Postiženým živelními pohromami v roce
1927 v obci Velký Rybník a v osadě Kletečná
poskytnuta byla státní podpora celkem 10.650 Kč.
Podpora ta byla rozdělena na podkladě návrhu
okresní pomocné komise obecním úřadem.
Při návrhu tom přihlíženo bylo
jak k utrpěné škodě, tak i k majetkovým,
rodinným a výdělkovým poměrům
poškozených, a bylo úzkostlivě dbáno
na to, aby se podpory dostalo jen těm, kdož byli pohromou
existenčně ohroženi. Že by okresní
pomocná komise postupovala nevěcně, neb snad
dokonce i stranicky, nebylo zjištěno ani v jednom
případě.
Vzhledem k tomu není pro ministerstvo vnitra podkladu
pro jakékoliv další opatření.
V Praze dne 6. července 1928.
Příděl obecních přirážek
obci Rotavě děl se hlavně dle výše
předpisu zvláštní daně výdělkové
firmy "Železárny Rotava Nejdek" a to dle
posledního známého předpisu za r.
1918; poněvadž však berní povinnost uvedené
firmy po vydání předpisů za r. 1919
- 1923 byla mnohem nižší (ještě r.
1919 činila přirážková základna
téže 215.012.66 Kč, r. 1923 však již
jen 7646,40 Kč), vznikl následkem toho během
několika let značný přeplatek na přirážkách
v neprospěch obce, který samozřejmě
musil býti později opět vyrovnán.
Přeplatek tento dostoupil vrcholu v r. 1925, kdy obnášel
1,109.212.47 Kč. Největší příděl
přirážek obdržela obec v r. 1924, kdy
z běžného účtu bylo jí
poukázáno 546.610 Kč a z vyúčtování
účtu za r. 1923 dalších 521.925.06 Kč,
ač předpis přirážkový
v r. 1924 obnášel jen 174.960.85 Kč. Vinu na
tomto přeplatku nelze přičísti finanční
správě, jelikož tato upozorňovala obec
na výši přeplatku a bylo tudíž
povinností obce, které ostatně musily býti
známy rok od roku se zhoršující hospodářské
poměry uvedené firmy, takže sama musila si
býti vědoma toho, že příděl
přirážek bude po vydání daňových
předpisů mnohem nižší, by dle toho
své hospodářství upravila. Obec měla
včetně do r. 1927 možnost přeplatek
tento hraditi přiměřeným zvýšením
obecních přirážek. Než obec tak
neučinila, ba dokonce snížila výši
procenta přirážek r. 1924 z 557 % na 197 %
v r. 1925 finanční správa uznavši svízelnou
situaci obce vyšla žádosti její o snížení
srážek na úhradu shora uvedeného přeplatku
vstříc a povolila jí k úhradě
téhož v r. 1926 srážku 1/3 z měsíčně
poukazovaných přídělů. Okolnost,
že k předpisům daňovým došlo
poměrně pozdě, má původ v tom,
že finanční správa byla v době
popřevratové zatížena mimořádnými
úkoly, hlavně dávkou z majetku a zachycením
zisků z válečných let, takže
při nedostatku zapracovaného personálu nemohlo
dojíti k včasnému uložení předpisů
běžných; když pak k nim došlo, nastaly
nové změny v jejich výši a to buď
reassumacemi v cestě odvolací neb dle zák.
č. 102/21 Sb. z. a n., případně též
mimořádnými daňovými úlevami
ve smyslu zák. č. 235/24 Sb. z. a n., což opět
mělo velký vliv na výši přirážek.
Ostatně s takovými změnami, jimž nelze
zabrániti, nutno obci počítati vždy.
Finanční správa majíc na zřeteli
nerušený vývoj hospodářství
autonomních svazků provedla již uložení
veškerých daňových předpisů
inkl. r. 1926 a projednala většinu opravných
prostředků, aby letošního roku, kdy
poprvé dochází k vyměřování
daní podle reformy daňové, došlo k včasnému
uložení daní a tím i k spolehlivé
základně pro vypočtení přirážek,
takže v nejbližší budoucnosti lze doufati,
že v ročních přirážkových
přídělech nedojde k nějakým
pronikavým změnám, jež by mohly míti
nepříznivý vliv na hospodářství
autonomních těles. Pokud týče se obce
Rotavy, vyjde jí finanční správa na
dále blahovolně vstříc a bude jí
poukazovati z výtěžku plateb příslušnou
částku dle § 7 zák. č. 77/27
Sb. z. a n., při čemž ovšem bude musiti
přihlížejíc k hospodářským
poměrům obce konati přiměřené
srážky na úhradu přeplatku na přirážkách,
který koncem dubna t. r. činí ještě
976.536 Kč; obci samé pak nezbude jiného,
než aby s přeplatkem počítala jako s
pohledávkou eráru a aby splátky na tento
přeplatek zařadila do rozpočtů příštích
let.
Vzhledem k tomu, že příznivý odvod samosprávných
přirážek jest podmíněn příznivými
platbami poplatnictva, jest v zájmu samosprávných
korporací, by upozorňujíce poplatnictvo na
plnění povinností vůči státu,
okresu a obci pomáhaly finanční správě
zameziti liknavosti při placení daní a odstraniti
tak v krátké době též nahromaděné
nedoplatky za léta minulá.
V Praze dne 30. června 1928.
Státní správa železniční
nemá žádných důvodů vzpírati
se zlepšení svých zařízení
a bylo by jen v jejich intencích, kdyby železnice
mohly býti jak co do bezpečnosti, tak i co do pohodlí
obecenstva vybaveny nejmodernějšími prostředky.
Jedinou, bohužel však nepřekonatelnou překážkou
jest nedostatek úhrady finanční. Proto nejde
snad o nerozumné opatření úsporné,
nemůže-li býti ihned a všude projeveným
a co do pohodlí obecenstva i často odůvodněným
přáním vyhověno, poněvadž
státní správa železniční
musí v mezích svých finančních
prostředků po náležité rozvaze
splniti nejprve své úkoly nejnaléhavější,
zejména pokud jde o zajištění bezpečnosti
dopravy, a pak teprve postupně může plniti
i úkoly méně naléhavé.
Stejně je tomu i při zavádění
elektrického osvětlování nádraží.
Pokud jde o zavedení elektrického světla
ve stanici Malá Morávka, sdělil jsem již
na dotaz poslance ing. Junga, že státní správa
železniční narazila na nepřijatelné
požadavky dodavatele elektrického proudu, takže
tento projekt musila odložiti na příhodnější
dobu pozdější. Uváděti úraz
Františka Polzera v souvislost s nedostatečným
osvětlováním této stanice, nezdá
se býti správným, poněvadž místa,
kde se úraz přihodil se pravidelně vůbec
neosvětlují, nehledě ani k tomu, že
František Polzer s místní situací byl
obeznámen.
V Praze dne 2. července 1928.
Na základě dohody s ministerstvem vnitra, národní
obrany a sociální péče dovoluji si
na shora uvedenou interpelaci dáti tuto odpověď:
Úmluvou mezi Československou republikou a říší
Německou o státním občanství,
čís. 308 Sb z. a n. z roku 1922, bylo upraveno udělování
státního občanství tím způsobem,
že se obě smluvní strany zavazují, že
příště neprovedou přijetí
do státního občanství dříve,
dokud druhý stát dotyčnou osobu ze svého
státního svazku nepropustí.
Československé příslušníky,
kteří v době po 28. říjnu 1918
až do dne, kdy tato úmluva vstoupila v účinnost,
získali německou státní příslušnost,
aniž byli dříve propuštěni z československého
státního svazku, nelze pokládati za cizince,
poněvadž i podle bývalých rakouských
branných předpisů, II. díl, par. 59.
potřebovali, pokud byli ve věku vojenskou službu
povinném, propuštěni ze státního
svazku. Povinnost tuto stanoví ostatně též
par. 31 branného zákona ze dne 19. března
1920, čís. 193 Sb. z. a n. Dříve uvedenou
úmluvou se oba smluvní státy dohodly zabrániti
tomu, aby státní příslušníci
jednoho státu získávali státní
občanství druhého státu, aniž
by učinili zadost zákonitým předpisům
státu, jehož jsou příslušníky.
Okolnost, že do roku 1922 takové úmluvy nebylo,
nemění soudu o jednání oněch
československých příslušníků
s hlediska subjektivního, poněvadž nabyli cizí
státní příslušnosti, nešetříce
platných předpisů vnitrostátních
a musí si následky přičísti
sami.
Ministerstvo sociální péče je tudíž
v právu, neuznává-li povinnosti, vypláceti
důchody válečným poškozencům,
kteří nabyli německého státního
občanství, aniž se byli starali o propuštění
z československého státního svazku.
Ve většině případů se
takoví poškozenci ucházeli o zaopatřovací
požitky od říše Německé
a zpravidla tyto požitky tam dostávají.
Ostatně bylo v par. 240., odst. 3. nových branných
předpisů ze dne 15. září 1927,
čís. 141 Sb. z. a n. z roku 1927 pamatováno
na tyto případy a byly tímto ustanovením
podmínky pro propuštění z československého
státního svazku ulehčeny. Nejjednodušší
cestou, jak odstraniti určité nesrovnalosti, které
z tohoto nepřirozeného státoobčanského
postavení nepochybně vznikají, bude, přihlásí-li
se tyto osoby u příslušných československých
zastupitelských úřadů, aby byly na
základě uvedeného ustanovení branných
předpisů propuštěny z československého
státního svazku.
V Praze, dne 3. července 1928.
Policejní komisařství v Ústí
n. L. zabavilo neperiodický tiskopis "Pamětní
řeč ke dni 4. března", shledali ve třech
v interpelaci doslovně otištěných místech
skutkovou podstatu trestního činu dle §u 14
č. 1 zákona na ochranu republiky.
Toto opatření krajský jako tiskový
soud v Litoměřicích na základě
§ 14/1 zákona na ochranu republiky potvrdil a zapověděl
další rozšiřování tiskopisu
uznav tak, že zabavení, nařízené
policejním komisařstvím v Ústí
n. L., bylo zákonem odůvodněno.
Vzhledem k tomu nelze postupu policejního komisařství
v Ústí n. L. ničeho vytýkati a neshledávám
důvodu k opatření v interpelaci žádanému.
V Praze dne 17. července 1928.
Vláda podala v prosinci 1927 poslanecké sněmovně
návrh zákona o příplatcích
některým státním a jiným veřejným
zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým
po takovýchto zaměstnancích zemřelých
v činné službě nebo ve výslužbě
(tisk posl. sněm. č 1411), při čemž
byl za den účinnosti navržen 1. leden 1928.
Stanovení dřívějšího termínu
bylo z rozpočtových důvodů nemožno.
Tento vládní návrh byl i s navrženou
lhůtou účinnosti v jarním zasedání
Národního shromáždění
schválen a vyhlášen jako zákon z 24.
května 1928 dne 23. června 1928 ve Sbírce
zákonů a nařízení pod č.
80.
V Praze dne 17. července 1928.
Počátkem roku 1921 byl příliv ruské
a ukrajinské emigrace do evropských států
tak veliký, že Společnost Národů
byla nucena zabývati se problémem jejího
umístění na podkladě mezinárodním.
V polovici r. 1921 zřídila "Vysoký komisariát
pro pomoc ruské a ukrajinské emigraci" pod
vedením Dra. Nansena. Tento obrátil se ihned na
všechny státy s výzvou, aby každá
vláda podjala se úkolu organisovati na svém
území pomoc emigraci. Vyhovujíc výzvě,
Československo věnovalo nemalé úsilí,
aby zmírnilo osud emigrantů a umožnilo jim
živobytí. Ministerská rada pověřila
ministerstvo zahraničních věcí organisací
této akce a vláda mu povolila nutné prostředky.
Ministerstvo zahraničních věcí provádělo
do konce roku 1927 akci samo. Teprve od 1. ledna 1928 akce rozdělena
mezi ministerstvo zahraničí, školství
a zemědělství a náklady na ni budou
hrazeny z jejich dílčích rozpočtů.
Ad 1. - Aby se dala ruské a ukrajinské emigraci
možnost umístiti se po vykonaných studiích
v cizině, vešlo ministerstvo zahraničních
věcí ve styk s Vysokým komisariátem
ženevským a od podzimu minulého roku vyjednává
s ním o projektu, jenž by, za vedení ženevské
instituce, soustředil všechny snahy o umístění
a zaměstnání emigrace ve státech s
nedostatkem pracovních sil. Přichází
tu v úvahu hlavně Francie a státy jihoamerické.
Podle projektu má býti při Mezinárodním
úřadě práce v Ženevě zřízen
"migrační fond", na který by přispívaly
státy žádající přepravu
části emigrace do cizích zemí. Emigranti
by se zavazovali, že výlohy s přepravou a umístěním
spojené do lhůty tří let vrátí
migračnímu fondu Mezinárodního úřadu
práce k dobru konta státu, ze kterého emigrant
odejel. Tímto způsobem by si každý stát
utvořil v Ženevě obratový fond, ze kterého
by Vysoký komisariát mohl hraditi výlohy
emigrace z té které země odcházející
za jejího výslovného souhlasu a po předložení
účtů. Všeobecně se předpokládá,
že by tyto výlohy byly zaměstnavatelem strhovány
se mzdy emigrantovy a posílány Ženevě.
Jednání se Ženevou je v proudu a je naděje,
že bude brzy ukončeno.
Ad 2. - Počet v Československu podporovaných
emigrantů se stále zmenšuje jednak tím,
že ti, kteří požívají čsl.
stipendií studijních, svá studia končí
a věnují se praktickému zaměstnání
a pak tím, že emigranti sami odjíždějí
hledati si práci za hranice. Noví emigranti již
k nám nepřijíždějí a též
čsl. studijní stipendia se novým emigrantům
neudělují.
Podpůrná akce se tedy stále zmenšuje,
takže bude v dohledné době zlikvidována.
V Praze, dne 19. června 1928.
Státní zastupitelství v Užhorodě
zabavilo č. 20 časopisu "Karpatská Pravda"
celkem pro obsah čtyř míst, z nichž
pouze dvě se uvádějí v interpelaci.
V obsahu článku "Zavírají nám
ústa" shledalo státní zastupitelství
skutkovou povahu přečinu podle § 14, č.
5 zák. na ochranu republiky, v obsahu článku
"Kněžská lež" pak skutkovou
povahu přečinu podle § 14, č. 3 cit.
zák. Ježto pak státní zastupitelství
mělo za to, že veřejný zájem
vyžaduje, aby bylo zabráněno dalšímu
rozšiřování obsahu uvedených
článků, zakročilo zabavením.
Soud zabavení potvrdil a tím uznal, že státní
zastupitelství postupovalo podle zákona.
Proti nálezu soudu, jímž zabavení bylo
potvrzeno, nebylo užito opravných prostředků.
Nemohu proto uznati, že by v daném případě
šlo o bezprávné zabavení.
Pokud však jde o zabavení článku "Zavírají
nám ústa" v tom rozsahu, jak je nařídilo
státní zastupitelství v Užhorodě,
uznávám, že zabavení v tomto rozsahu
nebylo nutné ve veřejném zájmu, a
že dostatečně bylo by vyhověno veřejnému
zájmu, kdyby bylo zabavení omezeno toliko na místo:
... "když pendreky a kulemi .. až .. kousek chleba".
Dal jsem proto již při přezkoumání
zabavení 16. května 1928 státní zastupitelství
v Užhorodě v tom smyslu upozorniti.
K dalšímu opatření nemám za tohoto
stavu věcí zákonného podkladu.
V Praze dne 15. července 1928.
Účastníci v interpelaci zmíněné
schůze ve Velké Kopani, když tato byla pro
závadné výroky řečníka
Brodyho rozpuštěna, byli intervenujícím
úředníkem vyzváni třikráte
bezvýsledně k rozchodu. Proto četnická
asistence uzavřela na místě schůze
silnici tak, aby zástup mohl se rozejíti směrem
k Hustu na tři strany, načež byli přítomní
intervenujícím úředníkem vyzváni
po čtvrté k rozchodu. Výzvu tuto opakoval
ještě třikráte velitel četnické
asistence, a když ani potom účastníci
schůze neuposlechli a naopak slyšeti bylo z davu pobuřující
výkřiky, četnictvo vytlačilo shromážděné
od místa, kde schůze se konala, asi 100 kroků
směrem k Hustu, načež dav se konečně
rozešel.
Při tom bylo četnictvo nuceno použíti
obušků (zraněna byla lehce pouze jedna osoba).
Osoby, o kterých bylo pak zjištěno, že
neuposlechly výzvy k rozchodu, resp. že súčastnily
se schůze uspořádané bez vědomí
příslušného úřadu v domě
Furikově ve Velké Kopani, potrestány byly
trestně-policejním soudem u hlavnoslužnovského
úřadu ve Velké Sevljuši pro přestupek
shromažďovacích předpisů. Odvolání
proti trestnímu nálezu podané bylo pak župním
úřadem v Mukačevě zamítnuto
a trestní nález potvrzen.
Četnictvo i úředník při schůzi
intervenující postupovali v daném případě
dle platných předpisů, a jak z uvedeného
patrno, vyčerpali do krajnosti všechny prostředky,
aby dav přiměli po dobrém k rozchodu.
Tvrzení, že byly potrestány i osoby, které
se schůze v domě Furikově nesúčastnily,
neodpovídá dle výsledku provedeného
přestupkového řízení pravdě.
Okresní četnický velitel, který případ na místě vyšetřoval, výroku v interpelaci obsaženého nepronesl ani v tom znění ani v tom smyslu, jak v interpelaci se uvádí.
Rovněž výtka, že hlavnoslužnovský
úřad ve Velkém Sevljuši počíná
si proti straně Autonomního zemědělského
svazu nepřátelsky, postrádá jakéhokoliv
podkladu.
Za těchto okolností neshledávám důvodu
k nějakému opatření.
V Praze dne 11. července 1928.
Čtrnáctideník "Altvaterbote", vycházející
v Zábřehu, sympatisuje se zahraničním
hnutím "Sudetendeutscher Heimatbund", které
je namířeno proti existenci a bezpečnosti
Československé republiky a které různými
prostředky usiluje oslabiti také pohotovost československé
armády. Sympatie časopisu "Altvaterbote"
ke zmíněné organisaci prokázány
jsou mimo jiné na příklad tím, že
v jeho čísle 12. ze dne 25. června 1925 otištěno
bylo provolání, jímž se doporučovalo
zasílání adres všech krajanů
v Německu bydlících na "Reichsarbeitsstelle
des Sudetendeutschen Heimatbundes" v Berlíně.
Totéž provolání doporučovalo
odbírati měsíčník "Sudetendeutsches
Echo", orgán spolku "Sudetendeutsches Heimatbund".
Proto zakázala vojenská správa příslušníkům
armády odebírati časopis "Altvaterbote".
Zákaz časopisu "Südmährerbote"
vydán nebyl.
V Praze dne 24. května 1928.
Státní správa věnovala a věnuje
složitým církevním poměrům
na Podkarpatské Rusi patřičnou pozornost
a jest si vědoma obtíží, vznikajících
z náboženských sporů. Se stejnou pozorností
sleduje se pravoslaví, které na území
Podkarpatské Rusi šířilo se již
před válkou, tehdy ovšem tajně.
Po státním převratu, kdy teprve nastala na
Podkarpatské Rusi skutečná svoboda víry,
projevilo se pravoslavné hnutí na jejím území
otevřeně a došlo, bohužel, též
k nežádoucím církevním sporům
a dokonce i k případům násilí.Proti
teroru, kdekoliv se vyskytl, bylo vždy přísně
zakročena a ani v budoucnosti trpěn nebude.
I v případech pp. interpelanty zmíněných
bylo proti zjištěným a státnímu
zastupitelství udaným pachatelům zahájeno
trestní řízení a v některých
záležitostech došlo i k uvalení nikoliv
nepatrných trestů.
Pokud však šlo o činy, spáchané
před 25. zářím 1925, bylo nutno další
postup zaříditi podle obsahu rozhodnutí presidenta
republiky z 29. září 1925.
Rozhodnutím tímto přivoděn byl na
území republiky, zejména v Čechách
a na Moravě, náboženský mír a
klid, a vláda se kojí nadějí, že
jeho provedení i v Podkarpatské Rusi přispěje
k žádoucímu uklidnění rozbouřených
myslí.
Pokud se týče sporů, vznikajících
ze zabrání objektů církve řeckokatolické,
pracuje státní správa soustavně, aby
spory ty byly likvidovány. Většina objektů
zabraných příslušníky řecko-východní
církve byla již vrácena (tak na př.
jmenovitě v interpelaci uvedené církevní
objekty v obcích Kalina, Sinevír, Nižná
Kolčava, Voloska, Akna-Rahovo a Velké Lúčky),
o zbývajících objektech nebylo dosud příslušné
administrativní řízení skončeno.
Rovněž dbá státní správa,
aby při změně vyznání bylo
přesně postupováno podle platných
předpisů, proti jejichž porušení
zakročuje při výkonu své moci dohlédací,
neb je-li podána stížnost.
Státní správa není sice povinna, aby
nahrazovala výlohy vzniklé tím, že majitelé
zabraných církevních objektů domáhali
se jejich vrácení u orgánů nekompetentních,
přece však na podanou žádost, aby k úhradě
těchto výdajů poskytnut byl státní
příspěvek, zahájila příslušné
řízení.
O komitétech, vystupujících jménem
řeckovýchodních církevních
obcí, není státní správě
kultové nic známo.
V jednotlivých místech bylo již úředně
schváleno zřízení náboženských
obcí řeckovýchodních, jejichž
činnost jest vymezena platnými předpisy a
potvrzenými statuty.
Duchovní správu v náboženských
obcích mohou obstarávati pouze takoví kněží,
kteří mají všechny vlastnosti podle
platného práva požadované a jsou státními
občany. Jen v tomto případě vezme
státní správa kultová ustanovení
duchovního správce na vědomí. Státní
správa vítá snahy, aby ve všech náboženských
obcích dostala se duchovní správa do rukou
osob kvalifikovaných a bdí nad tím, aby i
jiní pravoslavní kněží, zejména
pokud jsou cizího původu, zachovávali platné
předpisy.
Pravoslavným duchovním, kteří nemají
náležité kvalifikace a nejsou v řádné
duchovní správě jednotlivých náboženských
obcí, nedostalo se od státní správy
kultové nijakých peněžitých platů
nebo podpor.
Resortní ministerstva nikdy nepustila se zřetele
provedení, resp. novelisaci zákona č. 290/20
Sb. z. a n., o zrušení kobliny a rokoviny a jiných
povinností v Podkarpatské Rusi a na Slovensku, práce
tyto však nemohly býti dosud přivedeny ke zdárnému
cíli, poněvadž pokud jde o Podkarpatskou Rus,
vyhražuje zákon sněmu této země
určiti způsob zrušení těchto
dávek a stanoviti míru přiměřené
náhrady. Z důvodu nutné konformity co do
úpravy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nebylo
též možno otázky tyto řešiti
samostatně na Slovensku vládním nařízením.
Jinaký provisorní způsob této úpravy
tříští se pak o mylné domění
rozšířené všeobecně na Podkarpatské
Rusi, z části pak i na Slovensku, že od vydání
zákona z r. 1920 nejsou přifaření
vůbec povinni koblinu a rokovinu platiti.
Přihlížejíc k těmto obtížím
snažila se vláda najíti alespoň provisorní
východiště způsobem tím, že
po třikráte poukázala duchovenstvu řeckokatolické
církve podpory na účet budoucí náhrady
za zrušenou koblinu a rokovinu. Kromě toho uvažuje
se o tom, jakým způsobem a v jaké míře
by se mohlo dostati postiženému duchovenstvu náhrady
za úbytek příjmů, vzniklý neplněním
kobliny a rokoviny.
V Praze, dne 18. června 1928.
Jmenování členů (náhradníků)
daňových komisí přísluší
podle ustanovení § 236 zákona ze dne 15. června
1927, č. 76 Sb. z. a n., finančním úřadům
II. stolice. Při tom více než polovina členů
(náhradníků) jmenována býti
musí podle návrhů zemědělských
rad (v Podkarpatské Rusi až do zřízení
zemědělské rady zemědělského
referátu civilní správy) a obchodních
a živnostenských komor (obchodné a priemyselné
komory).
Tyto korporace předkládají své návrhy
přímo finančním úřadům
II. stolice a ministerstvo zemědělství nemá
tedy možnosti do sestavení návrhů podaných
zemědělskými radami zasahovati. Podle informací
ministerstva zemědělství použily zemědělské
rady při sestavování návrhů
na jmenování členů daňových
komisí svých delegátů, kteří
jsou jejich orgány.
Rovněž ministerstvo financí nemá naprosto
žádného vlivu na sestavování
těchto návrhů a není mu ani známa
politická příslušnost navržených
osob.
Daňové komise jsou institucemi čistě
hospodářského rázu, které se
mají zabývati pouze zjištěním
důchodů a výnosů a rozhodovati o výhodách
poplatníkům příslušejících,
jakož i o výši daně (§ 327 cit. zák.).
Finanční úřady přihlížejí
naprosto nestranně při jmenování členů
(náhradníků) komisí ve smyslu §
236, odst. 4 cit. zák. k tomu, aby byly přiměřeně
zastoupeny všechny důležité skupiny poplatníků
vyskytující se v příslušném
obvodu. Pokud by snad podané návrhy zákonným
ustanovením někde plně nevyhovovaly, mají
finanční úřady při jmenování
druhé části členů (náhradníků)
komise bez návrhu shora zmíněného
možnost eventuelní nedostatky napraviti. Při
omezeném počtu členů (náhradníků)
jednotlivých komisí jest však naprosto vyloučeno,
aby veškeré druhy povolání a zaměstnání
mohly býti v komisích zastoupeny a nutno proto především
pečovati o to, aby v komisích byli nejschopnější
zástupci všech poplatníků, kteří
jsou s to, aby důležitou funkci člena komise
vykonávali na podkladě odborných znalostí
poměrů s přísnou nestranností,
kterou jim ukládá slib vykonaný na základě
§ 239 cit. zákona.
Seznamy jmenovaných členů i náhradníků
komisí vyhlašují se v úředních
a denních listech.
Seznamy osob zemědělskými radami navrhovaných
nelze předložiti, jelikož návrhy ty jsou
věcí interní a nelze jich bez souhlasu navrhovatelů
sdělovati.
V Praze, dne 9. července 1928.