Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

126 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Hodža, dr Kallay, dr Mayr-Harting, Najman, dr Nosek, dr Srdínko.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Činčalovi, Janíkovi, inž. Klimkovi, dr Kovalikovi a Sochorovi.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 245. Návrh sen. Zimáka a súdr. na umožnenie dovozu lacných zemiakov zo zahraničia.

Zápis o 41. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápis ten za správný a dá se do tisku.

Výboru zahraničnímu a národohospodářskému:

Tisk 241. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění prozatímní úprava obchodních styků mezi republikou Československou a republikou Tureckou, sjednaná výměnou not v Angoře dne 30. září 1926.

Výboru iniciativnímu:

Tisk 245. Návrh sen. Zimáka a súdr. na umožnenie dovozu lacných zemiakov zo zahraničia.

Místopředseda Donát. Přikročíme k projednávání denního pořadu.

Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Jesser.

Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Jesser (německy): Slavný senáte! Debata o vládním prohlášení spojena byla s debatou o hospodářské krisi, poněvadž se tehdy předpokládalo, že vládní prohlášení bude mluviti dosti obšírně o hospodářské krisi. Zklamání tudíž nebylo nepatrné, když ve vládním prohlášení o hospodářské krisi nebylo obsaženo nic jiného nežli asi tyto věty: "Hospodářská krise má býti řešena, má býti studována, má se zakročiti, neboť má těžké hospodářské a sociální následky - a je konečně mezinárodní krisí." Mně připomíná to známou žertovnou definici: "Chudoba pochází od pauverté." (Veselost.) Také ministerský předseda vysvětluje hospodářskou krisi hospodářskou krisí. Nikoli, tak se věc přece nemá! Neboť na mezinárodní hospodářské krisi mají vlády tohoto státu značný podíl, obzvláště pan ministr věcí zahraničních. Studovati hospodářskou krisi je v tomto okamžiku zajisté dosti zbytečno. Studií o tom bylo dosti. Trvalé a důkladné řešení, odvrácení těžkých hospodářských a sociálních následků je možno jen tehdy, změní-li se důkladně a trvale veškerá politika vlády.

Abych řekl krátce. Politika tohoto státu končí od roku 1918 netoliko pro sudetské Němce, nýbrž také pro český národ a pro stát samotný ztrátou. Avšak vláda nemá odvahy skutečnost tuto výslovně přiznati; ale nalézají se již tu a tam vynikající české osobnosti v hospodářském životě, které souhlasí s odsouzením dosavadní politiky, jak jsme tak často činili. Tu chtěl bych navázati na poslední projev hospodářských vůdců. I když nemůžeme souhlasiti s mnohým, co se ve známém projevu žádá, ani s jeho tendencí, zůstává přece tento dokument dokumentem historického významu, a je zajímavo, že tento dokument spolupodepsaly vynikající české osobnosti, dr Preis a dr Schuster. V tomto projevu se praví: "Shroucení velikých politických územních jednotek v Evropě bylo těžkou ranou pro mezinárodní obchod. Staré trhy zmizely, rasové protivy mohly roztrhnouti společenství, jejichž zájmy nerozlučitelně mezi sebou byly spjaty. Za účelem označení a obhájení těchto nových hranic byly zavedeny licence, tarify a zákazy, jejichž výsledky se pro všechny zúčastněné ukázaly býti velmi škodlivými. Příliš mnoho států sledujících pochybné myšlenky o národním zájmu uvedlo v nebezpečí vlastní blahobyt a nedbalo společných zájmů světových."

To není nic více a nic méně nežli opožděná mezinárodní obhajoba staré rakousko-uherské hospodářské jednotky, mezinárodní opožděná kritika alespoň způsobu, jakým nové státy chápou svoji novou suverenitu, a přísná kritika úzkoprsého nacionalismu, který jakožto vůdčí myšlenka opanoval politiku. To je zároveň odsouzením mírových smluv, mírového diktátu z roku 1919, a je příznačno, že francouzský tisk považuje ten hospodářský projev přímo za útok proti smlouvě versailleské. Co jsme my sudetští Němci stokráte, často až do omrzení, kárali, to uznává se dnes skoro všude jako pochybené. Naše oposice, náš boj proti systému je tudíž oprávněn také se stanoviska mezinárodního. Povážíme-li nyní, jak jsem se již zmínil, že také vynikající české osobnosti tento projev podepsaly, můžeme říci, že spolu s námi také odsuzují systém, jenž tyto následky vyvolal. Povážíme-li dále, že jednotliví z těchto pánů sami po celá léta měli prospěch z tohoto systému, který většinou pracoval na útraty Němců, pak musíme přijíti k poznání, že špatně je i pro budoucnost postaráno o naši hospodářskou politiku a naše hospodářství. Starost o budoucnost je asi vlastní pohnutkou, která tyto pány přiměla k podpisu. Co jste v 8 letech vydobili na útraty Němců tohoto státu a jakožto prospěch z okamžité příznivé konjunktury světové politiky, to je ohroženo, a to je egoistickou příčinou tohoto nejnovějšího altruismu, náhle probuzeného evropského pocitu soudržnosti.

Všeobecný politický vývoj bral se jiným směrem, nežli si české vedoucí osobnosti samy sobě a svému lidu namlouvaly. Jak často volala na nás většina v tomto senátě napolo výsměšně, napolo útrpně, že nerozumíme znamení doby, že nechápeme smyslu dějin, a jak často bylo nám řečeno, že máme bohu na kolenou děkovati, že jsme ve státě, který patří ke koncernu vítězů, a který je povolán státi se hospodářským předvojem obzvláště ve směru na východ a jihovýchod. Uplynuly sotva 2 roky, kdy dr Beneš vůči francouzskému žurnalistovi jakožto úlohu tohoto státu výslovně označil zahražení německé hospodářské expanse na východ a jihovýchod. A dnes toto rozšíření již nastalo, a jak mně dnes velmi vynikající průmyslník řekl, je dnes obzvláště náš textilní průmysl na Balkáně z valné části již zatlačen a lze sotva doufati, že se tak brzo zase vzmůže.

A nezapomeňte na význačnou událost v poslední době, semknutí německo-francouzsko-belgicko-lucemburského železářského průmyslu v mohutnou pracovní pospolitost, a že toto sjednocení bylo provedeno bez ohledu na t. zv. spojence Francie. Domácí průmysl musí se spokojiti tím, co mu oba velicí účastníci ponechají. Tento trust není zajisté našim ideálem, ani z hospodářských a sociálních, ani z národnostních důvodů. Je však příznačným pro cenu t. zv. věčných politických přátelství. Ale také uzavření proti Německu na východě znenáhla přestává. Netřeba přeceňovati německo-ruskou smlouvu, netřeba také očekávati příliš mnoho od otevření ruského trhu pro Německo, abychom přece uznali, že tato smlouva velice oslabila postavení Polska. A konečně jakožto poslední a nejdůležitější věc vstup Německa do Svazu Národů, kterýž pan dr Beneš přijal dosti chladně, neboť on ví a ostatně to sám řekl, že tato skutečnost nevyjadřuje nic jiného, nežli základní změnu poměru sil v Evropě. Z objektu mezinárodní politiky stala se německá říše dnes subjektem evropské politiky, subjektem, jenž nemá sice po ruce zbraní, ale mohutnou hospodářskou a kulturní energii, která se všude na světě uplatňuje. Mezinárodní hospodářská krise, pánové, je v poslední řadě odůvodněna versailleskou smlouvou, pokusem to, hospodářsky trvale utlačiti národ 60 milionů. Francii dnes nezbývá nic jiného nežli svou domněle ohroženou bezpečnost hledati jinou cestou nežli ve vojenském spojenectví a Československo půjde toutéž cestou, také ono bude se musit vzdáti svých spojenectví, poněvadž se stala bezcennými. Kam popatříte, chyba za chybou, přehmat za přehmatem, to je výsledek posledních osmi roků. Jak dlouho, pánové, bude moci vláda tohoto státu brániti připojení, anebo alespoň většímu hospodářskému sblížení německého Rakouska s německou říší? A pánové, chce vláda pokračováním posavadního systému z hrdě ohlašované úlohy jakéhosi článku uzavíracího řetězu kolem Německa býti vytlačena do úlohy uzavřeného malého státu? A že toto nebezpečí hrozí a že vůdcům tohoto státu dělá mnoho starostí, vyplývá se stanoviska Československa a Polska k německo-francouzskému vyjednávání o vyklizení Porýní. Když již nyní vyklizení Porýní v obou státech vzbuzuje neklid, nebude tento neklid menším, až lhůta obsazení konečně uplyne a Porýní bude vyklizeno. Existuje jen jedna politika pro stát s 13 miliony obyvatel s tak silnými t. zv. menšinami: politika malého státu, vzdání se všeho hraní si na velmoc, zřeknutí se politické a národnostní expanse, zřeknutí se jakéhokoli druhu mocenské politiky, nechť je to vlastní anebo ve službách většího společníka, zřeknutí se hospodářské t. zv. autarkie, která pro malý stát je obzvláště směšná, a především neutralita, tedy přestat rozlišovati mezi státy a národy, se kterými jsme spolčeni, anebo se kterými máme přátelské styky, anebo se kterými udržujeme jen korektní styky, jedním slovem: mír se všemi kol dokola. Jak těžkým však směrodatným pánům je přiznati svoji pochybenou politiku, o tom nás poučuje vládní prohlášení pana ministerského předsedy. Poněvadž ve prospěch Německa nemůže ještě pronésti vlídného slova, poněvadž se však přece chce vyhnouti tomu, zanotovati zase písničku o věčnosti přátelství s Francií, pomíjí prohlášení vůbec jakýkoli projev o zahraniční politice státu. Spokojuje se jednoduše s ujištěním, že je ochotna spolupracovati na konsolidaci Evropy. Ale pánové, právě tato konsolidace je otázkou osudu, na kterou vůdcové tohoto státu v nejbližší době musí odpověděti, neboť na to naléhá právě hospodářská krise státu. Dlužno uznati, že mluvení o tom, jež jsme v prvých letech republiky tak často slyšeli, o zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, ve které každý Čech obdrží místo úřednické anebo důstojnické, anebo bude továrníkem nebo majitelem zbytkového statku, při nejmenším však uživatelem hospodářské moci české sociální vrchní vrstvy, že všechno toto mluvení konečně jednou přestává, a že se konečně jednou nepopírá, že tato krise není konjunkturální krisí, nýbrž bohužel trvalou krisí. Co zůstalo z nadějí let 1918 až 1922? Průmysl otřesený ve svých základech, rdousící drahota, zmenšení výroby, stagnace obchodu, zkrácená doba pracovní a rostoucí nezaměstnanost, stálý, ba katastrofální pokles aktiva obchodní bilance, kteréž nám samo dosud zabezpečovalo aktivitu platební bilance a tím stabilitu naší valuty, přílišné zatížení našeho veškerého obyvatelstva daněmi, v neposlední řadě také našich podniků, tím zdražena produkce a pánové, následkem nedostatku kapitálu zaostalost našich podniků, tudíž také konkurenční neschopnost oproti lépe modernisovaným podnikům v cizině, a konečně, pánové, upadající uměle pěstovaný průmysl, poněvadž jste se chtěli učiniti soběstačnými, anebo zvelebiti zbrojící průmysl. A právě tato bídně živořící odvětví průmyslová jsou jednou z největších překážek pro dalekosáhlé důkladné obchodní smlouvy. Část zahraničních trhů již je ztracena a jakožto účinky všech těchto událostí jeví se přirozeně zmenšení kupní síly domácího trhu, v dalším účinku na výrobu další snížení výroby a tím zase nezaměstnanost, zkrácená doba pracovní, nouze a bída. Je to osudný bludný kruh, do kterého se dosavadní politika vlád dostala. Jestliže již zmíněný projev hospodářských vůdců varuje před názorem, považovati obchod za boj, musí se touto kritikou cítiti dotčeny také směrodatné kruhy tohoto státu. Dokonce ještě nyní ohlašují se zase nové hříchy proti hospodářskému rozumu, na příklad ztížení cest za hranice, prý na ochranu měny, ztěžování dovozu, jakoby zabezpečení měny záviselo od těch několika tisíc cestovatelů do ciziny za zábavou, jakoby každé poškozování dovážející země zákazem dovozu samozřejmě nenutilo tuto zemi s její strany k represáliím proti našemu vývozu. Pánové, stát jako Československo, který je průmyslovým státem par excellence, postižen je takovýmito opatřeními mnohem tíže nežli stát, jako na příklad Maďarsko, jenž je převážně státem agrárním. A co nám prospěje celý les komínů, když se z nich nekouří, co nám prospěje obratnost dělníka, zdatnost podnikatele, leží-li ladem. Pravé bohatství země nespočívá v jejích přírodních pokladech, anebo v jejích výrobních podnicích, nýbrž výhradně v práci, v otevření a zužitkování těchto pokladů. Pracovní možnost je primérní podmínkou každé výroby. Je-li zde tato pracovní možnost, pak nalezne se brzy kapitál, a pak také netřeba si dělati starosti o měnu. Tyto poměry jsou tedy následky panujícího systému. Ministr financí vyslovil to ve svých včerejších vývodech větami: "Pro náš stát je nejen charakteristické, že je mimořádným vývozním státem, nýbrž že se jím stal zvýšenou měrou od převratu. Dřívější vnitřní odbytiště našeho průmyslu stala se většinou celní cizinou, takže náš průmysl při svém odbytu překonávati musí zahraniční cla a různosti v systému finančním, hospodářském a dopravním. Nyní však musíme si položiti otázku, což bylo skutečně nutno, aby tehdy nastala náhlá odluka měny? Proč nemohla býti tehda zachována stará hospodářská jednota, proč nemohly býti tehdy uzavřeny alespoň co nejrychleji obsáhlé obchodní smlouvy s oběma německými sousedy a Maďarskem? Proč přeslechnuto bylo všechno varování německých a také českých znalců poměrů? Poněvadž hospodářská politika postavena byla do služeb zahraniční politiky, která vědomě chtěla přetrhati prastaré úzké svazky, ze strachu o existenci svého státu a jakožto prostředek Němcům nepřátelské světové politiky. Že tato politika po převratu takovou býti nemusila, jak jsem to líčil, pro to máme korunního svědka v bývalém ministru dr Schusterovi. Řekl v říjnu tohoto roku: "Doporučoval jsem již krátce po skončení války, aby vytvořeny byly podklady pro systém výhod mezi Československem, Rakouskem a Maďarskem. Bohužel byl politický odpor tehdy příliš veliký." Přítomná situace může tedy býti krátce charakterisována takto: všechny výpady české poválečné politiky v oboru zahraniční politiky a hospodářské politiky uvázly, ale pánové, také zde uvnitř země, v užší vlasti! Původní plán různého zacházení s českým obyvatelstvem a t. zv. menšinovými národy nejen v jazykovém ohledu, nýbrž také v hospodářství stal se nemožným. Jestliže "České slovo" ještě v květnu anebo v červenci t. r. žádalo, aby německý vliv na domácí hospodářství byl zlomen, tož musí několik měsíců na to v "Národních listech" pan Klimecký přiznati, že rozmach čistě politických tendencí nad hospodářskou nutností musí vésti k neplodnosti hospodářské politiky.

Pan ministerský předseda mluvil ve svém prohlášení o tisíciletém spolužití obou národů tohoto státu. A myslím, že nyní, když tento výrok učinil, sotva bude moci dále rozlišovati mezi původním národem a t. zv. přistěhovalci. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře! - Sen. Hartl [německy]: To byla malá lekce!) Ale pánové, toto rozlišování mezi původním národem a přistěhovalci přivolalo pro všechny národy ve státě mnoho neštěstí, neboť bylo, pánové, osudným míti za to, že česká část bude se moci rychle a se státní pomocí hypertroficky vyvíjeti na úkor druhé části. Zapomnělo se, že tisícileté spolužití stmeluje také hospodářsky oba národy, takže platí věta: tvé neštěstí je také mým neštěstím. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) To, pánové, dlužno dnes konstatovati. Recept, který kdysi pan ministr obchodu Novák dal německým textilním průmyslníkům, jenž zní: "Zavřete své továrny, nechť vaši dělníci se naučí něčemu jinému", tento recept nestává se lepší tím, že pan ministr sociální péče Schieszl, který před nedávnem odstoupil, řekl v jakémsi interviewu: Logické úvahy vedou k závěru, že bude zatěžko udržeti domácí průmysl v jeho dosavadním rozsahu. Za tuto resignaci pan ministr zcela jistě nesklidí uznání českých a německých dělníků a podnikatelů, neboť tito se naopak domnívají, že je povinností každé vlády neztenčeně udržovati příležitost k práci a výdělečné možnosti, v každém případě však neopomenouti žádného pokusu, jenž by mohl tento nebezpečný rozvoj zmírniti. Tato ministerská resignace mně velice připomíná slova Ebner-Eschenbachové, která zní: Resignace je potvrzené zoufalství. Je možno, že směrodatní vůdcové tohoto státu dnes skutečně nevědí kudy kam a dokonce není pravdě nepodobno, že se domáhají německé spolupráce, kterou tak často odmítali, aby si zabezpečili německé síly, které právě v oboru hospodářském jsou našemu lidu vlastní, totiž t. zv. konstruktivní síly na rozdíl od oněch sil, které dosud byly směrodatny v celém státním a národním hospodářství, totiž destruktivních sil. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Nelze zapírati, velevážení pánové, že my sudetští Němci přes všechny oprávněné stížnosti máme přirozeně nejvlastnější zájem na tom, abychom skutečně vážně spolupracovali, jde-li o udržení našeho hospodářství, resp. o přeměnu celého systému od základů. Ale v přítomné době ještě nejsme přesvědčeni o tom, že se vládě vážně jedná o nějakou změnu. Slov slyšeli jsme velmi mnoho, jak dříve, tak nyní, chceme konečně jednou viděti skutky. Půjde-li o skutky, pánové, nikdy se nebudeme vyhýbati spolupráci. Ale žádáme jedno: likvidaci účelu státu, jak byl stanoven v poselství roku 1919. Tehdy se řeklo: "Stát je státem českého národa, v němž Němci jsou přistěhovalci. Jeho úlohou ve světové politice je trvalé obklíčení Německa za pomoci nových států jakožto spojenců Francie." Na místě tohoto účelu státu musí nastati nový účel státu. Stát není státem českého národa, nýbrž každý národ je v tomto státě státním národem. Proto musí každý národ býti organisován jakožto politické těleso a tato organisace musí býti státoprávně zaručena. A úlohou tohoto státu ve světové politice je neutralita, trvalé přátelství se všemi sousedy, trvalé přátelství především s nejbližšími sousedy, se sousedy německými. My, pánové, můžeme míti jen jeden poslední cíl a ten musí zníti: znenáhlé systematické přizpůsobení výrobních podmínek a sociálního postavení, aby tímto způsobem různost znenáhla proměněna byla v jednotnost. Vím, že cla nelze snížiti z dneška na zítřek, vím, že nemůžeme začíti zítra s volným obchodem; co musíme a můžeme žádati, je to, aby naše vláda konečně jednou rozvinula systém, podle kterého nyní chce říditi svou hospodářskou politiku. Avšak takovéhoto systému postrádáme dosud naprosto. Pan president republiky řekl ve známém interviewu s jedním redaktorem "Prager Tagblattu", že vítá spolupráci Němců, že však pro něho je nejdůležitějším a nejcennějsím věděti, jak se německé voličstvo zachová k této německé spolupráci, to je, řekneme-li to jinými slovy, zdali se podle jeho názoru také názor německého lidu s tím smíří. Nuže, pánové, tytéž pochybnosti chovám upřímně řečeno vůči českému národu. Obávám se, že v českém lidu není ještě ochoty, které je potřebí, aby provedena byla úplná přeměna, úplný převrat v politice státu, jak jsem to krátce odůvodnil. Doufáme, že nová vláda nepokusí se řešiti úlohy, které jí jsou dány z hospodářské krise, jen tím, že se bude snažiti řešiti je pro jednotlivé stavy a jednotlivé skupiny národů, nýbrž pro veškeré obyvatelstvo, pro ty, pro něž především jiným jsou zde naši němečtí ministři, pro veškeré německé obyvatelstvo v tomto státě. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Hilgenreiner.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Jménem Svazu zemědělců, německé křesťansko-sociální strany lidové a německé strany živnostenské mám podati toto prohlášení: Nová vláda vstoupila před parlament, která slibuje bráti se "novými cestami". Staví do popředí svých úloh "harmonické spolužití", "spolupráci bez rozdílu národnosti, vyznání nebo sociálního rozvrstvení" a chce se pokoušeti řešiti palčivé národnostní problémy ve smyslu demokracie tím, že by sporné strany "otevřeně vyjednávaly jakožto rovné s rovnými". V tomto směru chce raziti nové cesty a doufá, že demokracie otevřela cestu také k národnostnímu spolužití i spolupráci.

Osm let musili jsme my Němci čekati na takováto slova. Osm let jsme marně žádali, aby také v národnostním ohledu brána byla demokracie vážně. Musili jsme vstoupiti do parlamentu s protestem proti způsobu, jakým tento stát a jeho ústava bez nás byly zřízeny a vybudovány, musili jsme tento protest nesčíslněkráte opětovati vůči vládnímu systému, jenž politickou rovnoprávnost všech národů a občanů v tomto státě velmi často porušoval, kterouž přece založila sama mírová smlouva st. germainská, kterou tato republika založila, jak ústava uznává. "Všichni českoslovenští státní občané - praví smlouva st. germainská, čl. 7. - bez rozdílu rasy, jazyka anebo vyznání budou před zákony rovni a používati stejných občanských a politických práv". A ústava převzala toto ustanovení v §u 128 doslova: Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství". Tato zásada mírové smlouvy st. germainské a ústavy stojí v rozporu k názoru, jenž v tomto státě chce spatřovati ryze česky národní stát, ve kterém více než 3 miliony Němců používají skrovných práv menšiny právě ještě trpěné, mají však zůstati vyloučeni z politické moci a spoluurčování. Společně se všemi německými stranami potírali jsme vždy tento názor, který odporuje skutečným poměrům tohoto národnostního státu, a budeme jej potírati také nadále. (Výkřiky: "Oho!" na straně německých sociálních demokratů.) Silnějšími nežli přání a vůle některých kruhů, které ještě v tomto roce pomýšlely na oktroy, aby Němce v tomto státě zcela umlčely, byly vnější a vnitřní politické poměry. Zahraniční Locarno naléhalo na vnitropolitické Locarno, hospodářská tíseň ke sblížení stran stejného směru a k vážnému pokusu, v poctivé spolupráci řešiti také národnostní otázky v tomto mladém státě. Tak došlo k nové vládě, ve které také němečtí ministři zaujali místa směrodatná. Vítáme tento vývoj ze srdce, jestliže a pokud poskytuje záruku toho, že zásada, která se v něm projevuje, uplatní se také v celém zákonodárství a ve správě: plná politická rovnoprávnost všech národů v tomto státě. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)

My Němci máme právo a povinnost bráti účast na moci v tomto státě, nikde jsme se této povinnosti nevymykali a pociťujíce svou odpovědnost použili jsme tohoto práva, jak doufáme, k blahu našeho německého národa.

Němečtí ministři v tomto státě jsou v přítomné době, jak se poměry mají, jen slibem, nikoli splněním našich požadavků. Bylo by pochybeno, kdyby se domov a cizina chtěly domnívati, že účet mezi Němci a Čechy je tím vyrovnán. Od trvání státu došlo k leckterému bezpráví (Sen. Hartl [německy]: jen k leckterému?) proti nám. Nežádáme žádných přednostních práv, nemůžeme však také strpěti bezpráví, dlužno tudíž minulé bezpráví napraviti, příštímu se vystříhati. Zárukou toho mají nám býti naši zástupcové ve vládě. Provázíme-li činnost důvěrou a budeme je jednomyslně podporovati, jsouce přesvědčeni, že plně a zcela hájiti budou práva našeho národa v tomto státě.

Co posiluje naši naději v národnostní vyrovnání, je vážnost hospodářské situace, kterou všichni národové stejně pociťují a která vyžaduje spolupráci všech bez rozdílu národnosti. Vítáme prohlášení vlády, že za svoji nejnaléhavější úlohu považuje zjednání úlevy v nynější hospodářské krisi. Budeme rádi podporovati všechny její snahy zvelebiti domácí výrobu a zabezpečiti všem poctivě pracujícím ovoce jejich píle. Šetrnost ve státním hospodářství, účinná podpora každé užitečné práce, spravedlivá berní reforma, dalekosáhlé sociální zákonodárství (Sen. Beutel [německy]: Zhoršení sociálního pojištění!), velkorysá péče o všechny kulturní statky naleznou v nás vždy ochotné spolupracovníky v zájmu všech stavů a povolání ve státě.

Německý národ v tomto státě schválil ve své většině při posledních volbách naši snahu, zabezpečiti mu uvnitř tohoto státu patřičný vliv; kráčíme dále po cestě započaté. Našim nejvyšším zákonem bude a zůstane: blaho našeho vřele milovaného německého národa v tomto státě.

Ratifikujeme podpisy svých zástupců pod vládní prohlášení tím, že hlasovati budeme pro vládní prohlášení. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec: Dále má slovo pan sen. dr Soukup:

Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Budiž mi dovoleno, abych jménem svého klubu řekl toto: Pan ministerský předseda označil ve svém prohlášení den utvoření své nové vlády za událost významu historického. Historičnost této události má patrně spočívati ve dvou momentech: předně v té skutečnosti, že jde o vládu složenou výlučně ze stran občanských, v níž strany socialistické žádného oficielního zastoupení nemají, a za druhé v té okolnosti, že v politickém a parlamentárním životě republiky po prvé předstupuje před forum parlamentu vláda, v níž je po prvé zastoupena německá menšina dvěma ministry resortními, že tedy jde o pokus první vlády československo-německé.

V tomto okamžiku tedy, jejž pan ministerský předseda uznal za vhodno označiti za okamžik historický, byli bychom právem mohli od něho očekávati výklad zevrubný, otevřený, přesvědčivý a význam chvíle plně oceňující. Toho jsme však neslyšeli. Naopak, málokdy jsme byli svědky projevu, jenž by byl ve velké chvíli řekl tak málo a jenž by byl markantněji neosvědčil nic jiného, nežli, že je plodem rozpaků a nejistoty, kde se pracně shledávají slova, aby se nemusilo říci mnoho, nebo nic. Více než prohlášení pana ministerského předsedy nás proto zajímá věc sama. Stojíme před faktem, že se v nové vládě republiky nalézají po prvé dva poslanci němečtí. Tohoto faktu nelze zajisté při dnešní labilitě nové vlády přeceňovati, nelze ho však také v žádném případě podceňovati. Je nutno všimnouti si toho, že německé strany občanské, agrární a křesťanskosociální, jež své zmocněnce do vlády republiky vyslaly, učinily tak beze všech výhrad, bez jakéhokoliv prohlášení a bez jakéhokoliv veřejně proneseného požadavku, ale mám za to, ze právě toto mlčení je výmluvným a snad výmluvnějším, nežli cokoli jiného. Nechci zde dnes v této chvíli zkoumati, do jaké míry zde snad spolupůsobil duch mezinárodních smluv locarnských, vstup Německa do Společnosti Národů, stabilisace hranic, přijetí zásad arbitráže a soudů rozhodčích, zejména pak podstatné uvolnění ba sblížení mezi Francií a Německem, jehož psychologické momenty na posledním kongresu panevropském ve Vídni působily tak intensivně, že delegáti němečtí se s delegáty francouzskými dokonce již i líbali.

Pro nás zůstává historickým faktem, že němečtí poslanci buržoasní vstoupili nejdříve do parlamentní většiny, aby bezvýhradně hlasovali pro vysoká cla agrární a pro kongruu, a nyní vstoupili i do vlády republiky, aby v práci celněkongruové většiny pokračovali. Prvý vstup německých poslanců buržoasních do vlády republiky znamená tedy skutečný útok na životní úroveň a kulturní statky pracujícího lidu německého. Byly to a jsou to tedy nejbrutálnějši sobecké zájmy třídní, jež přivedly německou buržoasii do náručí buržoasie české. Vyčkáme, jakou resonanci vyvolá tento fakt v řadách průmyslového zemědělského dělnictva německého.

V našem táboře československém bylo utvoření vlády českoněmecké pro mnohé kruhy skutečným překvapením. Jak je tomu dávno, co jsme zde v senátě slyšeli polemiky temperamentního mluvčího strany republikánské, jehož kněžské důstojnosti - podle mého skromného soudu - by bylo slušelo trochu více klidu, seriosnosti a tolerance, s jakým velkopanským gestem označoval příslušníky německého národa za přivandrovalce a kolonisty, za nepřátele tohoto státu, a jak jim ukazoval maršrutu z republiky ven. Nyní se z úst samého pana ministerského předsedy dovídá, že to nejsou přivandrovalci, kolonisté nebo velezrádci, nýbrž naši milí spoluobčané, kteří s námi na společném území žijí již celé tisíciletí, a kteří zasluhují, aby se jim brána státní správy otevřela dokořán.

Pozornost naše byla právem upoutána v prvé řadě k zástupcům národní demokracie, která se i zde v senátě tolikráte snažila na sebe upozorniti svými siláckými útoky, jejíž fašistické buňky se tolik projevily i v tomto sboru a která se zapřísahala, že v okamžiku, kdy by měl prvý ministr německý vstoupiti do vlády republiky, bylo by to signálem k hotovému národnímu povstání. A nyní ejhle! Přišli němečtí ministři, a v senátě ani v poslanecké sněmovně se proti nim nehnulo ani rukou.

Naproti tomu vidíme podivný manévr, s nímž se nyní s této strany vystupuje, nikoli proti dnešní českoněmecké vládě, nýbrž proti stranám socialistickým, na něž se svaluje vina za utvoření této vlády českoněmecké. Je proto nutno, abychom se své strany jednou provždy řekli toto:

My jsme nikdy neprojevili, že ve vládě naší republiky nesmí býti nikdy zástupce německé menšiny, německého národa. Naopak! Schválením mírové smlouvy versailleské a přijetím skoro 3 milionů Němců do rámce tohoto státu máme zde jednu z nejpočetnějších, hospodářsky a kulturně nejvyspělejších menšin v Evropě. A s tímto železným faktem musí u nás počítati kde kdo! Jakmile se tato menšina postaví na půdu tohoto státu a plní jeho zákony, je samozřejmo, že také její účast na vládě a státní moci jest jen logickým důsledkem této situace.