Schůze zahájena v 10 hodin 25 minut.

Přítomni:

Předseda: Klofáč.

Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niesner, dr Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

138 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Engliš, dr Fatka, dr Haussmann, dr Krčmář, dr Peroutka, dr Roubík, dr Říha, dr Schieszl, dr Slávik.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu 2 měsíců sen. Richterovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj jest přijat.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Zápisy o 19. a, 20. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 4. a 6. května 1926.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru národohospodářskému a ústavně - právnímu:

Tisk 100. Vládní návrh celního zákona.

Výboru ústavně - právnímu:

Tisk 101. Vládní návrh zákona o promlčení pohledávek připadlých československému státu podle mírových smluv.

Předseda: Přikročuji k projednávání denního pořadu.

Na denním pořadu dnešní schůze je opět:

Dalším řečníkem dnes je pan sen. dr Karas. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Karas: Slavný senáte! Zákon z 12. srpna 1921 čís. 349 ukládal vládě, aby příslušnými koeficienty hleděla vyrovnati ty hospodářské nesrovnalosti, které válka se svými důsledky vyvolala, tak aby byly vyrovnány rozpory mezi různými cenami různých výrobků. Vláda uposlechla tohoto povšechného zmocnění a skutečně při průmyslových výrobcích zvýšila dotčené koeficienty 10, 15, 20 ba až 30kráte, vedena jsouc úmyslem zachrániti průmysl před levnější konkurencí zahraniční a umožniti výživu, zaměstnání dělnictvu průmyslovému a přirozeně udržeti finanční poplatní sílu nejen dotčených průmyslových podniků, nýbrž i zaměstnanců, kteří v těch podnicích jsou zaměstnáni. Ale jaký důsledek toto nepoměrné zvýšení koeficientů průmyslových výrobků mělo? Že, kdo potřeboval tyto naše průmyslové výrobky, musil je nepoměrně dráže platiti, než by je platil, kdyby byla otevřena hranice bezcelně, a cizina svými levnějšími průmyslovými výrobky, poněvadž má příznivější podmínky výrobní, mohla nás jimi zaplaviti. Tu každý byl by pošetilým, kdyby kupoval drahé domácí motory, které naše továrny vyrábějí za těžkých podmínek, ať je to Škoda, Českomoravská nebo Laurin a Klement, nýbrž koupil by si lacinější motor Fordův.

Důsledek toho byl, že kdo potřeboval průmyslový výrobek, na př. secí stroj atd., musil ho mnohem dráže platiti, neboť naše továrny byly chráněny před levnější konkurencí zahraniční. A viděli jsme, že proti těmto koeficientům veřejnost celkem se nerozčilovala, shledávala to přirozeným, že musíme náš průmysl chrániti a tomu dělníku opatřiti výživu a že důsledkem toho musí ten, kdo potřebuje průmyslové výrobky, také je dráže platiti.

Vláda však otálela s použitím tohoto zmocnění, když šlo o volání zemědělců, že ani oni nemohou konkurovati s příznivějšími podmínkami zahraničními, ať to byla severní Amerika, Kanada nebo Argentina, a že i oni potřebují podobné ochrany, aby, jak se říká, nepracovaly zadarmo a aby měli také za svou práci nějakou odměnu.

Proti tomuto volání namítalo se, že každá ochrana zemědělství by měla za následek zvýšení vyživovacích předmětů, že by zejména nejchudší vrstvy výrobní, dělnictvo, musilo dráže platiti potraviny, nežli je platí dosud, a toto volání právě způsobilo, že vláda nepřicházela s touto celní ochranou.

Slavný senáte! Z tohoto krátkého úvodu je už patrno, jak zde byl dvojí loket a dvojí měřítko, jedna vrstva, která následkem celní ochrany měla zaměstnání a výživu zabezpečenu, byla vyvážena těžší posicí druhé vrstvy, která musila výrobky kupovati, ale při zemědělství tatáž zásada neplatila. Cizina mohla na základě volné celní hranice zaplavovati nás lacinějšími výrobky zemědělskými a výsledek byl, že zemědělec, který musil kupovati dráže výrobky průmyslové, nemohl prodávati své výrobky dráže, nýbrž laciněji, kdežto každý jiný pracovník v našem státě, když dráže nakupoval, prodával své výrobky dráže.

Jeden z prostředků, jimiž má býti této krisi odpomoženo, shledává se pravidelně v zavedení celní ochrany. Pravím, že to není jediný prostředek - máme jich více - ale dnes je předmětem jednání celní ochrana. Vláda konečně nařízením č. 111 z loňského roku zavedla cla klouzavá, a to k iniciativnímu návrhu národní demokracie, ale brzy se ukázalo, že klouzavá cla nevyhovují. Slouží jenom k prospěchu velikého kapitálu, bursiánům a podnikatelům, ale ani výrobce a dokonce již konsument z toho nic neměl a musil platiti vyšší ceny. Proto je zajímavo, že dnes již národní demokracie sama uznává, že klouzavá cla nejsou prostředkem ke zlepšení této krise, a proto od nich upouští.

Zbývá pouze druhá otázka, otázka pevných cel. Otázka celní ochrany není dnes vůbec rozřešena. Máme národohospodáře, kteří tvrdí, že je lepší úplná volnost hranic. Profesor Macek v rozpočtovém výboru dokazoval, že by bylo štěstí pro nás, kdybychom byli zaplaveni lacinějšími výrobky průmyslovými z ciziny a odstraněna všechna cla, to by prý byl ideál a prospěch našeho státu. (Sen. Zimák: Tak to asi nebolo!) Mám to doslova poznamenáno, že by bylo výhodou pro náš stát, kdyby byl zaplaven lacinějšími výrobky z ciziny.

Jiní zase tvrdí, že celní ochrana býti musí. Vidíme, že státy, které nejdéle vzdorovaly ochraně celní a měly nejdéle celní svobodu, Anglie a dlouho i Severní Amerika, konečně od toho upouštějí a zavádějí ochranná cla někdy hodně vysoká. Cítí to náš průmysl, zejména rukavičkářský, jak těžce se mu importuje do Anglie, která mu znemožňuje svými ohromnými cly dovoz rukavičkářských výrobků, poněvadž chce podporovati průmysl svůj.

Vidíme dnes, že myšlenka, jakoby celní svoboda měla býti ideálem pro státy, pomalu bývá opouštěna a že se nahlíží, že spíše lepší ochranu podávají cla. Tedy naskytuje se otázka, zdali to, co je spravedlivým a dobrým pro průmysl - zavedení průmyslových cel - totéž má býti také spravedlivým a dobrým pro druhý obor výrobní u nás, pro naše zemědělství. (Tak jest!) Myslím, jestliže my si řekneme, že zemědělce u nás ve státě potřebujeme, že zemědělský stav je nutným předpokladem pro existenci našeho státu - a o tom myslím pochyby nikde není - (Tak jest!), že také musíme zemědělství dáti relativně stejnou ochranu, kterou dáváme druhým výrobním oborům. (Tak jest!)

Proti ochraně zemědělství se nejvíce namítá, že prý by to mělo za následek zdražení výživy širokých vrstev konsumentských. Je zajímavo, že při zavedení vysokých průmyslových cel - jak se račte pamatovati, zavedli jsme před třemi léty ochranná cla na motory, automobily, 15-20 tisíc korun na jeden motor - žádných námitek nebylo, řeklo se: Musíme chrániti naše továrny >Laurin Klement<, >Škodovku<, >Českomoravskou< a jiné, aby měly zaměstnání pro dělnictvo, aby mohly vyráběti, musíme je chrániti clem, aby mohly vyráběti. Vidíte, že při jiných clech nebylo těch obav, že by se zdražil ten výrobek, ale při clech zemědělských najednou ty obavy máte.

Dále prakse nám ukazuje, že zavedení cel se nepřenese plně na drobné konsumenty. Když Rakousko v r. 1906 zavedlo zvýšený celní tarif, ukázalo se, že pouhá jedna třetina se přelila do detailních cen konsumentských a dvě třetiny šly na účet velkokapitálu, bank, burs a spekulantů. V rozpočtovém výboru se nám říkalo, že ta cla mají vynésti asi 800 milionů korun. Kdyby byl ten koeficient 6, připadla by z toho jedna třetina na drobného konsumenta, kdežto dvě třetiny by podnikatelé sami státu přinášeli, ale myslím, že u nás vůbec není třeba, aby toto zavedení pevných cel působilo na zvýšení cen v drobném, neboť včera jsme slyšeli zde i při projednávání ve výborech i ve výboru národohospodářském a rozpočtovém, že sice úžasně klesla cena zemědělských výrobků na trzích a ve velkém, ale my konsumenti nevíme o tom nic. Ta houstička, ten rohlíček se prodává u nás tak, jako před rokem po 25 h. (Tak jest!) Říká se povšechně, že l kg hotového chleba má státi asi tolik, co stojí l kg žita. Když tedy loni stál 1 kg žita 2,40 Kč, stál chleba přibližně 2,40 Kč. Dnes, když stojí metrák Kč 120-115, tedy l kg 1,20 až 1,15 Kč, měl by l kg chleba státi 1,15 Kč, ale vidíte někde lacinější chléb proti loňskému roku? Naprosto ne. Vidíte, že to uvízlo zcela někde jinde. Ceny masa také neklesly.

Kdybychom zavedli tato cla, šlo by zcela dobře, aby to postihlo zisky těch velikých podnikatelů, a nepřevalilo se na drobné ceny živnostenské. Zde by bylo potřebí užíti zákona proti lichvě a exemplární potrestání lichvářů. Když bylo možno vykalkulovati ceny cukru cukrovarníkům, bylo by možno vykalkulovati i ceny potravin v drobném a říci: bude-li někdo prodávati za vyšší cenu, bude to pokládáno za lichvu a bude exemplárně potrestán. Pak by zdražení potravin nenastalo, ledaže by se na nějakou dobu zdrželo snížení cen těchto potravin.

Zde přichází návrh strany republikánské, návrh Donátův, podepsaný i námi, který žádá jednak zrušení klouzavých cel a zavedení pevného koeficientu 6. Namítá se, že tento koeficient je příliš vysoký, pak že je jednotný pro všechny položky a že není možno, aby, řekněme na americké sádlo, když my dostatečně sádla nevyrábíme, byla tatáž položka jako na maso nebo vepřové pečenáče.

Proti tomu se dá namítnouti, že je zcela něco jiného takový tarif stanovený a skutečný život. Ve skutečnosti při uzavírání obchodních smluv pravidelně tento koeficient se v těchto smlouvách neobjeví, objeví se výjimkou jen u některých položek, ale nejvíce položek bývá sníženo na polovinu, nebo ještě více. Je to jen pouhá zbraň při uzavírání obchodních smluv, jak bylo již uvedeno.

Problém celní má v podstatě dvojí povahu. Povahu hospodářskou a obchodně-politickou. Povaha hospodářská jeví se v tom, že tou celní smlouvou má býti zabezpečena minimální ochrana tomu dotyčnému odboru, ať je to odbor průmyslový, nebo zemědělský. V odboru hospodářsko - obchodním má ten celní tarif význam, aby ho mohli vyjednavači při uzavírání smluv použíti jako zbraně a donutiti tak druhou smluvní stranu ke koncesím s její strany.

Pokud jde o hospodářskou stránku problému agrárních cel, sleduje její vyřešení odstavec první návrhu Donátova. Bude-li řešení takové, že nebude u všech zemědělských produktů, které jsou uvedeny v čl. II. ministerského nařízení č. 111 z loňského roku, tento koeficient zachován, nýbrž bude stanoven potom smlouvami níže, je jasno, že tím naší zemědělské produkci bude zabezpečena pouze nejnutnější ochrana, bez níž by se tato produkce zemědělská nemohla obejíti. Za těchto okolností nelze očekávati, že by jednání o obchodních smlouvách s cizinou mohlo naše zemědělstva podstatně ochrániti. Tím se ocitáme u stránky obchodně - právní. Nebudou-li naši vyjednávači při uzavírání obchodních smluv míti možnost snižovati agrární cla, nebudeme míti koncesí, za které by ti druzí vyjednávači mohli zase koncedovati našim průmyslovým výrobkům snížení jejich autonomních tarifů celních, čili nebudeme moci vynutiti na nich, aby oni připustili k sobě dovoz průmyslových výrobků našich. Z toho vidíme, že zavedení těch cel není jen ve prospěch jediné vrstvy zemědělské, nýbrž že mají za účel našemu průmyslu umožniti export průmyslových výrobků do ciziny, která se mu brání. Nejlépe to vidíme na Maďarsku.

Mohlo by se snad uváděti, že napředstanovení takových nižších koeficientů celních, které pravděpodobně při smlouvání polevíme, mohlo by se udělati hned, a že bychom se tím vyhnuli třenicím se stranami, které se pokládají za výlučné zastánce širokých vrstev konsumentských. Avšak kdo zná taktiku při vyjednávání obchodních smluv, ten dobře ví, že takové předem již zákonem stanovené, snížení různých koeficientů tou druhou stranou, není pokládáno za nějakou koncesi při smlouvání. Řekne se jednoduše: To jste si udělali zákonem doma, to platí všeobecně. Cizina sleduje dobře jednání v poslanecké sněmovně i senátu a ví, s jakými překážkami se jenom u nás přikročuje k zvýšení těchto koeficientů a ví, že naopak bude snaha ji snižovati. Cizina uvidí, že nebude možno příště zvyšovati ty koeficienty, abychom mohli eventuelně paralysovati její požadavky. Proto tedy, že takového zvýšení není třeba se obávati, nejeví se předem zaručené vázané celní sazby jako nějaká koncese. Aby potřebné kompensace při ujednávání budoucích smluv byly opatřeny, je potřebí jiného postupu. Cíl ten sleduje druhá část návrhu Donátova, která ukládá vládě, aby neprodleně zahájila práce k uzákonění návrhu autonomního celního tarifu tak, aby tento tarif byl zde již v platnosti ještě před uzavíráním smluv našeho státu se státy zemědělskými. Dovolím si však upozorniti na jednu věc. Práce se sestavením nového celního tarifu je tak úžasná, že není možno dávati vládě nějakou direktivu na dva, tři měsíce nebo půl roku, ba ani nechtěl bych říkati do konce tohoto roku. Nejlépe to vidíme na Německu. Tam již po 2 léta připravují autonomní celní sazebník a nemohou s tím dojíti ke konci, ačkoliv je tam území jednotnější, kdežto naše území, vytvořené novými poměry, má různé podmínky výrobní. Srovnejme jen Podkarpatskou Rus a západní nebo severní Čechy. Zde par excellence průmysl a tam par excellence zemědělství. U nás je těžko sestavovati takový autonomní celní tarif, je to práce Sisyfova. U nás není možno, abychom v krátkém čase sestavili celní sazebník. Proto by nebylo ani účelno, abychom přesně předepisovali vládě krátký pevný čas k jeho vypracování.

Nyní jsou nám dány dvě možnosti. Kdyby až do té doby mělo býti sečkáno s uzavíráním smluv obchodních se státy zemědělskými, se kterými je máme uzavírati a do nichž si chceme vynutiti přístup našich průmyslových výrobků, náš stav zemědělský ani průmyslová výroba by toho nesnesly.

Nejlepší příklad toho máme na Maďarsku. Tam dnes nepouštějí naše průmyslové výrobky a zakládají tam vlastní průmyslové podniky. Platí to na př. u kartounů. Odborníci vědí, že Maďarsko pouští kartoun jen čistý, surový, ale zpracování tisky si obstarává samo. Tím náš dělník přichází o výdělek při zpracování kartounů a my nemáme možnosti, abychom to paralysovali. Proto potřebujeme cla. Ale na druhé straně, kdyby měly býti smlouvy uzavírány před ustanovením autonomního celního tarifu, naši vyjednavači by neměli žádné zbraně, aby mohli donutiti cizinu ke koncesím, kterých potřebujeme.

Z toho je viděti, že by se doporučovalo, aby alespoň v nejkratší době, jak si to návrh Donátův přeje, byl stanoven autonomní celní sazebník pro nejnutnější předměty - a ty jsou uvedeny již ve vládním nařízení loňském čís. 111 ve článku I. - ihned, jakmile vstoupí v platnost chystaná agrární cla. Je navrhován koeficient 6, který by měl platnost v samostatném našem sazebníku, na základě kterého by potom mohli naši vyjednávači s druhými státy se umlouvati v zájmu určitých konsumních artiklů. Příkladem je americké sádlo; zajisté nemá u nás nikdo na tom zájmu, aby na tuto potravinu, která je skutečně nutnou potravinou nejchudších vrstev, byl uvalen snad koeficient 6, když víme, že naše domácí tuky nestačí, že naši zemědělci nevyrábějí tolik tuků a že se k nám musejí dovážeti ze zahraničí. To bude věcí podrobného vyjednávání, jak nízko ten tarif v konkrétních případech půjde, ale přece jenom tento sazebník umožní, aby naši vyjednávači obchodních smluv měli pevnou půdu pod nohama, o kterou by se mohli opírati, aby cizí státy měly zájem uzavírati samy smlouvy a aby spatřovaly v těch smlouvách opravdu cenné koncesse, rovnající se těm, které oni nám budou v průmyslových věcech skýtati.

Slavný senáte! Zájem celku naší republiky vyžaduje zajisté, aby veškeré výrobní třídy u nás ruku v ruce spolupracovaly a svoje síly spojily ke společnému blahu. Kdo sleduje v posledních měsících bilance, skutečně se musí pozastaviti nad tím, jak nápadně - sice zvolna, ale přece trvale - naše obchodní bilance klesá. My jsme už skoro na hranicích aktivity a není tedy zajisté možno, abychom při této bezstarostnosti setrvali dále. Ale vedle bilance obchodní máme také bilanci finanční a finanční bilance našeho státu je trvale pasivní. Byla pasivní od převratu a bude v budoucnosti ještě více pasivní. Musíme do ciziny konati ohromné platy na půjčky zahraniční, musíme posílati peníze do ciziny v podobě zisků průmyslových podniků ohromné prémie, které se cizím držitelům akciových papírů podniků u nás umístěných musí vypláceti. Tedy zisky, které průmyslové dělnictvo v našich továrnách vytvoří, jdou za hranice, nezůstanou u nás a naše dělnictvo je vlastně otrokem cizích majitelů akciových papírů.

Tato finanční bilance bude v budoucnosti ještě horší. Neračte zapomínati, že máme před sebou reparační dluhy. Říkalo se, že máme letos splácet na reparace. Jedná se o jejich snížení, neboť 30 až 35 miliard, které máme za státní majetek bývalého starého Rakouska, nalézající se v území Československé republiky zaplatiti vítězné Čtyřdohodě, bychom těžko zaplatili. Prý se sleví, ale není pořád jisto, o kolik; až jak snad Amerika sleví Čtyřdohodě, že snad by Čtyř-dohoda slevila zase nám, ale pod 10 miliard ani největší optimista nechce jíti. Až budeme musit toto uplácet, uvidíte, že naše finanční bilance do budoucnosti bude stále horší. Mv jsme to dosud vyrovnávali aktivní bilancí obchodní, měli jsme velké přebytky cukru a dříví, ale ty budou v budoucnosti stále klesat. Export cukru je stále nižší, dříví věčně také nebudeme moci vyvážeti, ty staré narostlé 80 až 120leté lesy jednak zničila mniška, jednak chamtivost podnikatelů, poněvadž hleděli, dokud dříví je drahé, využíti toho ve svůj prospěch, a výsledek toho bude, že nám tyto dva exportní artikly v budoucnosti odpadnou a my budeme vyvážeti leda dělnictvo. Tedy zájem na této finanční potenci státu nám velí, abychom při řešení hospodářských otázek nedívali se stranicky na tu věc, nýbrž s vyššího hlediska celku a abychom to, co shledáváme prospěšným pro jednu výrobní třídu ve státě shledávali prospěšným také pro druhou stranu. Z těch důvodů bude naše strana hlasovati, pro tento návrh Donátův. (Potlesk.)

Předseda: Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Polach; uděluji mu slovo.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Návrh Donátův žádá dvojí: žádá zrušení článku 2 vládního nařízení ze dne 4. června 1925, které nám za okolností přineslo osvobození od cla, pokud jde o agrární výrobky a mouku, anebo alespoň snížení koeficientu. Za druhé žádá návrh Donátův, aby připraven byl nový autonomní celní tarif, který má býti hotov ještě před začátkem vyjednávání o obchodní smlouvy se všemi těmi státy, které jakožto státy v podstatě zemědělské mají největší důležitost pro budoucnost a rozvoj našeho průmyslu. V odůvodnění návrhu Donátova, jež jsme včera obdrželi a jež částečně jest opakováním důvodů, které svého času předneseny byly při podání pilného návrhu, odvolávají se navrhovatelé na to, že stanovisko celní ochrany, jak je vyslovilo vládní nařízení ze dne 4. června 1925 o pohyblivých clech dnešním hospodářským poměrům již neodpovídá a že právě pohyblivá cla tvořila podstatnou příčinu krise. ve které se nyní zemědělství nalézá. V dalším odůvodnění, jež ovšem ve včerejším tisku není opětováno, při prvém návrhu svého času však bylo uvedeno, míní navrhovatelé, že je pro vývoj národohospodářských a obchodně - politických poměrů našeho státu příznačno, že v osmém roce trvání československého státu stále ještě nemáme autonomního celního tarifu, že se tedy, pokud jde o celní tarif, stále ještě nalézáme na půdě roku 1906, že jsme se, pokud jde o otázku autonomie celního tarifu, stále ještě neodrakouštili. Myslím, že veliká bolest, kterou zde projevuje největší, nejvlastenečtější strana, která se vždy vychloubá svým vlastenectvím, agrárníci, zajisté je také zároveň příčinou toho, že táž vlastenecká a vládní strana od několika let způsobem nejvýš nevlasteneckým sabotovala všechny obchodní smlouvy se státy, do kterýchž náš vývoz pro náš veškerý průmyslový vývoj má tak veliký význam, ba že tyto obchodní smlouvy přímo obstruovala. (Sen. dr. Heller [německy]: Anebo že si za to dala platiti!) anebo, zcela správně, že si za to nechala dávat kompensace a že každého, kdo to chtěl slyšeti, ubezpečovala, že před povolením svých celních požadavků absolutně nepřipustí žádné obchodní smlouvy. Musím doznati, že nesdílíme bolesti nad tím, že v osmém roce trvání československého státu ještě nemáme žádného celního tarifu, že tuto bolest skutečně dovedeme překonati a že je celá řada velmi důležitých věcí v tomto státě, jichž nedostatek v osmém roce trvání tohoto státu zajisté má větší význam, nežli nedostatek autonomního celního tarifu, že pro tento stát také se stanoviska positivního vlasteneckého pojetí existuje celá řada otázek pro život velice důležitých, jichž nedostatek je mnohem více na pováženou, nežli nedostatek zákona, který nejdůležitější životní potřeby obyvatelstva tohoto státu zdražuje, který potíže našeho průmyslu velmi značně stupňuje a který je způsobilý, aby naše jednání o obchodní smlouvy přes všechno to, co protivná strana říká, se všemi v úvahu přicházejícími státy podstatně ztěžovala. Zkrátka, stát měl by skutečně plniti úlohy ještě důležitější, naléhavější a nutnější, jichž splnění sliboval již v prvních letech, ba dokonce namnoze na počátku trvání státu. Ale spěch, který se projevuje v naléhavosti vašich návrhů, ve způsobu, jakým jste tyto návrhy v jednotlivých výborech projednávali, ve zneužití jednacího řádu v národohospodářském výboru, v sofistických argumentech, jež vaši řečníci přednesli ve výborech a také v plenu, tento spěch je zcela mimořádně podezřelý a zajisté důkazem velmi nedostatečné jakosti toho, co touto věcí zamýšlíte.

Ale přistupme k vašemu hlavnímu důvodu, se kterým tuto předlohu přednášíte, k domněle nesnesitelné agrární krisi, ve které se nalézáme. Chci beze všeho objektivně doznati: tak lehké jako v době válečné agrárníci to dnes již nemají. (Výkřik [německy]: To se shoduje!) Tak lehké jako v prvních letech po válce to agrární kapitalisté, které vždy dlužno rozeznávati od malorolníků, již nemají, doba, kdy se platily ceny zvláštní obliby za to, čeho člověk potřebuje pro svoji výživu, zajisté minula, doba, jako r. 1921, kdy se za 100 kg pšenice platilo Kč 449,50, za 100 kg žita 406 Kč, za 100 kg ječmene 367 Kč a za 100 kg ovsa 360 Kč, tato doba minula; ale tím přestalo také něco jiného, totiž doba, kdy tíž agrárníci, kteří dnes říkají, že nelze existovati beze cla, byli vášnivými přívrženci volného obchodu a horovali pro ceny na světovém trhu, které mají býti zachovávány také v Československu. (Sen. Ad. Scholz [německy]: Jsme také dnes pro to, padnou-li průmyslová cla!) Promluvíme o tom ještě, velevážený pane kolego. (Sen. dr Heller [německy]: Nepovídejte nám přece takové věci, takový vyložený podvod!) Přiznávám tedy, že zlatý věk pro agrárníky již minul. (Výkřiky.) Chci také beze všeho přiznati, že se zpomalilo tempo úsporných vkladů v oněch pokladnách, které přicházejí v úvahu pro agrárníky, ačkoli materiál, jejž před několika dny o tom přineslo >PrávoLidu< - nechci uváděti podrobností - zajisté mluví také pro opak. (Sen. dr Heller [německy]: S penězi spekulují pak na celém světě, nečiní ničeho pro zvelebení zemědělství! A kdo pak zavedl ochranná cla? Přece agrárníci, váš Bismarck!) Také doba hypotekárního ulehčení pro část agrárníků asi minula, přiznávám, že vzniklo nové hypotékami zatížení. Ale proč? Poněvadž následkem obohacení agrárníků v prvých letech po válce vzrostla žádost po rozmnožení půdy, a poněvadž kapitalisování vzešlé z cen obilí vytvořilo tak vysokou cenu půdy, že půda byla přeplácena a následkem toho přirozeně také v souvislosti s dalším sociálním vývojem přistoupilo k tomu nové hypotékami zatížení, které pak způsobilo takové potíže. (Sen. Kahler [německy]: Tomu přece sám nevěříte, že jsme přikupovávali půdu?) Pane kolego Kahlere, chci vám dokonce přiznati, netoliko že jste přikupovali, že to bylo ospravedlněné, že přikupovávali malí zemědělci, poněvadž nepatrné množství půdy skutečně nepostačuje a poněvadž touha po větším množství půdy u malých a nejmenších byla velmi pochopitelná. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.) Nevím, proč proti tomu polemisujete, nevytýkám vám to, konstatuji jen, že podle zákona o poptávce a nabídce, je-li touha po půdě větší, ceny přirozeně stoupají, a že stoupání cen ovšem zvyšuje hypotekární zatížení. To jsou věci, které vám beze všeho chci přiznati, které však jsou jen ve velice vzdálené souvislosti s touto otázkou a s tím, co je v ní charakteristické. To tedy chceme přiznati. Ale pánové, je to krise, je to katastrofa zemědělství? Proč jste nemluvili o krisi, když cena pšenice byla 14? Kč v prosinci 1922, v srpnu 1923, když byla byť nikoli tak nízká, přece podstatně nižší, nežli v roce 1925 a v prvních měsících roku 1926, od září 1923 do července 1924 byla nižší. (Sen. Ad. Scholz [německy]: My jsme ten požadavek kladli již vždy, nikoli však čeští agrárníci!) Ale vy jste nemluvili o krisi, poněvadž jste tehdy cítili, že jste ještě příliš slabými, abyste mohli provésti svůj atentát. Mluvíte však nyní, při vyšších obilních cenách, o krisi, poněvadž se politické poměry změnili. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře! Výkřiky.) Nyní mluvíte neustále o krisi a katastrofě zemědělství. Ale pánové, proč nemluvíte o skutečně katastrofálním postavení úředníka, kterému jste pověstným prosincovým zákonem z roku 1922 zkrátili požitky do nemožnosti; proč nemluvíte o katastrofálním a kritickém postavení dělníka a zaměstnance, jemuž podnikatelé, následujíce vašeho příkladu, mzdy a požitky tak hluboko snížili; proč nemluvíte a nemluvili jste o jinakém ztížení hospodářského života, jež má svůj základ v nezdravé hospodářské a daňové politice tohoto státu. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!), proč nemluvíte o každoročním zvyšování železničních tarifů, které nastává skoro s pravidelností přírodního zjevu, a o novém nebezpečí, že tyto železniční tarify zvýšeny budou o 22%, podle jiných dokonce o 33%; proč zamlčujete, abych všechno to shrnul, pobuřující skutečnost, že náklad na živobytí, že daňové zatížení dělníka a zaměstnance stouplo 10-11násobně, že však pracovní příjem nikoli snad podle našeho tvrzení, nýbrž podle čísel a výpočtů úřadu, pro statistiku práce, ve srovnání s dobou předválečnou stoupl průměrně jen sedminásobně? (Výkřik [německy]: Nanejvýš!) Ano, nejvýše. Prosím, u cihlářských dělníků jest podle statistických dat toto stoupnutí sedmi-násobné, u sklářských dělníků 6,8ná-sobné, u kovodělníků 6,3násobné, u dře-vodělníků trochu vyšší, poněvadž stavební činnost musila býti trochu uspíšena, totiž osminásobně, ale u úředníků jen 5,8násobné. Řečník národně - demokratické strany, který zasedal v národohospodářském výboru (Různé výkřiky.) pan kolega Miller, vypravoval hrůzostrašné povídky o velikých příjmech dělníků. Chtěl nám namluviti - ovšem vzbudil tím jen veselost - že dělník má průměrný výdělek 2000-2500 měsíčně. (Smích na levici.) A já myslím, že jsme asi měli ten pocit, aby pan kolega Miller tohoto dělníka zjistil, aby přišel do musea jako obdivuhodná relikvie z podivné doby a poměrů, ve kterých se nalézáme. O tom všem, pánové, jste nemluvili, a náruživost vašich útoků a agresivnost vašeho stanoviska, jak již řečeno, nemají svůj původ v katastrofální situaci, ve které se zemědělství nyní nalézá, nýbrž ve velikém stoupnutí vašeho politického a třídního sebevědomí, které dlužno odůvodniti tím, že se čeští agrárníci po volbách předešlého roku stali nejslibnější stranou českou a že se u německých občanských stran šalebným a obratným sčítáním podařilo, že také strana německých agrárníků se objevuje jakožto nejsilnější. (Sen. Kahler [německy]: Nejlepší počtáře máte přece vy!) My přec nevíme, ježto jste měli jednotnou listinu, jaký je poměr ve skutečnosti, takže tedy není přehnané, když mluvím o šalebné statistice, abych neužil ostřejšího výrazu. Víme, že motiv byl podstatně politický, a to vám chci sděliti z výroku jednoho člena vaší vlastní strany. Již za několik málo dní po volbách ze dne 15. listopadu předešlého roku tvrdil německý agrární poslanec Windirch - cituji >Landpost< z 8. prosince 1925 - že zavedení pohyblivých cel je nezdařeným socialistickým experimentem, (Smích na levici.) a že výsledek voleb dokázal, že většina obyvatelstva touží ven ze socialistického hospodářství. Touží tedy patrně většina obyvatelstva po zdražení chleba -- podle výroků pana posl. Windirsche. Rozhorluje-li se nad tím, že se sociální demokracie dopouští zločinu podkopávání pocitu solidarity zemědělců tím, že odkrývá třídní protivu, která zde je mezi malými a velkými sedláky. Ale tato třídní a zájmová protiva je zde skutečně. Procento - nechci vás zase unavovati číslicemi, které v posledních týdnech, byly v novinách často uváděny - ale procento také samostatných zemědělců, jimž cla přinášejí výhodu je zcela nepatrné. Je nepatrné u samostatných rolníků, je zcela nepatrné u venkovského obyvatelstva a ještě nepatrnější, uvedete-li je v poměr s veškerým obyvatelstvem státu. Statistické umělecké kousky, kterých agrárníci užili, aby dokázali, že se zde jedná o zájem poloviny obyvatelstva, selhávají oproti skutečnosti, že obyvatelé měst, že průmysloví dělníci, že převážná část rolníků samotných mají opačný zájem. Vaše tvrzení v této příčině jsou vyvrácena skutečnostmi. Ovšem chci přiznati, že velká část malých rolníků v této vaší snaze stojí na vaší straně, ale nikoli proto, že zájem je týž. Vždyť také my máme dělníky, kteří jsou tak zaostalými, že podporují anebo trpí politiku podnikatelů. Myslím, že to je otázkou politického a jinakého poučení, a jest zcela jasno, že při silné odvislosti, ve které se na vesnici nalézají malorolníci proti velkým rolníkům, tento vliv je mnohem silnější a že zvyk a spolužití, dovedou podstatně snížiti schopnost úsudku. To tedy jistě nejsou žádné argumenty. (Sen. Ad. Scholz [německy]: Pane kolego, chcete tím říci, že malí rolníci nepotřebují cla na dobytek?) Ovšem, potřebujete cla na dobytek, ale ti, kteří je potřebují, mají opačný zájem oproti oné části zemědělského obyvatelstva, která potřebuje obilní cla. Již to vám ukazuje, že obilní cla jsou sice argumentem pro sedláka, který pěstuje obilí, ale nikoli pro takového, který pěstuje dobytek. (Sen. Ad. Scholz [německy]: Malý sedlák má ze cla na dobytek desetkrát větší užitek nežli velký sedlák. To je jisté!) Vy děláte z malého sedláka, který pěstuje obilí, majitele velkého chléva na dobytek, který podle této vaší theorie po celý rok prodává živý dobytek.