Kdo si tu nevzpomíná na ominosní zavedení pivní dávky ve starém Rakousku, když se prováděla úprava učitelských platů v letech devadesátých, kdy stát shrábl těžké miliony, učitelstvo však obdrželo jen nepatrný zlomek. Kolik nenávisti a nepřízně bylo tehdy uměle vyvoláno. A nyní má na úřednictvo a na učitelstvo uvaleno býti totéž odium, že nesou vinu na všeobecném zdražení? Má býti propast mezi stavy a skupinami ještě více rozšířena? Mimoděk vzpomínáme si na praxi Angličanů v Indii, kteří tam jednou popuzují Brahmány proti Mohamedánům, a podruhé, podle potřeby, Mohamedány proti Brahmánům, aby mohli loviti v kalné vodě. Jestliže některý stát v sotva osmi letech mohl vydati více než 10 miliard pro své vojsko a jeho výzbroj, kteréž podle posledních debat o snížení služební doby má sloužiti jen ochraně hranic, kterážto ochrana je vojenskými znalci pro polohu státu označována za nemožnou, pak měli bychom se přece domnívati, že pro učitelský a úřednický stav, alespoň stejně důležitý, také by zde mohlo býti několik milionů, aniž by se při jich shánění štvaly celé vrstvy lidu vzájemně proti sobě. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Že by se ve státě mohlo šetřiti, bylo zde uváděno do omrzení a bylo opětovně poukazováno na schůdné cesty. Ale když se sta a tisíce milionů promarní, když soudním vyšetřováním bylo zjištěno, že zmizely obrovské sumy ze státního jmění, nečistými pletichami pro osobní obohacení, pak ovšem se nelze diviti, že pro úředníky a učitele není peněz, aby spravedlivě a k době přiměřeně byli za své výkony odměňováni.
Nyní k časovému postupu. Největší odpor pociťuje všechno úřednictvo a učitelstvo proti zrušení časového postupu, který ve starém Rakousku roku 1912 byl vybojován, československým státem roku 1918 převzat a který po osmiletém trvání zase mizí. Jisto je, že předpokládaje naprostou spravedlnost při posuzování, automatika by mohla odpadnouti. Ale kdo nám v tomto státě poskytne záruku, že zde při posuzování bude úplná spravedlnost, ježto jsme na tisících příkladech mohli pozorovati opak?
Nehraje v tomto státě vždy a všude národnostní otázka první úlohu? Neotvírá postup podle kvalifikace dokořán dveře špiclovství, udavačství a osočování? Pravilo se sice roku 1918: "Uvolněte dráhu zdatným lidem!" Ale jak vypadali tito zdatní lidé, jimž dráha byla uvolněna? Kolik zdatných, ba velice zdatných, osvědčených německých úředníků musilo ustoupiti, aby učinili místo bohužel velmi často lidem, kteří jim nemohli podati sklenici vody, pokud jde o upotřebitelnost. Zničení automatiky znamená úplné vydání úředníků a učitelů jejich představeným, kteří jako chybující lidé zajisté nebudou vždy usuzovati bezvadně, obzvláště jsou-li přístupni našeptávání a kteří v příslušnosti k politické straně spatřují doporučení, místo aby brali v úvahu v prvé řadě upotřebitelnost dotčeného úředníka. Otázka neměla by zníti "čím jsi?", nýbrž "co umíš, co konáš?". Vzhledem k odstranění automatiky musí tento zákon býti označen jakožto jedním z nejvíce zpátečnických, který kdy nějakému parlamentu byl předložen.
Přihlédneme-li blíže k peněžním účinkům na úřednictvo a dělnictvo, ukazují tyto zákony zvláštní odměňování nejvyšších kategorií, lákání čekatelů, ale naprosté vydědění velikých středních skupin. A tu se zdá, že zase dotčena je národnostní stránka. Z nejvyšších kategorií úřednických Němci skoro úplně zmizeli, mezi čekateli bude pro jazykovou znalost málo Němců, a na střední skupiny, ve kterých Němci ještě jsou, se přiměřeně nepřihlíží.
Několik slov k rodinným přídavkům. Základem státu je rodina. Zajisté nelze jednotlivce se stanoviska zákona nutiti k uzavření sňatku, avšak zákony, které se týkají materielní stránky lidí, měly by bráti na to ohled, aby podporovaly zakládání rodin, které přece dlužno také oceňovati se stanoviska ethického a morálního. Moderní stát nesmí se zajisté stavěti malicherně k této choulostivé otázce, avšak zanedbávání vyšších požadavků pro početné rodiny, zvýšené výdaje pro výchovu dětí, budou míti ony následky, které Francie a v posledních letech také Anglie musily vzíti do okruhu zákonodárných úvah, ježto systém dvou dětí, jednoho a žádného dítěte velmi vážně počíná se dotýkati kořene státu, počtu obyvatelstva. Rovná se to trestu, jestliže se na rodiny, na počet dětí, nebere žádného ohledu, a když se tak jaksi vychovává staromládenectví a staropanenství, neboť jednotlivec protluče se v boji o existenci zajisté snáze, nežli když na sebe béře povinnost udržovati rodinu, státi v čele rodiny.
Čeho se však při všech mzdových a platových otázkách podivným způsobem vždy zanedbává, je psyche člověka, a v naší době studia duše neměly by se všechny otázky chleba řešiti pouze s materielní stránky, čemuž ovšem ani v předložených osnovách není. Vždyť člověk se neskládá jen z materielní substance a žije z ní, má přece také duši a má citový život. Doby, ve kterých se t. zv. čtvrté a páté stavy považovaly jen za pracovní čísla bez duše, jsou přece již za námi. Anebo jste důkladně zaspali dobu od 14. července 1789 přes rok 1848 a rok 1918? Anebo chcete uzavírati rozum a cit před skutečností, že spokojení lidé, spravedlivě odměnění dělníci ve všech kategoriích prokazují státu a všeobecnosti lepší služby nežli špatně odměňovaní, vydědění? Veškeré úřednictvo a učitelstvo je přece značným mocným činitelem ve státním stroji, jenž následkem nespravedlivého zacházení, puzen jsa pudem sebezachování a vůlí k životu, může tento nejvýš komplikovaný stroj byť nikoli zastaviti, tož přece uvésti do velikého nepořádku, bude-li se zacházení pohybovati dále v těch kolejích, jakými se daly předložené zákony, které dlužno oceňovati jakožto pokračování prosincových zákonů z let 1921/1922. Zapomnělo se již pokud jde o učitelstvo na slova presidentova a bývalého ministra vyučování Habrmana při velkém českém učitelském sjezdu v Pardubicích, kde pronesena byla slova, že českému učitelstvu přísluší lví podíl na práci, která umožnila 28. říjen 1918? Vděk českého lidu svým učitelům připomíná zde již velmi silně příslovečný vděk domu Habsburků, od nichž jste se navenek odloučili. Zdá se však, že duševní spříznění přece jen nadále trvá. Sjezd legionářů ze dne 24. září 1924 přinesl památný výrok pro české učitele: Češi vděčí za svůj stát české matce a českému učiteli. A přemýšleli jste již jednou vážně o tom, co by znamenala pasivní resistence a sabotáž veškerého úřednictva a učitelstva? Uvažovali jste již jednou o tom, že nespokojený stav učitelský nikdy nemůže vychovávati spokojené státní občany, poněvadž toho nemůže? Ve školách zaveden byl nový předmět, a to občanská nauka a občanská výchova. Víte, že právě oba tyto předměty mohou docíliti pravého opaku toho, čeho se chce docíliti? A myslím, že tuto psychologickou otázku nelze úplně odmítnouti. Bude zapotřebí promluviti také o této věci. Neboť státní stroj, který má tak nesmírnou armádu úředníků a učitelů, potřebuje lidi k ošetřování tohoto státního stroje, a tyto lidi dlužno zajisté v prvé řadě hledati u stavu učitelského, neboť oni mají do srdce dětí zapustiti to, co slouží k udržení státu.
My, národní socialisté, nespatřujeme v osnovách zákona onu vážnou vůli vlády, dáti svým úředníkům a učitelům jak v právním, tak také v sociálním ohledu to, co stát po dva dlouhé roky sliboval. A jestliže pan sen. dr. Mazanec v sociálně-politickém výboru mluvil o provisoriu, pak mu odpovídám, že v tomto státě zdá se býti všechno provisoriem, poněvadž zde nelze sehnati dobrou vůli, zjednati něco dobrého, a to definitivně dobrého, aby nastal klid a pořádek k blahu státu a všech jeho národů. A jestliže české a německé organisace učitelské a úřednické zákon v jeho dnešní formě odmítají, pak je to zajisté nejpádnějším důkazem toho, že přes sociální bídu, přes naléhavou nutnost platové úpravy tyto předlohy nejsou považovány za positivní úpravu, a jestliže heslo "žer nebo pojdi" má znamenati konec moudrosti, pak musí vláda a její většina nésti následky svého jednání a jeho účinky vzíti na svá bedra. "Kdo pěstuje štíry, musí se obávati jejich žahadel." (Potlesk stoupenců.)
Místopředseda dr Hruban: Dalším řečníkem je pan sen. Dúrčanský. Dávám mu slovo.
Sen. Dúrčanský: Slávny senát! Verejnosť na Slovensku už od veľmi dávna netrpezlive očakávala predlohu požitkového zákona, teraz nám nastoleného, lebo veď niet u nás bolestnejšej otázky, ako je práve úradnícka; niet poľa verejných, sociálnych ustanovizieň, kde by sa bolo od prevratu viac krívd a hriechov napáchalo na slovenskom národe, ako práve na poli úradníckej otázky.
Ešte len v zárodku bola možnosť útvaru tohoto štátu, ešte neboly skončené mierové pojednávania a smluvy mierové, v ktorých sa mala ratifikovať pittsbourgská dohoda dvoch suverénnych národov Čechov a Slovákov o dobrovoľnom sa spojení v jedon spoločný štát, neboly ešte podpísané, keď sa už v plnom prúde započalo odstrkovanie, pozbavovanie chleba synov slovenských matiek v úradoch bývalého maďarského režimu na Slovensku pozostavších. Vyniesol sa revolučným Národným shromaždením dňa 10. decembra 1918 zákon "o mimoriadnych ustanoveniach na Slovensku", čís. 66 Sb. z. a n., ktorého § 2 hovorí, že "štátni, samosprávni a cirkevní hodnostári, úradníci a zamestnanci bývalého kráľovstva uhorského predbežne ponechajú sa vo svojich úradoch s dosavádnymi pôžitkami, ak složia sľub poslušnosti Československej republike a ak uzná zmocnenec vlády, že aj ináč majú svoje úlohy." A oni to uznali, ale čo sa stalo?
Viďme, že ako sa exekvoval tento, nám úprimným Slovákom vtedy ešte dosť nejasný, pražskému režimu ale k prevádzaniu svojich ukrytých nebratských úmyslov tým viac vhodnejší prostriedok, to je vzpomenutý zákon o mimoriadnych ustanoveniach na Slovensku.
V živej pamäti nám leží obraz toho, akou nemilosrdnosťou a bezohľadnosťou sa odstránila jedna veľká čiastka úradníkov Slovákov s ich dovtedajších úradných miest na Slovensku pod zámienkou "maďarónstva a nespoľahlivosti" a vyhnali sa do okypteného Maďarska, kde roky v železničných vozoch hladom a tými najväčšími nedostatky a útrpnosťami morení prebývali. Druhá, službám svojho slovenského národa s radosťou a oduševnením sa prihlásivšia čiastka slovenských úradníkov bola však z vypočítavosti na tých služobných miestach ponechaná, aby vyhrabala zo žeravej pahreby s nasadením svojich životov gaštany druhým, ktorí za oslobodenie a upevnenie tohoto štátu buď celkom nič alebo veľmi málo urobili. Ale z teplučkých a výnosných miest našimi synmi im pripravených tým diktátorskejšie proti bratom Slovákom vystupovali. (Tak jest!)
Títo, mnohí takmer bez všetkej predbežnej vzdelanosti a spôsobilosti ku zaplneniu daného im úradu, sohnaní zo šírych končín sveta zaujali svoje úradné miesta na Slovensku s platom a válečnými príspevkami rakúskeho, od uhorského o mnoho priaznivejšieho systému, mimo toho s veľkými diétami a s okupačným prídavkom a t. zv. slovenskou výhodou. Dôkazom toho je, vážení, že neboli tak veľkými vzdelanci, za akých sa nám ukazovali, takže len jeden prípad vám poviem v krátkosti, že teraz tohoto roku v Žiline 42 úradníkov českých skladalo maturitu, ktorí nemali než meštiansku školu ako predbežné vzdelanie a naši slovenskí synovia s maturitou boli vyhadzovaní a iní s menšou kvalifikáciou prišli.
Vidíte, vážení pánovia, to je krivda, ktorá sa páchala bez rozdielu stavu a v prvom rade na našich slovenských synoch.
Len čo jeden z týchto diktátorov zaujal svoje miesto donesúc si dekrét vymenovací priamo z Prahy vo vrecku, o dva až tri týždne, len čo sa zohrial na Slovensku, už ťahal za sebou aj iných členov svojej rodiny alebo svojich priateľov tiež do úradov, lebo verejné heslo bolo: Slovensko okupovať a na ňom zbohatnúť.
K tomuto dovolím si citovať len jeden list, ktorý bol napísaný v novinách a tento list znie takto. Kto ho písal, to neviem, ale čítal som to a prečítam to i vám:
Sděluji ti fotře milý,
radostnou zvěst v této chvíli,
že mně páni v Bratislavě
udělali radou právě.
Považ, rada z ministerstva!
Měj se k činu, přijeď zčerstva,
můžeš se stát hned vedoucím,
na to přece jsi jen soucím.
Prachů budeš mít jak sena,
kariera zaručena.
Smutno ti zde též nebude,
bratří je zde hojně všude.
Plno nás je v celém kraji,
máme se zde jako v ráji.
Jenom s Hlinkou nejsou žerty,
vem ho ďas se všemi čerty.
Lid mu věří, jsou to sloni:
slobodu chcou, rabuňk po ní.
Že prý: Čechov za Moravu!
Roztlouct by nám chtěli hlavu.
Je to přece jenom k smíchu!
Prahu zbořit - naši pýchu!
Kvetou nám zde samé růže,
zbohatnout též člověk může.
Pány budem tady jisto,
Slováci nám dělají místo:
utíkají z republiky,
za moře do Ameriky.
Dobře činí, že se klidí,
přijdou za ně naši lidi!
Může přijet taky máti,
sekretářskou zde se státi.
Za krátký čas - tak do léta -
přijet může taky teta;
ňáký ouřad již jí dáme;
třebas nový uděláme.
Jenom přijeď bez houpaček,
střel je někde za pár kaček;
zde se mineš bez nich lehce,
lid již na to sedat nechce.
Kolotoč též můžeš prodat
a peníze do banky dát.
Přijďte jenom jako bratři,
žít budete jak se patří!
Naděj mám a plno plánů,
ministrem že já se stanu.
To pak bude, milý táto,
život teprv jako zlato!
(Jo! Co dělá naše fena?)
Má úcta! Na zdar!
Tvůj syn Véna.
Keď to dobre vezmeme, neviem, kto písal tento list, ale v tomto liste je obsažené mnoho pravdy, a preto, vážení, tento list som citoval a vo svojej reči len krátko budem ukazovať na to, čo v tomto liste je obsažené.
A vskutku, slávny senát, kde sa len obrátite u nás na Slovensku, aj v tej najzaostalejšej dedinke, od toho najnegramotnejšieho Slováka môžete počuť takéto vzdychy žalostné: Prosím, ako je to, že ten alebo onen pán úradník z Čiech, leda čo sa za pár mesiacov u nás zohrial, vzdor tomu, že prišiel na Slovensko v ošúchaných nohavičkách a palce mu trčaly z roztrhaných bagančov, dnes džentrícky chodí oblečený a treba by mu boly vagóny k odvezeniu svojho nádherného izbového náradia. A myslím, že títo naši Slováci čo takto hovoria, môžu mať moc pravdy. V súvislosti s týmito okolnosťmi prijde mi na myseľ jeden článok, ktorý som pred pár rokmi čítal v niektorom časopise českom. V článku tom bolo uverejnené pozdvihnutie vkladov českých peňažných ústavov, myslím r. 1922.
Tento článok uvádza, že od prevratu o 29 miliardov sa pozdvihly vklady českých peňažných ústavov. Slávny senát! Všeobecne známa je vec, že r. 1921 a 1922 boly tie najkritickejšie z ohľadu národného hospodárstva, v ten čas prežíval krízu tak priemysel, ako i obchod a poľnohospodárstvo; tie nepočetné konkurzy, majetkové úpadky jasne dokazujú, že kríza hospodárska bola všeobecná, úspory nemohol mať ani poľnohospodár, ani fabrikant, ani obchodník, predsa odkiaľ sa mohlo sohnať toľko vkladov, toľko úspor, koľko ich tento časopis vykázal. Myslím, že nestojím ďaleko pravdy, keď sa domnievam toho, že značná čiastka týchto vkladov pochodila zo Slovenska, z úspor mnohých českých úradníkov a podnikateľov na Slovensku pôsobivších, lebo, vážení, všetko maly v rukách banky a, nechcem urážať, české banky. I soľ, bez ktorej žiť nemožno, museli sme si obstarávať skrze banku. Pokým sa týmto bratom, našim pomocníkom, tak dobre ako Adamovi a Eve v raji u nás viedlo zatým naši úradníci z milosti a vo veľmi malom počte na základe spomenutého zákona "predbežne so svojou úlohou po sľube nielen poslušnosti, ale aj vernosti tejto republike" vo svojich úradoch ponechaní, ktorým sa len býv. maďarské pôžitky mesačne 80 až 180 Kč vyplácaly, kdežto oni núdzou boli doháňaní k tomu, aby všetko, čo si v lepších predválečných časoch nadobudli, ako izbové náradie, koberce, obrazy, rodinné pamiatky a starožitnosti, striebro, zlato, šperky, klenoty, ba aj prádlo pomaly odpredať museli a tak úplne zchudobneli a vyšli na vnivoč a mnohý, obzvlášte penzisti, vo strádaní stali sa i samovrahmi. Tak sa stali žobrákmi štátu ako žobrácki inteligenti. (Sen. Toužil: Budou zde pozměňovací návrhy, hlasujte pro ně!) Keď podáte návrhy so stanoviska slovenského, budeme pre ne hlasovať. Všeobecne sa krivdy nerobily, robily sa v prvom rade na Slovensku.
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím, pánové, nevyrušujte řečníka!
Sen. Dúrčanský (pokračuje): Darmo prosili, volali po náprave, všade na hluché uši narazili, najviac ich dostalo tej odpovedi: "Vy ste maďaróni, iredenti, štváči a nepriatelia a preto ste nespokojní". Zaplavili ste Slovensko týmto okupačným úradníctvom, ktoré čo deň bolo väčšie a väčšie, čo je i vyššie spomenuté v liste, ktorý pekne to odôvodňuje. Kde prv bol na mieste jeden úradník a konal preto bežne podľa svojho vzdelania prácu a konal úspešne svoju úradnú úlohu, tam po prevrate boli postavení traja alebo štyria, a kde boli dvaja, tam päť, a to je podnes. Nehľadelo sa na odpovednú kvalifikáciu toho úradníka, či snáď ho ten ktorý úrad potrebuje, ale hľadelo sa na stranícku príslušnosť. A keď bolo potrebné miesto, ako to v tomto liste stojí, i nový úrad sa urobil, aby sa ľud zamestnal. (Sen. dr Kovalik: To sa konalo pod minulou koalíciou!) Áno, to nepatrí k tomu, ale ja pri tejto otázke držím za povinnosť to kritizovať. Toto je nezdravý pomer a tí, čo konjunktúru najviac zneužili... (Výkřiky sen. Toužila.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!
Sen. Dúrčanský (pokračuje):... boli páni socialisti. Zvlášte pri železniciach a poštách. Pri železniciach na pr. prišli pomocníci na Slovensko a naštvali železničiarov a zamestnancov bývalého režimu maďarského ku štrajku, boli im vodcami a vedúcimi a keď sa štrajk skončil, všetkých Slovákov vyhádzali s tou poznámkou: vy ste Maďaróni, iredentisti, vy ste štrajkovali - a posadili tam svojich ľudí. (Sen. Toužil: A teď jste s nimi v koalici!) Prosím, preto, pane kolego, aby sme vaše hriechy odčinili. (Sen. Dundr: A budete páchati nové!) Čo vám bolo dovolené, nemôže nám byť zakázané. Ale i v tých verejných službách dialy sa podobné prípady. (Hlučný spor mezi komunistickými a ľudovými senátory.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Ale, pánové, prosím o klid! Nechte toho, aby pan řečník mohl nerušeně mluviti!
Sen. Dúrčanský (pokračuje): Poznal som notárov, ktorí hoci chceli slúžiť svojmu slovenskému národu a predsa sa našlo proti nim zádrapiek a pozbavili ich úradov i penzie, na ktorú, ako viem, platili 40 rokov penzijný príspevok. A čo je dnes, to vám budem citovať. Bol jeden notár... (Výkřiky sen. Toužila.) Len aby ste hovoril konkrétnu pravdu. (Sen. Dundr: Byl jednou jeden král...!) No, kráľ tiež má svoje miesto, ale i vy svoje miesto zastupujete, ako máte, a to bola notárova povinnosť, chcem to citovať len krátko.
Tento človek už 36 rokov, a pod republikou 3 roky, slúžil verne a spravedlive. Ale poneváč nechcel podpísať pánu županovi Pivkovi v Orave, tak ako pán župan od neho žiadal, oni sa povadili. Hovorí: Nebudem tu, dajte ma preložiť. A pán župan po zákonnej moci dal ho von. Slovák proti Slovákovi. Tento človek 40 rokov bol medzi slovenským ľudom. Volá sa Jozef Kučera. A dnes je ponechaný, aby jeho žena žobrala na neho, lebo čo mal, to ztrovil. Je to demokratické alebo sociálne smýšľanie? Notár, ktorý ťažkú prácu konal medzi svojim ľudom. Keby bol vrahom a žil 40 rokov v žalári, dostal by aspoň to, čo si tam usporil. A tomu notárovi ani tú jeho úsporu nedáte. Toto nie je čestné ani demokratické. Toto je absolutistické ako za časov rimanských.
A keď už o notároch hovorím, musím sa zmieniť o tom, že veľký počet notárov bol zvlášte v odľahlých zaostalých dedinách opravdovým požehnaním pre obec. Tí boli poradci, zastanci, mohol by som povedať, otcovia ľudu slovenského. Volil si ich ľud podľa svojho autonómneho obecného práva, po prevrate však ich zoštátnili, odobrali im privátnu prax vyhotovovania kúpno-predajných smlúv, prosieb, apelácií a podobných úkonov, odobral sa im týmto najväčší prameň tých príjmov, ktorý im možnosť ľudského žitia ako inteligentom s vyššou ako stredoškolskou vzdelanosťou na brdárkach zabezpečoval a miesto toho dal sa im plat taký ponižujúci, z ktorého nielen svoje deti do škôl posielať, ale ani sami sa vychovať a udržať nevedia, lebo bársktorý český školník, sriadenec, četník, financ, ba snáď aj cestmajster má viac platu ako jeden notár, ktorého plat obnáša 700-900 Kč mesačne. Vy, ktorí posielate deti do školy v Prahe alebo v Bratislave, nestačíte z 700 Kč udržať na mesiac, ale notár má i ženu z toho chovať. Je to bolestný zjav.
Záplava prebytočného úradníctva bez všetkej predbežnej vzdelanosti alebo v lepšom prípade so šnelsíder-kurzami, ako som spomenul, trvala po prevrate ďalej a do istej miery trvá ešte aj dnes. A pre túto záplavu, pre zbytočné úradníctvo dostali sme sa do tak veľkej kríze štátneho hospodárstva, ktoré nám môže byť veľmi osudné. Aby ste vedeli, že z tých notárov boli všetci práv pozbavení, dal mi ľud prípis, v ktorom píšu, ako je zaťažený. Ľud musí 20 až 30 km do mesta a tam vybaviť, čo prv vybavil notár doma. Dnes je to predané t. zv. pravonotárom alebo verejným notárom. Tu máte dôkaz, že ľud bol proti tomu. Márne by som bol volal, to nepomohlo.
Ako som nedávno čítal vo vašom vedecko-odbornom časopise v Zahraničnej politike z 1. januára 1926, má náš štát len doposiaľ zistených dlhov - len v Anglii podľa dohody z 30. októbra 1925, 525 milionov libier šterlinkov, čo činí našich 85 miliárd Kč. Keď k týmto si domyslíme ešte aj nezistené a doposiaľ nikde neuverejnené dlhy nášho štátu, o ktorých sa len v zákulisí rozpráva, dospejeme k tak obrovskému obnosu, akým pomerne ani jeden štát našej zemegule nedlhuje. A oprávnená je moja obava, keď tu s tohoto miesta verejne prehlásim, že ak to takto ďalej pôjde, nevyhnuteľne dospejeme k štátnemu finančnému úpadku. (Sen. Toužil: Jak jste přišel k těm 85 miliardám?) Myslíte, že my Slováci nevieme počítať? Ja uznávam, že my vieme počítať tak ako vy. (Sen. Dundr: To můžete už říci 185 miliard!)
Neviem, či vážne a úprimne smýšľali tí českí politikovia, ktorí poukazujúc na tento finančný stav nášho štátu, volali po náprave a navrhli ako jeden prostriedok reštringovanie zbytočných úradníkov. Ja a celý slovenský národ sa tešil tejto idee, ale hneď už u zárodku tohoto návrhu cítili sme obavy, že reštrikčný zákon nestihne najsamprv nespôsobilých, nezodpovedných, bez predbežnej vzdelanosti a tak tedy aj zbytočných úradníkov českých, ale ponechané trosky slovenských úradníkov a zamestnancov bývalého režimu. Že len o bývalom režime hovorím, príčinou toho je, že po prevrate veľmi málo Slovákov bolo do úradov československého štátu prijatých. Uchádzačov a čo si robili nároky bolo dosť, ale známa je odpoveď, že "nelze vyhověti" a "všechna místa obsazena", natoľko, že z týchto na Slovensku je už veľmi početná organizácia utvorená.
Že tvrdenia moje sú správne a že aj obava naša voči reštrikčnému zákonu nebola bez podstaty, dovolím si uviesť jednotlivé štatistické dáta, ktoré som čítal v "Národných Novinách". Podľa tejto štatistiky na Slovensku je štátnych úradníkov a zamestnancov v správnej službe 7600 Čechov, 300 Slovákov; železničných úradníkov v Bratislave 2418 Čechov, 269 Slovákov, výpomocných síl je 4240 Čechov, 2760 Slovákov, robotníkov 2397 Čechov, 5595 Slovákov. Tedy tam, kde už treba robiť, tam sú Slováci, ale úradníci a pomocníci sú Česi.
Ďalej v Košiciach úradníkov Čechov je 2202, Slovákov 245, výpomocných síl Čechov 3273, Slovákov 2182, robotníkov Čechov 2410, Slovákov 5622. Pri pošte je Čechov 3066, Slovákov 2451; pri baniach je 300 Čechov, 200 Slovákov, pri finančnej správe 4000 Čechov, 2600 Slovákov; pri lesoch 300 Čechov, 500 Slovákov; profesorov 707 Čechov, 300 Slovákov; učiteľov 1075 Čechov, 3300 Slovákov; pri súdoch 3000 Čechov, 2400 Slovákov. Tedy dohromady 37.774 Čechov a 28.899 Slovákov. Pýtam sa, vážení, koľko Slovákov je v Čechách v úradoch? (Sen. Dundr: Mohl byste nám předložiti statistiku!) Predpokladám, že ste šikovný, prečo nám tedy nepredložíte takúto štatistiku? Boli by sme vám veľmi vďační.
Ďalej prečítam o reštrikcii. Na Slovensku podľa tohoto výkazu bolo v štátnej službe Čechov 57% a Slovákov len 43%. Úradníkov pri železniciach Čechov 90%, Slovákov len 10%. Z týchto štátnych zamestnancov podľa udaného výkazu "Národných Novín", ktorý asi pred 4 mesiacmi bol uverejnený, na základe reštrikčného zákona, ktorý nie je ešte úplne exekvovaný, bolo zo služby štátnej prepustené 3289 Slovákov a len 273 Čechov. (Hanba!) Páni moji, čujte, to sú bolestné číslice, to musí i ten najodpadlejší Slovák odsúdiť a ktorýkoľvek poriadny a čestne cítiaci náš brat Čech musí uznať, že to je pravda. My chceme povedať, aká je tá autonómia, o ktorej ste pochybovali, že sme sa zapredali. My sme sa nezapredali, ale my sme vždy autonomisti.
Táto nespravodlivosť proti Slovákom, toto zúmyselné odstrkovanie našich zdatných, poctivých synov z verejných úradov, v ktorých si za bývalého režimu ich nadanosťou, vzdelanosťou, poctivosťou a usilovnosťou tak veľkého uznania a ocenenia získali, javí sa nám krikľavejšou, nesnesiteľnejšou a bolestnejšou teraz, keď sme za potrebné uznali sostaviť si presnú a spoľahlivú štatistiku štátnych úradníkov na Slovensku, predbežne len v mestách s 10 a viac tisíc obyvateľmi.
Práca je v prúde, ešte sme s ňou nie hotoví a už možno koštatovať, že v týchto mestách je viac úradov, v ktorých nielen že niet jedného Slováka na úradníckom mieste postaveného, ale ešte aj úradní sluhovia alebo ako to vy menujete, i sriadenci sú samí Česi.
V krátkosti, slávny senát, som nakreslil, čo sa dialo a deje s našimi úradníkmi Slovákmi, poukázal som na to, ako sa použily zákony s ich nejasnosťou alebo schválne ponechanými, bočnými, tajnými dvierkami, medzierkami a okľučkami ku nevšímaniu si a ku odstaveniu Slovákov pri zaplnení a obsadzovaní úradov na Slovensku.
Chyby, krivdy a nesprávnosti v tomto smere popáchané sú rozhodne veľmi krikľavé a zarážajúce, ale o mnoho krikľavejšie a nesmierny úžas vzbudzujúce sú tie nespravodlivosti, ba mohol by som povedať cynická nenávisť, ktorej sa našim staropenzistom dostalo a podnes dostáva.
O tom úradnom postupe, morskom to hadovi, akým sa záležitosti našich staropenzistov na Slovensku vybavujú, nebudem podrobne hovoriť a len toľko vám poznamenám, že my senátori slovenskej ľudovej strany, ktorých smutným osudom je v záujme týchto úbožiakov za poukázanie penzie intervenovať, nadobudli sme si toho domnenia, mohol by som povedať presvedčenia, že preťahovanie, odkladanie a byrokratické zaobchádzanie s penzijnými záležitosťmi našich ľudí koná sa zúmyselne za tým účelom, aby strádaním a hladom zmorení úbožiaci čím skôr zahynuli a štátna pokladňa sprostila sa zaťaženia. Tak to vyzerá.
Čím starší je niektorý náš penzista, tým zdĺhavejšie sa mu vybavuje jeho penzijná záležitosť až natoľko, že mnohý, aby som použil toho múdreho nesmyslu, vskutku len po svojej smrti dožijú sa im prináležiacich zaopatrovacích požitkov. Myslím, že v tejto dobe, keď sa aj my pretekave zbrojíme a nové vynálezy rôznych vražedlných prostriedkov nevyzkúšané tajnosti držíme, nebolo by ukrutnosťou, keď by sa títo úbohí staropenzisti všetci na jedno miesto sohnali a z týchto tajných vražedlných prostriedkov jedným by sa bez útrap a bolesti náraz zničili. Tým by sa aspoň vyzkúšala činnosť oného smrtonosného vraždidla a súčasne oslobodili by sa navždy trpiaci úbožiaci nesnesiteľných útrap a hrozného hladu.