Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou mezi republikami Československou a Německou říší o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici, popsané v čl. 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, podepsanou v Berlíně dne 3. února 1927.

Československo-německá hranice na Hlučínsku, popsaná v čl. 83 mírové smlouvy Versailleské ze dne 28. června 1919, byla mezinárodní rozhraničovací komisí za spolupráce zástupců obou interesovaných států ve všech podrobnostech stanovena, v přírodě vymezována a v příslušných dokumentárních dílech měřicky zajištěna.

Řečená mezinárodní komise skončila svoje práce sepsáním závěrečného protokolu dne 28. března 1924, v jehož článku VII stanovila, že úmluvou mezi zúčastněnými státy bude upraveno užívání a udržování hraničního označení a hraničních cest i toků, jakož i veškeré ostatní otázky právní povahy, vyplývající z delimitace.

Podle tohoto ustanovení závěrečného protokolu došlo dne 3. února 1927 k uzavření československo-německé smlouvy o úpravě pohraničních poměrů na zmíněné nově stanovené hranici.

Tato smlouva jest rozdělena na 5 oddílů, a to:

I. Určení a dokumentování státní hranice (čl. 1 a 4).

II. Silnice a cesty na hranici (čl. 5 - 11).

III. Vody na hranici (čl. 12 - 25).

IV. Zabezpečení průběhu hranice, jakož i udržování hraničních znaků a měřických značek na hranici (čl. 26 -33).

V. Všeobecná a závěrečná ustanovení (čl. 34 - 37).

K jednotlivým článkům se podotýká toto:

V tomto článku se uvádí, že československo-německá hranice popsaná v čl. 83 mírové smlouvy Versailleské byla v úvodě zmíněnou mezinárodní komisí v přírodě stanovena, vymezníkována a zaměřena a že výsledky určení a zaměření obsaženy jsou ve třech souhlasných dokumentárních dílech, jež byly po jednom vyhotovení doručeny konferenci velvyslanců a vládám obou zájmových států.

V odstavci 1. se stanoví, že v případech, ve kterých by snad některé podrobnosti průběhu hranice z hraničních map nebyly dosti přesně patrny - což při menším měřítku map 1 : 5000 jest na snadě - mají rozhodovati údaje obsažené v polních náčrtcích, vyhotovených techniky obou států při delimitaci, které podle instrukcí konference velvyslanců nejsou součástí díla podotčeného v čl. 1.

V odstavci druhém se podotýká, kde tyto polní náčrtky v ČSR a Německu jsou uloženy.

Žádné lidské dílo není tak dokonalé, aby nebylo - přes největší pečlivost - prosté chyb a proto nutno očekávati, že se při řešení určitých otázek v budoucnu vyskytnou ojedinělé nesrovnalosti mezi popisem hranice, mapami dokumentárního díla a polními náčrtky.

V odst. 1. se stanoví, že v takovýchto případech mají rozhodovati údaje polních náčrtků.

Sleduje-li se věc do důsledků, není také vyloučena i možnost chyb v náčrtcích. Na takovouto okolnost pamatováno jest v odstavci 2., kterým se stanoví, že vyskytnou-li se snad ojedinělé nesrovnalosti mezi údaji polních náčrtků a mírami zjištěnými v přírodě a bude proveden důkaz o tom, že původní umístění hraničních znaků zůstalo nedotčeno, mají rozhodovati v přírodě zjištěné měřické míry.

V tomto článku obsažené vymezení výsostní oblasti nad a pod zemí má praktický význam se zřetelem na letecký provoz a zájmy hornické.

K zajištění provozu v dálkovém a užším styku zabezpečují si v odstavci 1. oba státy, že se postarají o to, aby veřejné silnice a cesty, přetínající státní hranici, které budou na ten čas vzájemnou dohodou pro tyto styky určeny, byly udržovány těmi, kdož jsou k tomu povinni, tak, jak to provoz vyžaduje. Na uvedených silnicích a cestách jsou objekty, jako mosty, přepustky a pod., které jsou hranicí přeťaty. Podle odst. 2. mají býti tyto objekty udržovány jednotně a náklady tím vzniklé mají se úměrně rozvrhovati na obě strany. Přímé dohody o tom jsou vyhrazeny příslušným úřadům obou států.

V odst. 1. jest postaráno o udržování těch částí veřejných silnic a cest, jichž podélnou osou probíhá státní hranice (hraniční silnice; hraniční cesty). Udržování dílů těchto komunikací podle jich územní příslušnosti bylo by nehospodárné a technicky obtížné a proto jest ponecháno příslušným úřadům obou států, aby se dohodly, který z nich bude udržovati určitou hraniční silnici a cestu v plné šířce a druhému náklady naň připadající vyúčtuje, anebo, zda každý z nich bude udržovati v plné šířce polovinu takovéto komunikace přilehlé k jejímu dalšímu průběhu na vlastním území bez vzájemného vyúčtování výloh.

Při této příležitosti bude dalším úkolem zmíněných úřadů, aby se též dohodly o úpravě provozu na těchto hraničních silnicích a cestách (jako o předpisu jízdy vlevo neb vpravo a pod.).

V odst. 2. se pamatuje na případ, že by některá hraniční silnice neb cesta změnou místních hospodářských poměrů neb výstavbou nových komunikací pro oba státy pozbyla svého významu jako hraniční. V takovýchto případech bude na prospěch oběma stranám, aby taková komunikace jako hraniční byla zrušena.

Takovéto opatření bude míti v zápětí přenesení hraničních znaků, které jsou osazeny střídavě po obou stranách komunikace do jejich podélné osy, beze změny státních území.

Se zřetelem na ustanovení odst. 1., kterým se udržovatelům veřejných hraničních silnic a cest ukládá povinnost udržovati je společně s druhou stranou, bude tento článek vyžadovati zvláštního prováděcího nařízení.

Hranice byla delimitační komisí vkládána do osy oněch částí nynějších silnic a cest, na kterých měly oba sousedící státy zájem, zachovati nerušený průvoz ze svého území zpět na svoje území, neb kde bylo nutno zabezpečiti příjezd na pozemky na vlastním území ležící. S tím úmyslem stanoví se v odstavci 1. úleva v pasových předpisech, spočívající v tam, že i při používání polovin těchto komunikací, ležících na území státu druhého, není třeba průkazů, jinak předepsaných pro překročení hranice.

V odstavci 2. jest pamatováno na úřední osoby, které podle svého řádného služebního určení obstarávají veřejnou službu bezpečnostní, službu strážní na hranici, službu celní, poštovní nebo telegrafní. Těmto osobám jest dovoleno, při používání poloviny hraničních silnic nebo cest, ležící na území státu druhého, nositi služební oděv, po příp. s pobočnou zbraní, při výkonu služby třeba i střelné zbraně. Provádění úředních výkonů zmíněnými orgány na polovici hraničních silnic a cest, ležící na území druhého státu, jest prozatím vyloučeno a úprava této otázky se ponechává zvláštní dohodě.

Podle ustanovení tohoto článku není dovoleno, aby hraničních silnic a cest užívaly oddíly branné moci obou států ani vojensky vyzbrojené osoby, které podle svého řádného služebního určení nemají obstarávati na hranici veřejnou službu bezpečnostní, pohraniční službu strážní nebo celní.

Pro snazší užívání hraničních silnic a cest v plné šířce i při dopravě zboží mezi různými místy téhož státu ustanovuje se v tomto článku úleva celní, obdobná úlevě s hlediska pasové kontroly, o níž je řeč v čl. 7., odst. 1. Tato celní úleva spočívá v tom, že i při použití poloviny těchto komunikací, ležící na území státu druhého, bude zboží posuzováno tak, jakoby zůstalo uvnitř vlastního státu.

Se zřetelem na oboustranné celní a pasové zájmy, sledující s hlediska střežení a pasové kontroly co nejúčelnější a nejhospodárnější rozložení hraničních přechodů, stanoví tento článek, že silnice a cesty přes hranici, jakož i mosty přes hraniční toky smějí býti zřizovány pouze za souhlasu úřadů obou stran.

Aby se zjednodušilo a urychlilo dorozumívání úřadů obou stran ve věcech týkajících se udržování a zřizování silnic, cest a mostů na hranici, jest podle tohoto článku dovoleno, aby tyto úřady spolu jednaly přímo o uvedených věcech.

V tomto článku se konstatuje, na čem se usnesla československo-německá rozhraničovací komise ve příčině tak zvané "mokré" hranice, totiž, že při tocích vyznačujících hranici (toky hraniční) střední čára vodního toku je hranicí. Dále se ustanovuje, že tato hranice jest pohyblivá, to znamená, že sleduje pohyby vodního toku, pokud změny vodotoků jsou pozvolné a přirozené, kdežto při jiných změnách bude, pokud se neustanoví jinak, hranicí stálou, což vyhovuje právnímu stavu v době sjednání úmluvy. K objasnění důvodů, jež vedly k tomuto ustanovení, bylo při podpisu smlouvy oběma zmocněnci Protokolem ze dne 3. února 1927, jenž byl vládou vzat na vědomí a jest k smlouvě připojen k informaci, zjištěno toto: Rozhraničovací komise čsl.-německá položila ve svých usneseních státní hranici v celku za základ hranice obcí. Při tom nebylo však rozhodnuto, sluší-li považovati úseky hranice, které jsou vyznačeny okolními toky za nepohyblivé, či za pohyblivé, t. j: sledující změny toku. Za těchto okolností jest pojem "obecní hranice" ve smyslu rozhodnutí rozhraničovací komise posuzovati při vodních tocích, tvořících zároveň hranici obecní, podle pruského práva, platného na hranici v době stanovení hranic. Je-li v čl. 12., odst. 2. této smlouvy stanoveno, že státní hranice vodními toky vyznačená sleduje povlovné přirozené změny vodního toku, odpovídá to ustanovení pruského vodního zákona ze dne 7. dubna 1913. Z těchto ustanovení vyplývá, že povlovným naplavováním nepovstávají nové pozemky, nýbrž že vlastnictví nánosu přechází podle zákona. Pro katastr a pozemkovou knihu jde v tomto případě toliko o opravu podstaty statkové. Podle toho znění se při povlovných přirozených změnách vodních toků s majetkovou hranicí samy sebou i všechny politické hranice ve vnitrozemí.

Ustanovení tohoto článku, že vlastnictví na hraničních tocích, jakož i jiná práva i povinnosti na nich se řídí - pokud smlouva jinak nestanoví - podle zákonů onoho státu, v jehož výsostní oblasti leží dotčený díl vodního toku, zakládají se na principu státní svrchovanosti a byla do úmluvy pojata z pouhé opatrnosti.

Obě strany přejímající závazek, že uznají bez dalšího řízení vodní právo na nově stanovené hranici na Hlučínsku, a to jak pokud jde o vodní díla, která leží na území obou států, tak i o taková, která ležíce zcela na území jednoho státu, zasahují svými účinky do území státu druhého. Tento spravedlivý závazek byl do úmluvy pojat, aby právní poměry vodních děl hranicí dotčených nebyly zhoršeny.

Ustanovení, že si strany vzájemně oznámí vodní práva, jež byla zapsána ve vodních nebo pozemkových knihách již v době, kdy tato úmluva nabyla platnosti - do šesti měsíců po nabytí platnosti této úmluvy a v zápisu později provedených dö tří měsíců po zápise - byla pojata do úmluvy, aby byla řádná evidence vodních práv podotčených v čl. 14. Ustanovení toto neobsahuje žádné novoty, poněvadž zápis do vodních knih jest vodními zákony předepsán.

V těchto článcích se ustanovuje, že soukromoprávní ujednání a závazky tam uvedené se nezměňují novou hranicí. Ustanovení tato jsou do úmluvy pojata k tomu cíli, aby postavení osob jimi dotčených nebyla zřízením nové státní hranice zhoršena.

Ustanovení zde uvedená mají za účel v mezích platných předpisů usnadniti osobám, které jsou pověřeny vyměřováním, prováděním, udržováním, neb obsluhou vodních staveb na hranici, dále majitelům vodních děl v čl. 1. uvedených, jich zmocněncům, jakož i osobám podle článku 17. závazným a jich mocněncům překročování hranice, ježto bez takových úlev by jmenovitě osoby na druhém a třetím místě uvedené nemohly vykonávati svá práva, ani vyhověti svým povinnostem.

Ustanovení o řádném udržování a provozování vodních děl na tocích uvedených v čl. 4. souhlasí s příslušnými ustanoveními vodních zákonů, která majitelům vodních děl tyto povinnosti ukládají.

Povinnost majitelů pozemků přijímati povrchovou vodu přirozeně tekoucí mimo vodotok z území druhého státu, jakož i drenážní vodu v dosavadním objemu, jest obsažena ve vodních zákonech a neukládá se tedy zde nic nového.

Úpravou podle odstavce druhého o vodách přivedených melioracemi v budoucnu umožňuje se provádění meliorací pozemků na území státu jednoho, při čemž se však současně poskytuje ochrana vlastníkům dolních pozemků na území státu druhého. Tato úprava odpovídá zásadám platného vodního zákona.

Ustanoveními tohoto článku poskytuje se podle zásadní vzájemnosti a parity ochrana zájemníkům obou států proti škodám, jež by jim mohly vzejíti při zřizování nových vodních děl.

Uvádějí se ony druhy vodních a melioračních staveb, jejichž provádění budou oba státy usnadňovati a zásady, kterých bude dbáno, aby nebyly poškozeny zájmy zemědělské. Tato ustanovení nezavazují ani jeden ani druhý ze smluvních států, aby zmíněné stavby finančně podporovaly.

Ustanovení odstavce 1 vyplývají z principu státní svrchovanosti obou smluvních států, podle něhož vodoprávní úřady obou smluvních států rozhodují každý pro území svého státu.

V odstavci druhém jest vyslovena všeobecná zásada, že nemohou rozhodovati příslušné úřady toho neb onoho státu samostatně, nýbrž že se musí mezi sebou dohodnouti, jestliže správní opatření dotýkají se vodotoků hraničních neb takových práv na tocích hranicí přeťatých, která jsou hranici dotčena, neb vodních práv na hranici vůbec. Toliko v případě nebezpečí z prodlení lze na hraničních tocích provésti jednostranná opatření k ochraně břehů, avšak dohoda o tom musí býti sjednána dodatečně.

Ve shodě s touto zásadou jest podle odstavce třetího třeba dohody příslušných úřadů obou států v tom případě, že jde o nové vodní dílo na hraničním toku, které zcela na uzemí jednoho ze smluvních států má býti zřízeno.

Jde-li však o vodní dílo na hraničním toku neb na toku hranicí přeťatém, které má býti zřízeno na území obou smluvních států, nebo o vodní dílo na území jednoho státu, které způsobuje vzdutí na území druhého státu, nestačí takováto dohoda úřadu jednostranně povolení udělujícího s úřadem druhého státu, nýbrž musí se podle odstavce čtvrtého státi rozhodnutí se strany úřadů obou států, ovšem každým samostatně, avšak v dohodě s úřadem státu druhého. Tím jest poskytnuta dokonalá ochrana zájemníků obou států.

Ustanovení odstavce pátého byla v československém návrhu hraničního statutu formulována tak, že měla býti zájemníkům v druhém smluvním státě poskytnuta táž práva, jako zájemníkům ve vlastním státě a to jak po stránce procesuální, tak i materielní, avšak zástupcové Německa prohlásili, že nemohou na toto řešení přistoupiti, poněvadž zásadu tuto nemají provedenou ve své vlastní říši pro občany jednotlivých spolkových států, tvořících říši Německou. Proto bylo nutno spokojiti se se zněním odstavce pátého, jak je obsaženo ve smlouvě, což bylo možno učiniti tím spíše, že většina vodních toků má spád z republiky Československé do Německa, takže by zájemnici českoslovenští byli pravděpodobně méně poškozeni, než zájemníci němečtí, kdyby se při provádění ustanovení odstavce pátého vyskytly nějaké závady.

V odstavci šestém pak se ustanovuje, že pro věci, které jsou již v běhu, platí ustanovení odstavce 1. až 5.

Ustanovení zde uvedená shodují se s ustanoveními platných vodních zákonů, které nařizují zápis vodního práva do vodních knih potud, pokud vodní dílo leží z části na území československého státu. Pro zápis vodních děl, která neleží na našem území (čl. 23, odst. 3.) a pro zápis děl povolených nálezem rozhodčího soudu, bude třeba doplniti příslušné vodoprávní předpisy.

Ustanovení o přímém styku úřadů vodoprávních byla do smlouvy pojata, aby se urychlilo řízení.

Význam státní hranice vyžaduje, aby její označení v přírodě jakož i značky, které její polohu měřicky zajišťují, byly chráněny před odstraněním, poškozením neb zneužitím. Dále jest zájmem obou států, aby povaha, tvar, poloha a směr břehů a koryt hraničních toků zůstaly pokud možno zachovány beze změny a to jak z důvodů ochrany hraničních znaků osazených na obou březích, tak i se zřetelem na ustanovení článku 12., odst. 2., vyžadující, aby bylo čelena pohyblivosti toků. Závazky tímto ustanovením převzaté splněny jsou u nás již vydáním zákona ze dne 30. června 1921, č. 245 Sb. z. a n.

Zřetelnost průběhu hranice a možnost její obchůzky úředními orgány k tomu povolanými vyžaduje, aby po její každé straně byl pruh jeden metr široký trvale vymýcený od stromů a křoví a aby v tomto pruhu nevznikaly různé stavby, oplocení a pod. Dle odstavce druhého není třeba takováto zařízení ihned odstraňovati, ale je nutno, aby při jejich obnově bylo posunuto do vzdálenosti 1 metru od hranice. Tato úprava odpovídá ustanovením par. 3. a 4. zákona ze dne 30. června 1921, č. 245 Sb. z. a n.

Jest v zájmu obou stran, aby mezníky sloužící k označení soukromého vlastnictví byly na hranici osazovány tak přesně do jejího směru, aby zároveň určovaly body jejího průběhu. Z tohoto důvodu činí se jich používání na státní hranici závislým na povolení příslušných úřadů. Provedení tohoto ustanovení bude vyžadovati případného prováděcího předpisu, jenž by doplňoval zákon č. 245/1921 Sb. z. a n.

K splnění závazků obsažených v čl. 26 a 27 jest třeba v určitých kratších obdobích a vůbec při každé vhodné příležitosti zjišťovati nedostatky týkající se hraničního označení a povinnosti udržovati hranici volnou a oznamovati je příslušným úřadům. Z hospodářských důvodů pověřuje se tímto zjišťováním v Československu finanční stráž, která jest pro tento úkol vzhledem k svému služebnímu určení nejpovolanější a které přísluší střežiti státní hranici podle ustanovení par. 12. nového celního zákona. V Německu budou toto zjišťování obstarávati říšští státní a obecní zaměstnanci konající službu na hranici.

Závady na hranici mohou býti podřízeného neb závažného významu. Práce s odstraňováním podružných závad záležejí v obnovování nátěrů a nápisů na hraničních znacích, v jich narovnávání a upevňování, jsou-li uvolněny, v opatřeních za účelem vymycování 1 m širokého pruhu podél hranice a k odstranění případně vzniklých staveb, plotů a pod., které by byly na úkor volného rozhledu a obchůzky hranice (čl. 27). Odstraňováním těchto nejčastějších závad jsou dle odst. 1. pověřeny v Československu politické úřady I. stolice a v Německu úřady zemských radů.

Při závadách závažnějších jako při osazování značek na místě zničených neb úmyslně odstraněných neb přesazených neb vodou odplavených nutno buď použíti údajů dokumentárních děl (čl. 1.), neb polních náčrtků (čl. 2.), neb třeba měřické údaje při změně původního místa osazení pozměniti. V takovýchto výjimečných případech provedou dle odst. 2. nápravu odborní úředníci obou stran společně a to se strany československé úředníci ministerstvem veřejných prací k tomu ustanovení, se strany německé úředníci příslušných úřadů měřických.

Ustanovení odst. 3. obsahuje směrnice měřického rázu pro odborné úředníky, jež budou pověřeni pracemi dle odst. 2.

Pro snazší a rychlejší dorozumívání úřadů obou stran ve věcech týkajících se udržování hraničního označení dovoluje se dle odst. 3. jejich přímý styk.

Udržovací náklady hraničního označení zatěžují v zásadě oba státy stejnoměrně. Jich rozvrh je možný buď vyúčtováním a rozdělením každé nákladové položky neb přikázáním stejného počtu značek k udržování. Dle odst. 1. a 2. zvolen byl způsob druhý jako jednodušší. Při úpravách dle čl. 32, odst. 2. se ustanovuje, aby byl sepsán vždy protokol, doložen měřickými záznamy a předložen vyšším úřadům ke schválení. O osobních nákladech, které vzniknou ze spolupůsobení odborných úředníků při pracích dle čl. 30., odst. 2., se v odstavci 3. výslovně stanoví, že jsou věcí každého z obou států.

K snazšímu a hospodárnějšímu provádění prací souvisejících s udržováním hraničních značek zavádějí se dle odst. 1. zvláštní průkazy a stanoví se určité celní a pasové úlevy pro úřední osoby pověřené prováděním zmíněných prací a je doprovázející dělníky.

K umožnění kontroly při udržovacích pracích na hranicí s hlediska zájmů celních a pasových, jest v odst. 2. pamatováno na vzájemné hlášení začátku takovýchto prací příslušnými úřady.

Aby bylo zaručeno jednotné a správné udržování hraničních značek jest třeba, aby se vyšší úřady v určitých časových obdobích přesvědčovaly, zda a jak byly opravy prováděny a to i v těch úsecích hranice, které dle čl. 31., odst. 2., udržuje druhý stát, dále aby se na podkladě dokumentů přesvědčovaly, zda při zjišťování závad některé nedostatky nebyly přehlédnuty, neb zda v částech hranice probíhajících toky nevznikly nepřístojnosti neb nepovolená díla po případě zda tyto toky, v nichž hranice dle čl. 12. má povahu pohyblivou nezměnily časem svoji polohu tak, že je třeba opravy hraničních map atd.

V odstavci 1. se stanoví jednak délka těchto období 10ti lety, jednak úřady, jichž zástupci tyto přehlídky budou prováděti, jakož i jak budou řízeny.

Dle odst. 2. a 3. zařídí se při přehlídkách, které se budou konati na podkladě dokumentů, co bude třeba k odstranění shledaných závad a sepíše se o tom vždy dvojmo protokol v jazycích obou států, určený pro příslušné úřady.

Obdobně jak ve čl. 31. řešena jest v odst. 4. úhrada osobních a věčných nákladů vzniklých při přehlídkách.

Pokud se v této smlouvě uvádějí úřady prostým poukazem na jich příslušnost, jest třeba, aby si oba státy tyto úřady navzájem oznámily.

Ustanovení tohoto článku odpovídají všeobecné snaze řešiti sporné případy arbitráží. Při sporech, jež snad vzniknou o výklad neb použití této smlouvy neb pro předběžnou otázku, týká-li se spor výkladu neb použití této smlouvy, nutno na požádání jedné z obou stran záležitost předložiti rozhodčímu soudu, jehož rozhodnutí bude míti závaznou moc. Určeno jest složení rozhodčího soudu, který se ustanoví případ od případu a rozvržení nákladů vzniklých spolupůsobením předsedy, příslušníka to třetího státu.

V odst. 2. se zvlášť upozorňuje na určité články smlouvy, při jejichž provádění bude rozhodčí soud povolán rozhodovati, jestliže se příslušné úřady obou států nedohodnou.

Čl. 35. bude vyžadovati vydání prováděcího předpisu, pokud bude rozhodčí soud v něm míněný rozhodovati též o věcech vodoprávních.

Důležito jest zde obsažené konstatování, že nehledíc k čl. 9. a čl. 32., odst. 1., nejsou touto smlouvou dotčeny celní předpisy obou států ani ustanovení jiných smluv mezi nimi.

Tímto článkem se stanoví ratifikace smlouvy, výměna ratifikačních listin v Praze, doba, od které smlouva nabude platnosti a pokud v platnosti zůstane, jakož i autentičnost obou textů československého i německého.

Tato smlouva potřebuje souhlasu Národního shromáždění podle par. 64, odst. 1., bod 1. ústavní listiny, ježto z jejího článku 27. vyplývají pro stát a občany břemena majetková. Okolnost, že břemeno, o něž jde, jest občanům uloženo již zákonem ze dne 30. června 1921, č. 254 Sb. z. a n., nemění nic na nutnosti předložiti tuto smlouvu Národnímu shromáždění, ježto závazek vyplývající z čl. 27. jest mezinárodní, nezávislý na ustanovení zákona ze dne 30. června 1921, č. 254.

Po stránce formální, předkládajíc tuto smlouvu současně oběma sněmovnám Národního shromáždění, vláda projevuje přání, aby tato předloha byla projednána současně poslaneckou sněmovnou a v ní výborem zahraničním a senátem a v něm výborem zahraničním a žádá, aby o ní podaly zprávu v době co nejkratší.