Takýto návrh parlamentu predložiť, k tomu je treba čelo. A taký návrh odhlasovať a nazývať sa socialistom alebo soc. demokratom, k tomu je tiež niečo treba, čo ale nechcem kvalifikovať, aby som neporušil parlamentné mravy. K tomu treba byť Soukupom, Stivínom, Brodeckým. Brodecký s kolegom Pánkom ako zastanci štátnych zamestnancov organizovali proti predválečnému návrhu služobnej pragmatiky priamo vášnivý odboj, ačkoľvek nebol ani zďaleka tak zlý, ako je tento predložený návrh, ktorý oni dnes odhlasujú. Ako je to možné? Čo sa s nimi stalo? No, dnes sú oni štátotvornými občanmi Československej republiky, pomáhajú vlasteneckým českým meštiakom budovať ich štát. Máme ohromné dlžoby, ktoré musíme zaplatiť - treba tedy šetriť. Na veľkých sa šetriť nedá, tí sa vedia brániť - nuž berie sa malým a tým veľkým sa ešte niečo pridá.

Pán kolega Pánek dnes priznáva, že vždy robila jeho strana ústupky buržoázii na účet štátnych zamestnancov, že obetovali svoju popularitu pre záujem štátu a že buržoázia ich oklamala, my sme im vždy vykladali, že buržoázia ich len využíva na oklamanie štátnych zamestnancov. Dnes to pán kolega Pánek musí sám priznať.

Z tých 700 miliónov, ktoré sú určené pre štátnych zamestnancov, dostane sa tiež len niečo vyšším a veľa vysokým byrokratom. Za to budú malí úradníci a robotníci zaťažení novými daňami, budú im zdražené všetky životné články, železnica, pošta atď. o 20%.

Vládne socialistické organizácie pred voľbami prehlašovaly, že návrh je neprijateľný dotiaľ, dokiaľ nebude obsahovať existenčné minimum 12.000 Kč a neodčiní krivdy spáchané zákonom 394 atď.

Keby sme stáli dnes pred voľbami, zaiste by páni nemali odvahy nižším zamestnancom existenčné minimum snížiť, rešp. odhlasovať na 6300 Kč ročne. To je len polovica toho, čo predtým uznávali za nutné k živoreniu.

Ale teraz je po voľbách, kancelárski otroci nemôžu ich hneď odmeniť za ich pozitívnu prácu a do tých čias, kým zase voľby budú, podarí sa snáď tak ďaleko vydrezírovať tých chudákov, že prestanú politizovať, myslieť vôbec a odovzdajú svoje hlasy na komando veľkým vlastencom. Ja sa ale nazdám, že sa pánovia poriadne prepočítajú.

§ 29. Výchovné na deti sriadencov. Držím za nespravodlivé, antisociálné, že sriadenec, majúci len 13. až 14. čiastku platu úradníka, má vedľa nižšieho činovného dostať aj menej podpory na výchovu detí. Čím sa to dá odôvodniť? Aký rozdiel je medzi deťmi úradníka a podúradníka? Môžu takéto ustanovenia schvaľovať socialisti, hlásajúci rovnosť? Môžu to schvalovať katolícki kňazi-senátori, hlásajúci lásku kresťanskú? Dajte si, pánovia, na túto otázku odpoveď sami!

Zákon č. 394 je opravený, nemajú byť ďalej trestaní tí zamestnanci, ktorí sa oženili po vydaní tohoto zákona, nemá byť ďalej rozdielu medzi zamestnancami nove prijatými a staršími. Ale čo by to bol za kapitalistický režim, keby nebol urobený rozdiel medzi deťmi proletárov a vysokých pánov? Pani generálke alebo žene vysokého byrokrata, ktorá musí dávať hostiny a držať si služobníctvo, nezvýši sa toľko pre jej dieťatko, ako žene sriadenca s 500korunovým mesačným platom! Táto môže pre svoje dieťa hladovieť a môže si prípadne obsluhovaním pánskych detí niečo zarobiť. Dáma ale je nehospodárna, vydáva peniaze na hlúposti a preto je treba dať jej čím viac peňazí do ruky.

§ 30. Zvýšenie slúžneho u sriadencov. Postup do vyššieho platového stupňa stane sa automaticky vždy po 3 rokoch, tak ako pri úradníkoch. Je to dlhá doba pre toho kancelárskeho proletára, keď uvážime, že má aj s činovným spolu mesačný dôchodok 663 Kč a postupuje po 600 Kč od 6300 do 11.700 Kč v III. platovej stupnici. To je po 50 Kč mesačne. Tu je skutočne bieda na kvadrát!

Ďalej nechcem sa zaoberať s jednotlivými paragrafmi, ale všeobecne poznamenávam: Učitelia sú na rovný stupeň postavení s malými úradníkmi a budú dlhé roky hladovieť po prijatí do služby, kým sa im nepodarí vernou službou buržoázii dostať povýšenie. Taktiež profesori nie sú tak hodnotení, ako dôstojníci a sudcovia. Četníci a gážisti môžu byť spokojní, o tých sa buržoázia lepšie stará, ako o učiteľov. Komu dá buržoázia zbrane do ruky, tomu dá aj lepší plat, aby sa do nej zaľúbil a bránil ju, keď bude kričať. Učitelia nemajú šable, tak sa ich buržoázia nebojí a preto im dá menší plat. Po prijatí tohoto zákona t. zv. ľudovými zástupcami v parlamente bude ľud vydaný na pospas veľkostatkárom, uhlobarónom, fabrikantom a bankárom, lebo oni budú mať celý štátny aparát de facto v rukách. Oni rozhodovali až dodnes tiež len sami bez ľudu, ako sa majú zákony vykladať, v akom duchu má sa vyučovať na školách, koho majú policajti preháňať a koho nechať na pokoji, ale predsa len tu a tam sa stalo, že niektorý sudca, úradník, učiteľ nebol dosť bezcharakterný, tak ako by si to buržoázia priala. Až doteraz boli ešte aj takí idealisti v štátnych službách, ktorí svoj úrad brali vážne a chceli oddane, poctive pracovať v prospech národa, t. j. v prospech pospolitého ľudu. Odo dneška bude o to postarané, aby takéto nespoľahlivé elementy, ktoré nepovažujú národ a vlasť za fabrikantov s fabrikami a komínami, za veľkostatkárov s pozemkami a volami, za bankárov s bankami a palácmi, za uhlobarónov s baniami, za všetkých zbohatlíkov s vilami, autami, maitressami a lokajmi, aby takéto nespoľahlivé elementy do štátnej služby sa nedostaly. Všetci štátni zamestnanci majú byť prinútení pracovať pre buržoáziu, upevňovať jej moc, chrániť jej privilégiá a zjednávať jej rešpekt medzi pracujúcim ľudom. K tomu účelu je tento zákon robený a preto sú najlepšie platy vymerané tým, ktorí majú buržoáziu chrániť pred hnevom ľudu. A túto ochrannú gardu buržoázie má pracujúci ľud živiť.

Dňa 15. mája tohoto roku na prejave sdružených organizácií štátne zamestnaneckých bola jednohlasne prijatá nasledujúca rezolúcia: "Státní, veřejní, železniční zaměstnanci a učitelé, shromáždění dne 25. května 1926 na Slovanském ostrově v Praze, usnášejí se na následujícím: S politováním konstatujeme, že předlohy požitkového zákona státních zaměstnanců a učitelů byly v sociálně-politickém výboru až na nepatrné změny schváleny tak, jak původně vládou byly navrhovány. Prohlašujeme, že nemůžeme souhlasiti s úpravou našich platových a právních poměrů, jak byly ve vládních předlohách předloženy a v sociálně-politickém výboru projednány a přijaty a stavíme se plně za pozměňovací návrhy, které ve smyslu našich požadavků, které jsme všem parlamentárním stranám předaly, v sociálně-politickém výboru byly navrženy. Očekávali jsme s určitostí, že za naše spravedlivé požadavky postaví se také zástupci ostatních politických stran, které před volbami a po těchto prohlašovaly vládní předlohy za nepřijatelné a slibovaly bojovati za jejich změnu v tom smyslu, jak naše pozměňovací návrhy byly předloženy. Z těchto důvodů považujeme dnes za nutné na tyto nám dané sliby všechny poslanecké kluby opětně upozorniti a očekáváme, že při projednávaní požitkového zákona v plenu poslanecké sněmovny budou ve smyslu učiněných slibů pro změnu vládních předloh hlasovati."

Páni svoje sľuby nedržali, nehlasovali pre zmenu vládnych predlôh. A pravdepodobne stane sa to isté i tu v senáte. Štátni zamestnanci budú prinútení ďalej bojovať za svoje práva mimo parlamentu v jednotnej fronte so všetkými vykorisťovanými. My podávame pozmeňovacie návrhy, ktorými majú byť tie najkrikľavejšie nespravodlivosti odstránené a budeme prípadne pre všetky zlepšovacie návrhy druhých strán hlasovať, ale pre vládny návrh, tak ako je, ruku zdvihnúť nemôžeme, to prenecháme zástupcom buržoázie, ktorí sú tu na nešťastie štátnych zamestnancov vo väčšine. Predložený návrh stane sa zákonom aj bez nás.

V budúcnosti musia ale štátni zamestnanci a všetci pracujúci poslať si do parlamentu lepších zástupcov. Buržoázia sa postarala clami o hlad a biedu proletariátu a postarala sa zákonmi o úplné zotročenie pracujúceho ľudu a korunuje svoje dielo teraz zotročením štátnych zamestnancov.

My môžeme pracujúcemu ľudu, t. j. robotníkom, maloroľníkom, maloživnostníkom a malým štátnym zamestnancom privolať len: "Žeňte útokom!", ako to kedysi Soukup hlásal. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je paní sen. Reichstädterová. Dávám jí slovo.

Sen. Reichstädterová: Vážený senáte! Prohlašuji přímo, že náležím k těm, kdož nemají odvahu podati nějaký opravný návrh z toho důvodu, aby nezdržel tak dlouho očekávanou úpravu platů, která tisícům úředníků a zřízenců byť málo, přeci jen aspoň poněkud polepší v nadcházející drahotě. Ale při tom doznávám a prohlašuji, že nejsem rovněž spokojena s touto předlohou, neboť obsahuje dosti anachronismů, nečasovostí, dosti křivd a nebyla pracována způsobem, který by odpovídal zásadám demokracie. Byla připravována pod pokličkou, nebylo ponecháno času k diskusi a předkládá se zákonodárným sborům v poslední chvíli, kdy spadá to do kolise; zdržet, zklamat očekávání, nebo zjednati nápravu.

U nás je to, bohužel, již tak zvykem, tak se zákony pracují a často, přečasto ještě dříve, než je zákon odhlasován, už se mluví v důsledku zpozorovaných vad o blízké novelisaci. Také, co budu zde přednášeti, výtky s hlediska ženských zaměstnankyň, které zde učiním, vlastně mají už cenu pro příští opravy tohoto zákona, k nimž, jak doufám a očekávám, dojde v době nepříliš dlouhé.

Měli bychom se všichni, kdož cítíme demokraticky, ohraditi, aby pro příště byly předlohy zákonů chystány docela jinak, aby bylo pracováno na světle, aby byly ponechány soudu veřejnosti a aby byly předkládány zákonodárným sborům včas. (Hlas: To sme kričali doposiaľ!)

Mluvím dnes nejenom za příslušnice vlastní strany, ale cítím se také jako mluvčí státních a veřejných zaměstnankyň bez ohledu na politickou příslušnost nebo politické smýšlení. Pravím "zrovna", že tento zákon zklamal ženy právě tak, jako již mnohé jiné předlohy. Je pozorovati od naší revoluce odklon stále větší a větší směrem reakce. Zrazujeme svou revoluci, odstupujeme od ní. Byla v poslední době často naše ústava podrobována kritice: to se neosvědčilo, ono se neosvědčilo, ale tato kritika byla do značné míry přehnána a neoprávněna. Naše revoluce byla krásná, naše ústava je hodná veškeré cti. Místo, abychom od ní odstupovali, raději pracujme, aby byla uskutečněna a snažme se pozvednouti občanstvo na výši naší ústavy, na výši ideí naší revoluce. Pohledy zpět, tak časté pohledy zpět a ta bázeň, že jdeme v některé otázce vpředu, je u národa kulturního, který žije v srdci Evropy, naprosto nemístná, není to poprvé, co jsme šli zpět a myslím, že národ Komenského měl by míti zejména odvahu, aby v otázce školské zastínil a předčil veškeré národy evropské.

Vážení pánové a dámy! Jak jsem se už zmínila, my ženy neseme těžce tento zákon. Je takovým drsným probuzením z krásného snu. Naše revoluce učinila nás pravoplatnými občankami. Mluví se tam: "Padají všechny předsudky, všechny výhody rodu a pohlaví atd.". To probuzení bylo bolestné, neboť my ženy již jsme se skutečně cítily lidmi, ale dokazuje se nám pořád, že za takové považovány nejsme. Děje se nám nejen křivda finanční, hmotná, ale mnohem více nás bolí to stanovisko, s jakým se na nás pohlíží. Tento zákon, jako mnohé jiné nařízení, byl vypracován pod ideologií mužů. To je stará, dávno zašlá, a jak jsem myslila, již překonaná ideologie. Je to egocentrické nazírání na život. Muž považuje člověka za střed všeho tvorstva a člověk - to znamená u velké části mužů - muž. Všechno ostatní a tedy i žena je zde jen k tomu, aby doplňovala, okrašlovala, prospěla životu mužovu. Nikomu nenapadne, myslím, že také i žena má touhu, kterou tvůrce vložil každému organismu, nejen člověku, totiž touhu po uplatnění všech svých sil a schopností, touhu po to možná největším uplatnění své vlastní bytosti.

Pořád se nám předurčuje dráha, aniž by se nás kdo ptal, jestli po té dráze můžeme jíti a jestli po ní chceme jíti. My ženy reklamujeme sebeurčení také pro ženy. My si upravíme svůj život jak chceme a jak můžeme. Vždyť život ten je mnoho tvárný, je pohyblivý, je zde tisíce složek, které spolupůsobí a které tvoří život ženin třeba i tak, jak ona si jej kdysi v dívčích snech ani vůbec nepředstavovala. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.)

Zákon má uvésti obecné dobro v soulad se svobodou individuální. Vážení přátelé, tak by mělo vypadati vážné zákonodárství. Je to práce těžká, která vyžaduje času, možnosti, aby všechny zájmy veškerých stran a kategorií byly vyslyšeny, aby bylo o nich disputováno a pak mohly býti podle možnosti usměrněny.

"Demokracie je diskuse." A ta diskuse při této příležitosti byla velmi, velmi omezena, takže my ženy vlastně také se můžeme ozvati teprve až post festum, když už je to všechno vlastně marné.

Vyšší míra zákonodárných kvalit by byla vždy potřebná a na místě. Když tak se dívám na tento náš zákon, na některé paragrafy, týkající se žen, matek a dětí, tak nemůže člověk pochopiti, jaká hlediska zde spolupracovala. Zdá se mi, že zde se zase uplatňoval ten jeden z kardinálních citů českého národa: závist, a z měřítka závisti ne lidí, ne těch budovatelů, kteří dělali naši ústavu, ale z úzkoprsé závisti lidiček, z přílišné úzkoprsosti a závisti různých kategorií se zrodila křivda.

Utiskování ženy nebylo v módě a oblibě již ani za drsných časů rytířského středověku. Ochrana vdov a sirotků byla jedna ze ctností, které byly již žádány ve středověku po každém rytíři. Ale co vidíme zde, uvidíme ihned.

Ženská otázka zažene mnohdy zrovna na útěk některé muže. Zdá se jim, že je to něco, co se jich naprosto netýká. Vážení pánové, to je velký omyl. Dobře řekl náš veliký Masaryk, že není otázky ženské, tak jako není otázky mužské a otázky dětské. Je pouze otázka lidská. A skutečně, vždyť to lidstvo se nedělí ve skutečnosti na dva tábory, muže a ženy postavené v bojovné frontě proti sobě, vždyť muž a žena úzce jsou spojeni rodinnými svazky. A zájmy dítěte jsou zájmy národa, který pečuje o svůj dorost, o svoji budoucnost. Žena má býti vždycky považována ne sama jako bytost ojedinělá, ani na muže nemá býti tak pohlíženo. Vždyť národ neskládá se z jedinců, to by byl omyl. Jedinec je bytost konečná, která zajde, ale národ skládá se z rodiny, rodina se obnovuje, trvá a rodinou trvá národ. (Výborně!) A v rodině, vážení pánové, má žena místo vynikající. Jest její duší, jest řídicí silou a odejde-li, zemře-li, bývá po rodině, pak již jest rodina jen podle jména, ale ve skutečnosti neexistuje. Proto žena i od zákonodárce vyžaduje zvláštní jemnosti a šetrnosti zvláště ve svém postavení v rodině.

Pohlíží se na ženu se stanoviska naprosto již překonaného. Právní předpoklad, že jedině muž je živitelem rodiny, nezakládá se na pravdě a nebyl pravdou nikdy od začátku světa. Vždycky žena spoluvychovává a spoluživí děti, a byť by žena v nejšťastnějších případech mohla se věnovati pouze domácnosti, přece na to dítě pere, šije, pracuje a živí a koná mnoho prací, za které, kdyby se musilo platiti, bylo by to těžké břemeno pro muže, ze kterého by mnohý ani nebyl.

98% žen pracuje mimo to výdělečně za plat. (Slyšte!) Je to 98%, na to se zapomíná.

Poukazuji jenom na zemědělce. Nedávno si pochvalovala, chlubila a pyšnila strana agrární, jak pracují ženy, a ukazovala úředníkům, že kdyby jejich ženy pracovaly, pak že by měly také blahobyt. Vážení přátelé, je to pravda. Nedávno jsem mluvila s jedním rolníkem, který velmi oceňoval práci své ženy, který vypočítával na papíře, jakou spoustu vagónů obilí zpracovala jeho žena pouze na chléb ať bílý nebo černý a vypočítával i jinou práci. Byla to práce gigantická. Pomoc ženina při odchovu zvířectva někdy je výhradně její povinností. Při mlékařství, chovu drůbeže, polaření atd. je nenahraditelnou pro rolníka, a také žádný hospodář polní nemůže existovati bez pilných rukou ženy. A to je, prosím, výdělečná práce, neboť tyto produkty se prodají, směňují se za peníze nebo za jiné plodiny, kterých rodina potřebuje. Žena živnostníkova věrně vedle svého muže pracuje. Pomáhá mu, rozváží jeho výrobky po výročních trzích, obchoduje tam, a když nedělá nic jiného, tedy aspoň vaří pro čeleď. To už je také výdělečná práce. Projděte všechny obchody, od velkých obchodních domů, a všimněte si těch maličkých krámků na trhu. Všude máte ve většině případů ženy, a to jsou ženy velkou většinou provdané. Vážení přátelé! Kdyby ženy přestaly výdělečně pracovati, kdyby tak řekla žena rolníkova: Mým úkolem je vychovávati děti, já ti na pole nepůjdu, a kravám můžeš dáti sám, atd., co by tak ten rolník řekl? Vždyť by nemohl existovati. Jenom uznejte, prosím, co je pravda. Žena je vždy věrnou družkou mužovou a pomáhá mu poctivě při životě. A jenom ta nepatrná 2% žen nepracujících výdělečně jsou ženy velkých náčelníků, na které u národů nekulturních pracují otroci a u národů kulturních dělníci. Tak tomu bylo, je a bude. Vážení přátelé! Žena musí pracovati, nemá-li za ni pracovati otrok, ať již takový nebo onaký. Tedy aspoň uznejme tento fakt. Ženy jako státní zaměstnankyně jsou, řekla bych, poněkud novinkou; asi 50 let, nebo jak dlouho to trvá, co roste počet státních zaměstnankyň. Ale, uvažte! Zde působí dvě okolnosti. Předně ohromný vzrůst státních zaměstnanců. Za mého mládí na př. mé rodné město Prostějov mělo jen několik obecních zřízenců. Nyní jich má na sta. Stát měl také nepatrný zlomek nynějších státních zaměstnanců. Musíme si mysliti, že společnost se vyvíjí, že se socialisuje. Mnohou věc, kterou kdysi si musil opatřovati každý sám pro sebe, opatřuje nyní stát pro velký okruh občanů. A když přibývá státních zaměstnanců vůbec, není divu, a je zrovna nutně východiskem, že přibývá také státně zaměstnaných žen.

Vždyť každý výkon nehodí se stejně pro muže a pro ženu. Tady je stále ustavičný výběr. Ženy a muži si ustavičně práci mezi sebou dělí. To je proces, kterému se říká dělba práce. Vážení pánové, kdysi nebývalo úřednic, nebývalo učitelek, ale, vážení pánové, také nebývalo kdysi krejčí, tkalců, pekařů a uzenářů. To byly práce, které všechny po tisíciletí konaly ženy. A když muži ubírají nám práce, jaký div, že při postupné dělbě práce zase vniká žena do některých oborů pracovních, které dříve byly pro ženy uznávány za neobvyklé, ale které ve skutečnosti její indivudalitě mnohem lépe odpovídají než muži.

Zasahování do tohoto kulturně-národohospodářského vývoje je naprosto marné a nic neprospěje, neboť přes všechny zákazy převalí se vývoj. Říká se, že hospodářský řád má železné články, a tak je tomu opravdu. Všechno zdržování je marné.

A teď přistupuje k tomu ještě jedna příčina: Zproletarisování úřednictva. Byl jednou čas, kdy úředník v poměru k drahotě poživatin byl tak slušně odměňován, že jeho žena těžce pracovati za plat nemusila. Avšak ten čas minul. Teď vidíte na př. v nynější úpravě čtyřnásobná, 4¹/₂násobná, 5násobná - nanejvýš jest odměna státního zaměstnance a hladina cenová je desetinásobná, takže dnes vlastně pracuje státní zaměstnanec za polovinu dřívějšího platu. Jaký div, že tam, kde nestačí výdělek mužův, musí žena nastaviti. A proto, vážení pánové, je nespravedlivé, jestli se těm ženám vdaným, když pracovati musí, některé obory, které by jim byly vhodné, zavírají, anebo když se jim práce hledí ztrpčiti a od ní odstrašiti.

Vážení pánové! Někteří staromilci tvrdí: "Žena má býti matkou, povolání ženy je mateřství!"

Vážení pánové! My také zdůrazňujeme svůj nárok na mateřství, my chceme býti matkami, my považujeme za kulminační bod ženina života mateřství. Ale to mateřství není povoláním, mateřství nikoho neživí, ba naopak potřeby životní se zvyšují, a věřte, málo je matek, které by nebyly ochotny těžko pracovati právě z titulu toho mateřství. Jsou to zrovna zázraky, které mám před očima. Na př. znám matku-vdovu, jejíž muž zemřel v důsledku poranění ve válce, a to vychovala svýma pracovitýma rukama - je pradlena - 11 dětí a vychovala je všecky zdravé a neumřelo ani jedno. To jsou zrovna zázraky, a takové divy nebyl by s to uskutečniti muž. Který pak muž by vlastníma rukama bez nějaké pomoci nebo příspěvku uživil 10-11-12 dětí? To je ten nejsilnější cit přírody, ta hybná páka vývoje, láska mateřská, která zdvojnásobňuje ženinu sílu a která dovede ten zázrak, že žena může konati dvojí práci najednou.

Vážení pánové! Není třeba trestati ženy za to, že chtějí býti matkami, dnes je již dosti žen, které se mateřství vyhýbají. Podívejte se na tu klesající linii porodnosti! To je mementem pro každý národ. Ve Francii již nabízejí odměnu za třetí dítě a dokonce na druhé dítě navrhují zvýšení této odměny. U nás u státních zaměstnankyň se mateřství trestá. (Tak jest!) U nás státní zaměstnankyně, má-li se státi matkou - a kdo má ženu a vidí ji plniti úkol matky, ví, že to není legrace, že je to za prvé nebezpečí života, že je to velké tělesné utrpení a že to znamená zdvojnásobení síly ženy. Má-li se státní zaměstnankyně státi matkou, dostane sice dovolenou, nepřesahuje-li to 3 měsíce, ale, prosím, za to je potrestána snížením platu, nanejvýš může dostati 80%, a vy, kdo jste zde otcové, víte, že desateronásobně vzrostou rodinné výlohy. Při takové příležitosti nutno je platiti lékaře, mnohá léčiva, je nutno platiti pomocnici při porodu a mnoho a mnoho jiných věcí. Nyní za to státní zaměstnankyně na útěchu má snížený plat.

Vážení pánové! Já to neberu jenom se stanoviska hmotného, že o jednu pětinu má snížený plat, ale vždyť to doznal sám ministr financí, že se to neděje k vůli úspoře. Tento trest sleduje snad jiný důvod, aby nebyly ženy matkami. Tedy se vedou ženy k odmítání mateřství.

Vážení přátelé! Je to v intencích státu? Je to v intencích lidskosti? Já myslím, že není. Tuto krutost nepodařilo se nám pozměniti a v tom ani já nemám dosti odvahy, abych navrhla vrácení tohoto zákona požitkového poslanecké sněmovně. Ale pravím, že je to skvrna tohoto zákona, že si to musíme alespoň uvědomiti, a dojde-li k novelisaci, nějaké změně, tak prosím jménem lidskosti a spravedlnosti, budiž tato potupa, která není státu ke cti, na prvém místě odstraněna.

Další, vážení přátelé, je ohled na dítě. Kéž bychom si nyní uvědomili, že všechny děti jsou naše děti, že dítě, to je budoucnost národa. Kéž by nebylo dítěte hladového, kéž by nebylo dítěte plačícího! Jak krásně to říká Dostojevský ve svých "Bratřích Karamazových": Představuje se jednomu z těch bratří, vidí ve snách ženu před vyhořelou chalupou a její zimou zmodralé ruce tisknou k prsům dítě, také zimou hynoucí. To dítě pláče. Ten obraz mu nejde z mysli. "Proč to dítě pláče? My všichni jsme vinni, že to dítě pláče!" Kéž by nebylo v naší republice plačících dětí, plačících zimou, plačících hladem! Vážení pánové a dámy, my možná jsme o tom přesvědčeni, že by před péčí o dítě měly ustoupiti všechny ostatní ohledy. A jak se chová k dítěti státní zaměstnankyně zákon? Státní zaměstnanec pobírá výchovné na dítě. Ale státní zaměstnankyně ne, ta nemá nároku na výchovné, jen v tom případě, kdyby se jí podařilo prokázati, že je výživa tohoto dítěte odkázána jedině na ni. A považte, jaké by to byly důkazy, prokázat, že muž nemůže pracovat, že nemá práci, že chce pracovat, že se o dítě nestará a že ani rodiče její, ani nikdo jiný nemůže na dítě pracovat. To je nedůstojné drásání nitra matčina, když má takové věci veřejně prokazovat. Proč ta dvojí míra? Muž má nárok na výchovné v každém případě, i kdyby byl bohat, i kdyby manželka měla takové věno, že úroky z něho daleko převyšují to výchovné. A zde se nesmlouvá, zde se považuje, že to výchovné je něčím, co vyplývá z titulu té práce. Muži se nedává výchovné jako almužna, ale ženě ano, ačkoliv pracuje stejně jako muž, dává se jí výchovné jako almužna, ona musí úředně prokázat, zda je skutečně tak bídná, že by za těchto poměrů to výchovné potřebovala. To je takové pokořování ženy. Žena je nucena, aby odhalila to, co by nejraději utajila a nikomu neřekla. Kterápak žena na světě, která hodná žena ráda poukazuje na to, a ráda se chlubí tím, že muž nemá práci, nebo že o ní nedbá, nebo že nemá náležitého citu k rodině. Trvám na tom, že kdyby ženy pracovaly tento zákon, že by něco podobného tam nebylo. Ale mužové k takovým vnitřním citům jsou poněkud tvrdí. Vím, že ten navrhovatel myslil, že je to správné a spravedlivé. Tak my alespoň podáváme zvláštní resoluci, apel k výkonným orgánům vlády, aby ženám tento průkaz usnadnily, aby nežádaly zrovna odhalení rodinných poměrů, aby v každém případě, když muž na dítě výchovné nedostává a když žena je nemajetná, toto výchovné uděleno skutečně bylo.

Také sirotkům po státních zaměstnancích odměřuje se docela jinak, nežli sirotkům po státních zaměstnankyních. Po státních zaměstnancích už z titulu otcovy práce mají děti až do dospělosti nárok na výchovné, na pensi, ale u žen ne. Tady se musí teprve zvláštním šetřením prokázati, že zde není nikoho - není ani v zákoně napsáno, jestli se tím myslí jen otec - tam se jenom povídá "nikoho". Tedy, kdyby byl dědeček nebo babička, kdo ví, jestli by ty úřady nenaložily jim dítě na krk, aby, ač sami nemožní a chudí, se ještě o to dítě po své dceři, která jako učitelka nebo státní zaměstnankyně poctivě a pilně státu sloužila, starali, aby to dítě snad nemusilo zahynouti hlady.

Vážení přátelé! To je nespravedlnost, a prosím vás, muže, kteří máte cit, kteří máte děti a víte, co je to péče o dítě, abyste tuto křivdu hleděli při nejbližší příležitosti odstraniti. Když naše ústava ruší veškeré výsady pohlaví, tak má býti také prakticky uznávána a má platiti: za stejnou práci stejná odměna - a tato stejná odměna má se týkati i toho výchovného i požitků pensijních.

Pokořování a trestání ženy a jejích dětí, to je, vážený senáte, potupou lidskosti a zneuctění ženství. Pokořující utlačování žen a dětí, to by v zákonech Československé republiky nikdy nemělo býti. Neruda kdysi v prorockém duchu napsal: "Když my teď znovu k předu jdem, jde celý svět už s námi." Ano, on tušil, že kdysi octne se český národ na takovém místě, že ukáže ostatnímu lidstvu správnou cestu životní. A my? My se pořád ohlížíme dozadu, jestli je ještě někde na světě nějaký zaostalejší stát, který by ženu a dítě ještě více utiskoval, než jak se to děje u nás. My musíme všichni, kdož naši vlast milujeme, se snažiti: Každý zákon budiž pokrokem na cestě k lidskosti a spravedlnosti. (Všeobecná pochvala. - Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Herz.

Sen. dr. Herz (maďarsky): Vážený senát! Než prejdem na predmet samý, musím ponajprv vysloviť súcit československých pracovníkov s anglickými banskými robotníkmi, ktorí vedú ťažký boj. Ich boj je náš boj, ich víťazstvo prinesie zlepšenie i nášho osudu a ich porážka zťaží už i tak dosť ťažké položenie československých pracovníkov. Vo vedomí toho poskytujú československí pracovníci bojujúcim anglickým baníkom nielen morálnu, ale podľa svojich schopností i hmotnú podporu. Anglická buržoázia zaslala prostredníctvom anglickej vlády protestnú notu vláde sovietskej unie, lebo i ruskí pracovníci poskytujú hmotnú podporu svojim anglickým robotníckym bratom. My pracovníci Československa konštatujeme, že tento protest anglickej buržoázie je nestydatý, lebo i buržoázia podporuje sa v medzinárodných rozmeroch navzájom v boji proti pracovníkom a vykorisťovaným. Buržoázii zkazujeme: Ruky preč od sovietskej unie! Tento štát je štátom proletariátu a proletariát každej zeme bude pokladať za svoju povinnosť brániť tento štát každým prostriedkom.