Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

(1) Nárok na vdovský důchod má vdova pojištěnce, který v době svého úmrtí požíval důchodu invalidního nebo starobního, anebo měl by nárok na tento důchod.

(2) Je-li pojištěnec nebo důchodce nezvěstný, lze přiznati vdovský důchod před ukončením soudního řízení o prohlášení za mrtva, činí-li okolnosti úmrtí pravděpodobným.

(3) Vdovský důchod činí polovinu důchodu bez případného zvýšení podle §§ 22 a 23, jehož pojištěnec požíval, anebo na nějž měl v době úmrtí nárok.

(4) Vdovský důchod nesmí býti nižší nežli Kč 3000.- ročně.

Nároku na vdovský důchod není však v těchto případech:

1. zemřel-li pojištěnec před uplynutím šesti měsíců ode dne sňatku,

a) leč by smrt pojištěncova byla způsobena úrazem, nastalým po uzavření sňatku,

b) leč by se narodilo z tohoto manželství anebo bylo-li jím legitimováno dítě,

c) leč by vdova pojištěncova v době úmrtí jeho byla těhotná;

2. vešel-li pojištěnec v manželství po dokonaném 60. roku života, leč by v době úmrtí pojištěncova uplynuly již 24 měsíce óde dne uzavření sňatku;

3. požíval-li pojištěnec v době uzavření sňatku invalidního nebo starobního důchodu podle tohoto zákona, leč by v době úmrtí pojištěncova uplynuly již 24 měsíce ode dne uzavření sňatku;

4. bylo-li rozsudkem trestního soudu uznáno, že vdova úmyslným jednáním smrt manžela zavinila nebo spoluzavinila;

5. bylo-li manželství v době úmrtí manželova výlučně z viny manželčiny rozvedeno, nebo z její viny nebo z viny obou manželů rozloučeno;

6. jestliže při rozluce provedené bez viny manželčiny nebo z viny obou manželů před účinností tohoto zákona se dostalo rozloučené manželce odškodnění výslovně za vdovský důchod.

(1) Uzavřel-li rozloučený pojištěnec, jehož manželství nebylo rozloučeno z viny manželčiny anebo z viny obou manželů, nový sňatek, má rozloučená manželka - ačli se rovněž znovu neprovdala - nárok na část vdovského důchodu (§ 25), který by jinak připadl celý oprávněné vdově. Vdovský důchod rozdělí se mezi vdovu a rozloučenou manželku v poměru počtu let jejich manželství se zesnulým pojištěncem. Každý započatý rok manželství se považuje za dokonaný. K době od rozvodu do rozluky se při tom však nepřihlíží.

(2) Nemá-li vdova neb rozloučená manželka nároku na důchod z některého důvodu stanoveného v § 26, přísluší oprávněné z nich důchod neztenčený.

(3) Poměrná část vdovského důchodu nesmí býti v žádném případě nižší než jedna čtvrtina celého vdovského důchodu. Jinak platí o poměrné části vdovského důchodu obdobně další ustanovení §§ 28 a 29 tohoto zákona.

(4) Uvedených předpisů jest užíti obdobně i v případech, když by pojištěnec zůstavil po sobě více takto oprávněných osob s omezením, že úhrn poměrných částí vdovského důchodu nesmí v žádném případě převyšovati výši celého vdovského důchodu.

Důchod vdovský, vyměřený podle § 25, zvyšuje se o jednu polovinu, je-li vdova trvale tak bezmocná, že stále potřebuje pomoci, ošetření a obsluhy jiné osoby.

(1) Požitek vdovského důchodu počíná dnem úmrtí manželova a zaniká opětným provdáním nebo úmrtím vdoviným.

(2) Provdá-li se opět vdova, obdrží odbytné trojnásobnou částkou svého ročního vdovského důchodu. Výplatou odbytného zanikají pro vdovu veškeré nároky z pojištění zemřelého manžela.

(1) Vdovec po pojištěnce, která v době svého úmrtí požívala důchodu invalidního nebo starobního anebo by měla nárok na tento důchod a která jej ze svých služebních požitků nebo důchodů převážně vyživovala, má nárok na důchod vdovecký, jestliže a pokud je nezpůsobilým k výdělku a potřebným.

(2) Pro důchod vdovecký platí obdobně předpisy §§ 25, odst. 3 a 4, 26 a 28.

(1) Nárok na důchod sirotčí má dítě mladší 18ti let v případě úmrtí nebo nezvěstnosti (§ 25, odst. 2) pojištěného otce nebo pojištěné matky, požíval-li rodič důchodu invalidního nebo starobního, nebo měl-li na něj nárok. Nemanželské děti mají však nárok na sirotčí důchod, zakládající se na pojištění jejich otce jen tehdy, bylo-li otcovství soudně zjištěn nebo za života, otce mimosoudně uznáno. Osvojenci mají nárok na sirotčí důchod po osvojiteli pouze tehdy, jestliže a pokud nepožívají sirotčího důchodu po svých vlastních rodičích a bylo-li mimo to osvojení provedeno alespoň půl roku před nápadem důchodu osvojitelova nebo aspoň půl roku před jeho smrtí.

(2) Zanechal-li pojištěnec osiřelé vnuky mladší 18ti let, kteří byli převážně výživou naň odkázáni, mají tito vnukové nárok na důchod sirotčí, pokud není nejvyšší přípustný úhrn důchodů sirotčích (§ 32) vyčerpán již dětmi zemřelého.

(3) Nevlastní děti pojištěncovy mladší 18ti let, které byly výživou převážně na něho odkázány, mají nárok na důchod sirotčí, nepožívají-li sirotčího důchodu po svých vlastních rodičích, není-li tu nároku na důchod rodičů a není-li nejvyšší úhrn důchodů sirotčích vyčerpán již sirotky oprávněnými podle odst. 1 a 2.

(1) Sirotčí důchod činí pro každé jednostranně osiřelé dítě jednu čtvrtinu, pro oboustranně osiřelé dítě jednu polovinu invalidního nebo starobního důchodu, bez případného zvýšení podle §§ 22 a 23, jehož pojištěnec v době úmrtí požíval, nebo na nějž měl nárok. Oboustranně osiřelému dítěti, jehož oba rodiče byli pojištěni, vyměří se důchod sirotčí polovinou důchodu vyššího. Sirotčí důchod pro jednostranně osiřelé dítě nesmí však býti menší než Kč 1.500.- ročně, pro oboustranně osiřelé dítě Kč 3.000.- ročně.

(2) Úhrn vdovského (vdoveckého) důchodu a důchodů sirotčích nesmí však v žádném případě činiti více než důchod podle § 21, jehož zemřelý požíval, nebo na nějž měl nárok, zvýšený o příplatky vychovávací podle § 22. Činí-li úhrn více, jest snížiti důchody sirotčí poměrně.

(3) Oboustranně osiřelému dítěti jest na roveň postaviti jednostranně osiřelé dítě, jestliže jeho matka nemá nároku na vdovský důchod.

(1) Požitek sirotčího důchodu počíná dnem úmrtí pojištěného rodiče, po případě pozdějším dnem narození dítěte a končí dokonaným 18. rokem věku nebo dřívějším zaopatřením, provdáním nebo úmrtím dítěte.

(2) Také po dokončení 18. roku života, nejdéle však do 24. roku, může býti vyplácen důchod sirotčí:

a) pokud dítě jest v důsledku duševní nebo tělesné vady nezpůsobilé k výdělku,

b) pokud dítě nemůže se vydržovati samo v důsledku vědecké nebo odborné průpravy pro své příští povolání.

(1) Není-li vdovy ani vdovce, ani dětí oprávněných podle § 31, odst. 1, mají nárok na důchod pozůstalí rodiče pojištěnce, který v době svého úmrtí požíval invalidního nebo starobního důchodu anebo by měl nárok na tento důchod, jestliže byli výživou převážně naň odkázáni.

(2) Je-li tu pouze jeden oprávněný rodič, činí jeho důchod jednu čtvrtinu invalidního nebo starobního důchodu bez případného zvýšení podle § 22 a 23, jehož pojištěnec v době svého úmrtí požíval anebo na nějž by měl nárok, nejméně však Kč 1.500.- ročně.

(3) Jsou-li tu oba oprávnění rodiče, má každý z nich, pokud druhý je na živu, nárok na jednu osminu tohoto důchodu, nejméně však 750.- Kč ročně.

(1) Nárok na výbavné má pojištěnka, jestliže uzavře sňatek po dokonání aspoň 60ti příspěvkových měsíců.

(2) Nárok na výbavné musí býti uplatněn do dvou let od uzavření sňatku, jinak zaniká.

(3) Výbavné jest vyměřiti ve výši ročního invalidního důchodu, na který by pojištěnka měla nárok v době uzavření sňatku, výbavné dříve vyplacené jest však při tom odečísti.

(1) Nárok na odbytné jednou pro vždy má vdova (vdovec) a není-li oprávněné vdovy (vdovce), stejnými díly děti, zemře-li pojištěnec po dokončení šesti příspěvkových měsíců a před dokončením 60 měsíců, ne však následkem úrazu (§ 16), a jsou-li jinak splněny podmínky pro požívání vdovského (vdoveckého) důchodu (§§ 25, 26 a 30) nebo důchodu sirotčího (§ 31, odst. 1.). Tento nárok náleží též, zemře-li pojištěnec před dokončením šesti příspěvkových měsíců v důsledku jiného úrazu než podnikového.

(2) Odbytné jest vyměřiti vdově (vdovci) po případě dětem ve výši 150% ročního invalidního důchodu bez případného zvýšení podle §§ 22 a 23, který by příslušel, kdyby příspěvkové měsíce byly doplněny na 60 ve třídě, v níž byl pojištěnec v době úmrtí.

(1) Není-li vdovy (vdovce), ani dětí podle § 31, odst. 1 oprávněných a zemře-li pojištěnec po dokonání šesti příspěvkových měsíců a před dokončením šedesáti příspěvkových měsíců, mají pozůstalí rodiče, po případě pozůstalý rodič, nárok na odbytné jednou pro vždy, byli-li výživou převážně naň odkázáni. Tento nárok náleží též, zemře-li pojištěnec před dokončením šesti příspěvkových měsíců v důsledku jiného úrazu než podnikového.

(2) Toto odbytné činí tři čtvrtiny ročního invalidního důchodu bez případného zvýšení podle §§ 22 a 23, na nějž by měl pojištěnec v době úmrtí nárok, kdyby příspěvkové měsíce byly doplněny na 60 ve třídě, v níž byl pojištěnec v době úmrtí. Jsou-li tu oba oprávnění rodičové, rozdělí se odbytné rovnými díly.

(1) Nárok na pohřebné mají pozůstalí po důchodci nebo po pojištěnci, který dokonal aspoň 60 příspěvkových měsíců, jestliže vypravili pohřeb.

(2) Pozůstalými podle předchozího odstavce rozumějí se manžel, děti, rodiče, děd a bába nebo sourozenci zemřelého. Pohřebné náleží tomu z nich, kdo pohřeb vypravil.

(3) Pohřebné činí jednu pětinu ročního důchodu bez případného zvýšení podle §§ 22 a 23, jehož zemřelý požíval, nebo na nějž měl nárok, nejvýše však Kč 4.000.-.

(1) Důchody vyplácejí se v měsíčních lhůtách do předu. Měsíční částky důchodu zaokrouhlují se na celé koruny tím způsobem, že částky pod 50 haléřů zůstávají nepovšimnuty a částky od 50 haléřů do 99 haléřů čítají se za Kč 1.-.

(2) Skončí-li právo k důchodu během měsíce, přijaté částky se nevracejí. Výplaty důchodu do ciziny mohou díti se také v jiných lhůtách než měsíčních a pozadu.

(3) Oprávnění k důchodům mají na požádání před každou výplatou předložiti potvrzení o životě neb vdovství.

(4) Odbytné, pohřebné a výbavné vyplatí se po předložení průkazů osvědčujících nárok.

(1) Změní-li se poměry rozhodné pro vyměření dávky, nebo zjistí-li se dodatečně, že dávky byly přiznány na základě omylu ve skutečných poměrech, sníží, zvýší nebo zastaví nositel pojištění dávky.

(2) Vrácení přijatých dávek může býti vyžadováno jen když pojištěnec neb důchodce přivodil přiznání dávky tvrzením vědomě nepravdivých nebo zatajením závažných okolností.

(3) Částky neprávem přijaté ve smyslu odst. 2 jest navrátiti s 5% úroky, bez újmy případného trestního stíhání; částky tyto mohou býti též sraženy z důchodu příjemcova.

(1) Manželka důchodcova, opatrovník jeho děti, zákonný orgán pro péči o mládež nebo obec bydliště důchodcova může navrhnouti u okresního soudu důchodcova bydliště, aby soud určil osobu neb korporaci, jíž má býti důchod vyplácen místo důchodci, je-li zřejmo, že vyplácením důchodu důchodci by nebylo dosaženo účelu, jemuž důchod slouží, nebo že by byly poškozovány zájmy členů důchodcovy rodiny. Soud rozhodne usnesením po provedeném řízení podle předpisů o ustanovení opatrovníka.

(2) Vyhoví-li soud návrhu, jest určená osoba nebo korporace pak povinna vynaložiti důchod ve prospěch důchodce a jeho rodiny. Důchod jí vyplacený je majetkem důchodce jí svěřeným. O jejích právech a povinnostech platí příslušné předpisy občanského práva o právech a povinnostech opatrovníka zřízeného ke správě jmění.

Právo na požitek kteréhokoliv důchodu odpočívá:

1. pokud osoba oprávněná k požitku odpykává si trest na svobodě delší jednoho měsíce neb jest v donucovací pracovně anebo v jiném ústavě, jejž vláda určí nařízením; má-li však důchodce v těchto případech příslušníky rodiny, kteří mají zákonné nároky na výživu, vyplácejí se požitky těmto příslušníkům. Je-li takových oprávněných osob více, mají přednost manželka (manžel) a děti před předky, tito pak před ostatními příslušníky rodiny. Mezi osoby téže skupiny rozdělí se důchod stejným dílem;

2. jestliže osoba oprávněná k požitku přeloží své řádné bydliště bez svolení nositele pojištění trvale do ciziny, po dobu pobytu v cizině. V tomto případě může ke své žádosti býti odbyta podle výsledků lékařské prohlídky až dvěma třetinami hodnoty kapitalisovaných jejích nároků.

Nárok na dávky stanovené tímto zákonem, po případě jich požitek zaniká kromě případů zvláště vytčených v předchozích ustanoveních, promlčením. Nárok na důchody a jednorázové dávky promlčuje se v pěti letech ode dne vzniku nároku. Nárok pak na výplatu jednotlivé splátky důchodové promlčuje se v jednom roce ode dne jejího nápadu. Jinak platí pro promlčení nároku na dávky podle tohoto zákona ustanovení všeobecného občanského zákoníka.

(1) Je-li nezpůsobilost k výkonu povolání důsledkem nemoci, odpočívá nárok na invalidní důchod, pokud má pojištěnec nárok na denní nemocenské nebo proti zaměstnavateli prokazatelný nárok na vyplácení plného služného po dobu nemoci podle právních předpisů o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.

(2) Jsou-li splněny předpoklady pro přiznání několika důchodů podle tohoto zákona, přísluší nárok na všechny bez omezení.

(3) Důchody podle tohoto zákona krátí se, pokud k požitku oprávněný požívá důchodu podle zákonů o úrazovém pojištění dělnickém, a to o částku, o kterou by úhrn důchodů převyšoval průměr služebních požitků započitatelných podle § 4 v posledních 60ti příspěvkových měsících, nebo případně v kratší době příspěvkové před nastoupením pojistného případu.

(4) Pokud invalidní důchod podle tohoto zákona a výdělek důchodcův dohromady převyšují jak částku 30.000 Kč, tak průměr služebních požitků, započitatelných podle § 4 za posledních 60 příspěvkových měsíců nebo za případnou kratší dobu příspěvkovou, krátí se invalidní důchod a částku nad to jdoucí.

(1) Nositel pojištění může použíti důchodu plně nebo z části k tomu, aby zjednal důchodci s jeho souhlasem bezplatné zaopatření v ústavě pro invalidy nebo osoby staré, nebo v sirotčinci nebo v podobném ústavu.

(2) Notoričtí pijáci mohou býti i proti své vůli umístěni v ústavu pro ně vhodném. Vzpírají-li se, může býti požitek důchodu na čas zastaven.

(3) Nositel pojištění má právo přikázati důchod notorických pijáků členům rodiny nebo osobám, s nimiž důchodce žil ve společné domácnosti a které svou výživou byly na něm závislé, nebo obci pobytu důchodcova k použití ve prospěch důchodce.

(4) Nositel pojištění může příslušníkům rodiny, s nimiž důchodce žil ve společné domácnosti a které důchodce převážně vyživoval, poskytnouti podporu až do poloviny důchodu.

Převod, zastavení a zabavení nároků pojištěnců a jejich příslušníků, jakož i dávek, jsou jen potud přípustny a právně účinny, stanou-li se:

1. k úhradě nároku osob, které mají zákonný nárok na výživu proti osobám oprávněným k požitku podle předcházejících ustanovení až do poloviny dávky;

2. k úhradě záloh, které byly dány osobám oprávněným k požitku na jejich vlastní žádost zaměstnavatelem, nositelem pojištění, obcí nebo jinou veřejnoprávní korporací na účet pojistných nároků po jejich nápadu, ale před jejich poukázáním.

(1) Veškeré nároky na dávky podle tohoto zákona jest s připojením potřebných průkazů ohlásiti u příslušného nositele pojištění.

(2) Nezpůsobilost k výkonu povolání, po případě bezmocnost jest prokázati lékařským vysvědčením a jedná-li se o nezpůsobilost podle § 17, odst. 2 průkazem, že žadatel v důsledku nemoci vyčerpal nárok na nemocenské. Nositel pojištění jest oprávněn dáti žadatele vyšetřiti svým lékařem a vykonati všecka šetření, kterých je třeba. Zaměstnavatel žadatelův a žadatel sám jest povinen dáti žádaná vysvětlení.

(3) Byl-li nárok na přiznání invalidního důchodu zamítnut nebo invalidní důchod odňat, může býti nárok na přiznání invalidního důchodu před uplynutím 1 roku uplatněn jen tehdy, když žadatel osvědčí lékařským vysvědčením, že nastala podstatná změna ve zdravotním stavu naposled zjištěném. Jinak jest nárok zamítnouti bez dalšího řízení. Proti takovému zamítnutí není opravného prostředku.

(4) Náklady lékařského vysvědčení, které žadatel má předložiti, nahradí nositel pojištění přiměřeným způsobem, byl-li nárok uznán.

(1) Důchodci podle tohoto zákona mají pro případ onemocnění nárok proti příslušné nemocenské pojišťovně na nemocenské ošetřování a pomoc při porodu podle zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, pokud nemají nároku na dávky posléze uvedeného zákona v důsledku svého zaměstnání přímo, nebo pokud nemají nároku proti Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců.

(2) Nositelé pojištění hradí podle zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách příslušné nemocenské pojišťovně ze svého pojistné třídy služného, do níž jsou důchodci zařazeni podle výše svého důchodu, pokud jde pak o důchodce náhradních ústavů, podle výše důchodu, jehož by požívali u Všeobecného pensijního ústavu.

(1) Nositel pojištění jest oprávněn zavésti léčebnou péči s pojištěncem nebo s příjemcem důchodu invalidního.

(2) Účelem léčebné péče jest odvrátiti nebo oddáliti nezpůsobilost k výkonu povolání předčasně hrozící, anebo odstraniti nezpůsobilost k výkonu povolání již nastalou, pokud k dosažení tohoto účelu nedostačují dávky nemocenského pojištění.

(1) Léčebnou péči provádí nositel pojištění zpravidla umístěním pojištěnce nebo příjemce důchodu invalidního v odborných léčebných ústavech nebo v lázních pod zvláštním dozorem lékařským, dále poskytnutím prothes a jiných prostředků k dosažení účelu léčebné péče, pokud k tomu není povinna příslušná nemocenská pojišťovna.

(2) Nositelé pojištění mohou se schválením ministerstva sociální péče za účelem provádění léčebné péče podporovati též všeobecná i zvláštní opatření a zařízení, směřující k odvrácení předčasné nezpůsobilosti k povolání pojištěnců pojištěním povinných a jich rodinných příslušníků, k potírání lidových chorob (tuberkulosy, nervosy, pohlavních chorob, alkoholismu, rakoviny atd.) nebo k povznesení zdravotního stavu pojištěnců a jich rodinných příslušníků. K provádění léčebné péče tímto způsobem lze určiti paušální obnosy, jichž výše musí býti rovněž schválena ministrem sociální péče.

Nositel pojištění jest oprávněn kdykoli odejmouti nositeli nemocenského pojištění léčení nemocného pojištěnce nebo příjemce důchodu invalidního a převzíti jej do vlastního léčení.

Byla-li nositelem pensijního pojištění zavedena léčebná péče pojištěnce nebo příjemce důchodu invalidního, jenž má nárok na dávky z pojištění nemocenského, jest nositel nemocenského pojištění povinen nahraditi nositeli pensijního pojištění, co uspořil na nemocenském nebo na dávkách věcných, na něž měl nárok pojištěnec nebo příjemce důchodu invalidního po dobu léčebné péče nositelem pensijního pojištění prováděné, až do výše nákladů tímto nositelem na léčení skutečně vynaložených. Výši úspory na dávkách věcných stanoví v případě sporu ministerstvo sociální péče paušální částkou.

(1) K umístění pojištěnce nebo příjemce důchodu invalidního v léčebném místě jest zpravidla zapotřebí jeho svolení.

(2) Svolení toho není zapotřebí:

a) vyžaduje-li nemoc ošetření a péče, jež nemocnému nemohou býti v jeho bytě poskytnuty;

b) vyžaduje-li toho druh nemoci, zvláště jde-li o nemoc nakažlivou;

c) vyžaduje-li stav nebo jednání nemocného stálé lékařské péče a pozorování.

(3) Nepodrobí-li se příjemce důchodu invalidního bez závažného důvodu léčebné péči, nezávislé na jeho souhlasu, může mu býti požitek invalidního důchodu zcela neb z částí dočasně zastaven, byl-li na tyto následky předem upozorněn.

(4) Nepodrobí-li se pojištěnec bez závažného důvodu léčebné péči, kterou by byla nezpůsobilost k výkonu povolání pravděpodobné odvrácena nebo oddálena, může býti důchod invalidní zcela neb z části dočasně odepřen, byl-li pojištěnec upozorněn na tyto následky.

(5) Ustanovení odst. 3 a 4 platí též pro případ bezdůvodného, předčasného přerušení léčby.

(1) Po dobu provádění léčebné péče může býti zastavena výplata důchodu invalidního zcela nebo z části, nejvýše však do výše nákladů léčebné péče. Má-li však důchodce podrobený léčebné péči příslušníky rodiny výživou na něho odkázané, náleží jim výživné polovinou příslušného důchodu invalidního.

(2) Příslušníkům rodiny pojištěnce podrobeného léčebné péči výživou na něho odkázaným náleží po dobu provádění léčebné péče výživné ve výši poloviny důchodu invalidního, na nějž pojištěnec by měl nárok, kdyby se stal v době zavedení léčebné péče nezpůsobilým k výkonu povolání ve smyslu § 17. Výživné odpočívá, pokud jsou pojištěnci vypláceny služební požitky na základě právního nároku nebo pokud mají příslušníci rodiny nárok na podporu podle ustanovení zákona o nemocenském pojištění. Převyšuje-li však výživné podporu přiznanou příslušníkům rodiny podle příslušných ustanovení zákona o nemocenském pojištění, náleží jim tento rozdíl.

(3) Neodbyl-li pojištěnec léčebné péči podrobený dobu čekací (§ 16), stanoví se polovina příslušného důchodu invalidního podle ustanovení § 16, odst. 2.

(1) Pojištěnec, jenž byl podroben léčebné péči v odborném ústavu léčebném nebo v lázních pod dozorem lékařským, nesmí býti z důvodu tohoto léčení propuštěn ze zaměstnání a nesmí mu býti dána výpověď po dobu léčení. Zavede-li se léčebná péče, jest takové propuštění nebo taková výpověď bezúčinnou, došlo-li k nim po podání návrhu nebo žádosti o léčebnou péči.

(2) Po dobu provádění léčebné péče není zaměstnavatel povinen vypláceti služební požitky leč pokud jest k tomu povinen podle smlouvy nebo podle zákonných předpisů. Pokud zde není nároku na vyplácení služebních požitků, neplatí se pojistné.

(1) Nositel pensijního pojištění jest oprávněn poskytovati podporu v nezaměstnanosti nezaměstnaným osobám, které až do skončení posledního služebního poměru byly u něho pojištěny.

(2) Zásady a podmínky přiznávání podpor v nezaměstnanosti a jejich výši stanoví Všeobecný pensijní ústav. K platnosti příslušného usnesení ústavu je zapotřebí souhlasu ministerstva sociální péče.

(1) Nároky z povinného pojištění zůstávají zachovány do 30 měsíců po zániku pojistné povinnosti, jestliže v této době nenastala povinnost k převodu podle §§ 113 až 115.

(2) Do doby, po kterou zůstávají zachovány nároky podle odst. 1, nepočítá se doba, po kterou:

a) pojištěnec požíval invalidního důchodu,

b) výplata důchodu invalidního odpočívala,

c) pojištěnec byl podroben léčebné péči podle § 49 a násl.

(3) Nositel pojištění jest povinen na tuto lhůtu upozorniti.