Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. poslance dra Schollicha a druhů min. spravedlnosti o zabavení tiskopisu "Deutschnationaler Taschenzeitweiser 1929",

II. posl. Kurťaka a druhů min. soc. péče o důchodu válečného invalidy Nikolaje Popoviče ve Vyžní Apši,

III. posl. Kurťaka a druhů min. vnitra o nezákonitém zabavení dobytka ve prospěch státu,

IV. posl. Kurťaka a druhů vládě o daňových úlevách z důvodu jubilejního roku republiky,

V. posl. Bechyně, dra Wintra a soudruhů min. spravedlnosti o konfiskaci "Nové Svobody" č. 42. ročník V.,

VI. posl. Davida, dra Patejdla, Vlčka a druhů min. vnitra, že se nezapočítávají legionářská léta do skutečné služby u četnictva,

VII. posl. dra Uhlíře, Buřívala a druhů min. vnitra o zřízení okresního politického úřadu v hořících v Podkrkonoší.

Nálezem novojičínského státního zastupitelství ze dne 8. srpna 1928 byla v tiskopisu "Deutschnationaler Taschenzeitweiser für 1929" zabavena tato místa:

Ze článku "Der 4. März" na stránce 55 tato slova:

"V surové bezohlednosti..."

Na stránce 56 tato slova:

"Zdeptaným, zotročeným a znásilněným Němcům..."

Na stránce 57 celý odstavec: ...

Na stránce 58 odstavec:

"Německé krvavé oběti 4. března 1919 vystavěly svými mrtvolami zeď, které nelze překročiti a která bude znemožňovati jakékoliv smíření mezi českým národem pánů a německým národem otroků. Neboť rachotící české kulomety v německých městech proti bezmocnému, bezbrannému německému lidu přehlušují všecky sladké hlasy a všechny zpěvy sirén o národním vyrovnání a o klidu a míru."

Na stránce 58 slova:

"Svobodné" státy...

Na stránce 59 slovo:

"zotročení..."

Dále ze článku,"Výroky o Židech" stránka 94.

"Jest pravda, že jsem se nikde nesetkal s takovým právním nazíráním mimo u divokých barbarů a myslím, že po prvé vzniklo u Židů; ...

Hebrejci... národ vždy nízký, otrocký, čachrující, oddělující se, uzavřený a bez styku s ostatními národy, které vždy pronásleduje se zvířecím pohrdáním a kteří pak zaslouženě pohrdají opět jím...

Nejhorší však jest to, že jako vyvrhel Egypta zanechali potomkům v nesprávné formě špatně pochopené náboženství Egypťanů."

Stránka 94:

"... a jako cizinec nic jiného než nositel rozkladu."

Dále ze zpráv "V cizině" celý odstavec pojednávající o "Sudetsko-německém vlasteneckém svazu" i se jménem. Zněl takto:

"Sudetsko-německý vlastenecký svaz. Účel: Spojení sudetských Němců, žijících mimo Československo, aby pěstovali a pracovali ke společné lásce k vlasti a kulturně podporovali rodáky. Zemský svaz Německé Rakousko, sekretariát Vídeň 8, Fuhrmannsgasse 18 a, telefon 26-2-66. Založen 1919. Počet členů 40.000. Odboček a vlasteneckých skupin ve Vídni 51, v Dolních Rakousích 56, v Horních Rakousích 78, v Solnohradech 6, ve Štýrsku 14, v Korutanech 5, v Tyrolech 8, ve Vorarlberku 3, dohromady 161 odboček. Roční příspěvek pro rok 1928 i s časopisem 4 šilinky. - Zemský svaz v Bavorech, odbočka v Pasově, Kapucínská ul. 3, telefon 159, v Sasku Národní svaz Němců z dřívějšího Rakouska-Uherska se sídlem v Drážďanech, sekretariát Drážďany Nr. 6, Na Tržišti 12/II., telefon 27-4-66, Zemský svaz Sasko, sekretariát Drážďany, Landhaussstrasse 27/I., Sudetsko-německý vlastenecký svaz sídlo Berlín W 30, Motzstrasse 22 se zemskými svazy v Berlíně a Braniborech, v severním Německu, Slezsku a Porýní-Westfálsku. Časopis pro sudetsko-německé hnutí v cizině "Sudetendeutschland" vychází jednou za měsíc, redakce a administrace Vídeň 8, Fuhrmannsgasse 18a, předplatné pro jednotlivce ročně 4 šilinky nebo 2.50 říšských marek."

Ze znění těchto zabavených míst nemůže ani nejúzkostlivější československý vlastenec vyčísti, že jimi byla překročena mez dovolené kritiky a že by dalším rozšiřováním tohoto mínění stát snad byl ohrožen. Postup Čechů proti bezbranným sudetským Němcům dne 4. března 1919 patří již dějinám a sebe silnější censora nedovede vymazati tuto skvrnu ze cti českého národa. Svět sám učinil si již o této události své mínění.

Podivuhodné jest, jaké ochraně se těší Židi také v Československu, což nejlépe vysvítá zajisté z toho, že censura pokládá za nutné potlačiti výrok duchovního revolucionáře Giordana Bruna.

Ale přímo směšně působí, když jest úplně zabaven čistě obchodní článeček o "Sudetsko-německém vlasteneckém svazu", ačkoliv zde jde jen o středisko krajanů sudetských Němců v cizině. Tento článeček vycházel v kalendáři po pět let naprosto bez závady a československý stát nespadl. Nyní najednou však bezpečnost státu vyžaduje, aby bylo potlačeno vědomí, že existuje takový, prý státu nepřátelský, spolek. Marné počínání, neboť spolek přec bude existovati a růsti dále, i když proti němu československá vláda bude postupovati ještě horšími prostředky, čímž se dělá doma i za hranicemi jen směšnou.

Krajský jako tiskový soud v Novém Jičíně vyslechnuv státního zástupce v neveřejné schůzi, konané dne 10. srpna 1928, na návrh novojičínského státního zastupitelství ze dne 8. srpna, jak se nedalo ani jinak očekávati, potvrdil nařízené zabavení jednotlivých částí kalendáře a toto opatření odůvodňuje tím, že články o událostech 4. března "republika a československý národ jsou veřejně surovým a štvavým způsobem tak hanobeny, že to může snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v republice", že tím československé vojsko "nesprávně jest obviňováno z určitých nečestných činů, bez uvedení určitých skutečností, nařčeno z opovržlivých vlastností (divoká krvežíznivost, fanatické záští) a veřejně mu spíláno (soldateska)".

Dále shledává krajský jako tiskový soud, že výrokem filosofa Giordana Bruna o Židech "popuzuje se k záští proti jednotlivým skupinám obyvatelstva pro jejich rasu." Vrchol směšnosti dosahuje však odůvodnění krajského soudu k zabavení článečku o Sudetsko-německém vlasteneckém svazu, říká-li se v něm, že tím jsou "členové tajné organisace podporováni ve svých převratných snahách." Pokud vím "Sudetsko-německý vlastenecký svaz" jest spolek úředně povolený, který ve všech svých odbočkách pěstuje především lásku a příchylnost sudetských Němců žijících v cizině ke své vlasti a poskytuje svým členům potřebnou podpora v četných jejich zájmech, zvláště u úřadů. Jeho činnost jest naprosto veřejná, existence spolku všeobecně známá, takže nelze zajisté mluviti o nějaké tajné organisaci s převratnými snahami, ledaže by láska a věrná příchylnost sudetských Němců ke své vlasti byla v očích Čechů zločinem a nebezpečím pro český stát, který přece prý vznikl vůlí všech národů v něm bydlících a zakládá se zajisté na lásce svých podaných. "Sudetsko-německý vlastenecký svaz" několikráte již a veřejně, ale jak patrno, marně, protestoval proti těmto insinuacím z české strany.

Proto se tedy podepsaní táží pana ministra spravedlnosti:

Nejste s námi téhož mínění, že se takovouto malichernou censurou škodí jen vážnosti Československé republiky doma i v cizině, a že se tím tak často užívaná slova jeho státníků o demokratické svobodě v československém státě ukazují pouhou frází a vědomým klamáním veřejnosti?

Jste ochoten učiniti konečně přítrž nynějšímu drakonickému potlačování každé kritiky nařízením censurním úřadům a obnoviti svobodu slova i písma?

V Praze dne 1. září 1928.

Nikolaj Popovič, obyvatel z Vyžní (Horní) Apše na Podkarpatské Rusi byl ve frontě za světové války střelen do pravé ruky a ochrnul na levé části těla. Jest to chudý ruský zemědělec, jenž má pouze jedno katastrální jitro půdy, jednu krávu a šest dětí.

Komise uznala ho za 70%ního invalidu a podle tohoto výměru dostával důchod do r. 1927. Při nové prohlídce komise snížila nezpůsobilost Nikolaje Popoviče na 33%. Ale toto rozhodnutí komise jest úplně mylné, neboť stav Popovičův se nezlepšil, nýbrž jeho zdraví se přímo zhoršilo. Levou část těla má úplně ochrnutu a trpí výrony krve do mozku, což bylo zjištěno vysvědčením úředního lékaře.

Nikolaj Popovič byl raněn mrtvicí na své levé části těla v téže době, kuly byl střelen do pravé ruky, což dokazují svědkové Miter Mihor Ivanův, V. Děrdi, hajný, Michal Šohan Ivanův a Pavel Matra, obyvatelé ze Střední Apše.

Invalida Nikolaj Popovič jest naprosto nezpůsobilý k práci, neboť nemůže ani choditi. Jeho nezpůsobilost se tedy zhoršila tak, že se stal 100%ním invalidou. Se zřetelem na to, že komisí provedené snížení nezpůsobilosti Popovičovy na 33% neodpovídá skutečnému stavu jeho zdraví, táži se pana ministra:

Je-li ochoten naříditi, aby věc invalidy Nikolaje Popoviče byla revidována a aby mu byl spravedlivě vyměřen důchod?

V Praze dne 18. října 1928.

Ivan Petraš, zemědělec z obce Sasfalovo (v okrese velkosevljušském na Podkarpatské Rusi) koupil v květnu r. 1924 v Sevljuši na trhu dva býky 1¹/₂ roční za 4700 Kč. Pasy býků byly náležitě vystaveny, pasovou kontrolou oraženy a souhlasily s vnějšími vlastnostmi koupeného dobytka.

Okresní úřad v Sevljuši výměrem č. 13878 adm. 1927 ze dne 22. prosince rozhodl, že býci koupení Ivanem Petrašem jsou "podloudně dopraveni z ciziny" a proto prohlásil býky za propadlé ve prospěch státu. Zemský úřad v Užhorodě jako odvolací stolice potvrdil rozhodnutí okresního úřadu. Obě rozhodnutí odvolávají se na § 155 zákona z r. 1888. Rozhodnutí zemského úřadu jest označeno za "konečné".

Avšak obě rozhodnutí jsou mylná, neboť jejich odůvodnění nesouhlasí s předpisy zákona. Zemědělec Ivan Petraš ničeho nezavinil, neboť on na veřejném trhu v Sevljuši koupil býky, jejichž prodavač měl řádně vystavené pasy. Jak mohl kupující Ivan Petraš podezřívati a věděti, že býci byli "podloudně přivezeni"? Na straně kupujícího byla úplná svědomitost. Koupil býky zákonitě a koupě podle obchodního zákona byla úplně dokonána. § 155 zákona z r. 1888 netýká se třetích osob majících dobré svědomí, naopak vztahuje se jen na ty, kdož "pašovali" z ciziny dobytek a jimž dobytek může býti zabaven ve prospěch státu.

Případ Ivana Petraše není jediný, s podobnými případy stýkáme se v obchodním životě velmi často. Vykládají-li okresní úřady a zemský úřad zákon tímto způsobem, že dobytek zabaví i svědomitým třetím osobám, jednají tím proti úmyslu zákona a způsobují svědomitým a nevinným zemědělcům ohromné škody.

Úmysl zákona směřuje proti té osobě, která "pašovala" dobytek z ciziny nebo proti těm, kteří nesvědomitě jí pomáhali nebo kdož vystavili nezákonité pasy pro pašovaný dobytek.

Ivan Petraš od května 1924 držel a krmil býky do r. 1927 a okresní úřad až po 3 letech zjišťuje, že býci byli "pašovaní" a zjišťuje to vůči osobě úplně nevinné. Rozsudky okresního úřadu a zemského úřadu utrpěl zemědělec Ivan Petraš ohromnou škodit, kterou naprosto nezavinil.

Táži se pana ministra vnitra:

1. Je-li ochoten zastaviti dražbu býků nevinného Ivana Petraše?

2. Je-li ochoten naříditi, aby se starého maďarského zák. čl. 177 z r. 1888 užívalo proti vinníkům a nikoliv proti nevinným osobám?

V Praze dne 18. října 1928.

Československá republika slaví nyní jubileum prvního desítiletí svého trvání. Pro tuto oslavu vláda odměňuje zásluhy úřednictva, uděluje vyznamenání a rozličnými způsoby zvěčňuje význam jubilejního roku.

Obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, zvláště drobní zemědělci, účastní se jubilejní oslavy v těžkém hmotném stavu. Vláda ví, že Podkarpatská Rus, toto nejslabší hospodářské území Československé republiky, utrpěla od začátku světové války nejtěžší hospodářské pohromy. Ona byla operačním územím ve světové válce, a tu rekvisice rozličných vojsk, ničení obcí a hospodářství drobných zemědělců, kostelů a škol, epidemie a neúrody zničily v základech hospodářský život zvláště horských částí Podkarpatské Rusi.

Po válce Podkarpatská Rus musila snášeti nové pohromy. Rumunská okupace s nemilosrdným rekvírováním chleba, dobytka, s kontribucemi a sbíráním daní zničila to, co ještě zbylo po válce. Světová válka a rumunská okupace, dále komunistická vláda způsobily obyvatelstvu mnohamilionové škody, které dosud nebyly obyvatelům nahrazeny.

Od r. 1920 nastaly nové nesnáze. Výměna rakousko-uherských peněz byla provedena nespravedlivě. Zatím co v historických částích republiky a na Slovensku vyměňovaly se peníze již v r. 1919 v poměru 1 : 1, na Podkarpatské Rusi byla výměna provedena v letech 1920 a 1921, ale v poměru 1 : 1 jen do 2000 korun a výše v poměru 1 : 4 a 1 : 10. Ve vzdálených vrchovinských obcích lidé ani nevěděli o lhůtách výměny, a proto se zpozdili, pročež mnoho milionů korun nebylo dosud vyměněno. Toto provedení výměny poškodilo obyvatelstvo, ale republice to bylo prospěšné, neboť "koupě" rakousko-uherských bankovek na Podkarpatské Rusi vynesla podle slov tehdejšího ministra financí Nováka státu 315 milionů Kč.

Vládě jest známo, že obce a obyvatelé Podkarpatské Rusi za války byli maďarskou vládou nuceni upisovati válečné půjčky. Válečnými půjčkami lid opět ztratil část svého majetku.

Od r. 1920 častá povodně, mrazy, krupobití, sucho a nakažlivé nemoci dobytka způsobily hospodářskému životu velké škody. V minulých 14 letech Podkarpatská Rus ztratila hospodářsky tolik, že i nyní prožívá ostrou hospodářskou krisi.

Silný úpadek hospodářského života zvětšil nezaměstnanost, krise továrního průmyslu, omezení zahraničního styku následkem nových státních hranic tento stav jenom zostřily. Rozumí se samo sebou, že zvláště chudší obyvatelstvo nemohlo platiti staré a nové daně, dávky z majetku, které se týkají i válečných let 1917 - 1919.

Se zřetelem na těžký stav obyvatelstva vláda v letech 1921 - 1925 nepřistoupila k vymáhání daní a dávek. Ale od r. 1926 vymáhání daní a dávek a ohromných nedoplatků jejich provádí se velice ostře. Po této stránce léta 1927 a 1928 jsou pro obyvatelstvo nejtěžší. Domácí dobytek se prodává ve dražbách a dobytek, který zbude, prodává lid na trzích za laciné ceny, neboť katastrofální sucho r. 1928 nutí zemědělce, aby se zbavili dobytka.

Za takových okolností trvajících již od r. 1914 Podkarpatská Rus se nemůže vyléčiti z hospodářské bídy. Konsolidace hospodářského a sociálního života byla by možno jenom tehdy, kdyby vláda poskytla Podkarpatské Rusi mimořádné úlevy. Především dlužno osvoboditi obyvatelstvo od břemen ohromných nedoplatků daní a dávek. Tyto nezaplacené dávky z majetku a z přírůstku na majetku činí 67 milionů Kč a u rozličných daní několik set milionů Kč. Jen odpisem těchto nedoplatků zvláště chudšímu obyvatelstvu může lid konsolidovati své hospodářství a položiti základy svého hospodářského povznesení. Jen bude-li zbaven starých břemen, může lid Podkarpatské Rusi státi se způsobilým daňovým subjektem, jenž přesně plní své povinnosti ke státu. Jinak bude lid úplně ožebračen, hospodářství zemědělců, řemeslníků a drobných obchodníků budou zničena, a toto ožebračení znamená pro stát velké finanční ztráty a pro veřejný život velké nebezpečí.

Aby se předešlo těmto dalším nebezpečím a v zájmu hospodářského zvelebení Podkarpatské Rusi táži se vlády:

Je-li ochotna z důvodu jubilejního roku republiky poskytnouti obyvatelstvu Podkarpatské Rusi mimořádné úlevy na daních a dávkách, je-li ochotna odepsati zvláště slabším vrstvám obyvatelstva daňové a dávkové nedoplatky za minulých 9 let, když moravským zemědělcům - podle prohlášení parna posl. Prokeše - bylo odepsáno z daní 18 milionů Kč?

V Praze dne 18. října 1928.

Týdenník "Nová Svoboda" č. 42, ročník V. byl dne 18. října 1928 konfiskován pro dvě části článku "Kladno ve válce".

Prvá konfiskovaná část zněla:

"Dva horníci mají společný sklep a celkem dobře se snášejí. Vypukne stávka. Jeden ze spoludržitelů sklepa stávku drží, druhý ji kazí. Ten, co stávkuje, prohlásí, že raději žádný sklep, než společný se stávkokazem-mrvou. Naloží necky, které měl ve sklepě, na záda, a vystěhuje se.

Šel mrva na šichtu v poledne. Ženská se mu u lesa postavila v cestu a říkala: "Podívejte se, prosím vás, nechoďte tam, vraťte se domů, pomozte nám." Mrva si dal říci a šel domů. Žena mu hrála do večera, druhý den ho oblékla do svátečních šatů, aby si jich ostatní ženské po cestě k dolu nevšimly, a dovedla si svého muže do dolu.

Potkaly se dvě ženské. Starý jedné z nich fáral, muž druhé ženy stávkuje. Slova byla slabá, aby odčinila propast mezi jejich muži a tak pustila se jedna do druhé, až se škrábance krvavily a vlasy lítaly.

Měl mrva bílý domek a za okny kytky. Teď má domek dehtem pomalovaný a vytřískaná okna.

Mladý běhač se šel podívat k dolu časně ráno, jestli a kdo zradí. K dolu se jde lesem a v pět hodin ráno je tma. Co kdo ví, že člověk nechce pracovat. Dostal kamenem do zad. Tma je věc zlá, četník nevidí, odkud kámen letí, a která mstitelka ho na cestu poslala. Proto se někde dovolilo fárat až v osm. Ve stávce je dělník vzácný. Na jednom dole prý dávají po směně dělníkům vuřty.

"Proč nefáráte?" "Bojím se, pane inspektore." "Půjdou s vámi četníci, nic se vám nemůže stát." "Jen to, že mě dnes povedou do práce a zítra do kriminálu. Je mi 28 let, počítám, že do šedesáti let budu živ. Nenechám na sebe 38 let plivat."

Stávkokazovi říkají na Kladensku mrva. Mrva jinak řečeno je hnůj. Hnůj je svinstvo. Proč tak škaredě říká proletář proletáři, proč se dělník stane mrvou?"

Článek pojednává dále o kladenské stávce, přiostření hornického boje dnem 15. říjnem. Počet povolených sil se reviduje, pokud je jen trochu možno, škrtají se znovu zaměstnanci, takže těžařům se skutečně přikládá nůž na krk. A v tomto stadiu, kdy záleží na každé osobě, která fárá, kdy každý horník svou ochotou k práci může způsobit prodloužení stávky, její prohru a zlé následky pro stávkující soudruhy...

Pokračování článku zabaveno. Byla zkonfiskována další část:

"... vystupuje nebezpečí stávkokazectví nejhrozivěji. Jaký pak šel by strach z prohlášení zastření stávky, jímž se zmenšuje povolené osazenstvo z padesáti na 35, kdyby se dostavilo 35 s legitimacemi a 40 bez nich. Těžaři by měli 75 dělníků, tedy více než před zostřením stávky. Bezprostřední dojem z neúspěchu zostření stávky je nevíra v pevný společný postup, nevěří se ve vítězství, už se začíná rýsovat obraz po prohrané stávce a heslo "Zachraň se, kdo můžeš!", začíná u slabších působit. Dostoupí-li stávkokazectví vysokého procenta, zlomí se stávka třeba v jednom dni. Nač se bojovalo a nač se strádalo, nač to všechno bylo?

Peníze světem vládnou. Dělnictvo je chudé. A přece může proti kapitálu a proti všem nepřátelským vrstvám vyhrát i v zásadních sporech, jestliže se semkne a postupuje jako celek. Je to společné vědomí společného postupu, víra v něj, který činí dělnictvo faktorem, s nímž se počítá. Stávkokaz se dotýká nejživějšího místa dělnického hnutí, jeho síly a jeho srdce v době, kdy jediné ono může dělnictvu něco vybojovat. Zasazuje mu ránu, ačkoliv sliboval mu pomáhat, zrazuje ho. Proto dělník ho nenávidí. Proto se mu snaží zabránit, aby rána nedopadla. Proto dělnické ženy před pátou hodinou stojí u šachty, přemlouvají stávkokaze většinou slovy, pak jim slovy nadávají čím více se blíží uzavřenému pásmu, čím blíže je zradě, tím prostředky se stávají trhavějšími, vypjatějšími, až vrcholí v rány a kamení. Na stávkokaze se plivá. Stávkující, jeho žena a jeho děti jím opovrhují. A po stávce se nezapomíná. Po vyhrané je úšlapkem, po prohrané hromosvodem. Těžko je být stávkokazem. "Raději suché brambory celý rok, v poledne a večer, než bych připustila, aby na mýho starýho mohl někdo plivnout."

Těžká je stávkokazova cesta, proč se tedy na ni pouští? Když má člověk na světě jen takový majetek, který vyžaduje namáhavé práce, aby ho udržel při životě a zdraví, ženu a děti, není lehko vydržet vždycky na pevné linii. Každý takový, a je jich na Kladensku víc než hmotně alespoň trochu zabezpečených, je stávkou postaven před dvě cesty. Na jedné solidarita s hmotnou mizerií do neurčité doby, na druhé pravidelný výdělek, pozlacený mnohými a dost lákavými sliby těžařů. Sliby mluví o zvýšeném platu, naznačují se jednorázové příplatky, slibuje se změna kategorie zaměstnanecké. Sliby sice málokdy těžaři splní, ale přece jenom ten a ten se stal pak dozorcem, dostal to a to. Po prohrané stávce má první cesta černý konec, druhá jasnější výhled. Hrozba stávkujících, že položí jako podmínku propuštění stávkokazů z práce, je velmi neaktuelní. Přes to v nynější stávce bylo velmi málo stávkokazů tohoto ražení. Dělníci pohrdli zlatými prasátky na stěně a raději se postí, t. j. žijí s 45 Kč týdenní podpory + Kč 1.- za každého člena rodiny týdně. Při pětičlenné rodině to je 1 Kč 40 h na den pro osobu. Hůře je, když dělník nebyl organisován odborově a nebere stávkovou podporu. V takové rodině není naděje ani na krejcar, stávkokazectví je podmínkou oběda, tlak ženy a dětí je silnější než jakýkoliv jiný mravní tlak, tak se jde. Takový případ je celkem výjimkou. Častým zjevem je, že horník ustupuje před hrozbou vyklízení z bytu. Na Kladensku existují panské domy a byty, jimiž si těžaři kupují spolehlivost dělníkovu výhrůžkou výpovědi. Měli jsme příležitost z blízka nahlédnouti do poměrů v takovém domě a viděli jsme, že odporovat těžařům na vybídnutí k práci vyžaduje u jeho obyvatele více mravní síly než u normálního člověka se může předpokládat. Podle zpráv dostali už stávkující nájemníci panských bytů výpovědi k 31. prosinci. Všechno pak záleží na víře, jakou má vypovězený v sílu stávkového hnutí. Ví, že i když stávka vítězně pro dělníky skončí a zaručí se amnestie všem stávkujícím, že na něho těžaři nezapomenou a že se z bytu dlouho těšiti nebude.

Z 20 nájemníků 9 jich pracuje ve zmíněném domě. 3 z nich nic nepokazí. Jsou to důlní a dozorci, kteří mnoho nemohou na dolech udělat, 2 mají rudé legitimace, čtyři jsou stávkokazi. Jeden z nich ustoupil hmotné nutnosti, nemá nárok na podporu a je nemajetný. Dva z nich se bojí těžaře proti sobě popudit, jeden se jim chce zalíbit.

V nynější stávce se nálada drží, stávkokazů je minimální počet. Největší procento z nich se rekrutuje z panských bytů. Pro podruhé snad by se dal tento vliv těžařů paralysovat."

Podepsaní se táží:

Je pan ministr spravedlnosti ochoten postarati se o to, aby takovéto přehmaty censurní se neopakovaly?

V Praze dne 19. října 1928.

Ministerstvo vnitra zavedlo výnosem ze dne 18. května 1926 č. 8549-13-26 ve sboru gážistů m. sl. třídy čtyři hodnosti: strážmistr, štábní strážmistr, praporčík a vrchní strážmistr. Povýšení z jedné hodnosti do druhé čistí se závislým vedle jiných okolností na tom, že četnický gážista ztrávil určitý počet let ve sboru četnictva. Ministerstvo vnitra při výkladu těchto ustanovení nebéře však zřetel, že zák. 462/1919 a vlád. nařízení k němu číslo 151/1920 v interpretaci nejvyššího správního soudu prohlašuje legionářská léta za léta skutečná, to jest jako by byla ztrávena v té které službě, v níž byl legionář po návratu do vlasti zařaděn.

Všechny resorty uznávají tento fakt, pouze u četnictva ve shora gážistů mimo sl. třídy se úmyslně ignoruje zmíněný legionářský zákon a vydané k němu vládní nařízení.

Uznávám ovšem, že zákon 286/1920 a plat. zákon 103/1926 ruší legion. zákon, stanoví-li, že vrchním strážmistrem se může státi četník, sloužil-li aspoň 10 let ve sboru. Ustanovení toto sice úplně odporuje duchu zákona 462/1919, avšak jest platné. Má tedy zde ministerstvo vnitra oporu pro svou praxi. Československá obec legionářská obrátila se před ¹/₂2 rokem na ministerstvo vnitra v této věci a žádala, snesši pádné důvody pro svou žádost, aby legionářská doba byla započtena aspoň jednoduše do 10tileté doby četnické, potřebné ke jmenování vrchním strážmistrem, jak to dovoluje § 137 plat. zák. Před rokem byla žádost urgována, dodnes nedošla odpověď a nic se nestalo.

Táži se vás proto pane ministře:

1. Jste ochoten naříditi, aby legionářská doba, určená v úředním legionářském průkazu, byla v duchu plat. zákonů a nařízení započítávána do skutečné doby četnické, potřebné ke jmenování ve sboru strážmistrů (to jest k jmenování štábním strážmistrem a praporčíkem, který jest organisačně strážmistrem)?

2. Jste ochoten naříditi v dohodě s ministerstvem financí, aby se legionářská doba započítávala jednoduše do 10tileté doby, potřebné k jmenování vrchním strážmistrem?

3. Jste ochoten sděliti, proč na slušnou svou žádost i urgenci v této věci Československá Obec Legionářská nedostala za ¹/₂2 roku odpověď?

V Praze dne 22. října 1928.