II. volební období. | 5. zasedání. |
I. posl. Matznera a druhů min. vnitra o vyvlastnění
selských pozemků v Bruntále a Špilendorfu
na zřízení střelnice,
II. posl. Buřívala, Procházky, dra Uhlíře,
Bergmanna a druhů min. předsedovi a min. financí
o zařazení města Hradce Králové
do vyšší třídy činovného,
III. posl. Krebse a druhů min. pošt a telegrafů,
že ve městě Nýrsku u Plzně byly
sňaty poštovní schránky,
IV. posl. Dra Schollicha a druhů min. školství
a nár. osvěty o neuvěřitelném
postupu gymnasiálního ředitele dra Bindera
z Opavy při ztrátě třídní
knihy,
V. posl. Krebse a druhů min. financí a min. pro
věci zahraniční o státních
výdajích na ruské a ukrajinské uprchlíky
v Československé republice,
VI. posl. Krebse a druhů min. pro věci zahraniční
o státním občanství československých
státních občanů v německé
říši,
VII. posl. Krebse a druhů min. železnic o jízdních
řádech československých státních
drah, vyvěšených v říšskoněmeckých
pohraničních stanicích.
Časopis ťDeutsche ZeitungŤ vydávaný
v Bruntále, uveřejnil v č. 94,
ročník 47 článek s nadpisem ťStřelnice
pro pěchotu v BruntáleŤ, který
bruntálská okresní politická správa
dne 30. Listopadu 1927 úplně zabavila s odůvodněním
ťže v tomto článku jsou zlehčována
úřední nařízení a vojsko
viněno z nečestného jednání,
takže jest ve veřejném mínění
v opovržení a snižováno.Ť
Onen článek zněl takto:
ťStřelnice pro pěchotu v Bruntále.
O tomto zcela zvláštním případu
psali jsme již několikráte. Jest k nevíře,
s jakou tvrdošijností trvá vojenská
správa na tomto projektu. Není přece možno,
aby zde rozhodovaly důvody strategické. Či
domnívá se naše armáda, že střelnice
pro pěchotu v Bruntále zadrží vpád
německého vojska, který neustále straší
v šílených představách v hlavách
československé generality? Či domnívá
se naše nejvyšší vojenské vedení,
že se prvé vlny německé pěchoty
zhroutí na této střelnici? Spíše
to působí takovým dojmem, jako by střelnice
pro pěchotu v Bruntále měla sloužiti
ani ne tak účelům praktickým, jako
národně-šovinistickým.
Právě Bruntál musí míti střelnici,
ačkoliv střelnice v Branticích jest
jen 16 km vzdálena. Vojenská správa má
asi mnoho peněz, může-li zřizovati na
každých 16 km střelnici a poplatníci
musí býti vskutku poslušní mameluci,
dovolují-li, aby daně byly tak vyhazovány
z okna a naši poslanci, ať jsou vládě
nakloněni či nikoliv, jak se zdá, mají
jen jediné právo, na konci každého měsíce
si vybrati diety. Svědčí o tom opět
komise, která se v této věci sešla
v sobotu 5. t.m. Zástupci vojenské správy
prohlásili s chladným úsměvem:
ťže pozemek, na nějž erár uplatňuje
nárok, bude zcela prostě vyvlastněn, vlastně
již vyvlastněn jest. Že tedy v této
věci nelze již nic jiného dělati, že
věc jde svým chodem k úplnému
uskutečnění.Ť
To nazývají němečtí ministři
sedící ve vládě ťpozemkovou reformouŤ?
Vyvlastniti zcela prostě několika rolníkům,
kteří snad mají 40 až 50 jiter pozemků
a z výtěžku této půdy musí
žíti, tyto pozemky, aby posádka, která
jako náhradní prapor má často jen
100 pěšáků, kteří mají
býti vyučeni ve střelbě na ostro,
to se nazývá v naší republice ….
demokracie. Kdo ukradne špendlík, je zavřen,
kdo vyvlastní pozemky, jest v naší svobodné
republice - veleben.
Proti tomuto zřízení střelnice na
pozemcích obory podali znovu nejostřejší
protest zemědělci i panství a bruntálské
lovecké sdružení a hrozí -
Dva dny v týdnu má býti na těchto
polích stříleno. Zvolit den zůstává
vyhrazeno posádkovému velitelství. A nyní
se tážeme: Jak má na těchto polích
rolník pracovati při naší krátké
době pro osev a sklizeň? Kdy musí podati
žádost s prosbou, aby směl vstoupiti na
vlastní pozemek, a kdy musí objednati svůj
pohřeb, když mu zbloudilá koule - - vjede do
břicha, když pracuje mimo uzavřené území
na volném pozemku, který mu ještě zbyl?-?-?
Bude-li tato střelnice zřízena, bude možno
jíti po turistické stezce do Kunova jen s nebezpečím
života, poněvadž vede střeleckou čarou.
Lovecké a lesní chýže ležící
v oblasti onoho území jest nebezpečno
navštěvovati, a to vše zřizuje se jen
proto, aby zde bylo možno umístiti o několik
Čechů více, kteří mají
četnou rodinu, a naše německé město
Bruntál líčiti jako smíšené.
Kde jsou v tomto případě naši němečtí
ministři a němečtí, vládě
naklonění poslanci?Ť
Již ve své řeči, pronesené ve
sněmovně 1. Prosince 1927, poukázal jsem
na těžké škody, které jsou způsobovány
rolníkům bydlícím v drsné
horské krajině, kteří za nejtěžších
poměrů svážejí skrovnou žeň
z malého kousíčku půdy a kteří
jsou takto surově a nemilosrdně připravováni
o plody své práce, a to jen proto, aby se páni
důstojníci mohli věnovati velmi pohodlnému
zaměstnání.
Táži se pana ministra: Musí býti tato
střelnice zřízena uprostřed selských
hospodářství, kde více než 30
rolníkům těžce překáží
v jejich práci? Dále se táži pana
ministra, zda by se tato střelnice nedala zříditi
v zabraných lesích, kde nikdo nebude poškozován
ve výkonu svého povolání?
Jest pan ministr ochoten, aby se zabránilo rozčilení
obyvatelstva, způsobenému násilným
vyvlastněním pozemků, zrušiti vydaná
opatření a zachovati starý stav?
Zabavený článek velmi správně
charakterisuje tíži opatření, a očekávám
tedy, že zabavení bude zrušeno.
V Praze dne 12. prosince 1927
Město Hradec Králové bylo po rozumu zákona
č. 103 ze dne 26. června 1926, § 12 al 5 zařazeno
do skupiny míst C, poněvadž nečítá
počet obyvatel nad 25.000.
V posledních dnech prošla denním tiskem
zpráva tohoto znění:
ť180 rodin železničářů v Hradci
Králové bez přístřeší
. Zaměstnanci ředitelství drah, bydlící
v obecních domech v Hradci Králové,
byly obdařeni k vánocům velmi příjemně
tím, že obec zvýšila od 1. ledna 1928
v domech, postavených s 90% subvencí, poznovu
nájem o sto procent. Protože má Hradec Králové
činovné C (jako Slatiňany), převyšuje
nový nájem daleko činovné a nemohou
je zaměstnanci platit. Podle usnesení městské
rady královéhradecké, kdo nezaplatil k 1.
lednu 1928 nový nájem, obdrží soudní
výpověď. K takovým výsledkům
došli ti, kteří se dali zlákati krásnými
sliby a přesídlili do Hradce Králové.Ť
ťObec opatří 500 levných rodinných
bytů. Postaví vlastním nákladem budovu
pro ředitelství, postaví elektrickou dráhu
(na mostě jsou již koleje), opatří to
i ono,Ť sliboval zástupce městské rady
při jednání o podmínkách zřízení
ředitelství v Hradci Král. A po 9 létech?
Vlastní budovu ředitelství nemá a
tísní se dosud ve vojenských kasárnách.
Z nedostatku bytů 200 zaměstnanců ředitelství
drah úřaduje v Praze a neméně
než 50 jich do služby dojíždí, těm
pak, kteří nemohou přistoupiti na abnormálně
vysoký nájem v obecních domech, připravuje
městská rada soudní výpověď.
V Hradci Králové všechny sliby byly jenom
- chyby.Ť
Již před projednáváním zákona
poukazovali jsme ve zvláštním návrhu
na nutnost, aby Hradec Králové zařazen byl
do vyšší skupiny činovného do skupiny
B a zdůvodnili tento návrh tím, že Hradec
Králové usiluje o spojení se sousedními
obcemi, s nimiž má kulturní, hospodářské
a komunikační společenství a otázka
sloučení veleobce Králové-Hradecké
jest otázkou naléhavou a nutnou.
Upozorňujíce na § 12 (činovné)
al. 7 zákona, podle kterého výjimečně
mohou jednotlivé obce podle mimořádných
drahotních poměrů zařazeny býti
vládním nařízením do vyšší
skupiny míst, táží se podepsaní:
Jest pan ministerský předseda ochoten panu ministrovi
vnitra a ministrovi financí dáti pokyn, aby se vším
urychlením poměry v obci králové-hradecké
byly jednak prozkoumány a po zjištění
oněch příčin, které vedou k neobyčejnému
zdražování bytů, zařaditi zaměstnance
v Hradci Králové do vyšší
skupiny činovného?
V Praze dne 1. února 1928.
Po tři léta nemají ve městě
Nýrsku poštovní schránky. Byly kdysi
sňaty, poněvadž je poškodili nějací
pachatelé, kterých nelze zjistiti. Obyvatelé
města Nýrska pociťují jako těžké
zanedbávání svých zájmů,
že poštovní schránky jsou i dále
uschovány a že se veškeré obyvatelstvo
za činnost pachatelů nejen činí odpovědným,
nýbrž i poškozuje. Poněvadž nelze
trvale trpěti těchto poměrů a dostal
jsem četné stížnosti, táži
se pana ministra pošt a telegrafů:
1. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby ve městě
Nýrsku byly znovu vyvěšeny poštovní
schránky jako dříve?
2. Jest pan ministr ochoten dáti mi o tom co možná
brzy příslušnou odpověď?
V Praze dne 1. února 1928.
Opavské obyvatelstvo bylo v těchto dnech znepokojeno
a rozčileno neobyčejnou událostí,
a to z tohoto důvodu:
Ze 7. třídy německého státního
gymnasia zmizela třídní kniha a vyšetřováním
se nic nevypátralo. Podezření padlo ovšem
především na žáky této třídy,
ačkoliv pro čin sám nebylo dostatečného
důvodu a nebylo ani opěrného bodu pro přímé
obvinění toho či onoho žáka.
Při nejpřísnějším posuzování
této události muselo by se dojíti k názoru,
že jde o svévolný, nikoliv však zle myšlený
kousek mladické nevázanosti, jaké se ve školách
vždy přiházejí a - dokud překypující,
bujarý duch mládeže není ubit nesnášenlivou,
pokryteckou výchovu - budou se přiházeti
i příště. Skuteční vzdělavatelé
mládeže měli vždy pochopení pro
takovéto kousky a snažili se je omluviti.
Panu řediteli dru Binderovi zůstala vyhrazena řídká
sláva, že z této události učinil
ohromný zločin. Když se šetřením
nemohlo nic vypátrati, neporadiv se s učitelským
sborem ústavu a aniž v té věci
vyvolal usnesení, učinil zkrátka, - jest
to neuvěřitelné - na opavském policejním
ředitelství trestní oznámení
pro krádež státního majetku. To ihned
zahájilo nejpřísnější
vyšetřování, podrobilo gymnasisty 7.
třídy hrdelnému výslechu u policejního
ředitelství, některé drželo dokonce
několik hodin ve vazbě až do pozdních
hodin večerních společně s opilci
a desertery, při čemž bylo žákům,
ačkoliv jim nemohlo býti nic dokázáno,
spíláno nejsurovějšími výrazy,
jako chachaři a podobně.
Jest pochopitelné, že vzrušení rodičů
a veškerého vzdělaného obyvatelstva
v Opavě nad tímto činem bylo veliké
a úplné a projevilo se v živém
odporu proti řediteli dru Binderovi. Jeho postup se stanoviska
výchovného nelze naprosto omluviti, tím jest
také napříště nejen zkalen, nýbrž
dokonce znemožněn vzájemný dobrý
poměr, který má býti mezi školou
a rodiči, neboť rodiče musí příště
odmítnouti pracovati společně se ředitelem
drem Binderem, který ukázal tak málo porozumění
pro mládež a výchovné otázky.
Při tom dlužno se zmíniti o zajímavé
věci, že dr. Binder, a to je podivu hodné,
byl nedávno jmenován ředitelem opavského
německého státního gymnasia, ačkoliv
ho nikdo nenavrhl a ač byli čekatelé, kteří
měli na místo větší nárok.
Musily působiti zvláštní síly,
které jeho jmenování popoháněly
a dokázaly.
Podepsaní táží se nyní na základě
tohoto stavu věci pana ministra školství a
nár. osvěty:
1. Jest ochoten vylíčený případ
nestranně vyšetřiti a podati zprávu
o výsledku?
2. Pokládáte postup ředitele dra Bindera
se stanoviska výchovného za správný
nebo jako každý nepředpojatý vychovatel
mládeže souhlasíte s názorem, že
zde byl spáchán poklesek proti pedagogice, jejž
dlužno co nejostřeji odsouditi a který jasně
prokázal nezpůsobilost ředitele dra Bindera
pro tak odpovědné místo?
3. Pokládáte za správné, aby pan dr.
Binder byl neprodleně zproštěn svého
místa či, poněvadž spolupráce
mezi ním a rodiči v Opavě jest již
nemožná, má býti co nejdříve
přeložen na jiné místo?
V Praze dne 1. února 1928.
28. listopadu 1927 odpověděli na interpelaci zemřelého
posl. Josefa Patzela páni ministři financí,
věcí zahraničních a ministr školství
a národní osvěty a odpověď byla
v posl. sněmovně rozdána 26. ledna 1928,
tisk 1408/XIII. Z odpovědi na tuto interpelaci vysvítá,
že v polovici roku 1921 bylo ministerstvo zahraničních
věcí pověřeno usnesením ministerské
rady organisovati a prováděti pomoc ruským
a ukrajinským emigrantům, kteří uprchli
na půdu Československé republiky. Není
úkolem této interpelace, a nebylo ani úmyslem
zemřelého poslance Patzela, aby snad byl zhoršen
osud těchto politování hodných ruských
a ukrajinských uprchlíků nebo jim znemožněn
život.
Interpelanti jsou přesvědčeni o své
povinnosti hleděti k tomu, jak se nakládá
s penězi, zaplacenými poplatníky. Po
této stránce se domnívají, že
břemena na tyto uprchlíky nemá hraditi jednostranně
pouze ten či onen stát, nýbrž že
by bylo povinností výboru při Společnosti
národů (Výbor pro pomoc ruské a ukrajinské
emigraci u Společnosti národů), aby břemena
na tuto emigraci rozdělil stejnoměrně na
různé státy. Stojíme-li v zásadě
na stanovisku, že se politickým uprchlíkům
musí dostati práva asylu, a že emigrace v takovém
rozsahu, jako byla z bývalého ruského
státního území nebo jako řecká
emigrace ze státního území tureckého,
musí býti podporována také finančně,
pak jest nejen účelné, nýbrž
i logické, aby všechny státy Společnosti
národů přispívaly k nákladům
společné akce.
Proto také poslanec H. Krebs při projednávání
státního rozpočtu pro rok 1928 kritisoval
tuto položku v rozpočtu a přišel
s podnětem, aby ministerstvo pro věci zahraniční
zakročilo prostřednictvím Společnosti
národů a pomocné akce pro ruskou a ukrajinskou
emigraci při ní organisované, aby náklady
na tuto dobročinnou pomocnou akci byly rozděleny
na všechny státy ve Společnosti národů
poměrně.
Z odpovědi pana ministra financí a ministra
věcí zahraničních se dovídáme,
že tato pomocná akce byla původně myšlena
pro tyto uprchlíky pouze jako podpora ve studiích.
Poněvadž však od té doby, kdy stát
převzal pomocnou akci, uplynulo již přes sedm
let, lze předpokládati, že tato pomocná
akce bude prováděna i dále. Tím by
byl stát i nadále trvale zatížen částkou
přes 30 milionů.
Ze všech těchto důvodů tážeme
se pana ministra financí, pana ministra věcí
zahraničních a celé vlády:
1. Jest vláda ochotna prostřednictvím pana
ministra věcí zahraničních podati
Společnosti národů návrh, aby břemena
vzniklá z podpory ruských a ukrajinských
emigrantů a která ještě vzniknou, byla
poměrně rozdělena na státy sdružené
ve Společnosti národů?
2. Může vláda oznámiti, jak dlouho bude
ještě pomocná akce trvati?
V Praze dne 31. ledna 1928.
Mezi Československou republikou a německou říší
byla roku 1921 uzavřena vzájemná smlouva,
podle níž se obě vysoké smluvní
strany zavázaly, že udělí státní
občanství státním občanům
druhé strany jen tehdy, jestliže občané
žádající o udělení státního
občanství podají formální průkaz,
že byli propuštěni z dřívějšího
státního svazku. Až do uzavření
této vzájemné smlouvy udělovalo se
československým státním občanům
v Sasku, respektive v německé říši
státní občanství bez tohoto průkazu,
tj. bez propuštění z československého
státního svazku, a to stejným způsobem,
jak se dříve postupovalo při udělení
státního občanství rakousko-uherským
stáním občanům v německé
říši. Bývalí českoslovenští
státní občané, jimž bylo v době
od září 1919 do druhé polovice roku
1921 uděleno v Sasku státní občanství,
nebyli tedy sice propuštěni z československého
státního svazku, ale mají přece saské,
tj. říšskoněmecké státní
občanství. Jsou tedy nyní příslušníky
dvou různých států. To, že udělením
státního občanství v německé
říši tito lidé neztratili československého
státního občanství, jest zhoršeno
ještě tím, že československé
úřady žádají, aby tito lidé
vykonávali své povinnosti k československému
státu a na příklad je povolávají
i k vojenským službám atd.
Naproti tomu však pokud jde o práva těchto
lidí, stojí československé úřady
na docela jiném stanovisku, což se nejlépe
jeví v otázce péče o válečné
poškozence. V mnoha případech československé
úřady takovýmto lidem, kteří
dostali státní občanství před
rokem 1921 v německé říši,
kteří tedy podle názoru československých
úřadů přece zůstali československými
stáními občany, nejenom zastavily důchod
válečných poškozenců, nýbrž
od nich také žádají, aby vrátili
důchody, které jim byly vypláceny ještě
po udělení státního občanství.
Tento stav, že ministerstvo pro věci zahraniční
a vojenská správa pokládá tyto lidi
stále ještě za československé
státní občany, na druhé straně
však ministerstvo sociální péče,
vlastně zemský úřad pro péči
o válečné poškozence, je vylučuje
z práv příslušejících
československým státním občanům
vyžaduje naléhavě, aby se konečně
upravilo jak se má nakládati s těmito
lidmi, tak aby konečně byla učiněna
přítrž tomuto nestejnému jednání.
Tážeme se tedy pana ministra pro věci zahraniční:
Jest ochoten naříditi, aby pokud jde o názor
na státní občanství lidí, kteří
byli převzati v době od září
1919 do druhé polovice roku 1921 do státního
svazku německé říše, aniž
byli propuštěni ze státního svazku československého,
všechny československé státní
úřady postupovaly stejně?
V Praze dne 31. ledna 1928.
Rozličná ředitelství státních
drah zasílají říšským
ředitelstvím společností německých
říšských drah, ležícím
na hranicích Československé republiky, jízdní
řády československých státních
drah pro stanice ležící na říšskoněmeckém
území. Jak jsem mohl zjistiti, obracela se ředitelství
říšských drah několikráte
na příslušná československá
ředitelství státních drah se žádostí,
aby jízdní řády byly jim zasílány
nejen v českém státním jazyku,
nýbrž také v jazyku německém
(tedy dvoujazyčné). Československá
ředitelství stráních drah tomuto přání
dosud nevyhověla.
Poněvadž jízdních řádů
na říšskoněmeckých stanicích
v pohraničním území užívají
přirozeně převážnou většinou
němečtí cestující, bylo by
nejen v obchodním zájmu československých
státních drah, nýbrž i podle práva
vhodno, aby ředitelství československých
státních drah poskytovala i ředitelstvím
říšskoněmeckých železnic
českoněmecké jízdní řády,
užívané v německých územích
Československé republiky. Poněvadž i
československé železniční úřady
na říšskoněmeckých pohraničních
stanicích, např. v Brodu nad Lesy a v Haidmühle
kromě českého jazyka užívají
ovšem i německého, nelze pochopiti, proč
by i jízdní řády nemohly býti
vydány v českém a německém
jazyku.
Dále upozorňuji, že pražský vrchní
zemský soud na stížnost státního
příslušníka německé říše
pole § 7 jazykového zákona a čl. 96
jazykového nařízení ze dne 3. února
1926, č. 17 Sb. z. a n. rozhodl, že karlovarský
okresní soud jest povinen přijmouti revisi podanou
německým jazykem a podle zákona s ní
naložiti. V odůvodnění praví
se výslovně, že v tomto jazykovém
sporu jde o otázku, zdali cizincům přísluší
výhody ustanovené v § 2 jazykového zákona.
Poněvadž stěžovatel byl příslušníkem
německého jazyka, rozhodlo presidium vrchního
zemského soudu, že měl právo podati
svou revisi německy.
I když jazykového nařízení a
jazykového zákona lze ovšem užívati
jen na území Československé republiky,
zdá se mi přece, že podle smyslu toho nařízení
ani říšskoněmecké obecenstvo
používající železnic, nemá
na tom býti hůře po jazykové stránce,
než říšský Němec, jenž
u československého soudu hájí svoje
zájmy.
Ze všech uvedených důvodů táži
se pana ministra železnic:
1. Ví o tom, že zdejší ředitelstva
státních drah zasílají sousedním
ředitelstvím německých říšských
drah pouze jednojazyčné jízdní řády
v československém státním jazyku,
aby je vyvěsila?
2. Jest ochoten naříditi, aby příště
i říšskoněmeckým stanicím
stejně jako stanicím v německém
území Československé republiky byly
zasílány jízdní řády
v českém a německém jazyku?
V Praze dne 1. února 1928.
Die ťDeutsche ZeitungŤ Folge 94,
Jahrgang 47, herausgegeben zu Freudenthal, brachte einen Artikel
betitelt ťInfanterieschiessplatz in FreudenthalŤ, der
von der politischen Bezirksverwaltung in Freudenthal am 30. November
1927 vollständig beschlagnahmt wurde mit der Begründung:
ťweil in diesem Artikel behördliche Anordnungen herabgawürdigt
werden und das Militär unehrenhafter Handlung beschuldigt
wird, sodass es in der öffentlichen Meinung verächtlicht
und herabgesetzt wird.Ť
Der Artikel lautet:
ťInfanterieschiessplatz in Freudenthal.
Wir haben über diesen ganz besonderen
Fall schon einigemale berichtet. Es ist unglaublich, mit welcher
Starrköpfigkeit die Militärverwaltung an diesem Projekt
festhält. Es können doch unmöglich strategische
Gründe sein, die da mitsprechen. Glaubt denn unesere Armee,
dass der Infanterieschiessplatz in Freudenthal einen Einbruch
des deutschen Heeres, der in Wahnvorstellungen in den Köpfen
der tschechoslowakischen generalität immer spukt, aufhalten
werde? Glaubt denn unesere Oberste Heeresleitung, dass die ersten
Wellen der deutschen Infanterie an diesem Schützenstande
zusammenbrechen werden? Es hat unserer Meinung nach vielmehr den
Auschein, als sollte der Infanterieschiessplatz in Freudenthal
weniger praktischen als nationalchauvinistischen Zwecken dienen.
Ausgerechnet muss Frudenthal einen Schiessplatz
haben, wo die Schiesstätte Bransdorf genau 16 Kilometer entfernt
liegt. Die Militärverwaltung muss viel Geld besitzen, wenn
sie auf jede 16 Kilometer eine Schiesstätte zu errichten
in der Lage ist, und die Steuerträger müssen wahrhaftig
gehorsame Mamelucken sein, dass sie gestatten, dass die Steuergelder
so zum Fenster hinausgeworfen werden und unsere Abgeordneten,
ob sie regierungsfreundlich oder nicht sind, scheinen nur das
eine Recht zu haben, am Ende eines jeden Monates die Diäten
einzukassieren. - Das hat wieder die Kommission bewiesen, die
in obiger Angelegenheit am Samstag, den 5. D. M., zusammentrat.
Die Militärvertreter erklärten kaltlächelnd: dass
der Grund, den das Ärar beansprucht, ganz einfach enteignet
wird, beziehungsweise schon enteignet ist. Es lässt sich
also in dieser Sache nichts mehr machen, die Angelegenheit geht
ihren Weg bis zur Vollendung.
Das nennen die deutschen Minister, die in der
Regierung sitzen, ťBodenreformŤ!? Einigen Bauern, die
vielleicht 40 bis 50 Joch Grund haben und von dem Ertrag dieses
Bodens leben müssen, diesen ganz einfach zu enteignen, damit
eine Garnison, die als Ersatzbatailon oft nur hundert Infanteristen
zählt, denen das Scharfschiessen beizubringen ist, heisst
in unserer Republik …. Demokratie. - Wer eine Stecknadel
stiehlt, wird eingesperrt, wer Grund und Boden enteignet, wird
in unserer freien Republik - - gepriesen.
Die Landwirte sowohl die Herrschaft und die
Freudenthaler Jagdgesellschaft haben gegen diese Errichtung des
Schiessplatzes auf den Tiergartenfeldern nochmals schärfsten
Protest eingelegt, sie drohen, --
An zwei Tagen in der Woche soll auf diesen
Feldern geschossen werden. Die Wahl dr Tage bleibt dem Stationskommando
überlassen. - Jetzt fragen wir: Wann soll bei unserer beschränkten
Anbau- und Erntezeit der Landwirt auf diesen Feldern arbeiten?
Wann muss er das Bittgesuch einreichen um seinen Grund und Boden
betreten zu dürfen, und wann muss er sein Leichenbegängnis
bestellen, wenn ihm eine verirrte Kugel - -- in den Bauch fährt,
wenn er ausserhalb des abgesperrten Raumes eine Arbeit auf dem
noch übrig gebliebenen freien Grundstück verrichtet?-?-?
Durch die Errichtung dieses Schiessplatzes
wäre der Touristenweg nach Kunau, da derselbe in der Schusslinie
liegt, zu betreten nur mit Lebensgefahr verbunden. Die Jagd- und
Wladhütten, die im Bereich der bestrichenen Zone sich befinden,
sind zu betreten lebensgefährlich, und das alles wird nur
geschaffen, um einige Tschechen, die zahlreiche Familie haben,
mehr anzusiedeln, und um unserer deutschen Stadt Freudenthal ein
gemischtsprachiges Gepräge zu geben.
Wo bleiben in diesem Falle unsere deutschen
Minister und die deutschen, regierungsfreundlichen Abgeordneten?Ť
Schon in meiner Parlamentsrede am 1. Dezember
1927 verwies ich auf die schweren Schädigungen, die den in
rauher Gebirgslage wohnenden Bauern, die unter den schwierigsten
Verhältnissen dem kargen Boden spärliche Ernten abringen,
in solch roher und herzloser Weise um die Frucht ihrer Betätigung
gebracht werden nur zu dem Zwecke, dass die Herren Offiziere einer
recht bequemen Betätigung huldigen können.
Ich frage den Herrn Minister: muss dieser Schiessplatz
mitten auf Bauernwirschaften errichtet werden, wo über 30
Landwirte in ihrer Betätigung schwer behindert werden? Weiters
frage ich den Herrn Minister, lassen sich diese Schiessplätze
nicht in den beschlagnahmten Waldungen errichten, wo niemand in
der Ausübung seines Berufes geschädigt werden kann?
Ist der Herr Minister bereit, um die durch
die gewaltsame Enteignung hervorgerufrene Erregung der Bevölkerung
hintanzuhalten, die ergangenen Verfügungen aufzuheben und
den alten Zustand aufrecht zu erhalten?
Der beschlagnahmte Artikel kennzeichnet so
richtig die Schwere der Verfügung und ich erwarte die Aufhebung
und ich erwarte die Aufhebung der Beschlagnahme.
Prag, am 12.
Dezember 1927.
Seit 3 Jahren befinden sich in der Stadt Neuern
keine Briefkasten mehr. Dieselben wurden seinerzeit entfernt,
weil irgendwelche nicht feststellbaren Täter die Briefkasten
beschädigt hatten. Die Bewohner der Stadt Neuern empfinden
es als eine schwere Vernachlässigung ihrer Interessen, dass
die Postkasten weiterhin eingezogen bleiben und dass die gesamte
Bevölkerung für die Handlung dieser nicht feststellbaren
Täter nicht nur verantwortlich gemacht, sondern auch geschädigt
werde. Da diese Zustände nicht dauernd geduldet werden können
und zahlreiche Beschwerden bei mir eingelangt sind, stelle ich
an den Herrn Minister für Post- und Telegraphenwesen folgende
Anfrage:
1. Ist der Herr Minister bereit, zu verfügen,
dass die Postkasten in der Stadt Neuern wieder wie vor dem angebracht
werden?
2. Ist der Herr Minister bereit, mir möglichst
bald eine diesbzl. Antwort zukommen zu lassen?
Prag am 1.
Feber 1928.
Die Bevölkerung Troppaus wurde dieser
Tage durch ein ungewöhnliches Vorkommnis in Unruhe und Aufregung
versetzt, welche folgende Ursache hatte:
Aus des 7. Klasse des deutschen Staatsgymnasiums
war das Klassenbuch verschwunden und die darüber eingeleiteten
Erhebungen zeitigten kein Ergebnis. Der Verdacht richtete sich
natürlich zunächst gegen die Schüller dieser Klasse,
obwohl ein ausreichender Grund für die Tat selbst nicht vorlag
und ein Anhaltspunkt zur direkten Beschuldigung dieses oder jenes
Schüllers nicht gegeben war. Bei strengster Beurteilung dieses
Vorfalles musste man die Ansicht gewinnen, dass es sich um einen
mutwilligen, nicht böse gemeinten Streich jugendlichen Uebermutes
handelt, wie solche und ähnliche immer in Schulen vorgekommen
sind und - solange der überschäumende, frische Geist
der Jugend nicht durch eine unduldsame muckerische Erziehung ertötet
wird - auch in der Zukunft vorkommen werden. Wirkliche Jugendbildner
haben für solche Streiche immer ein Verständnis aufgebracht
und sie zu entschuldigen versucht.
Herrn Direktor Dr. Binder blieb der seltene
Ruhm vorbehalten, aus diesem Vorfall ein Staatsverbrechen zu machen.
Als die Erhebungen zu keinem Ergebnis führten, erstattete
er unglaublicherweise, ohne sich mit dem Lehrkörper der Anstalt
darüber zu beraten oder diesbezüglich einen Beschluss
fassen zu lassen, kurzerhand die Strafanzeige wegen Diebstahl
staatlichen Eigentums bei der Polizeidirektion in Troppau, welche
allsogleich die strengste Untersuchung einleitete, die Gymnasiasten
der 7. Klasse bei der Polizeidirektion einem hochnotpeinlichen
verhör unterzog, einige sogar stundenlang bis in die späten
Abendstunden zusammen mit Betrunkenen und Deserteuren in einem
Loche in Haft hielt und verhörte, wobei die Schüler,
obwohl ihnen nichts nachgewiesen werden konnte, mit den rohesten
Ausdrücken wie Chacharen u. ähnl. beschimpft wurden.
Es ist begreiflich, dass die Aufregung der
Eltern wie der gesamten gesitteten Bevölkerung in Troppau
ob dieses Vorgehens eine grosse und nachhaltige war und sich in
einem lebhaften Unwillen gegen den Direktor Binder äusserte.
Für sein Verhalten gibt es vom erziehlichen Standpunkte aus
keine Entschuldigung, damit ist auch das gegenseitige Einvernehmen,
das zwischen Schule und Elternhaus bestehen soll, in der Zukunft
nicht bloss getrübt, sondern sogar unmöglich gemacht,
da die Eltern es ablehnen müssen mit Direktor Binder, der
so wenig Verständnis für die Jugend und für Erziehungsfragen
bewiesen hat, fürderhin zusammenzuarbeiten. Interessant ist
hiebei zu erwähnen, dass Dr. Binder merkwürdigerweise
vor kurzem an das Troppauer deutsche Staatsgymnasium zum Direktor
ernannt wurde, obwohl er von keiner Stelle in Vorschlag gebracht
worden war, und anspruchsberechtigtere Anwärter vorhanden
waren. Es müssen besondere Kräfte im Spiele gewesen
sein, welche seine Ernennung betrieben und durchgesetzt haben.
Die Gefertigten fragen nun auf Grund dieses
Tatbestandes den Herrn Minister für Schulwesen und Volkskultur:
1. Sind Sie bereit, den geschilderten Vorfall
objektiv untersuchen zu lassen und über das Ergebnis zu berichten?
2. Halten Sie das Vorgehen des Direktors Binder
vom erziehlichen, Standpunkt für richtig oder neigen Sie
nicht gleichfalls wie jeder vorurteilsfreie Jugenderzieher zu
der Ansicht, dass hier ein schwerer, auf das schärfste zu
verurteilende Verstoss gegen die Erziehungslehre vorgekommen ist,
welcher die Unfähigkeit des Direktors Binder für eine
so verantwortungsvolle Stelle klar dargetan hat?
3. Halten Sie es für richtig, Herrn Dr.
Bindern unverzüglich seiner Stelle zu entheben oder ihm,
da ein Zusammenwirken zwischen ihm und den Eltern in Troppau nicht
mehr gegeben ist, ehestens auf eine andre Stelle zu versetzen?
Prag, am 1.
Feber 1928.