Ovšem kapitolou pro sebe je Slovensko a Podkarpatská Rus. U nás v zemích historických již kousek práce v tomto směru bylo vykonáno jednak zásluhou organisace válečných poškozenců, jednak vlivem veřejných činitelů atd., ale na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo v této věci vykonáno dosud velmi málo. A právě tam veliká většina držitelů licencovaných živností, najmě trafik, s naprostým klidem mohla by ponechati část svého příjmu obětem světové války. Žel, i dnes znovu musím konstatovati, že v tomto směru velmi málo se stalo, do jisté míry i vinou úřadů.
Dnes jde o předlohu zákona, jak již pan referent uvedl, podle které do konce roku znovu zákonem je stanoveno existenční minimum, které podmiňuje nárok na důchod, 5000-10.000 Kč. Toto nelze nazvati existečním minimem. U těžkých válečných poškozenců nelze mluviti o tom, že důchod znamená existenční minimum a pochopitelně hranice příjmová tím méně ne. Váleční poškozenci to jistě těžce nesou a tyto otázky plným právem vytýkají.
V posledním čísle >Nového Života< je poukázáno, že v rozpočtu výživa pro jednoho vojenského psa je rozpočtena a povolena obnosem 1200 Kč ročně. Pro sirotka je povoleno na výchovu, výživu, ošacení atd. 400 Kč ročně, když je připočten drahotní přídavek 50%, je to 600 Kč. Je pochopitelno, že podle toho.... (Hlas: Ročně?) ano, kdyby to bylo 600 Kč měsíčně, tak budou váleční poškozenci úplně spokojeni stejně tak, jako v řadě případů dalších jsem již vytýkal ve sněmovně. Dnes opakuji, ne že bych někomu záviděl, kdo potřebuje pomoci, ale, slavný senáte, zde se stále ještě vyplácejí značné miliony emigraci ruské, mezi touto emigrací je značná část těch, kteří v Praze flámují po barech a hospodách a těm se dává těch 600 Kč měsíčně. Mnozí z nich studují, nevím, kolik semestrů a roků za pomoci státu, který svým vlastním lidem to, co jedněm dává měsíčně, druhým dává ročně. Není možno proto vytýkati, že zde bychom snad nepřáli někomu, ale prosím, každý stát, stejně jako každá obec v prvé řadě má povinnost starati se o své příslušníky, a když potom máme té možnosti, s největší radostí pokud naše síly stačí, jsme ochotni přispěti pomocí svou každému slabšímu. Žel, toho prozatím není. Ne, že bych chtěl opakovati a zjitřovati staré rány, ale prosím, když konají se sjezdy válečných poškozenců, pravidelně tam přicházejí zástupci politických stran a slibují invalidům všemožnou péči a podporu. Mám již takovou malou sbírku a kdybych tak pánům ocitoval prohlášení jednotlivých stran, myslím, že by to bylo velice zajímavé. A vzpomínám zde útoků časopisů, kterým byl vystaven náš ministr Habrman, když žádal dodatečný úvěr na válečné poškozence z důvodů, že ministr financí v řádném rozpočtu pro rok 1924 snížil úvěr na válečné poškozence o 266 milionů, přes upozornění, že s tímto obnosem ministerstvo sociální péče nevystačí a že bude nuceno přijíti s dodatečným úvěrem. Tehdy to byl náš ministr, který byl vystaven útokům českých listů našich domácích. Zástupci těchto stran, ať to byl >Venkov<, >České Slovo<, >Pražský Večerník< neměli ani jednou odvahu přijíti také do parlamentu s tím, co žurnalisticky vytýkali válečným poškozencům nepřímo přes ministra Habrmana.
Mohl bych zde uvésti velice značný počet stížností, kde pochopitelně v řadě případů určité vady a nedostatky často se opakují. Upozorňuji ještě na jeden případ. Stalo se nedávno, že ministerstvo sociální péče na podnět presidia vedlo soudní spor s výpomocným zaměstnancem. Tento spor proběhl 5 instancemi, konče u nejvyššího soudu. Ministerstvo sociální péče spor prohrálo, zaplatilo 10.200 Kč útrat a samozřejmě žalované částky. Myslím, že po této stránce tam, kde se jedná o zaměstnance úřadů, zvláště o zaměstnance ne skvěle honorované - velectění pánové, státní zaměstnanci čekají na předlohu, která je dnes osou, kolem které se točí právě náš politický život - kde se jedná o smluvní zaměstnance těch nejnižších kategorií, tam není třeba, abych používal obratů řečnických, když prohlásím, že jistě nemají na růžích ustláno. Tu bylo jen spravedlivé, aby také jejich práce se ocenila, a tak zbytečné spory, které potom vyžadují daleko většího nákladu než podstata, o kterou se jedná, vyvolávány nebyly.
Při předloze zákona, o kterou se dnes jedná, žádám ministerstvo sociální péče, aby v dozírné době, ještě během tohoto roku, předložilo novelu zákona, která odstraní vady a nedostatky, která také upraví poměry válečných poškozenců tak, aby křiklavé stesky, které velmi často se opakují, a žel, že oprávněně, byly odstraněny. Poukáži zde na případ, jak jednají úřady, nejenom sociální péče, berní správy, kde to má pak podstatný vliv na nárok na důchod atd.
Válečná vdova Wagnerová, matka tří dětí v Mikovicích u Kralup, má hospodu. V této hospodě podle přesných výkazů státního pivovaru ve Volovicích vyčepovala za celý rok za 6000 Kč piva. Je to venkovská hospoda, kde se několik litrů za týden vyčepuje. Ale berní úřad jí přiznal 10.000 Kč čistého příjmu. Pochopitelně, že v důsledku toho ztratila nárok na důchod, ale nejenom to, že ztratila nárok na důchod, tato vdova ve své naivitě ve spravedlnost se domnívala, že sociální péčí bude to zjištěno, kde mají možnost to zjistiti na haléř, nepodala odvolání proti výměru berní správy, a v důsledku toho ona, kdyby zde nebylo dostatek skutečného sociálního cítění, podle platných předpisů zákonných, ztratila by vůbec nárok na důchod. Prosím, aby v takovém případě bylo postupováno s největším ohledem.
Další případ, kterých jsem měl několik, týká se ministerstva sociální péče. Vdova Matoušková ve Štveříně u Trutnova byla zbavena důchodu proto, že žije s jiným mužem ve společné domácnosti. Zákon tak praví, bylo by to správné. Ale když jsem ten případ vyšetřoval, zjistil jsem, že ten muž, se kterým ona žije ve společné domácnosti je z jejího příbuzenstva, chorý stařec 75 roků starý. Račte dovoliti, ten, kdo šetření konal a nemusí k tomu býti žádného zvláštního důvtipu, musí uznati, že zde není těch platných předpisů zákonných a že tu neprávem tato chudá vdova byla připravena o důchod.
Poukázal bych ještě na další. Je pravda, že při rozpočtu na rok 1926 ministerstvo sociální péče s částkou pro mimořádnou péči, která je stanovena 3,600.000 Kč, žádné velké zázraky dělati nemůže. To je pochopitelné, a také dnes vidíme, že v řadě případů, kdy váleční poškozenci se osamostatňují, obracejí se na sociální péči, ať je to trafika, postavení budky atd. atd., aby obdrželi půjčku 3000, 4000, 5000 Kč, aby si mohli budku postaviti a zaříditi to nejnutnější, žel, že v řadě případů to trvá příliš dlouho, než tato otázka je vyřízena. Mám zde také takové případy zjištěny, kde jenom namátkou jednotlivé vybírám, je jich daleko více. Invalida Vilém Dvořák z Ďáblic 6. ledna 1925 podal si žádost o půjčku 3000 Kč na stánek a nákup ovoce. Byl v té době 50 % invalidou a několikráte urgoval vyřízení půjčky, až v srpnu 1925 byl předvolán k prohlídce, při prohlídce byl uznán 100 % invalidou, ale půjčka ještě vyřízena nebyla. Chudák 18. října zemřel, a přirozeně, že půjčky se nedočkal. Tedy snažně prosím, aby v případech zvláštního zřetele hodných, kde pochopitelně není potřebí toho strašlivého úředního protahování, toho celého řetězu, aby to šlo ze spisovny do likvidatury a z likvidatury do ministerstva, a mezitím ubožák zemře, aby jednalo se poněkud urychleně.
Mám zde poznamenán další křiklavý případ vdovy Boženy Větrovcové z Kročehlav. I zde, prosím, aby byla sjednána náprava. Ale, kdyby to bylo, jak jsem řekl, jen ministerstvo sociální péče! V úvodu jsem řekl, že v řadě případů ministerstvo sociální péče se snažilo a snaží, aby v mezích dané možnosti prospělo. Ale jsou to stejně také jiné úřady. U příležitosti poslední schůze slavného senátu předložil jsem tu jeden zajímavý případ panu ministrovi železnic. Ministerstvo železnic v Hybernské ulici nahoru směrem k Žižkovu pronajalo místo oboustranně amputovanému invalidovi Koubovi pro stánek k prodeji kuřiva. To místo je přesně podle plánu 1,25 m široké, 2,15 m dlouhé, výměra 2,66 m2. Ten chuďas tam založil svou existenci. A podle dohody ministerstva financí za souhlasu ministerstva sociální péče již dříve bylo pracováno k tomu, čehož v dřívějších dobách nebývalo, že tam, kde trafika je příliš výnosná, mohu-li toho slova použíti, okamžitě přiděluje se druhý invalida. Aby ten jeden příliš neztloustl, tak se mu dává společník. A ministerstvo financí tuto otázku velmi zevrubně sleduje. Řekl jsem, nic se proti tomu nedá namítati. Ten chuďas, když po dlouhých urgencích, prosbách atd. obdržel kousek toho místa, které pro dráhu je bezcenným, postavil si tam betonový stánek dosti značným nákladem a podle úmluvy velmi podrobné a obsáhlé, kterou zde mám v originále, se zavazuje, že ho musí odkliditi do osmi dnů, kdyby to dráha potřebovala atd. Současně se odstavcem 2. zavazuje, že bude platiti roční poplatek 400 Kč. (Výkřik: To je lichva!) To není lichva. Tato smlouva byla uzavřena 26. ledna 1924. Ten chuďas tam prodává, a 17. února 1926 obdržel nový výměr ředitelství Praha-Jih, kde bez dlouhých paragrafů jedním odstavcem ve čtyřech řádkách se jmenovanému sděluje: >Oznamujeme Vám, že podle docíleného výnosu z Vaší trafiky v právě uplynulém roce vyměřili jsme Vám pro běžný rok poplatek ve výši 3.800 Kč.< (Výkřiky: Hanba! - Fuj!)
Velectění! To dělá ředitelství státních drah, Praha-Jih. Snímek podpisu: pan Domažlický. Upozornil jsem zde na tento případ pana ministra, který mně slíbil, že jej dá vyšetřiti. Uvádím-li jej zde, činím to jedině z toho důvodu, aby se takové případy, které opravdu musí drážditi, neopakovaly. Prosil bych, chtějí-li pánové od železnic sanovati zadlužené železnice na účet invalidů, kolik platí nájemce restaurace v Plzni, kolik platí nájemci mnohých výnosných restaurací, a zdali také ministerstvo železnic podrobně sleduje a kouká jim do kapsy na každý haléř. Zde na chudém invalidovi takovýmto způsobem se jedná. A k tomu dovolím si připomenouti ještě, že těsně v té době, kdy obdržel tento výnos invalida Kouba, přišlo ministerstvo financí s návrhem, že mu tam dá slepce, který bude jeho společníkem.
Takto se pečuje u nás o válečné poškozence, aby nikdo z nich nemohl říci, že se nikdo o něho nestará.
Uvádím tento případ a doufám, že podobné případy se již opakovat nebudou, a budou-li se opakovati, ujišťuji slavný senát, že to učiníme znovu předmětem jednání v této sněmovně.
Ještě je zde otázka orthopedických pomůcek. Pokud se jedná o orthopedické pomůcky i v dobách dřívějších bylo po této stránce téměř úplné uspokojení. Invalidům prothesy i v místech velmi obtížných, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde mají daleko na dráhu, a kde je špatné vlakové spojení, do značné míry vyhovovaly. Snížením rozpočtu nastává pochopitelně určitý nedostatek a invalidé mají skutečně oprávněné stížnosti.
Dovolím si dnes poukázati na zbytečné rozčilování vyvolávané v řadách válečných poškozenců ministerstvem financí. Není žádnou tajností, že ministerstvo financí od roku 1924 soustavně sleduje, jak říká, poměrně veliký náklad 5 miliard od počátku výplat důchodů s jedinou snahou, snížiti důchody válečných poškozenců. Ministerstvo financí přicházelo soustavně s požadavkem >odbourati< drahotní přirážku; základní důchod je u sirotka 400 Kč, drahotní přirážka 200 Kč. Tuto drahotní přirážku odbourati je snahou ministerstva financí a vedle toho určitým invalidům, t. zv. lehkým, důchod zastaviti.
Prosím ministerstvo financí, aby k této otázce již nepřicházelo. Domnívá-li se, že republika bude zachráněna, když se na těch několik roků, pokud ještě touto otázkou se musíme zabývati, na obětech světové války bude šetřiti, je na omylu a dopouští se veliké křivdy. Dalo by se šetřiti v mnoha a v mnoha oborech naší správy. Já na to poukázal, pokud jedná se o naše ministerstvo zahraniční, že žijeme na vysoké noze, jako velmoc prvého řádu: Zde nešetří se statisíce, případně miliony, ale na obětech světové války má býti ušetřeno.
Když se jednalo o zkrachované banky a o ředitele bank, kteří brali vysoké tantiemy, zde ministerstvo financí nepostupovalo tak úzkostlivě, aby vyšetřilo, jakým způsobem se hospodařilo a kdo zavinil tyto katastrofy, aby byl pohnán k odpovědnosti, ale kde se jedná o oběti světové války, ministerstvo financí je tvrdé a příliš neúprosné.
Slavný senáte! Před několika týdny proběhla novinami zpráva, že páni zástupci tohoto slavného sboru a současně poslanecké sněmovny pojedou do Jugoslávie oplatiti návštěvu poslanců. Mám k tomu jednu prosbu: Pojedou-li páni zástupci tohoto zákonodárného sboru do Jugoslávie, prosím předsednictvo senátu, aby k programu cesty, který v novinách byl uveřejněn, připojilo návštěvu invalidního domu v Zemuni. Nebude na škodu, když z toho, co je dobré, budeme se učiti. V Jugoslávii v Zemuni zásluhou a pod vedením vzácného našeho přítele Romanadoviče je vybudován útulek pro invalidy, který by mohl býti naší chloubou, a máme jediné přání, aby naše Pohořelice v dozírné době mohly se vyrovnati invalidnímu útulku v Zemuni. Když naši páni zákonodárci nebudou litovati podívati se na ten útulek, jsem přesvědčen, že se budou také starati, aby u nás v ministerstvu sociální péče po této stránce bylo dáno dostatečných prostředků, abychom alespoň částečně mohli vybudovati to, co je v jiných státech. Pokud se jedná o novelu zákona, o kterou žádám, není sporná otázka hranice příjmové, nemůže býti udržitelné jen 5.000 a 10.000, to neznamená žádné existenční minimum - současně však žádám zvýšení důchodů u těžkých válečných poškozenců, poněvadž to, co dnes vyplácíme u nás těžkým válečným po-škozencům, není ani k smrti, ani k životu. Není pro republiku žádnou ctí, a není to pro nás žádným vyznamenáním, jak jsem již zpředu uvedl, že se nemůžeme postaviti po bok jediného evropského státu. O Americe nemluvím, to je pochopitelné, to ponechávám stranou, neboť tam jsou jiné poměry, americké zlato atd. Nemůžeme se tedy postaviti po bok jediného evropského státu, nemáme-li ovšem na zřeteli některé státy balkánské, jako na př. Jugoslávii. Pokud se jedná o péči v invalidních ústavech, mají tam ústavy daleko lépe vybudovány, nežli jsou ústavy naše. Tedy zvýšiti požitky válečných poškozenců na hranici existenčního minima, zvýšiti požitky sirotků a vdov k práci neschopných, potom nemusí se opakovati, aby invalida plným právem poukazoval, jaký obnos je povolen na vojenského psa a jaký na válečného invalidu.
Otázka, o které také pan referent hovořil, jest otázka nových přihlášek. Cifry, které jsem citoval, jsou pochopitelně úřední, ale dnes nemáme žádných úředních cifer o tom, kolik obětí světové války neuplatnilo svých nároků do lhůty zákonem stanovené, totiž posledního prosince r. 1923. V řadě případů, zvláště na Slovensku a Podkarpatské Rusi, vinou úřadů, nikoli vinou poručníků, obzvláště pokud se jedná o sirotky, z pánů notárů, výkonných orgánů I. instance mají někteří tolik sirotků na svědomí, a ti ubožáci jsou dnes úplně bez prostředků. K tomu nelze klidně přihlížeti, je nutno, aby tato otázka byla předlohou v době co nejkratší vyřízena a tam, kde ty případy jsou - je jich velký počet, sám jich znám několik set a ministerstvo sociální péče má jistě větší přehled - aby otázka přihlášek byla znovu projednávána. V určitých případech chápu, že je velice těžké, aby se dnes hlásili s určitou vnitřní chorobou, která je v počátečním stadiu; je třeba zjistiti, zdali choroba je důsledkem světové války. Máme však celou řadu obětí světové války, kde přihlášky učiněny byly, a vinou úřadů nestala se náprava a křivda na těchto obětech nebyla odčiněna.
Poukázal bych ještě na požadavek válečných poškozenců, se kterým se setkáváme na všech jejich konferencích a sjezdech, od kterého si sám příliš mnoho neslibuji, ale přece by zde mohla býti určitá povinnost, povinné zaměstnání válečných poškozenců při hospodářské krisi, jsou zde určité svízele. Stát, obce i soukromníci měli by míti povinnost postarati se o válečné invalidy. Podobný zákon existuje a vidíme jeho výsledky v Německu, kde naši invalidé jsou z práce propouštěni. Z toho důvodu souhlasím, i když přihlížím k potížím, které se zde vyskytnou, s požadavkem válečných poškozenců, aby byl předložen zákon o povinném zaměstnání válečných poškozenců. Ministerstvo sociální péče dnes po 7 létech má určité zkušenosti. A každý, kdo se touto otázkou zaměstnává, velmi dobře ví, kde je to dobré, kde méně dobré, a kde příliš tvrdé. Zákonná ustanovení jsou mnohdy příliš lakonická a tvrdší. Prosím, aby v novele zákona bylo pracováno k tomu, odstranit veškerá, tvrdá ustanovení, jako na př. při lékařských prohlídkách, při stanovení ztráty výdělečné činnosti a pod.
Je samozřejmé, že do té doby, než bude projednávána novela zákona, která musí zlepšit osud válečných poškozenců a zvláště těžkých obětí světové války, není možno, aby ta částka, která zlepšuje důchod zákonem stanovený, a která je známa pod názvem >drahotní přirážka<, byla na přání ministerstva financí, a jak ministerstvo financí toho termínu používá, >odbourána<. V ministerstvu sociální péče je jistě celá řada pánů, kteří mají plné pochopení pro oběti světové války a bylo to právě ministerstvo sociální péče, které musilo svádět úporné boje s ministerstvem financí o každý milion pro tyto oběti světové války. Žádám i druhé úřady, aby v této otázce měly více pochopení. Budeme-li dnes hlasovat pro zákon, o kterém zde bylo referováno, budeme pro něj hlasovat z toho důvodu, že tento zákon má platnost do konce roku. Je to pouze prodloužení dosavadního zákona a doufáme, že do konce roku znovu tento slavný sbor bude se zaměstnávat otázkou péče o válečné poškozence a že ministerstvo sociální péče předloží osnovu zákona, která odstraní vady, nedostatky a tvrdosti dosavadního zákona. (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Fr. Scholz. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. F. Scholz (německy): Slavný senáte! Zřídka zajisté měla některá předloha tak veliký význam pro sociální péči ve veřejném a sociálním životě jako předloha o válečných poškozencích. Stojí-li vláda v této otázce na úzkoprsém stanovisku určiti hranici příjmů, pak je to novým důkazem nesociálního cítění vůči těm, kteří jako nešťastné oběti vyšli z této války. Jestliže podle § 2 zákona o zaopatření válečných poškozenců stanovena je hranice příjmů pro osoby samostatně výdělečně činné na 5000 Kč a pro osoby nesamostatně výdělečně činné na 10.000 Kč, pak je to příkré bezpráví proti existenčnímu minimu vůbec. V návrhu vlády, jenž předložen byl sociálně - politickému výboru k projednání, obsaženo býti má podle téže výměry prodloužení platného zákona do konce roku 1926. Právě tento stát zakládá si tolik na tom, že je průkopníkem v sociální péči. Ale právě u politování hodného stavu válečných poškozenců selhává úplně pravá sociální péče. Pánové vedoucí moci mají sice při všech příležitostech doma i za hranicemi vždy velká slova o demokratické péči, o spravedlnosti atd., ale mezi jejich slovy a spravedlivým činem je veliká propast. Nejraději by pro válečné poškozence uspořádali péči jejich brzkého zmizení, aby tento problém pohřbili. Stanovisko naší strany je to, že jsme proti každému nespravedlivému stanovení hranice příjmů pro válečné poškozence. A když již takováto hranice musí býti stanovena, pak má býti alespoň lidsky spravedlivá. Žádná vláda, žádná společnost není s to nahraditi obětem války to, co ve svém citu pro povinnost vykonaly a vytrpěly. Žádný stát nestanovil nejvvšší hranici a je-li tomu tak, jako na příklad v Německu, pak existuje přiměřené odstupňování a značně vyšší hranice příjmů. Při tom však právě tento stát chce býti průkopníkem a zářným příkladem veškeré sociální péče. Přes 500.000 válečných poškozenců, invalidů, vdov a sirotků zaznamenáváme a želíme v tomto státě po strašlivé dějinné události. Bývalý ministerský předseda promluvil sice ve svém prohlášení ze dne 16. února mnohé pěkné slovo, ale pro péči o válečné poškozence neměl jediného slova, natož pak, aby nějakým skutkem projevil, že vláda jest ochotna tyto politování hodné lidi podporovati. Veškeren lid, netoliko my, nenávidění Němci, nikoli, také hodní, poslušní a státu věrní poddaní, byli nad takovýmto zanedbáváním rozhořčeni a pádným důkazem tohoto spravedlivého rozhořčení je, že se německé a české svazy invalidů sjednotily ke společnému postupu ve své tísni, aby dosáhly pomocí parlamentárních korporací zvýšení hranice příjmů.
Vládní návrh udával jako důvod, že se hospodářské poměry nezhoršily; nýbrž dokonce zlepšily. Chci přes to přejíti, abych takovéto tvrzení vinil ze lži, neboť pak přicházejí pánové vždy hned se svým pečlivě vedeným indexem. Musím však ducha, který se projevuje v takových výrocích, označiti za naprosto nesociálního, jemuž se nedostává srdce a lásky pro nešťastné lidi a jejich osud. Podporovati vydatným způsobem oběti války jest nejen hospodářskou povinností, k jejímuž řešení jest stát povinen. Z povídání o lidskosti a humanitě nemá prospěchu ani jediný občan, nejméně však to přináší válečným poškozencům pomoc a možnost lepšího živobytí. Válečné oběti nechtějí milosti a almužny, nýbrž své dobré mravní právo na odškodnění za všechno, zač krvácely a trpěly. Jestliže v nynější době již ve všech státech, ba dokonce v Jugoslávii, pro válečné poškozence zjednána je lepší pomoc, jestliže tvrdosti zákonitých ustanovení o lhůtě k podání žádostí byly zmírněny a lhůty prodlouženy, kdežto tato věc v našem státě od našich pánů a vládců a jich věrných pomocníků ještě nebyla uznána, pak dlužno to nazvati zahanbujícím a bezohledným. Jestliže zemské úřady za sociální práci nepovažují dále nic jiného, nežli povinnost, že samy musí se jen snažiti, aby zmenšily podpory a tím počet válečných poškozenců a aby systematicky stlačovaly výměru invalidity, pak je to zase vzornou ukázkou ducha, který vane v těchto úřadech.
Právě tak, jak se jedná s válečnými poškozenci samotnými, tak vede se válečným vdovám a sirotkům s vdovskými a sirotčími důchody, které jim příslušejí. Při tom musí tyto ubohé vdovy čekati po celá léta na výplatu své beztak malé pense. Mám zde po ruce křiklavý případ, kde se mně teprve po opětovné osobní intervenci podařilo, že došlo k nové sociálně-lékařské prohlídce. Před dvěma lety brala válečná vdova Berta Hájková ve Velké Štáhli pensi 75 Kč měsíčně. Od posledně vyplaceného důchodu uplynula již 2 léta. Tento důchod byl zastaven na základě výměru ze dne 27. května 1924, č. 53.709 s odůvodněním, že Berta Hájková uznána byla 25 % k výdělku nezpůsobilou. Přes nesčetné urgence proti totomuto neodůvodněnému výměru nebyla jmenovaná dosud předvolána k nové prohlídce. Po 2 roky ji dotyčný úřad těšil sliby. Byla podle lékařského vysvědčení churava a bylo jí poručeno, aby se podle možnosti šetřila. Zasluhuje podle výpovědi primáře dr Boese v Rýmařově pensi plným právem. K tomu je potřebí teprve poslanců, aby se umožnilo, aby konečně po více než 2 letech předsevzata byla sociálně-lékařská prohlídka. Další křiklavý případ přináší nám časopis válečných poškozenců v čís. 2 ze dne 10. února t. r. Tam se vypisuje, že v západoslezské obci Bílé Vodě jistý invalida žádal o sociálně-lékařskou prohlídku. 2 roky musil čekati, nežli se jeho přání vyhovělo. Když konečně po 2 letech, anebo přesněji řečeno po jednom roce a 10,5 měsíce byl povolán k prohlídce, trvalo to po této prohlídce zase dosti dlouho, než obdržel vyřízení stran svého důchodu. On toho vyřízení již neobdržel, nezastihlo ho totiž více na živu, neboť 2,5 měsíce po prohlídce, dne 28. února 1925, zemřel. (Sen. Hartl [německy]: Mohu přednésti podobné případy!) Podpory tedy se více nedožil. Dějí-li se takovéto smutné případy a žádáme-li přiměřeným způsobem energicky za odpomoc, pak jsme označováni jako kverulanti. Na nás úsudek a postup nelze pohlížeti jako na kverulantství, nikoli, náš právní cit pro tyto politování hodné oběti přikazuje nám, abychom zde hledali odpomoc. Legionáři dostávají místa a dobrý plat, ale invalidé musí hladověti. Jejich osudem je pomalé zmírání. Bohatým, zejména českým podnikatelům a kapitalistům odpisují se tisíce na daních, u chudých invalidů se daň nejen vybírá, nikoli, násilně se vymáhá. Pro všechno možné jsou zde peníze, pro veliký militarismus, jehož dílem jsou nové krvavé a nuzné oběti, pro obrovskou zahraniční propagandu a t. zv. representaci, která se neshoduje s našimi poměry, pro delší vojenskou služební povinnost, to všechno, jen ne pro oběti války a jejich vdovy a sirotky. Válečnému invalidovi, jenž má trafiku, která mu zabezpečuje roční příjem 2.700 Kč, odebere se jeho důchod již úplně. (Výkřiky [německy]: Slyšte!) Je to nějaká možnost živobytí? Ve všech zemích, jako na prvém místě v Německu, Rakousku, Francii, Itálii a dokonce v Polsku, mají již zákon pro opatřování míst válečným poškozencům, aby jim zabezpečena byla možnost práce. V zemi velké humanity tento zákon ještě je v nejhlubším spánku. Péče o válečné invalidy je dosti nedostatečná a provádění její v úřadech je k tomu ještě bezohledné, tudíž charakteristické pro ducha, který zde panuje. Volám tudíž jménem lidskosti ke všem spravedlivě smýšlejícím a sociálně cítícím pánům, ba k vysoké vládě samé, aby problém skutečně sociální nekomolili, nýbrž aby jej řešili s plným pochopením a aby zvýšili hranici příjmů podle návrhů naší strany, které se shodují s požadavky organisací invalidů. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Klečák.
Sen. Klečák: Slavný senáte! Ve chvíli, kdy anglické hornictvo vstupuje do gigantického zápasu, . . . . . (Hluk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o klid!
Sen. Klečák (pokračuje):. . . v němž jde anglickému horníku o to, aby obhájil to, co mu po právu náleží, považujeme i my českoslovenští socialisté za nutno prohlásiti, že sympatie naše jsou na straně anglického hornictva. (Souhlas.) Věříme, že zápas anglického hornictva bude událostí světovou, poněvadž jde o boj dvou světů, v němž na jedné straně stojí ti, kteří hájí si právo na život, na druhé straně pak ti, kteří mají dojem, že povinností dělníkovou je dřít, pracovat bez ohledu na to, zdali dostává se mu patřičné a řádné odměny.
Stojíme na straně anglického hornictva již také proto, že jsme si velmi dobře vědomi postavení a poslání anglického hornictva vůbec.