Sen. Šťastný: Slavný senáte! Ve vývoji našeho hospodářství v republice Československé docházíme k řešení jednoho problému, pevných zemědělských cel. Málo platno. Páni navrhovatelé staví svůj návrh na heslo "parita". Mám za to, že toto slovo je pouze heslem. Byl jsem v r. 1921 účasten sjednávání koaličního programu a nemohu říci, že by se to slovo parita nějak blíže určovalo. Ale dnes se přichází na základě tohoto hesla s návrhem pana sen. Donáta a spol. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.) Nám jest především podezřelým spěch, s jakým se tato věc má projednati. Mám dojem, že vláda, právě úřednická nebo, chcete-li, odbornická vláda, jestliže návrh pana sen. Donáta a spol., který prosazuje a patrně prosadí, nebude moci tento návrh provésti. Obávám se blamáže senátu, obávám se toho, že bude senát desauován. To bude ovšem zásluhou oněch, kteří nedomyslili tento svůj krok, kterým zahájili, a velmi radikálně zahájili, tažení pro paritu zemědělství a průmyslu. Postavme tyto dva činitele hospodářsky vedle sebe. Na jedné straně průmysl ze 60% vývozní, na druhé straně zemědělství, které doplňujeme dovozem ca 30.00 vagonů. Pak se taková parita projeví přímo vražedným opatřením pro náš průmysl. (Výkřik: To není ještě parita! - Sen. Toužil: To je málo!) To jsou asi nutné účinky parity. Pan referent mluvil o 20- násobku bývalých rakouských cel, (Výkřik: U průmyslu!) ale jistě nemyslel tím, pane redaktore "Venkova" na pluhy, sečky a mlátičky a zejména ne na traktory. Již před 3 lety, když se jednalo o těchto věcech, bylo konstatováno, že v r. 1922/23 motorové traktory byly už jen dva a půlkrát, ačkoliv pšenice byla ještě přece jen nejméně 10ti násobně drahá proti době předválečné. Vezmeme-li tyto dva fakty (Sen. Sehnal: Ten traktor stál 35.000!) Pane sen. Sehnale. Konstatuji, že 2¹/₂ krát byly dražší v té době, kdy pšenice byla 10kráte tak drahá. (Sen. Hrejsa: A přece ten traktor stál 36.000!) Ale před válkou stál 13 - 14.000. Tady pánové mluví něco o záchraně zemědělců. Jest jí třeba pro malozemědělce, ale ten spěch je velice podezřelý. Bylo tu ultimatum do 1. května, 1. květen je pryč a nic se nestalo. Tento spěch v souvislosti s tvrzením, že tu má býti pomoženo zemědělcům, je podezřelý. Zde se spěchá s ochranou ne pro zemědělce, který půdu vzdělává, ale pro toho, kdo výtěžkem jeho práce spekuluje. Ten malý zemědělec, který skutečně dělá na té zemi, ten prodává hned, když vymlátí, poněvadž na ty peníze, které strží, má již dávno místo, je dlužen a potřebuje jich nutně pro svou rodinu. Jestliže někdo bude vydělávat miliony, tož to budou jen ti velicí, kteří si mohli ten luxus dovoliti a zašili obilí do pytlů a nechali na sýpkách ležeti, až bude dražší. Nechci mluviti výslovně o lichvářích, ale jde tu o záchranu spekulantů a ne o záchranu zemědělců. Jsem povinen, abych připomenul jednu episodu. V roce 1922, a vlastně to již začalo v r. 1921, ale v r. 1922 zaznamenali jsme velké úsilí o redukci mzdy dělníků. Náš průmysl konstatoval, že na zahraničním trhu neobstojí ve světové soutěži a vynucoval redukci mezd, třebaže mzda tvoří nepatrný zlomek v celkové kalkulaci, tuším počítali jsme 5¹/₂%. Řekli jsme: kdyby se jednalo o zpupnost kapitalistickou, půjdeme na krev, ale hovoří-li hospodářské zájmy, každý útok znamená donquichotiádu. Třeba s bolestí, ale dělnictvo se smířilo s tvrdou skutečností a ustoupilo z bojiště se ztrátou jedné třetiny své mzdy. Někde víc než s třetinou a někde to nedosahovalo ještě třetinu. Třeba nedobrovolně, třeba po zápasech. Já bych chtěl připomenouti pánům! tyto doby, kdy dělníci se skřípajícími zuby přijímali ty argumenty národohospodářské a ukázali úctyhodnou obětavost zájmům průmyslu. Prosím, aby pánové zvážili a změřili tu míru vlastenectví u našeho dělnictva. Tehdy se hospodařilo od roku 1919 příliš ve vysokých číslech. Také, když se mluvilo o drahotě, říkávalo se: Ne, to není drahota, vy zase dostáváte veliké mzdy a na konec vyšlo ze všech těch hospodářských sporů hospodářství vysokých čísel. Vezměme Německo. Snad by to bylo pro humoristický časopis. V říjnu 1923 byl jsem v Ženevě, stavěl jsem se ve Stuttgartě u oběda. Vzal jsem si s sebou 3.5 miliard marek - byl jsem v tu chvíli miliardářem - a když jsem poobědval, platilo se za oběd 4 miliardy 200 milionů marek a tu jsem zjistil, že mně schází ještě 700 milionů marek. Ukazuji tím, kam až se dostala inflační politika kolem nás ve státech okolních. My jme namířili jinam. Pánové, bez pomoci dělnictva by to nebylo možno, musily se nasaditi všechny páky a ty páky spočívaly v tom, že se utahoval řemen a třeba dělníci věděli, že jsou biti, nedělali politickou licitaci, raději trpěli na své popularitě, nahot věděli dobře, co dělají. V Německu se to ukázalo. Když se v r. 1924 psalo v novinách, že tam děti padají vysílením hlady, bylo to pravda, ty věci jsem si zjistil. Až do těch konců jsme nemohli přijíti, to jsme neznali, ale dovedli jsme si propočítati věci, kam půjdou, když bude důvěra mas lidových Dělali jsme to tak, že naše koruna skutečně ztvrdla a ministr dr. Engliš mohl říci při slavnostním otevření našeho Bankovního ústavu státního: "Naše koruna není ani ze zlata, ani ze stříbra, ale z práce, řekl bych, z obětí a strádání širokých lidových mas, z toho rozumu, který těmito širokými masami lidu byl dán najevo." Tak vypadá vlastenectví a smysl pro stát na straně dělnictva. Pánové na to zapomněli a přicházejí s briskním resolučním návrhem na suspensi čl. 2. a zavedení v účinnost čl. 1. onoho nařízení z 6. července 1925... (Zpravodaj sen. Sáblík: 6. června!) ... vlastně června. Pánové říkají: My chceme pomoci průmyslu. Já nevím, jak mi někdo pomůže, když dnes platím 2 Kč za předmět, zítra budu platiti již 3 Kč. Ta pomoc je aritmeticky zjistitelná. Já mám připlatiti na kg mouky 90 h a mně se při tom, prosím, za stávajících platů, má dařiti lépe. (Výkřik sen. Sechtra.)

Dělnictvo v roce 1922 svůj osud ať chtě nebo nechtě přijalo, v r. 1922 viděli jsme, že do jisté míry se předpoklady splnily, že skutečně poživatiny šly v ceně dolů. (Sen. Sechtr: A nám se dařilo lépe?) Snad agrárníci dostávali za své výrobky příliš málo, v cenách potravin pro konsumenta se to ovšem neprojevilo. Bohužel trvalo to jen rok a v r. 1924 jsme zažili veliké bouře. Nerad užívám tvrdého slova, ale myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že to byly bouře z hladu, bouře z bídy. Když při stávajících mzdách a při tom ještě redukované pracovní době začnou stoupati ceny potravin a nezbytných denních potřeb - pak se musíme dívati na věc poněkud jinak. Nezapomínejte, že se svým návrhem přicházíte dnes, kdy na jedné straně od r. 1922 máme mzdy snížené o třetinu, a na druhé straně náš průmysl je v krisi v souvislosti s ostatním světem. V Anglii ještě v loni bylo 2¹/₂ milionů dělníků bez zaměstnání. V Anglii, která má moře a všechny možné dopravní prostředky. Není to tudíž naše specialita, nýbrž poměry v našem průmyslu jsou v souvislosti s poměry v průmyslu ostatního světa. K tomu přistupuje, že spousta dělnictva byla propuštěna a je bez existence. Má snad podle gentského systému jakousi podporu v nezaměstnanosti, kterou přijímá od své organisace, to je však příjem minimální, stojící pod mzdou, která byla nedostatečná. To jest armáda nezaměstnaných, která tolik trpí. A pracující dělníci za restringovaného stavu mezd trpí ještě zkrácenou pracovní dobou. Zde ovšem musím odmítnouti co bylo vysloveno jedním z pánů kolegů v národohospodářském výboru dne 23. dubna, že montéři v Českomoravské mají 170 Kč denního platu, snad v určitých případech, při montáži, ale musíme mluviti o tom, že průměrně za dnešního stavu drahoty má montér, kterého velmi dobře znám, nejvýše 300 Kč týdně. A jak vypadají platy těch, kteří nejsou nejlepšími montéry? Ti jdou při plné pracovní době se 150 Kč od výplaty. Před stavte si, že při redukované pracovní době mají také 60 až 80 Kč týdně.

A za tohoto stavu přicházíte s návrhem na zdražení životních potřeb - nevím, jestli se dá říkati: My vám tím, vy průmysloví dělníci, chceme pomoci. (Sen. Sechtr: To my neříkáme!) Podle potřeby to říkáte. (Sen. Sechtr: My máme zemědělce!)

Místopředseda dr. Soukup: Pane kolego Sechtře, prosím snažně o klid, poněvadž tento temperament není obvyklý v senátě!

Sen. Šťastný (pokračuje): Pánové, jak se projeví věc? Mouka podle vašeho návrhu se zdraží o 90 Kč na 1 q, o 90 hal. na kg. Máslo o 1 Kč 75 h, sádlo o 270 Kč. Když uvážíte mzdy, jak jsem je právě uvedl, spočtěte si, co to znamená pro dělnické rodiny. Musily by si znovu odepříti, co dnes kupují. Jestli na tom takoví Sechtrové vydělají, když nebudou lidi kupovati, pochybuji, ale že budou ti druzí mříti, o tom nepochybuji. My známe motivy, jsou to motivy politické. Je to konkurence strany republikánské československého venkova se stranou lidovou, čili našich agrárníků s klerikály. Nevím, kdo koho více žene, ale víme, že si navzájem konkurují, a snad to jsou lidovci, kteří prohánějí naše republikány, a široké konsumentstvo musí tuto zábavu platiti. Opakuji, z hospodářských důvodů se musíme stavěti proti. Nevím, proč také národní demokracie se postavila na stranu těch, kteří chtějí zdražovati. Snad se tu vidí, že se bude něco dávati státním zaměstnancům - pořád ještě ani nevidíme co a kolik - ale páni, kteří vedou těch hořejších 10.000, už přicházejí a berou těm, kterým ještě požitkovým systémem nic nedali.

Jestliže pan sen. Šachl byl tak laskav a téhož 27. dubna přišel se svým návrhem resoluce: "Vláda se vyzývá, aby zabránila zdražování" - a jestliže nám výslovně řekl, že státní administrativa je povinna zakročiti proti zdražování, řekl bych, pokud byla ještě parlamentní vláda, právě pan sen. Šachl svého klubovního kolegu měl ministrem zásobování, a bylo konstatováno, že právě tento ministr zásobování nehnul vůbec prstem. Tehdy mohl se pan kol. Šachl zeptati posledního parlamentního ministra zásobování, jak asi tyto věci jdou. My jsme zde v senátě několik roků slýchali něco jiného. Když se s této tribuny mluvilo proti vázanému hospodářství to byl takový rudý hadr pro krocany, právě pro ty, kteří dnes přicházejí s návrhy, aby cestou administrativní vláda udělala opatření, aby bylo znemožněno zdražování. Vím, že není dobrý poměr mezi tím, co dostane náš agrárník za své výrobky a co konsument platí za mouku, mezi cenou pšenice a cenou mouky, jak ji dostane hospodyně z váhy u kupce, je ohromné rozpětí. Kde se to ztrácí, hledej si, kdo chceš a dovedeš. Když se přichází s pevnými zemědělskými cly, najednou máme chytiti toho, kdo zdražuje. My za takové resoluce pěkně děkujeme, neboť víme, že nám nebudou naprosto nic platny.

Pánové, je to písek do očí mas. Politickohospodářské důvody hovoří pro zavedení pevných zemědělských cel. Chápu, že systém, který nám dal 6.. červen 1925, neznamenal nic. Nepomohl zemědělci a také onomu ne, který není zemědělec. Pro mezinárodní obchodní zahraniční smlouvy pevná hospodářská cla potřebujeme, ale jen jako instrument k jednání. Sabotovaly se v poslední době obchodní smlouvy, to jest těžkým prohřešením na našem národním hospodářství. Ucítil to těžce náš průmysl. Ale nemůže se na nás přiběhnouti ve vysokých botách a nadiktovati nám ultimatum. To je nám trochu nezvyklé a v tomto našem mladém parlamentu se dotud tak nedělo. (Sen. Sáblík: To máte moc krátkou paměť!) Tato forma přímo provokovala. Opakuji však, že dá se věc provésti, ale cestou řádného zákona, který musí býti s této tribuny a v poslanecké sněmovně řádně prodiskutován pod kontrolou celé naší veřejnosti. Tak tomu rozumím. A jedná-li se o pevných zemědělských clech, pak nelze hovořiti o koeficientu 6.

Mluvíme-li o číslech, postavme je vedle sebe: Nynější placené mzdy a onen přírůstek drahoty. Když se bude jednati o pevném autonomním celním sazebníku, musí se jednati o smluvním clu, které tu je pak nezbytným zatímním opatřením. Když loni nebo předloni náš zplnomocněný ministr Dvořáček jednal s Maďary, neměl proti tomu Maďarsku žádný argument v rukou. Vypadal, odpusťte to slovo, jako žebrák u agrárního Maďara. Ten věděl, že se v Československu kupuje 30.000 vagonů obilí ročně. Řekl si: "My jim tam musíme dodávat podle toho, zač dodávala vzdálená Argentina," přizpůsobil se a vydělával na tom. A náš ministr, který hájil náš průmysl, aby náš dělník měl výživu, neměl jim co dát, on je nemohl zadržeti, poněvadž neměl cel, se kterými by mohl operovati. Víme, že hospodářsko-politické důvody vynutí si konečné řešení této otázky a ne diktát agrárníků. Ten odmítáme. Poměry, o kterých mluvím, si vynutí, že věc musí jíti řádnou parlamentní cestou. Nechceme vyvolávati zločiny, ale když ta matka nemá dětem co dát, tak se člověk nediví lecčemus. Musíme se starati o to, aby dělník měl větší příjem, musíme jíti na pány průmyslníky a páni průmyslníci musí povolit pod tím tlakem chladného rozumu a uvažování. A jestliže páni agrárníci roztočili ten železný kruh, my do něho vstoupíme a budeme se zase točit k tomu hospodářství vysokých čísel. Pánové naklánějí plochu republiky k inflaci jako v Německu. Důsledky se projeví a pánové je budou vidět. Snad nebudou chtíti nechat dojíti k tomu, abychom konstatovali, že hlad je vzpoura, že hlad je revolta, že hlad je buřič. Kdyby to činili nepřátelé našeho státu, pak je chápu, prostředek je prostředek, a chci-li vyvrátiti to, co mám nerad, nebudu v prostředcích vybírat. Ale prosím, toto dělají naši vlastenci, tento present přinášejí naši vlastenci, kteří stále mluví o tom státu, jak ho mají rádi, jsou plni vlastenectví, přicházejí s opatřením, které jest největším možným nebezpečím. Z těchto všech důvodů žádám všechny ty, kdo Československou republiku alespoň trochu mají rádi, aby se vyslovili proti návrhu pana sen. Donáta a spol. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup: Další slovo pro návrh má pan sen. Kahler.

Sen. Kahler (německy): Slavný senáte! žádost po ochraně domácího zemědělství nedatuje se teprve ze včerejška nebo dneška, nýbrž přednášeli jsme ji již opětovně. Dřívější koalice, která se vlastně dala vésti jen myšlenkou fikce československého národního státu, na zemědělství nikdy si nevzpomněla, leč když se jednalo o to, aby se mu uložila nová břemena. Dnes, kdy máme jednati o návrhu Donátově, chci vám jednou poněkud blíže vylíčiti celní a obchodní politiku československého státu do dnešní doby.

Od 1. ledna 1922 zaveden byl vládním nařízením autonomní celní tarif, jenž tudíž měl jen prozatímní platnost. K charakteristice tohoto celního tarifu budiž z něho uvedeno jen několik položek, a to ty, jež se týkají nejhlavnějších zemědělských výrobků. Pšenice měla roku 1914 za 100 kg clo 6.30 K a roku 1922 byla osvobozena od cla. Žito mělo roku 1914 clo 5.80 K a roku 1922 bylo osvobozeno od cla. Ječmen měl roku 1914 clo 2.80 K, roku 1922 byl osvobozen od cla. Oves měl roku 1914 clo 4.80 K a roku 1922 byl osvobozen od cla, hrách a čočka roku 1914 clo 2.40 K, roku 1922 osvobozeny od cla, a mouka a mlýnské výrobky roku 1914 clo 15 K a roku 1922 osvobozeny od cla. Československo tedy v tomto celním sazebníku ohledně obilí, luštěnin a mouky, pokud přicházejí v úvahu cla, naprosto bylo přívržencem volného obchodu. Trochu, ale ne mnohem lépe je tomu ohledně jiných zemědělských výrobků. Celní sazby na hovězí dobytek, ovce, kozy a vepře jsou v tomto celním sazebníku oproti předválečným clům zvýšeny asi trojnásobně, clo na koně naproti tomu dosáhlo zvýšení sedminásobného. Přírodní máslo platilo za 100 kg clo 35 K proti 24 K roku 1914, tedy asi o polovinu více, nežli před válkou. Vepřové syrové sádlo, vepřové vyškvařené sádlo a slanina, které před válkou platily 45 K cla za 100 kg, zůstaly v tomto celním sazebníku úplně osvobozeny od cla. Dlužno tudíž konstatovati, že tento celní sazebník nebral žádného zřetele na potřebu celní ochrany pro domácí zemědělství tím, že pro nejdůležitější zemědělské výrobky nezavedl vůbec žádná anebo přece jen zcela nedostatečná ochranná cla.

Podívejme se však jednou, jakým způsobem se ministerstvo financí v tomto celním sazebníku postaralo o erár samotný finančními cly. Tu vidíme zcela jiné násobky. Sůl, která zcela určitě patří k nejnutnějším životním potřebám a které žebrák stejně jako milionář nemůže postrádati, podléhala, nehledě k licenčnímu poplatku, roku 1914 clu 2 K za 100 kg, od roku 1922 dlužno za to platiti 14 K cla, tedy sedmkráte tolik. Syrová káva dříve 95 K, nyní 950 K, pražená káva dříve 120 K, nyní 1200 K a čaj dříve 240 K, nyní 2400 K, platí nyní desateronásobné mírové clo. Celní sazba za kakao a čokoládu zvýšena byla třináctkrát, rovněž tak zvýšena byla celní sazba za tabák bez licenčního poplatku ze 125 na 1625 K.

Nejneuvěřitelnější věci však dovolil si tento celní sazebník, ve kterém se zemědělské výrobě odpírá skoro jakákoli ochrana, ohledně průmyslových cel. Na nejdůležitější výrobky všeobecné spotřeby jsou cla více než dvacetkrát tak vysoká jako smluvní cla, která byla vybírána před válkou. Tak platí obyčejné bavlněné zboží 21 - 23 krát, punčochy a ponožky 24 - 30 krát, vlněné předené zboží 25 krát, klobouky pro muže, ženy a děti 16 - 32 krát, obuv 21 - 34 krát, mýdlo 15 - 30 krát a svíčky dokonce asi 43 krát tolik cla jako před válkou. (Hluk. - Výkřiky sen. Polacha a Luksche.) Pane kolego, nerozčilujte se tolik! Co se zvláště týče potřeb pro zemědělský provoz, tu jeví oproti předválečným clům celní sazby na kolomaz, přikrývky do vozů, pak na zboží sedlářské a řemenářské, jakož i pro kasy a srpy zvýšení 20 násobné, na zboží z obyčejného dříví 25 - 44 násobné, na lakovanou kůži dokonce 40 - 90 násobné. Co se týče zemědělských strojů, je clo na parní stroje asi 19 krát, clo na zemědělské stroje ze dřeva asi 20 krát, na žací stroje 18 krát, na odstředivky dokonce asi 33 krát, na jiné zemědělské stroje ze železa asi 22 krát a na elektromotory, jakých je potřebí u zemědělství při zavedení elektřiny, 36 - 43 krát tak vysoké jako mírové cla. Vůči průmyslu projevoval tedy stát štědrost, která ještě daleko převyšuje nejhorší ochranářství, poněvadž tato průmyslová cla dovoz skoro znemožňují, působí tedy jako prohibiční cla.

A jak to tedy vypadá od 6. června 1925 s agrární celní a obchodní politikou v Československu? Toho dne vstoupilo v platnost vládní nařízení ze dne 5. června 1925, čís. 111 Sb. z. a n. Obsah článku I. může býti charakterisován v ten smysl, že se pro všechny zemědělské výrobky, které v rakouském celním sazebníku z roku 1906 byly podrobeny autonomnímu clu, ale v Československu dosud byly buďto úplně osvobozeny od cla, anebo pro které platil nižší koeficient nežli 6, nyní obnovují zase autonomní předválečná cla s koeficientem 6. Proto byly mezi jiným také pšenice, žito, ječmen, oves, kukuřice, mouka a mlecí výrobky, jisté druhy ovoce, cibule, hovězí dobytek, ovce, kozy, vepři atd. podrobeny šestinásobným autonomním předválečným clům. Ačkoli koeficient 6 nikterak neodpovídá poklesu valuty a je ve velkém nepoměru ke koeficientům použitým u finančních a průmyslových cel, bylo by se zemědělství prozatím až do vydání definitivního celního sazebníku spokojilo s touto úpravou, kdyby po článku I. nebyl následoval ještě článek II. V tomto článku II. zrušují se zároveň cla určená v článku I. pro zemědělské výrobky a zavádějí se pro ně klouzavá cla. Je-li již tato úprava cla na obilí a mouku pro poskytnutí skutečné celní ochrany zcela nepostačitelná, pak stává se postupem při vyšetření obilních cen, směrodatných pro platnost a pro výši cen na obilí a mouku, úplně nemožnou. Vyhlášení cel děje se každého měsíce na základě průměrných cen na obilních bursách pražské, brněnské a bratislavské v době od 10. dne předminulého měsíce až do 25. dne měsíci bezprostředně předcházejícího. Poněvadž na př. pro dobu od 10. listopadu do 25. prosince 1925 zjištěny byly průměrné ceny pšenice 177, žito 127 atd., platí v lednu 1926 tyto celní sazby: pšenice 12.60, žito 11.60 Kč atd.

Nedostatek této úpravy cel na obilí a mouku vysvítá, nehledě k jejich příliš nepatrné výši, bez dalšího z úvahy, že ceny na světovém trhu netoliko od měsíce k měsíci, nýbrž namnoze od týdne k týdnu, ba dokonce ode dne ke dni značně kolísají. Může se tedy státi a stalo se, že cla byla zrušena, ačkoli ceny v dotčeném měsíci byly nižší, nežli v obou předchozích měsících, anebo také naopak. Ukázalo se, že klouzavá cla klesla na předmět spekulace. Domácí zemědělství nemůže trvale býti srozuměno s takovouto úpravou.

Nedosti na tom. Článek II. vládního nařízeni ze dne 4. června 1925 stanoví dále, že ohledně všech ostatních, v článku I. uvedených tarifních položek až na další zůstává v platnosti shora zmíněný, od 1. ledna 1922 platný celní sazebník. V této příčině tedy citované vládní nařízení ve článku II. až na další úplně zase vzalo to, co rolnictvu v článku I. dalo.

Na jeden zemědělský výrobek, zdá se, že vůbec bylo zapomenuto; poněvadž tento nikde není uveden, a přece zabývají se širé krajiny, obzvláště však krajiny našeho německého pohraničního území, jeho pěstováním, míním totiž len. Tam, kde dříve následkem pěstování lnu a lnářského průmyslu byl ještě trochu snesitelný život pro obyvatele těchto krajin možným, panuje dnes největší chudoba, vzniklá tím, že vláda naprosto zanedbává pěstování lnu. Tisíce metrických centů lnu leží ještě neprodány u výrobce a nikdo, ani stát, netáže se psa tom, z čeho tito chudí rolníci mají žíti a kde bráti na živobytí a na daně. K tomu přistupuje ještě v mnohých případech, že půda co do bonity postavena je na roveň půdě v krajinách řepařských.Ale také dělnictvo trpí touto krisí lnářského průmyslu a pěstování lnu a žádáme tudíž s veškerou rozhodností, aby se také pěstování lnu dostalo vydatné celní ochrany. (Souhlas.)

Směr rolnictvu málo příznivý ve zdejší celní a obchodní politice projevuje se však také ještě v jiných směrech. Nestejnost, s jakou se jedná s průmyslem a s rolnictvem, byla ještě podstatně zvýšena administrativním povolovacím řízením při dovozu a vývozu. Případy, kde by se ho používalo k omezení dovozu zemědělských výrobků, jsou velice řídké. Všeobecně bylo tomu tak, že brány na hranicích byly pro dovoz zemědělských výrobků pokud možno široce rozevřeny, naproti tomu pro vývoz vždy zavřeny. K tomu ještě přistupuje, že politika železničních tarifů, která účinně má doplňovati celní a obchodní politiku, vůči požadavkům domácího zemědělství rovněž projevuje málo ochoty.

Zemědělství však není samo, jež trpí touto krátkozrakou celní a obchodní politikou. Mezi ty, kdož tím trpí, patří také stát samotný. Udržováním nízkých cen zemědělských výrobků otřesena byla poplatní síla zemědělských podniků a naše pozemkové knihy podávají nejlepší důkaz, že naše zemědělství jde vstříc novému zadlužení. Vysoké, nespravedlivé, bezohledně vymáhané daně, zaplacení dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku, která je vybudována na zdánlivých hodnotách, zaplacení válečných půjček, upsaných v důvěře v bezpečnost státu a lombardní dluhy vyčerpaly do té míry kupní sílu zemědělského obyvatelstva, že tento nedostatek kupní síly projevuje se také v kruzích průmyslu a dělnických.

"Má-li sedlák peníze, má je celý svět", je staré, ale dnes ještě pravdivé přísloví. Příliš pozdě přichází poznání také v průmyslových kruzích, že také zemědělství potřebuje ochrany. Jen stát samotný nechce přijíti k tomuto poznání, takže bylo teprve potřebí podati pilný návrh, aby došlo k projednání této životní otázky pro rolnictvo. Připouštím, že české bratrské straně nebylo asi snadno tento návrh podávati. Ale zajisté konečně nátlak z kruhů jejího voličstva stal se tak silným, že i nebezpečí rozpadnutí koalice zdálo se českým agrárníkům býti menším zlem.

Také u zástupců spotřebitelů nechce nastati poznání, že také zemědělství, jakožto nejdůležitější činitel každého státu, má právo na možnost živobytí. Musí zde obyčejně platiti záminka, že spotřebitelé, válkou ve své platební schopnosti oslabení, nemohou snésti zdražení všeobecných životních potřeb, že tento důvod není planý, netřeba dlouho vykládati. Chtěl bych se otázati odpůrců agrárních cel: což potřebuje konsumující obyvatelstvo jen mouku, masa, tuky, máslo, vejce atd., nepije také kávu a čaj, nepotřebuje také koření a soli, nemusí kupovati oděv, prádlo a obuv, nepotřebuje také mýdla, domácího a kuchyňského nářadí, papíru atd.? Byla-li při vydání provisorního celního sazebníku kmotrou péče o konsumenty, proč pak tato kmotra nezabránila stanovení vysokých finančních a ještě mnohem vyšších průmyslových cel, která přece také obsahují těžké zatížení konsumentů? Proč musí to právě býti jedině agrární cla, která padla za oběť zdánlivému ohledat na konsumenty? A co říkají naši zemědělští dělníci a obzvláště malodomkáři, kteří stojí v sociálnědemokratickém táboře, těmto celním sazbám? Jsou také oni srozuměni s tím, že sociálně-demokratický tisk zuří proti zavedení zemědělských cel, naproti tomu shledává zcela v pořádku, že cla na kávu zvýšena byla desetkrát, cla na oděv, prádlo, obuv, mýdlo atd. více než dvacet až třicetkrát, ba dokonce čtyřicetkrát proti mírovému clu? (Sen. Polach [německy]: Nyní nám řehněte, kde jsme prohlásili, že jsme s tím srozuměni!) Pane doktore jste pro to, aby průmyslová cla byla snížena? (Sen. dr. Heller [německy]: Ale ovšem!) Vyzkoušíme vás. (Sen. dr. Heller [německy]: Táži se vás, kdy a kde zasazoval se náš tisk, anebo my o clo na kávu?) Vy se tomu nebráníte. (Sen. dr. Heller [německy]: To mluvíte nepravdu! - Hluk.) Ne, naopak. (Sen. dr. Heller [německy]: Vy mluvíte nepravdu!) Ne, to je skutečná pravda. (Hluk.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím, pánové, abyste nerušili pana řečníka!

Sen. Kahler (pokračuje): Vy jste se nebránili nikdy proti průmyslovým clům. (Sen. dr. Heller [německy]: A když to tvrdíte desetkrát, je to desetkrát nepravda!) Pan posl. Schweichhart dovozuje v č. 116 časopisu "Sozialdemokrat", kde se zabývá vývody kolegy dr. Hanreicha: "My, sociální demokraté, můžeme klidně vyčkávati vývoje věcí, čas pracuje za nás." Ano, čas pracuje za vás, nebude to patrně trvati příliš dlouho, až poslední malorolník opustí vaše řady, poněvadž malorolníci docházejí k přesvědčení, že právě v sociálně-demokratickém táboru uspíší se také zkáza malorolníků. Výsledek posledních voleb ukázal, že čas pracuje pro nás, nikoli pro vás. (Sen. dr. Heller [německy]: Neviděli jsme z toho mnoho!) Zajisté více nežli u vás.

Pánové, kdyby se pokles cen zemědělských výrobků projevoval jen přibližně, (Neklid na levici.) musily by dnes býti zaznamenány zcela jiné ceny na trhu životních potřeb. (Hluk na levici!) Zde by vláda...

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Kahler (pokračuje): ... a také zástupcové konsumujících stran měli důvod zakročiti, aby životní potřeby nebyly zdražovány následkem spekulace, která nezná mezí. (Sen. dr. Heller [německy]: Proti tomu se čeští agrárníci vždy bránili!) Skoro veškerá nezemědělská veřejnost obrací se proti agrárním clům, aniž by blíže zkoumala, zdali je skutečně odůvodněno, že cla způsobují zdražení životních potřeb. Chci v této příčině posloužiti konkrétními ciframi, které dokazují, že se ceny hotových potravin řídí velmi málo podle cen obilí, jakmile se jedná o to, aby ceny byly sníženy. Průměr záznamů pražské plodinové bursy, resp. staroměstské tržnice, ukazuje tento obraz: pšenice stála v lednu 1925 za 1 q 257 Kč, housky z 1 kg mouky 6.25 Kč; žito stalo v téže době 234.80 Kč, chléb z 1 kg mouky 2.65 Kč, pšenice stála v únoru 274 Kč, žito v únoru 230.90 Kč, housky z 1 kg mouky 6.25 Kč, chléb 2.65 Kč. V březnu 1925 počala cena pšenice stále klesati a dosáhla v březnu 1926 ceny 188 Kč za 100 kg. Housky však stojí dnes stále ještě 6.25 Kč, ačkoli pšenice zlevnila o 27%. Podobně má se to se žitem. Ačkoli žito stálo v březnu 22.5 Kč, stoupla cena chleba ze 2.65 Kč na 2.80 Kč, v červenci stálo žito 211 Kč, chléb však 3 Kč, až konečně v březnu 1926 znamenala pšenice 122 Kč, tedy byla o 48% levnější nežli roku 1925. V téže době byl chléb prodáván laciněji o celá 3%. (Sen. dr. Heller [německy]: Kdo to zastrkává?) My nikoli. Z těchto cifer lze jasně seznati, jak daleko pokles cen mouky způsobil zlevnění potravin. Jak lze potom ospravedlňovati, že se při zvýšení cen obilí zdražuje chléb a pečivo? Dlužno zdůrazniti, že rolnictvo samo od platnosti celních sazeb, stanovených v článku I. nařízení ze dne 4. června 1925, které činí šestinásobek předválečných cel, neočekává, že dosaženy budou ceny z ledna 1925.

Nemůžeme české agrárníky ušetřiti výtky, že oni, z jejichž řad skoro vždy pocházel ministr zemědělství, následkem přehnaného lpění na koalici, na fiktivní myšlence českého národního státu opominuli pečovati o dostatečnou ochranu zemědělství, jak to činili ministři obchodu pro průmysl. Česká agrární strana podle mého názoru položila největší oběti na oltář republiky, neboť všemi zákony a nařízeními tohoto státu táhne se červená nit, neboť průměrně jsou všechny zákony i nařízení přistřiženy ve prospěch socialistických stran a bylo věru potřebí beránčí trpělivosti českých agrárních voličů, že tito byli tak dlouho srozuměni s jednáním svých vůdců. Konečně, v poslední hodině, ježto nespokojenost českých agrárních voličů jevila se stále více, vzchopila se česká bratrská strana a podala návrh Donátův na ochranu zemědělství. Celní předloha stala se dnes pro zemědělství životní otázkou, a vytýká-li se nám dnes, že postupujeme společně s českou bratrskou stranou, pak vám odpovídám, že jiné německé strany častěji hlasovaly pro skutečné vládní návrhy, které hlavně zatěžovaly občanské kruhy, jako na př. sociální pojištění, stavební zákon atd. V okamžiku však, kdy jednou jiné německé strany činu totéž, křičí prvně jmenované strany, křičí jejich noviny a hlavně židovský liberální tisk nás tupí.

Slavný senáte! Chtěl bych vládnoucí kruhy tohoto státu upozorniti ještě na to, že by nám nic nepomohlo, kdyby se stanovil koeficient sebe vyšší, kdyby se při uzavírání obchodních smluv s jinými státy použilo zemědělských cel, jakožto předmětu výměny a koeficient patrně zase snížil na 3 nebo 4. Žádáme přibližné postavení na roveň s průmyslem a proto nesmí koeficient v žádném případě klesnouti pod šestinásobek předválečných cel. Žádáme dále, aby pro stanovení kontingentu pro dovoz obilí a obzvláště dobytka ministerstvo zemědělství bezpodmínečně se dohodlo se zemědělskými odborovými organisacemi; žádáme, aby stanovena byla minimální celní ochrana pro všechny zemědělské výrobky, čítaje v to len, pod kteroužto ochranu nesmí se jíti ani při uzavírání obchodních smluv.

Pánové! Moje strana se další debaty nezúčastní, poněvadž z této debaty soudíme, že je novým manévrem na průtah věci a poněvadž je škoda času a peněz. Chtěl bych jen vůči socialistickým stranám ještě se zmíniti, že v jejich očích sedlák, ať se clem nebo bez něho, zůstane zdražovatelem chleba, poněvadž přece tohoto argumentu potřebují k vybičování mas. Pro návrh Donátův, jenž přece vlastně je dítětem naší strany, budeme hlasovati poněvadž tento návrh znamená pro nás ryze hospodářskou nutnost. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup: Další slovo má pan sen. Časný.

Sen. Časný: Slavný senáte! K návrhu, který podali pp. sen. Donát, Sáblík, dr. Šrobár, dr. Reyl, Jílek, Šabata a spol., kterému byla přiznána pilnost a který výbor národohospodářský a výbor rozpočtový nám předložily, je potřebí, abychom zaujali patřičné stanovisko.

Návrh pana sen. Donáta a spol. není nikterak odůvodněn, abychom my mohli proň hlasovati. Já jsem si dal na tom záležeti... (Hluk.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Pánové, neračte rušiti!

Sen. Časný (pokračuje): ... abych zjistil ceny, které byly před vypuknutím světové války a porovnal je s nynějšími cenami. Porovnal jsem je podle amerického dolaru a tu sděluji: V předvečer vyhlášení světové války, 24. července 1914, nominovala vídeňská bursa a vy, vážení pánové a dámy, víte, že od onoho okamžiku, kdy byl zavražděn následník trůnu, že ten měsíc ceny již začaly stoupati, takže údaje, které zde přednáším, znamenají, že již tehdy byly ceny vyšší, pšenice stála 26 až 26.60 K, tedy stanoveno k průměru kursu amerického dolaru, který tehdy znamenal 4.94, a přepočítáno podle dnešního, znamená průměr 33.85, činí tato cena v našich penězích 178.15 až 182.26. Slovenské žito stálo 24. července 1914 19.90 až 20.70, což činí v dnešních penězích Kč 136.36 až 141.83. Uvedu vám tedy, pánové, průměrnou cenu pšenice a žita za měsíc leden, únor, březen a duben r. 1926. Vypočítal jsem to, abych vám jasně podal přehled. V měsíci máme čtyřikrát bursu, kterou jsem sčítala průměr vychází takto: Je to parita Olomouc. V lednu pšenice 178.90, únor 182.75, březen 185.87 a průměr za duben obnáší 203.50. Žito v měsíci lednu 142.10, únor 135.37, březen 132.12 a duben 142.80. Když to přepočítáme na naše peníze, tedy vychází zde jasně matematické počítání, že v lednu obnášela cena podle rakouských peněz 27.42 hal., v únoru 26.68, březnu 27.17 a v dubnu 29.69 hal. Uvedl jsem, že v předvečer vypuknutí války stála pšenice 26 až 26.60. Duben letošního roku znamená 29.69. Tyto čtyři měsíce jsem sečítal dohromady a dělil čtyřmi a vyšel průměr 27.74 hal. oproti 26.60, tedy čítám tu vyšší cenu, tj. obilí, které je kvalitativně lepší. Co se týče žita, vypadá to takto: V lednu obnášelo žito 142.10, tedy v korunách rakouských činí to 20.7307, únor činí 19.7505, březen činí 1928 a duben 20.8306, tak že vypadá zde průměr: Za žita 21.52 Kč, oproti při vypuknutí války 19.90. Tedy z toho zde, co je skutečný průměr a parita Olomouc, vychází najevo, že ceny jsou vyšší, než ty, které jsme měli před válkou. Ale chci býti naprosto spravedlivý, poněvadž nemluvím zde já, nýbrž mluví zde bursovní ceny na burse olomoucké s její paritou, a tu dovolte, abych vám řekl, jak to vypadalo v r. 1925. Beru ty nejnižší ceny. Srpen 195 za pšenici, listopad 176.25 a prosinec 188.83 hal. To na penězích před vypuknutím války činí 28.41, za listopad 25.69 a za prosinec 27.57, průměr je zde 27.23. Při žitě je ten poměr takový, že žito v měsíci srpnu stálo 165.33 Kč, v měsíci listopadu 141.62 Kč a v měsíci prosinci 144 Kč, což dělá v srpnu 240.87 Kč, v měsíci listopadu 206.34 Kč a v prosinci 209.99 Kč. To udávám ty nejnižší ceny. Já jsem vám udal, pánové, tedy srpen 195 Kč, listopad 176 Kč a prosinec 188 Kč, ale leden r. 1925 průměr obnáší měsíční 279.20 Kč za pšenici, únor 276.37 Kč, březen 261.62 Kč, duben 237.50 Kč, květen 242.50 Kč, červen 246.62 Kč, červenec 249 Kč. Tedy zde vidíte ceny oproti těm, které jsem propočítal, že jsou více jak o ¹/₃ větší přesto, že mnou uvedené ceny znamenají již vyšší cenu peněz, nežli bylo při vypuknutí války.

U žita máme totéž. Leden 240.10 Kč, únor 236.37 Kč, březen 227.50 Kč, duben 223.75 Kč, květen 226.70 Kč, červen 219 Kč, červenec 221 Kč. Průměrná cena pšenice a žita za rok 1925 byla tehdy vysoká, ale zde třeba, abychom se podívali, jak to vypadá. Vezmu zde průměr jenom měsíc říjen, který je prostřední a jenž činí 425.50 Kč za pšenici a 408 Kč za žito, tehdy naše valuta podle dolaru nestála 33.85 Kč, nýbrž stála 95.30 Kč až 96.36 Kč, takže její průměr obnášel 95.83 Kč a tím se stalo tehdy, kdy byly ty vysoké ceny, že obnášelo to podle peněz z r. 1.914, před vypuknutím války a podle dolaru zlatého 4.94, 21.934 při pšenici, tedy zde byla o 4 Kč cena nižší nežli předválečná, kdežto při žitě dělalo to 20.94 Kč, tedy při žitě již i v r. 1921 obnášelo to o 24 hal. více.