Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V obci Boroňavě u Hustu na Podkarpatské Rusi došlo 8. t. m. k tak zv. razzii hustské policie, při níž bylo asi 40 osob ztýráno. O vážnosti zranění a způsobu týrání svědčí fotografické snímky ztlučených lidí a příslušná lékařská vysvědčení.

Podle sdělení novinářských zpráv polooficielního tisku zemského úřadu pro Podkarpatskou Rus použito bylo trestní policejní expedice do obce Boroňavy proto, že policejní komisařství v Hustu ani četné policejní hlídky do obce posílané nemohly domněle zabrániti násilnostem, páchaným v obci částí obyvatelstva. Ničení úrody, krádeže, loupeže a pustošení domů i zahrad bylo podle těchto poloúředních sdělení v Boroňavě na denním pořádku.

Podle zpráv jiných listů byla sdělení o neustálých loupežích a násilnostech v Boroňavě dodatečně uměle vykonstruována, ježto takové zločiny nejsou možny v právním a spořádaném státě. Podle těchto neoficielních zpráv šlo při uspořádání této kárné selské expedice o předvolební manévr republikánské strany, která takto chtěla hrůzou působiti na obyvatelstvo Podkarpatské Rusi.

Ježto zprávy z Boroňavy si odporují a ježto použití policistů převlečených do civilu a provádějících za tak mimořádných poměrů kárnou expedici odporuje platným předpisům a nařízením, žádají podepsaní:

1. Aby bylo vyšetřeno, jak je možno, že docházelo v blízkosti největšího města na východě republiky k soustavným loupežím a k nezákonnostem, jak je popisuje nyní, po krvavých událostech v Boroňavě, polooficielní orgán zemského úřadu v Užhorodě "Podkarpatské Hlasy", doslovně takto:

"Staly se případy, že neznámými pachateli byla zničena celá úroda na polích a zahradách, rozbity vozy a hospodářské nářadí, zničeny střechy na domech, ploty u zahrad, vytlučena okna, zpustošeny ovocné sady a lesy, klidní občané byli přepadáváni na veřejných cestách, krádeže a loupeže udržovaly v hrůze většinu osadníků, školní mládež byla štvána proti státu, v kostele došlo ke zesměšňování církevních obřadů a řecko-katolický místní farář byl zbit na veřejné ulici"... "Na policejní komisařství docházely četné deputace občanů boroňavských a věci došly tak daleko, že četní vážení občané zabývali se myšlenkou z obce se vystěhovati, poněvadž tvrdili, že nejsou tam jisti životem. Policejní komisařství namáhalo se všemožně těmto násilnostem zabrániti, bohužel však s výsledky celkem nepatrnými, poněvadž i když podařilo se někoho přistihnouti, nedostavil se poškozený občan k úřadu ani k soudu, aby vydal svědectví, poněvadž se obával pomsty. Ani četné policejní hlídky, do obce vysílané, nemohly násilnostem zabránit, poněvadž obyčejně, jakmile hlídka z obce odešla, došlo ihned k nějakému násilí a pachatel obyčejně nebyl přistižen, poněvadž poškozený ze strachu před pomstou raději upustil od svědectví."

2. Odpovídají-li tyto údaje pravdě, jak je možno, že odpovědné úřady na Podkarpatské Rusi nepožádaly o zesílení bezpečnostních orgánů pro zjednání pořádku a obnovu zákonného stavu v obci?

3. Proč bylo použito policie z Hustu za tak zcela mimořádných poměrů, kdo dal výzvu k vyslání trestní selské expedice, z čí iniciativy došlo vůbec k vydání rozkazu a jaký přímý rozkaz udělen byl před odchodem do Boroňavy členům vysílaní selské trestní expedice, provádějícím razzii?

4. Jsou-li autentická lékařská vysvědčení o ztýrání občanů v Boroňavě 8. t. m. a fotografie do krvava ztlučených lidí, jak byly uveřejněny v tisku a předloženy i v parlamentě?

5. Proč nebyli viníci v Boroňavě, existují-li skutečně, zatčeni podle zákonných předpisů a předvedeni příslušným úřadům?

6. Jaká opatření míní vláda podniknouti, aby v budoucnosti bylo zabráněno pořádání těchto tak zv. kárných nebo trestních selských expedicí?

V Praze, dne 18. září 1928.

Velitel četnického oddělení v Humenném, nadporučík Jirásek, vydal dne 14. dubna 1928 pod čís. j. 570 tento rozkaz:

"V poslední době se příslušníci velitelství oddělení nehlásí při příchodu do Humenného u velitelství četnického oddělení a proto se nařizuje, aby každý příslušník oddělení, který ať již služebně nebo mimoslužebně přijde do Humenného, hlásil se vždy u velitele oddělení.

Za nepřítomnosti velitele oddělení hlásí se u okresního četnického velitelství, po případě u velitele stanice. Na četnické stanici v Humenném bude veden zvláštní seznam cizinců, do něhož každý, kdo se hlásí, sám zapíše příchod a odchod z Humenného. V poznámce uvede, zda je v místě služebně nebo mimoslužebně."

Rozkaz tento neodpovídá výnosu ministerstva vnitra č. 26.417 z r. 1920, jímž bylo takové hlášení předepsáno jen pro ty případy, kdy příslušník četnictva se zdrží v místě déle než 3 dny. Tento rozkaz neodpovídá také novénu, od 1. ledna 1929 platnému předpisu o dovolených četnických gážistů, vydanému výnosem ministerstva vnitra pod č. 49.401 z r. 1928, jímž je taktéž takové hlášení předepsáno jen pro ty případy, kdy četník se v místě zdrží déle než tři dny.

Četničtí gážisté, dislokovaní v nekulturních krajích kol Humenného, používají k obstarávání životních potřeb výhody §u 21 kasárenského předpisu ke krátkým dovoleným na 18 hodin a nemají v humenném času, aby vyhověli citovanému rozkazu nadporučíka Jiráska. Nadporučík Jirásek tímto rozkazem porušuje i právo četnických gážistů na krátkou dovolenou na př. k návštěvě u lékaře a vydává četnické gážisty nebezpečí, že budou trestáni pro neuposlechnutý rozkaz vojenským soudem, když pro nedostatek času mezi příjezdem a odjezdem vlaku citovanému rozkazu nevyhoví.

Nadporučík Jirásek zneužívá podobných hlášení k osobním šikanám a nemístným poznámkám, jako: "Zas už jste sem přijel chlastat?" nebo "Člověče, vy se mi tu pořád flákáte!", jež jsou důstojníka a četnických gážistů nedůstojna. Ježto nadporučík Jirásek samovolně porušuje výnosy ministerstva vnitra, aby zkrátil práva četnických gážistů, a osvojil si zacházeti s podřízenými po vzoru rakouské květomluvy kasárenského dvora, poněvadž četnickým gážistům není dáma možnost, aby si do takového porušování svých práv nebo do tak nedůstojného s nimi zacházení stěžovali, nechtějí-li se vydati do nemilosti tohoto četnického důstojníka, táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby citovaný rozkaz velitele četnického oddělení v Humenném byl odvolán, a aby tento velitel s podřízenými zacházel rozumně, lidsky a slušně?

2. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci učinil aneb zaříditi hodlá?

V Praze, dne 19. září 1928.

Výnosem ministerstva vnitra čís. 49041/28 byl vydán nový "Předpis o dovolených četnictva", jehož 1. § praví: "Na udělení dovolené není právního nároku. Dovolená může být udělena jen tehdy, dovoluje-li toho zájem služby, a může býti kdykoliv, vyžadují-li toho důležité zájmy služební, odvolána, přerušena nebo jinak upravena."

Těmito ustanoveními porušilo ministerstvo vnitra platné zákony v těchto směrech:

Platový zákon (č. 103/26) pozměnil §em 23 § 43 služební pragmatiky a §em 35 § 174 služeb. pragmatiky jen pokud se týká nároku na minimální dovolenou a nezakazuje, aby byla zaměstnancům poskytována dovolená delší. Platový zákon nedotkl se tedy právního nároku na dovolenou státních zaměstnanců.

Právně byl nárok na dovolenou příslušníkům četnictva přiznám výnosem ministerstva vnitra ze dne 4. srpna 1920, č. 26417. právní nárok na dovolenou příslušníkům četnictva je tudíž "nabytým právem" se stejným podkladem, jako je nárok ostatních státních zaměstnancům opřen o §y 43 a 174 služ. pragmatiky.

Právní nárok osob četnických je nezměnitelným nabytým právem podle důvodové zprávy sociálně politického výboru k zákonu č. 103/26, v níž výslovně se praví: "V souhlase s vládní důvodovou zprávou prohlásil (soc. pol. výbor), že zaměstnancům, kteří budou převedeni do platového zákona, zůstává dosavadní nárok na dovolenou zachován, u osob četnictva tudíž nárok podle výnosu ministerstva vnitra čís. 26417/20.

Novým "Předpisem o dovolených četnictva" však ministerstvo vnitra neupřelo jen právní nárok na dovolenou, ale v §u 2 nebývale rozlišuje dovolené a) na dovolené na zotavenou, b) dovolené k obstarávání nutných soukromých věcí (úmrtí, těžké onemocnění příbuzných, projednání pozůstalosti a pod.), při čemž ony druhé dovolené váže na podmínku, že "nutnost dovolené k obstarávání soukromých věcí je řádně prokázati". Tímto ustanovením ztratili příslušníci kategorií od strážmistrů až po praporčíky právo na dovolenou 6tinedělní v roce bez udání důvodů, neprokáží-li, že jim někdo zemřel atd. Tím bylo porušeno právo as 9.500 četníků po stránce věcné.

Ježto nový, od 1. ledna platný "Předpis o dovolené četnictva" porušuje - jak jsme prokázali - nejen právní nárok daný zákony, ale vědomě přehlíží i důvodovou zprávu sociálně politického výboru k zákonu čís. 103/26 a tím diskredituje legislativu v očích výkonných orgánů, táží se podepsaní:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten odčiniti toto porušení zákonů a opomíjení vůle zákonodárcovy a naříditi, aby nabytá právo příslušníků četnictva bylo i v "Předpise o dovolených četnictva" respektováno?

2. Jest pan ministr vnitra ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil aneb učiniti hodlá?

V Praze, dne 19. září 1928.

Před několika dny dostalo přes 100 německých finančních úředníků ve Slezsku, kteří se kdysi odvolali k ministerstvu financí proti špatné kvalifikaci za rok 1926, zamítavé rozhodnutí, s čímž je spojena ztráta jednoho roku pro postup. Diskvalifikováni byli kdysi i úředníci, kteří v r. 1927 byli osvobozeni od opravné zkoušky, poněvadž překročili 50. rok věku, jelikož podle zákona a podle mínění slezského finančního ředitelství částečně ovládali státní jazyk. U úředníků, kteří v r. 1926 při jazykové zkoušce "částečně vyhověli", jest mylně do kvalifikačních tabulek zapsáno "nevyhověli". Je-li již tento rozpor ve spisech těžkou vadou řízení, samo zamítnutí odvolání příčí se také ustanovením jazykového nařízení. V něm se stanoví, že neprospěch při jazykové zkoušce jest důvodem, aby byla udělena "méně vyhovující" nebo "nevyhovující" kvalifikace. Není naprosto řečeno, že to musí vésti k takové kvalifikaci, když jiné body kvalifikace, které přece také dlužno hodnotiti, zní příznivě nebo velmi příznivě. Jest křiklavým porušením zákona a příčí se primitivnímu právnímu citu, aby úředník, jenž při jazykové zkoušce dostal známku "částečně vyhověl", byl zařazen pod ustanovení jazykového nařízení, jednající o případu, že není jazykové zkoušky.

Podepsaní táží se tedy pana ministra vnitra:

Víte o tomto postupu? Jste ochoten každý jednotlivý případ ihned dáti co nejpodrobněji vyšetřiti a naříditi, aby bylo zrušeno toto potrestání, které jest v křiklavém rozporu se zásadou, stále znovu zdůrazňovanou o rovném nakládání s Němci v Československé republice, a aby nedostatečná znalost českého jazyka nebyla považována za příčinu diskvalifikace?

V Praze dne 2. srpna 1928.

V obci Boroňavě u Hustu na Podkarpatské Rusi došlo 8. t. m. k tak zv. razzii hustské policie, při níž bylo asi 40 osob ztýráno. O vážnosti zranění a způsobu týrání svědčí fotografické snímky ztlučených lidí a příslušná lékařská vysvědčení.

Podle sdělení novinářských zpráv polooficielního tisku zemského úřadu pro Podkarpatskou Rus použito bylo trestní policejní expedice do obce Boroňavy proto, že policejní komisařství v Hustu ani četné policejní hlídky do obce posílané nemohly domněle zabrániti násilnostem, páchaným v obci částí obyvatelstva. Ničení úrody, krádeže, loupeže a pustošení domů i zahrad bylo podle těchto poloúředních sdělení v Boroňavě na denním pořádku.

Podle zpráv jiných listů byla sdělení o neustálých loupežích a násilnostech v Boroňavě dodatečně uměle vykonstruována, ježto takové zločiny nejsou možny v právním a spořádaném státě. Podle těchto neoficielních zpráv šlo při uspořádání této kárné selské expedice o předvolební manévr republikánské strany, která takto chtěla hrůzou působiti na obyvatelstvo Podkarpatské Rusi.

Ježto zprávy z Boroňavy si odporují a ježto použití policistů převlečených do civilu a provádějících za tak mimořádných poměrů kárnou expedici odporuje platným předpisům a nařízením, žádají podepsaní:

1. Aby bylo vyšetřeno, jak je možno, že docházelo v blízkosti největšího města na východě republiky k soustavným loupežím a k nezákonnostem, jak je popisuje nyní, po krvavých událostech v Boroňavě, polooficielní orgán zemského úřadu v Užhorodě "Podkarpatské Hlasy", doslovně takto:

"Staly se případy, že neznámými pachateli byla zničena celá úroda na polích a zahradách, rozbity vozy a hospodářské nářadí, zničeny střechy na domech, ploty u zahrad, vytlučena okna, zpustošeny ovocné sady a lesy, klidní občané byli přepadáváni na veřejných cestách, krádeže a loupeže udržovaly v hrůze většinu osadníků, školní mládež byla štvána proti státu, v kostele došlo ke zesměšňování církevních obřadů a řecko-katolický místní farář byl zbit na veřejné ulici"... "Na policejní komisařství docházely četné deputace občanů boroňavských a věci došly tak daleko, že četní vážení občané zabývali se myšlenkou z obce se vystěhovati, poněvadž tvrdili, že nejsou tam jisti životem. Policejní komisařství namáhalo se všemožně těmto násilnostem zabrániti, bohužel však s výsledky celkem nepatrnými, poněvadž i když podařilo se někoho přistihnouti, nedostavil se poškozený občan k úřadu ani k soudu, aby vydal svědectví, poněvadž se obával pomsty. Ani četné policejní hlídky, do obce vysílané, nemohly násilnostem zabránit, poněvadž obyčejně, jakmile hlídka z obce odešla, došlo ihned k nějakému násilí a pachatel obyčejně nebyl přistižen, poněvadž poškozený ze strachu před pomstou raději upustil od svědectví."

2. Odpovídají-li tyto údaje pravdě, jak je možno, že odpovědné úřady na Podkarpatské Rusi nepožádaly o zesílení bezpečnostních orgánů pro zjednání pořádku a obnovu zákonného stavu v obci?

3. Proč bylo použito policie z Hustu za tak zcela mimořádných poměrů, kdo dal výzvu k vyslání trestní selské expedice, z čí iniciativy došlo vůbec k vydání rozkazu a jaký přímý rozkaz udělen byl před odchodem do Boroňavy členům vysílaní selské trestní expedice, provádějícím razzii?

4. Jsou-li autentická lékařská vysvědčení o ztýrání občanů v Boroňavě 8. t. m. a fotografie do krvava ztlučených lidí, jak byly uveřejněny v tisku a předloženy i v parlamentě?

5. Proč nebyli viníci v Boroňavě, existují-li skutečně, zatčeni podle zákonných předpisů a předvedeni příslušným úřadům?

6. Jaká opatření míní vláda podniknouti, aby v budoucnosti bylo zabráněno pořádání těchto tak zv. kárných nebo trestních selských expedicí?

V Praze, dne 19. září 1928.

I na začátku školního roku 1928/1929 byly jako v dřívějších letech v četných německých obcích zřízeny nanejvýš zbytečné české menšinové školy. Uvádíme jen několik křiklavých případů:

Vitberk, v okrese oderském ve Slezsku, 5 dětí českého původu náležející dělníkům, kteří se sem nastěhovali, když pozemkovou reformou byl zdejší dvůr přidělen českému uchazeči. Do nejbližší české školy v Odrech, která má několik tříd, jsou jen 2 km.

Bravantice, v okrese bíloveckém ve Slezsku, 7 dětí českého původu, do nejbližší české školy ve Studénce jest něco přes 3 km.

Horní Benešov ve Slezsku. Tento případ je zvláště zajímavý tím, co jej provázelo. V červenci t. r. dostavil se jednoho dne do Benešova cizí český učitel a zahájil živou agitaci ve prospěch české školy, která se měla zříditi. Podle listiny sestavené zřejmě místním občanem obeznámeným s věcí, obcházel v průvodu četníka nejvíce chudé lidi, státní úředníky a pensisty a vybízel je, aby své děti přihlásili do české školy. Již to, že v jeho průvodu chodil četník, bylo s to oněm lidem nahnati strachu a vykonávati na ně nepřímý vliv nehledě k tomu, že jest to neslýchané překročení pravomoci četnictva. S chudými lidmi se přitom zacházelo zcela nelidsky a tato agitace byla provozována pozdě v noci mezi 22. a 3. hodinou. Lidé byli burcováni z postelí a byl od nich vylákán podpis sliby a skrytými hrozbami.

Tak bylo dosaženo mnohých podpisů od německých rodičů. Při otevření školy se ovšem ukázalo, že někteří němečtí rodiče se necítili vázáni tímto přepadením a poslali své děti do německé školy. Proto zase četnictvo zahájilo šetření a to prý na "úřední rozkaz" o důvodech, pro které rodiče posílají své děti do německé školy přes to, že listinu podepsali. Který úřad vydal tento rozkaz, to ovšem nelze se dověděti. Zvláště jeden německý četník vykonával tak svědomitě tento rozkaz, že se mu podařilo z nicotných výpovědí vykrystalisovati trestné činy.

Zvláště nápadné bylo také, že četnictvo při všech těchto úředních činnostech neužilo předepsaného průvodu obecních orgánů.

Co však obecenstvo nanejvýš rozčililo, bylo bezohledné jednání ministerstva školství a národní osvěty, které ve staré budově tkalcovské školy, jež jest majetkem benešovského tkalcovského společenstva, zabavilo dvě místnosti s vedlejšími místnostmi, přes to, že celá budova jest pronajata četným svazům a spolkům a používá se jí po celý rok. Vyučování na vysoké lidové škole Hanuše Kudlicha jest tímto přímo ohroženo. Ale co záleží českým držitelům na tom, mohou-li se vzdělávati děti německých sedláků a rolníků?

Ministerstvo školství a národní osvěty odůvodňujíc svůj výnos o nuceném nájmu v této budově pracovalo přímo nesprávnostmi a žádalo od příslušných osob "dobrou vůli", což zajisté za daných okolností byla více než silná troufalost.

Česká škola v Horním Benešově byla otevřena pro 3 české a 10 německých dětí. Z těchto 10 německých dětí ani jedno neumí česky, 7 těchto dětí patří německým státním úředníkům, kteří se k tomu dali donutit obavou, že budou přeloženi do českého území.

Nejtíže byl postižen domácí průmysl. Již po zrušení státní odborné tkalcovské školy, která po převratu z úsporných důvodů byla prostě zavřena, bylo lze v benešovském lnářském průmyslu, z něhož žije 50 % obyvatelstva, pozorovati citelný nedostatek mladých mistrů. Jen málo rodičů mohlo dáti své syny jinam do tkalcovských škol a tak benešovský lnářský průmysl hledí vstříc době, v níž prostě nebude odborně vyškolených domácích sil, potřebných k provozu továren. Společenstvo tkalců se stále ještě pokoušelo dosáhnouti od úřadů, aby odborná škola byla zase otevřena. Nyní, po otevření české školy, zmizela na to každá naděje. A při tom odborná škola tkalcovská nestála stát ani zdaleka tolik, kolik stojí dnes česká škola s opatrovnou, do které nikdo nechodí.

Na základě toho táží se podepsaní:

1. Ministra vnitra, zdali zápisy do českých menšinových škol patří od nedávna k úkolům četnictva a je-li ochoten vrátiti zase četnictvo jeho vlastnímu určení?

2. Ministra školství a národní osvěty, je-li ochoten dáti vyšetřiti, jsou-li uvedené české menšinové a také ostatní školy nutné, a školy, které uzná za zbytečné, zase zrušiti?

V Praze dne 20. září 1928.

Číslo 102 časopisu "Deutsche Volkszeitung für das Kuhländchen" v Novém Jičíně ze dne 7. září 1928 bylo zabaveno pro místo ve článku "Nový česká časopis" tohoto znění: "A nyní se otažme: Objevilo by se v německém časopisu, který vybízí k nejostřejšímu boji proti Čechům, aby dobyl většinu ve městě, také takové množství českých inserátů, jako jest tomu obráceně v tomto novém českém časopisu? Nenašel by se ani jediný Čech, který by dodal hospodářské zbraně k boji proti svému národu. Což se němečtí obchodníci domnívají, že tímto způsobem získají více českého zákaznictva? Pro nákup u většiny lidí rozhoduje dnes jen zdatnost a jakost a ceny zboží. Zde se musí naši obchodníci snažiti, aby za mírné ceny dodali nejlepší zboží, pak přijdou čeští zákazníci a bez inserování v českém časopisu, který volá do boje proti němcům ve městě."

Nelze pochopiti, v čem má býti dána skutková podstata pro zabavení, zvláště když české časopisy každodenně přinášejí mnohem ostřejší články a přímo vyzývají k bojkotu německých obchodníků. jako příklad uvádím článek z brněnského časopisu "Obchodní obzor" tohoto znění: "Svůj k svému? Má-li náš národ hospodářsky zesíliti, má-li míti ve vlastní hmotné síle oporu k dosažení národních a politických cílů, musíme býti hospodářsky solidární a pokud možno veškerou potřebu opatřovati výhradně u českých průmyslníků, živnostníků a obchodníků a tak dopřávati výdělku našim vlastním lidem. Kupujme tedy jen u českého obchodníka a objednávejme jen u českých živnostníků, továrníků atd. a nepodporujme ty, kteří nechtějí dáti českému člověku ani práci. Velmi brzy uhlídáme, jak budeme moci odporovati našim nepřátelům, kteří nám nepřejí ani zdaru ani moci docela jinak, než dosud. Snažme se zasílati hospodářskou základnu našeho národa podporou naší práce a náš boj bude pak mnohem lehčí, poněvadž tím hospodářsky zasíláme. Vyprostěme se z nadvlády cizího kapitálu, který nás tlačí k zemi."

Zdá se, že censura měří dvojím loktem. Proto táží se podepsaní pana ministra spravedlnosti, je-li ochoten postarati se, aby se také německým časopisům dostalo stejného práva na svobodný projev mínění jako českým časopisům a je-li ochoten poučiti v této věci censurní úřady a upozorniti na rovnost všech státních občanů před zákonem.

V Praze dne 15. září 1928.

Úkolem četnictva jest především pečovati o bezpečnost a činiti neškodnými všechny osoby, které ji ohrožují. V demokratickém státě musí se tato činnost konati pokud možno nepozorovaně a bez obtěžování veřejnosti, aby stát jako stát policejní nepozbyl důvěry obyvatelstva. Zdá se však, že v Československé republice jsou jiného mínění a zde se četnictvo míchá do věcí, do kterých mu naprosto nic není a které jsou příliš vzdálené jeho oboru činnosti. Zvláště Hlučínsko zbavené práv jest denně jevištěm četných přehmatů četnictva. Poslední dobou četnictvo n. p. velice usiluje o to, aby lstí nebo sliby dostalo členské lístky místních skupin německého kulturního svazu, ačkoliv německý kulturní svaz jest veřejný, úředně schválený spolek, který podle svých stanov má právo zakládati své místní skupiny a jehož činnost se nemusí naprosto ostýchati světla veřejnosti. Tak poslední dobou zabývá se četnictvo v Dolním Benešově, skládající se zbytečně ze 6 mužů, kteří, jak se zdá, nemají co dělati, a rovněž i četnictvo v Kobeřicích hledáním těchto nevinných listin. Podle seznamu členů konají se pak úplně nezákonitá šetření o národnosti jednotlivých členů a činí se pokusy pohnouti je, aby ze spolku vystoupili, při čemž se nešetří hrozbami a jiným obtěžováním, jen aby se dosáhlo úspěchu.

Podepsaní táží se tedy na základě toho pana ministra vnitra:

Víte o těchto poměrech na Hlučínsku a víte-li, proč trpíte, aby četnictvo páchalo tyto přehmaty? Jakým právem a podle kterých zákonných ustanovení provádějí se tato šetření? Jste ochoten pečovati, aby se německému kulturnímu svazu ani na Hlučínsku příště nepřekáželo v jeho činnosti a čím odůvodňujete, že touto dobou státní úřady jednostranně zaujímají stanovisko proti tomuto úředně povolenému spolu a neuvádějíce důvodů prostě zakazují, aby se konaly slavnosti kulturního svazu? Jste ochoten oznámiti, kolik četnických stanic jest nyní na Hlučínsku a kolika muži jsou jednotlivé stanice obsazeny při čemž pro porovnání budiž uveden i počet četnictva, jejž mělo toto území, dokud patřilo k německé říši?

V Praze dne 20. září 1928.