Při otázce, která pojednává o válečných poškozencích, dovolte mi, slavný senáte, abych řekl, že dnes zákon zdánlivě nepatrný je ve skutečnosti velmi závažný, neboť se jedná o statisíce obětí světové války, při které veškeré cenné statky lidstva braly za své jako budovy stavěné na písku, a při níž krev lidská tekla plným proudem rozvodněné řeky.
Budiž mi proto dovoleno říci několik slov k navrženému zákonu. Již oba referenti i předchůdce můj kolega Novák zmínili se o počtu všech těch, kteří v našem státě spadají pod rámec zákona o válečných poškozencích. Počet válečných poškozenců v r. 1924 u nás je 524.708 osob. Koncem roku 1925 máme tento počet menší o 20.000. Je viděti, že rok od roku ta ohromná statisícová cifra se bude menšiti. My bychom si ovšem přáli, aby se netenčily příjmy těch, kteří jsou obětí světové válečné tragedie, nýbrž naopak, aby těžký jejich život umožnil se na tolik, aby aspoň mezi těmito obětmi bylo trochu spokojenosti, bylo trochu klidu.
Ten počet v našem státě, v republice Československé, jest obrazem světové tragedie minulé. Každý dvacátý pátý občan Československé republiky nám stále připomíná všechny ty, kteří světový požár vyvolali. Republika Československá chopila se záchranné práce pro veškeré válečné poškozence hned po svém ustavení. Bohužel při tvoření zákonů na ochranu válečných poškozenců bylo dbáti finanční prosperity státu, v důsledku čehož nebylo dosaženo spokojenosti u válečných poškozenců. Pokud jde o nespokojenost, která se projevuje v určitých kruzích válečných nespokojenců, kteří nedovedou pochopiti, že stát musí bráti ohled na poškozence, kteří ztratili již možnost státi se důležitými činiteli v hospodářském životě státu, tedy tato nespokojenost by nás nebolela. Zabolí nás však u srdce, když si uvědomíme, že na sirotka po padlém vojínu, jak již bylo řečeno, připadne ročně pouhých 600 Kč. Za 1,80 Kč denně má vdova živiti sirotka. Konečně zemře-li vdova-matka, dostane se sirotku 900 Kč ročně.
Jen tak mimochodem se táži, kolik je rodin v našem státě, které potom mohou obstarati existenci sirotka za 900 Kč ročně? Chudí to učiniti nemohou, neboť dnešní neutěšený existenční život pracujícího lidu toho nesnese, a aby tak učinily kruhy bohaté, to ovšem je kapitola sama o sobě. >Daleká cesta - marné volání<, tak již před lety volal, veliký náš básník z doby probuzenecké Karel Hynek Mácha, když ztratil víru v lepší doby.
Tedy 900 Kč ročně na oboustranné sirotky věnujeme. Opakuji, na vojenské koně máme na rok 1926 ve státním rozpočtu více jak 1.100 Kč. Za starého Rakousko-Uherska bývalo zvykem, že jsme poukazovali na to, že na př. na vojenské potřeby státu minulého dáváme více než na kulturní, mravní a osvětové poslání všech národů. Neseme jistě velmi těžce, třeba snad jsme daleci toho, abychom nedovedli chápati význam vojenského koně u nás, když přece jen na tohoto koně dává se daleko více než na život nešťastného dítěte.
Vykazujeme téměř 250.000 sirotků. Při zdravotní prohlídce školních dítek neustále se zjišťuje, že právě sirotci po válečných invalidech jsou nejvíce tuberkulosními. Za takového stavu ovšem nebudeme získávati zdravého dorostu, nebudeme-li napříště chrániti svůj dorost v útlém mládí. Až týž dorost dospěje k mužné době, nedostane se nám ovoce zdravého, nýbrž lidí, kteří nás budou státi ohromné miliony, které nebudou stačiti, abychom prchající život zachránili.
Přikročíme-li konečně k ozdravění těchto poměrů, pak nás to bude státi mnohem více, než kdybychom radikálně jednali hned v prvních počátcích neutěšeného života našeho dorostu. Celkově vzato, nutno jinak doznati, že stát náš aspoň částečně se snažil zachytiti válečné poškozence a uchrániti je před bídou a hladem. Jestli se tak nestalo po každé stránce, tedy nemožno činiti výtky nám, kteří jistě jsme daleci toho, ztotožňovati se s návrhy, které směřují k odbourání důchodů válečných poškozenců. Mluvčí přede mnou nám radil, jak bychom na prospěch válečných poškozenců ve státním hospodářství mohli mnoho uspořiti. Můžeme pana mluvčího ujistiti, že jsme daleci toho, aby se vyhazovalo tam, kde se to jeví zbytečným. Naopak podotýkám znovu, že jsem přesvědčen, co za daných poměrů vykonati se dalo, že jsme vykonali. My jsme začali náš stát budovati na zříceninách. Jiné státy měly to štěstí, že měly vlády, které rozuměly svým národům. Jiné státy měly všechno to, co se nám v minulosti podávalo jen v almužně. Jestliže my za stávájících poměrů musíme napravovati zločiny minulosti, nelze jinak, než že proto jsme nuceni neustále se ohlížeti na finanční prosperitu našeho státu.
Jsme si dobře vědomi tudíž, co vykonáno bylo v zájmu válečných poškozenců těmi, kteří převzali velmi těžký úkol, dopomoci k právům nešťastným obětem světové války. Až na docela nepatrná nedorozumění vykonalo úřednictvo našich úřadoven pro péči o válečné poškozence kus veliké, svědomité práce, která by jistojistě nevykazovala žádných nedopatření, kdyby některé úřady, jak ještě naznačím, správně své povinnosti konaly. Je si přáti, aby největší pečlivost byla věnována nejtěžším poškozencům. Nikterak nás nemůže potěšiti, když čteme na př. bolest válečného invalidy: >Jsem amputován na pravou nohu nad kolenem a v r. 1919 mně bylo uděleno 75 % podpory vzhledem k mé naprosté pracovní neschopnosti. Byl jsem však 24. března obeslán k okresní sociálně-lékařské prohlídce. Mám 12 km cesty k nádraží, 12 km zpět a nelze se diviti, že jsem se domu vrátil celý nemocný.< Snad by bylo daleko rozumnějším, kdyby lékař v tak těžkém případě válečného poškozence dojel přímo k němu. Vždyť třeba se vžíti do duševního rozpoložení někdy zdravých lidí, dnes to mrzáků, jimž světový požár odňal všechnu chuť k jásavému životu, dost již namnoze těžkému neutěšenými sociálními poměry. Zajímavými zůstanou přání válečných poškozenců, projevená v přípise panu ministru sociální péče dr Schieszlovi, odeslaném právě v minulých dnech. V dopise tomto m. j. čteme: >Podle všech zpráv je nám známo, že ministerstvo sociální péče připravuje osnovu zákona, kterým mají býti sloučeny všechny dosavadní zákony o sociální péči a podle kterého mají býti odebrány důchody invalidům do 33 % výdělečné neschopnosti. K tomuto bezohlednému postupu není žádných důvodů. Podle naší evidence, po provedených revisních prohlídkách a revisích všech důchodců, berou důchody jen opravdu ti nejubožejší a nemajetní váleční invalidé. Revisní prohlídky prováděny byly tak krutě, že byly nazývány válečnými poškozenci rozsudky smrti. Za tohoto stavu váleční invalidé uznaní do 35 % výdělečné neschopnosti, jsou již skutečně invalidé těžcí, jsou mezi nimi všichni, ba i poloslepci, kteří mají 33 %, všichni těžce tuberkulosní a se všemi těžkými chorobami vnitřními, takže je nesmírně kruté odebírati všem těmto ubožákům i ty nepatrné renty 1 až 2 Kč denně, které jsou vzhledem k panující krisi v rodinách invalidů jediným příjmem. Protestujeme proti této osnově a žádáme, abv životní zájmy těchto invalidů nebyly vzaty jen na lehkou váhu, již proto, že jde o bytí těch nejubožejších z ubohých.<
Váleční poškozenci prosí ministra sociální péče pana dr Schieszla, aby se přičinil o toto: >Podstatné zvýšení důchodů všem válečným invalidům od 70 % výdělečné neschopnosti, válečným vdovám, sirotkům a pozůstalým. Zrušení § 2 o hranici příjmové a stanoveni jednotné hranice pro válečné poškozence. Uzákonění léčení válečných vdov a pozůstalých po vojínech ve světové válce padlých. Zrušení normálních lékařských prohlídek válečných vdov a pozůstalých. Prodloužení lhůty k přihláškám o důchod na dobu 2 let. Přiznání charitativní péče všem válečným poškozencům podle jich potřebnosti, nikoliv podle směrnic. Vydání nařízení o vyvlastnění bytů pro trafikanty - válečné poškozence.< A dále pak píší váleční poškozenci našemu panu ministrovi sociální péče: >Bída, nezaměstnanost jsou domovem u válečných po-škozenců a nelze již déle mlčeti a lhostejně přihlížeti k tomu, jak podléhají nedostatkům a bídě, co zatím řada nepřátel republiky je podporována, až nejlépe o tom ani nemluviti.<
Mnozí poukazují na značné výlohy, které by povstaly státu uskutečněním těchto požadavků. Má-li stát skoro i miliardu korun na záchranu vybrakovaných bank, tedy opačně nesmí se nikdo z bohatých diviti, když vdova po padlém ze světové války ve chvíli těžkého onemocnění vlastního, aneb svých sirotků dovolává se lékařského ošetření.
Řekl jsem již jednou, že třeba vžíti se do duševního rozpoložení všech těch skutečných obětí světové války. Přál bych si proto a jistě, že si tak přejeme všichni, kteří jsme poznali těžkost života malého člověka v dnešní sobecké lidské společnosti, abychom u nás nemusili slyšeti nebo čísti následující výtky zoufalství, učiněné pod dojmem návrhu na odbourání požitků válečných poškozenců.
>Váleční poškozenci mají celou řadu nepřátel. Víme, že je tak velmi málo smyslu a pochopení pro naše oprávněné požadavky. Je nám konečně již známo, že tak mnohým vlivným jednotlivcům je ta nepatrná péče a výdaje s touto spojené solí v očích a že by byli více než šťastnými, kdyby stát náš zastavil veškerou péči o válečné poškozence vůbec. Jsou to v prvé řadě bohatí jedinci v našem státě, kteří získali světovou válkou. Tito mnohdy se neštítí ani zákroků vedoucích třeba ke zničení jednotlivců. A tak velmi často častují válečné poškozence nejhnusnějšími nadávkami. Je to v druhé řadě i určitá část našeho státního zaměstnanectva, která při každé příležitosti vždy se snaží, aby na položkách pro péči o válečné poškozence ušetřila a tak snížila povinnou státní péči sociální na minimum. Jsou konečně známy i nelidské výroky, jimiž svoje návrhy odůvodňují.<
Možno se potom diviti, když pod dojmem tolika bolestných slov najde se u nás strana, která chce z utrpení a ústrků válečných poškozenců politicky kořistiti? Jistě, že nikoliv. Místo pomocné ruky má se jim dostati lesklých slibů, které není možno uskutečniti v přítomné době. Jsme daleci toho, abychom klidně přihlíželi k tomu, aby podpory pro válečné poškozence dostávalo se lidem jinak zabezpečeným. Jsme proti těmto na celé čáře. Musíme však opačně trvati na tom, aby největším mrzákům život byl umožněn ve zcela jiné formě, než snad někdy se to jeví v nepatrné almužně, která jim byla vyplácena.
Velmi důležitým požadavkem naším v přítomné době musí se státi, aby umožněno bylo starým válečným poškozencům se ještě dodatečně přihlásiti. Či snad nikoho nezabolí slova válečného poškozence v tomto znění:
>Zasílám zamítavé rozhodnutí, jež jsem obdržel. Zasílám toto druhé rozhodnutí, abyste viděl, jaké berou ohledy na člověka válkou zničeného ti, kteří za větrem a v teple seděli tenkráte i dnes s plným žaludkem, a člověk poslouchající zákony jde vstříc k ztrátě svého zdraví i života a nemá dnes nároků na žití. Nechci se již rozepisovati, neboť krev se ve mně napořád bouří.<
Anebo snad myslí někdo, že je správné, když se odmítne na podporu matka, již zemřel syn následkem utrpení přivoděného ve světové válce ? Třeba si připomenouti dopis nešťastné matky, v němž mimo jiné píše: >Nedostávám ještě podnes důchodu, ač mně již dávno náleží. Nemocnice pelhřimovská, kde můj syn Václav Němec zemřel jako vojín, hned v den jeho úmrtí zaslala úředně oznámení o úmrtí, a to 21. května 1921 pod č. 68 s tím, že domáhati se bude podpory za dobu trvání nemoci, ježto ztratila živitele a žádala za zahájení úředního jednání. Žádost o důchod zaslána též a vše na okresní doplňovací velitelství v Jindřichově Hradci. A když loni v listopadu věc urgovala, bylo sděleno, že ani na Zemském úřadě, ani u okresní úřadovny v Táboře se nic nenachází. Tedy plné 4 roky spisy zůstaly ležet bez povšimnutí.
Vážené shromáždění! Řekl jsem, že za tyto věci nemohou ti, kteří déle jak 8 hodin pracují v úřadech určených pro péči o válečné poškozence. Kdo měl příležitost zavítati do místností, v nichž úředníci a zaměstnanci úřadu pro péči o válečné poškozence pracují, tedy musí doznati, že do těchto míst dostali se úředníci a zaměstnanci krajně svědomití, krajně čestní lidé, kteří bez ohledu na své nepatrné příjmy a bez ohledu na zákonem stanovenou dobu pracovní se snaží, aby ve všech případech vykonali svoji povinnost vůči těm nejubožejším v našem životě, vůči válečným poškozencům.
Byla projevena obava, že prodloužením přihlašovací lhůty, totiž vydáním nového zákona, hlásiti se budou i ti, kteří nebyli váleční poškozenci. Máme přesvědčení, že by tak učinili jenom lidé špatní. A pro odkrytí těchto žadatelů máme zde přece důstatek administrativy, která by jistě nedovolila, aby nějaká pijavice chtěla se hojiti na zájmech skutečně potřebných občanů tohoto státu.
Při jisté příležitosti bylo řečeno, že stát by mohl ušetřiti aspoň 200 mil. Kč ročně na válečných poškozencích. To by mělo znamenat snížiti příjem válečných poškozenců skoro o 50 %. Mohl by někdo z vás, pánové a dámy, hlasovati pro podobný návrh? Kdo má srdce a svědomí, jistě by se k tomu nepropůjčil.
Při této příležitosti považuji za svoji povinnost, abych kolegovi Novákovi, který to má snad již tak ve zvyku nebo v povaze píchnout (Sen. Ant. Novák: Konstatoval jsem pouze fakta!) ... zejména do strany československých socialistů, tedy abych mu připomenul, že stačí podívati se jenom do stenografických zápisů bývalého senátu voleného pro prvé období, aby se přesvědčil, s jakou úctou a vážností bylo hovořeno námi, československými socialisty, o životě, práci a působení bývalého ministra sociální péče Gustava Habrmana, právě námi, kteří náležíme do tábora československých socialistů. (Sen. Ant. Novák: Vytýkalo se, že prohospodařil Habrman 236 milionů Kč. - Místopředseda dr Soukup zvoní.) Promiňte, příteli Nováku, jestliže se to tam ocitlo, bylo také něco v >Právo Lidu<, a promiňte, já považuji za svou povinnost, udělám to vždy za každých poměrů, abych i nyní vzal v obhajobu čest strany, k níž mám čest náležeti... (Sen. Ant. Novák: >České Slovo< není strana!) ... ale je to mluvčí strany československých socialistů a můžeme vás ujistiti; byl-li tam nějaký útok, že jsme s tím nesouhlasili! (Sen. Ant. Novák: My jsme to těžce nesli, když to listy vytýkaly!) A my jsme to na tom místě odsoudili.
Velmi krásně a při tom jistě bolestně vzpomíná letošní květnové manifestace válečný poškozenec slovy: >My, válečné oběti vzpomínáme také tento den na krvavé řádění válečné litice, na ničení všech hodnot lidských a při těchto vzpomínkách přisaháme, že i pro nás přijde den sváteční, ve který zúčtujeme s těmi, kteří připravují nám novou Golgatu. Jsme dosud lazary, ale ne bez naděje životní, třebas si nás dnes málo kdo všímá. Přijde doba, kdy váleční poškozenci budou slaviti svůj svátek vítězství. I nám slunko jistě zahřeje.< Kolik slov, tolik slzí a tolik bolestí zničených životů, anebo životů těch, kteří protloukají se jenom životem bídy a ústrků. Kdož by pod dojmem těchto slov nevzpomenul jiných slov mluvených v době války: >Pán Bůh nebeský uložil mně na bedra těžké břímě, polepšiti svět. Jsem knížetem míru a válčím jenom proto, aby dal vítěziti pruskému, německému a germánskému pojmu práva, svobody, cti a mravnosti.< Tak žvanil kníže míru - německý Kaiser Vilém II. Tak mluvil člověk, který docela nic se nestyděl volati za svědka Boha k ohavnému vraždění a mrzačení milionů někdy zdravých lidí. (Hlas z komunistické strany: Ti mu ještě pomáhali a vy budete zrovna tak!) Kdo mu pomáhal? My, českoslovenští socialisté? Když naši lidé byli vedeni na jatky a do žalářů, vy jste zbaběle seděli doma.
>Není nám potřebí omlouvati se pro nic. Jsme mravně a intelektuelně povzneseni nade všechny. Tentokráte uděláme tabulam rasam.< Tak píše v roce 1917 německý profesor Lasson, aby současně k němu německý polní maršál von Haesler dodal: >Je nezbytno, aby naše německá civilisace budovala svoje chrámy na horách mrtvol, na oceánu slz a na chrapotu umírajících.< Kolik bídy ještě prožijí váleční poškozenci snad celého světa, kolik slz ještě bude prolito od vdov a sirotků, než v zapomenutí zapadnou tak ošklivá slova těch, kteří k nim dovolávají se ještě i samotného Boha. Proto nemožno nám ani jinak, než že my, českoslovenští socialisté, stojíme při těch, kteří u nás jsou válečnými poškozenci, jsou vdovami a sirotky, bez ohledu na to, k jaké náležejí národnosti, bez ohledu na to, k jakému náležejí náboženství, nebo politickému přesvědčení, poněvadž jsme si vědomi, že v republice Československé všichni bez rozdílu máme právo na život, na spravedlnost a zejména máme povinnost pomoci těm, kterým světová válečná tragedie vzala všechno! (Potlesk stoupenců řečníkových.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Slovo dále má pan sen. Hartl.
Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Kdykoli se v této sněmovně dotkne někdo otázky péče o válečné poškozence, vzpomenu si vždy na přednášku vrchního štábního lékaře dr Spitzy, správce velkého orthopedického léčebného ústavu ve Vídni, kterou měl v době války. Z této přednášky vzpomínám obzvláště váženého, významného slova, totiž napomenutí k invalidům, aby se nespoléhali příliš na soustrast s nimi, na slíbená místa vrátných a podobně, nýbrž aby podle možnosti se stavěli na vlastní nohy a aby se snažili, by také při zmrzačení pomocí orthopedických pomůcek svou výživu vlastní prací sobě zabezpečili. Tím chtěl vysloviti, že se později asi velmi oslabí všechna ta veliká péče, která tehdy za dob nejsilnějšího pohnutí mysli invalidům a válečným poškozencům vůbec byla slibována. Jak často bylo tehdy vojínům, kteří za nás bojovali, slibováno, že stát a vláda všem, kdož před nepřítelem pozbudou zdravých údů, rovněž i pozůstalým po těch, kdož padli ve válce, nejbohatší měrou poskytnou pomoci a podpory! Tyto sliby, které patrně tehdy byly míněny zcela upřímně, později však vždy více bledly a ustoupily jisté lhostejnosti obyvatelstva, vlády a také parlamentu k válečným poškozencům a k pozůstalým po obětech války, lhostejnosti, která se zrcadlí také ve vládní předloze, jíž se zde dnes zabýváme. Jen touto lhostejností lze vysvětliti, že parlament strpěl, že důležité zákonité ustanovení, již před čtyřmi měsíci prošlé, teprve dnes má býti obnoveno, a že péče o válečné poškozence prováděna byla dále, ačkoli v jednom důležitém bodě zákonitý podklad již neexistoval. Bylo to tehdy, když dne 15. října 1920 správa přímo zasáhla do zákonodárství tím, že v nařízení stanovila, že zákonitý, až do konce r. 1920 povolený drahotní přídavek 50 % pro invalidy vyplácen má býti dále také pro příští rok. Avšak s tím omezením, že od 1. dubna 1921 zastaviti dlužno přídavky všem invalidům, kteří pozbyli méně než 35 % výdělečné schopnosti. To bylo vyslovené zasahování správy do zákonodárství a zapřísahal jsem tehdy slavný senát, aby, háje svá zákonodárná práva, vystoupil proti tomuto protizákonnému nařízení. Bohužel bezvýsledně. A není žádným slavným listem v análech našeho parlamentu, že toto protizákonné nařízení neztroskotalo o odpor parlamentu, nýbrž o odpor organisovaných válečných poškozenců, kteří toho dosáhli, že nařízení musilo býti odvoláno.
Co pak se týče výše invalidních důchodů, kterou se dnes máme zabývati, tož jsem, kdykoli jsem o této otázce mluvil, vždy zastával myšlenku, že je povinností lidskosti, vystupňovati výši invalidních důchodů až k hranicím finanční možnosti. Myšlenka to, na kterou ani v našem invalidním zákonodárství vůbec, ani ve zvláštním ustanovení, kterým se dnes zabýváme, nebylo vzato zřetele. Panuje zde naopak malicherná spořivost, která stojí v přímo zahanbujícím rozporu proti štědrosti pro representativní okázalost a různé slavnostní parády. Ale nejvíce zahanbující je, můžeme říci přímo nemravná myšlenka existenčního maxima, to je myšlenka, že dlužno pečovati o to, aby válečný poškozenec pomocí svého důchodu snad nepřekročil určitého příjmu. Mravnou byla by právě opačná myšlenka, aby totiž válečný invalida musil míti zabezpečeno za všech okolností určité existenční minimum tak, aby když jeho vlastní příjem spolu se zákonitým důchodem tohoto minima, by nedosahoval, musil mu býti poskytnut přiměřený přídavek. Sama sebou zavržení hodná myšlenka existenčního maxima stává se však tím odpornější, je-li toto maximum tak nízko vyměřeno, jak tomu je v našem zákonodárství. Roku 1920, v únorovém zákoně stanoveno bylo toto existenční maximum 4.000 korunami pro samostatně výdělečně činné a 8.000 korunami pro nesamostatně výdělečně činné. Zákonem ze dne 25. ledna 1922 usneseno zvýšení na 6.000 resp. 12.000 Kč a dosaženo tím alespoň malého zlepšení, které však v dubnu 1924 zase odčiněno tím, že obnosy ty sníženy na 5.000 resp. 10.000 Kč. A dnes máme přivolením k vládní předloze tyto nízké sazby opět zákonem ustáliti.
Chtěl bych zde především poznamenati, že jsem se od samého počátku vyslovil proti různému vyměření existenčního maxima pro samostatné a nesamostatné a že také dnes nevidím sebe menšího důvodu pro to, aby se v této příčině samostatným a nesamostatným měřilo různou měrou. Neboť nelze věru bráti vážně důvod, který svého času vláda uváděla, že totiž u samostatných dlužno míti za to, že beztoho nikdy svého plného příjmu nepřiznají, a že následkem toho skutečný příjem dlužno bráti v dvojnásobné výši přiznaného příjmu, je přece zcela neslýchanou myšlenkou, že na pouhou domněnku, na podezření, že ze samostatných sem tam některý své příjmy přizná příliš nízko, chceme, aby stav, pokud jde o invalidní důchody, způsobem tak citelným odstrčiti. To není žádný slušný a přijatelný důvod pro toto zkrácení. Následkem toho budeme samozřejmě hlasovati pro resoluční návrh, podaný s druhé strany, aby toto rozlišování existenčního maxima úplně odpadlo.
Co se týče výše existenčního maxima, dovodil jsem již přede dvěma roky, že také pro nesamostatné stanovená hranice, jakou dnes máme, 10.000 Kč, příliš nízko je vyměřena, a že věru není nespravedlivým požadavkem zvýšiti tuto hranici na 20.000 Kč. Svědčí to o jakési zastrašenosti invalidů následkem skutečně velmi tvrdého zacházení se strany zákonodárství s nimi, když se ve svých nových návrzích spokojují s vyměřením 16.000 Kč jako rovnoměrné hranice pro t. zv. existenční maximum. Následkem toho neobnovil jsem svého dřívějšího návrhu, nýbrž budu se svými soudruhy ve straně hlasovati pro návrhy, které již s druhé strany podle přání válečných poškozenců byly podány. Je velmi na snadě srovnávati naše zaopatření invalidů se zaopatřením invalidů v našem největším sousedním státě, v Německu. Toto srovnání dopadá pro nás přímo k naší hanbě. Chci to na konkrétním příkladě dokázati, vezma za základ srovnání požitky invalidy, 70 % k výdělku neschopného. Německý zákon poskytuje takovému invalidovi se všemi přídavky důchod 9.190 Kč, v Československu obdrží 1.890 Kč, Podle předlohy, o které dnes mluvíme, nastává pro samostatně výdělečně činného takového invalidu při příjmu 6.000 Kč, tedy při překročení t. zv. existenčního maxima o 1.000 Kč, zkrácení důchodu o těchto 1.000 Kč. Obdrží tedy pak jen 890 Kč k důchodu, v Německu však ještě plný důchod 5.190 Kč. Dosáhne-li vlastní příjem dotčeného 7.000 Kč, pak v Československu neobdrží již vůbec žádného důchodu, v Německu ještě 4.781 Kč. U nesamostatných nastupuje tato různost teprve při 11.000 Kč. Tu obdrží nesamostatný ze svého důchodu jen ještě 890 Kč, v Německu 3.144 Kč. Při vlastním příjmu 12.000 Kč zaniká u nás jeho důchod, kdežto v Německu obnáší stále ještě 3.144 Kč. Nad to neobdrží v Československu invalida již vůbec ničeho, kdežto invalida v Německu při příjmu 16.000 Kč stále ještě obdrží důchod 1506 Kč a při vlastním příjmu 17.000 Kč ještě 1.097 Kč. Tolik totiž obnáší v tomto případě t. zv. přídavek za těžké zranění s příslušnými přídavky, a těchto 1.097 Kč zůstane jako důchod, ať vlastní příjem invalidův je jakýkoli. Je tedy předně v Německu snižování důchodu následkem vlastního příjmu velmi mírně odstupňováno a rozšířeno až na dosti vysoký vlastní příjem - 17.000 Kč. - A i přes tento příjem zůstává za všech okolností ještě důchod 1.097 Kč, tedy 58 % invalidního důchodu, jaký Československo předem poskytuje. V tomto říšskoněmeckém vyměřování důchodu spatřujeme přece jistý mravní názor, uznání závazků vůči obětem války a obzvláště vůči invalidům, jimž se podle možnosti pomáhá při utváření jejich dalšího života.
V předloze, kterou se dnes zabýváme, z takovéhoto mravního nazírání, z takovéhoto uznání povinnosti věru mnoho nelze znamenati. Můžeme skoro říci, že tato předloha je vlastně více dokladem špinavého skrblictví v otázce, kterou by bylo dlužno projednávati s vřelým lidským citem. Postrádáme tohoto citu v předloze, shledáváme v celém nemístnou šetrnost, které by nebylo potřebí, kdyby se chtělo šetřiti na jiných stranách penězi, které se vydávají za zbytečné, mnohdy dokonce pochybné účely. Jsou však také věci, při kterých by se byly mohly ušetřiti miliony, na př. kdyby se v pozemkové reformě nebylo při přidělování zbytkových statků s tak mimořádnou noblesou jednalo vůči osobám vyznamenávaným. Posl. Mikulíček poukázal nedávno ve článku ve >Slováku< na to, že z 800 lidí, kteří nabyli zbytkových statků, většina docílila milionových zisků při nabytí svého statku, a tvrdil zejména o jistém pánovi, poslanci, který se vždy ukazoval jako vášnivý obhájce nacionalisticky-protekcionářského provádění pozemkové reformy, že týž vydělal 2 miliony korun na zbytkovém statku, který mu byl přidělen. (Výkřiky německy: Slyšte! Slyšte!) Povážíme-li, že je prý 800 zbytkových statků - přesný počet se přece úředně zamlčuje - pak odpovídá to obrovské sumě, která by v každém případě stačila zlepšiti přiměřeně zaopatření válečných invalidů, obzvláště však také upustiti od omezení důchodů při vlastním příjmu 5.000 nebo 10.000 korun.
My ze všech těchto důvodů samozřejmě nemůžeme učiniti nic jiného, nežli zamítnouti tuto předlohu, naproti tomu však hlasovati pro předložené návrhy na zlepšení. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr Soukup: Dále má slovo pan sen. Reyzl.
Sen. Reyzl (německy): Slavný senáte! Používáme této příležitosti, abychom při projednávání této předlohy vyslovili své sympatie svým bojujícím bratřím v Anglii. Naše prvé slovo dnešního dne platí zápasu anglických dělníků. Od mnoha let trpí Anglie velkou nezaměstnaností. Této skutečnosti pokoušejí se zaměstnavatelé využíti k útoku proti mzdám a pracovní době. Dělníci nalézají se v obraně. Milion horníků byl dne 1. května vyloučen z práce. Až do této chvíle projevilo více než 3,5 milionu dělníků s nimi svoji solidaritu a zanechali práce. Nyní zuří tento nejmohutnější mzdový boj všech časů. My němečtí dělníci stojíme s veškerými svými sympatiemi na straně svých anglických třídních soudruhů, přejeme jim v brzku plného úspěchu a prohlašujeme, že jsme ochotni projeviti svoji solidaritu každým způsobem, jenž je v jejich zájmu a kterého si přejí. (Potlesk u stoupenců.)