Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Vykonávati lékařskou praksi na území republiky Československé jsou oprávněni, kdož jsou svéprávní a prokáží:

a) že jsou státními občany československými a

b) že mají diplom doktora veškerého lékařství některé university československého státu.

(2) Osoby, které pro marnotratnost byly částečně zbaveny svéprávnosti, neztrácejí, vyhovují-li jinak podmínkám předchozího odstavce, svého oprávnění k výkonu lékařské prakse.

(1) Lékařské diplomy, jichž bylo nabyto na universitách cizozemských, nahrazují průkaz uvedený v § 1 pod písm. b) jen, nostrifikovalo-li je ministerstvo školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, vyslechnuvši prve profesorský sbor příslušné lékařské fakulty. Nostrifikace lékařských diplomů u cizích státních příslušníků je přípustná pouze v případech reciprocity.

(2) Předpisy o nostrifikaci cizozemských lékařských diplomů, o nejvyšším přípustném počtu těchto nostrifikací, jakož i o reversech, jimiž se zříkají práva vykonávati lékařskou praksi cizí státní příslušníci studující na zdejších universitách, budou vydány vládním nařízením po slyšení profesorských sborů lékařských fakult a po slyšení lékařských komor.

(3) Bez nostrifikace nahrazen je průkaz uvedený v § 1 pod písm. b) též diplomem doktora veškerého lékařství (diplomem ranlékařským, pokud diplom ten dosud je v platnosti), získaným do 31. července 1919 na některé universitě býv. monarchie rakousko-uherské osobou, která nabyla státního občanství československého podle §§ 1, 2, 4, 9, 10 a 11 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, podle rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši, uveřejněného vládní vyhláškou ze dne 18. prosince 1924, č. 20 Sb. z. a n. z r. 1925, podle smlouvy mezi republikou Československou a Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin, podepsané v Brně dne 7. června 1920 a uveřejněné pod č. 107/1921 Sb. z. a n., podle smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních, podepsané ve Varšavě dne 23. dubna 1925 a uveřejněné pod č. 56/1926 Sb. z. a n., konečně podle ústavního zákona ze dne 1. července 1926, č. 152 Sb. z. a n., o udělení státního občanství československého některým osobám.

(1) Osobám, které na území inkorporovaném podle zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n. (Hlučínsko), vykonávaly do 1. května 1920 lékařskou praksi, nabyvše k tomu oprávnění podle předpisů říšskoněmeckých, je dovoleno konati praksi lékařskou na celém území republiky Československé, jsou-li státními občany československými.

(2) Totéž platí o osobách, které na území inkorporovaném podle opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé po rozumu § 54 ústavní listiny ze dne 23. července 1920, č. 450 Sb. z. a n. (Vitorazsko a Valčicko), vykonávaly do 31. července 1920 lékařskou praksi, nabyvše k tomu oprávnění podle předpisů rakouských, jsou-li státními občany československými.

Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může v případech zvláštního zřetele hodných, dotážíc se lékařské komory, v jejímž obvodu žadatel hodlá se usídliti, svoliti k tomu, aby cizí státní příslušník, který jinak vyhovuje podmínkám uvedeným v § 1, pokud se týče v § 2, odst. 1., byl připuštěn k vykonávání prakse lékařské na celém území státu československého anebo v některé jeho části na určitou dobu nebo do odvolání.

(1) Cizí lékaři, kteří byli povoláni ku profesuře na některé lékařské fakultě státu československého, mohou, pokud na ní úřad profesorský zastávají, vykonávati lékařskou praksi, aniž podali průkazů předepsaných v § 1.

(2) Toto právo podrží i po normálním odchodu do pense, jestliže mezitím nabyli státního občanství československého.

Pokud smlouvami s jinými státy jsou či budou stanoveny podmínky, za nichž smějí lékaři, kteří jsou příslušníky těchto jiných států, vykonávati lékařskou praksi v oblasti československého státu, jsou směrodatny tyto smlouvy.

Osoby, které podle §§ 1 až 6 jsou oprávněny k výkonu lékařské prakse, ztrácejí toto oprávnění na dobu, po kterou jim výrokem trestního soudu nebo podle § 18 nebo podle jiných předpisů bylo zakázáno vykonávati jejich povolání.

(1) Lékař oprávněný vykonávati praksi může, pokud zákon jinak neustanovuje (§§ 4 a 6), usídliti se kdekoliv, je však povinen před zahájením prakse prokázati politickému úřadu I. stolice svého působiště (místa pravidelné ordinace), že vyhověl příslušným podmínkám tohoto zákona.

(2) Za jakých podmínek může se povoliti lékaři pravidelná ordinace na několika místech, určí se vládním nařízením.

(3) Změnu působiště, jakož i vzdání se výkonu prakse je povinen lékař ve lhůtě 15denní oznámiti úřadu příslušnému podle ustanovení odst. 1. pro jeho dosavadní působiště, a jde-li o změnu působiště, též úřadu příslušnému pro nové působiště.

(4) Úřad přijímající oznámení podle odst. 1. a 3. vydá oznamujícímu o tom osvědčení.

(5) Shledá-li tento úřad, že osoba činící oznámení podle odst. 1. nevyhovuje příslušným podmínkám tohoto zákona (§§ 1. až 7), odepře vydati osvědčení a vysloví, že tato osoba není oprávněna vykonávati lékařskou praksi.

(6) Přestane-li osoba, která podle tohoto zákona oprávněně vykonávala lékařskou praksi, vyhovovati některé z podmínek v §§ 1 až 7 stanovených, vysloví politický úřad I. stolice, že a z jakých důvodů tato osoba není oprávněna dále vykonávati lékařskou praksi.

(7) O opatřeních podle odst. 4. až 6. uvědomí úřad současně příslušnou lékařskou komoru.

(1) Titulu "lékař", ať již samostatně či ve spojení s nějakým přídavkem, jako "praktický lékař", "pokladenský lékař", "tovární lékař" a pod., smí užívati toliko osoba, která podle předcházejících ustanovení tohoto zákona jest oprávněna vykonávati lékařskou praksi.

(2) Vládním nařízením se upraví po slyšení lékařských fakult a lékařských komor udělování a užívání titulu "odborného lékaře" (očního, ženského a pod.), pokud se tak již nestalo zákonem.

(3) Profesoři a docenti lékařských fakult československých jsou oprávněni vykonávati odbornou praksi lékařskou a užívati titulu odborného lékaře pro obor, z něhož se habilitovali.

(4) Lékařům není dovoleno při výkonu jejich povolání užívati titulů v cizině nebo z ciziny získaných a podle zdejších předpisů neuznávaných.

Každý lékař, který se výslovně nevzdal výkonu lékařské prakse, je povinen, není-li nepřekonatelné překážky, poskytnouti první pomoc lékařskou při náhlých bud životu nebezpečných nebo jinak vážných onemocněních a nehodách.

(1) Za poskytnutou první pomoc náleží lékaři, pokud není k výkonu zavázán svým služebním postavením, přiměřená náhrada, jejíž výši stanoví, nedojde-li k dohodě, politický úřad I. stolice místa poskytnuté pomoci, přihlížeje ku platné sazbě. Tím není dotčeno ustanovení 2. a 3. věty odst. 1. § 141 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

(2) Obec, v níž bydlí nemajetný ošetřovanec, je povinna, nejde-li o platební povinnost nositele sociálního pojištění, s výhradou regresního práva proti tomu; kdo platiti je povinen, vyplatiti lékaři k jeho žádosti náhradu za první pomoc ve výši honoráře úředně stanoveného.

(3) O případu sepsané protokoly a podání jsou kolku prosty.

(1) Nejde-li o případy, kdy lékař je k výkonu zavázán svým služebním postavením (obecní [městský] či obvodní, pokladniční, tovární lékař a pod.), anebo nejde-li o první pomoc podle § 10, nemůže býti lékař nucen k tomu, aby přijal nemocného do ošetřování, pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím z prodlení zdraví nemocného.

(2) Nepřijme-li žádný lékař v místě neb v nejbližším okolí usedlý dobrovolně do svého ošetřování nemocného, jenž je způsobilý platiti, předseda (náměstek) příslušné lékařské komory určí lékaře, jenž jest povinen nemocného přijmouti do svého ošetřování, zajistí-li mu strana honorář. Až do tohoto určení ustanoví, je-li nebezpečí v prodlení, k žádosti strany politický úřad I. stolice ošetřujícího lékaře za stejných podmínek prozatímně.

(3) Lékař je oprávněn, ačli nejde o výkon, k němuž je zavázán svým služebním postavením, upustiti od dalšího ošetřování nemocného, pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím z prodlení zdraví nemocného, musí to však straně výslovně a včas oznámiti.

§ 13.

Lékař je zavázán zachovávati tajemství jemu jako lékaři svěřené nebo známé. Tím se nemění ničeho na zákonných předpisech stanovících povinnost svědecké výpovědi před úřady nebo soudy a povinnost činiti oznámení úřadům nebo soudům.

(1) Každý lékař vykonávající lékařskou praksi podle tohoto zákona má upozorňovati na zdravotní závady, které při výkonu prakse zjistí, pokud podle platných předpisů není orgánů určených k tomu, aby na takové závady upozorňovaly. Jak a komu se mají tato upozornění činiti, určí se vládním nařízením.

(2) Podle potřeby a rozhodnutí úřadů mají lékaři vykonávající lékařskou praksi podle tohoto zákona spolupůsobiti při sbírání materiálu v oboru zdravotní statistiky. Podrobné předpisy vydají se vládním nařízením.

(1) Lékař smí vydati vysvědčení lékařské pouze po svědomitém nestranném vyšetření a přesném zjištění všech okolností, jež účel jeho vyžaduje, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

(2) Ve vysvědčení budiž vedle těchto okolností (odst. 1.) uveden vždy účel, za jakým se vysvědčení vydává. Označení nemoci možno vypustiti, je-li podle účelu vysvědčení postradatelné nebo z důvodných příčin povážlivé.

(1) Při hromadných poruchách zdravotních, zvláště jde-li o potírání epidemií mimořádného rozsahu, je ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy oprávněno uložiti lékařům povinnost působiti ve veřejné službě zdravotní.

(2) Za tyto služby dostane se lékařům přiměřené odměny, pokud konání těchto služeb nenáleží k jejich úředním povinnostem.

(3) Odměna hradí se ze státní pokladny, její výši určuje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí.

(4) Pokud jde o lékaře, kteří nejsou ustanoveni ve veřejné službě zdravotní, budiž předem slyšena lékařská komora jak o osobách a způsobu jich použití tak o výši odměny.

(5) Jde-li o lékaře ustanovené v mimostátní veřejné službě zdravotní, budiž dříve ve všech směrech (odst. 4.) slyšen úřad jim nadřízený.

(6) Lékaři na klinikách a universitních ústavech ustanovení mohou býti povoláni jen v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty. Úřední lékaři státní a lékaři státních neb státem spravovaných ústavů, podniků a fondů, kteří nejsou ve službách ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, mohou býti povoláni jen v dohodě s jejich nadřízeným úřadem.

(7) Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může zmocniti politický úřad II. stolice, aby provedl opatření výše uvedená.

(8) Ustanovení tohoto paragrafu nevztahují se na lékaře vojenské a na lékaře starší 60 let.

(1) Stane-li se lékař činný ve veřejné službě zdravotní po rozumu § 16 z této své činnosti bez vlastního úmyslného zavinění nezpůsobilým k povolání, anebo jestliže v důsledku této své činnosti bez vlastního úmyslného zavinění zemře, náležejí jemu, a zemře-li, jeho pozůstalým odpočivné a zaopatřovací platy. Odpočivný plat činí nejméně 12.240 Kč ročně. Zaopatřovací platy pozůstalých vyměří se podle páté platové stupnice, stupeň služného a), stanovené platovým zákonem pro státní pragmatikální úředníky. Za podmínek § 144 platového zákona přísluší k odpočivnému platu po případě k zaopatřovacímu platu výchovné stanovené platovým zákonem pro státní pragmatikální úředníky. Jako úmrtné přísluší pozůstalým nejméně částka 3.060 Kč. Při přiznávání těchto odpočivných a zaopatřovacích platů, jakož i úmrtného dlužno jinak říditi se všeobecnými předpisy pensijními, zejména i pensijními předpisy o započitatelnosti dob služebních pro výměru odpočivných nebo zaopatřovacích platů.

(2) Náležejí-li lékaři nebo jeho pozůstalým podle jiných předpisů z jeho služebního poměru platy odpočivné či zaopatřovací, budou tyto platy v případech označených v odstavci předchozím doplněny na míru tam předepsanou.

(3) Náležejí-li lékaři nebo jeho pozůstalým podle jiných předpisů z jeho služebního poměru platy odpočivné či zaopatřovací, které dosahují nebo převyšují nejnižší výměru v odst. 1. předepsanou, nelze použíti předcházejících ustanovení tohoto paragrafu.

(4) Platy odpočivné a zaopatřovací, které podle odst. 1. a 2. mají se vypláceti ze státní pokladny, vyměřuje, jde-li o zaměstnance ustanoveného již před opatřením podle § 16 ve státní službě ve služebním poměru, který zakládá či připouští nárok na plat odpočivný či zaopatřovací, úřad, který jest k tomu podle platných předpisů příslušným, jinak politický úřad II. stolice, v jehož obvodu nezpůsobilost k povolání nebo smrt lékařova nastala, a to vždy v dohodě s příslušným finančním úřadem.

(1) Přestupky tohoto zákona a nařízení vydaných k jeho provedení trestají, pokud čin není stíhán podle zákonů trestních nebo zákona přestupkového (zák. čl. XL/1879), politické úřady I. stolice trestem na penězích (pokutou) od 100 do 10.000 Kč nebo trestem na svobodě od 24 hodin do 3 měsíců.

(2) Úřad provádějící trestní řízení ve smyslu odstavce předchozího je povinen, je-li osoba, proti níž se trestní řízení provádí, členem lékařské komory, vyrozuměti tuto komoru, že řízení bylo zahájeno, a může ji před vydáním nálezu ve věci slyšeti a přiznati jí za tím účelem lhůtu aspoň 15denní. Nedojde-li vyjádření lékařské komory ve stanovené lhůtě, není úřad v dalším řízení zdržován. Výsledek trestního řízení budiž sdělen politickému úřadu II. stolice a příslušné komoře.

(3) Přestupky, jichž se dopustili vojenští lékaři v činné službě, oznámí příslušný politický úřad I. stolice příslušnému vojenskému představenému, který učiní, nepřísluší-li stíhati přestupek soudům, další opatření ve smyslu zákona ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n., o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním.

(4) Politický úřad II. stolice může po slyšení příslušné komory lékařské a po případném slyšení lékařské fakulty, vysloviti zákaz výkonu lékařské prakse na dobu nepřevyšující jeden rok.

(5) Zákaz výkonu lékařské prakse, po prvé na dobu ne delší 6 měsíců, je možný proti lékaři, který byl dvakráte pravoplatně potrestán pro některý přestupek §§ 10, 12 až 16 nebo pro obdobný čin trestný podle zákonů trestních nebo zákona přestupkového (zák. čl. XL/1879), a to jen do 4 měsíců ode dne, kdy druhé potrestání nabylo právní moci.

(6) Do rozhodnutí podle odst. 4. a 5. může postižený ve lhůtě 15denní podati u úřadu rozhodnuvšího stížnost k ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

(7) U lékařů vojenských a lékařů v civilní službě veřejné může zákaz podle odst. 4. a 5. vztahovati se toliko na výkon lékařské prakse mimoslužební.

(8) Pokuty uložené podle tohoto zákon plynou do státní pokladny.

Řízení podle tohoto zákona přísluší, pokud není jinak ustanoveno, politickým úřadům, a pokud nutno rozhodnouti v nejvyšší instanci, ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Stížnosti do rozhodnutí a opatření, která se stala na podkladě odst. 5. a 6. § 8, dále §§ 9, 12, 14 a 16 tohoto zákona, nemají účinku odkladného. Ustanovení to nevztahuje se na stížnosti do nálezů trestních ani na stížnosti podle § 18, odst. 6.

(1) Všechny zákony a předpisy o věcech tímto zákonem upravených pozbývají platnosti, pokud tomuto zákonu odporují. Zejména pozbývají platnosti:

a) nejv. patent. ze dne 2. ledna 1770 (hlavní zdravotní normativ), pokud jím vydány byly instrukce pro lékaře a ranlékaře;

b) nejv. patent ze dne 10. dubna 1773 (doplněk ke hlavnímu zdravotnímu normativu), pokud jím vydány byly instrukce pro lékaře a ranlékaře;

c) dekret dvor. kanceláře ze dne 3. listopadu 1808, č. 16135, instrukce pro lékaře a ranlékaře;

d) dekret dvor. kanceláře ze dne 24. dubna 1827, č. 11840, o povoleních pro lékaře, ranlékaře a porodní báby, aby se mohli na určitých místech usazovati, pokud dekret se vztahuje na lékaře a ranlékaře;

e) dekret dvor. kanceláře ze dne 24. ledna 1832, č. 5981, o povinností poskytnouti lékařskou pomoc;

f) §§ 43 až 48 zák. čl. XIV/1876, o úpravě zdravotnictví;

g) nařízení č. 4593/1901 V. K. M. (uh. kultu a vyuč.), o nabytí práva ku provozování všeobecné lékařské prakse;

h) nařízení č. 11843/1902 V. K. M. (uh. kultu a vyuč.), o jednoroční povinné nemocniční praksi;

i) zákon ze dne 15. července 1919, č. 419 Sb. z. a n., o oprávnění vykonávati lékařskou praksi na území státu československého.

(2) Ustanovení zákona ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., o zabránění a tlumení přenosných nemocí a 12. oddílu zák. čl. XIV/1876 zůstávají tímto zákonem nedotčena.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministr školství a národní osvěty v dohodě se zúčastněnými ministry.