Že pro dělnické strany není třeba štvaní proti církvi, které místy již se zvrhá ve štvaní proti náboženství, vidíte z výroků anglického vůdce dělníků jménem Church, který dne 18. dubna 1926 při zasedání křesťanských organisací Německa v Dortmundu prohlásil toto: "Nikdy jsem tomu nerozuměl, proč Německo má dvoje dělnické hnutí, totiž svobodné a křesťanské odborové organisace. Zdůrazňujete vždy výslovně, že stojíte na půdě křesťanství. Mohu říci totéž o anglických odborových organisacích a o anglickém dělnickém hnutí vůbec. Jest u nás věcí samozřejmou, že stojíme na půdě křesťanství. Nepotřebuji to zvlášť říkati, že anglické odborové organisace a anglické dělnické hnutí v celku veskrze jsou křesťanské. Ale nyní, když jsem blíže poznal vaše hnutí, rozumím nyní rozdílu mezi německým a anglickým dělnickým hnutím. V Anglii znamená slovo "socialismus" něco jiného, nežli zde v Německu. Socialismus u nás nemá nic společného s marxismem". Dovedu si tedy zcela dobře představiti radikální dělnické hnutí, které nezaujímá stanovisko tak naprosto protikřesťanské, jaké u nás bohužel socialistické masy, zejména vůdcové, kteří jsou bez víry, zaujímají vůči církvi a náboženství, nikoli na prospěch dělníků samých, kterému ubíjejí Boha, aniž by na jeho místo dali něco jiného. Výchovou k materialismu nedosáhne se jistě nic dobrého, neboť člověk a lid není živ jedině chlebem.
Jak řečeno, vláda pro všechny tyto body může nalézti většinu, ale dodávám: nesmíte se domnívati, že německé strany můžete získati jen k tomu, aby vládě tahaly kaštany z ohně, abyste je potom zase jako popelku posadili na lavici u kamen v kuchyni. Mluví-li se zde s námi o nezbytnostech tohoto státu, musí se zároveň mluviti také o potřebách našeho lidu. Nechceme žádných předností, nestrpíme však také žádného bezpráví. Jestliže se český národ v novém státě chce národnostně vyžíti, tak jak to dříve nebylo možno, je to jeho právem, nikdo z nás proti tomu nebude ničeho namítati. Ale chce-li se český národ vyžíti, máme také my míti k tomu právo a volnost, abychom na své hroudě, ve své dílně, ve svém pracovišti, ve své škole vedli svůj vlastní, svobodný, národní život. Bude-li v tomto státě zaujato toto jedině možné stanovisko, které dokonce s nejvyšších míst bylo uznáno za pravdivé, pak najde se v tomto parlamentě přirozená většina, nikoli tato nepřirozená většina, která stmelena je ke všem možným úlohám nejrůznějších, navzájem si co nejvíce odporujících stran a která tímto způsobem všechnu spolupráci činí nemožnou a neupřímnou. Pak právě uplatní se různé zájmy jednou této, podruhé jiné většiny, a uplatní se v těchto sněmovnách skutečná poctivost, upřímnost a vzájemné porozumění.
Jak velice tato otázka ohrožuje národnosti tohoto státu, toho svědectvím byl mi výrok socialisty, jehož slova mají váhu v jeho kruzích, senátora Modráčka v jeho brožuře "Ve víru národů", která právě vyšla. Modráček poukazuje na to, jak česká zahraniční politika stále kolísala sem a tam a nemohla dosáhnouti jistoty. Jde tak daleko, že praví: "Nejsme schopni zahraniční politiky. Hrajeme si na vojenský stát, který se v evropské diplomacii chce činiti důležitým, zapovídáme Maďarům jejich krále, Němcům Hohenzollerny, Rakousku připojení k Německu, a ve skutečnosti musíme se obávati, že zataženi budeme do každého konfliktu, z vnitřních i vnějších důvodů. Podpisujeme mezistátní ochranné smlouvy k vzájemné pomoci, ve skutečnosti však nejsme si vůbec tím jisti, zdali naše závazky můžeme dodržeti. Kdyby zítra Maďaři podnikli útok na Rumunsko, anebo Němci na Francii, nedotáhli bychom to patrně ani k vyhlášení mobilisace, neboť vyhlášení války jest u nás závislé od svolení kvalifikované většiny Národního shromáždění, to jest dvou třetin všech členů sněmoven. A této většiny vláda vůbec nemá. Stačilo by, aby se oposice, sestávající z Němců, Maďarů, komunistů a ludovců nezúčastnila schůze, ve které by vyhlášení války bylo na denním pořádku. Touto pouhou nepřítomností bylo by usnesení znemožněno, a tak stalo by se nemožným poskytnouti pomoc napadenému Rumunsku, anebo Francii. Nepotřebuji se teprve zmiňovati, že, jakmile naši spojenci zpozorují, jakou teoretickou cenu má naše pomoc, kterou svým podpisem slibujeme, všechny ochranné smlouvy pro nás stávají se bezcennými. Stačí jediná ukázka naší bezmocnosti, jedná-li se o poskytnutí pomoci některému z našich spojenců, aby se tyto smlouvy rozvázaly samy sebou a aby zmizely z naší zahraniční politiky." A proto rozumná rada Modráčkova: pro tento stát nezbývá žádné jiné stanovisko v zahraniční politice, nežli stanovisko upřímně neutrální, abychom se neoctli v situaci, bychom svoji chudobu museli vystavovati také ještě na veřejnosti. Co je příčinou toho, že tento stát dokonce v těchto podstatných otázkách zahraniční politiky jest ohrožován? Jsou to nerozřešené vnitřní národnostní otázky v tomto státě.
Je-li však někdo v takovéto situaci, pak měl by, myslím, býti přece trochu opatrnější, nežli se to nynější zahraniční politice našeho státu líbí. Pak neměli bychom míti ctižádost, že musíme býti všude při tom, když se někde v Evropě, Asii, Africe anebo v jiném dílu světa něco šustne, jak to nyní je směrem naší zahraniční politiky (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!). Německo vydalo po Locarnu heslo: Locarno a Rusko! Který z evropských států má právo, kdo zde v tomto státě má právo říci: Locarno anebo Rusko! A přece se ministr věcí zahraničních propůjčil k tomu, aby si zasloužil polský ovčí kožich, pokud právě chtěl dělati učitele pro Německo. (Veselost.) Zajisté, dnešní "Prager Presse" ho omlouvá. Píše: "Berlínské listy mluví o fingované skutečnosti, která prý tvořila východisko pro český stát. Je samozřejmo, že český zahraniční úřad mohl zaujmouti stanovisko jen k takovým informacím, které obdržel. Jestliže tyto informace neodpovídaly skutečnosti, pak je zbytečno rozčilovati se ze závěru, jež Československo učinilo ve formě právního dobrozdání." Senátoři a senátorky, to je znamenité, to mně připadá, jako když někdo druhému strčí jednu zezadu, poněvadž ho považoval za někoho jiného, a když se dotyčný obrátí a ten vidí, že to je někdo jiný, že by pak řekl: "Co se rozčilujete, já jsem myslil, že je to někdo jiný." (Veselost.) Tak se takovéto věci věru nevyřizují, máme se nejdříve podívati, jak se věc ve skutečnosti má. Měli bychom se zde přece držeti toho, že zde sami takřka sedíme ve skleníku, a že nám československá košile je bližší, nežli nejkrásnější polský ovčí kožich. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Nemáme právě míti ctižádost, abychom byli při všem a abychom pro velké pány tahali kaštany z ohně, ježto beztak ze zkušenosti víme, že se to velmi špatně vyplácí, anebo nevyplácí vůbec. Tedy býti všude při tom, když se ve světě něco děje, není žádnou státní nutností pro zdejší republiku, ani pro úřednickou vládu.
A žádnou státní nutností také není, zneužívati Husova dne v roku 1926 opětně ke štvaní proti Němcům a proti katolíkům v tomto státě. Jestliže se český národ cítí Husovi zavázán literárně a národně, cítí vůči němu povinnost díků, je samozřejmo, že tyto povinné díky také projeví v den jeho památky, který k tomu byl stanoven. Ale to přece lze činiti bez oslavování šiřitele bludného učení, kterého církev pro dokázané bludné učení odsoudila a kterého státní autorita podle krutého práva tehdejší doby odpravila. (Sen. Habrman: Pane kolego, to je naší věcí, kam my patříme! Žádného papeže a nikoho jiného!) Tak dlouho vaším právem, pokud neútočíte na římskou stolici, neboť tím útočíte na katolíky v tomto státě, a ti se mohou proti tomu brániti. Pravím ještě jednou, ať si český národ svého Husa slaví jako svého národního hrdinu, proti tomu nelze ničeho namítati. Ale využívati tohoto dne ke štvaní proti Němcům a katolíkům, k tomu by mu měl býti tento den příliš velkým a příliš slavným. Zejména správcové tohoto státu měli by se stříci toho, aby do této země nevrhali znovu hořící pochodeň, která již jednou zničila českou kulturu, a aby nečinili nepřeklenutelnými propasti, které beztoho již Němce a Čechy a katolické věřící od jiných dělí. To věru není smyslem Husova dne a zcela určitě také není v zájmu tohoto státu. A proto můžeme zajisté očekávati, že nynější vláda nepřidruží k loňské urážce novou veřejnou urážku se strany směrodatných státních úřadů, naopak, že se své strany učiní vše, aby konflikt, který dosud není urovnán, urovnán byl pokud možno brzy. Katolická církev nezhyne z takovéhoto štvaní, byla před českým státem, bude po českém státě.
Ani náš německý národ z toho nezhyne. Je nás zde 3 miliony, více nežli 3 miliony, a každé sčítání lidu, každá volba ukazuje, že jádro celkem zůstává zachováno. Nuže lekl jsem se ovšem, když ve schůzi dne 11. března t. r. jeden kolega zde v senátě, který svým hlavním povoláním je pilným básníkem, pan kolega Viktor Dyk, konstatoval; "Sudetskoněmecká větev německého národa není žádnou zelenou větví, neuschla-li, tož vysýchá." Očekával jsem, že to bude dokazovati snad v té formě, že řekne, že ve srovnání s rokem 1914 máme o čtvrt milionu německých školních dítek méně: hrozná cifra! Ovšem byl by musil připojiti, že také český národ ve srovnání s rokem 1914 má o čtvrt milionu méně dětí. Ano, na tom skutečně vysýchají národové, půjde-li to tak dále. Tohoto argumentu nepoužil, jmenoval jiný, že totiž němečtí básníci zde v této zemi, že Rilke, Werfel, Max Brod šli do Vídně, do Paříže a jinam, poněvadž zde nenalezli nutného ocenění, a že my Němci svou literární produkci částečně obstaráváme semity. Nuže, velevážení pánové, vážím si každého umění, ale nebudete mi vykládati ve zlé poznámku: národ nežije ze svých básníků a národ z nich také neumírá. A právě z dějin německého národa musím říci, že veliké politické události v našich dějinách neprováděli naši zcela velicí světoví básníci: Gothe na příklad neměl skoro žádného porozumění pro události, které se odehrávaly v jeho době, v napoleonské době, a básníci, kteří nám zpívali "Bůh, který dal vyrůsti železu, ten nechtěl žádných otroků", kteří nám zpívali "Lid se zvedá, bouře nastává", básníci, kteří náš lid vybízeli k boji o osvobození proti napoleonskému otroctví, tito básníci neuvádějí se ve velké světové literatuře. A když se podíváte na své vlastní básnictví: muž, který vám zbásnil "Kde domov můj" a který to zhudebnil, tento muž měl na celý vývoj vašeho národa mnohem větší vliv, nežli třeba mnohá skvělá jména, která se nyní oslavují, onu píseň, při které každému Čechu jihne srdce, když se společně zpívá. Chudý kaplan a neznámý školní učitel, který nám zazpíval píseň "Tichá noc, svatá noc": každý velký básník mohl by jim záviděti onu moc, s jakou tato vánoční píseň vnikla hluboko do duše lidu. Nechť třeba básníci šli do země, my Němci zde z toho nezahyneme. Jen když naši mladí lidé zůstanou, kteří jsou odhodláni, obdělávati domácí půdu s veškerou obětavostí německého sedláka, jen když naši dělníci ducha a hlavy zůstanou u nás, kteří se uplatní ve zděděné německé důkladnosti a píli ve všech oborech životních, jen když u nás zůstanou učitelé, duchovní i světští všech stupňů, kteří jsou odhodláni vychovávati náš lid ke všemu dobrému, šlechetnému a svatému, jen když nám zůstanou naše matky, naše německé matky, jímž hojnost dětí je stále ještě požehnáním božím, které jsou ochotny vlastní život dáti všanc, aby zabezpečily život svého národa pro budoucnost, pak nám nemůže býti úzko. Neuschneme, když zůstanou u nás všichni ti, kteří věří v náš lid a pracují pro lepší budoucnost našeho lidu, nežli jakou je jeho přítomnost. Nechť potom mezi námi jsou také básníci, kteří naší mládeži pějí a vypravují o všech těch hrdinných dobách a kteří ji rozplamení pro práci a pro zápas o krásnější budoucnost. Sudetskoněmecký lid, to je moje přesvědčení, není žádnou usýchající větví, tak jako celý veliký německý národ nezmírá, a proto budeme s radostí činiti vše; budeme pracovati a sebe obětovati, aby těm, kteří přijdou po nás, byl údělem lepší osud. Sedm roků uplynulo teprve od násilného míru Versailleského, ale slunce Locarna svítilo již německému národu zcela jinak, nežli slunce ve Versailles, a dnové v Ženevě v tomto roce byly přes mnohé trpké zkušenosti ještě teplejší, nežli dnové v Locarnu. Na tom budujeme, že pro náš německý národ také jednou nastane jaro, jaro, kterého také my v tomto státě budeme účastni. Dožijeme se tohoto jara, snad ne my staří, avšak mladí mezi námi, my Němci dožijeme se tohoto jara ve prospěch tohoto státu, jestliže se až do té doby národnostní poměry zde zlepší, proti tomuto státu, jestliže včas se nerozhodnete splniti spravedlivé požadavky Němců a ostatních národů v tomto státě. Co dosud v tomto státě vládlo, nebyla žádná státní vláda, byla to jen česká vláda. To bude první státní vláda, která se rozpomene také na jiné národy, a která jim zabezpečí úplnou rovnoprávnost. My Němci nejsme žádní revolucionáři. Proto jsme podali včera své prohlášení proti fašismu, proti revoluci zprava a zleva a úplně a zcela dáváme se k disposici, aby pořádek a mír v tomto státě byl zjednán a zachován. Ale můžeme zároveň žádati, aby, když my pořádek v tomto státě udržujeme, učiněn byl pořádek ve všech oborech, ve kterých musíme klásti spravedlivé požadavky. A tu záleží to na nové vládě, aby to, čeho se dosud nedostávalo, když již nemůže napraviti - to by bylo nad její síly - tož přece alespoň aby zjednala náladu, by se konečně jednou vážně mohlo mluviti o národních otázkách, které tolik se dotýkají celého státu. A bylo by právě věcí senátu, řekl jsem to opětně, aby on půdu připravil, poněvadž přece zde zasedají mužové zkušení, rozvážní, zralí. K této práci se semkněme! Prokážeme tím svému národu, prokážeme tím tomuto státu službu. Na cestu, která tam vede, bylo opětovně ukazováno. Je to jediná cesta: cesta rovného práva pro všechny občany, pro všechny stavy, pro všechny národy v tomto státě. Půjdeme-li touto cestou, pak také pro tento stát, ve kterém se nyní schyluje k podzimu, zajisté také nastane kýžené jaro. (Potlesk na levici.)
Předseda: Ke slovu je přihlášen pan sen. Tschapek.
Sen. Tschapek (německy): Slavný senáte! Používám-li příležitosti dnešní rozpravy, děje se to proto, abych jménem německého živnostnictva, jménem německé strany živnostenské přednesl vám několik přání a stížností německého stavu živnostenského. A zvolil-li jsem si k tomuto projevu právě nynější dobu, tož stalo se to z jistého úmyslu, poněvadž se dnes mluví o poměrech v Podkarpatské Rusi a my řemeslníci dostali jsme se bohužel v Československu do t. zv. ruských poměrů. Jestliže ve včerejší debatě jako strašidlo vyličováno bylo semknutí občanských stran, pak pravím, že bych uvítal s radostí, kdyby se německé občanské strany konečně jednou shledaly na podkladě společné fronty. Uvítal bych ovšem také s radostí, kdyby se k této společné frontě připojilo také německé dělnictvo, aby zde se domáhalo společných cílů a konalo společnou práci. Mluvíme-li v nynější době častěji o demokracii, pak musím se vždy znovu tázati, kde vlastně v tomto státě je tato demokracie. Nepocítil jsem ještě ničeho z demokracie v tomto státě, ba tvrdím, že jsem dosud seznal jen opak toho, a právě my Němci musíme říci, že jsme od této demokracie v tomto státě zkusili bohužel již velmi mnoho, příliš mnoho zlého. Bylo by velmi lákavé poukázati na rdousení školství, na propouštění úředníků v poslední době a zdůrazniti, že i nejlepší úředníci byli propuštěni proto, poněvadž byli Němci. A vidíme také, že na místě jednoho z těchto kvalifikovaných dobrých německých úředníků na mnohých místech sedí nyní dva, tři čeští úředníci, kteří státu přijdou ještě dráže nežli tito dobří kvalifikovaní úředníci.
Včerejší debata zabývala se také fašismem a bylo nám s jisté strany ku podivu zdůrazňováno, že nemusíme míti obav, že nebylo potřebí usnesení, jež německý svaz přednesl ústy našich zástupců, neboť že oko zákona bdí. Dávám snad řečníkovi za pravdu v jedné příčině, že nyní vytvořeného fašismu doposud užito bylo jen k tomu, aby se po případě v německých krajinách vytrhlo proti Němcům. (Výkřik [německy]: A němečtí fašisté!) Zaznamenávám případ v Německém domě, kde páni fašisté již opětovně způsobem nejvýš nepříjemným na sebe upozornili, a táži se, poněvadž padl tento výkřik: co by se stalo německým fašistům, kdyby šli do České besedy a chovali se tam tak, jako se chovali čeští fašisté v Německém domě? (Sen. Polach [německy]: Vy tedy jste pro Rovnoprávnost všech fašistů?) Jindy přece je policie a pendrek vždy velmi rychle na místě. Při této příležitosti nebylo lze policii nalézti, a když byla nalezena, úplně selhala a do věci se nevmísila. Při jiných příležitostech béře se to v této republice velice vážně. Zmiňuji se na příklad z mého domovského města, že se tam konal koncert německého zpěváckého spolku, na jehož programu byl známý valčík "Na krásném modrém Dunaji" a dále směs "Od Glucka k Wagnerovi". Okresní správa politická v České Lípě dala obě tato čísla z programu vyškrtnouti. (Výkřiky.) Nevím, co se jí nelíbilo, zdali krásný modrý Dunaj, anebo Wagner, anebo Gluck. V každém případě je přímo směšno, spatřuje-li někdo v tom nebezpečí pro stát a nechá-li takováto hudební čísla vyškrtnouti z programu. Další případ: u nás ukradena byla před nedávném strážní budka a hozena do Ploučnice. Z této skutečnosti ovšem učiněn byl zločin proti státu, a když pachatel přes horlivé pátrání nemohl býti nalezen, tvrdilo se ovšem, že to byli zlí Němci. Mnohem blíže leží to, když tvrdím, že skutky může býti dokázáno, že téže noci se konala veliká zábava jednoho českého spolku, a že celé sousedstvo poblíží Národního domu pro hluk v noci nemohlo spáti. Je mnohem bližší míti za to, že lidé z Národního domu ve své veselosti se zmocnili také strážní budky. Ale co se stalo? Hostincům v České Lípě nařízena byla přísná uzavírací hodina s odůvodněním, že hostinští měli věděti, koho v noci ve 12 hodin mají ještě za hosty, a že musí znáti jejich jména. Poněvadž tomu tak nebylo, musili to hostinští odpykati zostřenou uzavírací hodinou, která trvá ještě dnes.
Chtěl jsem tyto dva případy přednésti jen k ilustraci, abych vám řekl, jak stát někdy v maličkostech svým povinnostem na jedné straně vyhovuje, kdežto na druhé straně úplně selže.
Chci-li se krátce vyjádřiti k otázce stavu živnostenského, pak poukazuji především na to, že jednotlivé otázky, o kterých se chci krátce zmíniti, by věru zasluhovaly, aby se o nich promluvilo obšírněji a aby obšírněji byly vyloženy. Ale víme přece, že kážeme hluchým uším. Vidíme přece také dnes zájem slavného senátu na prázdných lavicích a víme zcela dobře, že se přes požadavky živnostnictva přejde zcela klidně k dennímu pořádku, poněvadž se řekne, že se přece jedná jen o řemeslníky, a z těch si nikdo mnoho nedělá. Nás řemeslníky znají v tomto ohledu jen při placení a obzvláště při daňových povinnostech. Tu postoupíme někdy o 5-6 stupňů najednou. Ale když máme jinak nějaký požadavek, pak se k požadavku řemeslníka obyčejně nepřihlíží. Mluvil-li jsem o daních, pak bych si ovšem přál, aby tak dlouho ohlašovaná berní reforma přece konečně jednou byla předložena a aby konečně jednou přestalo neustálé přetížení daněmi. Nevím, zdali to odpovídá skutečnostem, ale říká se, že neustálé zvyšování daní v českém území u českých řemeslníků není tak příkré a tak zlé, jak tomu je skutečně v našem německém území. Velevážení pánové, přál bych si, aby zejména vypsány byly volby do berních komisí; dnes jmenuje si berní úřad, anebo jakožto nástupce stát tyto komise, a že si samozřejmě do komise béře jen lidi, kteří jsou nástroji vlády bez veškeré vlastní vůle, je přece jasno, a přáli bychom si tedy již, aby střednímu stavu byla poskytnuta možnost, by sám svoje zástupce volil a jmenoval. Vyslovuje se vždy přání, aby se v hospodářských organisacích živnostnictva nepěstovala žádná politika. Pánové, kdo pak tam násilím vhání politiku? Jazyková nařízení vnášejí do nepolitických hospodářských živnostenských organisací a svazů politiku tím, že se tato společenstva staví úplně na roveň s politickými institucemi a že se žádá, aby se jazyková nařízení uplatňovala také v těchto nepolitických společenstvech. Bylo by dále naším přáním, aby se přihlíželo také na německého živnostníka při státních dodávkách. Ještě jsme nikdy neslyšeli, že by se vzal zřetel na nějakého Němce při těchto dodávkách. Již v tom spočívá velká chyba, že se dodávky vypisují jen v českém vládním listě, a že se při zadávání v první řadě přihlíží jen k vlastním lidem a k Němcům teprve mnohem později anebo vůbec nikoli.
Chtěl bych se také zmíniti o tom, že si stav živnostenský společně se stavem zemědělským přeje, aby úplný nedělní klid, nyní ve mnohých okresech nařízený, přestal. Poškozuje se tím stav živnostenský, poněvadž tím živnostnictvo a obchodnictvo přichází o poslední příjem, který v mnohých městech má jen v neděli, že se mu také to chce vzíti a živnostnictvo a obchodnictvo zničiti. Ale poškozován je tím také stát, poněvadž řemeslník nemůže vyhověti svým daňovým povinnostem. Jsem přesvědčen, že zde nemluvím ve smyslu všech stran, ale pravím vám, že dáme rádi zaměstnancům, anebo pomocným dělníkům v neděli prázdno, jen naši mistři a jejich ženy však musí míti právo, aby v neděli v obchodě, anebo v živnosti mohli konati své povinnosti. (Sen. dr Heller [německy]: Živnostníci jsou velmi spokojeni s úplným nedělním klidem!) Jděte jen ven do západních Čech a poslouchejte lidi! Víme přece také, že do Prahy jezdí jedna deputace za druhou, aby intervenovala v ministerstvu a aby oktrojováný úplný nedělní klid byl zrušen. Rovněž bychom si přáli, aby živnostnictvu opětně jako dříve ponechány byly nemocenské pokladny a ne jenom, jako dnes, se 4000 členy u řemeslníků a 2000 u obchodníků, nýbrž počínaje již s 1000 členy. Jako rozhodující den vzat byl 1. leden 1924, kde právě v sezóně v lázeňských místech tato číslice nebyla dosažena, kdyby se byl vzal za základ počet 1000 členů a 1. červenec t. r., mohly by mnohé nemocenské pokladny dosáhnouti tohoto počtu členů. Dovoluji si dále poukázati na to, které pokladny vykonaly více, zdali okresní nemocenské pokladny, anebo společenstevní pokladny, které byly ve vlastní správě živnostnictva a obchodnictva. Vyhrazuji sobě, že při nejbližších poradách senátu, až se k tomu naskytne příležitost, promluvím ještě obšírněji o požadavcích živnostenského stavu. Dnes má býti mojí úlohou jen to, abych upozornil na to, by se konečně jednou v tomto státě přestalo s politikou živnostnictvu nepřátelskou. (Potlesk na levici.)
Předseda: Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Ad. Scholz.
Sen. A. Scholz (německy): Slavný senáte! Národ albánský byl by měl včera jistě největší radost, kdyby zde byl viděl, jak jedna strana spěšněji, než druhá zaujímala stanovisko k obchodní smlouvě, aniž by pronesla slovíčka proti této obchodní smlouvě, i myslím, že jako v odvetu beze všeho by přistoupil k Malé Dohodě. Nuže viděli jsme včera, že této obchodní smlouvy s Albánií použito bylo k politické rozpravě právě tak, jako dnes zrušených porotních soudů v Podkarpatské Rusi. Když se také dnes ještě zúčastním této politické rozpravy, musím tak hlavně učiniti z toho důvodu - jsem do jisté míry k tomu nucen - poněvadž zástupce německých sociálních demokratů mezi jiným poukázal k tomu, jako kdyby v této síni bylo již nastalo přeskupení stran. Prohlásil zde zkrátka: jestliže se občanské strany zde shledají, anebo již shledaly, pak bylo by povinností, aby se také socialistické strany shledaly. Tomuto tvrzení, že již došlo k dorozumění specielně naší strany s republikánskou stranou, pokud jde o cla, musím zde rozhodně odporovati. Musím jako zástupce naší strany postaviti se proti tomu hlavně proto, aby se v této věci do světa nevytrubovala nesprávná mínění. Jedno je správné, že právě tak jako čeští agrárníci, ba ještě více my němečtí agrárníci za všech okolností musíme míti ochranné clo pro naše zemědělství, nechceme-li v tomto státě hospodářsky podlehnouti. Chci vám krátce dokázati, jak potřebným je toto ochranné clo pro nás a jak právě tento stát mezi všemi okolními státy pro své zemědělství učinil nejméně.