V únoru minulého roku, v době severočeské
stávky hornické, usneslo se obecní zastupitelstvo
horního města Kladna většinou hlasů
na projevu sympatií spravedlivému mzdovému
zápasu severočeských uhlokopů a zároveň
usneslo se darovati 2.000 Kč stávkujícím
horníkům severočeského revíru,
kteří jsou příslušníky
horního města Kladna.
V této schůzi obecního zastupitelstva navrhovaly
různé politické skupiny několik od
sebe odlišných resolucí. Žádná
z nich však nebyla přijata. Vykonávaje toto
usnesení, odeslal starosta horního města
Kladna prostřednictvím Čsl. svazu horníků
v Praze následující sdělení:
"Svazu českosl. horníků v Praze.
Zastupitelstvo horního města Kladna, uznávajíc
nesmírné a nekonečné utrpení
hornictva, které jest nuceno o každou skývu
chleba sváděti těžký a zoufalý
boj se svými zaměstnavateli, usneslo se ve schůzi,
konané dne 23. února 1928, vysloviti projev sympatií
bojujícím horníkům v severních
Čechách.
Jest všeobecně známo, že severočeští
horníci dožadují se jen nepatrného zvýšení
svých mezd, které za drahotních poměrů
naprosto nepostačují na krytí jich životní
úrovně, leč majiteli dolů uhelných
při jich bezcitnosti jest jim vše odpíráno,
ba od těchto i další zhoršování
pracovních poměrů požadováno.
Zastupitelstvo horního města Kladna usneslo se současně
na podporu hornictva věnovati obnos 2.000 Kč, který
současně tamnímu Svazu se zasílá
se žádostí, aby obnos ten předal stávkovému
výboru, aby týž v prvé řadě
podělil jím příslušníky
horního města Kladna a jich hladovící
děti, neboť těch valná většina
v řadách stávkujících se nalézá.
Přejeme potom úplné vítězství
hornictvu v jich spravedlivém boji.
Na Kladně, dne 29. února 1928.
Karel Kindl, starosta." |
Z dopisu tohoto jest zřejmo, že neobsahuje nic, co
by odporovalo kompetenci samosprávného sboru, jakým
jest obecní zastupitelstvo a zvláště
pak nic, co by odporovalo zákonu na ochranu republiky.
Než státní zastupitelství pouze pro
tento výkon podalo na 23 členů obecního
zastupitelstva horního města Kladna žalobu,
odůvodněnou zákonem na ochranu republiky
§ 14, odst. 5, který stanoví trest pro ty,
kdož "způsobem surovým a štvavým
hanobili republiku a může tím poškoditi
vnitřní klid v republice nebo mezinárodní
vztahy státu."
Nevíme odkud a z kterých pramenů čerpalo
státní zastupitelství prameny k této
žalobě. Poněvadž však jest nám
známo, že nadřízené úřady
zastavily obci Kladnu výkon tohoto usnesení na základě
nepravdivých zpráv novinářských,
domníváme se, že i celá tato obžaloba
jest jen těmito novinářskými zprávami
podložena, protože ani nadřízené
úřady ani státní zastupitelství
si úředních zpráv v této záležitosti
od obecního úřadu nevyžádaly.
Přelíčením, které se s těmito
23 členy obecního zastupitelstva dne 21. února
t. r. u okresního soudu koná, dožijeme se v
naší republice jedné z největších
ostud, protože státní zastupitelství
stíhá tu samosprávný sbor proto, že
vykonal usnesení, plně odpovídající
kompetenci tohoto sboru, podloženou státními
zákony.
Podepsaní táží se proto pana ministra
spravedlnosti:
Jest ochoten případ tento dáti vyšetřiti
a zjednati nápravu?
Jest ochoten sděliti podepsaným, co v této
věci zařídil, anebo zaříditi
hodlá?
V Praze dne 15. února 1929.
Zákon z roku 1872, č. 60 ř. z. dával
jednak certifikatistům přednostní právo
při přestupu z vojenské státní
služby do civilní, jednak stanovil, že certifikatista,
podělený úřednickým certifikátem,
stane se při převzetí do civilní státní
služby definitivním úředníkem
pragmatikálním bez jakékoliv čekatelské
doby.
To bylo i při provádění zákona
o propočítání celkové služební
doby státních zaměstnanců (zákon
ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb. z. a n. a vlád.
nař. ze dne 22. prosince 1920, č. 666 Sb. z. a n.)
výslovně konstatováno výnosem presidia
ministerstva financí ze dne 5. dubna 1921, č. j.
3137/pres. 21, vysvětlivky k § 19. bod 1., tímto
ustanovením: "Úředníkům,
bývalým poddůstojníkům z povolání
s úřednickým certifikátem se čekatelský
rok neodečítá." (Výnos býv.
ministerstva vnitra č. 907 z roku 1914 k § 57 lit.
b) a c) služební pragmatiky).
Zákon ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a
n. ve svém § 7. bod 1. stanoví: "Předpisy,
vydané po 1. lednu 1919, jimiž se přiznává
nárok na započtení určité doby
pro postup do vyššího požitku, neplatí
pro zaměstnance, kteří vstoupí do
státní služby po dni účinnosti
tohoto zákona. Ustanovení toto nevztahuje se na
předpisy o započtení služby v čsl.
legiích, na předpisy o započtení vojenské
a četnické služby, vojenským osobám
z povolání a příslušníkům
četnictva."
I z tohoto ustanovení jasně vyplývá,
že započitatelná (započtená)
vojenská služební doba úředníků
- certifikatistů měla býti započítána
pro postup do vyšších požitků bez
odečtení doby čekatelské. Přes
to stanoví § 7 bod 5. zákona ze dne 24. června
1926, č. 103 Sb. z. a n., pro čekatele na úřednická
místa pro služební třídu II.
tříletou, pro III. čtyřletou a pro
IV. služební třídu šestiletou dobu
čekatelskou.
Odečtení čekatelské doby ze služby
pragmatikální, odsloužené na místě
systemisovaném, jest pro úředníky
- certifikatisty (jak správně bylo ve výborech
senátu N. S. konstatováno) porušením
nabytých práv. Vyplývá to jasně
i z navržené resoluce, přijaté ve výboru
sociálně-politickém senátu N. S.,
jež zní: "Vládě se ukládá,
aby při všeobecném převodu úředníků
- certifikatistů do nových platových stupnic
vzala v úvahu celou skutečnou služební
dobu (vojenskou i civilní) při nejmenším
však, aby jim byla prominuta čekatelská doba
podle nového zákona, která u nich z důvodů
12leté služby vojenské nikdy neexistovala,
jakož i vzhledem k zákonu ze dne 13. května
1919, č. 250 Sb. z. a n., který v § 2. zachovává
veškerá práva a výhody certifikatistů
skupin C, D, E.
Důvodová zpráva k platovému zákonu
čís. 103/1926 Sb. z. a n. dovozuje, že důvodem
pro zavedení čekatelské doby pro úředníky
skupin C, D, E bylo dosíci lepšího výcviku
ve službě a uvádí, že v nejnižší
skupině úřednické bude nutno zavésti
lhůtu čekatelskou, ač tam z největší
části neexistovala. Původním důvodem
tohoto byla okolnost, že skupina E se doplňovala z
řad délesloužících poddůstojníků
a byly to zájmy vojenské správy, jež
podmiňovaly ustanovení certifikatistů úředníky
bez jakékoliv služby přípravné.
Pokud se důvodová zpráva týká
úředníků - certifikatistů,
dovolujeme si provésti důkazy o tom, že neodpovídá
skutečnému stavu věci. Konstatujeme, že
z řad déle sloužících poddůstojníků
doplňovali se nejen úředníci skupiny
E, nýbrž i skupin D a C, a že do civilní
státní služby přestupovali i důstojníci
bez čekatelské doby. Úředník
- certifikatista byl pro civilní státní službu
náležitě vycvičen, neboť nepřestupoval
z vojenské do civilní služby jako nezkušený
mladík, nýbrž jako dospělý muž
ve stáří 35 - 40 let, který byl po
12leté, namnoze i delší služební
době náležitě vyškolen nejen ve
službě kancelářské a evidenční,
ale i ve službě účetní a konceptní.
Tato nejméně 12letá služba u vojska,
z níž nejméně polovina byla odsloužena
ve vojenských kancelářích, byla pro
služební výkon civilního státního
úředníka jistě postačující
průpravou, a jen z tohoto jediného důvodu
nebyla pro úředníky - certifikatisty žádná
čekatelská doba stanovena. Podle zákona č.
60 ř. z. z roku 1872 předcházela jmenování
úředníkem šesti až dvanáctiměsíční
praxe u některého státního úřadu,
kde musel každý uchazeč - certifikatista svoji
způsobilost pro civilní státní službu
teoreticky i prakticky prokázati, a tam, kde to bylo předepsáno,
musel absolvovati odborné kursy a složiti předepsané
zkoušky. O této praxi bylo každému petentu
vydáno úřední vysvědčení.
Již z předchozího jasně vyplývá,
že certifikatista - aspirant na místo úřednické,
musel splniti všechny předepsané podmínky,
které byly velice přísně posuzovány.
K tomu sluší uvésti, že tyto služební
úkony, dříve výhradně obstarávané
délesloužícími poddůstojníky,
nyní vykonávají v čsl. armádě
důstojníci správní služby. Zdatnost
úředníků - certifikatistů ve
službě kancelářské i výkonné
byla již vícekráte oceněna, jak mimo
jiné dokazuje i výnos presidia ministerstva sociální
péče ze dne 21. června 1921, č. j.
12.956/P-22, zaslaný svého času presidiu
ministerské rady, presidiím všech ústředních
úřadů a kanceláři pana presidenta
republiky na vědomí, ve kterém se praví:
"Dle zkušeností, jež ministerstvo sociální
péče nabylo, jest veliké procento zaměstnaných
kancelářských úředníků,
bývalých certifikatistů, prvotřídním,
naprosto spolehlivým a svědomitým živlem
ve službě kancelářské."
I toto uznání prokazuje, že úředník
- certifikatista přestoupil z vojenské do civilní
státní služby plně vycvičen,
takže jistě čekatelské doby pro jeho
lepší výcvik nebylo zapotřebí.
Zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb. z. a n.,
bylo stanoveno propočítání celkové
služební doby státních zaměstnanců
pro zařazení a postup v jejich služebním
poměru podle lhůt časového postupu
zákona ze 7. října 1919, č. 54 Sb.
z. a n., podle takto dosaženého výsledku jich
zařazení do požitků příslušné
hodnostní třídy a příslušného
stupně služného. K tomuto zákonu bylo
vydáno prováděcí nařízení
ze dne 22. prosince 1920, č. 666 Sb. z. a n., dle kterého
hodnoceny a pro postup do vyšších platů
byly i mimořádná služba civilní
i soukromé zaměstnání započteny
plně, po případě ve výměře
do pěti let (§ 16). Naproti tomu nebyla plně
hodnocena státní služba vojenská a četnická
(činná, válečná a dobrovolná)
pro postup do vyšších platů a bylo stanoveno
§ 13. tohoto vlád. nař., že služba
tato započítá se pro poměr úřednický
(úředníkům - certifikatistům
skupin C, D. E) jen pokud přesahuje 7 roků. Tím
ztratili tito úředníci plných sedm
let ze své poctivě odsloužené doby.
Bod 3. § 169 platového zákona béře
za základ podle odst. 1. a 2. § 169 i pro úředníky
certifikatisty skupiny C dobu tříletou, skupiny
D dobu čtyřletou a skupiny E dobu pětiletou,
jako stanovenou dobu čekatelskou. V důsledku toho
ztratili tito úředníci při převodu
do nových platů podle platového zákona
dobu dalších tří až pěti
roků, tedy celkem až 12 roků.
Jediným bodem platového zákona, k němuž
upírají úředníci - certifikatisté
své zraky, je § 142. Podle bodu 2. tohoto paragrafu
určí vládní nařízení,
kdy, kromě případů, stanovených
v tomto zákoně a v jakém rozsahu, se započte
pro zvýšení služného určitá
služba v jiném služebním poměru,
nebo jiné zaměstnání.
Paragraf tento dává vládním činitelům
možnost vpředu uvedené křivdy aspoň
zmírniti.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní vlády:
1. Je-li ochotna vyrovnati vpředu uvedené křivdy,
které se staly úředníkům bývalým
certifikatistům?
2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této
věci učiniti hodlá?
V Praze dne 15. února 1929.
Již před několika léty obrátily
se české právnické korporace na příslušné
ústavní činitele zvláštním
pamětním spisem, ve kterém se obíraly
personálními otázkami u Nejvyššího
soudu v Brně.
Přes to však nestala se úplná náprava
a dnes se stížnosti opakují měrou ještě
větší. Nejvyšší soud brněnský
trpí naprostým nedostatkem soudců a nedostatek
tento je tím citelnější, že dodnes
nejsou obsazena všechna místa systemisovaná
u tohoto soudu. Agenda u Nejvyššího soudu vázne
tak, že zůstává pravidelně o
10 měsíců pozadu. U této nejvyšší
stolice vyřizují se právní věci
z historických zemí pravidelně v 8 senátech,
věci slovenské pak ve 2 zvláštních
senátech slovenských. Při stále rostoucí
agendě ovšem počet tento zdaleka nestačí
skutečné potřebě a prospělo
by právní bezpečnosti a zachovalo by důvěru
občanstva v naše soudnictví, kdyby počet
ten byl rozmnožen a proto také systemisován
potřebný počet senátních presidentů
a radů Nejvyššího soudu jako referentů.
Místo toho však musíme konstatovati, že
tu není plně obsazen ani nedostatečně
vyměřený stav dnes systemisovaný a
že 7 referentů vykonává tu funkci senátních
presidentů, ovšem na úkor věci, práva
a právní vědy, poněvadž trpí
pak Nejvyšší soud tím více nedostatkem
referentů.
Nejkřiklavější však křivdou
je, že už 3 roky není jmenován druhý
president na místo systemisované. Zjev je tím
nepochopitelnější, že místo toto
zastává vynikající český
právník, který má jen titul a hodnost
druhého presidenta.
K těmto neblahým zjevům ve stavu soudcovském
druží se naprostý nedostatek kancelářského
personálu.
Nebudeme se zmiňovati o důležitosti Nejvyššího
soudu pro právní vědu, o významu jeho
pro právnickou literaturu ani o jeho vlivu na rozhodování
nižších soudních instancí, chceme
jen poukázati na skutečnost, že soudy jsou
dosud u nás v ČSR institucí, ve kterou není
důvěra obyvatelstva otřesena. Jest povinností
vlády a v prvé řadě resortního
ministra, aby odstranil vše, co by jen zdaleka mohlo vrhati
stín na tuto důvěru; jeť konání
spravedlnosti zajisté základem státu nejen
v hesle, ale také v pravdě.
Proto táží se podepsaní:
1. Zná pan ministr tento nedostatek soudců i kancelářského
personálu u Nejvyššího soudu v Brně?
2. Jest pan ministr ochoten provésti ihned jmenování
na místa už nyní systemisovaná?
3. Jest pan ministr ochoten provésti ihned jmenování
druhého presidenta a sděliti podepsaným,
proč se tak dosud nestalo?
4. Jest pan ministr ochoten sjednati nápravu a prosaditi
takovou systemisaci při nastávající
revisi, která by hověla dnešním i budoucím
potřebám této nejvyšší stolice
právní i celé právní vědě?
V Praze dne 15. února 1929.
V "Právnické jednotě" konána
byla dne 31. ledna t. r. přednáška pana presidenta
vrch. zemského soudu dra Hausmanna o sborových soudech
a rozšíření bagatelního řízení.
Při tom dotčeny byly neblahé poměry
stavu soudcovského. Jako nápravu naznačil
pan přednášející mimo jiné
zrušení části okresních soudů
v městech, která reformou správy byla připravena
o samosprávu okresní a přenesení soudů
do sídel správy politické. V samotném
ministerstvu spravedlnosti bylo prý o otázce této
jednáno a jednání toto sympaticky posuzováno.
Přednášce této byl přítomen
pan ministr dr. Mayr-Harting a nikdo z přítomných
neohradil se proti vývodům pana presidenta vrch.
zemského soudu, ani nepopřel uvedeného tvrzení.
Nelze proto tvrzení pana přednášejícího
přejíti mlčením, uvážíme-li,
jak velice poškozena byla řada okresních měst
odnětím okresní samosprávy. Kdyby
nyní i okresní soudy jim byly vzaty, pak zničena
budou úplně. Mnoho živností bylo by
zruinováno a obyvatelstvu těchto okresů byl
by styk se soudem velmi ztížen a zdražen.
Táží se proto podepsaní:
1. Souhlasí-li pan ministr s tím, aby okresní
soudy z měst, jimž byla vzata okresní samospráva,
přeneseny byly do sídla správy politické?
2. Činí-li se podobné přípravy
v ministerstvu spravedlnosti?
V Praze dne 14. února 1929.
Orgány sociální péče o mládež,
jich české i německé ústředny,
jakož i všichni, kdož se zabývají
péčí o dítě, shodují
se v názoru, že je nutno zabezpečiti zvláštním
zákonem, aby nemanželští i rozvedení
otcové platili vyživovací příspěvky.
Až dosud se této alimentační povinnosti
vyhýbají někteří liknaví
a neodpovědní otcové k veliké škodě
mládeže. Je proto třeba, aby alimenty vyplácela
veřejná pokladna, jež by své nároky
vůči otcům uplatňovala i použitím
trestních sankcí.
Podepsaní se táží:
1. Zná pan ministr dnešní neutěšené
zabezpečení nemanželských dětí?
2. Jakými zákroky mu chce čeliti?
3. Je-li ochoten v době nejkratší předložiti
návrh zákona s přihlédnutím
k přáním, která byla projevena v návrhu
obou ústředen sociální péče
o mládež.
V Praze dne 15. února 1929.
Zemské velitelství pro Moravu - Slezsko upřelo
rozkazem ze dne 10. února 1928, č. 106 h. spr. a
později opětně jinými rozkazy strážmistru
Jindř. Šimkovi požadované stěhovací
výlohy s odůvodněním, že "přemístění
bylo zaviněné a ministerstvo vnitra v jiném
podobném případě výnosem ze
dne 29. prosince 1927, č. 23.153 vrátilo podobnou
prosbu jednoho četnického gážisty o
výplatu stěhovacích výloh při
"zaviněném" přeložení
s odůvodněním, že podle ustanovení
bodu 4. prováděcích předpisů
ku zákonu č. 186/20 mají nárok na
úhradu stěhovacích výloh jen ti četničtí
gážisté, kteří se stěhují
z místa dosavadního služebního působiště
na nové definitivní místo služební
následkem "služebního přeložení".
Podle této doslovné citace rozkazu rozeznává
a také zavádí ministerstvo vnitra i jinaká
překládání četnických
gážistů, než překládání
"ze služebních důvodů".
Zákon o četnictvu č. 299/20 v § 16.
však výslovně praví: "Příslušníci
četnictva mají býti jen z důležitých
služebních příčin na jiné
místo překládáni" a tudíž
imperativně rozkazuje nesesaditelnost četnických
gážistů z místa jejich působiště,
není-li tu důležitých služebních
příčin". Nelze neviděti v tomto
ustanovení zákona úmysl zákonodárce,
aby zajistil příslušníkům výkonného
četnictva - kteří v podstatě jsou
malými státními návladními
svého služebního obvodu - aspoň do určité
míry nesesaditelnost a tím zajistil jejich nezávislost
po způsobu záruky dané soudcům ústavní
listinou.
Je pravda, že ministerstvo vnitra také dovolilo výnosem
ze dne 7. června 1922, č. 7087, aby překládání
četnických gážistů bylo povolováno
i tehdy, když tito o to prosí a zaváží
se, že budou hraditi stěhovací výlohy
ze svého. Lze-li ale toto poslední ustanovení
lidsky chápati a určitými okolnostmi odůvodniti,
nelze stejně posuzovati zprvu citovaný výnos
č. 23.153/28, neboť tento není v souladu ani
s lidskostí ani se zákonem o čenictvu (§
16!), ale naopak jest zostřením tohoto zákonného
ustanovení v trestní normu, stanovící
tisícovou pokutu pro ty četnické gážisty,
kteří "zaviněně" - na př.
pro malá disciplinární potrestání
- byli přeloženi do nového působiště.
Důkazem prakse u četnictva pak jest právě
tento případ strážmistra Šimka,
který nebyl vůbec potrestán, ale jen určitou
agrární okresní veličinou oznámen
pro urážku na cti neodůvodněně,
neboť byl vojenským soudem osvobozen a byl tedy pokutován
za to, že kdos jej křivě obvinil. V jiných
přemnohých případech pak prakse u
četnictva v tomto směru jde tak daleko, že
trestá gážistu jen proto, aby potom byl i hospodářsky
zničen tím, že při následujícím
přeložení musí hraditi tisícové
stěhovací výlohy. Prakse u četnictva
prostě hrubě ignoruje zásadu, že nikdo
nesmí býti pro jeden poklesek dvakráte trestán.
Ježto ale ani citovaný výnos ministerstva vnitra,
hlavně pak prakse četnické správy
nemá opory v zákoně o četnictvu a
také proto, že v daném případě
zemské četnické velitelství v Brně
zkrátilo četnického gážistu o
jeho právo stěžovati si ku Nejvyššímu
správnímu soudu tím, že nepropustilo
jeho prosbu k ministerstvu vnitra, ač toto velitelství
samo témuž strážmistrovi a v tomže
případě slíbilo stěhovací
výlohy vyplatiti, bude-li soudem osvobozen, konečně
pak proto, že nelze přihlížeti k tomu,
jak četníci jsou pro jeden poklesek dvakráte
velmi citelně trestáni, táží
se podepsaní pana ministra vnitra:
1. Jest pan ministr vnitra ochoten upraviti praksi při
překládání četnických
gážistů a při přiznávání
úhrady stěhovacích výloh podle ustanovení
§ 16 zákona o četnictvu a naříditi,
aby překládání četnických
gážistů se dálo jen "z důležitých
služebních příčin" nebo
nejvýše na vlastní žádost?
2. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby
strážmistru Šimkovi byly stěhovací
výlohy v tomto případě zaplaceny a
aby podobné případy se neopakovaly?
3. Je pan ministr vnitra ochoten zakázati i tu praksi,
aby prosby nebo stížnosti četnických
gážistů mezi instance nezamítaly s poukazem
na starší rozhodnutí vyšší
instance, jak se stalo v případě strážmistra
Šimka a děje se skoro výlučně
ve všech jiných případech proto, aby
ministerstvu vnitra bylo znemožněno posouditi jak
těžce některé výnosy ministerské
na četnictvo doléhají?
V Praze dne 15. února 1929.
Ministerstvo vnitra výnosem ze dne 10. listopadu 1927,
č. 69165 přidělilo četnickým
stanicím opakovací pistole v poměru 1 pistole
pro dva strážmistry. Týmž výnosem
upravilo i druhy služeb, kdy jest konati strážmistrům
výkonnou službu s výzbrojí pistolí.
Jako zásadu stanovilo, že "četník
může býti vyzbrojen pistolí jen tehdy,
kdy podle druhu služby a daných poměrů
není pravděpodobno, že by se octnul v situaci,
kde by karabiny postrádal."
Zavedení pistolí pro četnické strážmistry
stalo se proti vůli některých - hlavně
vyšších - četn. důstojníků.
Tito pak, starostliví, aby jejich vojenskému výcviku
neubylo cvičného předmětu, starají
se úporně o to, aby peníz za pistole placený
byl penízem vyhozeným, jak o tom svědčí
mnohé rozkazy zem. četnického velitelství,
na příklad rozkazy zemského četnického
velitelství pro Čechy č. 12.593/28, nebo
rozkaz exponovaného četnického štábního
důstojníka v Olomouci č. 1638/28 anebo konečně
rozkaz zemského četnického velitelství
v Užhorodě ze dne 5. dubna 1928, č. 891.
Posledně citovaný rozkaz zemského četnického
velitelství v Užhorodě vybral si z citovaného
výnosu ministerstva vnitra č. 69.165 určité
věty a v tradiční sugesci dedukuje z těchto
vět, že strážmistr na obchůzce
smí býti vyzbrojen pistolí jen tehdy, když
hlídka je "vícemužová" t.
j. nejméně třímužová.
Dvoučlenná hlídka četnických
strážmistrů není dle tohoto rozkazu
hlídkou vícemužovou, při níž
by četničtí strážmistři
směli býti vyzbrojeni pistolí.
Rozkazem zemského četnického velitelství
pro Čechy č: 12.593/28 pak bylo nařízeno,
že strážmistři smí konati službu
obchůzkovou s výzbrojí pistole jen tehdy,
když obchůzka nekoná se v noci a není
mimo obvod onoho místa, v němž četnická
stanice je ustanovena. V důsledku tohoto rozkazu nesmějí
četničtí strážmistři konati
s pistolí žádné jiné vnější
služby v širším jejich služebním
obvodu, tak jako v Podkarpatské Rusi nesmějí
zas býti vyzbrojeni pistolí na obchůzkách,
není-li počet hlídky vyšší
než dva, což podle jiných předpisů
v pravdě nesmí býti nikdy.
Jak je zřejmo, žádný z těchto
rozkazů neodpovídá zásadě,
že četnický strážmistr má
býti vyzbrojen pistolí ve službě obchůzkové
tehdy, "kdy podle druhu služby a daných poměrů
není pravděpodobno, že by se octl v situaci,
kde by karabiny potřeboval."
V důsledku těchto a jiných rozkazů
- neméně malicherných a záludných
- leží pistole, jimiž měli býti
vyzbrojeni četničtí strážmistři,
uzamčeny ve stole staničního velitele a statisícový
obnos za ně byl v pravdě vyhozen.
Ježto podle § 3 zákona o četnictvu č.
299/20 má rozhodovati o výzbroji četnictva
ministerstvo vnitra, toto také o ní rozhodlo, nelze
neviděti, že vyšší četničtí
důstojníci sabotují výnosy nadřízeného
ministerstva, diskreditujíce tak toto ministerstvo v očích
všeho četnictva. Protože však četnictvo
v Německu je už od desetiletí, a četnictvo
rakouské je už od převratu vyzbrojeno jen pistolemi,
nutno míti za to, že středoevropské
bezpečnostní poměry nutně vyžadují
zmodernisování výzbroje i našeho četnictva
aspoň takovou zbraní, jakou jsou vyzbrojeni těžcí
zločinci. Ostatně o tom svědčí
i naše policie vyzbrojená jen pistolí. V neposlední
řadě pak nutno uznati oprávněnost
všeobecně u četnictva panujícího
názoru, že risiko četnické služby
by nebylo tak veliké, kdyby četníci byli
vyzbrojeni pistolemi a oprávněně poukazuje
se na těch 46 padlých četníků
ve službě, kteří padli, jsouce vyzbrojeni
puškou.
Ježto je tím prokázáno, že výzbroj
pistolí je pro četnickou službu bezpečnostní
jedině správná, na druhé straně
pak je prokázáno, že sabotáž vyšších
četnických důstojníků v tomto
směru nejen je důkazem jejich nedisciplinovanosti,
ale ohrožuje životy četníků, táží
se podepsaní:
1. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby
výnos ministerstva vnitra č. 69.165 byl rigorosně
prováděn a ponecháno rozhledu staničního
velitele, aby sám rozhodl, kdy "podle druhu služby
a daných poměrů není pravděpodobno,
že by se četnický strážmistr octl
v situaci, kde by karabiny postrádal"?
2. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby
označené resistenční rozkazy četn.
důstojníků byly odvolány a jejich
vydavatelé, aby byli pro neuposlechnutí rozkazu
potrestáni?
V Praze dne 15. února 1929.