Pátek 23. dubna 1926

Pokud pan kolega dr Hilgenreiner poukázal na to, že by se po úpravě těchto incidentů loňských mohlo pak znovu přikročiti k jednání o návrat pana nuncia do Prahy, musím již dnes prohlásiti zásadní stanovisko své strany, že jsme proti tomuto postupu, poněvadž vidíme, že politický stát církevní je pouhou fikcí (Tak jest!), že tato fikce je také vyjádřena tím, že nedošel zastoupení ve Společnosti Národů v Ženevě, a poněvadž máme za to, že církev nemá míti aspirací politických, nýbrž aspirace čistě duchovní a morální, a že v tom má být její síla a v ničem jiném. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Nuncius nepřekročil svou kompetenci, protestoval pouze proti štvaní proti církvi!)

My velmi těžce neseme, ať se jedná o kteroukoli stranu, poslední nové případy vměšování se činitelů zahraničních také do vnitřních zákonodárných poměrů v našem státě a ohrazujeme se proti tomu, aby Svatá Stolice si osvojovala práva rozhodovati o tom, kdo má a kdo nemá býti členem našeho Národního shromáždění. (Výborně!)

My všichni, kteří jsme s takovou skutečnou úctou vzhlíželi k postavě opata dr Zavorala, jehož mimořádné kvality morální a politické jsme plnou měrou oceňovali, nemůžeme tak klidně hleděti k tomu, aby zde byl určitý diktát, podle něhož dnes pan sen. dr Okánik má svůj mandát do tohoto senátu složiti.

Dovolte mi, pánové, abych jen několika slovy dotkl se problému menšinového u nás. Je mi daleko, abych zde vedl diskusi o otázce, je-li republika státem národním nebo národnostním. My stojíme před železnými fakty, že ve svazku teritoriálním našeho státu žije přes 3 miliony Němců, tedy počet takový, který předstihuje počet obyvatelstva řady moderních států, ať je to Dánsko nebo Švýcarsko nebo kterýkoliv jiný stát menší. S tímto faktem musíme nezbytně počítati, a je to nejenom zájem státu, ale i národa, aby se našly formy, v jakých by bylo lze vyřešiti otázky tyto definitivně.

Mírové smlouvy jsou jakousi magnou chartou menšinové ochrany, ale nemůžeme zavírati oči před tím, že tato menšinová ochrana, jak jí mají na mysli mírové smlouvy, je minimem menšinových ochran a že zůstává volno jednomu každému státu, aby v případech specielních řešil tyto otázky ještě samostatně. Nemůže býti u nás o tom pochybnosti, že to, co se stalo v tom směru, není a nemůže býti slovem posledním, a že zejména otázka autonomie kulturní je problémem, před nímž na trvalo do budoucna oči u nás zavírány býti nemohou a jehož řešení se také naše státní raisona nevyhne. Ovšem je jisto, že pro řešení všech těchto velkých problémů menšinových musí tu býti také nezbytné předpoklady, a že je povinností a úkolem stran obou pracovati k tomu, aby tyto předpoklady zde byly. Prvým předpokladem musí býti uvědomění, že otázka úpravy menšinové otázky v republice Československé jest a může býti. jen problémem vnitropolitickým a nemůže býti problémem mezinárodním, že každá propaganda zahraniční a zejména propaganda zlomyslná řešení tohoto problému oddaluje, místo aby ho přibližovala.

Jsem povinen prohlásiti, že když tuto zahraniční propagandu sledujeme, velmi těžce neseme, když ti z nás, kteří za hranicemi mají možnost věci viděti, v celé propagandě neslyší o našem státu slova uznání, jednoho slova o tom, co náš stát vykonal fakticky velkého, zejména po stránce sociální, kulturní a hospodářské, a že jako lavina letí cizinou samé kverely nemožné, a nedůstojné a nehodné těch, kteří je přednášejí a tlumočí na mezinárodním foru.

Proč vedle jiných věcí se stále poukazuje na to, že jsme v tomto státě menšinou a proč se stále naši přátelé slovenští zařaďují systematicky do druhého národa? Kdybychom měli v tomto systému jíti dále - vždyť kolegové slovenští sami dojdou k stanovisku, které zaujímáme my, aspoň naši soudruzi sociálně-demokratičtí kategoricky od počátku prohlašují, že národ český a slovenský je národ jeden, národ československý, a není důvodu k tomu, aby....(Hluk a výkřiky u senátorů slovenské strany ludové)...

Proč, pánové, máme vykopávati mezi sebou jakoukoli propast, když vývoj věci sám nás povede k permanentnímu, trvalému sbližování. (Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Kdybychom měli podle této analogie jíti do světa, k jakým absurditám bychom musili dojíti? Což, prosím, v říši německé by nebyla celá veliká legie národů, které by stály proti sobě? Což v nářečích, kterými se mluví na Hambursku a Mnichovsku, nejsou velmi veliké rozdíly? Což mezi řečí Francouzů severních a Francouzů du midi, jižních, nejsou veliké rozdíly? Bylo by naivností se domnívati, že je snad jakákoliv snaha, aby slovenská větev byla asimilována. Myslím, že vývoj poměrů v tomto směru ukáže sám nejsprávnější cestu. Je, pánové, jistě velmi trapné... (Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Je, pánové, jistě velmi trapné, když jsme byli před několika týdny svědky výstupů v poslanecké sněmovně při posledním zahájení sněmovních prací... (Hluk a výkřiky senátorů strany ludové a ostatních senátorů slovenských.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje):... výstupů, které v duši každého z nás zanechaly hluboké stopy, když jsme viděli řadu poslanců německo-nacionálních tak neslýchaným cynismem vystupovati proti předsedovi vlády, že nedovolili, aby mohl své vládní prohlášení tlumočiti také v poslanecké sněmovně. Pánové, takovéto výstupy nejsou způsobilé k tomu, aby kladly mosty mezi oběma národy. A jestliže my dnes u nás v senátě ve výboru imunitním čteme podle zahraničních listů zprávy novinářské, že za hranicemi byly proneseny na př. výroky tohoto druhu: >Jestliže dr Beneš nazval republiku Československou srdcem Evropy, mohli bychom my plným právem nazvati republiku tuto slepým střevem Evropy, (Slyšte!) zasluhujícím, aby v zájmu evropské sanace bylo co nejdříve vyoperováno.<

Vážení pánové, to jistě nejsou slova smířlivosti. (Výkřiky. - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Mám za to, že musí býti zde také pevné vědomí, že tento stát československý je fait accompli a že jakýkoliv posun jeho teritoriálních hranic by vedl k nové válce a důsledkům, kterých by nikdo nemohl dohlédnouti.

Musí zde býti vzájemné pochopení psychologické, že stát tento není starým Rakouskem, že není státem opřeným o pilíře dynastie a neseným řadou feudálních rodů a vysoké byrokracie, nýbrž že tento stát, republika Československá, je státem zcela jiným, nežli starý senilní stát rakouský, že naše republika je útvarem neseným miliony živoucích lidských těl a živoucích lidských duší, odhodlaných každé chvíle, kdykoliv nebo odkudkoliv by přišlo nebezpečí jakéhokoliv druhu, učiniti všechno, aby tento stát mohl žíti a pracovati. (Tak jest!)

Vážení pánové, máme-li proto dojíti k úpravě otázky národnostních menšin u nás, nemá-li býti u nás na věky ono rozvrstvení v Národním shromáždění, kde předseda senátu konstatuje, napravo, to je většina, nalevo, to je menšina, máme-li dojíti k eventuelním jiným přeskupením možným a přípustným, rázu národohospodářského a ekonomického, pak se jednou také na straně německé musí uvažovati o nutnosti překonání dosavadního stavu negace, jaký oni mají k tomuto Národnímu shromáždění a k tomuto státu vůbec, poněvadž úprava poměrů menšinových může býti jen organickým produktem přiměřeného politického prostředí, a musí býti také skutky prokazována účast na osudu tohoto státu. (Sen. Fritscher [německy]: My nenegujeme stát, nýbrž jenom panující systém!) S velikou pozorností jsem sledoval vývody pánů kolegů se strany německo-nacionální a Svazu německých zemědělců, pana kolegy Luksche a jiných, kteří prohlašovali zde svou radost nad tím, že vláda koaliční již neexistuje, a křižovali se před tím, aby k jejímu návratu nedošlo. Ale ani jediným slovem nebyl pronesen soud o tom, co má nastati místo vlády koaliční, nebo co má nastati místo vlády odbornické, co má nastati konkrétně a positivně. (Senátor Fritscher [německy]: Koalice nespočívala na podkladu hospodářském, nýbrž také jenom na nacionálním!)

Odvolávají-li se pánové v tomto směru na příklad Švýcarska, pak prosím, nemáme ničeho proti tomu, abychom dospěli k poměrům švýcarským. Pánové drazí, ten problém není však tak jednoduchý. Kdo byl ve Švýcarsku, ten ví, že tam máme příslušníky tří národů, ale máme tam jen jediný politický národ švýcarský. A jestliže tento stát švýcarský překonal tak ohromné převraty světové, jako byla světová válka, aniž se jakýmkoli způsobem dal strhnouti na tu neb onu stranu, je to důkazem takové ohromné resistence státní myšlenky ve Švýcarsku, že u nás o tom nemáme ani představy. (Souhlas.)

Budiž mi dále, vážení pánové, dovoleno, abych se dotkl několika slovy také vývodů pánů kolegů klubu komunistického. Kdo se na věc dívá střízlivě, nemůže býti na pochybách o tom, že vláda úřednická je ve svém základě produktem negace na straně komunistické a produktem její totální bezradnosti v těchto poměrech. (Sen. Šturc: Tedy ne nemohoucnosti koalice!) My se pamatujeme, pánové, na doby, kdy v tomto senátě ještě vystupoval klub komunistický v síle asi čtyř mužů a kdy jeho hlavním mluvčím byl kolega Matuščák. Dnes se poměry změnily. Dnes místo čtyř máme jich zde dvacet, ale změnily se pouze poměry ciferně, ve věci samé se nezměnilo ničeho. Dvacet mužů není dnes ničím jiným v senátě než tím, čím byl bývalý klub čtyřčlenný, pokud jde o jeho zasahování do agendy senátu a o jeho celé parlamentární vystupování.

S velikým interesem sledoval jsem řeč pana kolegy dr Housera, jíž on ohlásil vstup klubu do této sněmovny. Viděl jsem, že to, co on pronesl, nebylo ničím jiným, nežli ze dvou třetin recepcí toho, co obsahoval volební program sociálnědemokratický. Strana komunistická získala několik set tisíc, snad na milion hlasů při posledních volbách do Národního shromáždění, ale tento velký počet hlasů strany komunistické neznamená její sílu, nýbrž naopak její slabost. Je to patrno z celého vystupování této strany; ten, kdo čekal nějaké akce od 15. listopadu, dodnes se jich nedočkal a také nedočká, poněvadž ta různorodost voličstva, jež se shromáždilo a skoncentrovalo na kandidátní listině komunistické strany, je tak hluboká a dalekosáhlá, že o nějaké jednotné akci, která by se akcí vůbec mohla jmenovati, nemůže býti v tomto případě ani řeči.

Jestliže jsem nedávno před třemi až čtyřmi dny četl ve >Večerníku Rudého Práva<, že se konal v Praze tak zvaný Všedělnický sněm zástupců různých závodů a továren v republice a že na tomto tak zv. sněmu intervenoval také policejní úředník republiky, je mi tento jediný prostý fakt barometrem situace, jaká dnes v komunistické straně je. (Hluk.) Věc, která by před čtyřmi až pěti lety byla nemožnou, je dnes považována za pochopitelnou, (Sen. Šturc: V demokratické republice!) za přirozenou a strana nemá síly, aby taková prostá, jednoduchá fakta jakýmkoliv způsobem odstranila.

Pan kolega dr Houser a jiní řečníci z klubu komunistického... (Hluk. - Výkřiky komunistických a sociálně-demokratických senátorů.) Dovolte mně, abych pokračoval.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím, nevyrušujte řečníka!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Pan kolega dr Houser volal s velikým důrazem po jednotné frontě proletariátu a toto jeho volání vyznělo v pozvání naší strany, abychom umožnili jednotnou akci zákonodárnou v tomto sboru. (Výkřiky sen. Šturce.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pane senátore, nevyrušujte!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Nerozčilujte se, pane kolego! Všechno toto volání po jednotné frontě... (Hluk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje):... není ničím jiným, než dokumentem absolutní slabosti komunistické strany. (Výkřiky sen. Toužila.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pane sen. Toužile, prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Jestliže kolegové z komunistického klubu, anebo výkonný výbor strany komunistické za podklad svých posledních akcí položil požadavky sociálně-demokratické, pak pravím na to jedno: My jsme k položení těchto svých požadavků rozumu strany komunistické nepotřebovali a my za tyto požadavky budeme bojovati dále, nepotřebujíce jakékoliv zasahování strany komunistické. (Výborně!)

A to zasahování, jemuž nejde o dobytí určitých požadavků, nýbrž směřuje jen k jednomu cíli: rozmnožení chaosu v řadách našeho dělnictva. (Výkřiky sen. Šturce.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím pana sen. Šturce o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Mám za to, že, má-li se mluviti o jednotné frontě musí zde býti také nezbytné předpoklady těchto úvah o vytvoření jednotné fronty. Jednotná fronta bude možná jen tenkráte, když bude možno seriosně mluviti o jednotném programu a jednotné taktice, ale mluviti o jednotné frontě nyní, kdy sociální demokracie stojí na stanovisku legální demokracie, svobody přesvědčení a svobody akce, a kdy strana komunistická trvá na druhé straně na stanovisku ozbrojeného povstání a diktatury, vše to naráží na tak hluboké rozpory, že se žádnými mechanickými formulemi o jednotné frontě nedají překlenouti. (Souhlas.) Otázka utvoření jednotné fronty a klíč k jejímu utvoření není nikde jinde nežli v Rusku. (Hluk. - Výkřiky sen. Toužila.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pánové, prosím o klid! Pana sen. Toužila prosím, aby nerušil jednání!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Členové klubu komunistického poukazují stále na to, že ve státě našem není žádné demokracie. K těmto projevům není však nikdo tak málo legitimován, jako páni členové klubu strany komunistické. (Odpor komunistických senátorů.) Chcete-li mluviti o demokracii u nás a chcete-li býti považováni za seriosní zástupce postupu demokratického, máte klíč k poměrům v rukou, prosím, zaveďte, aby totéž, co jsme zavedli my v tomto svém státě, totéž, co jsme prakticky provedli, že u nás strana komunistická není zakázána, jako v celé řadě států od Finska až dolů k Řecku, totéž, co jsme zřídili ve svém státě, totéž po čem voláte zde, aby vše to bylo zavedeno nejdříve v sovětské Rusi. (Hlučný souhlas.) Vy však voláte u nás po demokracii, děláte ze sebe mučedníky a apoštoly demokracie a jste pod diktátem tak zvané III. Internacionály v Rusku, téže internacionály, jež je jen exponentem sovětské vlády ruské, která pro Rusko samo nezná vůbec žádné demokracie, nýbrž jen monopol jedné jediné strany. (Výkřiky. - Sen. Hampl: Strany dělnické! - Místopředseda dr Hruban zvoní!)

Kdo dokazuje oprávněnost monopolu a diktátu strany dělnické, ten pak tím také legitimuje monopol a diktát kterékoli strany jiné a odůvodňuje utvoření fašismu na docela opačném pólu. (Souhlas. - Výkřiky.)

Ty věci jsou však příliš vážné, nežli aby byly předmětem temperamentu anebo vášně. Poukazuji k tomu docela klidně a střízlivě, že věci se u nás nezmění pokud bude v Rusku takový monopol, že tu je jen jedna strana, že velká masa stoupenců jiných stran je shrnuta pod tím velkým blokem bezpartijních - že na Rusi není jiných novin nežli komunistických, že v Rusku není žádné svobody shromažďovací, žádné svobody tiskové, žádné svobody spolčovací (Hluk.), že přístup do strany bolševické na Rusi není věcí přesvědčení, nýbrž věcí komunistické rekrutýrky, že do bolševické strany bývá přijímán jen ten, kdo je uznán za hodna býti tam přijat, že na Rusi není možnou žádná legální oposice, že každý jakýkoliv podnět oposiční je a priori vyloučen a že v Rusku de facto existuje naprostý absolutismus úzkého kroužku vůdců strany, vůči nimž nemá strana žádné možnosti, aby hlasováním mohla poměry ty upraviti. Před několika dny jsme na konferenci Internacionály v Curychu poukázali na to, že ještě dnes je na Rusi na 80.000 lidí ve vězeních bolševických, že se v Rusku provádí administrativní deportování bez soudních rozsudků do Sibiře, do Tobolska, do Turkestanu a jinam, a kdo čte úřední orgány bolševické vlády samé - nejsou nepřístupny - vidí, že v roku 1925 bylo v sovětské Rusi vykonáno 1.200 rozsudků smrti. (Slyšte! Slyšte!) Představte si pak, velectění pánové, ten hluboký dojem, jaký jsem měl, když jsem před 14 dny mluvil v Curychu s mladým mužem, sociálním revolucionářem ruským, jenž ztrávil plná dvě léta na ostrovech Solovetských, kam byl deportován bez rozsudku soudního, pak byl z těchto ostrovů deportován do Tobolska k těžkým pracem v dolech a odtamtud celého půl roku na to prchal přes Rusko, než se dostal za hranice, aby mohl vydechnouti v západní Evropě. Voláte-li proto vy po amnestii těch několika vězňů u nás, prosím ano, souhlasím, ale učiňte popud vy a otevřte dveře kriminálů ruských, rozsvěťte ono slunce svobody a volného projevu v celé sovětské Rusi. Pak budeme moci o té věci mluviti jinak. (Výkřiky sen. Bodnára.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Pane kolego Bodnáre, já bych ty věci chápal, kdyby ještě dnes byl válečný stav revoluční. Ve válce a v revoluci se krev neměří na náprstky, ale teď, kdy máme rok 1926, kdy vy sami tvrdíte, že poměry v Sovětské Rusi se stabilisují, není žádného důvodu, aby v sovětské Rusi za minulý rok bylo 1.200 lidí oběšeno na sovětských šibenicích (Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid! Pánové, nerušte a dopřejte klidu a svobody slova panu řečníkovi.

Sen. dr Soukup (pokračuje): Vážení pánové, vy víte - a nemusím to zdůrazňovat - že my se hluboce skláníme před vším tím velkým a trvalým, co revoluce Ruská vykonala, že zejména odstranila hrůzy ruského carismu, onoho carismu, proti němuž byl náš president tak fanatickým apoštolem a průkopníkem demokracie na Rusi.

Pro nás je samozřejmo, že otázka uznání Ruska de jure je jenom otázkou času, otázkou, která je dnes de facto již provedena. Jestliže dnes u nás svobodně obchoduje sovětská mise obchodní, pak je ta věc u nás již de facto prováděna. Vy víte také, že my jsme od samého počátku jako svůj nejprimernější požadavek postavili: žádná intervence v sovětském Rusku. To, co je v Rusku, je věcí národa ruského a nikoho jiného. Je-li dnes v Rusku vláda bolševická, má to jistě svoje hluboké sociální, národní a politické důvody. Úprava těchto věcí je v rukou ruského národa samého. Jestliže dnes miliony a miliony ruských mužíků tento režim tolerují, jsou k tomu jistě dány důvody a my nechceme do těch důvodů nijakým způsobem zasahovat. Je-li ruská emigrace naprosto neschopna, aby do poměrů na Rusku zasahovala, je to zase věc sama pro sebe.

Ale jako my od samého počátku jsme na stanovisku proti jakékoli intervenci v sovětském Rusku, máme plné právo žádati, aby se také sovětské Rusko žádným způsobem nevměšovalo do poměrů v našem státě. (Sen. Toužil: Ruská emigrace je zřejmě podporována! V Rusku proti Československé republice žádný si nedovolí mluviti jako vy proti Rusku!) Koledo Toužile, promineš mi, ale my nemáme potřebí, abychom chodili pro rozum o tom, co je socialismus, k nikomu. Jistá míra skkromnosti byla by zde na místě. Kdo se dívá na věci střízlivě, ten vidí, že celá ta vlna bolševismu v západní Evropě se nachází dnes ve stadiu naprosté likvidace. (Sen. Hampl: Rozkladu ve vašich hlavách!) Vyčkejme vývoje věcí! Jestli Zinověv mohl před 4 roky v plamenném protestu prohlásiti, že za rok, bylo to v r. 1922 - bude celá západní Evropa sovětskou a jestli vedoucí politik III. Internacionály tak se díval na poměry, že předpovídal pravý opak toho, co se stalo, je to pro mne velmi malé vysvědčení státnické prozíravosti a schopnosti. (Sen. Toužil: Tehdy byli také prorokové, kteří říkali, že Rusko a sovětské státy zajdou a pořád k tomu nedošlo!) A uvážíme-li, že ve Velké Britanii, kde máme největší masy proletariátu, není dnes hnutí komunistické ničím, a uvážíme-li, že ve Spojených Státech Severoamerických, kde jsou úžasné reservoiry proletariátu, kde jsem před 10 lety viděl závody, v nichž pracuje 50 až 60 tisíc dělníků, od New Yorku až k San Francisku, že tam hnutí bolševické a komunistické není ničím - snad také z toho důvodu, že životní úroveň toho dělnictva je mnohem vyšší, než životní úroveň proletariátu v Rusku - nemůže býti o tom pochyby, že všechny představy, jakoby se u nás dělnická politika mohla prováděti nějakým chytráctvím s jednotnou frontou, nějakým dětským mluvením o nějakém spiklenectví, nebo docela nějakým tvořením buněk, promiňte, naše hnutí je z tohoto primitivního stavu dělnického hnutí před 50 lety již dávno venku a nebudeme se vraceti k tomu, co je dávno překonáno.

Vážení pánové, každá revoluce má své methody a cesty: zejména pak revoluce politická má jiné methody a cesty, než sociální. Při revoluci politické jsme hnali útokem k rozvratu Rakouska, až došlo ke konečnému zhroucení a triumfu myšlenky, která v revoluci se uplatnila, ale revoluce sociální je revolucí, při níž rozhoduje mozek a nikoliv pěst, rozhoduje inteligence a ne násilí. (Hlas: Ulice budou rozhodovati, ale Soukup tam nebude!)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Já jsem jistě stál v Praze a kdekoli na exponovaných místech, kde šlo o boj za všeobecné rovné právo hlasovací a o odboj proti Rakousku, (Potlesk) ale já nebudu státi tam, kde vy stojíte teď při svém nynějším postupu, nebudu státi tam, kde by se způsobem šíleným měla mrhati zbytečně dělnická krev. (Sen. Šturc: Tenkráte to nebylo šílené?) a kde by se mělo pracovati ne k provedení revoluce sociální, ale kde by se vedly cesty k vydupání té nejstrašnější reakce, jež je vůbec myslitelna.

Vážení pánové, předpokladem revoluce sociální může býti jenom především vysoký vývoj prostředků výrobních, vysoký stupeň technické výroby, ale po druhé také... (Sen. Šturc: Kde jsi byl, když byl zastřelen Hubáč? Seděl jsi v kavárně!)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pánové, prosím, ne takové osobní poznámky!

Sen. dr Soukup (pokračuje): Kolego Šturci, vezmi na vědomí, že r. 1905, když byl Hubáč zastřelen, padl 4 kroky ode mne v ulici Havířské a že já to byl, který jsem mrtvolu Hubáčovu zvedal ze země.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pánové, neračte býti osobními! Prosím kolegu dr Soukupa, aby pokračoval.

Sen. dr Soukup (pokračuje): Proto mám za to, vážení pánové, že všechny tyto věci u nás, bohužel, vedly jenom k dosavadnímu poklesu významu socialismu. (Ostrá kontroverse mezi sen. Šturcem a sen. Pociskem.) Prosím však, pánové, aby z tohoto poklesu moci a síly pracujících vrstev, nebyly vyvozovány klamné důsledky. O tom nemůže býti žádné pochyby, že to, čemu říkáme kolektivním jménem socialismus, že to žije a žíti bude, že to dnes žije v milionových organisacích, v mozcích a duších milionů proletariátu mezi všemi národy světa. A že, jestliže válka světová skončila tak, jak skončila, vidíme ve všem tom hluboké stopy myšlenek a akcí směrů socialistických. Jestli po válce světové jsme viděli zjevy, že v čele Německa stál president Ebert, že v čele Rakouska stál kancléř dr Renner, že ve Švédsku nastoupil režim soudr. Brantinga, v Dánsku soudr. Stauninga, že vznikla Společnost Národů, jež všechno své úsilí věnuje arbitrážnímu řešení konfliktů mezinárodních, mezinárodnímu odzbrojení, musíme říci, že do ohromné míry je to produktem a důsledkem 50leté propagandy socialismu v celé Evropě a na celém světě. Nemůže býti o tom pochyby, že socialismus je ohromnou světovou silou mravní a tvůrčí a že s tímto faktem kde kdo na světě musí počítati. Jestli jeden kolega v tomto směru dotkl se zde do jisté míry odiosním způsobem Karla Marxe, prosím, aby nebylo zapomínáno, že tento Karel Marx patří k vrcholným zjevům národohospodářské literatury světové, že ten, kdo by chtěl oceňovati význam Marxův, nemůže sáhnouti jenom k povrchním brožurám ad hoc vydávaným, nýbrž že musí studovat celou literaturu Marxovu a jeho stěžejní díla národohospodářská, aby pochopil genialitu ducha, jejímž produktem je sociální demokracie. Mezi námi není sporu o tom, že to, co se dnes odehrává na Rusi, není v intencích životního díla Marxova, nýbrž naopak, že to byl sám Marx, jenž celý svůj život stál v nejužším rozporu a v nejužším protivenství s oněmi činiteli v Internacionále, ruskými Bakuninovci, kteří usilovali ve směru anarchistickém provésti převrat v lidské společnosti ať už atentáty osobními, nebo na určité třídy společnosti. To také vedlo k rozvratu I. Internacionály: celé životní dílo Karla Marxe spočívá na principech demokracie a je daleko jakéhokoliv principu násilné diktatury.


Související odkazy