Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Výnosem presidia zemské školní rady v Praze ze dne 27. dubna 1925, čís. 727, byla expositura obecné školy v Lobzech se sídlem v Grünu (okrese falknovském) zrušena pro nepatrný počet dětí. Ministerstvo školství a národní osvěty zamítlo stížnost místní školní rady výnosem ze dne 20. ledna 1926, číslo 4638/I-26 s odůvodněním ťže při místním šetření dne 26. března 1892 pro zřízení této expositury nebyly zjištěny takové okolnosti, které by cestu do školy znemožňovaly trvale a že tedy předseda zemské školní rady byl oprávněn zrušiti exposituru trvající po celý rok, pro níž ani při jejím zřízení nebyly dány podmínky vyžadované zákonem. Že se komunikační poměry od té doby nezhoršily, dokazuje zpráva četnické stanice ze dne 16. července 1925, č. 421, podle níž se i v zimě při sněhových závějích vždy najde volná cest, po které lze jíti z Grünu do Lobz a zpět.Ť

Na stížnost, kterou proti tomu podala místní školní rada v Lobzech bylo toto rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. Soud rozhodl, že ve tvrzení ministerstva vnitra, že již roku 1892, když byla zřizována expositura, nebyly zde zákonné předpoklady a že tedy již z toho důvodu jest zrušení oprávněné, spočívá nezákonnost, neboť někdejším zřízením expositury nastala mezi stranami res judicata a ministerstvo není nyní povoláno ani po stránce právní ani skutečné znovu přezkoumávati, zda byly splněny někdejší podmínky pro zřízení expositury. Vzhledem k této nezákonnosti neshledal soud nutným, zabývati se zprávou četnictva, na níž se zakládá část naříkaného rozhodnutí.

I když nejvyšší správní soud neshledal nutným zabývati se zprávou četnictva, musí to učiniti tím spíše úřad, na němž spočívá odpovědnost za bezvadnou činnost státních školních úřadů. Neboť právě u této zprávy zjistili jsme přímo neslýchaný postup ministerstva školství a národní osvěty.

Nahlédnutím do spisu při projednávání sporu u nejvyššího správního soudu jsme zjistili, že tvrzení naříkaného rozhodnutí, že velitelství četnické stanice ve Falknově označilo dne 16. července 1925 spojovací cestu mezi Lobzy a Grünem za schůdnou, jest úplně nesprávné a v rozporu se spisy. Četnictvo právě naopak podalo tuto zprávu: ťPočátkem listopadu dostavují se často velké sněhové závěje. Cesta jest v zimě velmi špatně schůdná. Závěje nabývají často velkého rozsahu, často jsou přes metr hluboké. Žáci mohli by po cestě choditi jen od dubna do října, od listopadu do dubna bylo by to však spojeno s obtížemi, atd.Ť

Tímto tvrzením provinilo se ministerstvo školství a národní osvěty naprosto neodpovědným podvržením nesprávného stavu věcí.

Tím bylo prokázáno, že se ministerstvo školství a národní osvěty neštítí ani falšování, jde-li o poškození německého školství, jehož ochrana by mu vlastně příslušela jako nejvyššímu školnímu úřadu.

Podepsaní táží se tedy pana ministra školství a národní osvěty:

1. Ví o této věci a jest ochoten podati podepsaným výstižnou zprávu, která by objasnila tuto věc a postup ministerstva?

2. Jest ochoten pohnati k náležité odpovědnosti úředníka, který se provinil tímto podvržením?

V Praze dne 13. března 1928.

V Bílovci ve Slezsku - městě -, kde česká menšina teprve po převratě nabyla možnosti vlastního kulturního života a mohla uplatniti své kulturní potřeby zřízením českých obecných a měšť. škol, jsou čeští rodiče a celá tamější česká společnost krajně roztrpčeni nad neslýchaně stranickým jednáním učitele náboženství na měšť. škole Masarykově P. Aloise Hřivnackého.

Tento učitel katolického náboženství počíná si ve škole způsobem protizákonným, všem školním předpisům se příčícím a zneužívá hodin náboženského vyučování k agitaci pro rozšíření klerikálního tisku mezi školními dětmi. Dává na tabuli napisovati jména klerikálních štvavých novin, jako ťNaše SlezskoŤ, ťNašinecŤ, ťPrávoŤ, ťLidové ListyŤ a nařizuje dětem, aby řekly doma rodičům, že jen tyto noviny jsou dobré a že jen tyto noviny mají si kupovati. On prý těch novin dostává hodně a kdo je bude chtít, má si k němu pro ně přijít.

Českou měšťanskou školu Masarykovu v Bílovci navštěvují děti rodičů, kteří v jednání učitele náboženství pana P. Aloise Hřívnackého spatřují neslýchanou provokaci a zneužívání školy k účelům štvavého klerikalismu. Nedá se v rámec náboženské hodiny vtěsnati propagování klerikálního štvavého tisku a ještě méně smí se opovážiti učitel náboženství nutiti děti, aby opisovaly na tabuli školní titulky klerikálních novin, aby takto názvy stranického tisku a ještě méně smí se opovážiti učitel náboženství nutiti děti, aby opisovaly na tabuli školní titulky klerikálních novin, aby takto názvy stranického tisku klerikálního byly vštípeny v paměť školních dětí. A je neodpustitelnou klerikální neomaleností, vykládá-li P. Alois Hřivnacký dětem, že jen jím vyjmenované časopisy jsou dobré. To logicky musí vyvolat v dětech zdání, že čtou-li v jejich rodinách rodičové nebo dospělí sourozenci časopisy jiné, že čtou špatné věci. A tím tento učitel kat. náboženství opovažuje se otravovati školní děti a vyvolává v nich nedůvěru a neúctu k vlastním rodičům a sourozencům.

Ředitelství školy mělo nepochybně povinnost, pokárati tento nepedagogický postup učitele katolického náboženství a mělo zakročiti u okres. školního inspektora a u okres. školní rady v Bílovci s oznámením o tomto nekvalifikovaném jednání, aby školní úřady měly příležitost zakročiti proti svévolnému politickému štvaní kat. P. Al. Hřivnackým ve škole.

Tak sobě počíná učitel kat. náboženství ve chvíli, kdy pan ministr národní osvěty a vyučování v kulturním výboru senátu velmi pěkně vylíčil úkoly našeho školství, které nemůže býti konfesijní a musí si svůj interkonfesijní státní charakter zachovat. Laičtí učitelé i když jsou nejpokrokovějšího smýšlení jistě si nepočínají ve škole tak netakticky, aby dětem vnucovati nenávistný názor na jiné kulturní proudy. A když pan ministr vytyčuje úkol školy, že má prostě vychovávat, dáti morální podklad, intelektuální trening, že má stvořiti autonomního člověka, který si má pak rozhodnouti sám v otázkách vlastního svědomí, nesmí býti trpěno ve škole docela obyčejné politické štvaní učitelů náboženství a nesmí býti škola v hodinách náboženských přeměněna v přelejvárnu dětí i nekatolických rodičů na klerikální seminář.

Podepsaní se táží:

Co hodlá učiniti pan ministr národní osvěty a vyučování v tomto uvedeném případě, kdy na české škole v Bílovci učitel náboženství zneužívá náboženské hodiny k agitaci pro klerikální tisk?

Nařídí pan ministr školním úřadům přísné vyšetření takového zneužívání školy ke stranickým klerikálním účelům a po zjištění očividného přestupku proti školskému řádu a povinnostem učitele ve škole, potrestá nehodného učitele náboženství náležitě?

V Praze dne 22. března 1928.

Péče o matky a kojence je ze všech zemí republiky nejhůře obstarávána na Moravě a tu opět péče o české dítě jest horší nežli péče o dítě německé. Poraden pro matky a kojence je 150 českých a 123 německých útulků pro rodičky je 5 českých, denních útulků dětských 8 českých a 22 německých. Má-li býti řádně opatřena potřeba mělo by býti na Moravě zřízeno 360 poraden, po jedné v každém zdravotním obvodě. Zatím však jsme zjistili, že ještě v roce 1925 bylo poraden na Moravě 175, koncem roku 1926 klesl však jejich počet na 150: místo vzrůstu jeví se tu pokles! Potřebu řádných poraden pro matky a kojence dokazují tyto číslice: v roce 1925 zemřelo dětí do 1 roku 8459, do 4 let pak 10.289, při celkovém počtu narozených dětí na Moravě 65.849; v roce 1926 narodilo se na Moravě dětí 64.535 a zemřelo do 1 roku 8.380, do 4 let pak 10.310.

Nápravu může tu zjednati jedině řádně a účelně vypravená péče o mládež, a to v prvé řadě potřebná síť dobrých poraden. Podle dnešního stavu je však sotva 1/3 narozených dětí zachycena poradnami.

Péče o děti v útlém věku jest stížena jednak nedostatkem finančních prostředků a v řadě neposlední také nedostatečnou organisací hmotné pomoci se strany kompetentních činitelů státních, jmenovitě příslušných ministerstev. Tak činila podpora ministerstva soc. péče na jednu poradnu v r. 1925 průměrně 555 Kč a subvence ministerstva veřejného zdravotnictví 87 Kč! Poměry se podstatně nezměnily ani v roce 1926 a 1927!

Abychom ilustrovali nedostatečnost této podpory pro Moravu, uvádíme, že v Čechách bylo věnováno tomuto účelu v letech 1922 - 1925 celkem 5,500.000 Kč, na Moravě pak na veškerou péči o mládež toliko 240.000 Kč!

Ministerstvu sociální péče i ministerstvu zdravotnictví musí záležeti na tom, jak se provádí u nás péče o dítě, je-li dostatečná a je-li také účelně používáno prostředků po ruce jsoucích.

Je naléhavě nutno, aby péče o dítě dostala se do účelného řečiště, aby byla prováděna organicky.

Navrhujeme proto:

1. aby obě ministerstva dohodla se vzájemně pro nejbližší dobu o nejnaléhavějších úkolech péče o mládež;

2. aby ustanoven byl poradní sbor ze zástupců ministerstev, úřadů státních a samosprávných, ústavů sociálního pojištění a institucí péče o mládež, který by v prvé řadě řešil otázku úpravy péče o dítě vzhledem na reformu správní;

3. aby rozpočtené částky pro péči o dítě byly oběma ministerstvy rozdělovány podle návrhů zemských politických úřadů po slyšení příslušných organisací odborných.

Podepsaní se táží, uznávají-li pp. ministři navrhovaný postup za správný anebo co hodlají jiného podniknouti, abychom se dostali z dosavadního chaotického a nezdravého stavu, jenž zaviňuje těžkou krisi v oboru sociálně zdravotní péče o mládež nejenom na Moravě, ale i v celé republice, a dospěli k tomu, aby státní podpory byly rozdělovány účelně a podle napřed ujednaného plánu tak, aby si neodporovaly úkoly méně naléhavé, co zatím základní potřeby péče o mládež zůstávají neobstarány.

V Praze dne 20. března 1928.

Poslední dobu často se stává, že římsko-katoličtí kněží odpíráním obřadů nebo i přímým vystupováním proti československé církvi zavdávají podnět nejen k nespokojenostem, ale k přímým urážkám náboženského přesvědčení příslušníků církve československé. Nesnášenlivost tato jde dokonce tak daleko, že ohrožuje existenčně příslušníky československého vyznání.

V Sedlci na dráze Wilsonově je od roku 1927 Anna Malá, porodní asistentka, které pan farář Hubáček zakazoval přístup do římsko-katolického kostela, když přinášela, jak jest zvykem, novorozeně rodičů římsko-katolických ke křtu. Nejen, že zakazovat této porodní asistentce vstup do kostela, ale dokonce odpíral vykonati obřad křtu, bude-li tato porodní asistentka k tomu přibrána a vyzýval přímo rodiče novorozeňat, aby si tuto porodní asistentku, ježto je příslušnicí československé církve, nebrali ku porodům, jinak že odepře křest.

Poněvadž poslání porodní asistentky jest veřejným a státním úřadům podléhajícím povoláním a jest také jediným zdrojem příjmů rodiny jmenované asistentky, značí postup faráře Hubáčka nejen krajní nesnášenlivost, ale také hospodářské ničení jmenované asistentky. Zdůrazňuji, že také křest a s tím související zápis do matriky jest aktem veřejným, pro stát konaným, zač také pan farář Hubáček je placen, a nemůže proto libovolně odpírati tento úkon z nicotných důvodů.

Ježto stížnosti na zemskou správu politickou v této věci podané zůstaly bez odpovědi, táží se podepsaní:

1. Jsou páni ministři ochotni poučiti faráře Hubáčka, že jednání jeho nesouhlasí s předpisy zákonnými?

2. Jsou ochotni donutiti ho, aby zanechal tohoto krajně nesnášenlivého chování a své veřejné funkce objektivně a spravedlivě konal?

3. Jsou páni ministři ochotni zameziti dalšímu hospodářskému poškozování a omezování prakse Anny Malé?

4. Jsou páni ministři ochotni vymeziti přesně pravomoc faráře římsko-katolického v takovýchto okolnostech?

5. Sdělí páni ministři podepsaným, co v této věci zařídili, aneb zaříditi hodlají?

V Praze dne 21. března 1928.

Dolování v kamenouhelných dolech revíru ostravsko-karvínského vykazovalo vždy černou bilanci pro hornictvo, zračící se ve velkých číslicích, těžkých a smrtelných úrazů horníků na dolech zaměstnaných. Při nedostatečné, k slušnému živobytí nepostačující mzdě znamená těžká práce hornická denní nebezpečí ztráty zdraví a života v temných děrách hlubokého podzemí. A vždy, když do veřejnosti propukly zprávy o hromadných důlních katastrofách neb smrtelných úrazech na dolech ostravsko-karvínských, vyciťovala soudná veřejnost, že se životy hornickými se nebezpečně hazarduje a že pro jejich bezpečnostní opatření není učiněno vše, co by je před ztrátou života jistě chránilo.

Vinu na tomto hazardování hornickými životy nese nepochybně snaha báňských podnikatelů, zvýšiti za každou cenu uhelnou těžbu, což přirozeně znamená i při nejdokonalejší výrobní technice zvýšení pracovního výkonu dělníků. Vždyť těžaři i příležitosti boje horníků v severo-západních Čechách žádali výslovně zavedení premií za zvýšený výkon, aby byl dosažen ještě větší výkon, než-li tomu bylo dosud. A statistika o důlní těžbě potvrzuje, že hornický výkon se stále a stále více vybičovává, co na druhé straně těžké a smrtelné úrazy rok od roku vzrůstají. Statistika o těžkých a smrtelných úrazech v šachtách revíru ostravsko-karvinského čte se jako zpráva z nějakého válečného bojiště. Veliké desítky úrazů smrtelných, několik set úrazů těžkých a do značných tisíců jdoucí konečná cifra všech úrazů důlních, toť bilance kapitalistického hazardování se životy horníků na Ostravsku. Od roku 1919 do konce r. 1927 událo se v revíru ostravsko-karvínském na uhelných závodech a koksovnách 25.096 úrazů. A vezmeme-li statistiku důlních úrazů na ostravsko-karvínských šachtách za poslední 4 léta od r. 1924 do konce r. 1927, objeví se nám tyto strašné cifry:

V roce 1924 zabito 64 horníků, těžce zraněno 539 horníků, a zranění těžší s delší léčbou 2.970. V r. 1925 zabito 45 horníků, 443 horníků těžce zraněno a 2.552 zranění s delší léčbou. V r. 1926 zabito 60 horníků, 504 těžce zraněni a 2.670 zranění těžké s delší léčbou. V r. 1927 zabito 59 horníků, těžce zraněno 534 horníků a 3.029 zraněno těžce s delší léčbou.

Letošní rok 1928 jeví se přímo krvavým pro často se opakující smrtelné úrazy v ostravských uhelnách. Za dva a půl měsíce do polovice měsíce března zabito bylo na ostravsko-karvínských šachtách 18 dělníků. Zaznamenávám tyto smrtelné úrazy, udavší se na ostravsko-karvínsku v nejnovější době.

Na dolech Báňské a hutní společnosti zabito bylo 7 havířů a celkem událo se 9 smrtelných úrazů. Stalo se tak na koksovně jámy Ignát v Mariánských Horách, kde zabit byl horník Valentin Stříž. Na jámě Hedvika v Petřvaldě byl zabit havíř Jindřich Blácha, na jámě Barbora v Karviné smrtelně zraněn vozač Antonín Vašut, na jámě Ignát v Mar. Horách zasypáni havíři Kratochvíl a Plucnar, kteří po těžké námaze vytaženi byli mrtví, na jámě Odra v Příboře zasypáni dva havíři Alois Dostal a František Káňa, na jámě Hohenegger v Karvíně zabit havíř František Káňa a druhý havíř Adolf Novák smrtelně zraněn. U vítkovických kamenouhelných dolů udály se tři smrtelné úrazy a sice na jámě Oskar v Peckovicích smrtelně zraněn horník Eduard Václavík na jámě Louis ve Vítkovicích zabit vozač Emil Slanina a na téže jámě zabit 15letý táčník V. Jakůbek. Na dolech severní dráhy zasypán na jámě Františka v Přívozu havíř Alois Dušík a na jámě Michal v Michalkovicích zabit havíř Michal Mléko. Na žofínské jámě v Porubě zabit byl vozač Rudolf Jančar a smrtelně zraněni havíři Florián Skříšovský a Adolf Krmášek. Při katastrofě výbuchu plynů na koksovně Václav státního dolu v Porubě bylo 8 dělníků těžce a 6 lehce zraněno a 6. března opětně smrtelně byl zraněn dělník Antonín Velner.

Na těchto katastrofálních výsledcích důlní těžby v revíru ostravsko-karvínském nese nepochybně vinu nynější výrobní kapitalistický systém. Majitelé dolů nutí dělníky přímo k nadlidskému napětí sil, aby co nejvíce uhlí bylo vytěženo a tak výrobní režie pro kapitál byla zlevněna. Zapomíná se na nezbytná bezpečnostní opatření v nebezpečných pracovních místech a nepochybně také nedostatečný dozor zaviňuje tu tak často se opakující úrazy. V minulých dnech konal přednosta báňského revírního úřadu v Moravské Ostravě, ministerský rada dr. Pfeiffer, poradu se zástupci revírní rady a členy důlních bezpečnostních komisí, při které vedle referování o novotách po stránce bezpečnostní upozorňoval horníky, že nesmějí zapomínat, že jejich jediným majetkem jest jejich zdraví, pracovní síla a schopnost. Že s tímto jediným majetkem dělníků se na dolech vinou báňských podnikatelů tak špatně hospodaří, že ve velikých tisících jsou dělníci rok co rok o zdraví a pracovní schopnost připravováni a to ještě za nedostatečnou mzdu, za kterou nemohou sobě a svým rodinám zaopatřiti to, nač kulturní člověk má nepopíratelný nárok.

Toto hazardování hornickými životy v revíru ostravsko-karvínském nesmí se nadále trpěti. Uhlobaroni by ve vlastním zájmu měli dbáti toho, aby práce v dolech děla se tak a bezpečnostní opatření pro pracující horníky aby byla v takové míře, že by nesmělo docházeti k tak častým smrtelným a těžkým úrazům. To znamená, že dělníci nesmějí býti tolik honěni k nelidskému zvyšování pracovního výkonu a že všechna bezpečnostní opatření rázu technického musí býti plně zachovávána. Revírní báňský úřad musí zvýšiti dozor, aby se krvavé úrazy v tak velikém rozsahu v šachtách ostravsko-karvínských neodehrávaly.

Podepsaní se proto táží:

Ví pan ministr veřejných prací v jak veliké míře dochází měsíc co měsíc k smrtelným a těžkým úrazům na šachtách ostravsko-karvinských?

Je pan ministr ochoten vyzvati revírní báňský úřad v Mor. Ostravě k neúprosnému a nejpřísnějšímu častému dozoru na šachtách ostravských, aby se čelilo nebezpečí úrazu v dolech?

V Praze dne 22. března 1928.

Muži povinní odvodem, kteří se nyní dostavili k odvodu, zaslali podepsanému četné stížnosti, jak s nimi nakládají jednotliví členové odvodní komise. Tyto stížnosti týkají se především komise, která nyní úřaduje v okresech bilínském a duchcovském. Oněm mužům se tyká, jsou hrubě napadáni a lékařské vyšetřování provádí se častokráte velmi nepřívětivě.

Podepsaný oznamuje to panu ministrovi a dovoluje si tázati se, je-li ochoten učiniti přítrž takovémuto nakládání s branci.

V Praze dne 22. března 1928.

Místní skupina Československého Červeného kříže v Cukmantlu u Teplic-Šanova rozesílá české prosebné dopisy tohoto obsahu:

V lednu roku 1928.

Vaše blahorodí!

Znáte naše území zející otevřenými ranami uhelných dolů, plné kouře a plynu, které otravují plíce a zdraví našich malých dětí na úpatí Rudohoří?

Znáte děti našich hraničářů, horníků, sklářských dělníků, úředníků a učitelů, tyto ubohé děti s chorobnými obličeji a vpadlýma očima?

Znáte statistiku tuberkulosy, nedostatečné výživy a zubních nemocí v našem průmyslovém kraji?

Znáte naši chudobu a hospodářskou závislost?

Oč šťastnější jsou proti našim dětem jejich spolužáci německé národnosti s jejich institucemi s bohatými fondy a skvěle vybavenou sociální péčí!

Oč šťastnější jsou proti našim dětem jejich spolužáci ve vnitru Čech, kteří bydlí ve zdravých krajích a mohou tam u vás mnohem více čerpati z dobročinnosti a dobročinné sociální péče Českého srdce!

Nezazlívejte nám, že vám připomínáme tyto zjevy a tyto okolnosti!

Nezazlívejte nám, že si dovolujeme úpěnlivě vás prositi, abyste nám sebemenším dárečkem pomohli zachrániti české dítě na úpatí Rudohoří, jak sociálně, tak také zdravotně!

Budeme vám za to vděčni a nikdy nezapomeneme vaší dobroty a laskavosti.

Za spolek Československého Červeného kříže v Cukmantlu:

Správce školy Rudolf Kirchner, předseda.

Učitel Josef Mauder, jednatel.

Policejní strážmistr B. Mrázek, pokladník.

Podepsaní se táží, zda pan ministr sociální péče pokládá takovéto dopisy Československého Červeného kříže za slučitelné s jeho, jak se prohlašuje, nestranným stanoviskem?

V Praze dne 21. března 1928.

Die Unterbringung des deutschen Gymnasiums in der Heinrichgasse in Prag lät schon seit Jahren sehr viel zu wünschen übrig. Die Übersiedlung in das Schulgebäude in der Stephansgasse ist, obwohl sie längst in Aussicht gestellt wurde, noch immer nicht erfolgt, weil die Tabakregie das Gebäude noch immer nicht vollständig geräumt hat. Auch die Aufsetzung eines Stockwerkes, die angesichts des starken Besuches der aus 16 Klassen bestehenden Anstalt dringen nötig wäre, ist noch nicht einmal in Angriff genommen worden.

Inzwischen sind aber die Zustände in der Heinrichsgasse immer unerträglicher geworden, soda der Unterrichtsbetrieb nicht nur schwer gefährdet, sondern geradezu unmöglich gemacht wird. Das Postministerium, welches das Gebäude in der Heinrichsgasse besitzt, darf nämlich während der Schulzeit rings um den Trakt des Gebäudes bauen, wobei der Hof, den die Schüler passieren müssen, als Ablagerungsplatz für Geröll und Baumaterialien benützt wird. Es wird durch das ständige Klopfen, Hämmern und Rufen der Unterricht bes ur Unmöglichkeit erschwert, aber auch Leben und Gesundheit der Schüler durch herabfallende Zeigelsteine gefährdet.

Die Gefertigten fragen daher die Herren Minsiter:

1. Was gedenkt der Herr Schulminister zu tun, um die eheste Unterbringung des deutschen Gymnasiums in einem baulich entsprechenden Hause durchzuführen? Ist er insbesonders bereit, dahin zu wirken, da die Übersiedlung in die Stephansgasse und der Aufbau eines neuen Stockwerkes in diesem Gebäude unverzüglich in Angriff genommen wird?

2. Ist der Herr Postminister bereit, bis zur Efüllung der ad 1 erhobenen Forderung dafür Sorge zu tragen, da der Unterrichtsbetrieb in der Heinrichsgasse nicht gestört wird?

Prag, den 15. März 1928.