Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zákonem ze dne 19. prosince 1918 o 8hodinové době pracovní, Sb. z. a n. č. 91 ex 1918, měla býti provedena úprava služební doby zaměstnanců železničních, i těch zaměstnanců, kteří konají službu turnusovou podle pořadu jízd. Za tím účelem vydalo ministerstvo železnic prováděcí nařízení ze dne 18. dubna 1919 čís. 1834, v němž se jasně praví, že ministerstvo železnic vyhražuje si ve zvláště vyjímečných případech stanoviti mírnější rozvrhy směn podle návrhů ředitelství.

O věci samé jednali několikráte zástupci zaměstnanců jak s ministerstvem železnic tak i s ministerstvem sociální péče a ministerstvo sociální péče opětně zdůrazňovalo, že vlastní rozhodování spadá do kompetence ministerstva železnic a ministerstvo sociální péče může zakročiti jenom v těch případech, kde by návrhy ředitelstev aneb ministerstva železnic úmyslně překročovaly rámec zákona.

Již tehdy ukazovali jsme zcela správně, že sebe lepší nařízení zůstane pouze na papíře, poněvadž prakse je jiná a že je třeba proto upraviti nařízení tak, aby vyhovovalo praktickým potřebám.

V prvé řadě vidíme že ředitelství nepostupují při zbudování jízdních řádů podle zásad zákona o 8hodinové době pracovní, ani podle příkazu, aby ve vyjímečných případech stanovila mírnější rozvrhy směn; by spíše v praksi se ukazuje opak toho a tak dochází ke zřejmému porušování zákona, zvláště pak u kategorie průvodčích vlaků.

Toto porušování zákona je patrno nejvíce při opožďování vlaků nákladních, které dostupují neobyčejné výše, poněvadž při zpracování jízdních řádů těchto nákladních vlaků nebéře se pražádný zřetel na skutečnou potřebu pro obstarávání posunu a vykládání zboží v mezilehlých stanicích a jen tím právě dochází k opožďování vlaků, což má neblahý vliv na fysický a duševní stav zaměstnanců - je příčinou těžkých úrazů a nehod.

Máme zjištěno, že u dopravního úřadu Moravská Ostrava je v uplynulém roce 1927 takový stav, který přímo křičí po nápravě. Jízdní personál v Moravské Ostravě v roce 1927 odpracoval 43.384.14 hodin opožděných, tedy práce přes čas a dokonce u dopravního úřadu ve Vršovicích za měsíc říjen 1927 vykonalo vlakové mužstvo 10.514.16 hodin, v Českém Těšíně 3.184.21 hod., v Kralupech nad Vltavou 1.088.43 hodin, na trati Praha - Podmokly 5.030.48 hodin. To vše během jednoho měsíce vykázáno bylo jako hodiny zpožděné, odpracované přes nejvyšší mez, zákonem stanovenou, pro jednoho zaměstnance 192 hodiny ve 4 nedělích. Za tuto práci přes čas, za tyto zpožděné hodiny nedostává se jízdnímu personálu žádné odměny, ba ani ne náhradního odpočinku.

Snaha přednosty departmentu v ministerstvu železnic pana ing. J. Hůly, aby prosperita československých státních drah jakožto dopravního podniku zvýšena byla měrou nejvyšší, jeví se všem, zejména však při stanovení zásad o jízdním řádu vlaků nákladních.

Pan inž. Josef Hůla, ve snaze přivésti nákladní dopravu na výši dopravy předválečné, hledá takovou provozní formu, která by při nejmenší spotřebě času, personálu a materiálu zaručovala nejlevnější dopravu zboží z místa výroby na místo spotřeby. To vysvítá ze všech jeho počinů, s tím potkáváme se ve všech jeho přednáškách. Pan ministerský rada se tím netají, že chce na účet zaměstnanců zvýšiti vývoj i prosperitu železnic a hledá vědeckou formulku pro to, aby se vyhnul zákonu a při tom vyhověl základní své myšlence po zvýšení výkonu zaměstnanců na účet jich vlastní bezpečnosti a bezpečnosti dopravy.

Z té příčiny je naší povinností upozorniti vládu republiky Československé, ale v prvé řadě pana ministra železnic, že podobný způsob mohl by vésti k nežádoucím katastrofám, které by vážně ohrozily naši dopravní bezpečnost.

Tato metody způsobila již velmi mnoho zlé krve mezi zaměstnanci a vyvolala značné zneklidnění. Upozorňujeme zejména na t. zv. "létací čety", kde jednotliví průvodčí vlaků během 4 neděl odpracují až 260 hodin, oproti zákonem stanovené době 192 hodin. Nejkřiklavější poměry panují v okolí Velké Prahy, ve stanici Smíchov, Libeň horní nádraží, Vysočany a Vršovice, kde dochází k pravidelnému zpožďování vlaků o 6 i více hodin denně, čímž trpí nejen samotné zaměstnanectvo služby jízdní, ale i doprava; a místo, aby hledala se cesta k nápravě, vydávají se různá nařízení a výnosy ministerstvem železnic, jako ku př. č. 19233/VI-2 1928 o pořadech jízd průvodčích vlaků, které beztak vážnou situaci svým výkladem ještě zhoršují a tak dochází k neblahým poměrům na československých státních drahách nejenom u nákladní dopravy, ale i doprava osob trpí nedostatečným počtem průvodčích vlaků a nízké systematice služebních míst a jako na výsměch těmto zjevům působí vydaný výnos ministerstva železnic č. 12518/28, jímž určuje se jednomu průvodčímu vlaku obsluha šesti osobních vozů bez ohledu na druh vozu a počet os a mnohé služebny vykládají citovaný výnos tak, že by i u rychlovlaku na 6 vozů mohl býti toliko jeden průvodčí.

Důsledky tohoto neblahého výnosu se jeví. Měli jsme příležitost bedlivě pozorovati činnost průvodčího vlaku i také u rychlíků a zjistili jsme, že při větší frekvenci při nejlepší vůli nebyl průvodčí s to zrevidovati jemu přikázaný oddíl vlaku z Prahy až teprve v Pardubicích a máme dojem, že dosti cestujících bez kontroly vystoupilo v Kolíně, že dosti cestujících třeba ani jízdenek nemělo a vyhnulo se nutné kontrola.

Jaká škoda vzniká státu touto nedostatečnou kontrolou, to ponecháváme posudku těch, kteří jsou povinni věcí se zaměstnávati; jestliže u rychlíků průvodčí není s to dostáti této své povinnosti, jak by bylo účelno, tím méně je to možno u silné frekvence osobních vlaků v době letní - v době jubilejních oslav - kde časté výpravy k návštěvě výstav přímo znemožňují, aby průvodčí svým úkolům dostál.

Uvážíme-li dále, že při normální dopravě možno umístiti v šesti vozech přes 500 cestujících, jest zde jasně prokázáno, že nemožno prakticky provésti shora citovaný výnos, a zůstane faktem, že výnos vydán je na škodu železničního podniku, poněvadž 6 vozů obsazených cestujícími za žádných okolností nemůže jeden průvodčí vlaku obsloužiti.

Vedle toho je nutno také upozorniti, že pro nedostatečný počet sil jsou i vlakové soupravy nedostatečné a nejsou ojedinělé zjevy, kdy cestující, zvláště v ranních hodinách dělnictvo, pro nedostatek místa nastupuje až na střechy osobních vozů, jako se to děje na trati Česká Třebová - Praha. Je samozřejmé, že za takových okolností nemůže průvodčí provésti revisi jízdenek poněvadž sám často je odkázán spokojiti se s místem na stupátku vozu.

Majíce na mysli nedávné případy neštěstí, které se sběhly na několika místech jak doma tak i v cizině, považujeme za svou povinnost na tyto zjevy upozorniti ještě dříve než dojde k dalším nehodám, zvláště pak ny způsob systematického porušování zákona o 8hodinové době pracovní a vytýkáme, že u některých služeben převládá názor, že 192 hodiny služebního výkonu možno zvýšiti ještě o t. zv. pohotovost, což je hrubým porušením zákona, který § 7 odst. 3 výslovně praví, že může se prodloužiti pravidelná doba pracovní pohotovostí, nevyžaduje-li skutečná práce více než 6 hodin denně, čili nejvíce 144 hodiny za 4 neděle.

Za těchto příčin zde uvedených táží se podepsaní:

1. Zná vláda republiky Československé, zvláště pak pan ministr železnic tyto zjevy na československých státních dráhách?

2. Je pan ministr železnic ochoten postaviti se na zákonné stanovisko o dodržování zákonných nařízení o 8hodinové době pracovní?

3. Co hodlá vláda, ale zejména pan ministr železnic učiniti, aby nadále nebyly vydávány výnosy ministerstva železnic, zřejmě porušující zákonná nařízení, které pak v praksi přímo ohrožují dopravu?

4. Protože vláda je povinna vlakovému mužstvu na československých státních dráhách odpracované hodiny přes čas zaplatiti, tážeme se, v jaké formě a lhůtě chce tak učiniti, a pohnati k odpovědnosti ty, kteří vědomě, na základě nesprávného jízdního řádu porušují zákon o 8hodinové době pracovní?

5. Jest pan ministr ochoten provésti opravu některých nařízení, pokud se dotýkají doby ve vratných stanicích pro jízdní personál tak, aby tato doba započtena byla do celkové doby služební s ohledem na to, že ve vratných stanicích není klidu není odpočinku a doba tato jest vlastně pohotovostí a jako taková jest součástkou služební doby?

U zemského vojenského velitelství v Bratislavě jest již od r. 1920 zaměstnáno 20 provisorních (pomocných) zřízenců, vesměs 25 - 50% invalidů, kteří dosud nebyli jmenováni definitivními.

Neposkytují se jim také služební oděvy, aby se tím aspoň poněkud bídná jejich existence zlepšila, ačkoliv u jiných resortů se služební oděvy z administrativních úspor pomocným zřízencům poskytují.

Situace těchto zřízenců jest zvláštními poměry v hlavním městě Slovenska ještě zostřovány, takže by bylo jenom aktem spravedlnosti, kdyby se vojenská správa všemi prostředky vynasnažila ulehčiti jim jejich zoufalé postavení.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra národní obrany:

1. Zná pan ministr neutěšené poměry provisorních (pomocných) zaměstnanců zemského vojenského velitelství?

2. Jest pan ministr ochoten jmenovati zmíněné zřízence v brzku definitivními aneb přiznati jim z administrativních úspor služební oděv nebo poskytnouti jim přiměřené peněžité výpomoce k zmírnění jich neutěšené situace?

3. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci hodlá učiniti?

Téměř u všech soudních instancí vykonávají již po léta soudní podúředníci kvalifikovanou úřednickou kancelářskou práci, - jako zapisovatelé u přelíčení, písaři na stroji, - exekuční službu atd. Mnozí z nich mají skoušky úřednické ať I. kancelářskou nebo knihovní, a přece nemohou býti, přes vyšší kvalifikaci a kvalifikovanější práci, ani povýšeni do I. platové stupnice podúřednické, jednak pro nedostatečnou systematisaci služebních míst a jednak proto, že se jim zkoušky úřednické - I. kancelářská a knihovní -neuznávají za rovnocenné zkouškám podúřednickým a vyžaduje se od nich pro povýšení do I. platové stupnice podúřednické složení podúřednické zkoušky.

Jako příklad uvádíme:

U exekučního oddělení zemského soudu v Praze slouží podúředník Frant. Dancek, je mu 54¹/₂ roku, a byl 28. prosince 1909 na základě své výtečné kvalifikace jmenován beze zkoušky podúředníkem. Po 17 let koná kancelářskou službu. Složil 13. října 1921 s dobrým prospěchem I. kancelářskou zkoušku (úřednickou). Dále podúředník František Prkno, legionář, 45 let starý, který v dubnu 1921 složil I. zkoušku kancelářskou s velmi dobrým prospěchem a v květnu 1923 knihovní zkoušku s dobrým prospěchem a byl 31. března 1922 jmenován podúředníkem. Dále podúředník Josef Kopecký (legionář) složil 10. a 11. ledna 1922 I. zkoušku kancelářskou s velmi dobrým prospěchem a 19. a 20. února 1923 zkoušku knihovní s prospěchem dobrým.

Žádosti o jejich povýšení do I. plat. stupnice podúřednické byly jim presidiem vrchního zemského soudu vráceny poněvadž nesložili zkoušky podúřednické. - Nebyli také k složení této zkoušky vyzváni, jako se tak stalo u uchazečů jiných.

Takových případů mohli bychom uvésti celou řadu.

Z toho je patrno, že se při povyšování do I. plat. stupnice podúřednické nepostupovalo podle schopností a kvalifikace, nýbrž podle libovůle, když byli odmítnuti uchazeči, kteří se mohli vykázati nejen kvalifikovanou prací, ale i odbornou vyšší průpravou teoretickou majíce zkoušky úřednické.

Poněvadž odmítnutí toto nelze shledávati spravedlivým, táží se podepsaní pana ministra spravedlnosti:

1. Zná tyto křiklavé případy obsazení 19, konkursem u exekučního soudu v Praze vypsaných míst podúředníků I. platového stupně?

2. Ví, že při vypsání soutěže na tato místa nebyly uvedeny podmínky a až teprve po 2 měsících žádala se podúřednická zkouška?

3. Ví, že nebyly vyšší zkoušky úřednické, I. kancelářská a knihovní, uznány za rovnocenné nižším zkouškám podúřednickým a jest pan ministr ochoten tuto abnormalii odstraniti uznáním zmíněných zkoušek úřednických za rovnocenné zkouškám podúřednickým?

4. Jest pan ministr ochoten zaříditi, aby při povyšování soudních podúředníků do I. stupnice platové podúřednické byl v prvé řadě brán zřetel na podúředníky, konající kvalifikovanou práci úřednickou, u všech soudních instancí i u soudů okresních?

5. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil, aneb hodlá učiniti?

V posledních létech organisace pověřené péčí o mládež stále častěji pozorovaly, že se množí případy, kdy osoby, kterým jest zákonem uloženo vyživovati dítě, neplní svých finančních povinností k tomuto dítěti a vyhýbají se placení. Poručníci z povolání si všeobecně stěžují do tohoto zjevu a každý z nich mohl by vypočítati spoustu případů, v nichž všechny snahy, pomoci poručenci, ztroskotávají se o neochotu osoby povinné platiti vyživovací příspěvek. Poručník z povolání nemá mnohdy oněch zákonitých prostředků, aby mohl přinutiti osobu povinnou platiti výživné, aby za všech okolností musila splniti své závazky, a to ani tehdy, kdy finančně možno je. Nejvíce trpí těmito poměry nemanželské děti. Matky, v jejichž péči většinou děti jsou, musí často samy opatřovati výživu dítěte. Pro většinou obtížnou hospodářskou těchto matek dochází často k pokusům o sebevraždu nebo matka dítě opustí, a neujme-li se ho včas veřejnost, zajde. Ale i osud dětí z rozvedených a rozloučených manželství a dětí, které musí býti odňaty rodičům, poněvadž zneužívají svých rodičovských práv nebo zanedbávají své povinnosti, není lepší než dětí nemanželských.

Veřejná péče téměř vždy selže pro zaostalost našeho zákonodárství v oboru chudinství a poněvadž samosprávné sbory nemají peněz, jelikož byly zákonem o obecních financích nesmírně omezeny, bude také v budoucnosti péče obcí a okresů v tomto oboru ještě horší než tomu bylo dosud.

Platné právo nestačí, aby skutečně pomohlo dětem, potřebujícím ochrany, k jejich právu a jest tedy nutno, aby byla vydána nová zákonná ustanovení na ochranu nároků nezletilých dětí na výživné. Nelze přece čekati, až vláda rozřeší tuto otázku společně s revisí občanského zákoníka, poněvadž možno určitě počítati s tím, že na toto zákonné dílo budeme čekati ještě léta, kdežto i v této době musily by nezletilé děti bez zákonné úpravy mnohdy trpěti škodu.

Deputace říšského svazu německé péče o mládež v Československé republice, se sídlem v Liberci v Čechách, odevzdala dne 16. ledna 1928 panu ministrovi spravedlnosti osobně pamětní spis o nutnosti zákonných ustanovení na ochranu nároků nezletilých dětí na výživné. V tomto podrobně odůvodněném pamětním spise praví se mezi jiným toto:

"Nemá-li býti i nadále ještě působena nekonečná škoda nejnuznějším z našich dětí, musí býti nejnaléhavější ustanovení pojata prozatím do zvláštního zákona, který může pak býti po uzákonění příslušných větších kodifikací v oné části opět zrušen. Poněvadž by však řešení celého problému, jmenovitě však veřejno-právní dobročinnosti, bylo spojeno s takovými potížemi, že by tím bylo ohroženo rychlé vyřízení zákona, nechť se zvláštní zákon týká pouze vyživovacího práva nezletilých dětí na soukromoprávním podkladě.

Ustanovení, jichž jest nezbytně třeba k tomuto účelu, jsou:

1. trestní,

2. soukromo - právní,

3. procesní a exekuční,

4. správní.

1. Ustanovení práva trestního:

Každé porušení vyživovací povinnosti, jímž jest nezletilec vydán nebezpečenství nouze nebo zpustnutí, tvoří skutkovou podstatu trestního jednání (přečin nebo přestupek), jež jest stíhati soudem z moci úřední.

Jako druhy provinění vyskytují se dolus (§ 1 tr. z.) a culpa lata (obdoba § 335 tr. z.).

Zúmyslné porušení povinnosti vyživovací jest vždy přečinem, porušení z hrubé nedbalosti jen tehdy, byl-li nezletilec oprávněný k výživě skutečně vydán nouzi nebo zpustnutí. Nenastaly-li takové následky, jest to přestupek.

Přečin trestá se tuhým vězením od týdne do šesti měsíců. Jednal-li pachatel z pohnutek nízkých a nečestných, vysloví se i ztráta volebního práva. Přestupek trestá se prostým vězením od tří dnů do tří měsíců.

Nastalo-li porušení povinnosti vyživovací zahálčivostí, lehkomyslnosti nebo opilství, může soud vysloviti i přípustnost odevzdati vinníka do donucovací pracovny.

Po osobách povinných k výživě, jejichž pobyt jest neznám, může býti pátráno policejním oznamovatelem, i když není proti nim trestní řízení v proudu. Zápis do oznamovatele zařídí poručenský soud, a je-li jím soud v cizině, sborový soud I. stolice, jenž bude určen. Odmítne-li zařazení, může poručenský soud do 14 dnů po doručení odmítnutí, jež dlužno opatřiti důvody, podati stížnost nadřízenému sborovému soudu, který rozhodne s konečnou platností.

2. Ustanovení soukromého práva:

1. Kdo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ztěžuje nebo zamezuje zjištění nebo vymáhání výživy, a nebo jen osobu k výživě povinnou při tom jakýmkoliv způsobem podporuje, ručí s ní rukou společnou a nerozdílnou za příspěvky, jež se během jeho působení staly splatné.

2. Koná-li povinný k výživě pravidelné služby u příbuzných, platí vůči osobě mající právo na výživu, za smluvenou mzda obvyklá za podobné služby, a to ode dne, kterého zaměstnavatel zvěděl o jeho povinnosti k výživě. Veškerá právní jednání odporující tomuto předpisu, jsou bezúčinná. Zvláště se nemůže zaměstnavatel ani odvolávati na zálohu nebo vyplacení mzdy do předu, ani si započítávati vzájemné pohledávky za osobu k výživě povinnou. Za příbuzné pokládají se osoby uvedené v § 4 odpůrčího řádu ze dne 10. února 1914, č. 337 ř. z.

3. Ustanovení § 168 v. o. z. doplňují se takto:

a) Návrh na složení vyživovacího příspěvku k soudu, může býti učiněn jak před narozením dítěte, tak také po jeho narození.

b) Právo k návrhu přísluší před narozením dítěte matce nebo opatrníkovi, ustanovenému dítěti dosud nenarozenému a po narození dítěte poručníkovi.

c) Když po uplynutí tří měsíců povinnost k výživě nebyla stanovena ani dohodou ani soudním nálezem, jest povinen presumtivní otec na návrh poručníkův nebo matčin skládati soudu další výživné vždy na měsíc napřed.

d) K vydání takového opatření netřeba osvědčení, že nárok jest ohrožen.

3. Ustanovení práva procesního a exekučního.

Na základě soudního rozsudku nebo usnesení o závazku výživného může býti povolena exekuce k zajištění bez průkazu ohrožení podle §u 370 ex ř., a to, jak na nedoplatky, tak na výživné na rok dopředu.

4. Ustanovení práva správního.

Stran osob výživou povinných, které zamýšlejí vydati se do ciziny, může býti nařízeno, že se jim nesmí vydati pasy, ztížilo-li by se tím podstatně dobývání výživného.

Vedle těchto zvláště naléhavých ustanovení, která by měla býti co nejdříve vydána zvláštním zákonem, byly by třeba vydati při zamýšlených větších reformách zákona ještě následující opatření, jejichž účelem jest chrániti zákonitý nárok na výživné:

1. Trestnost porušení povinnosti k výživnému podle §u 249 předběžného návrhu trestního zákona pro zločin nebo přečin dlužno rozšířiti také na hrubou nedbalost.

2. Povinnost platiti výživné nemanželskému dítěti budiž rozšířena také na rodiče nemanželského otce, § 166, odst. 2. v. o. z. resp. § 291 návrhu revisní komise.

3. Právní spory o placení výživného buďtež prohlášeny za věci feriální, § 224 c. s. ř. a článek II. vládního návrhu na některé změny civilního soudního řádu a exekučního řádu.

4. V konkursním a vyrovnávacím řízení budiž zákonitý nárok nezletilých osob proti kridataři - ale vždy jen do výše potřebného výživného - chráněn takto:

A. V konkursním řízení tím, že by

a) za dobu před uvalením konkursu, ale jen za poslední rok před ním, byl zařazen do prvé třídy konkursních věřitelů,

b) pro dobu konkursního řízení nakládalo by se s ním jako s pohledávkou konkursní podstaty, při čemž nepostačila-li by konkursní podstat, předcházely by tuto pohledávku oprávněného k výživě pouze hotové výdaje správce konkursní podstaty uvedené v § 47, odst. 2, konkursního řádu, všechny ostatní pohledávky konkursní podstaty by šla za ní.

B. Ve vyrovnávacím řízení:

a) pro dobu před zahájením vyrovnávacího řízení budiž tento nárok pokládán za přednostní podle §u 23 vyrovnávacího řádu,

b) pro dobu vyrovnávacího řízení buďtež částky potřebné k uspokojení tohoto nároku svěřeny vyrovnávacímu dlužníkovi, aby je zaplatil osobě povinné výživou.

C. Výši potřebného výživného určil by v konkursu komisař vyslechnuv správce, dlužníka, případně zástupce nezletilé osoby oprávněné k výživě, v konkursu vedle toho ještě výbor věřitelů, ve vyrovnávacím řízení však s vyloučením jakéhokoliv dalšího právního vymáhání, v konkursu bez újmy vyššího výživného, kterého by se osobě oprávněné k výživě mělo dostati podle §u 5, odst. 2. a 1.

D. V nuceném řízení vyrovnávacím a v řízení vyrovnávacím.

a) zákonitému nároku nezletilé osoby oprávněné k výživě budiž přiznáno hlasovací právo jen pro onu částku, kterou její plný nárok přesahuje nutné výživné,

b) díl, na ni připadající, budiž vypočítán z plného nároku a částka připadající na nutné výživné, odečtena."

Toto zesílení ochrany výživného nezletilých dětí, jehož jest v praksi péče o mládež třeba, jest v onom pamětním spise podrobně odůvodněno. Jest tedy zbytečno uváděti důvody této interpelace a podepsaní mohou se tedy omeziti na dotaz panu ministrovi spravedlnosti:

1. Jest ochoten předložiti poslanecké sněmovně návrh zákona na ochranu nároků nezletilých dětí na výživné v duchu této interpelace?

2. Postará se pan ministr, odpoví-li kladně, aby návrh byl v poslanecké sněmovně podán co možno nejdříve, aby nezletilým dětem byla zajištěna vydatná ochrana?

V těchto dnech navštívil jako soukromý návštěvník své rodiště Mirošov katolický biskup královéhradecký, dr. Kašpar. Místní farář vyzval správu školy, aby při této soukromé návštěvě biskupově vyvěsila státní prapor, ačkoli kromě papežského praporu na kostele nikdy sám státní vlajky nevyvěšuje.

Poněvadž správa školy byla toho mínění, že soukromá návštěva katolického hodnostáře dokonce jiné církevní diecése nemá co činiti s úředními a zákonitými povinnostmi správy školní, nehodlala státní prapor vyvěsiti.

Neprodleně ohlásil se předseda okresního školního výboru v Rokycanech, přednosta okresní politické správy, dr. Kumpf a telefonicky nařizoval:

"Pan farář Davídek mi hlásil telefonem, že ředitelství měšťanské školy zdráhá se vyvěsiti státní prapor na tamější obec. školu. Vyřiďte panu řediteli, že mu vzkazuji, aby učinil opatření, aby prapor na škole visel."

Vzhledem k tomu, že předseda okresního školního výboru nemá nijakého práva k vyvěšování školních praporů ke kdejaké soukromé záležitosti a že zneužil svého úředního postavení k nedovolenému nátlaku na podřízeného učitele, táží se podepsaní:

1. Je svémocné jednání, překročení kompetence a zneužití úředního vlivu předsedy okresního školního výboru v Rokycanech, dra Kumpfa panu ministru školství známo?

2. Co hodlá pan ministr školství a národní osvěty učiniti, aby dr. Kumpf byl poučen o své skutečné kompetenci a o eventuelních důsledcích zneužití svého úředního postavení v případech, na něž se jeho pravomoc nevztahuje?

V nedávnej minulosti pojednávala sedria v Košiciach vlastizradný spor Jozefa Magyara a spoločníkov, obyvateľov v Košiciach.

Jozef Magyar, hlavný obžalovaný podľa zápisnice tesnopiseckej, napísanej v pojednávaní, začal svoju výpoveď, ktorú však listy z opatrnosti, aby neboli zhabané, neuverejnily, - takto: Dňa 4. marca 1927 prišli pre mňa 3 detektívi. Oznámili mi, že mňa zatýkajú. Riekol som, že som mestský zamestnanec, nech tedy to oznámia starostovi mesta, aby sa mohol postarať o moje zastúpenie. Odviedli mňa na policajné riaditeľstvo do izby č. 62. Tu sa mňa opýtali, či vraj viem, že Cserniakovci sú zatknutí? Odvetil som, že mňa to nezaujíma.

Však vás to hned bude zaujímať! - riekol jeden detektiv. Provedli i Csernyáka, ktorý začal vypravovať akúsi bájku, ale ja hneď som vedel, že mu nabili a preto hovorí tak.

Na otázky mne kladené odpovedal som najprv, že v Maďarsku som bol len dvakráť, a i to len v ceste úradnej. V tom mňa 3 detektívi popadli, hodili mňa na zem, jeden sa mi zvalil na prsá, druhí dvaja zuli mi boty a gumovým obuškom tĺkli mi chodidlá. Chopili mňa ako psa a dostal som ich päťdesiat. Na policii je jedna mučiareň. Dopravili mňa tam, ruky sviazali mi nazad, medzi ne strčili kus dreva, potom mňa začali točiť tak, že som krvácal z nosu i z úst. Keďže som omdlieval, niekoľko ráz mňa vodou prebrali, potom však pokračovali v mučení ďalej. Potom mi stisli prirodzenie tak, že som omdlel. Mám ženu a šesť detí, prosil som ich, aby mňa nemučili, že na všetko im prisvedčí, čo budú chcieť, len aby mňa nechali. Ani som sa nestaral o to, čo píšu do protokolu. Mučeniu nemohol som sa ináč vyhnúť. Avšak nie to je dôležité, čo som vypovedal u policií, lež to, čo som spáchal. Mučili, bili mňa, až som omdlel. Myslel som si: píšte si, čo chcete."

Z toho pozostávala výpoveď Jozefa Magyara.

Na základe uvedeného s úctou tážem sa pána ministra vnútra, rešp. pána ministra spravedlnosti:

1. Či viete pane minister o tom, že u policajného riaditeľstva sú vo zvyku spôsoby výslechu mučením, ktoré zastieňujú i stredovekú inkvizíciu, či ste ochotní zaviesť na základe výpovedi Jozefa Magyara najprísnejšie vyšetrovanie, potrestať vinníkov a zakročiť, aby navždy zažehnané boly podobné sťažnosti, ktoré tak husto slyšať na policiu na Slovensku?

2. Či viete, pane minister spravedlnosti, o výpovedi Jozefa Magyara, a jestliže nie, či ste ochotní nariadiť ne základe tejto interpellácie najprísnejšie vyšetrovanie a zároveň pôsobiť k tomu, aby vlastizradné spory, podobnými prostriedky umele vyvolávané, zmizely a v prisluhovaní spravedlnosti uplatňovala sa pravda a humanita?

V obci Buči (župa nitrianská, okres Parkány) ustavil sa Gazdovský krúžok, stanovy ktorého boly k ďalšiemu úradnému postupu cieľom schválenia predložené dňa 19. januára 1928 okresnému náčelníctvu v Parkányi, kde obdržaly číslo 903/1928. Stanovy zhotovené boly opisom iných schválených už stanov.

Okresný úrad vrátil stanovy podľa razítka notárského úradu obce Kesy, datovaného dňom 22. januárom 1928, do troch dní s poznámkou, aby § 1 stanov, podľa ktorého "jednací jazyk je jazyk maďarský a slovenský", zmenený bol v tom smysle, že "jazykom jednacím a jazykom protokolu je jazyk slovenský, ako jazyka výpomocného používať lzä tiež jazyka maďarského, vo stykoch s úradmi však používať lzä výlučne jazyka štátneho.

O tomto opatrení nebol vydaný písomný výnos, a horejšie sdelil obecný notár predsedovi spolku ústne, nový text však napísal na kúsok papiera.

Na to boly stanovy spolku predložené priamo župnému úradu v Nutre, pri čom vylíčené bolo, čo sa stalo a žiadané bolo o nápravu. Žiadost odôvodnená bola tým, že členovia spolku po slovensky nevedia a tedy v tomto jazyku ani pojednávať nemôžú, žiadajú tedy pána župana, aby upustil od opatrení, ktorými sa ukracujú práva menšiny.

U župného úradu bol spis podľa úradného razítka protokolovaný dňom 16. marcom 1928 pod čís.12.046. Župný úrad, sledujúc methodu okresného náčelníctva, vrátil žiadosť zase bez akéhokoľviek písomného rozhodnutia s tým, že prianiu okresného úradu treba vyhovieť.

Búč je obec čiročiste maďarská a jej obyvatelia sú podľa úradného sčítania ľudu z r. 1919 až do posledného človeka Maďari a v obci nebolo ani jedného človeka inej národnosti.

Vyššie popísané opatrenie okresného a župného úradu nado všetko markantniejšie charakterisuje rešpektovanie menšinových práv a s tým i zákonov republiky a nakladanie s nimi, majú-li byť použité voči Maďarom, a vrhá zároveň ponuré svetlo na položenie Maďarov v republike, ktorých chcú zbaviť ešte i toho práva, aby mohli hovoriť po maďarsky. Myslíme, že je naprosto zbytočné tento postup ďalej charakterisovať.

S úctou tážeme sa tedy pána ministra:

1. Či ste ochotní ihneď nariadiť vyšetrovanie tejto veci a vinníkov čo najprísnejšie potrestať?

2. Či ste ochotní pôsobiť k tomu, aby stanovy Gazdovského krúžku v Búči boly pri rešpektovaní práv jazyka maďarského schválené, keďže nižšie úrady znemožňujú uplatňovanie našich práv?

3. Či ste ochotní zakročiť, aby postup, ktorý sa sleduje voči maďarským spolkom všade, a to spôsobom shora vylíčeným, prestal a pre Maďarov zaistené bolo právo spolčovacie?

Hraničáři výběžku šluknovského, soustředění v 26 českých spolcích, oslavovali v Rumburku ve dnech 7. a 8. července desetiletí republiky Československé a oslavy spojili současně s pietními slavnostmi k poctě deseti za světové války zastřelených vojínů 7. střeleckého plzeňského pluku. Jak známo, tito vojíni zastřeleni byli pro pokus vzpoury proti Rakousku. Byl tedy jejich čin obdobný jako revoluční činy československých legií za hranicemi. Těchto slavností účastnil se český lid celého obvodu rumburského a přijeli k nim i zástupcové různých korporací celé republiky. Mezi českým lidem vzniklo veliké rozrušení pro neúčast pozvané vlády a státních úřadů a pro nepochopitelné jednání politické správy v Rumburku, která ponižujícím způsobem vystoupila proti této národní a republikánské slavnosti.

Okresní správa politická v Rumburku zabavila vyobrazení plakátů, znázorňující popravu českých vojínů. Tyto plakáty byly bezzávadně vyvěšeny v Praze, v Plzni, v Šluknově a Varnsdorfu, ale v Rumburku byly zabaveny. Zabavení odůvodněno tím, že plakáty těmi, které znázorňují střelbu rakouských vojáků do českých obětí, byla by veřejnost pobouřena. Dále bylo zakázáno vyvěsiti na budovách státních úřadů v Rumburku republikánské prapory. Mužstvu posádky 42. pěšího pluku bylo zakázáno účastniti se divadelního představení, znázorňujícího vzpouru rumburské posádky za svobodu svého národy. Posilněna nepochopitelným postupem státních úřadů, městská rada rumburská nedovolila upraviti a vyzdobiti 3 místa hrobů na místním hřbitově, kde po popravě byly pochovány ostatky popravených.

Poněvadž neúčastí vlády na slavnostech a persekučním postupem státních úřadů uraženy byly city českého lidu v celém kraji, a poněvadž postup v této věci je vůbec hrubou urážkou památky popravených českých vojínů a citované zákazy jsou naprosto neodůvodněny, táží se podepsaní:

1. Jest vláda ochotna podati vysvětlení své neúčasti na jubilejních slavnostech v Rumburku?

2. Jest vláda ochotna přísně zakročiti proti okresní správě politické v Rumburku, která bez zákonného podkladu konfiskovala slavnostní plakát a zakázala vyvěšení státních praporů na státních budovách?

3. Jest vláda ochotna učiniti pro budoucnost nutná opatření, aby takový ostudný zjev, jako byl postup státních orgánů proti jubilejním a pietním slavnostem v budoucnu se neopakoval?

Robotníci zamestnaní v banskom závode v Koterbachu (politický okres Spišská Nová Ves) usporiadali z 1. na 2. júna 1928 tanečnú zábavu v tamejšom závodnom hostinci. Zábava bola pravidelne okresnému úradu oznámená a oznamenie bolo menovaným úradom vzaté na vedomie. Zábava mala kľudný priebeh a bez každej výtržnosti sa po pôlnoci ukončila.

Ján Šuták, baník, sa tiež vracal zo zábavy domov ve spoločnosti svojích priateľov: Františka Šumáka, Štefana Záleža, Ondreja Petrákam Demetera Kopčáka a Jozefa Piatníka. Po opustení závodného hostinca menovaný na priestranstve pred hostincom rozmluval o priebehu a výsledku zábavy. V tom bez každého oslovenia pristúpili četníci podporučík Týc a vrchný strážmajster Straka z Koterbachu. Jeden z nich chytil Jána Šutáka za krk a druhý ho udrel gumovým obuškom po hlave nad pravým okom tak silne, že omdlel a na hlave mu ostála krvou podbehnutá opuchlina 2 cm široká a 5 cm dlhá. Potom nadporučík Týc vyzval prítomných, aby sa behom troch minút rozešli, lebo v opačnom prípade použije zbrane.

Menovaní četníci vôbec neboli v službe, čo je zrejmo z toho, že krom gumového obušku boli bez zbrane a vrchný strážmajster mal na nohách len papuče.

Toto počínanie četníkov v Koterbachu považujeme na zrejme protizákonné. Pýtame sa p. ministra vnútra:

1. Či toto vystupovanie četníkov v Koterbachu je p. ministru známe?

2. Či pán minister dal rozkaz k podobnému vystupovaniu četníkov?

3. Či je pán minister vnútra ochotný nariadiť disciplinárne a trestné pokračovanie proti vyššie menovaným četníkom a v prípade zistenia viny četníkov podľa zákonných predpisov potrestať?