Naše stanovisko k této osnově zákona vyplývá samo sebou. Žádáme zásadní změnu zákona v tom smyslu, aby nesnesitelné zkrátka zatížení nájemníků bylo sníženo na míru nejmenší a aby také menším a malým majitelům domů připadla výhoda, která odpovídá požadavkům spravedlnosti. Také otázku decentralisace, rozdělení státního stavebního fondu ve fondy okresní a obecní, bylo by vážně vzíti v úvahu. Jsou zde přece již dotčené návrhy, které by mohly býti podkladem pro projednávání této otázky. (Předsednictví převzal místopředseda dr.Brabec.) V každém případě musíme se také z národnostních důvodů vysloviti proti ústřednímu fondu, do kterého zase poplynou obrovské sumy - vláda sama je odhaduje na 2.8 miliardy - aniž bychom podle všech posavadních zkušeností mohli míti za to, že nám Němcům přiznán bude vliv na jeho použití, anebo jen kontrola nad ním.

Pan ministerský předseda dotkl se také hospodářské krise, která přece obzvláště v našem textilním průmyslu se všemi obávanými následky, především úplnou anebo částečnou nezaměstnaností, nabyla hrozivého rozsahu. Již číselné poměry, podle nichž náš stát převzal 80% veškerého rakouského textilního průmyslu, jehož dřívější vnitrozemské odbytiště však následkem převratu stalo se ze tří čtvrtin cizinou, měly vyžadovati zvláštní obchodně-politickou péči o tento nynější textilní vývoz. Na místě toho byl náš vývoz, a to nikoli jen v textilním zboží, brzděn neblahou obchodní a celní politikou, která podmíněna byla částečně zahraničními svazky. Při tom budiž neblaze vzpomenuto také na kuriosum daně z vývozního zisku. Takovýmito chybami sníženy byly nejen absolutní číslice našeho veškerého textilního vývozu, nýbrž také relativní podíl následnických států Rakousko-Uherska na tomto vývoze způsobem hrozivým. Tak tvořil vývoz textilií do tohoto bývalého vnitrozemí roku 1920/21 ještě 85%, 1922/24 jen ještě 60%, 1925 55% a v prvém pololetí 1926 jen 45% našeho veškerého vývozu textilií. Právě v těchto číslicích projevuje se nedostatek pochopení, který systematicky ničil náš zahraniční obchod do nejbližšího, samo sebou daného odbytiště, kterého netřeba teprve získávati.

Doba všeobecné hospodářské krise nebyla zajisté příznivou pro zavedení sociálního pojištění a v tom leží asi příčina toho, že se projevuje proti této sociální instituci odpor, který často jde za správnou hranici. Skutečností však jest, že se nedostávalo jisté opatrnosti, obzvláště pokud jde o přizpůsobení břemen, podmíněných sociálním pojištěním, k nynější výkonnosti kruhů tím postižených. Trvá beze vší pochyby v neprospěch pojištěnců nepoměr mezi příspěvky a důchodovými dávkami pojištění, který se projevuje již v nesmírném nahromadění kapitálu u ústředních ústavů, a které, jestliže se dobře pamatuji, také pan ministr financí dr Engliš označil jakožto jedno z nejvelkolepějších nahromadění kapitálu. V dělnickém sociálním pojištění samotném odhaduje vláda, že se ve dvaceti letech nahromadí 10.7 miliard, které z valné části mají býti dány k disposici úvěrovým potřebám státu a asi také vnitřní kolonisaci, to jest u nás prostoupení německého jazykového území českými osadníky. To zajisté ukazuje k tomu, že by bylo snadno bez ztenčení dávek podstatně snížiti příspěvky, aniž by tím jistota pojištění byla ohrožena.

Ještě mnohem horším je nepoměr mezi příspěvky a dávkami při pojištění osob samostatně výdělečně činných, jejichž invalidní a starobní důchody při stejných příspěvcích činí průměrně jen 64%, anebo při těch, kdož mají méně než 6000 korun jinakých příjmů a obdrží tudíž státní příspěvek, jen 84% důchodů dělnických. Zde tedy musí býti nahromadění kapitálu relativně ještě větší a lze je, přihlédneme-li k počtu pojištěnců, který činí asi polovinu dělnických pojištěnců, odhadovati na 6 miliard po dvaceti letech.

V obou druzích pojištění nahromadí se tedy ve dvaceti letech asi 17 miliard, které se odejmou produktivnímu hospodářství v době, kdy toto hospodářství následkem nedostatku kapitálu upadá z jedné krise do druhé. Počítáme-li 7 miliard pro nutné zabezpečení obou ústavů, zůstává stále ještě přebytečná thesaurace 10 miliard. Nic není příznačnějším pro povrchnost, s jakou se u nás provádějí tak dalekosáhlé zásahy do národního hospodářství, jako výrok zpravodaje o dělnickém sociálním pojištění v poslanecké sněmovně: "Není nikterak zaručeno, že by těchto obnosů, kdyby nebyly odvedeny pro účely sociálního pojištění, nýbrž byly ponechány zájemníkům, vždy účelnějším způsobem mohlo býti použito, nežli tomu jest při dávce z majetku ústředního ústavu pro sociální pojištění." Bezúčelné použití peněz omlouvá se tedy tím, že by jich možná bylo použito ještě bezúčelněji. Nemůžeme se zbaviti obav, že nesmírnou výměrou příspěvků zaviněné přetížení průmyslu a živností otřese mnohým podnikem. To by se dotklo také blaha zaměstnanců, jejichž životní zájmy - chce-li to již někdo přiznati, čili nic - konečně přece jen souvisí se zdarem podniku. Žádáme tudíž rozumnou novelisaci zákona o sociálním pojištění.

Vracím se ještě jednou k začátku svých vývodů. Švehla III. prohlásil nám před osmi dny, že v podstatě drží se vládního programu Švehly II., a tento ubezpečoval před deseti měsíci, že převezme a dále povede politiku dřívějších vlád. To nám stačí, abychom plně oprávněnou nedůvěru proti dřívějším vládám přenesli na nový kabinet. Nebéřeme tudíž na vědomí prohlášení vlády. (Potlesk stoupenců.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dále má slovo pan sen. Toužil.

Sen. Toužil: Slavný senáte! Ujímáme-li se slova při projednávání tak palčivé a naléhavé otázky, jako je hospodářská krise, činíme tak proto, abychom zdůraznili a dělnické veřejnosti ukázali, že parlament svými řečmi hospodářskou krisi neodstraní, ani nezmírní. Příčiny této krise tkví daleko hlouběji, než mnohý myslí.

Hospodářská krise zachvátila všechny kapitalistické státy. Je to choroba těžká, vleklá a spočívá v systému soukromokapitalistické výroby. Jedině změnou tohoto systému, vyvlastněním výrobních prostředků a nahrazením výroby soukromokapitalistické výrobou kolektivní můžeme tuto chorobu vyléčiti. Jsme ovšem přesvědčeni, že k takovému léku sáhnuto nebude, a proto také se hospodářská krise neodstraní, ani nezmírní. Naopak lze s určitostí říci, že hospodářská krise bude se spíše zhoršovati, než zlepšovati. Dnes již nestačí stále se oháněti frásí o demokracii a nechati ve státě choditi tisíce lidí bez práce, nechati je hladověti a děti dělníků nechati choditi po žebrotě a nestarati se o odstranění těchto hrozných obrazů. Vláda také nemá v úmyslu vyjíti vstříc pracujícímu lidu a starati se o zmírnění bídy. Jsme přesvědčeni, že vláda tohoto státu jest, neřeknu-li otrokem kapitalismu, tedy v jeho područí. Výdělky klesají, nezaměstnanost se množí a drahota enormním způsobem roste a lid se zbídačuje.

Zbídačení lidu je plánem buržoasie, který vláda na pokyn téže buržoasie koná. Všimněme si jenom některých výroků poslanců, kteří tvoří vládní většinu. Posl. Švehla, dnešní předseda vlády, napsal, anebo dal napsati do časopisu "Venkov" článek, ve kterém je tato pozoruhodná věta: "V samostatném státě vládneme my". Posl. dr Srdínko, nyní ministr, vůdce agrární strany, řekl v Českém Brodě: "V příští vládě zemědělci budou požívati větší bezpečnosti, než občané jakéhokoliv jiného zaměstnání". - To znamená, že velkosedláci budou stavem privilegovaným. (Hlas: Šlechta!). Posl. Malypetr jako předseda sněmovny prohlásil, že se bude nyní vládnouti proti socialistům, to znamená proti dělníkům, proti pracujícímu lidu, proti chudému lidu vůbec. Co povídají tyto výroky? Povídají, že vláda v tomto státě neznamená nic a že musí dělati vše, co mocní budou diktovati. Proto také vláda vytvořila takový plán, který má postavení chudého člověka ne zlepšiti, nýbrž zhoršiti. Nasvědčuje tomu vládní předloha zákona o stavebním ruchu a zákona na ochranu nájemníků. Předloha tato je tak hrozná, že musí vyvolati živelný odpor proti celému kapitalistickému režimu tohoto státu. Jmenovaná předloha nemůže se státi zákonem, kdyby ano, byl by to hospodářský krach v rodinách dělníků, malých živnostníků a obchodníků, kteří jsou nájemníky. Zákon ten rovnal by se banditovi, který přepadává a olupuje své oběti na veřejné ulici. Na přání boháčů má dojíti k novelisaci zákona o sociálním pojištění. To má znamenati jeho zhoršení. Bývalý ministr sociální péče dr Schieszl sice prohlásil, že sociální pojištění novelisováno nebude, ale "Venkov", časopis mocné strany, prohlašuje s naprostou rozhodností, že sociální pojištění novelisováno bude. Agrárníci žádají samostatné pojištění zemědělských dělníků proto, aby o jejich nemoci a podporách sami mohli rozhodovati. Aby se za tu koncesi odměnili fabrikantům a živnostníkům, navrhují zrušení sociálního pojištění služek, učňů a osob přechodně zaměstnaných. Takto se chce u nás řešiti hospodářská krise, takto se má odstraniti hlad, bída a nezaměstnanost. Podle novinářských zpráv je v Československu více než 200.000 dělníků bez zaměstnání. Počítáme-li, že jich je většina ženatých a otci několika dětí, zvýší se cifra více než na 500.000 a podporu v nezaměstnání nedostává asi 80% těchto chudáků. Dovedete si představiti, jak to může vypadati v takové rodině? Nevychováváte vy tímto systémem zloděje a podvodníky? Dělnictvo je bez práce, bez chleba a mnozí bez bytu. Ptám se, co dělají úřady v tak těžké době? Dávají souhlas k porušování zákona a osmihodinové době pracovní. Jako doklad k svému tvrzení uvádím:

Podle zprávy státního úřadu statistického uděleno bylo v době od 1. ledna do 31. prosince 1925 4.163 povolení k práci přes čas, která se vztahovala na 3.700 závodů a pro 244.775 zaměstnaných. To je více než 30%. Srovnání s předchozími lety ukazuje, že počet daných povolení rok od roku stoupá, rovněž tak stoupá počet závodů, kterým povolení k práci přes čas se uděluje. Tak na př. roku 1921, kdy krise průmyslová projevovala se jenom docela slabě a pracovalo se tedy daleko větší měrou než dnes a nežli uplynulého roku, uděleno bylo 1337 povolení k práci přes čas, zatím co roku 1924, kdy krise a nezaměstnanost řádila největší měrou, uděleno bylo 3.544 povolení k práci přes čas. A roku 1925, jak jsem již uvedl, uděleno bylo 4.163 povolení k práci přes čas. Statistika ovšem neuvádí práci přes čas, která se vykonává bez povolení a která by jistě dosáhla téměř stejného čísla.

Z těchto číslic vidíme, jak rok od roku zhoršuje se životní úroveň dělnictva a jak stoupá jeho vykořisťování se strany kapitálu, neboť zatím co na jedné straně snižují se rapidně mzdy, na druhé straně prodlužuje se pracovní doba. Vláda neprojevila dosud ochoty přijíti s návrhem nového zákona o podporách v nezaměstnanosti, jímž by byl gentský systém odstraněn. V zákulisí se jedná o pouhou novelisaci zákona, gentský systém má býti zachován a jen částečně upraven. Tato úprava však podle zprávy agrárního "Venkova" má býti provedena až na jaře příštího roku a agrárníci jménem nové měšťácké většiny prohlašují, že nemůže býti vyhověno požadavku socialistických stran, aby stát platil větší část podpory než odborové organisace, nebo dokonce, aby tři měsíce po vypršení příslušného nároku sám vyplácel plnou podporu. To je zase nový diktát agrární, kterému vláda ochotně vyhověla.

V Československu je dnes, jak jsem byl řekl, nejméně 200.000 nezaměstnaných. Na adresu jich řeklo ministerstvo sociální péče, které má dbáti o nezaměstnané: Nezaměstnaní, uskrovněte se!

V dubnu t. r. bylo podle úřední statistiky 142.392 uchazečů o práci, z nichž neumístěných bylo 66.098. Prostřednictvím odborových organisací bylo v dubnu t. r. podporováno celkem 30.056 osob, z nichž pouze 29.664 dostávalo podporu organisační i se státním příspěvkem.

Za těchto okolností, kdy nezaměstnaní bloudí bezradně ulicemi města, kdy marně se vynasnažují najíti práci, kdy marně snaží se utišiti hlad ve svých útrobách a najíti kus chleba a výdělku pro výživu své rodiny, volá k nim ministerstvo sociální péče: Nezaměstnaní, uskrovněte se!

Při tom podpora v nezaměstnání nebyla nikdy tak ubohá, jako je dnes. Ačkoliv vláda vyhradila si na podporu v nezaměstnání na dobu od 1. dubna 1925 do konce r. 1925 obnos 20 mil. Kč, bylo na státních příspěvcích v nezaměstnanosti vyplaceno za celých 12 měsíců trvání gentského systému pouhých 5,867.834,62 Kč. Tedy téměř 15 milionů ministerstvo sociální péče ušetřilo na podpoře nezaměstnaných za jediný rok. Docílilo toho tím způsobem, že z úhrnného počtu 200.000 nezaměstnaných podporovalo ani ne celých 30.000 nezaměstnaných. Zbytek 170.000 nezaměstnaných zůstal úplně bez podpory. A zejména k nim volá ministerstvo sociální péče: Nezaměstnaní, uskrovněte se!

Ministerstvo sociální péče vzkazuje nezaměstnaným, že prý musí přispěti k překonání krise tím, že se uskrovní. Dnešní doba není prý příznivá sociálním reformám. Kapitalismus potřebuje prý chvíli klidu a oddechu. Československý způsob podpory nezaměstnaných je jedním z nejhorších. V Německu, v Rakousku jsou nezaměstnaní podporováni 6 až 9 měsíců z prostředků státních a zaměstnavatelských. V Československu doba podporování nezaměstnaných podle gentského systému činí jen 12 týdnů. Potrvá-li nezaměstnanost déle, vyčerpá-li nezaměstnaný podporu, nedostává již podpory žádné. Stát přesunul starost o nezaměstnané úplně na odborové organisace. Nezaměstnanost, jež v Československu vznikla následkem hospodářské krise, je však nad síly odborových organisací. I reformistické odborové organisace již uznávají, že gentský systém je nesmírně zatěžuje, že je naprosto neprospěšný a neúčelný, poněvadž je myšlen na dobu přechodné krise, ale krise zavládnuvší v Československu je krisí hlubokou a trvalou. Ale i ti dělníci, kteří pracují, nemají na růžích ustláno a ani u těch nestačí výdělek k slušnému vyživení jejich rodin.

Proto pokládám za povinnost, poukázati ještě na poměry výdělkové v některých výrobních odvětvích. Rozeslal jsem na odborové organisace dotazníky, v nichž kladl jsem tyto otázky: Jak vysoká je mzda ve Vašem průmyslovém odvětví? Jaká je u Vás nezaměstnanost? Jaké jsou příčiny nezaměstnanosti? Lze očekávati v dozírné době nápravu? V jakých poměrech dělnictvo žije?

A je zajímavé, čísti odpovědi odborových organisací. Kožedělníci odpovídají: Koželuzi na venkově vydělávají: muži 2,60 Kč až 3,90 Kč za hodinu, ženy 1,80 Kč až 2,10 Kč za hodinu. Ve velkých městech muži 3,10 Kč až 4,90 Kč za hodinu, ženy 2,30 až 2,50 Kč. Jircháři 2,60 Kč až 4,40 Kč za hodinu. Tito dělníci pracují pouze několik měsíců v roce a ostatní dobu jsou bez práce a bez podpory. Rukavičkáři vydělávají: muži 3,80 až 4,80 Kč za hodinu, švadleny rukavic 1,25 až 1,85 Kč. Na otázku, mnoho-li jich je bez zaměstnání, odpovídají, že jest jich kolem 5.000. Na otázku příčin nezaměstnanosti odpovídají: Příčina nezaměstnanosti spočívá v tom, že v koželužství není odbytu, neboť jsme převzali 75% kožedělného průmyslu. Dříve bylo asi 55 mil. obyvatel - mají na mysli stát rakouský a dnes ne celých 14 milionů. Dále sdělují, pokud bylo obchodováno s Ruskem, které odebralo nejméně 35% koželužských výrobků, bylo mnohem více dělnictva zaměstnáno. Dále zaviňuje krisi celní politika všech států. V důsledku toho není možno do budoucna se utěšovati tím, že by se konjunktura zlepšila. Tak se dívají do budoucnosti kožedělníci. Odbor textilní odpovídá: Výdělky v textilním průmyslu jsou ubohé. Dělník po vyučení béře 2,35 Kč za hodinu a nejkvalifikovanější, jichž je velice málo, nejvýše 5,50 Kč za hodinu. Ženy 1,50 Kč až 2,50 za hodinu. Nezaměstnanost v našem průmyslu je strašná. 60.000, snad 80.000 dělníků je bez práce. Poněvadž mnoho dělníků pracuje jen 2 až 3 dny v týdnu, možno říci, že nezaměstnaných je více jak 80.000. O příčinách nezaměstnanosti povídají: Následkem zavedení zemědělských cel bojkotují druhé státy naše výrobky. O budoucnosti svého průmyslu mají tyto názory: Pokud nebude ustálena cena bavlny, navázány obchodní smlouvy, zvýšena hospodářská úroveň širokých vrstev dělnických, aby mohly konsumovati, není naděje na zlepšení našeho průmyslu.

V odboru stavebním sdělují: Mzda pro zedníka za 1 hodinu činí 3,00 Kč, mzda pomocného dělníka 2,00 Kč. Nezaměstnanost je v širším rozsahu, takže přesnou cifru udati nemůžeme. Příčina nezaměstnanosti spočívá v brzdění zákona o stavebním ruchu a podnikání stavebním vůbec. Hospodářské poměry stavebního dělnictva jsou, jak v dotazníku sdělují, přímo zoufalé, neb ani v době, kdy dělník pracuje, není možno nutné potřeby pro domácnost opatřiti. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Mzdy v odboru kovodělném. Malé živnosti. Nejnižší mzda po vyučení činí 2,40 Kč za hodinu, nejvyšší 5,40 Kč. Velké závody: Nejnižší mzda 2,95 Kč, nejvyšší 5,25 Kč. Pomocní dělníci: Nejnižší mzda do 16ti let 1,64 Kč, nejvyšší mzda 4,80 Kč. Pro dělnice nejnižší mzda 1,22 Kč, nejvyšší 2,12 Kč. Závody venkovské: Nejnižší mzda 1,20 Kč, nejvyšší 4 Kč. Pomocní dělníci 1.- Kč nejnižší, nejvyšší 2,80 Kč. Kovodělníků bude nezaměstnaných asi více než 30.000. Těch, kteří berou podporu, bude asi 8.000. O příčinách nezaměstnanosti povídají: Příčinou je odbytová krise, konkurence na zahraničním trhu, neuznání Ruska a také zúmyslné obmezování práce se strany továren. Krise se ukazuje trvalou, dá se sice očekávati, že v březnu se trochu poměry zlepší, ale to bude stále ještě nedostatečné, aby se dělnictvo plně dostalo do zaměstnání. Přišla ještě řada vyplněných dotazníků, ale uvedu z nich pro zajímavost dotazník zodpověděný lučebníky.

Povídají: mzda u dospělého muže činí 30 Kč denně, u žen 20 Kč denně a u mladistvého dělníka 12 Kč denně. V řadě průmyslových odvětví lučebních používá se výhradně mladistvého dělnictva, anebo žen. Nezaměstnanost stoupá. Lučební průmysl pracuje již od roku 1923 s 50% výrobní kapacity. Příčiny nezaměstnanosti sluší hledati zejména v celním opatření Německa, dále v obchodních poměrech s Polskem, ve zvýšených clech v Maďarsku a Jugoslavii. Pro další vývoj jsou vyhlídky lučebního průmyslu nepříznivé, zejména je nutno hleděti k daňovému zatížení, vysokým sazbám tarifů a vysokým cenám surovin, zejména uhlí. Naděje, že nezaměstnanost se zmírní, není. Tak bychom mohli v dotaznících pokračovati ještě drahnou dobu, jsme však toho domnění, že to, co bylo uvedeno, stačí.

Jsem, pánové, zmocněn, učiniti na konec ještě toto prohlášení: Názory, které zde byly předneseny panem ministrem financí prof. dr Englišem, neodpovídají názorům socialistů a máme dojem, že jsou to názory národohospodáře, který je ve službách velkého kapitálu, který nemá jiného účelu, nežli zotročiti veškeren chudý lid nejen v Československu, ale ve všech kapitalistických státech.

Pánové, poměry dnes v československém státě jsou hrozné. Budeme všude mezi dělnictvem poukazovati, že naší snahou je odstraniti systém buržoasně-kapitalistický a nahraditi jej systémem kolektivním, odstraniti vládu buržoasních přisluhovačů a nastoliti vládu dělníků a malých rolníků. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Dyk.

Sen. Dyk: Vážené Národní shromáždění Budiž mi dovoleno, abych, dříve než promluvím o vládě přítomné, zmínil se o vládě minulé. Naše strana chovala se k ní loyálně; nemohu konstatovati, že by stejně se chovala minulá vláda k nám. Dr Franke v poslanecké sněmovně patheticky volal: "Vládě jste nedovolili, aby směla býti vládou, ministrům jste nedovolili, aby směli býti ministry, nedovolili jste dokonce této vládě ani administrovati." Snad to někdo nedovolil, ale nebyli jsme to my. My si naopak přáli, aby vláda byla vládou a ministři ministry, aby administrace byla administrací dobrou.

Bohužel postup vlády nebyl v souladu s politikou většiny ve všech případech a není tuším věcí většiny, aby se přizpůsobovala vládě, ale vlády, také úřednické, přizpůsobovati se většině. Ale v mnohých chvílích posledních měsíců neměli jsme co činiti s vládou neparlamentní, ale dokonce s vládou protiparlamentní, vůči, komunistům tato vláda přijala linii, kterou naskyzzoval v "Národním Osvobození" redaktor Kunte. Pravil: "Bylo v duchu naší revoluce, nejíti na komunisty s násilnou diktaturou. Naše revoluce byla vedena ideou demokratického bratrství. Pro masy, které jsou dnes u komunistů a zítra budou možná hledati spásy u lidovců, je třeba míti cit a porozumění." . . . A dále: "Je potřebí hledati porozumění pro jejich nespokojenost. Je potřebí jíti na komunisty s tolikrát vysmívanou humanitou".

Vláda se zařídila podle toho receptu, tolerovala manifestace očividně protistátní, projevy antimilitaristické, ponechávala schůzím a manifestacím naprostou volnost. Šla tak daleko, že trpěla dokonce systematické rozbíjení schůzí prý fašistických, ale také nesporně národně-demokratických. Z členů senátorských klubů snad je několik, kteří sami mohou říci, že jejich schůze byly rozbíjeny, a to zhola bezdůvodně.

Naproti tomu veškerý policejní dohled se soustředil na fašistického bubáka a šlo se při policejních opatřeních, na př. pokud se týká schůzí důvěrných, dále než šlo dříve samo Rakousko. A přece prý platí demokratické bratrství, přece prý nutno míti cit a porozumění pro. nespokojenost mas. Ovšem mas komunistických a nikoli mas nacionálních, nechtějících v podstatě nic jiného, než pořádek a řád ve státě.

A přece tento fašismus, o němž mluvil zde pan dr Soukup dosti málo taktně, zmiňuje se o fašistických buňkách v senátě, má konečně také své psychologické odůvodnění, má své příčiny a své předpoklady. Míníme, že tento fašismus přestal by okamžitě býti bubákem, kdyby se odstranily příčiny, jež vyvolávají v lidu nespokojenost. Je to možné a je to nutné. Ale jak se diviti, jestliže se posuzuje ten dvojí loket, shovívavost k živlům státu nebezpečným a malicherné persekvování živlů, které snad se mýlily v prostředcích, ale měly cíl dobrý? Jak pochopiti, že na příklad průvod ke Kramářově vile znamenal ohrožení státu, ale že současně bylo dovoleno nositi po hlavních ulicích Prahy komunistické standardy s nápisy skutečně proti státu bouřícími?

Srovnáme-li tuto shovívavost proti živlům rozkladným, k přímým výzvám k činům nebezpečným pro stát a shovívavost k činům očividně nezákonným s praxí, která se vůči nám jako straně, která dala vždy státu, což jeho jest, provozovala, musíme zde konstatovati veliký nepoměr. A já zde jako doklad tohoto nepoměru jevícího se v praxi censurní uvedu na př. klasický doklad konfiskace "Národních Listů" v den po interwievu presidentově pro obranu stanoviska, které pan president straně vytýkal. A nebyl to případ ojedinělý, stalo se tak u mnohých jiných národnědemokratických listů. Dovolte, abych demonstroval celou tuto censurní praxi na konkretním případě. Ocituji brožuru Karla Horkého: Masaryk redivivus? A to, aby se mně nevytýkalo, že vyrval jsem z kontextu určitý pasus, přečtu i předcházející nekonfiskovaný pasus.

Nekonfiskovaný pasus zní: Masaryk redivivus? Je-li tomu tak - a skutečně jest - považuji za příkaz demokratické přímosti, pana presidenta upozorniti, že náš český lid si přeje, aby presidentův návrat k masarykovské minulosti přinesl s sebou do nové kandidatury i návrat k někdejší masarykovske prostotě, které jsme si vždycky tak cenili, a která před válkou byla příslovečná. Víme ovšem, co může a co nemůže býti, víme, čeho si vyžaduje presidentská representace, a nechceme snad, aby president Československa bydlil ve Vršovicích a jezdil drožkou.

A teď přijde pasus konfiskovaný: (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 2. října 1926 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) (Sen. Petřík: že náš president utrácí tuze mnoho? Pak nevím, kdo neutrácí!) Prosím pane kolego, já se s tím nestotožňuji, já netvrdím, co je v této brožuře napsáno, že je vhodné a že je to správné. Ale trvám na tom, že to není protizákonné a že tu není žádného důvodu právního ke konfiskaci.

Další nekonfiskovaný pasus zní: "Tato bolest českého lidu jest již stará, velmi stará, a myslím, že bylo by to velikým krokem kupředu v úpravě dnešních rozvrácených poměrů, kdyby Masaryk redivivus měl příkladnou sílu a vůli, ji zaceliti."

Další konfiskovaný pasus zní: (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. října 1926 podle §u 9, Lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím pana řečníka, aby se držel věci!

Sen. Dyk (pokračuje): Prosím, já ukazuji na konfiskační praxi, která po mém soudu je nepřípustná. (Sen. dr Šrobár: Pane kolego, komu to prospěje, děláte reklamu Horkému?)

Nedělám reklamu nikomu, ale myslím, že v národě Havlíčkově přece musím chrániti určitou volnost. (Sen. Sechtr: Ale, pane kolego, jsou také určité meze! Totiž v tom smyslu, že, co se nepodařilo volné kolportáži, tak se podaří z tribuny sněmovní!)

Prosím dovolte, abych pokračoval, poněvadž nevidím v tom skutečně urážku. A pokud v jednom pasusu se mně zdá, že je skutečně beztaktní vůči panu presidentovi, tak ho nebudu čísti, abych nemusil čísti také tu věc, kterou považuji za nesprávnou.

Ale co se týká ostatního, je to drastický doklad nesprávné konfiskační prakse a mám plné právo ten doklad dříve ocitovati, poněvadž potom ocituji také příslušný nález soudní, a skutečně není možná, abyste posoudili správnost rozhodnutí soudu, jestli nebudete znáti přesný text. (Další odstavec byl usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. října 1926 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučen z těsnopisecké zprávy.) V jistých mezích jistě každý uzná přípustnost výjimek a není na př. proti tomu, když bratr zahraničního ministra, až do převratu venkovský učitel, se náhle stane zemským školním inspektorem. Ať si o něm a jeho věci myslí každý co chce, budiž, on přece jen svoji věc v Americe dobře udělal. (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R, Čs. ze dne 22. října 1926 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Místopředseda Donát (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku

Sen. Dyk (pokračuje): (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. října 1926 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

A důvody, pro které zemský trestní soud jako tiskový soud pro potvrzení konfiskace uvedl z ní: "v místech I a II ubližuje se na cti veřejně presidentu republiky hrubě zneuctívajícím projevem a pronáší se o něm obvinění, ač se ví, že se tím vážně ohrožuje jeho čest. Je proto spatřovati v obsahu míst těchto trestný čin podle § 11, č. 2 zákona na ochranu republiky."

Tedy prosím, přečetl jsem toto místo. Může někdo v apelu na presidenta vidět nějaké obvinění presidenta republiky? Je to právnicky naprosto neudržitelné. Co se týká pasu druhého, může se, řekl bych, ochrana pana presidenta vztahovati také na ochranu syna presidentova? To zase juristicky není možno. Tedy připusťme, že skutečně některý ten pasus, který se týkal přímo pána presidenta, mohl býti závadný, ale jestliže v naší republice se jeví závadným i to, co nesouvisí s osobou pana presidenta, pasus, který se netýká ani rodiny presidentovy, nýbrž se týká bratra pana zahraničního ministra, táži se, žijeme-li neb nežijeme-li v právním státě? A kromě této stránky právnické, myslím, že tato věc má i stránku politickou. Míní se, že se skutečně poslouží presidentovi, jestliže se takové věci konfiskují a jestliže se potom budí domnění, že skutečně ve zmíněné brožuře bylo nějaké roztodivné odhalení, že tam byla nějaká sensace. Takové konfiskace spíše ještě přitažlivost brožury zvětšují, spíše budí zájem, a dosahují tudíž opaku.

Myslím, že v takových případech, které jsou očividně kritikou, dejme ne sice přátelskou, ale přece jen kritikou, bylo by daleko účinnějším, aby se postavilo proti mínění mínění a proti důvodu důvod, a nemyslím, že takovýto pasus byl by způsobilý u skutečně seriosních lidí vážnost pana presidenta ohroziti.

Doufám, že vláda parlamentní nepřevezme toto truchlivé dědictví úřednické vlády a že bude brániti zákon a řád, ale jen prostředky zákonnými a řádnými.

Dr Soukup pravil, mluvě o situaci, která vznikla vstupem Němců do vlády, že zoufale hledáme argumenty pro svou politiku. Hledáme ovšem argumenty; nejsme ani císařem Vilémem s jeho sic volo, sic jubeo, stat pro ratione voluntas, ani nejsme páni z táboru sociálně-demokratického, kterým dostatečným argumentem je ulice. Ale jestliže hledáme tyto argumenty, nehledáme je nijak zoufale. Naopak jsou nasnadě. Jestliže se nestalo, co jsem chtěl já a národní demokracie vstupu Němců do vlády nechtěla, nemám aspoň co činiti, co chce můj odpůrce. Přes dobrou radu tu či tam nebyli jsme si jisti, že by byla nejlepší odpovědí na německou aktivitu pasivita a priori.

Dr Soukup stal se velmi přísným, a vytýká kol. Sísovi výrok, přiznejme, poněkud květnatý, ale zrovna on neměl by začínati nebezpečná thema o revolucích, které se slibovaly a nedělaly. Zrovna on by si měl vzpomenouti, že na těchto místech volal kdysi bývalý ministr Bechyně, že "slovo není sekyra". Dr Soukup se dotkl zájezdu do Jugoslavie. Vzpomínám, a budiž dovoleno v Čechách vzpomínat, že svého času, před léty ovšem dávnými, místopředseda poslanecké sněmovny Stivín tenkráte, když se konal první sjezd národně-dělnický, napsal posměšný kuplet s refrénem: "Skákej Kváčo, hejslovanská komedie, skákej Kváčo, hejslovanský kvas." Kváča je mrtev, a z účastníků tehdejšího sjezdu pan předseda senátu je nemocen, na štěstí pouze politicky, ale místo Kváči, který skákat nemůže a při kvasu hejslovanském, na němž nemůže bráti účast, byl právě místopředseda Stivín. Já mu to nevytýkám, já také nevytýkám, změnila-li postup strana sociálně-demokratická, která napsala neméně květnatý manifest r. 1911 k volbám, v němž pravila: "Nebude papežů ani králů, všichni usedneme ke stolu přírody a dítě nebude proklínati den narození svého." Nemám to za zlé místopředsedovi poslanecké sněmovny Stivínovi, že to byl zrovna on, který pronášel přípitek na krále Jugoslavie. Ale plyne z toho, že není snad nutno, aby se operovalo tak přísně výroky, v řečnické vervě pronesenými, jež nejsou podle Bechyně rozhodně sekyrou.