Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

(1) Dosavadní náhradní ústavy zůstávají v působnosti až do uznání podle tohoto zákona, pokud se týče do ztráty náhradní vlastností (§ 108, odst. 4).

(2) Předpisy stanov náhradních ústavů, které odporují ustanovením tohoto zákona, pozbývají platnosti a jsou až do uznání náhradního ústavu podle tohoto zákona, pokud se týče ztráty náhradní vlastnosti, nahrazeny příslušnými zákonnými ustanoveními. Zejména jsou povinny náhradní ústavy předpisovati pojistné nejméně ve výši, odpovídající pojištění u Všeobecného pensijního ústavu, a nastane-li pojistný případ v této době, poskytovati nejméně částky, které by příslušely v případě pojištění u Všeobecného pensijního ústavu.

Dosavadní náhradní ústavy mohou býti uznány za náhradní ústavy podle tohoto zákona, vyhoví-li těmto podmínkám:

1. Dávky náhradního ústavu musí býti týchž druhů (§ 17 a násl.) a v každém případě nejméně tak vysoké jako dávky, které by příslušely, kdyby pojištění bylo bývalo provedeno u Všeobecného pensijního ústavu.

2. Nároky na dávky nesmí býti vázány přísnějšími podmínkami, než jsou podmínky stanovené tímto zákonem.

3. Úhrn pojistného (běžné příspěvky) a tax a zvyšování služného, počítaje v to i případné anuity a příspěvky určené k úhradě vyšších nároků, za členy pojištěním povinné, musí býti nejméně o jednu pětinu vyšší než úhrn pojistného, které by bylo uhraditi, kdyby bylo pojištění provedeno u Všeobecného pensijního ústavu. Klesne-li tento úhrn v průměru tří let pod tuto hranici, může ministerstvo sociální péče naříditi, aby náhradní ústav nejdéle do konce čtvrtého roku upravil změnou stanov nároky členů pojištěním povinných tak, aby bylo této podmínce vyhověno.

4. Poměr části pojistného, tax a anuit, kterou nesou pojištěním povinní členové ze svého, k části připadající na zaměstnavatele, nesmí býti nepříznivější, než odpovídá předpisům § 64, a pojistné na zaměstnance připadající nesmí býti vyšší, nežli pojistné odpovídající jeho nárokům podle početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu.

5. Rozhodování sporů o nárocích podle stanov a o jejich výši musí býti vyhrazeno pojišťovacímu soudu příslušnému podle § 134.

6. Stanovy musí obsahovati ustanovení o přiměřené bezpečnostní záloze vyšetřené podle pojistně matematických odhadů anebo o jinaké dostatečné záruce.

7. V orgánech náhradních ústavů náleží pojištěncům poloviční zastoupení. Volby jsou přímé a tajné a konají se podle zásad poměrnosti, pokud možno osobně.

Zřizování nových náhradních ústavů se připouští pouze rozdělením náhradního ústavu nebo sloučením několika náhradních ústavů po předchozím souhlasu ministerstva sociální péče. Ústav takto nově zřízený musí splňovati podmínky § 106.

(1) Náhradní ústavy, které chtějí zůstati nadále nositeli pojištění podle tohoto zákona, musí nejdéle do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona na základě pravoplatného usnesení valné hromady a se souhlasem zaměstnavatelů většiny pojištěnců předložiti ministerstvu sociální péče žádost o zachován náhradní vlastnosti. Ve lhůtě nejdéle jednoho roku od podání žádosti za uznání jest předložiti průkaz, že splněny jsou všechny podmínky § 106, obzvláště pak pojistně matematický průkaz, že jest při použití početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu zjednána rovnováha mezi budoucími příjmy a vydáními ke dni vstupu zákona v účinnost. V případech zřetele hodných může ministerstvo sociální péče povoliti prodloužení této lhůty.

(2) O formě a obsahu průkazu vydá ministerstvo sociální péče bližší předpisy. Pro onu část nároků, které by získal pojištěnec, kdyby byla po celou příspěvkovou dobu započitatelnou podle § 12 s případným zákupem býval pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu, může náhradní ústav zařaditi do pasiv bilance úhradové podíly Všeobecného pensijního ústavu. Za pojistné postačující k úhradě těchto nároků považuje se při tom pojistné podle § 63 po srážce nejvýše 10%. Průkaz je doložiti zvláště pravoplatným usnesením valné hromady o změně stanov a prohlášením zaměstnavatelů, že přijímají závazky ze změny stanov pro ně vyplývající.

(3) O žádosti za uznání náhradního ústavu rozhodne ministerstvo sociální péče.

(4) Náhradní ústavy, které nepodají vůbec žádosti za uznání anebo tak neučiní v šestiměsíční lhůtě podle odst. 1, ztrácejí povahu náhradního ústavu dnem uplynutí této lhůty, ústavy, jichž žádost za uznání ministerstvo sociální péče zamítlo, dnem doručení zamítavého výnosu.

(5) Dojde-li k uznání náhradního ústavu toliko za souhlasu části dosavadních členů zaměstnavatelů náhradního ústavu, může ministerstvo sociální péče po slyšení Všeobecného pensijního ústavu stanoviti, aby převod příslušné pojistné podstaty byl proveden podle zásad užívaných při rozdělení náhradního ústavu podle § 107.

(1) Náhradní ústav, pozbyvší náhradní vlastnosti, je povinen odevzdati Všeobecnému pensijnímu ústavu veškeré jmění. Jmění ústavu, převyšující částky, potřebné k zabezpečení získaných zákonitých nároků, jest použíti v oddělení pro připojištění ve prospěch pojištěnců a důchodců ústavu. Pro likvidaci náhradního ústavu jest použíti předpisů stanov o zrušení ústavu.

(2) Usnese-li se na tom valná hromada likvidujícího náhradního ústavu a souhlasí-li zaměstnavatelé většiny pojištěnců, může ministerstvo sociální péče po slyšení Všeobecného pensijního ústavu povoliti, aby Všeobecnému pensijnímu ústavu byly odevzdány pouze úhradové podíly a úhradní jistiny ke krytí nároků, které by byli získali pojištěnci a důchodci, kdyby byli bývali pojištěni u Všeobecného pensijního ústavu po celou dobu, započitatelnou podle § 12, včetně doby případně zakoupené a zbytek jmění předán byl k zabezpečení zbývajících nároků podle stanov likvidujícího náhradního ústavu příplatkovému ústavu, který vyhovuje ustanovením §§ 119 a 120; ustanovení odst. 1 jest obdobně použíti. Zaměstnavatelé, kteří neprojevili souhlasu se zřízením příplatkového ústavu, mohou žádati, aby nároky jejich zaměstnanců, převyšující nároky zákonité, byly zabezpečeny převodem na Všeobecný pensijní ústav.

(3) Náhradní ústav, pozbyvší náhradní vlastnosti, jest povinen předati Všeobecnému pensijnímu ústavu, po případě příplatkovému ústavu bez náhrady všechny zápisy a doklady k provádění pojištění potřebné.

(4) Spory mezi Všeobecným pensijním ústavem, po případě příplatkovým ústavem a likvidujícím náhradním ústavem, rozhoduje ministerstvo sociální péče.

(1) Ministerstvo sociální péče může odvolati uznání za náhradní ústav:

1. jestliže nejsou jíž splněny podmínky § 106;

2. jestliže nebyla provedena sanace, potřebná podle § 111, odst. 3 v předepsané lhůtě.

(2) O zrušení náhradního ústavu platí obdobně ustanovení § 109.

(1) Ke konci každého třetího roku, po prvé k 31. prosinci 1931, musí náhradní ústavy sestaviti pojistně-matematickou bilanci, vypracovanou s použitím početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu a předložiti ji se všemi pomůckami, potřebnými k přezkoumání, ministerstvu sociální péče nejdéle do konce června roku následujícího.

(2) Jako premiové reservy nároků, které by byl získal pojištěnec, kdyby byl po celou dobu příspěvkovou, započitatelnou podle § 12 s případným zákupem u náhradního ústavu, býval pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu, může zařaditi náhradní ústav do pasiv bilance úhradové podíly Všeobecného pensijního ústavu. Za pojistné, postačující k úhradě těchto nároků, považuje se při tom pojistné podle § 63 po srážce nejvýše 10%.

(3) Vykáže-li pojistně-matematická bilance schodek proti pojistně-matematicky potřebné úhradě nároků stanovami zabezpečených, který nelze považovati za přechodný, nebo k jehož úhradě nestačí bezpečnostní fond, jest učiniti opatření, nutné k sanaci ústavu.

(4) Ministerstvo sociální péče může vydati podrobnější předpisy o formě, v níž mají býti bilance předkládány.

(1) Náhradní ústavy jsou povinny sdružiti se ve Svaz pensijních ústavů v republice Československé. K tomuto svazu může přistoupiti také Všeobecný pensijní ústav.

(2) Svazu náleží mimo úkoly tímto zákonem zvláště stanovené zejména:

1. hájiti zájmy nositelů pojištění a jejich pojištěnců,

2. působiti k jednotnému postupu a k jednotné praksi všech nositelů pojištění v otázkách provádění pojištění se týkajících,

3. dbáti o řádné vedení náhradních ústavů po stránce odborné a za tím účelem prováděti jejich revisi po stránce administrativní a účetní,

4. poskytovati sdruženým ústavům odborné informace, týkající se provádění pojištění podle tohoto zákona, po případě obstarávati jim určité úkony s tím související,

5. pracovati k společnému postupu všech odvětví sociálního pojištění v otázkách, týkajících se zdraví pojištěnců a jejich rodinných příslušníků, odsunutí předčasné invalidity, zábrany úrazů a pod.,

6. uzavírati společné smlouvy s organisacemi lékařů a léčebných ústavů za účelem provádění léčebné péče podle §§ 49 až 55,

7. usilovati o mezinárodní úpravu pensijního pojištění a vztahů jeho nositelů mezi sebou,

8. sbírati statistická data o úmrtností, invalidnosti, rodinných, platových a jiných poměrech pojištěnců a zpracovávati je k účelům zákonodárným a vědeckým v součinnosti se Všeobecným pensijním ústavem.

(3) Svaz podléhá státnímu dozoru, jejž vykonává ministr sociální péče ve smyslu § 168. Pro ukládání svazového jmění a hospodaření s fondy vůbec a o zprávách a statistických výkazech platí obdobně ustanovení §§ 162 až 165.

(4) Ministr sociální péče může při vykonávání dozoru na jednotlivé nositele pojištění, zejména při provádění revise jich užíti spolučinnosti svazu, který je povinen vyhověti tomuto požadavku.

(5) Obor působnosti svazu, jeho správa, vedení jeho záležitostí a způsob zastoupení, dále ustanovení o příspěvcích pro účely svazu, o jmění svazovém, jakož i o urovnání sporů, vznikajících ze svazového poměru, upravují stanovy, které stejně, jako jejich změny, podléhají schválení ministra sociální péče.

(6) Zanikne-li svaz, smí se jeho jmění použíti pouze k účelům, jimž nositelé pensijního pojištění podle zákona slouží.

(7) Ukáže-li se, že nelze jinak odpomoci podstatným vadám ve správě, může ministerstvo sociální péče rozpustiti správní orgány svazu a správu přenésti na orgány jím jmenované, kteří vedou správu a zastupují svaz až do řádného ustavení orgánů, vzešlých z nových voleb.

(1) Při změně pojistné příslušnosti jest dřívější nositel pojištění povinen odevzdati novému nositeli pojištění převodní částku. Je-li Všeobecný pensijní ústav dosavadním nositelem pojištění, jest převodní částkou úhradový podíl za získané nároky přestupujícího pojištěnce. Bylo-li v době výstupu v platnosti připojištění a připouští-li to podmínky tohoto připojištění, jest k žádosti pojištěncově doplniti úhradový podíl premiovou reservou připojištění. Je-li dosavadním nositelem pojištění náhradní ústav, jest převodní částkou premiová reserva za získané nároky přestupujícího pojištěnce, po případné srážce splátek, které dluhoval pojištěnec ústavu v době výstupu. Premiová reserva náhradního ústavu skládá se z úhradového podílu Všeobecného pensijního ústavu za nároky, které by byl pojištěnec získal, kdyby byl býval pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu po celou dobu příspěvkovou, započitatelnou podle §§ 12 až 14, a z doplňku za zbývající nároky.

(2) Povinnost k převodu vzniká dnem, jímž nastala změna pojistné příslušnosti; požívá-li však přestouplý zaměstnanec invalidního neb starobního důchodu, dnem zastavení důchodu. Dosavadní nositel pojištění jest povinen převésti převodní částku během čtyř týdnů po tom, kdy došlo ho oznámení o změně pojistné příslušnosti, a sděliti veškeré okolnosti, rozhodné pro dosavadní pojištění a pro převod. Převodní částky jest zúročiti počínajíc dnem změny pojistné příslušnosti 5%.

(3) Jestliže uplynulo od zániku pojištění u dřívějšího nositele pojištění více než pět roků, je dosavadní nositel pojištění povinen k převodu pouze, získal-li pojištěnec u dalších nositelů pojištění nejméně šest příspěvkových měsíců anebo byl-li důvodem přerušení nápad invalidního důchodu (§ 17) anebo byly-li pojistné nároky zachovány placením uznávacího poplatku.

(4) Nový nositel pojištění má oznámiti předcházejícímu nositeli pojištění opětný vstup zaměstnance do pojištění během čtyř týdnů ode dne přihlášení; ručí za škody, vzcházející ze zaviněného opomenutí.

(5) Nový nositel pojištění je povinen přijmouti převodní částku za pojištěnce, pro něhož se stal příslušným k pojištění.

(6) Pojištěnec nabude vůči novému nositeli pojištění podle jeho stanov nároku, které jest určiti při použití početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu, s ohledem na celkovou příspěvkovou dobu dosud započítanou a průběh dosavadního pojištění, služební požitky započitatelné u nového nositele pojištění a pojišťovací podmínky tohoto.

(7) Nestačí-li převedená částka k započtení podle předchozího odstavce, má pojištěnec právo doplniti ji na potřebnou výši. Toto právo musí pojištěnec uplatniti do šesti měsíců poté, kdy byl vyrozuměn o uskutečněném převodu a o výši doplatku. Jinak jest zkrátiti přiměřeně příspěvkovou dobu nebo nároky s tím omezením, že nastane-li pojistný případ, má pojištěnec nebo jeho oprávnění pozůstalí vždy nárok nejméně na dávky, které by příslušely, kdyby celé pojištění bylo bývalo provedeno u Všeobecného pensijního ústavu.

(8) Převyšuje-li převodní částka částku potřebnou k započtení podle odstavce 6, jest rozdílu použíti podle volby pojištěncovy buď k zákupu let (§ 61) anebo k uzavření připojištění podle zvláštních tarifů (§ 123), připojištění na pevný důchod invalidní (starobní) podle § 123 odst. 1 písm. c) jest přípustno jen, činí-li výše pojištěného důchodu invalidního (starobního) nejméně Kč 200.- ročně.

(9) Nestačil-li by rozdíl, pokud se týče jeho zbytek ani k připojištění pevného důchodu invalidního (starobního) Kč 200.- ročně a nedoplní-li pojištěnec ze svého potřebnou částku, jest tyto částky vydati pojištěnci. Nárok na vydání musí býti uplatněn do tří roků poté, kdy byl pojištěnec vyrozuměn o uskutečněném převodu, jinak zanikne.

(10) Vstoupí-li invalidní důchodce do pojištění u jiného nositele pojištění, nepřihlíží se k jeho dřívějšímu pojištění, dokud nenastane převod podle odst. 2.

(1) Přestoupí-li zaměstnanec, pojištěný u některého nositele pojištění podle tohoto zákona do služby vyňaté podle § 2, č. 4 a 5 z pojistné povinnosti, jest nositel pojištění povinen vydati příslušnému zaměstnavateli převodní částku podle § 113. Vystoupí-li zaměstnanec ze služby vyňaté z pojistné povinnosti podle § 2, č. 4 a 5, aniž byl dán na odpočinek a vstoupí-li do zaměstnání podléhajícího pojistné povinnosti podle tohoto zákona nebo do jiné služby vyňaté podle § 2, č. 4 a a 5 z pojistné povinnosti, jest dřívější jeho zaměstnavatel povinen, vydati nositeli pojištění nebo novému zaměstnavateli převodní částku tak, jako by šlo o převod od Všeobecného pensijního ústavu k jinému nositeli pojištění.

(2) Povinnost k převodu podle hořejšího odstavce je tu i tenkráte, stal-li se výstup z pensijního pojištění aneb ze služby vyňaté podle § 2, č. 4 a 5 z pojistné povinnosti před účinností tohoto zákona.

(3) Pro převod a výpočet převodní částky podle odst. 1, věta druhá, přichází v úvahu jen skutečná služební doba, jejíž dolní časovou hranici určuje den účinnosti záona o pensijním pojištění v té které oblasti republiky Československé.

(4) Zaměstnavatel jmenovaný v § 2, č. 4 a 5 musí použíti převedené částky ke zkrácení čekací doby, případně ke zvýšení nároků, jež jest jinak povinen pojištěnci poskytovati. Způsob použití bude blíže určen vládním nařízením. Jinak platí obdobně ustanovení § 113, odst. 2 až 10.

(1) Stane-li se zaměstnanec, jenž byl pojištěn podle zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. anebo byl vyňat z pojistné povinnosti v důsledku § 5, písm. a) resp. § 6, písm. a) téhož zákona, příslušným k některému nositeli pojištění podle tohoto zákona anebo vstoupí-li do služby vyňaté podle § 2, č. 4 a 5 tohoto zákona a nepožívá-li důchodu invalidního nebo starobního podle zák. č. 221/1924 Sb. z. a n., anebo nebyl-li dán na odpočinek, jest Ústřední sociální pojišťovna nebo jeho dřívější zaměstnavatel podle § 5, písm, a) resp. § 6, písm. a) zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. povinen vydati tomuto nositeli pojištění anebo vyňatému zaměstnavateli převodní částku podle § 241, odst. 1, posléze citovaného zákona.

(2) Vstoupí-li zaměstnanec, jenž byl pojištěn dříve podle tohoto zákona aneb byl vyňat z pensijního pojištění v důsledku § 2, č. 4 a 5 tohoto zákona, do zaměstnání pojištěného podle zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. nebo vyňatého z pojistné povinnosti podle § 5, písm. a), resp. § 6, písm. a) téhož zákona, je poslední nositel pojištění podle tohoto zákona anebo zaměstnavatel jmenovaný v § 2, č. 4 a 5 tohoto zákona povinen vydati Ústřední sociální pojišťovně případně zaměstnavateli jmenovanému v § 5, písm, a) resp. § 6, písm. a) zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. převodní částku, jakoby šlo o převod k nositeli pojištění podle tohoto zákona.

(3) Dokončil-li pojištěnec, jenž přestoupil od nositele pojištění podle tohoto zákona do pojištění u ústřední sociální pojišťovny v době výstupu z pensijního pojištění čekací dobu a vznikne-li do 24 měsíců od tohoto výstupu nárok na některý důchod podle tohoto zákona, jest nositel pensijního pojištění povinen poskytnouti příslušný důchod podle nároků získaných do dne výstupu; pro nárok na. důchod invalidní podle § 17, odst. 1 jest při tom rozhodným poslední povolání podrobené pojistné povinnosti pensijní. Nositel pensijního pojištění jest zproštěn převodní povinnosti podle odst. 2; Ústřední sociální pojišťovna jest povinna již přijatou převodní částku vrátiti. Kdyby tu při započtení předchozího pojištění byl současně nárok na důchod vůči Ústřední sociální pojišťovně, zvyšuje se důchod o zvyšovací částky podle § 111, odst. 3 zákona č. 184/1928; tyto zvyšovací částky uhradí Ústřední sociální pojišťovna nositeli pensijního pojištění. Nevznikne-li současně též nárok na důchod vůči ústřední sociální pojišťovně, nepřihlíží se k předchozímu pojištění.

(4) Přestoupí-li pojištěnec, který u Ústřední sociální pojišťovny dokončil čekací dobu, do 18ti měsíců po výstupu z tohoto pojištění k nositeli pojištění podle tohoto zákona, zůstávají jeho nároky vůči Ústřední sociální pojišťovně zachovány až do dokončení čekací doby (§ 16) u nositele pensijního pojištění, při čemž jest přihlížeti též k vydané převodní částce. Při stanovení čekací doby jest přihlížeti k vydané převodní částce. Napadne-li důchod vůči Ústřední sociální pojišťovně, jest nositel pensijního pojištění povinen již přijatou převodní částku vrátiti.

(5) Ustanovení odst. 1 a 2 platí obdobně při přestupu zaměstnance, jenž byl pojištěn dříve podle tohoto zákona anebo byl vyňat z pensijního pojištění v důsledku § 2, č. 4 a 5 tohoto zákona do zaměstnání podléhajícího pojištění podle zákona ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n., o pojištění u báňských bratrských pokladen a podle zákona ze dne 10. června,1925; č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří a naopak.

(6) Ustanovení § 114, odst. 2 až 4 platí zde obdobně.

(7) O použití částek převedených nositelů pojištění podle tohoto zákona nebo zaměstnavateli podle § 2, č. 4 a 5 tohoto zákona, o vzniku převodní povinnosti a o době, k níž jest převod uskutečniti, platí obdobně ustanovení § 113, odst. 2 až 5.

(8) Ustanovení tohoto paragrafu, jakož i §§ 113 a 114 platí též o přestupech zaměstnanců od veškerých nositelů pojištění a vyňatých zaměstnavatelů do služby podle § 3 tohoto zákona; přestupy z této služby budou upraveny nařízením podle § 3 s tím, že převésti dlužno alespoň částku podle § 114, odst. 1, věta druhá.

Vydáním převodní částky podle §§ 113 až 115 zanikají veškeré nároky z pojištění vůči nositeli pojištění, který převodní částku vydal.

Spory o převody podle předchozích ustanovení

a) mezi nositeli pensijního pojištění navzájem,

b) mezi nositeli pensijního pojištění na straně jedné a nositeli jiného veřejnoprávního pojišťování na straně druhé,

c) mezi nositeli veškerého veřejnoprávního pojištění na straně jedné a zaměstnavateli jmenovanými v § 2, č. 4 a 5 tohoto zákona resp. v obdobných ustanoveních jiných zákonů sociálně pojišťovacích na straně druhé,

d) mezi zaměstnavateli uvedenými ad c) navzájem,

e) mezi pojištěncem resp. jeho oprávněnými pozůstalými na straně jedné a nositeli pensijního nebo jiného veřejnoprávního pojištění aneb zaměstnavateli uvedenými ad c) na straně druhé,

f) jakož i spory o převody podle § 115, odst. 6

rozhoduje přímo ministerstvo sociální péče.

(1) Předcházejícími ustanoveními nejsou dotčeny právní poměry, které trvají mezi zaměstnancem pojištěním povinným a samostatnými pojišťovnami, samostatnými podpůrnými, provisními anebo podobnými fondy a pokladnami.

(2) Přislíbil-li nebo zaručil-li však zaměstnavatel před účinností tohoto zákona svému zaměstnanci pojištěním povinnému zaopatřovací požitky přímo anebo nepřímo a byl-li zaměstnavatel na základě smluvního ujednání (pensijního normálu) anebo na základě § 69, odst. 2, dosavadního zákona oprávněn započísti si na smluvní plnění zcela anebo zčásti dávky ze zákonného pojištění, zůstává toto právo zaměstnavatelovo nedotčeno. Na smluvní plnění nelze však započísti částku, o kterou důchod z nároků získaných do účinnosti tohoto zákona vyměřený podle § 177 tohoto zákona převyšuje výměru důchodu z týchž nároků podle dosavadního zákona, po případě úhrn tohoto důchodu a drahotních přídavků k němu, byly-li započitatelny též drahotní přídavky.

(3) Závazky podle §§ 11 a 12 zákona ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n., kterým se upravují zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, nezmenšují se o částku, o kterou převyšuje důchod vyměřený podle tohoto zákona důchod, na nějž měla oprávněná osoba nárok proti nositeli pojištění poslední měsíc před vstupem tohoto zákona v účinnost, při čemž jest nedbati zvýšení důchodu plynoucího z případného zákupu zaměstnancem nebo dobrovolného pojištění, dále o drahotní přídavky, poskytované nositelem pojištění buď dobrovolně nebo na základě zákona nebo nařízení.

(4) Pokud pro starobní a invalidní zaopatření osob, o něž bylo postaráno dle § 75, odst. 1, č. 4 zák. ze dne 13. července 1922, č. 220 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, jsou rozhodnými též předpisy zákona o pensijním pojištění (§ 73, odst. 13 cit. zák.), rozumí se tímto zákonem zákon z dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n. Starobní a invalidní zaopatření těchto osob děje se z prostředků Fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků.

(1) Ministr sociální péče může uznati za příplatkové ústavy zaopatřovací zařízení (pensijní fondy, pokladny, ústavy atd.), která poskytují zaměstnancům nároky na dávky obdobné dávkám podle tohoto zákona, jestliže jsou nároky ty zabezpečeny podle zásad pojistně-matematických (příplatkové ústavy).

(2) Příplatkový ústav jest právnickou osobou, může svým jménem nabývati práv i zavazovati se; může před soudem žalovati i býti žalován.

(3) Stanovy těchto ústavů a jejich změny podléhají schválení ministerstva sociální péče.

(4) Žádosti o uznání za příplatkový ústav a žádost o změnu stanov jest doložiti souhlasem zaměstnavatelovým; jestliže jmění zaopatřovacího zařízení vzniklo aspoň částečně příspěvky zaměstnavatelovými, anebo ukládají-li se mu stanovami závazky.

(5) Hospodaření ústavů jest podrobeno dozoru ministerstva sociální péče. Příplatkové ústavy jsou povinny předložiti každoročně v předepsané lhůtě předepsanou formou výkazy o stavu pojištění a výsledcích hospodaření. V obdobích nejméně pětiletých jsou příplatkové ústavy povinny předložiti pojistně-matematickou bilanci a učiniti opatření k úhradě případného schodku.

(6) O podmínkách uznání za příplatkový ústav a o provádění dozoru může vydati ministr sociální péče podrobné předpisy.

(1) Příplatkové ústavy, na něž může náhradní ústav převésti část pojistné podstaty podle § 109, musí vyhovovati těmto dalším podmínkám:

a) počet pojištěním povinných členů nesmí obnášeti méně než 50, jedná-li se o příplatkový ústav jednoho zaměstnavatele, méně než 200, je-li příplatkový ústav zřízen pro více než jednoho zaměstnavatele;

b) stanovy příplatkového ústavu musí zavazovati zaměstnavatele, že pojistí u něho všechny své pojištěním povinné zaměstnance;

c) vystupující člen má právo na odbytné, které musí rovnati se nejméně úhrnu pojistného jím zaplaceného; pokud jde o nároky získané v náhradním pojištění, rovná se odbytné 90% příslušné prémiové reservy;

d) výše pojistného, pokud připadá na pojištěnce (člena), nesmí záviseti na stáří, zdravotním a rodinném stavu jeho;

e) zaměstnancům jest přiznati účast na správě v míře aspoň odpovídající stanovami předepsanému poměru pojistného na zaměstnance připadajícího k pojistnému připadajícímu na zaměstnavatele.

(1) Jiná zařízení, která mají za účel podporovati zaměstnance v případě nemoci, invalidity nebo stáří, nebo jejich vdov a sirotky, bez ohledu na to, v jaké právní formě jsou zřízena, podrobují se dozoru ministerstva sociální péče, pokud nepodléhají již podle zvláštních právních předpisů dozoru jiných odborných ministerstev nebo jim podřízených úřadů.

(2) V případech posléz uvedených jsou představitelé těchto zařízení, pokud se nejedná o nadace a spolky podle všeobecných norem spolčovacích, povinni předkládati každoročně ministerstvu sociální péče výkaz o stavu jmění, případně k vyzvání provozovací účet a výkazy o pohybu účastníků.