Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Hackenberga, Schäfera a soudr. min. školství a národní osvěty a min. pošt a telegrafů o nesnesitelných stavebních poměrech německého gymnasia v Praze II.,

II. posl. Katze a soudruhů min. školství a národní osvěty o zrušení německé školní expositury v Grünu, patřící k obecné škole v Lobzech (okres falknovský),

III. posl. Kurťáka a druhů min. vnitra o "rozsudku" sevljušského okresního úřadu (na Podkarp. Rusi) ve věci Michala Severa, zemědělce z Velké Kopani,

IV. posl Kurťáka a durhů min. vnitra o bezdůvodném trestání ruských zemědělců,

V. posl. Kurťáka a druhů min. vnitra o nezákonitém pronásledování členů strany Autonomního zemědělského svazu četnictvem a politickými úřady na Podkarpatské Rusi,

VI. posl. Krťáka a druhů vládě o protistátních činech poslance Augustina Štefana, spáchaných v cizině v letech 1919 až 1924 proti Československé republice,

VII. posl. dra E. Schollicha a druhů min. školství a národní osvěty o odnětí státní podpory časopisu "Buch und Volk",

VIII. posl. Matznera a druhů min. spravedlnosti, jak justiční správa zachází se zmrzačelým Rudolfem Gebauerem ze Životic,

IX. posl Weberové a druhů min. školství a národní osvěty o zrušení německé školní expositury v Grünu, patřící k obecné škole v Lobzech (okres falknovský),

X. posl Prokeše a soudr. min. školství a národní osvěty, že učitel náboženství P. Alois Hřivnacký na měšť. škole Masarykově v Bílovci zneužívá vyučování náboženství k politické agitaci,

XI. posl. Riedla, Langra, Knejzlíka, Sladkého a druhů min. veř. zdravotnictví a soc. péče o sociální péči o dítě na Moravě,

XII. posl. Práška, Knejzlíka, Sladkého a druhů min. vnitra, veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, průmyslu, obchodu a živností a školství a národní osvěty o nepřípustném jednání římskokatolického faráře Hubáčka v Sedlci na dráze Wilsonově,

XIII. posl. Prokeše, Chalupníka, Brožíka a soudr. min. veř. prací o častých úrazech na dolech ostravsko-karvínských,

XIV. posl. Knirsche a druhů min. národní obrany, jak členové odvodní komise nakládají s muži povinnými odvodem,

XV. posl. dra Koberga a druhů min. soc. péče o prosebních dopisech Československého Červeného Kříže v Cukmantlu u Teplic-Šanova,

Německé gymnasium v Jindřišské ulici v Praze jest již několik let velmi špatně umístěno. Dosud ještě nebylo přestěhováno do školní budovy ve Štěpánské ulici, ačkoliv to bylo již dávno slíbeno, neboť tabáková režie onu budovu stále ještě úplně nevyklidila. Také se ještě ani nezačalo s nástavbou poschodí, kterého by bylo naléhavě třeba, uvážíme-li silnou docházku do nynějšího ústavu se 16 třídami.

Zatím se však poměry v Jindřišské ulici staly již nesnesitelné, takže vyučování jest nejen těžce ohroženo, nýbrž téměř znemožněno. Ministerstvo pošt a telegrafů, které má budovu v Jindřišské ulici, smí totiž mezi vyučováním kolem traktu této budovy stavěti, při čemž se dvora, přes který musí žáci choditi, užívá jako skládky pro štěrk a stavební hmoty. Stálým klepáním, tlučením a voláním se vyučování téměř úplně znemožňuje, ale také život a zdraví žáků jsou ohroženy padajícími cihlami.

Podepsaní táží se tedy pánů ministrů:

1. Co zamýšlí pan ministr školství učiniti, aby co nejdříve umístil německé gymnasium v budově stavebně vyhovující? Jest zvláště ochoten postarati se, aby neprodleně započalo stěhování do Štěpánské ulice a nástavba nového poschodí na tuto budovu?

2. Jest pan ministr pošt ochoten, dokud nebude splněn požadavek vznesený ad 1., postarati se, aby vyučování v Jindřišské ulici nebylo rušeno?

V Praze dne 15. března 1928.

Výnosem presidia zemské školní rady v Praze, ze dne 27. dubna 1925, čís. 727, byla expositura obecné školy v Lobzech se sídlem v Grünu (okrese falknovském) zrušena pro nepatrný počet dětí. Ministerstvo školství a národní osvěty zamítlo stížnost místní školní rady výnosem ze dne 20. ledna 1926, číslo 4638/I-26 s odůvodněním ťže při místním šetření dne 26. března 1892 pro zřízení této expositury nebyly zjištěny takové okolnosti, které by cestu do školy znemožňovaly trvale a že tedy předseda zemské školní rady byl oprávněn zrušiti exposituru trvající po celý rok, pro níž ani při jejích zřízení nebyly dány podmínky vyžadované zákonem. Že se komunikační poměry od té doby nezhoršily, dokazuje zpráva četnické stanice ze dne 16. července 1925, č. 421, podle níž se i v zimě při sněhových závějích vždy najde volná cesta, po které lze jít z Grünu do Lobz a zpět.Ť

Na stížnost, kterou proti tomu podala místní školní rada v Lobzech, bylo toto rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. Soud rozhodl, že ve tvrzení ministerstva vnitra, že již roku 1892, když byla zřizována expositura, nebyly zde zákonné předpoklady a že již z toho důvodu jest zrušení oprávněné, spočívá nezákonnost, neboť někdejším zřízením expositury nastala mezi stranami res judicata a ministerstvo není nyní povoláno ani po stránce právní ani skutečné znovu přezkoumávati, zda byly splněny někdejší podmínky pro zřízení expositury. Vzhledem k této nezákonnosti neshledal soud nutným, zabývati se zprávou četnictva, na níž se zakládá část naříkaného rozhodnutí.

I když nejvyšší správní soud neshledal nutným zabývati se zprávou četnictva, musí to učiniti tím spíše úřad, na němž spočívá odpovědnost za bezvadnou činnost státních školních úřadů. Neboť právě u této zprávy zjistili jsme přímo neslýchaný postup ministerstva školství a národní osvěty.

Nahlédnutím do spisů při projednávání sporu u nejvyššího správního soudu jsme zjistili, že tvrzení naříkaného rozhodnutí, že velitelství četnické stanice ve Falknově označilo dne 16. července 1925 spojovací cestu mezi Lobzy a Grünem za schůdnou, jest úplně nesprávné a v rozporu se spisy. Četnictvo právě naopak podalo tuto zprávu: ťPočátkem listopadu dostavují se často velké sněhové závěje. Cesta jest v zimě velmi špatně schůdná. Závěje nabývají často velkého rozsahu, často jsou přes metr hluboké. Žáci mohli by po cestě choditi jen od dubna do října, od listopadu do dubna bylo by to však spojeno s obtížemi, atd.Ť

Tímto tvrzením provinilo se ministerstvo školství a národní osvěty naprosto neodpovědným podvržením nesprávného stavu věcí.

Tím bylo prokázáno, že ministerstvo školství a národní osvěty neštítí se ani falšování, jde-li o poškození německého školství jehož ochrana by mu vlastně příslušela jako nejvyššímu školnímu úřadu.

Podepsaní táží se tedy pana ministra školství a národní osvěty:

1. Ví o této věci a jest ochoten podati podepsaným výstižnou zprávu, která by objasnila tuto věc a postup ministerstva.

2. Jest ochoten pohnati k náležité odpovědnosti úředníka, který se provinil tímto podvržením.

V Praze dne 13. března 1928.

Sevljušský okresní úřad svým rozsudkem ze dne 27. února 1928 pod č. 654 přest. ai 28 odsoudil Michala Severu, zemědělce z Velké Kopani pro přestupek, že chytil zajíce náležejícího Václavu Kohoutovi, a potrestal ho pokutou 200 Kč a odsoudil ho k náhradě škody 50 Kč.

Tento rozsudek okresního úřadu jest příznačný pro soudní řízení tohoto okresního úřadu. Faktem jest, že zemědělec Michal Severa chránil svou zahradu, kde mu divocí zajíci neustále působili škodu. Faktem jest, že se železnými vidlemi hlídal svou zahradu a těmito vidlemi zabil zajíce, neboť pušky nemá a ani nemá povolení míti pušku. Chránil svůj majetek jak mohl.

Václav Kohout, český notářský písař, jest nájemcem honitby v obci Velká Kopaňa. Když dne 19. února t. r. četníci potloukli lidi ve Velké Kopani, Václav Kohout podal žalobu proti Michalovi Severovi, že zabil jeho zajíce. Jest zřejmo, že teror četníků a úředníků proti členům Autonomního zemědělského svazu užívá i případu divokého zajíce, aby poctivý ruský zemědělec byl potrestán.

Jest pan ministr ochoten učiniti opatření, aby se okresní úřad přestal říditi politickou nenávistí a nespravedlivými tresty neterorisoval nevinný ruský lid?

V Praze dne 14. března 1928.

Níže podepsaný poslanec Ivan Kurťák přijel do obce Zolotareva (okres hustský) v měsíci říjnu 1927 před obecními volbami a mluvil tam se členy Autonomního zemědělského svazu, čekajícími před kostelem na nešpory.

Druhého dne dostavili se do obce četníci a zapsali si lidi, o nichž se domnívali, že mluvili se svým poslancem Kurťákem. Okresní úřad v Hustu obeslal asi 40 nevinných ruských lidí k vyšetřování a potrestal je pokutou 30-40 Kč, že ťúčastnili se nepovolené schůze.Ť

Ačkoliv poslanec Kurťák nekonal žádné schůze, okresní úřad na bezvýznamné oznámení četnictva považoval za odůvodněno potrestati nevinné lidi. Ale okresní úřad potrestal i ty, kdož u kostela nebyli a s Kurťákem nemluvili. jsou to: Vasil Dochanič Šoňka, Ivan Slava Miťuk a Petr Dochanič Melnik, kteří toho dne vůbec nebyli doma v Zolotarevu. Byli potrestáni pokutou po 30 Kč.

Jest pan ministr ochoten učiniti opatření, aby okresní úřad v Hustu nedbal lehkomyslných oznámení, neřídil se politickou nenávistí, nýbrž přísně zachovával zákony a neomezoval svobodné působnosti členů Národního shromáždění?

V Praze dne 14. března 1928.

V obci Veliká Kopaňa (v sevljušském okrese) byly volby do obecního zastupitelstva rozepsány na 26. února tohoto roku. Před volbami podepsaný poslanec Ivan Kurťak dne 19. února ve Veliké Kopani veřejnou předvolební schůzi strany. Schůze se konala ve 4 hod. odpoledne. Na chůzi byl úplný klid a pořádek. Když poslanec Kurťák ukončil svou řeč, tajemník strany Autonomního zemědělského svazu Ivan Brodij pronesl řeč, při níž intervenující úředník okresního úřadu schůzi rozpustil.

Po rozpuštění schůze zástup lidu se rozešel ruští zemědělci šli ve skupinách domů. Když lidé byli již na 200-300 kroků od místa, kde se schůze konala, ukázali se za nimi četníci a volajíce běžte, běžte začali zezadu bíti nevinné zemědělce pendreky a puškami. Četníci: strážmistr Berger, četník Žorna a četník Tašek částečně poranili, čstečně pak potloukli Michal Severu, Vasila Furika, Michala Dorohija, Ivana Palucha, Michala Svico, Michala Severu staršího, Fedora Boru, Jiřího Špaka, řádné rolníky ve věku od 45 do 70 let.

Potlučení podali žalobu k soudu a poslanec Kurťák podal stížnost proti četníkům pro překročení úřední moci zemskému četnickému velitelství v Užhorodě. Dne 21. února dostavil se do obce četnický kapitán, aby provedl vyšetřování, ale prohlásil rolníkům Ivanovi Sěrkovi a Jiřímu Pilipovi (kteří také byli potlučeni), že je škoda, že jste nedostali od četníků více bití.

Po tomto teroru četníků poslanec Ivan Kurťák dostavil se do obce dne 20. února a sepsal zápis s potlučenými rolníky, s nimiž mluvil v domě Ondřeje Furika, rolníka Sevljušský okresní úřad místo aby zakročil proti násilí četníků, obeslal na 6. března 17 rolníků k vyšetřování a s odůvodněním, že neposlechli příkazu četnictva, aby odešli s místa schůze, potrestal Vasila Furika, Jiřího Špaka, Ivana Sěrko, Jiřího Furika, Michala Fedoraniče, Fedora Čarku, Michala Furika, každého třídením uzamčeníma pokutou po 100 Kč. Jiřího Čarku, Jiřího Pilipa, Michala Ševeru mladšího, Michala Dorohija, Fedora Boru, Michala Ševeru staršího, Ondřeje Furika, Vasila Furika, Ivana Pavlucha, Vasila Čepeša potrestal pětidenním uzamčením a pokutou po 100 Kč, Michala Ševeru 15denním uzamčením a pokutou 200 Kč, a Ondřeje Furika 10denním uzamčením a pokutou 200 Kč s odůvodněním, že neposlechli příkazu četnictva při rozpuštění schůze a že dne 20. února účastnili se nedovolené schůze, konané poslancem Kurťákem v domě Ondřeje Furika.

Veškeré dovozování okresního úřadu jest lživé, naprosto s pravdou nesouhlasí. Především na veřejné schůzi dne 19. února lid opustil místo schůze, jakmile byla rozpuštěna. Četníci dostavili se později, když se lidé již rozešli a četníci bili nevinné lidi tlačíce je do ulice na 200-300 kroků od místa schůze. Za druhé poslanec Kurťák dne 20. února nekonal žádné schůze, nýbrž pouze v domě Ondřeje Furika vyslechl potlučené a sepsal zápis. Důvěrnou poradu může konati se svými voliči každý poslanec.

Okresní úřad potrestal i ty, kdož - na příklad Jiří Čarka a Jiří Pilip - ani nebyli v domě Ondřeje Furika.

Nepřátelské chování okresního úřadu sevljušského proti straně Autonomního zemědělského svazu viděli jsme již před obecními volbami v říjnu 1927, když nedovolil konati schůze v Černém Ardově, Tekehaze, Kiralyhaze, Veriači, rozpustil velkou schůzi v Čyngavě a potrestal účastníky schůze, aby takto terorisoval ruský lid. To učinil okresní úřad i nyní ve Veliké Kopani. Účelem bylo zeslabiti a postrašiti autonomisty, aby se tím pomohlo české agrární straně.

Podle svrchu uvedených faktů tážeme se:

Je-li pan ministr vnitra ochoten odpověděti, považuje-li násilí četníků ve Veliké Kopani dne 19. února t. r. za přípustné, považuje-li jednání okresního úřadu jako policejního soudu za zákonité a zamýšlí-li ministerstvo provésti přísné vyšetřování tohoto teroru?

V Praze dne 14. března 1928.

Jest všeobecně známo, že dr. Augustin Štefan, jenž nyní členem poslanecké sněmovny Národního shromáždění Československé republiky, byl od 22. března 1919 do 15. srpna 1919 komunistickým lidovým komisařem a členem vlády neblahé paměti Bély Kuna v Budapešti. Známo jest i to, že dr. Augustin Štefan v květnu 1919 jako komunistický lidový komisař organisoval z podkarpatských Rusů rudou brigádu, a to tehdy, kdy se již Podkarpatská Rus připojila k Československé republice podle rozhodnutí Centrální ruské národní rady ze dne 8. května 1919. Tato rudá brigáda bojovala proti vojsku Československé republiky v bojích v roce 1919 u Čopu, Miškovců atd.

Známo jest i to, že dr. Augustin Štefan, když Rumuni v srpnu 1919 svrhli v Maďarsku komunistickou vládu, utekl do Polska a tam v Haliči žil až do dubna 1925. Dr. Augustin Štefan místo aby se vrátil po podepsání saint-germainské mírové smlouvy na Podkarpatskou Rus, to jest do Československé republiky, organisoval v Polsku a to v Krakově maďarskou brigádu a politicky, diplomaticky a vojensky pracoval v cizině, jakož i v obvodu Československé republiky, aby Podkarpatská Rus jako nedílná součást Československé republiky byla odtržena a znovu připojena k Maďarsku.

Proti působnosti dr. Augustina Štefana vláda a úřady Československé republiky učinily v letech 1919-1924 všechna opatření, agenti a pomocníci dr. Štefana byli přísně pronásledováni, někteří z nich byli chyceni a přísně podle zákona potrestáni. Na příklad kněz Ondřej Fankovič a jeho druhové byli odsouzeni do žaláře v trestním procesu, jenž se vedl proti nim před užhorodskou sedrií a košickou tabulí v roce 1923 pod číslem B 2563 z roku 1923. Byli potrestáni podle zákona na ochranu republiky jako pomocníci dr. Augustina Štefana pro zločin proti celistvosti Československé republiky.

Jest známo, že sestra dr. Augustina Štefana, jež byla v roce 1919 a následujících ve službě Štefana jako kurýrka, byla českými úřady chycena a soudními úřady odsouzena za zločin proti státu a jest nyní v ženské trestnici na Borech.

Polská republika, která poskytla útulek dr. Augustinu Štefanovi a jeho soudruhům, jen na opětovná zakročení vlády Československé republiky učinila přítrž činností dr. Augustina Štefana, namířené proti Československé republice i jeho legii.

Dr. Augusti Štefan, když s počátkem roku 1925 viděl, že jeho nepřátelská práce proti Československé republice jest marná a když financování z ciziny přestalo, obrátil se prosbou na presidenta naší republiky a prosil o milost. Avšak amnestie dosud dr. Augustinu Štefanovi udělena nebyla. Přes to, že se dr. Augustin Štefan vrátil v dubnu roku 1925 na Podkarpatskou Rus a dosud neodpovídal za své protistátní činy, ani soudní úřady ho nepohnaly k odpovědnosti.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n. ustanovuje: Kdo se pokusí část území republiky odtrhnouti a přivtěliti k cizímu státu (§ 1) nebo kdo k témuž konci vejde ve styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními (§ 2) páše hrdelní zločin, trestaný těžkým žalářem. Přes to vidíme, že ačkoliv někteří agenti a pomocníci dr. Augustina Štefana byli chyceni a přísně potrestáni, vůdce protičeské legie a akce, hlavní vinník potrestán nebyl. Dr. Augustin Štefan stal se dokonce s pomocí republikánské zemědělské strany členem Národního shromáždění Československé republiky.

Se zřetelem na to, že dr. Augustin Štefan pracoval v cizině proti Československé republice v době, kdy saint-germainská mírová smlouva byla již podepsána a Podkarpatská Rus se stala nedílnou součástí Československé republiky dále se zřetelem na to, že se v poslední době noviny zabývají protistátními zločiny dr. Augustina Štefana, tážeme se vlády:

1. je-li vláda ochota učiniti opatření, aby protistátní činy poslance dr Augustina Štefana byly bez odkladu vyšetřeny a odevzdány státnímu zastupitelství?

2. Je-li vláda ochotna oznámiti poslanecké sněmovně spisy politických a policejních úřadů jakož i propagačního oddělení ministerstva národní obrany, jež obsahují důkazy o protistátní činnosti dr. Augustina Štefana a jeho druhů?

3. Je-li vláda ochotna vysvětliti, proč nebylo zavedeno proti dr. Augustinu Štefanovi po jeho návratu z Polska trestní vyšetřování bez zřetele na to, že prosil o amnestii?

4. Považuje-li vláda v zájmu autority sněmovny a vůbec v zájmu všeobecné mravnosti, aby dr. Augustin Štefan po své šestileté protistátní činnosti byl členem Národního shromáždění Československé republiky?

V Praze dne 14. března 1928.

Z posledního oběžníku zvláštního výboru pro veškerou osvětovou činnost v Teplicích-Šanově vysvítá, že ministerstvo školství a národní osvěty zastavilo podporu dosavadnímu časopisu Buch und Volk a že profesora Otto Dreyhausena v Teplicích - Šanově pověřilo redakcí nového časopisu stejného určení, jenž nepochybně má převzíti dosavadní funkci časopisu Buch und Volk v okresních, městských a místních vzdělávacích odborech.

Náhlého odnětí státní podpory časopisu Buch und Volk bez uvedení důvodů nelze si vysvětliti, poněvadž tento časopis byl veden úplně nestranně, svou jakostí došel uznání rozhodujících domácích a dokonce i cizozemských vrstev a odborníků na mezinárodních sjezdech. Projevoval pokrok domácího knihovnictví a mnoha praktickými pokyny podporoval činnost knihovníků a tím velice přispěl k úspěšnému rozvoji knihovnictví v republice.

Především vyžaduje naléhavě vysvětlení, proč ministerstvo školství a národní osvěty pověřilo redakcí nového časopisu profesora Dreyhausena, proti němuž, jak jest všeobecně známo, jest převážná většina osvětových sborů, jehož schopnost povolané odborné kruhy často veřejně popíraly, jehož činnosti odborné časopisy a deníky vášnivě potíraly a o němž odborníci a žáci všeobecně vědí, že jako učitel na knihovnických kursech v knihovnické škole selhal. O tom všem nemůže nevěděti ani ministerstvo školství a národní osvěty. Tím nápadnější jest tedy, že ministerstvo hned poskytuje peněžní podporu novému časopisu, jejž chce vydávati profesor Dreyhausen, tuto podporu však odnímá mimořádně dobře vedenému, obsahově výtečnému časopisu Buch und Volk.

Německá veřejnost má právo vyžadovati jasno v této tak důležité věci a proto se podepsaní táží pana ministra školství a národní osvěty:

1. Víte o těchto událostech?

2. Jak bylo odůvodněno odnětí podpory časopisu Buch und Volk?

3. Jak se stalo, že tato podpora byla slíbena časopisu, jejž má založiti profesor Dreyhausen?

4. Na čí rozkaz byla tato podpora odňata a nově přikázána a byly o této věci slyšeny příslušné německé odborné kruhy? Byl dotázán německý inspektor knihovnictví?

5. Jest pan ministr ochoten činiti příště všechna taková a podobná opatření jen po slyšení příslušných německých odborných kruhů?

V Praze dne 29. února 1928.

Rudolf Gebauer, nyní v Životicích v okrese bruntálském, byl v roce 1926 ve vyšetřovací vazbě u opavského zemského soudu. Jako chovanec věznice musil jako malířský pomocník na rozkaz ředitele věznice vykonávati malířské práce v budově opavského zemského soudu.

Gebauer když již více než týden vykonával uložené práce, dne 30. srpna 1926 zřítil se bez své viny z druhého patra do přízemku soudní budovy, poněvadž se zlomil žebřík, jenž mu byl poskytnut. Tímto úrazem způsobil sit těžká zranění na těle, uvedená ve vysvědčení, jehož opis jest přiložen.

Od 30. srpna do 23. prosince byl Gebauer ošetřován v opavské zemské nemocnici a když jeho zranění byla vyléčena, byl propuštěn jako mrzák. Než byl přijat do městského chorobince dne 8. ledna 1927, přespával ve stodole u Opavy. Dne 4. března 1927 zůstal jmenovaný zase bez přístřeší, poněvadž justiční správa zastavila všelikou výplatu útrat na jeho vydržování a zdráhala se je platiti.

Teprve později dostal Gebauer jednorázovou částku 600 Kč, ale teprve tehdy, když se svým podpisem zavázal, že nebude činiti dalších nároků.

Těchto 600 Kč užil jmenovaný k zakoupení reklamního vozíku, jímž si chtěl vydělávati na živobytí, ale pro své zmrzačení musil se vzdáti i tohoto úmyslu.

Gebauer byl pak dne 2. února 1928 zatčen pro žebrotu a za to odsouzen na 14 dní vězení, zostřeného posty a opavské policejní ředitelství vykázalo ho do Životic u Opavy, kde od roku 1897 nepřetržitě přebýval.

Všude, kde se jmenovaný jen pokusí zachrániti se před úplnou zkázou, nachází hluché uši nebo se mu říká Byl jste již trestán.

Podle výměru presidia opavského zemského soudu ze dne 2. března 1927, č. 1006 bylo mu zasláno rozhodnutí justiční správy ze dne 10. února 1927, č. 3764, jímž jeho nároky, aby mu byl poskytnut nepatrný důchod 240 Kč měsíčně, byly zamítnuty.

Rovněž byla zamítnuta jeho žádost ministrovi spravedlnosti ze dne 27. května 1927, kterou se snažil dosíci nového vyšetření tohoto případu nezávadnou komisí.

Se zřetelem na to, že v tomto případě jde o úplně nemajetného člověka, jenž se nyní stal úplným mrzákem a proto zasluhuje politování, a jemuž se úraz stal ve službách justiční správy a jejž se neostýchali nemorálním způsobem, když se mu jeho neštěstí stalo ani donutiti k tomu, aby se spokojil směšně nepatrnou částkou 600 Kč a jenž musil prohlásiti, že se pro příště vzdává všech nároků, táží se podepsaní pana ministra:

Jest ochoten ještě jednou dáti důkladně vyšetřiti věc Rudolfa Gebauera?

Jest dále ochoten přihlížeje k lidské stránce této věci co nejdříve učinit opatření, aby bylo postaráno o Gebauerovu existenci?

V Praze dne 16. března 1928.