a žádají, aby je stát chránil třeba i vojenskou mocí.

Jsme si vědomi, že militarism v kapitalistickém státě musí chrániti zájmy, výsady a nadvládu kapitalistů, třeba se to na venek omlouvá, že podobné zakročení vojenské je nutné v zájmu konsolidace státu a zavedení pořádku. Očekával jsem, že tu padnou výkřiky proti militarismu sovětského Ruska. Ovšem zde je nutno dělati velký rozdíl mezi militarismem ruským a u nás. (Souhlas.) Rudá armáda, ač na ni Rusko percentuelně vydá méně než u nás, vezmeme-li počet obyvatelstva u nás a v Rusku, je sama o sobě již tak silnou - také i polohou ruského státu - že může skutečně svou vlastní silou proletářský ruský stát uchrániti, kdežto my nemůžeme naprosto říci - i když nebudeme podceňovati bojovou schopnost naší armády - že by to při položení našeho území bylo možno. Pokládám to za naprosto vyloučeno, abychom se mohli v rámci našich hranic sami bez cizí pomoci ubrániti. To je naprosto vyloučeno a myslím, že ten můj náhled potvrzoval i výrok pana min. vojenství Udržala, který volal: "zkraťte nám hranice!" Ovšem nevím, jak si to tehdáž pan ministr vojenství představoval. Tedy již z těch důvodů pokládáme u nás v Československé republice vydání na militarism za mrhání národního jmění, poněvadž náklady na vojenství nemohou naprosto k žádné konsolidaci poměrů hospodářských přispěti. Nám je potřebí, aby náš průmysl pracoval a vyvážel za hranice, abychom nemusili pomýšleti na vývoz dělníků do ciziny.

Pánové z vládní většiny by si měli býti vědomi, že otázka vystěhovalectví není dnes tak lehká. Není kam vyvážeti dělnictvo. Hospodářská krise řádí v celé Evropě: V Německu je armáda nezaměstnaných 500.000 dělníků, v Anglii 150.000, Francie, Italie i ostatní státy nemohou své dělnictvo uživiti, ne že by bylo nedostatek potravin pro ně, ale průmysl i zemědělství, které se stále racionalisuje strojní technikou, činí práci dělníků i úředníků zbytečnou a armáda jejich neustále vzrůstá. Vždyť musili jste přiznati, že i u nás máme již spoustu studovaného proletariátu, který nemůže býti nikde umístěn, ježto není pro něho práce v kancelářích, ani v úřadech. Bylo i poukazováno na zjev, že mládež naše vyhýbá se rukodělné práci a jde do škol ve snaze, aby dosáhla místa v úřadech, nebo v kancelářích. Pánové, myslím, že to samo o sobě podává důkaz, že u nás práce dělníka, jenž pracuje v továrnách, dolech, na stavbách a i v zemědělství, je hanebně odměňována. (Výborně!)

Dělník takový nejen že je špatně za svou práci honorován, ale je vydán každodenně nebezpečí úrazu, ba i smrti. O existenci jeho i jeho rodiny není vůbec postaráno a o jeho stáří teprve ne. Zákon o sociálním pojištění nutno považovati ještě za velice nedostatečný, ale pánům z vládní většiny se zdá příliš rozsáhlý a snad i příliš sociální. Oni nechtí odbourávat jen demokracii, ale budou prý odbourávat i sociální reformy. My skoro o žádných sociálních reformách za těch 8 roků nevíme a jim se zdá, že jich bylo příliš mnoho naděláno. Zde nejlépe je viděti úmysly vládní většiny o konsolidaci poměrů. Pan ministerský předseda dr Švehla prohlásil, že jen práce může nám hospodářské poměry zlepšiti, a chceme-li sociální reformy míti, že musíme si napřed na ně vydělati. Ale tu by se v prvé řadě musil postarati, aby ti, kdož opravdu pracují, měli zaručeno, že nebudou o výtěžek své práce připraveni, ať již velikými zisky kapitalistů, anebo daňovým zatížením se strany státu. Podle rozpočtu jsou to pracující vrstvy a jejich práce, která dává státu jeho příjmy, ale naproti tomu stát odměňuje tuto práci nepatrnou almužnou. Myslím, že ti referenti, kteří se budou zabývat speciálním rozborem různých položek v rozpočtu, poukáží na ty nedostatky našeho rozpočtu, zejména v otázkách sociálních. Tedy my komunisté nemůžeme hlasovati pro tento rozpočet, který ukládá pracujícím vrstvám nové zatížení a znamená další znehodnocení skutečné práce, té práce, o které vládní většina dovede krásně mluviti, ale jíž se v soukromokapitalistickém státě nedostane nikdy náležitého ocenění a odměny. Nemůžeme míti důvěry k dnešní vládní většině, ježto jsme si vědomi, že již po 8 roků mluví se nám o konsolidaci poměrů, a zatím vidíme, že vlády kapitalistických států nejsou schopny, aby přinesly lidstvu mír a blahobyt, nýbrž naopak pracují k nové světové válce a tím ke vraždění pracující třídy a jejímu dalšímu zotročení. My proti vám zase voláme naopak do boje všechny pracující vrstvy v tomto státě a věříme, ze podaří se nám dobýti nejen uznání, ale i vítězství skutečné práce. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Klofáč: Uděluji slovo panu sen. Niessnerovi.

Sen. Niessner (německy): Dámy a pánové! Je to poprvé, kdy se této komoře předkládá rozpočet německo-české vlády. Bude potřebí ještě zkoumati, jak daleko se tento rozpočet liší od dřívějších. Mluvíme-li k rozpočtu, vstupujeme-li na řečnickou tribunu, děje se to s pocity velice smíšenými. Tážeme se sebe samých: stojí to vůbec za to mluviti k rozpočtu, mají jednání zde o rozpočtu vůbec nějaký smysl? Plíživému absolutismu, který zde ve státě od let pracuje, podařilo se učiniti z parlamentu zmrzačený útvar. Musíme se tázati: pro koho zde mluvíme? Jaký účel zde mají naše řeči? Nevidíme na ministerské lavici ani jednoho zástupce ministerstva, ani zástupce ministerstev, anebo ministerské rady, kteří by ministrům mohli podati zprávu o tom, co se zde mluví. Pamatujeme se všichni velmi dobře, jak svého času německé občanské strany pronášely své pochybnosti a námitky o způsobu a formě, o nedůstojném způsobu projednávání tak důležitého díla, jakým je státní rozpočet. Ale vidíme, že také němečtí občanští ministři zde nejsou při projednávání, že také oni těží z této nectnosti a že nepovažují za nutné vyslechnouti to, co se zde praví.

Ale horší ještě nežli formální stránka projednávání státního rozpočtu je stránka věcná. Mohli bychom zde mluviti andělskými jazyky, mohli bychom zde poukázati na nejtěžší nedostatky státního rozpočtu, všechno by bylo marné. Tážeme se, zda by nebylo lépe, kdyby řečníci, kteří zde jeden po druhém vystupují, aby předčítali zde řeči, které sepsali buď sami, anebo které jim někdo napsal, tyto řeči posílali přímo do kanceláří senátu, zda by nebylo lépe, kdyby také zároveň sdělili, jak budou hlasovati. Neboť, co se zde mluví, je skutečně jen vypočteno pro venek, mluvíme zde k voličům, parlament jest již jen tribunou, na to, co se zde děje, nemají ani oposiční senátoři, ani vládní senátoři žádného vlivu, také oni jsou jenom těmi postrkovanými, ačkoli se domnívají, že oni postrkují. Při všem tom má zde řečník jen jednu útěchu, ode zdi svítí mu v krásném písmě vstříc slova "Pravda vítězí"; tážeme se jen, kdy?