Ministerstvo železnic československých
státních drah zrušilo své doby předpis,
jímž bývalé dráhy státní
rakouské přikazovaly udržování
zásob uhlí pro tříměsíční
normální potřebu.
Ukázalo se zejména
letos, že toto zrušení nebylo vhodné a
že způsobilo ve výtopnách československých
státních drah velmi značné nesnáze,
zejména v okamžiku, kdy pro třeskuté
mrazy dostavily se dopravní poruchy, které vedly
k těžkým zásobovacím potížím
a ukázaly, že onen starší, rakouský
předpis byl naprosto správný.
Poněvadž nedostatek
uhelných zásob pro železniční
účely ohrožoval i zásobování
průmyslu a domácností, je nutno, aby v zájmu
svém vlastním státní správa
železniční obnovila onen předpis, jímž
by výtopny udržovaly t. zv. železné zásoby
a zejména v oněch výtopnách, které
jsou příliš daleko vzdáleny od uhelných
revírů.
Podepsaní táží
se proto:
Je pan ministr železnic ochoten
obnoviti předpis číslo 38/Z čl. 29
bývalých rakouských státních
drah, jímž se výtopnám ukládá
povinnost, aby měly na skladě zásobu uhlí
pro normální tříměsíční
spotřebu?
V Praze dne 19. března
1929.
Poslední katastrofa brněnská,
jakož i katastrofa v Zaječí, jež následovaly
po velikém selském dnu v Brně dne 8. září
1928, nejlépe ukázaly, že brněnské
železniční centrum naprosto nevyhovuje potřebě.
Příchod a příjezd
k osobnímu nádraží a doprava k nákladnímu
nádraží křižují téměř
v pravém úhlu nejživější
brněnské třídy.
Brno jako hlavní město
Moravy již při postátnění drah
v roce 1907 přesvědčilo každého
o neúčelnosti a nehospodárnosti oddělených
zařízení. Po převratu nabylo Brno
po stránce kulturní i politické neobyčejného
významu, vzrůstem města rostly i potíže
komunikační, které nutno velmi rychle rozřešiti.
Posunování a řadění
vlaků není v Brně soustředěno,
skladiště pro zboží jsou nevhodně
umístěna a osobní nádraží
naprosto nevyhovuje potřebám veliké dopravy.
Nedostatky brněnských nádraží
a jich neúčelné uspořádání
způsobují správě československých
státních drah kromobyčejné výlohy
ročně, které by při řádném
vybudování nádraží a zařízení
odpadly, nebo se podstatně
zmenšily. Brno za takových poměrů nemůže
na dlouho zmoci vzrůstající dopravu.
Poměry tyto jsou prostě
neudržitelné, nebude-li získána náprava
velkorysým programovým řešením
do budoucnosti, a je velmi důvodná obava, že
za těchto poměrů budou se opakovati velmi
vážné železniční srážky
a nehody na nádraží brněnském.
Není možno zakrývati
zraků před faktem, že po 30 roků nebylo
na brněnském nádraží ničeho
měněno a že provisoria, jimiž se státní
správa železniční snaží
částečně nedostatky odstraňovati,
nestačí, aby bezpečnost cestujících
byla trvale zabezpečena.
Víme, že úprava
brněnského nádraží úzce
souvisí s regulačním plánem města
Brna a že porota, která se posudkem tohoto regulačního
plánu zaměstnávala, uznala za nutno přeložiti
osobní nádraží přibližně
do místa nynějšího dolního nádraží.
Soutěží touto byly získány cenné
projekty železniční, na jichž podkladě
možno ihned rozhodnouti o definitivním rámcovém
projektu.
Státní správa
železniční však odkládá
řešení této naléhavé otázky
do budoucnosti, zapomínajíc, že by se tím
celé provedení neobyčejně zdražilo,
neboť by tím spekulací otevřeny byly
brány dokořán. Přeložením
nádraží však podle projektů předložených
získají se veliké plochy cenných pozemků,
takže po stránce finanční jeví
se řešení
této železniční otázky brněnské
velmi výhodné.
Jest tedy nanejvýš
nutno přikročiti k provedení projektů
ihned, alespoň rámcovým projektem schváleným
již ministerstvem železnic.
Z těchto příčin
táží se podepsaní:
Jest vláda republiky Československé,
ale zejména pan ministr železnic ochoten v době
nejkratší přistoupiti k řádnému
vyřešení nádražní otázky
brněnské a to ještě dříve,
než opětně nějaká nová
nehoda si řešení toto vynutí?
V Praze dne 19. března
1929.
Uznáváme, že
četným žádostem obyvatelstva, aby rychlíky
zastavovaly v některých, třeba důležitých
stanicích, vyhověti nelze z důvodů
dopravně technických, jakož i z důvodů
provozních, nemůžeme však zakrývati
zraků před opětovnými žádostmi
občanů gravitujících k důležitým
stanicím, kde rychlíky nestaví, kteří
se domáhají, aby spojení takové bylo
urychleně provedeno tím, že by zavedeny byly
zvláštní motorové vlaky mezi stanicemi,
kde rychlíky staví, a těmi, kam cestující
nejvíce gravitují.
Zavedením těchto
motorových vlaků čelilo by se rovněž
i autobusové konkurenci, která by pak po té
- nemajíc frekvenci - státnímu podniku nemohla
do té míry škoditi, jako až posud se děje.
Kdyby tomuto požadavku bylo vyhověno, mohly by některé
ze stanic býti vyloučeny ze zastavování
dálkových rychlíků.
Zvlášť však
doporučujeme zavedení motorových vlaků
mezi stanicí Bohumínem a Karvinnou k rychlíku
číslo 5 a 6.
Poněvadž otázka
tato není nová a byla velmi často již
státní správě železniční
předložena, táží se podepsaní:
Je pan ministr železnic ochoten
podati v brzku zprávy, v jakém stadiu jednání
jest provoz takových motorových vozidel a je-li
pan ministr ochoten opětovným žádostem
občanstva vyhověti či nikoliv?
V Praze dne 19. března
1929.
Zima roku 1928/1929 nemá
pamětníka - nejenom třeskuté mrazy,
ale i značné spousty sněhu a z nich vzniklé
sněhové závěje byly příčinou
častých poruch v dopravě našich československých
státních drah.
Zjistilo se ne v jednom případě,
že některé tratové úseky trpěly
zejména tím, že nebyly důstatek chráněny
proti sněhovým závějím.
Některé sněhové
plaňky nebyly vůbec nebo byly celé prohnilé
a tím ovšem se stalo, že sněhové
závěje na určitých traťových
úsecích znemožnily provoz a způsobily
značné poruchy. Proto je nutno, aby zjednána
byla náprava. Tuto nápravu spatřujeme v tom,
že by se provedla důkladná revise a zřídila
vhodná opatření, konečně snad
i v tom, aby místo sněhových planěk
z fošen byly vysazovány živé ploty kolem
dráhy, které by měly trvalou hodnotu.
Stejně tak se ukázalo,
že i při odstraňování sněhových
závějí je značný nedostatek
pluhů na uvolňování tratí.
Poněvadž v zájmu hospodářského
podniku, jakým nesporně jsou naše dráhy,
je nutno, aby poruch bylo co nejméně, táží
se podepsaní:
1. Jak hodlá pan ministr
železnic vyhověti naší žádosti,
aby tratové úseky byly dostatečně
chráněny proti sněhovým závějím
a dále
2. hodlá-li pan ministr
pro příště rozmnožiti park strojů
se sněhovými pluhy?
V Praze dne 19. března
1929.
Po převratu správa
československých státních drah byla
bez investičního programu. Revoluční
Národní shromáždění v
dopravním výboru učinilo dne 20. a 27. listopadu
1919 o investičním programu rozhodnutí, které
podepřel tehdejší ministr financí Sonntág
a stanoven byl pětiletý program investiční,
který trval od roku 1920 až do roku 1925, kdy konečně
byl vyčerpán.
Letošní zima ukázala
nade vší pochybnost velmi povážlivé
vady našeho dopravnictví. Nejen nedostatek zaměstnanců,
ale i jiné obtíže způsobily - zejména
po stránce technické -, že výzbroj našich
železnic následkem úspor je velmi nedostatečná
a že investice nedostačují, aby činnost
našich železnic byla taková, aby odpovídala
potřebám doby.
Okamžik, v němž
si celá veřejnost československá uvědomila
jako nikdy před tím, co znamená ochromení
naší dopravy a kdy každý jednotlivec táže
se po příčinách těchto závad,
je nejvhodnější k tomu, aby se počalo
s nápravou trvalou a velkorysou. K tomu cíli zdá
se býti vhodné, aby státní správa
železniční vyzbrojena byla dlouhodobým
investičním programem, aby k tomu cíli zřízen
byl zvláštní fond investiční
a dále, aby tento fond po způsobu jiných
byl dotován a zajišťoval trvalé provádění
předsevzatých úkolů.
Pokud poměry známe,
víme, že železniční správa
nemá těchto prostředků, aby mohla
prováděti nákladné dopravně-technické
investice; poněvadž z dopravní daně
zkonsumuje 75% ministerstvo financí a pouze 20% přenechává
jako úhradu pro investice.
Podle podnikového zákona,
jeho doplňků a směrnic ministerstva železnic
jsou investice státní správy železniční
značně omezeny a mají se uhraditi z přebytků
vlastního hospodaření, které vykázány
byly v roce 1927 a 1926 penízem 157,5, resp. 112 milionů
Kč.
Tyto částky jsou
příliš malé, než aby se dalo pomýšleti
na rozsáhlejší provádění
staveb a zakládání nových účelných
zařízení.
Přestože v letech
předcházejících vykazovaly se ztráty
místo zisků, bylo podle výročních
zpráv v roce 1923 prostavěno za 695 milionů,
v roce 1924 za 724 milionů, v roce 1925 za 520 milionů.
Z toho je patrno, že investice
v letech 1925 až do doby dnešní jsou stále
menší a menší, poněvadž státní
správa železniční není s to ze
svých přebytků poskytnouti větší
částky a nebude s to učiniti tak ani v budoucnosti,
jelikož výnos našich železnic za poslední
zimy neobyčejně utrpěl třeskutými
mrazy, pro které doprava byla menší, a zvýšenými
výdaji za odstraňování sněhu
a jinými výdaji. A nejen u nás způsobily
letošní mrazy značné poruchy, ale pociťujeme
tyto poruchy i ve státech sousedících nikde
se však tak škodlivě neprojevily jako u nás.
Naše železniční
správa musila sáhnouti k opatřením
doposud zde nebývalým, jako je zastavení
osobních vlaků, rychlovlaků i vlaků
nákladních. Ukázalo se, že nemáme
dostatek ani lokomotiv, ani vagonů, potvrdilo se, že
naše tratě nejsou sdostatek chráněny
proti sněhům, aby je sněhové vánice
neučinily několikráte denně nesjízdnými.
Je nemožné, aby tento
zahanbující stav se měl opakovati ke škodě
celého našeho státního života,
jeho obyvatelstva, ale zejména na úkor bezpečnosti.
Je proto třeba investic, třeba i za tu cenu, že
se za tím účelem budou činiti výpůjčky.
Investice provozní sloužící
tomu účelu, aby zvýšily výkonnost
našich železnic a zabezpečily bezpečnost,
jsou investicemi rentabilními a musí se hraditi
z pramenů, které by nezatížily podnik,
jakým jsou československé státní
dráhy.
Je třeba zejména
upozorniti, že u československých státních
drah je zaměstnáno nepoměrně více
úředníků s právnickým
vzděláním, než úředníků
s technickým vzděláním a že tím
z nedostatku stavebně-technického úřednictva
vznikají správě hospodářské
škody vedle škody morální.
Ze všech těchto příčin
táží se podepsaní:
Je-li vláda Československá
ochotna podle vzoru z roku 1919 stanoviti nejméně
5letý investiční program a aby tento program
účelně byl zabezpečen, zříditi
zvláštní fond, jímž by se program
tento zajišťoval?
Je vláda republiky Československé
ochotna pro investice produktivní uzavříti
ať tuzemskou, či zahraniční zápůjčku,
pomocí které bychom byli s to prováděti
tento program velkoryse a tak, aby odstranil všechny nynější
dopravně-technické závady našich železnic,
aby nám opatřil dostatek lokomotiv, obohatil náš
vozový park, abychom mohli zavésti průběžné
brzdy a vyzbrojiti veškeré
naše služebny?
V Praze dne 19. března
1929.
Již loňského
roku ohlásil pan ministr dr. Srdínko zřízení
vodohospodářských fondů. Od té
doby bylo této otázky několikrát úředními
kruhy vzpomenuto a osnovy zákonné se připravují.
Na dotaz sociálně
demokratických poslanců v rozpočtovém
výboru o této věci dostalo se jim písemné
odpovědi, aby měli strpení, že jim bude
dána včas informace.
Zatím zjistilo se projevem
učiněným mimovolně jedním poslancem
v zemědělském výboru za debaty o elektrisačních
předlohách, že straníkům některých
politických stran dány byly nejen informace o zamýšlených
opatřeních vlády, nýbrž i celé
připravované osnovy zákonné.
Ježto jde tu o předlohy
velkého národohospodářského
dosahu, jejichž obsah zajímá poslance všech
stran, ježto dále je v zájmu věci i
státu, aby právě při předlohách
podobného druhu se zabránilo zpolitisování,
ptají se podepsaní:
Je-li vláda ochotna podle
§ 67 jednacího řádu poslanecké
sněmovny dáti odpověď o zamýšlených
opatřeních a předlohách vlády
ve věcech vodohospodářských fondů?
V Praze dne 22. března
1929.
Svazy nemocenských pojišťoven
a také samy nemocenské pojišťovny stále
zjišťují případy, že lékárníci
vydávají členům nemocenských
pojišťoven na místo lékařem předepsaných
léčiv toiletní přípravky, vína,
případně vyplácí lékárník
pacientovi hotově daleko nižší peníz,
než jaký lékárník obdrží
za onen předpis od nemocenské pojišťovny.
Uvádíme z mnoha
jeden význačný případ tohoto
nezákonného jednání: Nemocenská
pojišťovna v Trnavě zjistila, že správce
lékárny U černého medvěda v
Trnavě Mr. Grossmann vyměnil pacientu předepsaný
lék, jehož cena byla 8 Kč, za 4 Kč v
hotovosti. Při tom žádal pacienta, aby sdělil
toto svým přátelům a známým,
aby zaměňovali recepty u něho buď za
hotové peníze nebo za toiletní přípravky.
Nemocenská pojišťovna po zjištění
a po doznání lékárníka podala
stížnost okresnímu úřadu v Trnavě
dopisem ze dne 2. ledna 1929, č. j. 23828/28, odvolávajíc
se na 4. vlád. nař. č. 211 z r. 1922, resp.
na § 3. vlád. nař. č. 41 z r. 1925 a
na § 7. resp. 137.
Uh. zák. č. XIV z r. 1876. V opise zaslala nemocenská
pojišťovna stížnost též krajinskému
úřadu. Okresní úřad na místo,
aby lékárníka potrestal již proto, že
výnosem ministerstva veřejného zdravotnictví
a tělesné výchovy z 26. července 1926
č. 18516 bylo administrativním
úřadům nařízeno, aby zjištěné
přestupky byly co nejpřísněji potrestány,
upozornil pouze lékárníka na přesné
zachovávání předpisů o vydávání
léčiv.
Uvedený případ
vyměňování léčiv lékárníkem
Grossmannem je dokladem značného morálního
úpadku akademického občana. Lékárník
u vědomí finanční tísně
dělnictva (hlavně na Slovensku) zneužívá
ji k tomu, že láká pacienta, aby na místo
léčiva, které jest nutné pro jeho
zdraví, vyměňoval recept za 50% peněz,
které lékárník obdrží
od nemocenské pojišťovny.
Naprosto nepostačí, aby v takovémto případě
byl lékárník na nesprávnost expedice
pouze upozorněn. Proto žádáme ministerstvo
veřejného zdravotnictví, aby v tomto případě
zakročilo, aby se pro příště
zamezilo podobnému poškozování nejenom
nemocenské pojišťovny,
ale hlavně nemocných členů, poněvadž
hlavní vina v tomto případě padá
na lékárníka, neboť tento využívá
nejen finanční tísně pojištěnce,
ale i nevědomosti člena o dosahu tohoto nezákonného
jednání.
Při této příležitosti
uvádíme, že byly zjištěny opět
případy nesprávných expedic léčiv.
Byl zjištěn dokonce případ, že
lékárník přepisoval na receptech číslice
označující množství ingrediencí
na větší kvantum a vydával pouze množství
léku předepsaného lékařem.
Je proto nutno, aby ministr veřejného
zdravotnictví a tělesné výchovy s
urychlením předložil osnovu zákona o
revisi veřejných lékáren a aby nemocenským
pojišťovnám jako největšímu
konsumentu, který jest vystaven dle mnoha zjištěných
případů nesprávnostem při expedici,
byla umožněna kontrola výdeje
léčiv na jejich účet.
Podepsaní táží
se pana ministra veřejného zdravotnictví
a sociální péče:
1. Zda zná námi
uváděný konkrétní případ
v Trnavě?
2. Co hodlá k zamezení
těchto nezákonností učiniti?
3. Jak daleko pokročila
novelisace lékárnického zákona, s
nímž souvisí též revise lékáren?
V Praze dne 20. března
1929.
Již před válkou
byl Krnov jedním z nejdražších měst
tehdejšího státu a byl proto zařazen
do II. třídy činovného, ačkoliv
při soupisu lidu v r. 1907 měl jen 16.681 obyvatelů
a nejnižší hranice pro zařazení
do třídy II. činovného činila
tehdy 40.000, takže scházelo asi 23.000 obyvatelů.
Nejmenší počet
25.000 obyvatelů, stanovený v zákonech č.
103 a 104/26 pro II. třídu činovného,
jest již podle údajů zdejšího komisariátu
státní policie, který vloni založil
nový katastr obyvatelů, překročen,
takže přeřazení jest zákonem
plně odůvodněno.
Také nedostatek rolnického
zázemí, blízká říšská
hranice, vysoká valuta sousedního státu a
četní cizí zaměstnanci, které
dlužno považovati za spotřebitele Krnova, působí
ohromnou zdejší drahotu, kterou především
trpí skrovně placení zaměstnanci a
učitelé.
Mimo to rolníci bydlící v sousedství
Krnova dodávají
často své výrobky léčebným
ústavům a sanatoriím v Cukmantlu, Gräfenbergu
a Karlově Studánce. Proto jest zdejší
trh jen málo zásobován, což ovšem
toto zboží zdražuje.
Mimo to jest Krnov východiskem
silného turistického ruchu a zimních sportů
do Sudet, což rovněž přispívá
ke zdražení všech předmětů
spotřeby v Krnově.
V odpovědi na jednu interpelaci
prohlásil pan ministr financí, že jen ona místa
lze přeřaditi do vyšší třídy
činovného, která se svým nejbližším
okolím tvoří souvislý jednotný
hospodářský okrsek, při čemž
počet obyvatelů tohoto okrsku musí přesahovati
nejmenší počet zákonem vyžadovaný.
To souhlasí zvláště u Krnova, poněvadž
okolí tvoří s Krnovem jednotný hospodářský
okrsek s velmi drahým živobytím.
Se zřetelem na tyto okolnosti
táží se podepsaní:
Jest vláda ochotna přeřaditi
město Krnov do třídy B činovného
podle zákonů č. 103 a 104 z r. 1926?
V Praze dne 19. března
1929.
V obvodu moravsko-slezského
vrchního zemského soudu v Brně jest uprázdněno
několik míst V. platové stupnice kancelářských
úředníků, mezi nimi také jedno
místo v presidiu tohoto soudu v Brně.
Návrhy na jmenování
byly již před časem předloženy
presidiem zem. vrch. soudu ministerstvu spravedlnosti a tímto
presidiu ministerské rady, aniž dosud došlo ke
jmenování.
Proslýchá se, že
příčina odkladu tohoto jmenování
tkví v návrhu na obsazení místa v
Brně, poněvadž návrh odporuje jakémukoliv
pojmu spravedlnosti.
Spravedlnost by žádala,
aby místo bylo obsazeno uchazečem české
národnosti, který jest z kompetentů nejstarší,
má velmi dobrou kvalifikaci i potřebnou praksi ve
všech oborech soudní agendy, která se pro takové
místo v presidiu žádá.
A přece byla tu tato samozřejmá
spravedlnost porušena, český uchazeč
posunut na místo druhé a před něj
na místo prvé postaven úředník
mladší - služebně i fysicky - s nepatrnou
praksí u okresního soudu, ale za to národnosti
německé, smýšlení výbojně
nacionálního, jehož vystupování
za války proti českým snahám bylo
krajně nepřátelské a nepokrytá
kritika snah českého národa a jeho osvoboditelů
čišela zlobou a nenávistí, nezastavující
se ani před hrubými
urážkami.
Kdyby tento návrh měl
se státi skutkem, znamenalo by to příkoří
českému úředníkovi i urážku
českého lidu a vyvolalo by domněnku, že
ministerstvo spravedlnosti není vedeno snahou po spravedlnosti,
nýbrž jinými ohledy, které české
obyvatelstvo moravsko-slezské nikdy neuzná.
Táží se proto
podepsaní, zdali pan ministr spravedlnosti je ochoten:
1. způsobiti, aby jmenování
do V. platové stupnice v obvodu moravsko-slezského
vrchního zemského soudu v Brně bylo provedeno
co nejdříve, a
2. prosaditi, aby v Brně
byl jmenován uchazeč nejstarší, pro
nějž mluví i prakse i kvalifikace?
Jen tak bude učiněno
spravedlnosti zadost.
V Praze dne 20. března
1929.