Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nyní platné zákony o péči o válečné poškozence jsou velmi nedostatečné. Velké množství válečných poškozenců, jejich vdov a sirotků, trpí tím velkou nouzi. Zvláště těžce jsou tím postiženi váleční poškozenci, kteří, poněvadž se později vrátili z válečného zajetí nebo tím, že se jejich nemoc vyplývající z válečných zranění nebo válečných útrap, objevila značnější měrou teprve později, ztratili důchod, poněvadž ze svrchu uvedených důvodů nepřihlásili a nemohli přihlásiti svůj nárok na důchod včas. Rovněž tak velké množství občanských osob, kdysi internovaných, které se staly invalidními, zůstalo podle ustanovení platných zákonů bez důchodu. Bída těchto ubohých obětí války vyžaduje naléhavě, aby rychle zasáhla státní pomoc.

Podepsaní táží se tedy pana ministra:

Jest ochoten s co největším urychlením podati sněmovně návrh na novelování zákonů o péči pro válečné poškozence, které dalekosáhle mírní nouzi ubohých obětí války a poskytuje jim spravedlivou podporu?

Aby se opatřily peníze na výstavu soudobé kultury uspořádanou k 10. výročí trvání Československé republiky v Brně, vydávají se losy, jejichž znění, poněvadž jest úplně české, vzbudilo již pohoršení německých vrstev. Losy byly nyní zaslány také všem německým středním školám a třídní profesoři nabízejí je ve třídách žákům ke koupi. Zdráhají-li se německy poněkud uvědomělí žáci, pohoršení čistě českým zněním, losy koupiti, vydávají se v šanc pronásledování příliš horlivých a nadmíru vlasteneckých profesorů, které se může projeviti také v jejich prospěchu.

Zajisté jest nemravné zneužívati autority učitelovy k takovýmto obchodům. Škola má se však také zdržeti všech politických sporů a mládež jí svěřenou má vychovávati zároveň k lásce k vlastnímu národu. O tyto cíle nebude však moci usilovati, bude-li na ni z venku vykonáván nemravný nátlak, aby vyvíjela činnost v tom či onom směru. K tomu patří na německých školách zasílání losů českých podnikű, sběracích listin na čistě české účely, českých kalendářů a knih, obrazů českých mužů a podobně.

Podepsaní táží se tedy pana ministra školství a národní osvěty:

1. Jste ochoten vydati nařízení, jímž se správy škol upozorňují, že nejsou povinny přijímati takovéto zásilky, ať přicházejí od kohokoliv?

2. Jste ochoten poučiti správy škol, že na žáky nesmí býti nikým vykonáván nátlak, aby kupovaly takovéto předměty?

Vedle pozemkové reformy, při které moravský lid na Hlučínsku byl z přídělu skoro vyloučen a obdržel jen malé kousky půdy pouze do pachtu na deset let, jsou to dodnes nevyřešené a pouze provisorně upravené ukázky sociálně-pojistné, které krajně roztrpčují a pobuřují bývalé říšsko-německé důchodce na Hlučínsku a stěžují tak konsolidační státně-politickou a národně-politickou práci na tomto sice nevelikém, ale velmi exponovaném a hospodářsky cenném území. Článek 312. mírové smlouvy versaillské (číslo 217. ze dne 22. června 1921 Sb. z. a n.) zavazuje německou vládu, že převede na mocnost, jíž byla německá území v Evropě postoupena, poměrnou část reserv, nashromážděných vládami říše nebo německých států nebo veřejnými a soukromými organisacemi, činnými pod jejich dozorem, určenou k tomu, aby na těchto územích mohlo působiti pojištění sociální a státní. Podmínky tohoto převodu budou stanoveny zvláštními úmluvami uzavřenými mezi vládou německou a vládami, o které jde. Ačkoliv již uplynulo od podepsání mírové smlouvy versaillské devět let, tedy zajisté doba poměrně dlouhá, čeká marně netrpělivý hlučínský lid na okamžik, kdy bude skoncováno mezistátní jednání naší republiky s Německem o provedení článku 312. Jde tu zejména o to, aby pojištěncům na Hlučínslcu byla vrácena příslušná částka splacených premiových reserv z říšskoněmeckých pojišťovacích ústavű. Roztrpčenost lidu stupňuje se ještě rafinovanými agitačními výtkami, šířenými na Hlučínsku ze sousedního Německa německou irredentou (pověstný Reichs-Verband heimatliebender Hultschiener!), že prý nezaviňuje tyto trapné dlouholeté průtahy říšskoněmecká vláda, nýbrž výhradně prý naše vláda, která prý této otázce nevěnuje dostatečnou pozornost a nevyvinuje prý žádoucí energii pro urychlené a úspěšné skoncování celé akce.

Jiná příčina nespokojenosti hlučínského obyvatelstva tkví v okolnosti, že vláda ČSR, neupravila dosud zákony a nepřevedla nároky získané v dělnickém pojištění invalidním a starobním a v pojištění pozůstalých u dřívějších říšskoněmeckých nositelů pojištění podle říšskoněmeckých pojišťovacích řádů na příslušná ustanovení zákona čís. 221. z roku 1924, a že dosud neupravila spravedlivě otázku hornického pojištění na hlučínském území z tak zvaných říšskoněmeckých Knappschafts-Berufsgenossenschaftů a z Knappschafts-Kass. Vláda Československé republiky sice upravila alespoň provisorně tyto sporné otázky vládními nařízeními ze dne 4. května 1920, čís. 321 a ze dne 15. ledna 1926, čís. 13 Sb. z. a n. na základě §u 5 zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 76 Sb. z. a n. o inkorporaci kraje hlučínského s platností pro Hlučínsko od 30. dubna 1920 a pro obce Hať a Píšť od 16. března 1923. Avšak tato vládní nařízení jsou pouze provisorním upravením sociálně pojistných otázek na Hlučínsku, tedy jen dočasnou výpomocí z nouze - a mohla tudíž jen na čas uklidniti poškozené důchodce hlučínské, kteří s netrpělivostí denně rostoucí domáhají se definitivní úpravy svých nároků.

Zlou krev působí zvláště § 9 vládního nařízení ze dne 4. května 1920, čís. 321 Sb. z. a n., kterým byl upraven přepočítávací kurs říšskoněmecké marky ke Kč provisorně 1 marka rovná se 1 Kč se slibem pozdější definitivní úpravy přepočítávacího kursu, při čemž mají býti uspokojeny případné větší nároky, z definitivního ustanovení kursů vyplývající. Dosud však vláda ČSR neprovedla definitivní úpravu přepočítávacího kursu, ačkoliv dnes jedna marka rovná se 8 Kč. Hlučínští rentisté (invalidé a pensisté) rozhodně tvrdí, že přepočítávací kurs 1: 1 citelně zkracuje jejich nabytá práva, třebaže uznávají, že v sousedním Německu žije se dráže, nežli u nás. Proto důtklivě vybízejí podepsaní vládu, aby co nejdříve upravila definitivně přepočítávací kurs úměrně k dnešní relaci mezi markou a Kč a s ohledem na rozdílné drahotní poměry obou států.

Hlučínští důchodci žádají dále velmi energicky za bezodkladnou novelisaci vládního nařízení čís. 13 ze dne 15. ledna 1926, a to tak, aby:

1. Odstavec 7. §u 8 a (pojištění osob zaměstnaných v hornictví) tohoto nařízení byl nahrazen novým ustanovením, kterým byly by pojištěncům zaměstnaným v hornictví zachovány též určité zaopatřovací nároky z případného předpojištění v dělnickém pojištění starobním a invalidním anebo v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců;

2. aby odstavec 1. §u 8 byl změněn tak, aby podmínka týkající se pobytu na odstoupeném území nahrazena byla podmínkou pobytu na celém území ČSR.;

3. dále pak, aby tento odstavec 1. §u 8 byl doplněn zvláštním nařízením o zachování nároků všech převzatých pojištěnců na hlučínském území, vyplývajících z německého pojištění, které by bylo analogické s ustanovením §u 129 a 131 zákona ze dne 9. října 1924, číslo 221 Sb. z. a n.;

4. aby urychleně provedena byla úprava práv a nároků pojištěnců dřívějšího pojištění v Německu a případného pojištění u Zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Opavě a aby dosavadní neproveditelné ustanovení odstavce 5. §u 8 citovaného vládního nařízení bylo nahrazeno novým ustanovením, v němž byla by provedena úprava se zřetelem na příspěvkovou dobu vykázanou v jednotlivých třídách říšskoněmeckého pojištění bud dělnického starobního a invalidního, nebo pensijního soukromých zaměstnanců.

Jinou hlučínskou bolestí jest, že náš zákon o drahotních příplatcích k úrazovým důchodům ze dne 21. prosince 1921, čís. 481 Sb. z. a n. s příslušnými dodatky vztahuje se jen na důchodce, kteří utrpěli úraz v oblasti Československé republiky před 1. červencem 1921. Tím bylo podstatně poškozováno 80 hlučínských důchodců (k 1. lednu 1926), kteří utrpěli úrazy v zahraničí (na příklad v Horním Slezsku), ale bydlili na Hlučínsku, pokud utrpěnými úrazy pozbyli alespoň 412/3 výdělečné způsobilosti (jest to nejnižší hranice invalidity pro nárok na drahotní příplatky), poněvadž se na ně uvedený zákon čís. 481/1921 nevztahuje a nemohly jím proto býti přiznány drahotní příplatky podle tohoto zákona. Proto docházejí četné stížnosti jak bývalému splnomocněnému komisaři pro Ratibořsko v Opavě, tak ministerstvu sociální péče v Praze na neuspokojující úpravu úrazových rent. Také Úrazová pojišťovna dělnická pro Moravu a Slezsko v Brně upozorňovala ministerstvo sociální péče na tyto nepříznivé okolnosti žádajíc, aby na tyto hlučínské důchodce pamatovalo se náležitou zákonnou úpravou. Proto také usnesl se správní výbor Úrazové pojišťovny v Brně, aby všem těmto důchodcům byla z prostředků ústavu přiznána od 1. ledna 1926 pravidelná měsíční výpomoc z pomocného fondu podle směrnic zákona číslo 481/1921 a to po dobu platnosti tohoto zákona.

Jiná stížnost Hlučínska: novým vládním nařízením ze dne 15. ledna 1926, čís. 13 Sb. z. a n. bylo dnem 31. prosince 1925 zrušeno ustanovení §u 5 odstavec 8. vládního nařízení ze dne 4. května 1920, číslo 321 Sb. z. a n., že.má býti při úrazových důchodech postupováno pudle zákonných předpisů říšskoněmeckých, pokud jsou příznivější poživatelům důchodů. Podle platných rakouských zákonů byly důchody při úrazech, přihodivších se v území obvodu rakouských teritoriálních pojišťoven do dne 30. června 1917, vyměřovány v poměru 100 ku 60, a teprve zákonem ze dne 21. srpna 1917, č. 363 ř. z. byla tato hranice pro úrazy nastalé po 30. červnu 1917 zvýšena na 2 třetiny výdělku (100 ku 662/s). Říšskoněmečtí pojišťovací nositelé vyměřovali však důchody podle §u 559 říšského pojišťovacího řádu vždy v poměru 100 : 66²/₃ procenta. Proto musil býti těm důchodcům hlučínským, kteří utrpěli úraz před 30. červnem 1917, podle §u 5 vládního nařízení číslo 13/1926 důchod nově vyměřen, ovšem v poměru pro ně horším, takže na příklad dostává dnes takový důchodce v Hati místo dřívějších měsíčních 41 Kč a drahotního příplatku 20 Kč nyní pouze všeho všudy 36 Kč 90 hal.

Hlučínští důchodci žádají dále za úplné zrušení článku II. vládního nařízení číslo 13/1926, podle něhož měli se přihlásiti u zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Opavě nejpozději do 60 dnů ode dne účinnosti tohoto nařízení, neboť jinak jejich nároky na pokračování v pojištění zaniknou. Mnozí důchodci namnoze nikoliv vlastní vinou, nýbrž pozdní publikací vyhlášek nemohli včas dodržeti předepsanou lhůtu a ztratili tak nárok na pokračování v pojištění.

Moravský lid na Hlučínsku jest dobrý lid, ale bohužel 180 letým germanisačním tvrdým pruským režimem odcizený své české minulosti. Proto jest nutno důsledně vystříhati se všeho, co by mohlo lid, lid to převážně hospodářsky slabý a sociálně nezajištěný, v jeho těžkém a tvrdém boji o chléb a o uhájení lidského živobytí zneklidňovati, roztrpčovati a ještě více odpuzovati a odcizovati jak státní, tak i české národní myšlence.

Proto táží se podepsaní vlály, zdali jest ochotna postarati se už konečně jednou po tolikaletém provisoriu s největším urychlením, vzhledem na nadcházející likvidaci celého Slezska, o konečnou a definitivní úpravu všech dosud nevyřešených a neupravených otázek sociálně pojistných na Hlučínsku ve smyslu námětů a názorů uvedených v této interpelaci?

V denním listě ťČeské SlovoŤ v čísle 103., ročník XX. na stránce 15. byl zařazen v rubrice Sociální rozhledy článek ť1. máj četníkůŤ {Z dopisu četníka). který censura zabavila, čímž při stotisícovém nákladu způsobena byla vydavatelstvu značná škoda. Konfiskace tato byla naprosto bezdůvodná, jak patrno z obsahu článku, jejž doslovně uvádíme:

ťBude se Vám zdát asi divným, že se hlásím - a za mnoho a mnoho jiných našinců - také o slovo k 1. květnu. Nedá mi to však, třeba vím, že nad mým dopisem se v rozpacích pozastavíte. Neboť: 1. máj a četník! Na pohled jistě něco neslučitelného. Na ulicích masy pracujících lidí a protestujících proti současnému režimu a někde na rohu nebo za rohem po zuby ozbrojený ťžandarmŤ, přísně střežící, aby se tomu lidem nenáviděnému režimu nestala úhona. A přece i v prsou četníka to 0 1. květnu všelijak hárá a tak mnohý z nás vzpomíná s pohnutím doby, kdy 0 1. květnu také stál v řadách pracujících a volal po větší skývě chleba a po sociální spravedlnosti. A věřte, že by se nám chtělo tolik volat zas. Leč my nejsme lidé svobodné vůle. My jsme ťjenŤ četníci. Hříčky v rukou svých představených a objekt nenávisti svobodných občanů. Režim nás staví na svou ochranu. S bodákem v pěsti staví nás často proti lidu. Vy ani nevíte jak to bolí... Vy ani nevíte, jak jsme Vám vděčni, že snad jediní ve svém listě dovedete říci, že hněv lidu nesmí se vybíjeti na nás a že to nejsme my, kteří poškozují lid, nýbrž že je to režim, kterému sloužíme, pro kus chleba sobě i svým dětem. Dokud jsme měli volební právo, dali jsme najevo (třeba tajně) svou sympatii k pracující třídě hlasovacím lístkem. I to nám však vzali a udělali z nás lidi bezprávné. A tak stojíme zde dnes jako zrnka obilná mezi dvěma kameny. Nehněvejte se tedy, Vy, dělníci. dnes, až nás uvidíte na ulici zdánlivě proti sobě. A nenadávejte a nebijte nás. Vždyť každá ta nadávka od Vás tolik pálí a každá rána tisíckrát zabolí. Vždyť jsme z Vás a naše rodina třeba v té chvíli nachází se mezi Vámi!

My jsme letos dostali k 1. květnu pěkné nadělení. Na 1. května máme vyrukovat již s novými helmami. Snad proto, abychom manifestujícímu lidu více ještě připomínali, že se vrací starý rakouský režim. U nás to jde čím dále tím lépe. Disciplina, na kterou by mohl býti hrdý i sám Vilém II. Samý nový předpis o uniformě, o společenském vystupování a haléř na to nikdo nedá. Služba ťjako řemenŤ; našinec už pomalu nebude znát ani rodinu. Ti svobodní z nás už ani svobodně si nemohou zvoliti družku svého života. Musí to hlásit a čekat, až se mu milostivě dovolí se oženiti. A moc a moc ještě jiných ťradostíŤ jsou údělem za jeho života. Nebudu Vás s tím otravovat. -Vždyť to znáte. Prosím Vás jenom, abyste popřáli mým řádkům místa v ťČeském SlověŤ, aby ti, co je budou o 1. květnu číst, věděli, že ten četník s helmou na hlavě a po zuby ozbrojený, má také své bolesti a musí-li o 1. květnu konati svou tvrdou službu, že je mu to více než jindy - těžké.Ť

Podepsaní táží se pánů ministrů:

1. Jsou ochotni páni ministři spravedlnosti a vnitra zavésti šetření o bezdůvodné této konfiskaci a zaříditi, aby nedocházelo k podobným přehmatům a projevům libovůle censurních orgánů?

2. Jsou ochotni páni ministři spravedlnosti a vnitra podati zprávu o výsledku šetření a o věcných důvodech konfiskace?

Loňského roku přede žněmi byly obce Velký Rybník; Kletečná a ještě 6 jiných obcí okresu pelhřimovského postiženy krupobitím. Škoda na majetku domovním a polním byla příslušnými komisemi obecními odhadnuta na 320.000 Kč. Okresní politická správa tuto odhadnutou škodu zredukovala na 120.000 Kč a podala příslušný návrh zemské správě politické. Zemská správa politická poukázala však pouze 33.000 Kč nouzové podpory pro 8 obcí, z toho pro obce Velký Rybník a osadu Kletečnou Kč 11.000.

Tato podpora, o níž se v příslušných ustanoveních mluví, že má býti poskytována pouze oněm potřebným zemědělcům, kteří jsou živelní pohromou poškozeni tak, že to ohrožuje jejich hospodářskou existenci, byla rozdílena úplně proti znění zákona. Tak můžeme ku př. uvésti, že nouzovou podporu obdržel i tamější zbytkař Jaroslav Cháb, svobodný, vlastník 40 ha polí, zatím co zemědělci těžce se probíjející a na hospodářské existenci skutečně ohrožení neobdrželi ničeho.

Že každé takovéto rozdělení nouzové podpory odhaluje jenom třídní povahu pomocných akcí příslušných úřadů a jejich vychvalovanou ťnestrannost a spravedlnostŤ, o tom svědčí celá řada případů. Tak na př. občané Velkého Rybníka musili zjistiti, že Josef Vytíska, chalupník s 36 měřicemi půdy, byl ťve smyslu zákona poškozen na hospodářské existenciŤ a v důsledku toho dostal podporu, ač záhy po výplatě podpory koupil si v Záhoří, okres Humpolec, statek se 180 měřicemi půdy. Dále musili zjistiti, že František Kotrč, 40 měřicový chalupník, dostal nouzovou podporu a mohl potom prodati svou chalupu a koupiti si mnohem větší usedlost. Nouzovou podporu dostal zde také 40 měřicový chalupník František Roch, člen rozdělovací komise, že je všeobecně známo, že jeho majetkové poměry jsou dobré.

Naproti tomu však skutečně potřební a podle zákona na nouzovou podporu nároční drobní zemědělci, jako: Novák Josef, Zach Josef, Bína Josef, Brož František, Sulík František, Zika František, Červený.losef, Král František, Hrada Jaroslav, Pavlíček Václav, Pech Alois a Hrobský Josef a jiní stejně potřební zemědělci neobdrželi ničeho.

Obecní vyšetřující komise, sestávající ze starosty a dvou členů, jako komise odhadní nepočínala si nijak nestranně, nepřihlížela zejména k percentuelnímu odhadu a škodě a stejně tak neprovedla pochozí šetření, nýbrž škodu odhadovala relativně podle příslušných parcel na obecním úřadě. Jen tak se mohlo státi, že rozdělení podpory bylo naprosto jednostranné. K tomu nutno ještě podotknouti, že nouzová podpora byla rozdílena až po obecních volbách a poněvadž tomuto veskrze stranickému postupu opřeli se také zemědělci lidové strany, nutno v tom spatřovati známou taktiku agrárníků.

K charakteristice tamních poměrů nutno ještě připomenouti, že z obecního kmenového jmění Velkého Rybníka bylo odprodáno 25 měřic polí za ceny velmi mírné a to tak, že si tyto obecní pozemky bez schválení nadřízených institucí rozprodali někteří členové bývalého obecního výboru mezi sebe. Nelze se proto diviti, že takovéhoto měřítka bylo použito v tomto případě v návrhu politické správě na rozdělení podpor poškozených zemědělců, při němž řada nejpotřebnějších byla úmyslně opomenuta.

Podepsaní se proto táží:

Zná pan ministr vnitra tento postup stranického rozdílení nouzových podpor?

Co hodlá pan ministr učiniti, aby byla provedena náležitá revise těchto podpor a aby se dodatečně dostalo podpory zemědělcům v interpelaci jmenovaným?

Co učiní pan ministr, aby se pro příště takovéto naprosto stranické rozdílení podpory neopakovalo?

Zákon o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n. má býti vládou republiky proveden do 1. července 1928. Tento zákon ustanovuje čtyři zemské správní obvody: Č.`echy, Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus, zákonitě určuje jejich hranice a stanoví správní obvody, jejichž území podle §u 2 zákona mohou býti měněna jen zákonem.

Avšak zatím co historické země Československé republiky, totiž Čechy a Morava se Slezskem, mají svoje přesné hranice, západní hranice Podkarpatské Rusi se Slovenskem nebyly dosud trvale ustanoveny, tedy zákon č. 125/1927 Sb. z. a n. o reformě správy nemůže býti proveden, dokud nebudou před tím trvale určeny hranice Podkarpatské Rusi se Slovenskem, neboť podmínkou organisace správy zemí a obvodů v obou těchto částech republiky jest přesné a trvalé určení jejich hranic.

Saint-germainská mírová smlouva připojila ťautonomní území Rusínů na jih od KarpatŤ k Československé republice, avšak neurčila jeho hranic se sousedním slovenským územím. Také mírové smlouvy s Německem (§ 81), s Rakouskem (§ 53 a Maďarskem (§ 48) mluví pouze o ťautonomním území Podkarpatské RusiŤ neoznačujíce jeho západních hranic. Že podkarpatoruskoslovenské hranice zůstaly do dneška nevyřešenou a nerozhodnutou otázkou, vyplývá z ústavní listiny Československé republiky, jež v §u 3, odst. 9 ustanovuje, že ťzákon Národního shromáždění, který určí hranice Podkarpatské Rusi, tvoří součást ústavní listiny.Ť Takového zákona Národní shromáždění Československé republiky dosud nevydalo.

Proto kdyby byl proveden zákon č. 125/1927 Sb. z. a n. o organisaci politické správy s dnešními dočasnými (prozatímními) hranicemi Podkarpatské Rusi, nastal by takový absurdní stav, že dnešní demarkační čára mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, určená ještě v únoru 1919 prozatímně, by se tím uzákonila, a podle §u 2, zákona č. 125/1927 Sb. z. a n., mohla by pak býti změněna jen novým zákonem. Každému jest zřejmo, že zákon č. 125/1927 Sb. z. a n. nemůže se při organisaci zemí opírati o ťprozatímní demarkační čáru mezi Slovenskem a Podkarpatskou RusíŤnaopak, před provedením tohoto zákona dlužno podle §n 3, odst. 9 ústavní listiny vydati zvláštní zákon, jenž by určil trvalou hranici obou zemí.

K obšírnějšímu vysvětlení otázky rusko-slovenských hranic uvedeme zde tyto skutečnosti:

l1. Připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice opírá se o dobrovolné rozhodnutí Národní rady podkarpatských Rusínů, žijících ve Spojených státech severní Ameriky a o rozhodnutí Centrální ruské Národní rady v Užhorodě z 8. května 1919. Obě Národní rady určily, že podmínkou připojení k Československé republice bude, že všechna ruská území, ležící na jih od Karpat, budou tvořiti ťautonomní územíŤ v Československé republice.

2. Memorandum československé vlády pod č. 6 (Le probléme des Ruthénes de Hongrie), předložené mírové konferenci v měsíci březnu 1919, praví, že ťRusíni žijí v župách spišské, šaryšské, zemplinské, užhorodské, berežské, ugočské a marmarošskéŤ a že ťv roce 1910 jich bylo 567.867.Ť (Čl. 2 tohoto memoranda.) Tvrdí dále, že ťdemarkační čára mezi ruským územím a Slovenskem určená řekou ťUž jest prozatímníŤ a že ťpodle přání může býti opravena a zlepšena zvláštní dohodou mezi Československou republikou a Podkarpatskou Rusí.Ť (Čl. 12 memoranda.)

3. Teritoriální komise mírové konference ustanovila válečnou demarkační čáru ve směru Užok-Užhorod-Čop ještě v únoru 1919, to jest tehdy, kdy Podkarpatská Rus nebyla ještě připojena k Československé republice, kdy ještě nebyla uzavřena saint-germainská mírová smlouva. S druhé strany tato prozatímní demarkační čára (nikdy však hranice) byla určena podle jednostranného přání Slováků, bez vědomí a souhlasu podkarpatských Rusínů.

4. Centrální ruská Národní rada v Užhorodě po proklamaci dobrovolného připojení k Československé republice obrátila se dne 9. července 1919 na vládu Československé republiky memorandem, v němž žádala, aby dočasná válečná demarkační čára Užok-Užhorod-Čop, roztínající tělo ruského národa na dvě části, byla bez odkladu zrušena a aby se ustanovila spravedlivá národopisná hranice Podkarpatské Rusi se Slovenskem, a to vzájemnou dohodou mezi zástupci obou národů. Vláda Československé republiky po podepsání mírové smlouvy (v Saint-Germainu dne 10. září 1919) skutečně svolala paritní komisi rusko-slovenskou, jež se v prvních dnech října 1919 dohodla stran ťnespornéhoŤ ruského území na Slovensku (čára: Regetovka-Giraltovce-Snina-Užhorod) a o sporném území se zamýšlelo rozhodnouti plebiscitem. Bohužel další práce této paritní komise byly zastaveny, jelikož zástupci slovenského národa tomu odporovali, a prozatímní válečné demarkační čáry užívá se i dnes jako stálé hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem, jíž bylo 200.000 Rusínů odtrženo od autonomní Podkarpatské Rusi.

5. Vláda Československé republiky vydala za účelem organisace Podkarpatské Rusi ťGenerální StatutŤ pod č..26.536 ze dne 16. října 1919, jenž v části II. obsahuje rozhodnutí teritoriální komise mírové konference, mluvě o ťdemarkační čářeŤ mezi Slováky a Rusíny a o ťstátních hranicích Podkarpatské RusiŤ s Rumunskem, Polskem a Maďarskem. V odst. c) II. části tohoto Generálního Statutu jest výslovně ustanoveno: ťse zřetelem na to, že část ruského národa jest na slovenském území menšinou, československá vláda uložila zástupcům obou národű, aby se dohodli na případném přidělení souvislého ruského území k autonomní ruské oblasti.Ť

6. Poněvadž dosud nebyly určeny spravedlivé rusko-slovenské hranice, ruský národ utrpěl v těchto devíti letech ohromné škody národní, kulturní a politické. Již sčítání lidu, provedené v roce 1921 slovenskými komisaři, ukázalo o 50 méně Rusínů na východním Slovensku, než předválečná maďarská statistika z roku 1910, a 150 ruských obcí bylo prohlášeno za slovenské. - Při organisaci košické velké župy v roce 1922, opírajíce se o prozatímní válečnou demarkační čáru - připojili k ní všechny ruské obce, mezi nimi i okresní města Perečín, Velký Berezný, ležící na pravém břehu řeky Uže, kteréžto obce spravuje pouze prozatímně Civilní správa v Užhorodě, neboť fakticky patří ke Slovensku. Při volbách do Národního shromáždění v roce 1925 byly tyto obce vyňaty z volebního kraje Podkarpatské Rusi a hlasovaly se Slovenskem.

7. Centrální Národní rada v Užhorodě, autonomní Direktoriát a ruské politické strany každoročně žádaly vládu, aby trvale ustanovila rusko-slovenské hranice, avšak vláda omezovala se pouze na opětovná prohlášení ve sněmovně, že ťurčení trvalých hranic rusko-slovenských předloží zástupcům obou národůŤ i že ťvítá všelikou činnost v této věci, jež by mohla urychliti uspokojivé řešení této otázky.Ť Se zřetelem na to, že ústavní listina Československé republiky ustanovuje v §u 3, odst. 9, že hranice Podkarpatské Rusi určí zvláštní zákon, jenž bude součástí ústavní listiny, vyplývá z toho, že iniciativně má vystoupiti vláda, a předložiti Národnímu shromáždění příslušný návrh zákona. Základem tohoto zákona má býti souhlas mezi ruským a slovenským národem stran ťnesporného ruského území,Ť určeného paritní komisí již v říjnu 1919 a pokud jde o ťsporné územíŤ, plebiscit.

8. Pro neustálé odkládání určení trvalých západních hranic Podkarpatské Rusi ruský národ, žijící na západ od prozatímní demarkační čáry Užok-Užhorod-Čop pod slovenskou vládou, nejen neužívá svých autonomních práv, zaručených mírovou smlouvou a ústavou, nýbrž naopak jest stále silněji odnárodňován a zbavován těch práv, jež mají německé a maďarské menšiny na Slovensku. Ruský národ však není v Československu národní menšinou, naopak jest rovnoprávným státotvorným národem jako národy český a slovenský, jeho tělo nemůže býti v tomtéž státě rozťato na dvě části, jeho historický ruský kraj má býti jedním autonomním celkem pod stejnou vládou. Zamýšlené provedení správní reformy ponechalo by i nadále ruské části pod slovenskou vládou do neznámého času, odtrhlo by asi 200.000 Rusínű od autonomního ruského území, od jejich středisk kulturních i hospodářských a podrobilo by je daleké Bratislavě. To by nijak neposloužilo bratrské konsolidaci mezi dvěma slovanskými národy, naopak by to jen přiostřilo dosavadní stav.

Se zřetelem na to, že provedení zákona č. 125/1927 Sb. z. a n. vyžaduje trvalého určení rusko-slovenských hranic, neboť správní země a obvody nemohou býti organisovány bez přesných trvalých hranic, dále se zřetelem na to, že provedení toho zákona s nynějšími prozatímními nespravedlivými demarkačními čarami porušilo by mírovou smlouvu a ústavní listinu, máme čest tázati se vlády:

1. Je-li ochotna neprodleně provésti plebiscit ve všech sporných částech východního Slovenska, osídlených Rusíny, aby byla určena národopisná ruská hranice?

2. Je-li vláda ochotna podle výsledků toho plebiscitu předložiti Národnímu shromáždění do 1. července 1928 návrh zákona o trvalém ustanovení zemských hranic mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem podle §u 3, odst. 9 ústavní listiny?