Poslední dobou potloukají se na severní Moravě a po Slezsku rozliční losoví agenti, kteří zvláště mezi venkovským obyvatelstvem předstíranými tvrzeními buď vybízejí ke vstupu do společnosti pro hru s losy nebo uzavírají splátkové obchody s losy, jimiž kupce těžce poškozují.
Podle toho, co oznamují noviny, dosáhla česká úvěrní a eskomptní společnost prostřednictvím svých agentů jen v okrese svitavském více než 200 přistoupení k takovým společnostem pro hru s losy, ačkoliv finanční úřady zakázaly takové společnosti jako nepřílpustné. Na celé severní Moravě a ve Slezsku jest to snad mnoho tisíc osob, které tím, že zaplatily závdavky, byly podvedeny o své peníze.
K ilustraci toho, jak se při tom postupuje, uvádíme konkrétní případ:
Dne 6. září přijeli k rolníku Arnoštu Luleyovi a jeho ženě Anně v Loučkách v okrese krnovském v automobilu dva páni a dáma, plrávdě v poledne, kdy v hospodářství jest nejvíce práce, a přemlouvali je, aby zakoupili 80 československých státních dílčích losů z roku 1921 za 16.000 Kč. Nejdříve začali s tím, že se prý dověděli, že manželé mají státní stavební los od r 1924, kerý splatili měsíčními splátkami. Pak se vyptávali, kolik mají dětí a v jakém věku jsou manželé, jakož i děti. Pak prohlásili, že vylosovali 25 takových majetníků losů, aby jim pro reklamu opatřili výhry v loterii. Proto prý musí zakoupiti 80 nových losů, nač mohou složiti jen 2400 Kč. Dalších 4800 Kč má býti splaceno v měsíčních splátkách. po 1200 Kč.
Zbývajících 9000 Kč prý vůbec nemusí nikdy zaplatiti, neboť se odpočítají od jisté výhry která kdysi bude získána. Tak to vysvětlila manželům Luleyovým úřednice Kleinerova Üvěrního a depositního ústavu v Brně, a poněvadž tito manželé neměli žádaného závdavku 2400 Kč hotově doma, půjčila jim tato úřednice na to ještě 700 Kč, jež manželé Luleyovi poslali na adresu Jeř Emil, Hotel Široký v Olomouci (dne 10. září t. r.).
Výslovně byli manželé ujištěni, že již po zaplacení poslední měsíční splátky 1200 Kč ihned dostanou losy. Proto se rozhodli, aby co nejdříve dostali losy do svého držení , zaslati ještě zbývajících 4800 Kč najednou. Na to dostali místo losůprodejní listinu, ze které vyplývá, že jsou dlužni ještě 9600 Kč, keroužto částku mohou spláceti v měsíčních spllátkách po 1200 Kč. Na úrocích, evidenčních a skladních poplatcích bylo do účtu započteno 400 Kč čtrvrtletně, při čemž za první čtvrtletí byla tato částka zaplacena předem.
Nyní teprve vysvitlo manželům Luleyovým, že byli uvedeni v omyl. V rozčilení a pod vlivem řeči agenta podepsali prohlášení jež jim diktovala úřednice firm Kleinerovy, na jehož obsah sevšak nyní vůbec nemohou upamatovati. Podvod šel tak daleko, že těmto lidem bylo najisto slíbeno, že výhru mohou dostati nejdéle v půl roce u berního úřadua pak prý nechť nezapomenou na úředníky společnosti, kteří jim tento dobrý obchod zprostředkovali. Aby byli kryti, dali si agenti podepsati potvrzení, v němž jest výslovně poznamenáno, že kupující sami četli všechny podmínky předprodejní listiny, že zástupci firmy Kleinerovy jim vše podrobně vysvětlili a že jim nebylo slíbeno nebo uvedeno nic, co není obsaženo v prospektu samém.Již z toho zcela jasně vyplývá podvodný úmysl.
Manželé ve skutečnosti zaplatili dosud v hotovosti 7200 nebo 7600 Kč a nedostali za to nic jiného, než prodejní listinu na 80 dílčích stavebních losů, které jim byly přiděleny a které jim mají býti vydány teprve až úplně splní všechny podmínky v této listině uvedené. Kdyby splátky nebyly dodrženy nebo přicházely jen nepravidelně , prohlašuje kupující podle tištěných prodejních podmínek, že souhlasí s tím, aby firma ochod zrušila a zaplacených částek užila k úhradě výdajů. Při tom podle dalšího bodu dlužno na vyzvání ještě zvláště nahraditi výdaje na kolky, úložkové poplatky atd. Tyto strašné podmínky nejsou obsaženy ani v předprodejní listině, ani v první korespondenci o uzavřené koupi nýbrž teprve v prodejní listině, kterou pod č. 105 vydal dne 27. září 1928 Kleinerův Üvěrní a depositní ústav Brně.
Jest zřejmo, že se takovým jednáním zle poškozují široké vrstvy venkovského obyvatelstva. Přes to, že brněnský zemský soud jako odvolací stolice již pravoplatně rozhodl, že všechna prohlášení o přistoupení ke společnostem pro hru s losy jsou právně bezvýznamná a že každý podobný obchod jest neplatný, úřady do dneška neučinily přítrž tomuto řádění. Agenti takových firem, prodávajících losy na splátky, stále ještě zaplavují naše venkovské obce a co nejrafinovaněji lákají na mnoha lidech jejich lopotně uspořené peníze. Jest nejvyšší čas, aby se proti tomu energicky zakročilo a proto se podepsaní táží:
Jste ochoten na ochranu zemědělského obyvatelstva
učiniti v této věci potřebná
opatření?
V Praze dne 24. října 1928.
V úředním věstníku slezské
zemské vlády (Üřední věstník)
číslo 40 ze dne 3. října jsou rozepsány
na den 21. října nové volby do obecního
zastupitelstva v táboře u Opavy, v Třemešné
v okrese krnovském, v Sandhýblu a Širokém
Brodě v okfrese frývaldovském. Kdežto
však vyhláška pro Tábor a Třemešnou
jest uveřejněna česky a německy, vyhláška
pro volby v Sandhýblu a Širokém Brodě
jest jen česká. Pro dvě čistě
nemecké obce nezná Úřední věstník
nejvyššího zemského úřadu
jazyka usedlého obyvatelstva! V Sandhýblu žije
podle posledního soupisu lidu vedle 130 německých
obyvatelů 5 Čechů. V Širokém
Brodě žije však 1194 německých
obyvatelů a vůbec žádný Čech.
Tento postup slezské zemské vlády jest naprosto
nepochopitelný a není proň odůvodnění.
Podepsaní táží se tedy pana ministra vnitra:
Jste ochoten, věc vyšetřiti a oznámiti proč volby do obcí Sandhýblu a Širokého Brodu byly v Üředním věstníku rozepsány jen česky a provinilé, úředníky pohnati proto k odpovědnosti?
V Praze dne 7. listopadu 1928.
U poštovního úřadu v Potštátě v v okrese hranickém jsou od několika let poměry, které vyrostly v ostudu a jejichž nápravu nelze již déle odkládati.Poštmistrová Anežka Součková nemá asi pojmu, co jsou služební místnosti, poněvadž již několikráte bylo pozorováno, že se bez ostychu baví v uzavřené služební místnosti s kouřícími muži. Telefonní budky nelze naprosto použíti, poněvadž strany v místnosti za přepážkou slyší každé slovo telefonujícího. Poštmistrová ustanovila před nějakou dobou jako pomocnici svou sestru Josefu Součkovou, bývalou služebnou. Tato žena, která nemá schopnosti zastávati toto odopovědné místo, jest nezpůsobilá přijímati německé telegramy. Několikráte byly přijímány telegramy také osobou naprosto cizí poštovnímu úřadu.Také opomocnou službu obstarává nezpůsobilá pomocná síla, kdežto poštmistrová zdržuje se více v hlavní trafice starosty Schwarze, kterou spravuje. Poštovní úřad jest pro ni asi úplně vedlejší věcí. Jestliže se nyní tato mladá pomocná síla ve věci nevyzná, nezbývá než prostě odejcti s nepořízenou nebo počkati, až zavolají poštmistrovou z trafiky. Strany sou neuvěřitelně týrány. Tak na příklad obchodník Vojtděch Schmidt dostal balík obuvi na němž bylo omylem uvedeno jméno Rudolf Schmidt, sklad obuvi v Potštátě. Bylo jasné, že zde šlo jen o omyl odesílající firmy, zvláště když pan Schmidt předložil na důkaz toho dopis firmy, v němž mu byla zásilka hlášena. Přes to se poštmistrová zdráhala balík vydati.
Poštmistrová se také zdráhá přijímati peníze od stran po půl třetí, ačkoliv úřední hodiny trvají do šesti hodin. Telefonní spojení je přerušeno od 11 hodin dopoledne do dvou hodin odpoledne, tedy v době, kdy se často podávají bursovní zprávy.
To jest jen několik nešvarů, jejichž počet bylo by lze ještě mnohem rozšířiti a jejichž svědkem jet veškeré obyvatelstvo.
Proto se podepsaní táží pana ministra
pošt a telegrafů, je-li ochoten zavésti na
poštovním úřadu v Potštátě
pořádek, tyto nešváry co nejdříve
napraviti a poštmistrovou Součkovou nahraditi úředníkem
vhodným a způsobilým?
Vláda nařízením ze dne 14. září 1928, č. 163 Sb. z. a n. nřídila podle §u 12, odst. 7, zákiona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., aby četné oce byly zařaděny do vyšší supiny míst s účinností od 1. září 1928. Při tomto novém zařadění byla pominuta četná místa, jejichž zařadění do vyšší skupiny míst podle §u 12, odst. 7. zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. bylo by bývalo úplně oprávněno. Tak na příklad byla mezi četnými jinými místy úplně pominuta města a místa. Aš, Albrechtice, Antonínov, Bílina, Česká Lípa, Desná, Františkovy Lázně, Frýdek, Bor u České Lípy, Velké Hamry, Meziměstí, Krnov, Josefol, CHabařovice-nádraží, Chřibská-Rybniště, Litoměřice, Vratislavice nad Nisou, Smržovka, Horní Maxov, Polubný, Příchovice, Rejdice, Rossbach, Žatec, Slezská a Moravská Ostrava, Krásné Březno, Šumburk nad Desnou, Jáchymov, Tanvald, Trutnov, Dolní Maxov, Varnsdorf a Znojmo, ač si státní a veřejní zaměstnanci všech správních oborů a služebních odvětví v těchto městech a místech již po více než dvě léta trpce stěžují a podávají petice, aby pro mimořádné drahotní poměry byla tato místa přeřaděna do vyšší skupiny míst, což vláda z jejich žádosti jistě ví. Tím bylo spácháno nové, těžké bezpráví na těchto zaměstnancích, kteří jsou beztoho právem roztrpčeni účinky platového zákona a nespravedlivou systemisací míst provedenou bez dotázání zájmových zastupitelstev.
Podepsaní táží se tedy vlády:
Je-li ochotna co nejdříve změniti nebo dooplniti
nařízení č. 163/1928 Sb. z. a n. tak,
aby se zařadění do vyšší
skupiny míst provedlo nejen podle počtu obyvatelů,
nýbrž zvláště i poodle drahotních
poměrů a aby se přiměřeně
přihlíželo především k obcím,
uvedeným v této interpelaci?
V Praze dne 8. listopadu 1928.
Při stavbě českého Sokola na Černé Hoře používá se vojáků. Jsou ubytováni nucensě u domkářů a rolníků v horském úseku Boudy na Černé Pasece za okolností, které zavdávají podnět ke kritice. Budiž to vylíčeno na tomto případě: V polovici října 1928 upozornil starosta v Černé Hoře pan Karel Bfraun válečné vdovy Annu Rennerovou, domkářku z Černé Hory č. 43, Emilii Rennerovou z Černé Hory č. 39 a Antonii Tammovou z Černé Hory č 64, že dnem 1. listopadu dostanou na byt vojáky vyslané na stavbu sokolské boudy u Boudy na Černé Pasece. U každé ze jmenovaných paní měli býti ubytováni 3 vojáci, začež jim jako náhrada byla nabídnuta přímo směšná částka. Po této informaci podaly vdovy u starosty protest. Poukazovaly v něm na své nedostatečné obytné místnosti, postačující stěží pro ně a jejich příslušníky a proto naprosto nezpůsobilé, aby se v nich ubytovali ještě hosté. K tomu dále poznamenaly, že jako osamělé ženy musí se již také z tohoto důvodu brániti poroti ubytování vojáků. Necítily by se dosti silnými, aby žádaly od vojáků pokoj a pořádek. Mimo to spatřovaly v ubytování vojáků takémravní ohrožení svých dorostlých dcer. Obecní úřad všek nedbal všech přednesených námitek a dne 1. listopadu skuktečně byli vojáci ubytováni, když ještě trutnovská okresní politická správa upozornila ubytovatelky na následky odepření ubytování.
Tento případ nutí interpelanty, aby se obrátili k panu ministrovi národní obrany a zdůraznili stížnosti vdov a žádali, aby k nim bylo přihlíženo.
Táží se pana ministra:
Jest ochoten neprodleně učiniti opatření, jímž se vyhovuje odporu vdov proti nucenému ubytování?
V Praze dne 9. listopadu 1928.
V obvci Lhotka v okrese bílovickém ve Slezsku má býti již několik let zřízena německá menšinová škola a jest tam také potřebný počet německých dětí. Pro umístění školy mají tam také vhodnou budovu, a to školní budovu, kde dříve bývála expositura obecné školy lubojatské. Tato expositura byla sice zřízena výnosem slezské zemské školní rady v Opavě ze dne 4. dubna 1903 ale otevřena nebyla a nelze ani očekávati, že bude otevřena v nejbližší době. Jsou tedy dány důvody podle § 7 zákona ze dne 3. listopoadu 1919, aby tato budova byla nuceně pronajata pro německou menšinovou školu, a to proti vůli českého obecního zastupitelstva v Lubojatech, které již po léta překáží dobrovolnému přenechání této budovy k tomuto účelu. Při zřizování českých menšinových škol v německém jazykovém území , jak bylo možno konstatovati, jde se přes oprávněné námitky proti nucenému nájmu vždy bez pochyb a ohledů, kdežto v tomto případě, kdy jde o německou menšinovovu školu, úřad se obává zlomiti odpor české obce. Jest šak naléhavě třeba, abvy tato škola byla brzy zřízena.
Podepsaní se tedy táží pana ministra školství a národní osvěty, je-li ochoten učiniti vše, aby německá menšinová škola ve Lhotce bvyla zřízena co nejdříve?
V Praze dne 6. listopadu 1928.
Dne 18. října byla z úvodníku časopisu "Sozialdemokrat" zabavena tato místa:
"...Vědomě a s určitým záměrem vzbuzené iluse rozplynuly se do větru jako kouř a co ukazuje přítomnost, jest obraz až na prasknutí najedené buržoasie a proti tomu masy lidu protloukající uboze živobytí. Mzdy ještě ani zdaleka nedosáhly předválečné úrovně, sociální vymožennosti, kterých získalo dělnictvo v prvé době existence nového státu, jsou v praksi oklešťovány, což státní moc blahovolně trpí, demakracie snižována na karikaturu, svoboda rdoušena, takže tisk a shromažďovací svoboda jsou bez ochrany a státnímu aparátu jest jako hlavní činnost přikázáno za úkol sloužiti mocenksému postavení a touze majetných tříd po obohacení.Zisk z národní revoluce roku 1918 nemá český lid, nýbrž jen jeho zámožná třída, která ovšem dovedla oněch desíti let vybojované národní svobody využíti ke svému vykrmení takovým tempem , jaké se bude marně hledati v dějinách.
….Není to také pouhá náhoda, nýbrž dlužno to přičísti na účet výroby zákonů a administračního umění vládní koalice, že se v poslední době množí stavební katastrofy, právě tak jako neštěstí na drahách. tak nespokojenost a rozmrzelost zachvacuje stále širší vrstvy obyvatelstva.
Dne 28. října byla k větší slávě státního jubilea zabavena v úvodníku časopisu "Sozialdemokrat" tato místa:
"V mocenském opojení nové doby ovšem čert vzal zásady a sliby, iluse a programy. Buržoasie, která spatřovala svou pýchu v tom, že jest demokratičtější, humánnější, svobodomyslnější než měšťáctvo jiných národů, ukázala, že pokud jde o násilnosti, nesvědomitost a třídního ducha, jest právě taková a vyrovná se jí. A nebyli to měšťáci samotní, oněch několik tisíc, kteří se bezmezně obohatili, ony statisíce drobných měšťáků a intelektuálů, kdysi nositelé revolučních ideí, vedle nich také masy dělníků hodily na pospas všechny tradice, aby měly podíl na dobytí "zněmčených" území, na vytlačení německých dělníků z jejich míst. Zbytkem z kořisti obdařovala česká buržoasie po léta celé strany, chytala široké vrstvy voličů, aby je zapřáhla do služeb ideologie národního dobyvatelství. Mohou čeští dělníci i dnes ještě společně oslavovati a schvalovati všechno, co se zdánlivě stalo k jejich prospěchu, v jejich národním zájmu? Mohou čeští dělníci oslavovati obsah a výsledek prvého desetiletí své republiky?
Českému dělníkovi přinesl národní stát záruku nerušeného kulturního vývoje, zajištění proti národnímu odcizení. Mnozí z nás věřili, že by bylo možno, aby také na půdě starého státu byl zaveden pořádek, který by byl českému národu zaručil stejnou měrou jeho nároní vývoj jako ostatním rakouským národům, ale chápeme, že nejdokonalejší samospráva na půdě Rakouska nebyla by bývala mohla českému dělníkovi nahraditi vlastní stát, že český dělník jest ochoten hájiti stát, kteý si vybudoval. Vidíme snad jasněji a střízlivěšji, že český proletariát národní osvobození zaplatil většími břemeny na vojsko a břemeny daňovými, většími lpotíženi zahraniční politiky, poněvadž bylo ztraceno velké hosopodářské území. Ale jsme přesvědčeni že čeští dělníci, i kdyby mohli viděti všechno to oprávě tak jasně a střízlivě, přes to by dali přednost svému státu před každým jiným uspořádáním středoevopských poměrů. Právě v těchto dnech nás to nutí, abychom vyslovili hlavní věc a českým dělníkům řekli, že jim a nám způsob, jak byl tento stát zřízen, jeho ráz jako národnostní stát bez ústavní úpravy národní otázky, jeho ráz jako nástroj národního dobytí, nepřinesl užitku. Oba platíme účet našim buržoasiím, spotřebovali jsem své síly - oni ve vysilující a bezvýsledné koaliční politice, my v těžkém boji na tři strany s těžkými ztrátami. Což musíme ujišťovati české dělníky, že jim přejeme národní svobodu, jak jsme ji žádali jak pro ně tak pro nás podle svého programu od roku 1899, že jsme chápali odtržení Čechů od Rakouska , že jsme bratrsky sledovali jejich boj za národní reopubliku Čechů a Slováků? Ale tak, jak se věci utvářily, nemohli jsem jich schvalovati a tak, jak se vše vyvinulo, nepřineslo to prospěch ani nám, ani českému proletariátu.
Reálná mzda dělníků jest nižší než před válkou, sociální zákonodárství přineslo nám málo, a to málo se nám nyní po kousku opět odnímá. Politické svobody jsou sotva větší než dříve. Svoboda tisku a projevu mínění, volební právo a imunita byly omezeny, tísní nás daně a vojenská břemena, béře se nám samospráva, a dva roky již triumfuje holé, třídní panství buržoasie. Bilance, kterou sestavujeme jako proletáři a socialisté, není utěšená. Dovedeme oceniti historický pokrok od monarchie k replublice, ale my nejsme ani měšťáčtí republikáni, abychom přeceňovali význam státní formy, žádní doktrináři , abychom v demokracii spatřovali již konečný cíl. Vidíme v ní prostředek k boji tak, jak zde byla okleštěna, málo způsobilý. Pasivní položky jsou větší než aktiva, to jest střízlivá, věcná bilance těchto desíti let, kterou činíme my jako socialisté.
A můžeme oslavovati jubileum jakožto Němci? Máme méně škol než pře desíti lety, méně svobody tisku a mínění, máme méně pracovních míst, z veřejných úřadů jsme téměř vyloučeni, jako národ se nemůžeme vyžíti, nemůžeme se cítiti jisti a vyvíjeti se. Německý dělník, ponděvadž mluví německy, poněvadž mluvíi německou kulturu, jest poškozen a jeho existence je ohrožena. Můžeme v tento slavnostní den prohlásiti českému národu něco jiného než že žádáme rovnoprávnost, než že protestujeme proti státní teorii která ve třech a půl milionech Němců ve čtvrtině obyvatelstva státu, spatřuje jen přistěhovalce a kolonisty, která by nás chtěla smazati s povrchu státu?!
Že nás dějiny postavily na půdu tohoto státu- nemůžeme po událostech těchto deseti let kvitovati s nadšením. Ale poněvadž zde musíme žíti s vámi a s vámi bojovati stávají se problémy tohoto státu také našimi. Jak snažil se je rozřešiti v prvých desíti létech svého trvání? Tento stát má rozřešiti velmi důležitou vitropolitickou otázku, poměr národů k sobě. V oněch desíti létech neučinil ani nejmenšího pokusu o její řešení. Jest jediným, skutečným dědicem starého Rakouska, se svými šesti národy (na čtvrtinu počtu obyvatelstva starého mocnářsství), se svou západní a východní polovicí státu, se svou polohou mezi kulturami západu a východu se sými složitými náboženskými a hospodářskými problémy. Kde jest zákonodárství a správa, kulturní a školní opolitika, kde jest byť i jen počátek řešení velkých úkolů, před něž byl státní národ postaven . Jestliže český národ v těchto dnech má co nejméně rozvahy, nechť uváží, že jest nebezpečnější a těžší přeměniti starý, stabilisovaný stát než dáti hned od počátku účelnou formu života mladému, tvořícímu se státu. Republika má však také svůj velký zahraničně- politický problém, zajištění svých hranic, zajištění svého trvání v evropském státním systému. V desíti létech nevyvinul pan Beneš žádné ideje, žádného plánu, žádného konceptu.Pro něho republika stojí a padá s pařížskými smlouvami.P ro něho jest republika jen chráněncem Francie, jen ozbrojeným vasalem Poincaréovým. To není program, to jest, dnes po desítiletém trání státu již jen nebezpečný sebeklam.
Tento stát v desíti letech vyřešil všechdny třídní problémy své buržoasie, ukázal se prostředkem a polem pro rozšíření a vzestup své majetné třídy. Jako životní forma svých národů stojí tam, kde započal před desíti lety. Uvnitř a navenek jest konsolidován policií, zbraněmi, úmluvami, censory, zákony a úřady - nikoli vůlí a zájmy svých národů a svých sousedů.
Dne 6. listopadu byla zabavena tato místa:
Od té doby, co máme "německého" křesťanko-sociálního ministra spravedlnosti, od té doby, co Mayr-Harting, kteý dříve s oblibou vystupoval jako mluvčí oposice a jejich demokratických požadavků, spravuje důližitý justiční odbor, započala se pro německé dělnické hnutí doba ostřejších, nesnesitelnějších trýznění pronásledování.
Naše časopisy jsou velice bezohledně zabavovány
s průhledným záměrem finančně
nás poškozovati, pokutovati nás za naše
oposiční chování desítistisícovými
pokutami. Tato zabavování dosála stupně,
který upozornil cizinu na tiskovou svobodu za vlády
Mayr-Hartinga a vede k otiskování obrázků
našich zkomolených časopisů.
Naše organizace jsou pronásledovány tak, že
to připomíná dob nejkrutějšího
pronásledování dělnického hnutí
za vlády Taafeovy! Proces proti naší organizaci
mládeže znamená neslýchané zhošení
politické persekuční prakse a připomíná
velké velezrádné procesy, které inscenovalo
staré Rakousko proti českému hnutí
za svobodu - ovšem ve válce za výjimečného
stavu.
Již v loňských volbách do obcí
byl úmysl brzditi naši agitací zákazem
plakátů a letáků a působiti
nám těžké finanční škody
takovým úředním jednáním.
Západně od Litavy a Visly není parlamentně
spraovaného evropského státu, v němž
by napadlo státním úřadům,
aby zasáhly do volebního boje politických
stran zákazem plakátů. V civilizované
Evropě není strany, která by se na ochranu
svých politických zájmů dovolávala
censora a státního zástupce. Mayr-Harting
dělá z censora hlavní oporu ve svém
volebním boji proti sociální demokracii.
"... Ve skutečnosti kašlou na demokracii a spoléhají
se raději na státního zástupce, který
z rozkazu křesťanské-sociálního
ministra spravedlnosti zabavuje naše časopisy, pronásleduje
naše organizace mládeže a jejich demokracie záleží
v tom, že dokonce proti nám se dovolávají
zákona ¨na ochranu republiky, což ještě
neudělala žádná německá
strana".
Všechna uvedená místa neobsahují nic
jiného než kritiku sice ostrou, ale nepřesahující
nikde meze zákonné přípustnosti a
z části dokonce pouze zjištění
pouhých skutečností. Není přímo
groteskní, jestliže , jako se to stalo v obou
článcích, jest zabavována statisticky
prokazatelná skutečnost, že mzdy dělníků
nedosáhly reálné mzdy doby předválečné?
Či není ostudou, že státní zástupce
zabavil útoky na ministra spravedlnosti a tak zcela nezakrytě
projevuje stranickost konfiskační prakse?
Tato censura - neboť pro stálé provádění
objektivního řízení není konfiskační
prakse nic jiného než censura - stává
se den ze dne nesnesitelnější. Vzbudila již
také zájem ciziny a tím dosáhla právě
opaku zamýšleného účinku.
Tážeme se pana ministra:
1.) Jak může uvedená zabavení uvésti v soulad se svým prohlášením při projednávání rozpočtu, podle něhož vzrůstkonfiskací nemá svou příčinu v přísnější censuře, nýbrž v radikálnějším psaní oposičního tisku?
2.) C zamýšlí učiniti, aby ochránil
tiskovou svobodu, tedy součást právního
řádu, kterou jest povolán chrániti
před státními zástupci?
V Praze, dne 6. listopadu 1928.
Při udílení licencí na biografy ukládá
se uchazečům doložkou do licence za povinnost,
aby 2% až 5% ročního čistého
zisku z biografu odváděli zemským úřadům
pro péči o válečné poškozence.
Tyto částky dosahují ročně
přes 12 milionů korun. Ai ze státního
rzpočtu, ani z výročních zpráv
zemských úřadů není patrno,
jak se těchto částek používá,
takže nemáme ani záruky, že se jich dostává
výhradně péči o válečné
poškozence a ještě méně, zda jsou
rozdělovány spravedlivě.
Tážeme se pana ministra:
1.) Jest ochoten podati obšírnou zprávu, kterým účelům se dostává částek, které podnikatelé biografů odvádějí zemským úřadům pro péči o válečné poškozence?
2.) Jest ochoten naříditi, aby tyto částky
byly odváděny organizacím, které se
zabývají výhrdné péčí
o válečné poškozence?
V Praze, dne 8. listopadu 1928.
Ve schůzích dne 9. a 30. prosince 1926 přijal
sociálně-politický a také rozpočtový
výbor resoluce, jimiž bylo ministerstvo sociální
péče vyrváno, aby nepožadovalo vrácení
podpor, vyplacených válečným poškozencům,
jestliže do konce roku 1925 pravoplatně zdaněný
příjem takového příjemce nepřesahuje
13.000 Kč. Tato resoluce byla také jednomyslně
přijata v poslanecké sněmovně
i v senátě. Totéž se opakovalo
také v letech 1927 a 1928 při projednávání
zákona o hranici příjmu, vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců.
Zákonodárný sbor třikráte tedy
projevil své přání a svou vůli,
vláda však dosud tohoto projevu vůle nedbá.
Zemský úřad pro péči o válečné
poškozence vymáhá přeplatky bezohledně
dále, žádosti k ministerstvu sociální
péče o darování těchto přeplatků
se zamítají a nikdo se nestará o třikrát
přijatou resoluci zákonodárného sboru.
Tážeme se tedy pana ministra:
Jest ochoten ihned naříditi, aby v případech
zasluhujících zření, zvláště
jestliže v roce 1925 pravoplatně zdaněný
příjem nepřesahuje 13.000 Kč, nebylo
požadováno vrácení přeplatků?
V těchto dnech byla dostavěna lanová
dráha na Černý vrch v Krkonoších,
vysoký 1299 m. Její zřízení
nepochybně mimořádně poslouží
dopravě a již nyní se připravují
majetníci buď v oné části
hor, aby mohli uspokojivě přijmouti očekávaný
větší příliv turistů.
Provedlo se mnoho přístaveb k boudám,
ale stavějí se i boudy nové. Přímo
u horní stanice visuté lanové dráhy
staví pražský Sokol novou velkou boudu. Jest
jen nápadno, že pro tuto stavbu byli dáni k dispozici
vojíni, kteří jednak mají nahoru dopravovati
stavební hmoty pro sokolskou stavbu, jednak dovážejí
materiál od horské stanice na samo staveniště.
Vojenská správa, která nařídila,
aby k této novostavbě byli povoláni
vojíni, získává tím - podle
doslechu - ekvivalent denní mzdy po 6 Kč za muže.
Ale vždy zůstává tento postup divným.
Není přípustné, aby v době,
kdy ve východních Čechách jest právě
nezaměstnanost, občanským dělníkům
možnou volnou práci přebírali vojíni,
kteří rozhodně nekale soutěží
se soukromými dělníky právě
zmíněnou denní mzdou a proto, že se
za ně nemusí platiti ani sociální
pojištění ve formě nemocenského
pojištění, ani pensijní pojištění.
Přitom netřeba se ani obšírněji
zmiňovati, že by německé spolky sotva
dosáhly podpory jako pražský Sokol.
Interpelanti táži se tedy pana ministra:
1.) Jaké stanovisko zaujímá k tomu,
že se odborní dělníci zle poškozují
povoláváním vojínů k soukromým
stavbám?
2.) Je-li ochoten ve vládě poukázati, že
zvláště není přípustno
užívati vojínů ke stavbám spolků
národních, majících takové
cíle jako pražský Sokol?