Dělník, Antonín Pinta z Libušína,
odsouzen byl pro účast na demonstracích na
jeden měsíc do žaláře.
Trest odpykal si ve věznici na Pankráci, kde onemocněl
zánětem plic a otravou krve.
Hlásil se nemocným, ale teprve, když jeho stav
vzbuzoval obavy, uznán byl nemocným a dán
byl do vězeňské nemocnice, kde však
lékařsky vůbec ošetřován
nebyl. Tak ležel ve vězeňské nemocnici
v nečistotě a úplně bez pomoci.
Když však jeho stav stal se tak kritickým, že
vzbuzoval nejvážnější obavy, poslalo
ředitelství věznice na Pankráci otci
zmíněného vězně dopis následujícího
znění:
"Panu
Sdělujeme Vám, že zdravotní stav Vašeho
syna Antonína Pinta je vážný.
Poněvadž jeví celkové příznaky
otravy krve, bude dne 30. srpna 1928 po odpykání
trestu dopraven do ošetřování do všeobecné
nemocnice v Praze.
Ředitelství věznice zem. trest. soudu.
Dopis tento je strašlivou obžalobou vězeňských
poměrů v Československé republice.
Vězeňská správa zjistí, že
stav nemocného je nejvýš kritický, přes
to však neučiní opatření, aby
těžce nemocný byl hned dopraven do nemocnice,
nýbrž nechala jej dopraviti do nemocnice až po
odpykání trestu. Do všeobecné nemocnice
dopraven byl ve stavu strašlivé nečistoty,
kde lékaři přikročili bezodkladně
k operaci a jest pravděpodobné, že zločinné
jednání a nedbalost vězeňské
správy bude míti za následek dočasnou
a snad i trvalou invaliditu Antonína Pinty.
Podepsaní táží se pana ministra spravedlnosti:
Zná pan ministr spravedlností shora uvedený
případ? Souhlasí pan ministr se shora uvedeným
postupem vězeňské správy na Pankráci
a ne-li, zda je ochoten případ vyšetřiti
a vinníky náležitě potrestati?
Jest ministerstvo spravedlnosti, případně
vězeňská správa ochotna nahraditi
Antonínu Pintovi, případně jeho otci,
všechny výlohy, které mu zaviněním
vězeňské správy na Pankráci
vznikly, a jest ochotno poskytnouti mu, nastane-li částečná
nebo trvalá invalidita, přiměřené
odškodné?
V Praze dne 6. září 1928.
Firmy dřevařského průmyslu Davida
Krause a Kahane v Chustu dostaly v r. 1928 podle §u 182 zák.
čl. 31 z r. 1879 koncesi na vývoz dřeva asi
15 - 20.000 m3 - kácených v lesích
volovského okresu, a to plavením po řece
Naďagu (Rice) od obce Najdanu do Chustu.
Bod b) §u 186 uvedeného zákona jasně
vyžaduje, aby v koncesním dekretu byly "přesně
určeny a vypočteny všechny vodní stavby,
které musí býti provedeny pro ochranu pobřežních
držitelů půdy a osob oprávněných
užívati vody". Kromě toho § 187 zákona
ustanovuje, že "plavení může býti
zahájeno pouze po ukončení ochranných
staveb".
Před vydáním koncese komise vyslaná
županátem prohlédla si řeku a pobřežní
poměry, dokonce třikráte tam přijela
automobily, ale prý se jen kochala přírodní
krásou údolí Riky, neboť nevyslyšela
proseb a stížností pobřežních
držitelů půdy, chudých Rusínů,
nepostarala se o předběžnou ochranu břehů
řeky, anebo firmy, které dostaly koncesi na plavení
dřeva, neprovedly předběžných
úředně nakázaných ochranných
staveb. Poněvadž tyto ochranné stavby nebyly
provedeny, vory působí pobřežním
držitelům půdy ohromné škody, které
oni cítí tím spíše, že pobřežní
zemědělci mají málo úrodné
půdy, kterou i před plavením chrání
jen s velkou nesnází. Na četných místech
- zvláště v zátočinách
a záhybech pro nedostatek hrází z pletiva
a hatí řeka stále odnáší
pobřežní půdu. Na nižších
místech pobřeží pro nedostatek hatí
vory se hromadí, vytlačují vodu na pobřežní
pozemky a tím je ničí.
Jaké škody způsobily vory výše
jmenovaných firem chudému obyvatelstvu, ukáže
několik případů z mnoha. Na příklad:
Z pobřežních pozemků Vasila Huloviče
a Jiřího Kahary, občanů majdanských,
vory neustále narážejíce na pozemek
urvaly kus široký 120 m a dlouhý 600 m.
Z pozemků Vasila Kobasa a Fedora Kobasa, občanů
sojmských, byl odnesen z téže příčiny
kus 30 m široký a 100 m dlouhý.
Vory zničily pozemky Michala Petruňaka (Majdan)
v šíři 100 m a v délce 45 m, Jiřího
Bersa (Majdan) ve výměře katastrálního
jitra, Michala Maleta (Majdan) v šíři 15 m,
v délce 2 m.
Z pozemků Ivana Vaheriče (Majdan) řeka zabrala
kus 30 m široký a 100 m dlouhý, neboť
firmy Kraus a Kahane vpouštěly vodu z hlavního
koryta do vedlejšího, při čemž
bylo vyťato mnoho stromů, které před
tím chránily břeh řeky.
Mohli bychom uvésti mnoho případů,
ale i tyto příklady stačí, aby ukázaly,
jak nesnesitelný jest to stav. Když i úřední
orgány vydají nějaká nařízení,
buď neodpovídají odborným požadavkům
nebo jich firmy, které dostaly koncesi, neprovádějí.
Avšak § 199 lesního zákona ukládá
těm, kdož užívají práva
plavení dřeva, povinnost zajistiti části
pobřežní stavbami na své vlastní
útraty, a kdyby takové stavby nepostačovaly,
ministerstvo zemědělství může
přikázati, aby byly zřízeny nové
ochranné stavby. Také § 201 tohoto zákona
ukládá podnikateli plavební povinnost, aby
jim nahradil způsobené škody. Avšak provádění
tohoto nařízení zákona ve většině
případů jest ilusorní, neboť
zjištění a osvědčení škod,
způsobených vory jest nejen nesnadné, nýbrž
vyžaduje i mnoho peněz, jichž chudí ruští
zemědělci nemají. Proto chudý lid
jest nucen dohodovati se s bohatými a vlivnými firmami
na malou částku, jež není ani jedním
procentem skutečné škody.
Se zřetelem na ohromné škody způsobené
tím, že firmy a částečně
i samy obecní úřady nedbají a neprovádějí
zákonitých ustanovení, dále se zřetelem
na to, že tyto škody týkají se nejlepších
pobřežních pozemků zemědělců
obcí v údolí Riky, Terešvy a Terebly,
v zájmu zemědělců a také v
celostátním zájmu táži se pana
ministra:
1) Je-li ochoten provésti přísné a
důvěrné vyšetření, aby
se vysvětlilo, zdali komise, vyslaná civilní
správou v Užhorodě k úřední
a odborné prohlídce řeky Naďag (Rika)
za účelem udělení koncese firmě
Krausové, vyslechla pobřežní zemědělce,
a zapsala-li do protokolu prosby pobřežních
zemědělců stran ochrany jejich pozemků?
2) Jaké ochranné stavby přikázala
komise (nebo civilní správa) firmám Kraus
a Kahane provésti podle žádostí pobřežních
držitelů půdy a na kterých místech?
3) Splnily-li svoje povinnosti firmy, jež dostaly koncesi,
zvláště podle §u 187 zákona předběžně
před zahájením plavení a jakých
staveb dosud neprovedly?
4) Jak vyhověly příslušné úřady
stížnostem, podaným těmi, kdož
utrpěli škody vory a plavením dřeva
jmenovaných firem?
5) Se zřetelem na neobyčejnou důležitost
této věci jakož i pro vyvarování
dalších škod chudého obyvatelstva, je-li
pan ministr ochoten neprodleně vyšetřiti tuto
věc a učiniti všechna opatření,
aby majetek obyvatelstva byl zabezpečen při užívání
vodních sil pro vory nebo k jiným účelům?
V Praze dne 15 července 1928.
Podle odst. 1. § 97. platového zákona jest
pro ustanovení důstojníků v II. sl.
tř. předepsáno vedle úplného
středoškolského vzdělání
aspoň dvouleté vzdělání na
voj. odborných učilištích pro výchovu
důstojníků z povolání.
Podle odst. 1. § 199 obdrží zaměstnanec
při převodu do nových platů služební
plat podle služební třídy, která
odpovídá skupině časového postupu,
k níž zaměstnanec v den účinnosti
tohoto zákona náleží.
Z uvedeného vyplývá, že pro převod
a zařazení do určité služební
třídy jest směrodatný jednak výkon
služby, vzdělání a příslušnost
ke kategorii, v níž se zaměstnanec převádí,
ale není pro převod podmínkou absolvování
předepsaného vzdělání pro tu
kterou služební třídu.
V době vydání platového zákona
bylo předepsáno dvouleté studium na voj.
školách a to pro důstojníky zbraní
v Hranicích a pro důstojníky hospodářské
proviantní, oděvní a účetní
služby na správní škole pro výchovu
důstojníků správní služby
v Praze, zřízené v r. 1923. Ministerstvo
národní obrany před provedením systemisace
nařídilo, aby do II. služeb. třídy
byli převedeni všichni důstojníci zbraní
bez ohledu na absolvované vzdělání
a z důstojníků správní služby
jen ti, kteří absolvovali školu pro výchovu
důstojníků správní služby.
Toto nařízení jest proti duchu platového
zákona který pro převod nekladl žádných
požadavků mimo příslušnost ke kategorii
a vojenská správa také od důstojníků
zbraní nepožadovala nějakého zvláštního
vzdělání. Zařazení důstojníků
zbraní bylo tedy provedeno podle zákona, ale zákonu
odporuje zařazení důstojníků
správní služby do III. sl. třídy,
provedené vl. nař. č. 104/1926 i u důstojníků
této služby, kteří absolvovali školu
pro výchovu důstojníků správní
služby.
Ačkoliv tito důstojníci, absolventi školy
pro výchovu důstojníků správní
služby z povolání, mají rovnocenné
vzdělání s důstojníky zbraní,
byli zařazeni do nižší služební
třídy a tím zkráceni o 2 léta
čekatelská a absolvováním stupně
"C" v 8. pl. stupnici o další tři
léta, celkem o 5 let služební doby postupové,
zkráceni na čekatelském platu a na systemisaci
služebních míst.
Celé kategorii důstojníků proviantní,
hospodářské, oděvní a účetní
služby byla učiněna křivda, neboť
měli býti zařazeni vesměs do II. sl.
třídy, ježto při vydání
platového zákona bylo pro ně předepsáno
rovnocenné vzdělání s důstojníky
zbraní. Okolnost, že všichni neměli školu
pro výchovu důstojníků správní
služby, nerozhoduje, neboť ani v civilní státní
službě nebylo této okolnosti dbáno a
do II. sl. třídy byli zařazeni i úředníci
bez předepsaného vzdělání,
byli-li jen příslušníky této
kategorie.
V důsledku toho táží se podepsaní
vlády:
1) Jest ochotna tuto křivdu napraviti a zařaditi
všechny důstojníky výkonné hospodářské
a účetní služby do II. služební
třídy?
2) Jest vláda ochotna sděliti podepsaným,
co v této věci zařídila aneb učiniti
hodlá?
V Praze dne 6. září 1928.
České menšiny na severní Moravě
jsou rozrušeny nezvyklým, ničím neodůvodněným
a nikým z české strany nežádaným
prováděním komisionelního úředního
šetření o nevhodném umístění
českých menšinových občanských
škol v důležitých českých
menšinách. Toto provokativní jednání
provádí česká vláda, české
úřady školní a je odůvodňováno,
jak jsem z pozvání vyčetl, neuvěřitelným
tvrzením, že české obce dle poslaneckých
intervencí se domáhají přeložení
českých menšinových občanských
škol. Je nepochopitelno, jak takovouto nepravdu mohou tvrditi
české školní úřady. Z
českých obcí ani jediná nepodala přímé
žádosti o přesídlení některé
menšinové školy občanské, ani jediný
český poslanec nemohl provésti takovou intervenci.
Je nesporno, že za poslaneckými intervencemi skrývají
se intervence německých poslanců a ministrů,
Již své doby upozornil jsem dotazem pana ministra
školství na nebezpečí jednání
německých poslanců co do přeložení
české školy občanské z Úsova
do Dubicka a tehdy pan ministr školství odpověděl,
že podobné jednání se nevede a přes
tuto odpověď nařídilo ministerstvo školství
komisionelní jednání v Úsově
na 22. srpna 1928, při němž mělo býti
zjištěno, zda nejsou tu důvody pro přeložení
občanské školy z Úsova. Dne 23. srpna
1928 bylo podobné komisionelní šetření
vedeno o přeložení české občanské
školy z Brodku u Konice a v Heřmanicích.
K tomuto komisionelnímu jednání jsou vedle
českých interesentů úředně
zváni německý okresní školní
inspektor a německé školní rady.
Takovýto způsob nikým z české
strany nežádaných komisí, k nimž
zváni jsou zástupcové Němců,
aby spolurozhodovali o existenci českých občanských
menšinových škol, provokuje českou veřejnost
do nejvyšší míry. Zástupcové
českých obcí, místních školních
rad českých menšin, odborů Národních
Jednot a rodičů z Úsova, Dubicka, Janoslavic,
Rohle, Veleboře, Klopiny, Police, Stavenic, Třeštiny,
Králové a Medlova dali výraz tomuto svému
pobouřenému cítění na své
schůzi a protestovali proti postupu českých
školních úřadů hlavně
z toho důvodu, že na přeložení
českých menšinových škol mají
zájem pouze němečtí poslanci, jimž
nepřímo česká vláda nařizováním
komisionelních jednání slouží.
Táží se proto pana ministra školství
a národní osvěty, zdali jest ochoten zaříditi,
aby další konání komisionelní
bylo zastaveno, aby tak zabráněno bylo novému
provokování českých menšin a
zjednán jim potřebný klid k těžké
práci na jazykovém pomezí?
V Praze dne 7. září 1928.
V oblasti Českého Těšína postiženo
bylo asi 40 zaměstnanců čsl. stát.
drah tím, že jim upírány byly vyšší
drahotní přídavky a přídavky
na děti a 20% místní přídavky,
poněvadž státní občanství
bylo jim přiznáno teprve po roce 1926.
Věc se má takto: podle rozhodnutí velvyslanců
v Paříži o Těšínsku a podle
vyhlášky zemské správy politické
v Opavě z roku 1921 stali se na základě svého
nepřetržitého bydliště zaměstnanci
poblíže Těšína, při rozdělení
Těšínska republice Československé,
státními občany ipso jure a byli proto sproštěni
od podání opčního prohlášení.
Třebaže se po rozdělení Těšínska
sami o to starali, aby se jim přiznalo státní
občanství, byli vyrozuměni vládním
komisařem různých obcí, zejména
však bývalým ředitelem Košicko-Bohumínské
dráhy panem dr. Schenkem, že optovati vůbec
nemusí, poněvadž se stali podle rozhodnutí
velvyslanců v Paříži občany československými
ipso jure.
Teprve později byli vyrozuměni okresní správou
politickou v Opavě, že se jako občané
neuznávají a po té jednotlivci zažádali
o udělení státního občanství
československého. - Mnozí v důsledcích
nezaviněného omylu utrpěli újmu a
ztrátu tím, že jim nebyly přiznány
vyšší drahotní přídavky,
jakož i přídavky na děti, ačkoliv
jejich rodinný stav se nijak nezměnil.
Poněvadž dosud veškeré úsilí,
t. j. žádosti jednotlivců, neměly kýženého
výsledku, táží se podepsaní:
Je-li pan ministr železnic ochoten oněm zaměstnancům,
kteří bez své vlastní viny utrpěli
tyto škody pozdě přiznaným státním
občanstvím cestou milosti tyto škody nahraditi?
V Praze dne 13. září 1928.
Tak zvaná slovenská trieda pričlenená
ľudovej maďarskej škole v Strede nad Bodrokem založená
bola tamejšou odbočkou Slovenskej Ligy ako škola
menšinová v roku 1925 až 1926. V poslednom školnom
roku po stálom vzriaste žiactva mala 68 detí
a jednu učiteľku. Trieda, v ktorej je škola umiestená,
je 7.10 m dlhá, 6.40 m široká a 3.10 vysoká,
teda meria 140 m3, čo dľa zákona
vhodné iba pre 35 detí. V tejto triede v 11 laviciach
stavaných a postačitelných normálne
pre 3 deti, mačká sa 68 detí, čo v
jednej lavici po 6 deťoch, takže ani písať
nemôžu. Jaké to má následky s
hľadiska zdravotníckeho, leží na bielom
dni a je fakt, že menovite v zime v tejto preplnenej triede
je taký vzduch, až deti omdlievajú. Pripomíname,
že ešte i túto triedu dľa rozvrhu nutné
je vyprázdniť pre maďarské deti a že
deti slovenskej triedy majú byť presťahované
do triedy ešte menšej.
Vnútorné zariadenie a nečistota v škole
až zaráža. Uvádzame fakt, že deti
zvyklé z domova na čistotu, nechcejú v škole
ani ísť na záchod, ktorý je pod všetkou
kritikou, a preto račej túto potrebu držia
celého poldňa.
Takéto sú pomery v jubilejnom roku republiky Československej
na pohraničí slovenskom.
V minulom školskom roku za celé dva mesiace v slovenskej
triede sa vôbec neučilo, lebo učiteľka
mala zdravotnú dovolenú a nadriadené školské
úrady sa ani o náhradu nepostaraly, vzdor všemožným
žiadostiam čsl. rodičov a ich urgenciám.
Spokojily sa tím, že ustanovily tamojšieho správcu
školy Maďara, ktorý slovensky vôbec nerozumie,
aby slovenskú triedu vyučoval. Aké bolo toto
vyučovanie, to sa dá ľahko domysleť. Bývalý
uhorský minister školstva gróf Apponyi by zaiste
z takéhoto vyučovania na Slovensku mal radosť.
Je povážlivé, že za takýchto pomerov
tamejší štátni zamestnanci, Česi
a Slováci, väčšinou legionári,
strážiaci tam štátny záujem a šíriaci
československé cítenie a republikánsku
myšlenku, nemôžu v pokoji konať svoje povinnosti,
lebo vidia, že ich deti tam duševne zakrňujú,
do školy nechodia, alebo učia sa tak, že výsledok
rovná sa nule.
Pýtame sa preto pána ministra:
1) Či zná v tejto interpelácii uvedené
fakta?
2) Či chce nariadiť školskému referátu
v Bratislave, aby bez meškania odstránil školské
neprístojnosti v tejto interpelácii uvedené?
3) Či chce pôsobiť k tomu, aby slovenská
škola bola správou oddelená od školy maďarskej,
alebo aby bol ustanovený za spoločného správcu
Čechoslovák miesto Maďara, ako tomu dosiaľ
je?
V Prahe, dňa 13. septembra 1928.
Telefonickým rozkazem zemské školní
rady v Brně bylo nařízeno městskému
školnímu výboru, aby dne 7., 8., a 10. září
t. r. na školách obecných a občanských
města Brna nebylo vyučováno. V uprázdněných
třídách byly zřízeny noclehárny
pro účastníky republikánského
sjezdu, konaného dne 9. září t. r.
v Brně.
Pro výstavu soudobé kultury byl školní
rok zkrácen o celý měsíc. Nový
školní rok počal dne 1. září.
Pravidelné vyučování začalo
v pondělí a trvalo včetně do čtvrtka
téhož týdne, tedy 4 dny. Na to následovaly
4 dny i s nedělí bez vyučování.
Následek toho jest, že zvláště
v nižších ročnících obecné
školy počalo vlastní učení až
11. září, takže započatý
školní rok zkrácen o 7 vyučovacích
dnů. Poněvadž republikánský sjezd
byl povahy politické, muselo školní vyučování
ustoupiti jedné politické straně a to z ohledů
čistě agitačně politických.
Zkracovati vyučování bez náležitého
zákonitého odůvodnění je protizákonné
a nepřípustné.
Podle předeslaného táží se podepsaní
pana ministra školství a národní osvěty:
1) Ví pan ministr, že na brněnských
školách obecných a měšťanských
nebylo dne 7., 8. a 10. září vyučováno?
2) Na čí popud zemská školní
rada v Brně telefonicky rozkázala městskému
školnímu výboru, aby ve jmenované dny
dal prázdno?
3) Čím odůvodní pan ministr tento
rozkaz?
4) Jest ministerstvo školství a národní
osvěty ochotno postarati se, aby příště
žádné politické straně, ani jakýmkoliv
jiným vlivům vyučování dítek
nějak neustupovalo, jak se stalo tentokráte?
V Praze dne 13. září 1928.
Podľa zákona o pozemkovej reforme štátny
pozemkový úrad zabral veľkostatok Kuffnerovský
v Senici a pozemková reforma mala byť podľa zákonov
na tomto veľkostatku provedená. Ponevadž práve
na tomto zemedelskom okolí, huste zaľudnenom, len
málo veľkostatkárskej pôdy v smysle zákona
o pozemkovej reforme prichádzalo v úvahu pre rozdelovanie,
respektive pridelovanie drobnému zemedelskému ľudu,
javil sa obzvlášte pri prevádzaniu pozemkovej
reformy na Kuffnerovskom veľkostatku v Senici veľký
záujem širokých vrstiev slovenského
ľudu v okolí senickom.
Za takéhoto stavu vecí nemohlo byť inou povinnosťou
štátneho pozemkového úradu a jeho orgánov,
ako to, aby podľa možnosti záborová pôda
dostala sa do rúk čo najväčšieho
počtu oprávnených uchádzačov.
Povinnosťou jeho malo byť, aby prídel nedostali
ľudia pôdou už predtým získanou
dostatočne saturovaní a aby tvorenie zbytkových
statkov za takýchto okolností bolo v najväčšej
miere obmedzené.
Vzdor všetkým týmto samozrejmostiam štátny
pozemkový úrad počínal si v opačnom
smysle. Pôdu dostali z veľkostatku zmieneného
pridelenú jednotlivci malého počtu, ktorí
už mali predtým značný rozsah zemedelskej
pôdy a mimo to utvorený bol zbytkový statok
bez akéhokoľvek odôvodnenia. Malí zemedelci,
bezzemci, medzi nimi i takí, ktorí si nepatrný
prídel pôdy žiadali k vystaveniu obytných
rodinných domkov, boli so žiadosťou o prídel
pôdy odmietnutí. Stalo sa to obzvlášte
s občanmi s veľkostatkom súsediacej obce Čáčova,
ktorej obyvateľstvo nielen dnes je známe svojou oddanosťou
k československému štátu, ale ktoré
i pred prevratom za ťažkých zápasov proti
maďarskej premoci stálo vždy verne a neochvejne
v radách vtedajšej slovenskej národnej strany
a dokumentovalo toto svoje smýšlanie pri všetkých
poslaneckých voľbách do maďarského
snemu, konaných vo volebnom okrese senickom.
Postup štátneho pozemkového úradu voči
takémuto občianstvu nemožno ináče
naznačiť než za zločinný, a proti
záujmom Československej republiky namierený.
Štátny pozemkový úrad nemôže
sa odvolávať na to, že tieto okolnosti mu neboly
známymi. Intervencie vo veci spravodlivého riešenia
pozemkovej reformy na Kuffnerovskom veľkostatku, pri ktorých
sa vedúci činitelia štátneho pozemkového
úradu dôrazne a dôtklive upozorňovali
na nutnosť spravodlivého prevedenia pozemkovej reformy
vyše zmieneného veľkostatku, boly nesčetné,
ale ako sa pozdnejšie ukázalo, bezvýsledné.
Jednotliví vedúci úradníci uznávali
oprávnenosť námietok proti postupu štátneho
pozemkového úradu vo veci senického veľkostatku
prednesených, ale odvolávali sa na svoju nemohúcnosť
proti postranným vlivom určitej vlivnej koterie.
Rozumie sa, že medzi občianstvom čáčovským
jednanie štátneho pozemkového úradu
vzbudilo rozhorčenie, prichádzalo k nepokojom a
niekoľkokrát občianstvo postupom štátneho
pozemkového úradu hnané k zúfalým
činom zmarilo prevedenie nespravodlivého prídelu.
Keď na jaseň roku 1925 mal byť znovu prevedený
štátnym pozemkovým úradom prídel
na základe nespravedlive vypracovaných grafických
plánov, vtedy bolo zrejmé, že dôjde k
preliatiu krvi. Orgány štátneho pozemkového
úradu do Čáčova vyslané, vyžiadaly
si k zabezpečeniu svojich osôb četnickú
ochranu a do Čáčova bolo na deň pridelovania
pôdy konsignované 60 četníkov.
Aby zamedzil obete nevinných ľudí na životoch,
požiadal vtedajší minister s plnou mocou pre
Slovensko Dr. Jozef Kállay poslanca Igora Hrušovského,
ktorý už pred tým zakročoval v prospech
čáčovských malých zemedelcov
odmietnutých od prídelu, aby v kritický deň
odobral sa do Čáčova a upokojil rozčulených
občanov. Vyzvaný poslanec išiel síce
do Čáčova, ale jedine po predcházajúcom
výslovnom ubezpečení ministra Dra. Kállayho,
že tento zasadí sa celou váhou svojho úradu
za spravodlivé naloženie žiadostí o prídel
zmienených drobných uchádzačov. V
Čáčove na obecnom domu bola shromaždená
tak rečeno celá obec. Na tejto interpelácii
podpísaný Igor Hrušovský snažil
sa vzájomnou dohodou všetkých súčastnených
strán konflikt urovnať. Podarilo sa mu to na tom základe,
že s jednohlasným súhlasom celého obecného
predstavenstva, prítomných zástupcov štátneho
pozemkového úradu a celého obecenstva po
zrestringování niektorých požiadavkov
drobných uchádzačov, uznané boly za
oprávnené nároky vyše šesť
desať uchádzačov na 97 katastrálnych
jutar pôdy. Soznam podpísaný celým
predstavenstvom obce bol doposlaný štátnemu
pozemkovému úradu.
Od tej doby minuly už dva roky a všeci ti ktorí
stavali na slovo ministrovo, na prejav vyslaných úradníkov
štátneho pozemkového úradu a na spravodlivosť
v tomto štáte, boli zklamaní. Zištný
záujem protežovaného jednotlivca zvíťazil
nad záujmom občanov a záujmami štátu.
Pýtame sa preto pánov členov vlády,
menovite pána ministerského predsedy:
1) Či zná faktá v tejto interpelácii
uvedene?
2) Či chce tu prednesené vyšetriť, krivdu
odstrániť a vinníkov potrestať?
V Prahe dna 13. septembra 1928.