Čtvrtek 24. června 1926

Přejeme si, aby nastalou úpravou těchto poměrů veřejní zaměstnanci specielně, pokud se týká tohoto zákona učitelé, byli uklidněni a mohli se věnovati svému vznešenému povolání podle veškerých sil k prospěchu občanstva.

Rozpočtový výbor pojednal o osnově zákona s hlediska úhrady. Veškeré platové zákony, jak jsou obsaženy v tiscích čís. 100, 101, 102 a 323 poslanecké sněmovny, nutno považovati co do otázek úhrady za celek. Úhrada nákladů všech těchto platových zákonů bude ovšem dána zvýšením státních příjmů podle projednávaných a poslaneckou sněmovnou již přijatých úhradových zákonů, jakož i projektovanými úsporami rozpočtovými. Podle zákona učitelského specielně budou vyžadovati, jak už bylo zde řečeno předchozími referenty, při celkovém počtu asi 48.091 učitelů, nově navrhované platy 1.002,433.000 Kč. Dosavadní požitky podle stavu z r. 1924 obnášely 874,509.000 Kč, takže jde o vyšší náklad o 127,924.000 Kč. V tomto vyšším nákladu nejsou ovšem obsaženy větší výdaje pensijního etátu, které vzhledem na průměrné zvýšení pensijních základen asi o 40%, budou značné.

Podle §u 45 osnovy náklad, který vznikne provedením tohoto zákona, mají uhraditi dosavadní vydržovatelé škol. Ovšem prostředky těchto vydržovatelů nestačí ani zdaleka k úhradě dosavadních osobních nákladů učitelských. Stát proto již zálohou přispíval ke krytí těchto nedostatků a dokud nebude upravena otázka úhradová, je nucena státní pokladna nadále zálohově nésti vyšší náklad nynější úpravy platů učitelských.

Jinak rozpočtový výbor, jako ostatní výbory, navrhuje senátu, aby přijal osnovu tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna, jak je obsažena v usnesení tisk 147, jakož i aby byly přijaty resoluce, přijaté v rozpočtovém výboru. (Pochvala.)

Místopředseda Donát (zvoní): Přikročíme konečně k bodu

3. Zprávě I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 148) k vládnímu návrhu zákona o platových poměrech státních obecních (městských) a obvodních lékařů. Tisk 158.

Zpravodajem za výbor sociálně-politický je pan sen. Hrejsa. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Hrejsa: Slavný senáte! Úkony zdravotně-policejní spadaly až do r. 1920 do kompetence obcí a zemí. Zákonem č. 332 z r. 1920 byly tyto úkony přeneseny na stát, který je převzal a o ně se stará a pečuje. Bývalé obecní, nebo městské a obvodové lékaře, které vydržovaly země, obce neb obvody, převzal stát a upravil také jejich platové požitky. Podle §u 9 zákona č. 332 z r. 1920 byli tito lékaři převzati do státní služby. Úprava jejich právních poměrů v oboru zdravotní policie, jakož i ostatního zdravotně-policejního personálu byla provedena podle zásad pro úředníky a zřízence státní s obdobnou kvalifikací, jak jsou obsaženy v zákonu z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.

Předložená předloha vládní o platových poměrech státních, obecních a obvodních lékařů, kterou projednáváme, upravuje jejich platové poměry podle zásad současně předloženého zákona platového. Veškeré obce a zdravotní obvody zařazují se podle této předlohy do čtyř typů s přibližně stejnými hospodářskými, sociálními a jinými rozhodnými poměry.

Z důvodů, že i státní lékaři obstarávají zdravotně-policejní výkony vedle své lékařské praxe, která je jejich hlavním povoláním, přijímají se tito lékaři na individuelní smlouvu, avšak tato smlouva je stálou a výpovědní podmínky jsou v každé smlouvě stanoveny. Smluvní plat státních lékařů ve zdravotních obcích a obvodech prvého typu činí 6000 Kč ročně, v obcích a obvodech druhého typu 9000 Kč, - to je služné VII. platové stupnice prvého stupně - v obcích a obvodech třetího typu 12.000 Kč a čtvrtého typu 15.000 Kč ročně. Počáteční smluvní plat zvyšuje se po 5 rocích bezvadné služby vždycky o 10%, nejvýše však šestkrát, takže nejvyšší zvýšení může dosáhnouti výše 60% základního platu. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.)

Státní lékaři jsou celkem spokojeni s ustanovením této předlohy, až jedině na obce a obvody prvého typu, pro něž je určen roční plat 6000 Kč. Také je pravda, že kdyby měli státní lékaři plně vykonati povinnosti, jež jim ukládá zákon z r. 1920, čís. 332, to jest dozírati na zdravotní poměry v obcích svého obvodu, dozírati na hostince, řeznické závody, pekařské závody, léčiti zdarma chudé v obcích, býti školními lékaři, pořádati zdravotní přednášky populárního obsahu pro lid, nezbylo by jim pak času na jejich soukromou praxi. Bude třeba, aby v dohledné době požitky státních lékařů byly zvýšeny tak, aby dokonale a plně mohli vyhověti povinnostem, jež jim zákon ukládá. Provedení těch zdravotních opatření je v zájmu lidu, zvláště pak venkova, který postrádá potřebných hygienických opatření, i také často potřebné lékařské péče proto, že tito lékaři jsou vzdáleni a že často povolání lékaře je spojeno s velikými náklady.

Vzhledem k nynějším finančním poměrům státu nedalo se ovšem více dělati, a proto upraveny platové poměry státních lékařů tak, jak jsem se zmínil. Celkový náklad této úpravy vyžaduje 26,382.800 Kč. Činovné a výchovné státním lékařům podle zákona nenáleží. Odpočivné a zaopatřovací platy státních lékařů a jejich pozůstalých jsou přiznány a vyměřovány ve smyslu a podle zásad platového zákona.

Platové poměry státních lékařů se tedy upravují, jak jsem řekl, tímto zákonem pokud možno přiměřeně požadavkům nynější doby. Zvláštní význam má a cenným je pro lékaře ustanovení o zaopatřovacích požitcích, zvláště pak jejich pozůstalých členů rodiny. Toho zvláště lékaři postrádali, poněvadž zvláště pozůstalí po lékařích, kteří v mladém věku zemřeli, často trpěli velikou bídou a nedostatkem. Po této stránce se dostává alespoň do jisté míry pensijního zaopatření lékařům, jakož i jejich pozůstalým.

Sociálně-politický výbor se usnesl navrhnouti senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou, jak je otištěno v čísle tisku 148. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má zpravodaj za výbor rozpočtový pan sen. inž. Bečka.

Zpravodaj sen. inž. Bečka: Slavný senáte! Zdá se ovšem samozřejmým, že jakmile se vláda rozhodla upraviti státně-zaměstnanecké platy, bylo potřebí upraviti také platy lékařů ve státní službě jsoucích, státní službu vykonávajících. Úprava tato děje se na stejném podkladě, jako je tomu u ostatních státních zaměstnanců, ovšem s jiného hlediska. Základním hlediskem zde bylo, že lékaři vedle své služby státní mohou vykonávati také službu soukromou a tím získávati si prostředky ke svému žití a bytí. Jejich celková úprava odlišuje se tedy poměrně od úprav ostatních, pokud se týče výše odměn. Při tom bylo nutno uvážiti, že lékař s vysokoškolským vzděláním v normální třídě po delších letech praxe své, ať již nemocniční nebo v obvodech u jiných lékařů, přichází teprve do požitků 9000 Kč, který však je ještě snížen na 6000 Kč v rayonech, kde může dosíci snadnějším způsobem prostředků ke svému žití. Naproti tomu ovšem v obvodech, kde výnos jeho činnosti lékařské nebude tak snadným, zvyšuje se na 12 až 15 tisíc.

Musíme přiznati, že i tato výše 15 tisíc, která dotýká se okresů méně zalidněných, nezámožných, často s obyvatelstvem velmi roztroušeným, jako na Podkarpatské Rusi v terénech hornatých a lesnatých, není nadměrnou, ale přece důležitým příspěvkem, aby se lékař mohl své činnosti veřejné, veřejnému zdravotnictví, náležitě oddati.

Jako pan předřečník, i já spatřuji hlavní výhody této úpravy v §u 2, kde běží o odpočivné jak lékaře, tak případně i zaopatřovací platy jeho pozůstalých. To je nejdůležitější a jistě bude našimi lékaři uznáno, že v tomto směru stát hledí vyjíti jim co možno nejvíce vstříc.

Úhrada asi 26 milionů má býti opatřena stejným způsobem, jako u předloh ostatních, a rozpočtový výbor dovoluje si doporučiti slavnému senátu, aby tisk čís. 148, resp. tisk sen. 158 byl přijat tak, jak jej přijala poslanecká sněmovna. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Přikročíme k debatě.

Ke slovu přihlášen je nejprve pan sen. Polach. Uděluji mu slovo.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Tři zákony, o kterých se dnes máme raditi a usnášeti, platový zákon, učitelský zákon a zákon o platech státních, obecních a obvodních lékařů, nejsou věru žádným výsledkem státní péče, pokud jde o termín, ale také nikterak, pokud jde o obsah, nýbrž jsou výsledkem politické situace, ve které se právě nalézáme. To zajisté ukazuje nejjasněji osud těchto tří zákonů, jakým způsobem došlo k jejich uzákonění. Víte všichni, že platy úřednické od doby více než 11/2 roku zaměstnávají veřejnost úřednictva, ale také ostatní vrstvy lidu ve stoupajícím rozčilení, že však všechno naléhání, vzešlé z tísně, ve které se nalézají státní úředníci, učitelé a jiné vrstvy, ničeho nezpomohlo, aby zákon byl uspíšen, nýbrž že teprve jiné ryze politické okolnosti musily vésti k tomu, že se zákon, po tak dlouhou dobu odkládaný, projednává nyní s podezřelým spěchem, který ani věci samé neprospěje. Musíme v tomto zákoně spatřovati junctim s celním zákonem a především s kongruou. Sloučení těchto zákonů je pro nás výrazem a důkazem nevšedně vystupňované měšťácké reakce v politice tohoto státu, reakce ve všech oborech, v oboru hospodářském, sociálním a kulturním.

Chceme-li poznati pravé pocity, které státní správa chová vůči úředníkům, chceme-li poznati skutečnou péči, kterou věnuje pracujícím vrstvám veřejných zaměstnanců, pak potřebujeme si jen vzpomenouti na některé z nejdůležitějších skutečností, které zde máme, pokud jde o poměr vlády tohoto státu k úředníkům. Potřebujeme si jen vzpomenouti na úklady, které státní správa podnikla proti úředníkům. Dovolte, abych vám připomenul to neb ono, úplným tento výpočet býti nemůže. V prosinci roku 1921 zavedla vláda tohoto státu opětně placení pensijního příspěvku a osobní daně z příjmů, jež veřejným zaměstnancům v době války bylo prominuto - nebylo to zvlášť jemnou formou zlepšení platů zaměstnaneckých - a vedla tak první ránu proti sociálnímu postavení úřednictva. O rok později, zase v prosinci, jakož vůbec prosinec pro státní zaměstnance je zvlášť smutným měsícem, vytvořila vláda pověstný prosincový zákon, kterým požitky veřejných zaměstnanců sníženy byly průměrně o 15-20% a kterým vláda byla zmocněna snížiti rodinné a drahotní přídavky, s odůvodněním, předneseným tehdy proti vnitřnímu přesvědčení, že nyní nastane doba zlevnění, a se slibem, který nebylo bráti vážně, že vláda pokud možno přispěje k tomuto zlevnění. Pravý opak nastal, znamenali jsme tendenci zdražovací, a oproti zhoršení situace veřejných zaměstnanců nastalo ještě větší zhoršení touto zdražovací tendencí samotnou. Pak přišel v prosinci 1924 třetí, nejhorší útok proti úřednictvu, pověstný restrikční zákon, který ve svých ustanoveních vyslovil výzvu k restrikci 40.000 státních zaměstnanců, která prakticky znamenala zrušení propočítání, zastavení všeho dalšího jmenování úředníků a zároveň ohrožení koaličního práva.

Dovolte, abych k tomuto restrikčnímu zákonu přece ještě něco řekl, poněvadž co nejúžeji souvisí s otázkou, kterou se nyní máme zabývati. Zákon obsahoval ustanovení, které v této formě mělo přece jinou povahu nežli protisociální, že počet státních zaměstnanců má býti zmenšen na míru pro obstarávání státních nezbytností nevyhnutelně nutnou, mimo to, že roku 1925 počet restringovaného úřednictva má činiti 10% veškerého počtu úřednictva. Pravého osvětlení oproti předstírání nutnosti úsporných opatření a oproti jiným předneseným důvodům dostává se povaze tohoto ustanovení skutečností, která celé počínání činí diletantským, frivolním a nepředloženým, že tato opatření restrikčního zákona učiněna byla, aniž by se splnily předpoklady, kterými se takovémuto restrikčnímu zákonu dostává teprve smyslu, totiž vytvoření reformy správy, která nám přece má podati podklady toho, mnoho-li úředníků skutečně potřebujeme, a jak veliký je ve skutečnosti počet, anebo procento úředníků, kteří mají býti restringováni. Pravilo se tehdy, že se přikročí k reformě správy, bez které mírně řečeno restrikční zákon byl skokem do tmy, ale do dnešního dne nevidíme ani nejmenších začátků takovéhoto reformního zákona. Máme příliš mnoho úředníků? Kdo to mohl tehdy s určitostí říci, ve kterém odvětví služebním je tolik úředníků, že zde skutečně je příčina k restrikci? Tehdy statistický státní úřad přinesl výpočet podle stavu z 30. června 1924. Ale vzpomeňme si na to, a to je charakteristickým pro tajemné počínání, které s tím souvisí, že výsledky tohoto statistického šetření se strany vlády byly tajeny, a že jen následkem politického lajdáctví, které je známkou politiky a správy v tomto státě, došlo k nediskrétnosti tím, že tehdejší vládní tisk a mimo to důvodová zpráva k zákonu o úsporných opatřeních přinesly nám jistý ciferní obraz o věcech. Dozvěděli jsme se na základě těchto cifer, které nám byly sice sděleny neoficielně, které však co do věci bezesporně byly správné, že v polovině loňského roku bylo v Československu 342.303 úředníků - pojem vzat v nejširším slova smyslu - že však z těchto úředníků jen jedna třetina připadá na správu státní, kdežto dvě třetiny pracují ve státních podnicích, hlavně při železnicích a při poště. A když ještě mimo to odečteme vojenské a četnické gážisty, byl počet státních zaměstnanců tehdy 81.434, z nichž při rozlišování úředníků a zřízenců připadá něco přes 39.000 na úředníky a přes 42.000 na zřízence, úředníky a zřízence v užším slova smyslu. Podle zkušeností a podle poměrů ve státě může tedy zajisté každý říci, že ani v soudnictví, ani ve finanční správě nebylo snad příliš mnoho úředníků. Tyto obory naopak jsou přetíženy, takže nepřicházejí v úvahu, a za normálních poměrů, bez hrozného zmenšování počtu německých škol, nebylo by ani ve školské správě a školské organizaci bývalo příliš mnoho úředníků. Byla tedy mechanická restrikce při nedostatku jakéhokoli měřítka věcí nesmírně nebezpečnou, i řekl velmi rozvážný kritik restrikčního zákona k jeho charakteristice, že na místě správní reformy nastoupilo by panství stran, denunciantství, diletantismus a bezradnost. Myslím, že mohu říci, že smutné dějiny restrikce neprojevují, že tato charakteristika je přehnaná. A pánové, reforma správy je věcí nesmírně důležitou, nejen se stanoviska úsporných opatření, nýbrž v zájmu státní správy samotné. Nejsme slepými vůči pramenu chyb, který u nynější správy existuje. Spočívá nejen v tom, že správa skutečně je příliš drahá a ve věcném ohledu v tom, že stále ještě máme dvojí kolej, státní správu a samosprávu, dlouhý postup instancí a jinaké potíže, nýbrž především v nedůvěře, kterou obyvatelstvo chová vůči úřednictvu, jež nepřichází do živého styku s obyvatelstvem, jež nezná bolestí a potřeb obyvatelstva z vlastní zkušenosti. Jest to zajisté oprávněná výtka, a požadavek, aby úřednictvo a byrokracie odvedeny byly od spousty papíru do skutečného života, tento požadavek má netoliko theoretické oprávnění, nýbrž dostává se mu silné praktické podpory zkušenostmi, jež učiněny byly v jiných zemích, kde tato myšlenka reformy správy byla provedena, jako na př. v Anglii.

Pánové! K těmto třem velkým a bolestným útokům na životní míru úřednictva přistoupily ještě jiné. Uvádím vám na paměť bagatelizování státních zaměstnanců při zákoně o závodních výborech, akci na vybavení z dluhů, která hned po prvních krocích zůstala vězeti, a která by při silném zadlužení, jež nastalo bědným postavením úřednictva, byla bývala skutečnou nutností, ošacovací akcí a jiné věci. Ve skutečnosti byli právě úředníci také pro vládu tohoto státu pastorkem. Mluví se sice velmi mnoho, a dozvěděli jsme se z agrární strany a od spojenců agrárníků během smutné debaty o velmi smutném celním zákoně, že jest potřebí zjednati zase sociální rovnost stavů, tříd a vrstev. Jak se to má ve skutečnosti s touto sociální rovností? Vším tím, čeho jsme v poslední době zakusili, ale také zákony, které dnes máme před sebou, a tím, co nás na daních ještě v nejbližší době očekává, nejen že nebyla respektována sociální rovnost, nýbrž myšlenka sociální rovnosti - jakožto socialisté nepodáváme se žádnému klamu, že sociální rovnost na půdě kapitalistického světa je frází - tato myšlenka naopak byla zničena, na místě sociální rovnosti nastoupilo zostření sociální nerovnosti. Vidíme, že agrárníkům byla dána cla, bankám dána byla již dříve sanace, militarismus od trvání tohoto státu pohltil 10 miliard, klerikálové obdrží nyní k trojnásobně vzrostlé položce v rozpočtu také ještě kongruu. Kde je zde řeč o nějaké rovnosti? Kde se projevuje v zákonech? Není restrikční zákon přímo nejsilnější ilustrací hospodářské a sociální politiky tohoto státu, pracující k nerovnosti, může-li se slova sociální politika použíti ještě pro antisociální politiku, která v tomto státě ve skutečnosti zůstala?

Pánové, a tím nejsmutnějším důkazem toho, jak reakce zesílila a jak máme pravdu, když to konstatujeme, jest jednání všech měšťáckých stran, které se po převratu zahalily do roucha sociální politiky, aby klamaly veřejnost. Dnes postupují ve všech sociálně-politických otázkách měšťácké strany, všechny měšťácké strany bez rozdílu národnosti, společně proti dělnictvu, proti zaměstnancům a proti úředníkům. Byli jsme přece v minulých dnech nuceni zabývati se dosti značně s tímto panstvem. Chtěl bych zde připomenouti ještě jednu podrobnost, která právě souvisí s agrárníky, kteří žvaní o rovnosti. Dne 12. srpna 1923 stálo v agrárním časopise "Heimat" v Ústí toto, a mám za to, že to představuje pravé smýšlení oproti předstíranému: "Jen jeden stav ve státě to je, který si škodolibě mne ruce, a to jsou 2 miliony státních zaměstnanců - o dvou milionech mluvil tento učený pán agrárního listu - kteří berou báječně vysoké platy, několik málo hodin po několik dní v týdnu trochu pracují a pak v ostatním čase mohou si zadarmo popřáti pečeně, vína a jiných životních požitků ve vší hojnosti." Myslím, to že jest pravé smýšlení tohoto panstva, že to jest to, co si mezi sebou budou vypravovati, nejsou-li nuceni tvářiti se sociálně-politicky, co si řeknou, až budou zcela mezi sebou.

Pánové! To jest jednání vůči státním úředníkům a státním zřízencům v dosavadních dějinách československého státu. A nyní se jednou podívejme na tyto tři zákony, které se nám dnes předkládají. Chci především říci, že v těchto zákonech jest obsaženo několik zásad, které chci především zcela objektivně vytknouti, aby se těmto zákonům porozumělo. Nejdůležitější ustanovení těchto zákonů, obzvláště platového zákona úřednického, jsou: rozdělení všech státních zaměstnanců do 4 služebních tříd a 7 platových stupnic, a že se toto rozdělení spojuje se systemizací, která se podle znění zákona provede podle významu jednotlivých služebních míst v rámci potřeby, to jest úsporností, pro každou úřednickou kategorii zvlášť, že však tato systemizace co do svého objemu a svých hranic potřebuje schválení vlády a že této systemizaci podléhají netoliko úřednická místa samotná, nýbrž také místa čekatelů na úřednická místa ve státě, že se tedy vztahuje také na čekatelství, takže každé čekatelství váže jedno místo, také uvnitř kruhu úředníků, kteří mají býti ustanoveni. Zákon jedná potom dále o platech, činovném, které se zase určují podle služebních tříd a podle platových stupnic, jakož i podle velikosti služebního místa, tedy nikoli podle drahotních poměrů služebního místa, nýbrž podle počtu obyvatelstva. Jedná dále o výchovném a konečně o povýšení. A zde je posavadní zásada opuštěna: povýšení neděje se více automatickým postupem, nýbrž propůjčením systemizovaného místa, čímž opuštěna je nutnost a sociální nárok, dosíci po určité době určitého místa, a zaveden je princip zcela nový.

To jsou zásady. Podívejme se však nyní na zákon v podrobnostech, abychom všechny jeho krásné stránky poznali blíže. Zákon přináší stabilizaci platů, ale stabilizaci zároveň se zrušením sociálních přídavků. Ti, kteří slouží déle, obdrží bezprostředně a okamžitě něco více, nežli dosud. Avšak mladší a obzvláště nově do služby vstupující lidé neobdrží více těchto přídavků. A nyní zásada honorování! Nemáme probírati zajisté zajímavou, ale akademickou otázku, zdali zásada honorování, která spočívá na automatickém povýšení, představuje vůbec ideální řešení honorování pracujících lidí. Ale není pochybností, že zásada honorování veřejných zaměstnanců za všech okolností je vyšší a sociálnímu pojetí práce blíže stojící zásadou honorování. Neboť i při nejlepší vůli není naprosto žádného činitele, který by poskytl záruku toho, že se jmenování a povýšení děje objektivně, naprosto již nikoli v kapitalistickém světě a teprve nikoli v československém státě, ve kterém zvůle, nestálost a nespolehlivost je charakteristickou známkou jednání státu vůči veškerým činitelům. Poměr veřejných zaměstnanců ke státu jest, abych užil slova, které snad nezní sociálně, ale ve skutečnosti tomu tak jest, jest v prvé řadě poměrem vzájemné víry a věrnosti. Stát ve svých zaměstnancích a zřízencích nemá spatřovati nástroje svých obchodních, anebo hospodářských úmyslů, nýbrž exekutivní orgány státní správy, a je z tohoto titulu zavázán, starosti o existenci a sociální pokrok vymýtiti z pocitů a myšlenkového světa těchto lidí, aby se úplně a zcela mohli věnovati svým velikým úkolům, podstatně rozšířeným úkolům moderního státu. Celý princip honorování - i kdyby byl poctivě myšlen - který, jak řečeno, postupuje podle služebního výkonu, tedy podle selektorních zásad, t. zv. liberální princip honorování, sociální době naprosto neodpovídá. Je to krok nazpět do dávno překonaných názorů naprosto protisociálního kapitalistického státu. To je naše zásadní stanovisko. Můžeme spatřovati v automatice, ačkoli má také jisté vady, že totiž by mohla sváděti k čistě formální činnosti úředníků, zabezpečení proti zvůli v prvé řadě, i považujeme to přímo za zločinné jednání vlády a většinových stran, že tento princip zabezpečení, pokud jde o úředníky, nechaly padnouti a že ho nahradily pravým opakem.

Pak máme podle tohoto zákona - abych uvedl další podrobnost - příliš nízké počáteční platy ve všech skupinách zaměstnanců, také pro učitele. Dříve, než se někdo stane úředníkem, státním zřízencem, má prodělati čekací lhůtu. Dobře! Ale tyto čekací lhůty jsou všude a ve všech případech, podíváte-li se na zákon v jeho podrobnostech, příliš dlouhé. To obsahuje netoliko sociální nebezpečí, že mladý člověk, když si chce založiti rodinu, příliš pozdě dojde možnosti, aby mohl existovati, nýbrž také nebezpečí demoralizace úřednického stavu. Nejistota, pokud jde o definitivu, je silným svodem, vzíti úředníkovi páteř, učiniti ho vůči svému představenému a vůči státní správě slabým a bezcharakterním, ze strachu, že by nemohl dosíci definitivy. Čím déle tato čekatelská lhůta trvá, tím větší je nebezpečí, a čím trvá méně, tím více je si toho přáti v sociálním zájmu, ale také v zájmu morální výchovy státního úřednictva.

O systemizaci služebních míst jsem již mluvil. Systemizace závisí podle ustanovení této předlohy od libovůle vlády. Darmo snaží se doporučovatelé tohoto zákona v důvodové zprávě odvrátiti velice nutný pesimismus, tvrdíce, že systemizace provedena bude podle objektivních hledisek proto, poněvadž systemizace znamená kolektivní opatření vlády. Když tedy systemizaci provedou všichni ministři, že prý není dáno nebezpečí nějakého bezpráví, argumentace to, které se každý člověk s jen malými zkušenostmi v tomto státě zajisté bude musiti jen smáti. Dále obsahuje zákon ustanovení o zachování běžných kvalifikací. Co znamená kvalifikace jakožto předpoklad pro ustanovení a povýšení, vzhledem ke skutečnosti, že při této kvalifikaci stala se dnes otázka jazyková a jazykových zkoušek nejdůležitější otázkou, důležitější nežli odborné a jinaké předpoklady, to s hrůzou viděli jsme na tom, co úřednictvo t. zv. menšinových národů v tomto státě v posledních letech vytrpělo. Dále obsahuje zákon ustanovení o činovném, tedy o místních třídách. Vytvořeny byly celkem 4 třídy míst pro činovné. Poznamenávám, že toto rozdělení nestalo se podle sociálních hledisek, nýbrž čistě mechanicky podle počtu obyvatel. Do prvé třídy byly pojati ti, kdož úřadují ve třech nejlidnatějších místech republiky, v Praze, Brně anebo Bratislavě. Ale sociální index, cenový index a drahotní index jsou ve skutečnosti jiné. Máme v Československu z důvodů, které netřeba teprve jednotlivě uváděti, místa s velmi nepatrným počtem obyvatelů, ve kterých drahota životních potřeb vykazuje mnohem vyšší index, nežli v samotných městech s více než 25.000 obyvatelů, především lázeňská místa a j. A je přece charakteristické, že se učitelé, pro něž platí totéž rozdělení skupin míst, z 80% nalézají v místech, která podle počtu obyvatel patří do skupiny D, do čtvrté skupiny místního přídavku. Tedy ani zde potuchy po nějakém sociálním uznání a žádná možnost tyto věci změniti. Pak byly v zákoně zrušeny přídavky na děti pro zaměstnankyně.

Ale také největšího politování hodní mezi politování hodnými, pensisté, musejí prodělati novou dobu strachu a hrůzy, která jim nyní nastává. Od mnoha let bojují staropensisté v tomto státě o úplné postavení na roveň s t. zv. novopensisty. Mnozí z těchto staropensistů nedožili se konce tohoto boje o samozřejmé právo, zemřeli předčasně. Máme pocit, jakoby správa tohoto státu také ještě nadále počítala se zvýšenou úmrtností těchto staropensistů. Působením tohoto zákona na pensijní základnu vyplývá, že se počet skupin pensistů ještě rozmnoží a že působením tohoto zákona budeme míti neméně nežli 5 různých skupin pensistů, z nichž přece všichni ve své aktivitě konali státu a jiným veřejným korporacím tutéž službu, s touže oddaností, s tímtéž idealismem, ba můžeme až do jistého stupně říci, že staropensisté to konali s větším idealismem, neboť pocházejí z doby, ve které víra v autoritu státu a uznání nutnosti, považovati službu za věc nejdůležitější a nejvyšší, stálo v popředí celého dychtění a snažení takovéhoto člověka. A právě s touto skupinou staropensistů zachází se nejhůře.

Především považovali jsme to za nejhroznější nedostatek zákona a ještě dnes to za takový považujeme, že zmocnění vlády bylo takovým způsobem rozšířeno. Nevím, zdali jsme se při počítání velice zmýlili, ale na základě jednotlivých paragrafů tohoto zákona shledali jsme neméně nežli 62 zmocnění. K tomu přistupuje ještě těžké zasahování tohoto zákona do autonomie obcí a jiných samosprávných korporací. Toto zasahování záleží v tom, že se obcím a jiným korporacím zakazuje a znemožňuje, aby svým zaměstnancům a zřízencům lépe platily, aby jim poskytly lepší právní a služební poměry, nežli tomu jest u státu.

Pak ještě jedno ustanovení tohoto zákona, které je neobyčejně zajímavé. Vláda dostala v §§ 97 až 137 také požitky četnictva a vojenských gážistů do všeobecného platového zákona. Musím říci, že to není zcela fair jednání, zařaditi je do zákona a tím odvrátiti pozornost od toho, že se s touto skupinou již samo sebou lépe jedná, nežli se skupinou civilních zaměstnanců. Naše strana podala v senátě před několika měsíci návrh, který se zabývá požitky mužstva v československém vojsku, jímž vojenská služba není jejich povoláním. Tu jsme vám tedy v odůvodnění ukázali, že, kdežto jste požitky mužstva snížili, zvýšili jste v posledních letech požitky důstojníků a rotmistrů mimořádnými přídavky, takže v roce 1923 bylo důstojníkům dáno o 1200 Kč, rotmistrům o 800 Kč ročně více, a že roku 1924 k tomu přistoupilo další zvýšení důstojnických požitků o 2000 Kč, u rotmistrů o 1600 Kč. (Sen. Jokl [německy]: Nehledě k dennímu stravnému!) Také to je pro mentalitu velmi charakteristické, pro způsob, jakým jedná se se skutečně brannou částí vojska, s mužstvem, oproti representantům militarismu z povolání. Ačkoli zákon obsahuje 215 paragrafů, musili sami jeho zastánci, samy měšťácké strany přiznati, jak veliké množství mezer, zároveň také velký počet nemožností, rozporů a nespravedlností zákon obsahuje. Ale na místě, abyste to přiznali a tento nemožný zákon beze všeho ohledu na politickou situaci, abych užil nejmírnějšího slova pro nynější politické poměry, zamítli, sáhli jste - nevím, zdali k uklidnění svého svědomí, anebo abyste jiné oklamali - k prostředku resolučních návrhů, který již dávno jest uznán za ilusorní, jakoby se vláda byla kdy nějakým způsobem starala o skromná přání, která jsou obsažena v resolučních návrzích, jako by byla někdy uskutečnila to, co v resolučních návrzích jest obsaženo. A vezmeme-li k tomu ještě naivnost odůvodnění, že zákon musí býti přijat, jak byl předložen, i kdyby byl sebe horší, poněvadž není možno ho měniti, pak vidíme, jakými zásadami, jež odporují podstatě politického charakteru, dává se většina členů Národního shromáždění vésti ve své kritice a ve svém stanovisku k osnovám zákonů.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP