Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: Jaroš, Kavan.

106 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministr dr Spina.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Dúrčanskému, Kalčokovi, dr Kovalikovi, Podobovi.

Přikročíme k projednávání denního pořadu.

Dávám slovo panu sen. Bodnarovi.

Sen. Bodnar (malorusky): Slávny senát! Nie som síce advokátom, ktorý by mohol vysoko kvalifikovaným slohom vylíčiť horké postavenie našej ubohej, utiskovanej Zakarpatskej Ukrajiny, postavenie, ktoré miesto slobody a autonomie spôsobila česká buržoázia spolu s buržoáziou celého sveta.

A skutočne horké je naše postavenie ako po stránke kultúrnej, tak i hospodárskej, keď vidíme, že všetky národy snažia sa dostať sa ku predu ako po stránke kultúrnej tak i hospodárskej a keď zároveň Zakarpatská Ukrajina leží v tmavom hrobe z vôle českej buržoázie.

Na Zakarpatskej Ukrajine nič sa nezmenilo, a jej stav sa zhoršil po každej stránke. Agrárné clá spôsobily drahotu, dobytčie trhy nepriniesly nič okrem vykorisťovania chudobného ľudu. Agrárny teror svojimi obchodníkmi ničí a ožobračuje chudobných Ukrajincov. Táto úžernícka banda prichádza so zrejmým účelom vykorisťovania medzi náš chudobný ľud: za voly prvej jakosti v cene 8000-9000 Kč dávajú 4000 Kč, a keď chudobný človek nechce predať úžerníkom svoj trpko vydržovaný dobytok, vysmievajú sa mu, že musí dnes alebo zajtra tento dobytok predať, lebo ak ho nepredá, soberie mu ho notár s exekútorom pomocou četníkov za takú cenu, akú sami úžerníci budú chcieť. To sa stalo na veľa miestach.

Pokiaľ ide o pastviny, je známe, že náš ľud sa živí dobytkárstvom, živí sa ním a platí z neho ťažké dane. A pasienkov niet dostatok. Majitelia pasienkov vykorisťujú chudobných Ukrajincov, neohliadajúc sa na zákon o pasienkoch a berú z pastvy za pár volov 200-300 Kč a chudobní ľudia márne chodia si sťažovať k príslušným úradom, ktoré by maly tieto pomery úradne zistiť a lúpeže nepripustiť. A ešte by maly tieto úrady dbať o štatistiku dobytka a postarať sa, aby ľud netrpel nedostatkom pasienkov.

Zákon o pasienkoch predĺžený bol do roku 1929. A samy úrady ho prestupujú a na miestach, kde sa dobytok pásol od roku 1920, násilím pomocou četníkov a lesníkov to zakazujú, podávajú oznámenia súdom a súdy nemilosrdne trestajú ľud. Preto žiadame, aby v tomto smere bola prevedená revízia, aby boly zrušené všetky tresty, ktorých je plno u súdov na celej Zakarpatskej Ukrajine.

V lesnej politike vidíme jedinú veľkú ruinu na celej Zakarpatskej Ukrajine. Všetko je zničené akoby požiarom a ak pôjde to tak ďalej, Zakarpatská Ukrajina, tak bohatá lesmi, stane sa púšťou, kde je všetko zničené a vyrabované českou buržoáziou. A tak vidíme, že za Maďarov dbalo sa týchto lesných bohatstiev, a vy všetko ničíte, kantríte, čo nie je vaše.

Podívajme sa na príklad na dvorec obce Hrušova, ktorý ste zabrali obci násilím v roku 1922 pomocou vojska a četníkov. V celej Europe nebol taký prvotriedny dubový les. Z neho ste učinili hrob a teraz urbária nemá ani jediného stromu na stavbu. A tak je tomu všade.

A ďalej: v obci Hrušove lesný majetok, za ktorý naša obec zaplatila uhorskému eráru 240 zl. a prevzala do svojho majetku a ktorý hájila ako svoj, tento majetok je predmetom súdneho sporu. Česká buržoázia neobzerá sa na to, ako vojsko a četníci násilím zabrali tento majetok roku 1922. Les 800jutrový bol zničený do posledného stromu, zostala len holá zem, a na druhom mieste, kde bol hustý les, možno vidieť len holé nebo na priestore 2000 až 3000 jutár. Vymysleli si, že stromy sú zpráchnivelé a vyrúbali zdravý les, lebo ho kupci potrebovali. To učinila buštinská lesná správa, predala drevo lesným špekulantom a zničila 800 jutár lesa úplne na jednej strane, a na druhom mieste stojí dub od duba na 1 km, a to len v zadu, kde ponechali trochu stromov pre oko.

Tak ničia les a ďalej autami a povozmi vyvážajú drevo, tak že za rok, ak sa bude prevádzať takéto gazdovstvo, nezostane v lese ani jediný strom. Česká buržoázia narabovala miliony a obec Hrušovo už teraz môže ísť žobrať svetom o drevo a všetko iné.

Preto žiadame, aby bola po tejto stránke prevedená úradná revízia a aby bolo zamedzené ďalšie ničenie lesov. Za to česká buržoázia bude zodpovedná. Ulúpili ste politickú samosprávu Zakarpatskej Ukrajiny a miesto nej učinili ste tam veľkú župu a priviedli ste zakarpatský ukrajinský národ do zúfalstva. Zaviedli ste tak hanobnú administráciu, že keď človek hľadá nejaké číslo spisov, nemôže ho najsť.

V župe berežskej má obec Bilky majetok, les a pašienky. Tam sa našli dobrí špekulanti a menom urbárie zarobili 6 milionov korún, ešte v dobách revolučných, v rokoch 1918 a 1919. A ačkoľvek pán prezident Masaryk udelil amnestiu, bolo to marné, lebo špekulanti potrebujú peniaze od chudobných ľudí. Žiadame, aby takéto nespravodlivé spory boly zastavené a špekulanti potrestaní.

Pánovia, pozrite na vašu demokraciu, ktorú tu tak chválite, pozrite, čo dobrého ste vybudovali za 8 rokov svojho panovania, že človek sám vo svojej chyži je cudzincom. V rahovskom súde pod čís. II. 2222-1925 sa presvedčíte, že Ivan Dimitrijuk v Luhu Bogdan bol trestaný za to, že mňa ako svojho súdruha, senátora a brata prijal na noc, po prvé dostal 50 Kč pokuty a 7 dní väzenia a po druhé 100 Kč. To je vaša spravedlnosť, sloboda a konsolidácia Zakarpatskej Ukrajiny.

Ďalej: váš drahý miláček, ukrajinský protirevolucionár, hlavný slúžný v Terešve, dobrý dráč Komarnický - a vy takého potrebujete, aby rozumel vydieraniu - tento ohavník dvakrát u mňa doma previedol prehliadku a ako senátora dal ma priviesť četníkmi. Ačkoľvek porušil vaše zákony, nespadol mu s hlavy ani vlas. Pre neho nieto žiadneho trestu; ale keby to urobil komunista, dlho by z väzenia nevyviaznul.

Tento hlavný slúžny podľa úradných dôkazov zo dňa 14. apríla 1926, č. 4544 adm. ai 26 dáva notárom a starostom na vedomie, že niektorý okres dostane 50.000 Kč subvencie. Dohodol sa so starostami, že za tieto peniaze kúpia lacnejšie osenie a rozdelia ho dedinám. Tieto peniaze, možno povedať, priniesly buržoázii dvojnásobný zisk, lebo chudiak musel platiť o veľa vyššiu cenu, než bola predajná cena v tomto prípade.

Ešte jeden príklad: obce Hrušovo, Ganiče, Ternovo platily za metrický cent zemiakov po 36 Kč a pán hlavný slúžny Daruk dával sadenice cent za 50 Kč v Nižnej Apši. Koľko shrabnul do vačku po tejto kúpe za 50.000 Kč, mohla by dokázať revízia, ktorú rozhodne žiadame.

Tento panáčok drží starostov, ktorí mu idú na ruku, a keď sa nedeje podľa jeho vôle, suspenduje nielen starostu, ale aj iných úradníkov, ako v Hrušove bez príčiny suspendoval Andreja Polovka, dedinského listonoša. A jemu sa podobá starosta v Nižnej Apši Filip Iliša, ktorý okrádal svoju obec, proti ktorému je podané veľa trestných žalôb u okresného súdu v Tiačeve a u sedrie v Huste, ale nechce ísť k súdu a pokračuje vo svojich krádežách. Ale na veľký pokrik dňa 12. mája t. r. hlavný slúžny zdánlive tohoto starostu suspendoval, lebo pôsobí do dneška ako starosta, ktorého obec dostala siatie ako dar osobám poškodeným povodňou, a on odpredal ho židom a prepil, a hlavný slúžny, ač o tom vie, stále ho drží ako starostu.

V tejto veci podal som písomnú sťažnosť županovi v Mukačeve v mesiaci júni alebo júli a dokázal som tam veľa obvinení súdnymi čísly okresného súdu v Tiačeve a sedrie v Huste, tak že mi župan do očí riekol, že s týmto zlodejom treba urobiť koniec. Ale on sa drží do dneška. Z toho je zrejmé, že buržoázné úrady potrebujú takýchto vtáčkov a podporujú ich.

Po osemročnom panovaní českej buržoázie na Zakarpatskej Ukrajine nevedie sa obyvateľstvu v ničom lepšie. Tam je pánom gróf Schönborn, a četníci sú k jeho dispozícii. Z jeho majetku, ktorý obsahoval 232.000 katastr. jutár, bolo rozparcelované iba 15.000 jutár, a veľkomožnému pánu grófovi zbudlo 217.000 kat. jutár. Z rozparcelovaných 15.000 jutár bolo viac ako 5.000 jutár odpredané z voľnej ruky bohatým gazdom, a na 5.000 jutrách boli usadení českí kolonisti, a pre chudobný ľud zostalo len 5.000 jutár. V Schönbornových lesoch hnije drevo, ale Ukrajinec nesmie pod trestom väzenia vkročiť do lesa, nesmie sbierať suché raždie. Ukrajinec nesmie mať pušku a musí snášať, že mu divá zver, diviaci na podzim zničia zemiaky a celú úrodu. Kto chce chrániť úrodu, musí celé leto u nej spať, robiť tam lomoz, zvoniť a strašiť zver.

V akej biede a pod akým jarmom je zakarpatský Ukrajinec, toho nemožno ani vypísať, to musí človek vidieť na vlastné oči. České občianské strany hovoria, že je to síce chudobný ľud, ale že sa nedá nič urobiť, že niet možnosti, ako mu pomôcť. Ako sa to deje, že ľud je tak chudobný a jeho vlasť je tak bohatá?

Na Zakarpatskej Ukrajine má erár 632.000 kat. jutár pôdy, a z toho je 500.000 kat. jutár lesa. Polovica lesov Československej republiky je na Zakarpatskej Ukrajine. To je ohromné bohatstvo, z ktorého ľud nemá nič, len to, že sa v tých lesoch chová divá zver, ktorá mu pôsobí len škodu.

Zakarpatská Ukrajina nemá svojho snemu, ktorý jej podľa ústavy patrí. Na papieri je táto zem samosprávna, ale česká buržoázia nedbá žiadnych zákonov ani ústavy, ani sa netáže, čoho si prajú zakarpatskí Ukrajinci, ale násilím pripojuje ich ku svojej zemi. Týmto spôsobom nezíska si česká buržoázia ukrajinský a maďarský ľud pre svoju politiku. Na Zakarpatske Ukrajine úradný jazyk je český, u súdov užíva sa tiež len češtiny, dokonca aj obecné úrady sú nútené úradovať česky. Školská politika českej buržoázie vedie sa tak, že čoskoro celá Zakarpatská Ukrajina má byť počeštená. Keď česká buržoázia zabrala náš kraj, nebolo u nás ani stopy po Čechoch a teraz skoro všetci úradníci sú Česi, tak že ich je nad 50.000. Táto invázia a počešťujúca práca dosahuje už takej miery, že sa dokonca v čiste ukrajinských dedinách zakladajú české školy a do čiste ukrajinských škôl sa posielajú českí učitelia. Tak ďaleko siaha táto banditská drzosť, že zakazujú nám, skutočnej časti veľkého, 40milionového národa, menovať sa svojim vlastným menom Ukrajinci, svoj vlastný národ národom ukrajinským a svoju vlastnú zem ukrajinskou zemou. Tak vyzerá to české bratstvo.

Takéto svinstvá nespáchali proti nášmu národu ani darebácki maďarskí magnáti. A dočkali sme sa až od českej buržoázie takého oslobodenia, že každý pracujúci Ukrajinec zatína pästi, keď pomyslí na toto tisíckrát prekliate oslobodenie.

Súc zvolený týmto zotročeným a neľudsky utlačeným a vykorisťovaným národom, prehlašujem tu, aby všetci počuli a vedeli, že ukrajinský ľud Zakarpatska a prešovského okolia sa považuje za časť tohoto národa ukrajinského, ktorý v jednoliatom území bydlí na veľkej Sovietskej Ukrajine, vo východnej časti zemänského Poľska a v bukovinskej i besarabskej časti bojarského Rumunska, prehlašujem, že za svoj jazyk uznávame iba jazyk ukrajinský a česká buržoázia žiadnymi konfiškáciami a terorom neobráti náš národ s cesty, na ktorú vstúpil pod vodcovstvom komunistickej strany.

Menom väčšiny svojho národa hovorím:

"Preč s koloniálnym režímom českej buržoázie na Zakarpatskej Ukrajine." "Preč s politikou útisku tejto buržoázie, ktorá uvádza náš národ v záhubu." "Preč s počešťovaním a národnostným útiskom."

Nedáme sa zastrašiť ničím a pôjdeme cestou, ktorou išla väčšina nášho ľudu na Sovietskej Ukrajine, lebo vieme, že len tak môžeme dosiahnuť plného sociálneho a národného oslobodenia.

Poneváč počešťujúca česká buržoázia na Zakarpatskej Ukrajine v poslednej dobe vystupuje proti národnému a jazykovému stanovisku našej strany, bolo mi prikázané prečítať túto rezolúciu, ktorú už dávno prijal výbor našej strany:

Komunistická strana prijala od samého počiatku svojej existencie za základ svojej národnostnej politiky známé heslo: "Právo sebaurčenia každého národa až k odtrhnutiu." Vo Sväzu Sovietskych Republík strana to dokazuje vo skutočnosti, dávajúc všetkým národnostiam možnosť najširšieho rozvoja. Medzi inými len vďaka boľševickej októbrovej revolúcie, dostal zvláštny samostatný sovietský štát i náš rodný ukrajinský národ.

Nám, zakarpatským ukrajinským robotníkom a roľníkom nebolo súdené spojiť sa s celým materským ukrajinským kmenom, nás bez našej vôle pripojili k Československej republike. "Demokratická" vláda nedala a nedáva nám možnosti národného vývoja. Nejaký čas bol robený s nami pokus urobiť z nás nejaký malý "rušniacky" národok slovanský, ale teraz vláda tento pokus odmieta a priamo, už bez rukavičiek, začína prevádzať počešťovanie. V tom pomáhajú vláde jednak tí, ktorí sa držia miestneho autochtonného jazyka, a jednak tí, ktorí tu hlásajú už dávno prežitú teoriu o "jednote veľkého ruského národa".

Aby bolo raz už koniec zmätku a učinila sa prítrž klamaniu a balamúteniu nás všelijakými "jazykovými otázkami", názvami "Rušniak", "Rusín", "ruśkij" alebo "russkij", výbor XXIV. župy (Zakarpatskej Ukrajiny) komunistickej strany Československa rozhodol sa uviesť na vedomie všetkým našim súdruhom tieto body v našej národnostnej otázke:

1. Ukrajinský jazyk je rovnako tak samostatný slovanský jazyk, ako jazyk ruský (veľkoruský), poľský, český, srbský a iné. Jeho samostatnosť dokázal i známy pamätný spis carskej Akademie vied v Petrohrade z roku 1905 proti carskému obmedzovaniu ukrajinskej tlače, to samé dokázalo i veľa neukrajinských učencov. Ale svoju samostatnosť dokázal jazyk sám, lebo má ohromné a krásné písomníctvo, z ktorého sa prekladalo do všetkých svetových jazykov, a písomníctvo vedecké. Týmto jazykom píše Všeukrajinská akademia vied v Kijove a Vedecký spolok Ševčenkov vo Ľvove, týmto jazykom sa vyučuje na vysokých školách na Ukrajine, na ukrajinskej univerzite v Prahe a ukrajinskej hospodárskej akademii v Poděbradoch. Konečne jazyk ten je úradným jazykom samostatnej ukrajinskej Sovietovej republiky, svojou veľkosťou druhej sovietovej republiky vo Sväzu sovietových republík.

Ukrajinský jazyk je živý, rozvinuje sa, a preto niet na svete sily, ktorá by mohla zdržať jeho vývoj.

2. My sme časťou ukrajinského národa. Hovoríme tým samým jazykom, ako celý 40milionový ukrajinský národ, iba s nepatrnými zmenami. To uznáva celý vedecký svet. Dokonca českí učenci, svolaní na poradu ministerstvom školstva a národnej osvety v Prahe dňa 4. decembra 1919 vo veci spisovného jazyka pre Karpatskú Rus, ako ju vtedy nazývali, potvrdili, že miestné rusínske nárečie na Karpatskej Rusi je nepochybne nárečím ukrajinským a preto treba za spisovný jazyk tamojšieho obyvateľstva uznať jazyk, ktorého užívajú najbližší jeho súsedia, to je jazyk ukrajinský.

Česká imperialistická vláda, ktorá vydržuje dve ukrajinské vysoké školy u nás, považuje slovo Ukrajina za necenzurné a prenasleduje všetko ukrajinské ako protištátné. Tu česká demokracia naprosto nezostala pozadu za poľskou imperialistickou demokraciou, ktorá kántri našich bratov v Haliči, Volyňsku, Cholmštine a Polesí, a tiež za rumunskými imperialisty, ktorí sa nehanbia užívať dokonca rozličných azijských spôsobov pri prenasledovaní ukrajinstva v Bukovine.

3. Naše dosavádné meno národa "Rusín", "ruśkij" bolo prv užívané i v Haliči a Bukovine, ale bolo zavrhnuté už na počiatku tohoto storočia. U nás ho umele udržovali Maďari a teraz ho umele udržuje česká buržoázia, aby nás oddelila dokonca i duševne od rodných ukrajinských bratov robotníkov a sedliakov. Za tým istým účelom zavádza sa u nás úradne, pomocou rozličných "gramatikov", starý etimologický pravopis, ačkoľvek je potrebný len pánom - lebo oni zaň dostávajú platy - a robotníci a sedliaci potrebujú jednoduchého pravopisu, aby písali tak, ako hovoria a ako píše celý ukrajinský národ, a nie aby sa učili nejakému panskému pravopisu, ktorým píšu len tu na Zakarpatskej Ukrajine. Že tento pravopis je panský a nikomu nepotrebný, o tom nie je treba veľa písať. Ukážeme len na príklad, že naši Huculovia sú v škole nútení písať akési "y", ačkoľvek ho neslyšia a nevedia, kde ho písať.

Meno "Podkarpatská Rus" nemožno prekladať na iné jazyky, ačkoľvek v našom jazyku výslovne znamená "Podkarpatské Rusko". Ale mi nabudúce budeme užívať takého mena, aké našej zemi podľa všetkého práva patrí a od terajška budeme ju menovať nie "Podkarpatská Rus", lež "Zakarpatská Ukrajina".

My, zakarpatskí Ukrajinci, musíme teraz úplne odhodiť meno "Rusín", lebo to je voda na mlyn českej buržoázie. A tým väčšmi nemožno nám užívať mena "ruśkij", lebo je to to samé, čo "russkij", to znamená veľkoruský, moskevský, ale vonkoncom nie náš, ukrajinský. Lebo "russkí" sú u nás len všelijaký černosotenci, ktorí utiekli pred tvrdou päsťou našich bratov ruských robotníkov a sedliakov sem k nám pod české krýdla a rozdmýchali tu večnú "jazykovú otázku", aby nás omámili a dovolili Čechom, aby nás chytili za krk. Preto odhoďme meno "russkij" a rovnako tak i "ruśkij", lebo potom odobereme právo hovoriť naším menom tým "ruśkým" národovcom, ktorí za dobré platy z nás chcú urobiť akýsi česko-ukrajinský národok, ktorý by sa potom dobrovoľne a snadno dal Čechom zjesť.

4. "Jazyková otázka" pre nás vôbec neexistuje. Nám je jasné, že sme Ukrajinci. A komu to nie je jasné, kto sa stále stará na jednom mieste o "jazykovú otázku", ten je náš nepriateľ, lebo pracuje za cudzie peniaze k tomu, aby nás rozbil a zradil. Takého človeka žeňte od seba, i keby to bol "náš ruský inteligent". Lebo naša inteligencia nepôjde s nami do takej "jazykovej revolúcie", preto že sa bojí ztratiť chlieb, ač v duchu nám bude priznávať, že máme pravdu a nie jej predstavení.

5. Domáhame sa na Zakarpatskej Ukrajine ukrajinských škôl, pri čom majú byť zaistené v primeranom počte školy pre národné menšiny, a to pre Maďarov, Židov, Nemcov, Rumunov. Nemôžeme mať nič proti zakladaniu českých škôl výlučne pre české deti, jestliže tieto školy nie sú protežované a podporované na útraty ukrajinských škôl. Musíme však ostro odsúdiť jednanie tých židovsko-maďarských vrstiev, ktoré pomáhajú zakladať vedľa škôl ukrajinských školy české i tam, kde niet ani jediného českého dieťaťa. Uvítame založenie židovských škôl s ukrajinským jazykom, ako zvláštnym učebným predmetom.

Súdruhovia ukrajinskí, robotníci a sedliaci! Pamätajme, že sme Ukrajinci a že na nás sú obrátené oči celého ukrajinského národa, ako tu bojujeme za svoje práva, za lepší osud svoj a svojich detí. Preto vyzývame vás, aby ste o tomto stanovisku našej strany v národnostnej otázke uvedomovali najširšiu verejnosť.

Pri tom však vyzývame vás, aby ste nezabudli pripojiť, že vyhovieť nielen naším národnostným požiadavkom, ale i národnostným požiadavkom národných menšín, ktoré žijú medzi nami, môže jedine sovietské socialistické zariadenie. Preto nech žije komunistická strana! Nech žije Sväz Sovietskych Socialistických Republík!" Podpísaní: Členovia výboru XXIV. župy (Zakarpatskej Ukrajiny) komunistickej strany Československa a komunistickí poslanci a senátori zo Zakarpatskej Ukrajiny do československého parlamentu. (Potlesk komunistických senátorů).

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Hartl. Uděluji mu slovo.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Chceme-li dnes zaujmouti stanovisko k programové řeči pana ministerského předsedy, musíme sáhnouti nazpět na jeho vládní program, přednesený v prosinci loňského roku, neboť nám přece před osmi dny výslovně prohlásil, že nová vláda v podstatě za základ své činnosti béře tehdejší programové prohlášení, a že s podle tohoto chce říditi. "Tímto rozhodnutím chce vláda dokumentovati nevyhnutelnou nutnost důsledného vývoje státu bez ohledu na dočasnou politickou konstelaci." Jest to jaksi nejjasnější věta jeho prohlášení, zahaleného jinak v řečnické pološero, bohatého mnohovýznamnými obraty, a kdyby snad pan ministr dr Spina, který si dnes asi nepříliš rád vzpomíná na svou bojovnou řeč ze dne 18. prosince 1925 proti Švehlově politice, během nejbližší doby měl shledati příčinu ke stížnostem proti směru vládní politiky, pak bude mu moci pan ministerský předseda právem poukázati k tomu, že jménem celé česko-německé vlády otevřeně zdůraznil, že si tato v podstatě osvojuje program z 18. prosince 1925, program, ve kterém se praví: "Navazujeme na výsledky práce předcházejících sněmoven a přejímáme směrnice, závazky a sliby dřívějších vlád, abychom pokračovali tam, kde dřívější vláda přestala." Tato věta zněla již tehdy jako výhrůžka proti Němcům, neboť tyto dřívější vlády vyrvaly přece Němcům na válečných půjčkách alespoň 5 miliard národního jmění, hrozným způsobem znetvořily jejich pyšně vybudované obecné školství a vrhly je zpět o půl století jeho vývoje, skandálním uloupením půdy, vydávaným za pozemkovou reformu, zbavily německý lid částečně domácí půdy a opětně mu vyrvaly miliardy národního jmění, zničily, anebo těžce ohrozily restrikcí úředníků, prováděnou ryze nacionalisticky, tisíce německých existencí. A k této politice násilí, ohledně které pan dr Spina a pan sen. Luksch v prosinci 1925 prohlásili, že "tento systém a jeho účinky bezohledně budou potírati, až utrpěné bezpráví bude napraveno", přiznává se pan ministerský předseda nepřímo také dnes, odvolávaje se na svoji programovou řeč, která hlásala další provádění této politiky násilí. Oproti této skutečnosti blednou všechna úmyslně nejasná, mnohovýznamná slova vládního prohlášení, ze kterých nevyléčitelní optimisté odvozují naděje na důstojnější postavení německého národa v tomto státě.

Neshledáváme také v posavadním vývoji státu ani jediného momentu, jenž by takovouto důvěru mohl opravňovati, i musíme tudíž oněm stranám, které se bez pevných záruk pro zásadní obrat vládní politiky daly vládě k disposici, přenechati naprostou odpovědnost pro jejich osudný krok.

A nyní chtěl bych vyjmouti jedno slovo z vládního prohlášení, které obzvláště potřebuje vysvětlení, slovo o "velkém historickém poslání československého státu ve střední Evropě". Pan ministerský předseda opomenul jen slůvkem vysvětliti toto poslání a přenechal to obrazotvornosti svých posluchačů, jaký smysl chtějí dáti této frázi. Nezbývá nám tudíž nic jiného, nežli abychom si z projevů směrodatných míst a ze zjištěných skutečností vytvořili obraz o tomto "historickém poslání". Pan kolega dr Jesser vzpomenul včera na to, že v poselství z roku 1919 bylo prohlášeno, "že stát je státem českého národa, ve kterém Němci jsou přistěhovalci. Jeho úlohou ve světových dějinách že je trvalé obklíčení Německa pomocí nových států jakožto spojenců Francie". To jest jasné formulování historického poslání, jež nepřipouští jiného výkladu, a bylo během následujících let opětovně potvrzeno zahraniční činností.

Vzpomínám na to, když Francie roku 1921 učinila pověstný pokus vrhnouti se na bezbranné Německo pro domnělé nedoplatky reparační trestnými sankcemi, že československá vláda byla ochotna připojiti se k této zločinné akci a vymoci si k tomu svolení parlamentu. Tehdy pan dr Heller s tohoto místa prohlásil, že žádný německý dělník nepotáhne do nové války, a pan dr Ledebur zdůraznil, "že německý národ nehne ani prstem na podporu takovéto politiky, kterou zavrhuje".

Vzpomínám dále na pokus, jejž náš zahraniční úřad učinil počátkem roku 1921, aby totiž prostřednictvím pařížské reparační komise ze zchudlého Německa vydřel přes 50 miliard Kč jakožto odškodnění za domněle utrpěné válečné škody, pokus to, který zamítavým rozhodnutím reparační komise ničeho nepozbyl ze své zavržitelnosti.

Vzpomínám také na podporování Polska Československem při řešení hornoslezské otázky, pro Německo tak neblahé a protiprávní, podporu, kterou tehdejší polský ministr věcí zahraničních Skirmunt veřejným projevem díků kvitoval.

A poukazuji na jednání Československa ve věci francouzského zločinu v Poruří. Pan dr Beneš líčil to tehdy přímo jako akt francouzské obrany z nouze, prohlásiv, že "k takovému významnému kroku rozhodujeme se jen s politováním, v těžkém sebezapření a v nejkrajnější nouzi". A vedoucí český tisk mu přizvukoval a mluvil o německém lživém tažení a o německém utrhání, "které tím odporněji musí působiti, ježto jest odměnou za vlídné, blahovolné chování francouzsko-belgických vojsk a úřadů vůči německému obyvatelstvu".

A vznáším zde dále výtku, že česká vláda podporovala a nadále podporuje nikoli pouze blahovolným mlčením štvaní lužických Srbů, z Prahy dirigované, proti jejich státu, proti německé říši. Vždyť přece poloúřední list, "Československá Republika", psal doslovně: "Každému spravedlivě smýšlejícímu Čechu jest samozřejmé, že se lužickým Srbům, zbytku národa o 200.000 duší, dostati musí svobody a sebeurčení, aby splynouti mohli s republikou." Míněna jest ovšem Československá republika.

Přihlédneme-li k tomu všemu, můžeme dojíti jen k přesvědčení, že, pokud jde o zahraniční politiku, Československo své historické poslání chápe ve smyslu oné čestné úlohy, kterou mu přiřkl francouzský státník: býti francouzským četníkem proti Německu.

A jak má se věc s vnitropolitickým historickým posláním? Poukázal jsem již na to, jak německý lid zbaven byl jazykových, politických a národnostních práv, na jeho násilné kulturní a hospodářské ochuzení a na jeho vytlačení ze všech oborů veřejné služby. K tomu ještě přistupuje, že pro nás tak mnohovýznamný německý průmysl nepřátelskou obchodní a finanční politikou vrhán byl z jedné krise do druhé, takže značná jeho část již se zhroutila, anebo stojí před zhroucením.

Ale také po tom, co zbylo z našeho průmyslu, tohoto zděděného díla německé píle a německé zdatnosti, vztahuje se již zase loupežná ruka. Vždy hlasitěji a bez ostychu ozývá se volání, aby také tento průmysl byl znárodněn, to je převeden do českého majetku, ať již podle method pozemkové reformy, anebo jinakým způsobem, který vyplývá z nedostatku kapitálu a bankovního úvěru.

Kulturně a hmotně ochuzen stojí zde již dnes sudetsko-německý národ. Podle nadějí svých odpůrců má pokračujícím zbídačením býti poroben také národnostně. "Důsledné provádění dosavadní vládní politiky", zvolal před několika měsíci vůdčí český list, "dosáhne toho, že za 10 let budeme míti o milion Němců méně." Vtírá se bezděčně myšlenka, že se v tom projevuje vnitropolitické historické poslání Československa: spolupůsobiti při národnostním zničení oněch 20 milionů Němců, kterých, podle zlého slova Clémenceauova, je příliš mnoho na světě.

Mezi zákonodárnými pracemi, které pan ministerský předseda postavil do popředí svého pracovního programu, nalézá se také obnovení podpory stavebního ruchu, kterou v navržené formě dlužno označiti za nepřijatelnou, poněvadž nesnesitelným způsobem zatěžuje nájemníky, aniž by majitelům domů, zejména malým, přinášela výhody, které by stály za zmínku. Tím se stává, že posavad do dvou protivných táborů odloučení nájemníci a majitelé domů našli se svorně v odporu proti této zákonité předloze. Chci promluviti jen o stavebních příspěvcích, o kterých se zákon zmiňuje. V letech 1928-1934 mají nájemníci na základě ročního nájemného z roku 1914, které jest označeno jako základní nájemné, odváděti v prvém roce 50% základního nájemného, ve druhém roce dvojnásob, ve třetím roce trojnásob a tak dále, v sedmém roce sedmeronásobek, tudíž v sedmi letech dohromady 14násobný obnos základního nájemného jakožto stavební příspěvek. Majitelé domů však mají z nájemného z roku 1914 z místností, v nichž sami obývají, anebo kterých sami užívají, zapravovati jen poloviční stavební příspěvek státnímu stavebnímu fondu, tedy dohromady sedmeronásobek. Na druhé straně se jim ze stavebního příspěvku nájemníků přikazuje polovina, ale nikoli v hotovosti, nýbrž ve 4¹/₂%ních dlužních úpisech stavebního fondu, jejichž kursovní hodnota bude nejvýš 60%. Jestliže tedy na příklad v některém větším venkovském městě roku 1914 zaplatili nájemníci celkem 5 milionů roční činže, kdežto nájemní hodnota místností, jichž majitelé domu sami používali, činila 2 miliony, musí nájemníci od 1. ledna 1928 do konce 1934 zaplatiti na stavebních příspěvcích 14×5, to jest 70 milionů korun, z čehož se majitelům domů přikáže 35 milionů nominale v dlužních úpisech fondovních o skutečné ceně 60%, tedy 21 milionů.

Poněvadž však majitelé domů na vlastních stavebních příspěvcích musí odvésti stavebnímu fondu 7×2, tedy 14 milionů, zůstane jim konečně jen zisk 7 milionů, to jest 10% z veškerého stavebního příspěvku nájemníků. Ostatních 90%, to jest tedy 63 miliony, plynou do státního stavebního fondu.

Ještě nepříznivějším jeví se poměr při jednotlivých domech menších majitelů domů. Všeobecně budiž zde konstatováno, když majitel domu používá pro sebe tři osminy všech místností, že to, co bylo přikázáno, pak se s příspěvkem na něho připadajícím kryje, takže tedy vyjde na prázdno, kdežto stavební příspěvky neztenčeně plynou do státního stavebního fondu. Je-li podíl majitele domu na používání domu větší než tři osminy, což se právě u malých domů velmi často stává, pak majitel domu nejen nemá žádného zisku, nýbrž je naopak ještě zatížen, a to tak, že to za okolností právě u těchto malých majitelů domů může vésti ke kritické situaci. Vezměme na příklad majitele domu, u kterého v roce 1914 nájemní hodnota místností, kterých částečně také používal ku provozování živnosti, činila 500 korun, kdežto za pronajaté místnosti obdržel 200 korun. Celý stavební příspěvek nájemníků činí v tomto případě 14×200, to jest 2800 korun, z čehož se majiteli domu přikáže 840 korun. On sám však musí zaplatiti 7×500 korun, to jest 3500 korun na stavebních příspěvcích, tedy po srážce přikázané částky z vlastní kapsy 2660 korun. Tato částka, zvětšená o stavební příspěvky nájemníků, dohromady 5460 korun, plyne do stavebního fondu. Lze se pak diviti, že nájemníci a majitelé domů proti tomuto způsobu podpory stavebního ruchu společně protestují?