V Prostějově je na 160 továren, do nichž
pracuje na 10.000 domáckých a závodních
dělníků z různých okresů
sousedících s okresem prostějovským.
Pro špatné vlakové spojení dopravuje
toto dělnictvo na několika linkách státní
poštovní doprava autobusová. Proto, že
státní poštovní autobusy, které
musí bráti zřetel také na vlakové
spojení a poštu, nevyhovují zcela dopravě
domáckých a závodních dělníků
do továren a zpět, vyrostla zde také autobusová
doprava soukromá ve značných rozměrech.
Mimo to bývají státní auta tak přeplněna,
že lidé při dopravě často únavou
omdlévají. Předpisy o největším
počtu osob, jež mohou nasednouti, se vůbec
nedodržují, tak že často pro přeplnění
autobusu hrozí ohrožení životů
osob, které se přepravě státnímu
autobusu svěřují.
Z drahanské vysočiny je osobní doprava tak
čilá, že státní auta nemohla
stačiti dopravu tuto prováděti a okresní
politická správa uznala za nutno vydati několik
živnostenských listů k dopravě osob
autobusy z obcí ležících mimo linky
státních autobusů. Proto, že okresní
správní komise silničního výboru
na Plumlově následkem opravy silnice Plumlov - Ohrozím
uzavřela tuto silnici pro autobusy, musely autobusy jezditi
po silnici Plumlov - Prostějov, po níž vede
linka státního autobusu.
Poštovní správa státních autobusů
v Prostějově udává majitele autobusu
denně u politické správy, která pak
majitele těchto soukromých autobusů pokutuje.
Tento konkurenční nerovný boj, jejž
vede poštovní správa státních
autobusů s majiteli živností autobusových,
vyvrcholil v posledním týdnu v kritickou situaci,
tak že Okresní politická správa dala
zabaviti dva soukromé autobusy.
Toto opatření postihlo mnoho obcí, z nichž
dělnictvo nemůže se dostati s hotovou prací
do továren aneb z továren se surovinami domů.
Domácké dělnictvo jest následkem toho
na toto opatření státních orgánů
velmi rozezleno a svolává protestní schůze,
na nichž žádá nápravu. Podepsaným
zdá se nezákonným postup Okresní politické
správy v Prostějově, která ústy
pana vrchního komisaře Cagaše dala ku př.
majiteli autobusu Vrchovi autobus zabaviti, o čemž
pan vrchní komisař Cagaš, který zabavení
auta dne 21. ledna provedl, odepřel dáti písemné
rozhodnutí. Proto se podepsaní táží:
1. Ví pan ministr pošt a ministr vnitra o těchto
opatřeních podřízených orgánů?
2. Jsou oba páni ministři ochotni učiniti
opatření, aby dopravu domáckého dělnictva
mohly i soukromé autobusy, které mají k tomu
živnostenské oprávnění, nadále
prováděti?
V Praze dne 24. ledna 1928.
Časopis Čechoslovák přinesl 12. ledna
1928 tuto zprávu:
ťVe Zdounkách u Kroměříže
konal se první čsl. pohřeb. Zemřel
příslušník církve čsl.
br. František Fries a proto záleželo našim
odpůrcům na tom dokázati, že býti
dnes Čechoslovákem znamená počítati
s protivenstvím za živa i po smrti. Pro zemřelého
nebylo lze dostati ani pohřebního vozu, až
teprve na zakročení Sokola byl vůz dodán.
Ale to nebylo vše. Kaplan Alois Černý zaslal
duchovní správě čsl. následující
upozornění:
ťP.T. duchovnímu církve československé!
Farní úřad římsko-katolický
ve Zdounkách upozorňuje, že hřbitov
je majetkem církve římsko-katolické,
že není zvykem u hrobu jakýkoliv projev kromě
modliteb vykonávati, žádá tedy, aby
bylo vše dodrženo tak, aby nevznikly nějaké
nepříjemnosti.
Farní úřad ve Zdounkách, 21.XII. 1927.Ť
Aby nebylo třeba pohřební proslov předkládati
římské faře k ťcensuřeŤ
a aby nevznikly nepříjemnosti, vykonal duchovní
správce prostý obřad; proslovy a vzpomínky
na rozloučenou musely býti proneseny teprve za hřbitovními
vraty.
Toto stalo se příslušníku národní
církve československé v desátém
roce ťsvobodnéhoŤ národního života.
Druhý případ: dne 4. listopadu 1927 zemřela
v Domašíně všeobecně vážená
občanka Kateřina Šafránková,
vyznání československého. K žádosti
pozůstalých, aby vykopán byl pro tuto zemřelou
hrob na místě vhodném, tedy v běžném
pořadí, ustanovil p. římsko-katolický
farář Frant. Pašek v Domašíně
na konfesijním hřbitově v Domašíně
místo k pohřbení této zemřelé,
které jest určeno již od dávných
dob pro sebevrahy - tudíž místo nevhodné
- a přes protest na svém setrval. Na intervenci
členů rady starších z Vlašimě
církve čsl. dne 5. listopadu m.r. u správce
politické expositury ve Vlašimi bylo na protokolární
žádost faráři Paškovi písemně
nařízeno, aby respektoval zákon čís.
96 z roku 1925, aby zemřelá pohřbena byla
v běžné řadě hrobů, ježto
není na hřbitově v Domašíně
zvláštního oddělení pro církev
čsl., ač v Domašíně má
CČS přes 30 procent příslušníků.
Po doručení tohoto příkazu P. Paškovi,
vyjádřil se tento, že mu nemá kdo co
poroučet, ani žádný správce expositury
a že jiné místo neurčí.
Vzhledem k tomuto prohlášení intervenovali
ihned bři Mareš a Šafránek z Domašína
u správce politické expositury ve Vlašimi a
týž prohlásil vůči nim u přítomnosti
faráře Paška, že nařízení
dané, jako nezákonné odvolává,
že toto vydal pod dojmem a tlakem deputace, přemlouval,
nutil pozůstalého manžela Šafránka,
aby se s místem určeným spokojil. což
týž rozhodně odmítl s poukazem na jasný
zákon. Bratr Mareš a Šafránek opustili
úřad s tím, že všemi dovolenými
prostředky budou se zasazovati o respektování
zákona a intervenovali pak u p. správce okr. hejtmanství
v Benešově, kde se jim dostalo správného
poučení. Poněvadž pohřbení
zemřelé bylo velice naléhavé, bylo
působeno na pozůstalé, aby se s určeným
místem prozatím spokojili, aby pohřeb, ustanovený
na neděli 6. listopadu 1927 mohl býti vykonán,
k čemuž tito, ač velice neradi, svolili. Když
br. Mareš z Domašína dne 5. listopadu m.r., tedy
večer před pohřbem, vrátil se pozdě
večer domů po příjezdu z Benešova,
bylo mu rodinou oznámeno, že u něho byli dva
četníci z Vlašimi v plné zbroji na vyšetření,
zda snad nekopá hrob na jiném místě,
než na určeném římsko-katolickým
farářem Paškem, což ovšem vyvolalo
velkou nevoli a podivení nad jednáním úřadů
nadřízených, nehledě k tomu, že
příchodem četníků byla celá
rodina jeho velice zastrašena a zneklidněna. Pohřeb
konal se 6. listopadu m.r. o 4. hod. odpol. za ohromné,
v Domašíně nikdy nebývalé účasti
obecenstva a když tito zpozorovali, že četnická
hlídka stanice ve Vlašimi, sestávající
ze 4 mužů v plné zbroji, při tomto tak
vážném pietním výkonu má
dozor, zmocnilo se velké podivení přítomných.
Proč došlo k takovému zakročení
úřadů, v naší republice snad
ojedinělému, nemůžeme si nikterak vysvětliti,
vždyť nikdo nejednal protizákonně, naopak
pouze na ochranu zákona, nikdo nikoho k protizákonnému
jednání neštval a nebylo vůbec příčiny
k takovému drastickému jednání a zakročení
úřadů proti klidným občanům.
Upozorňujíce na porušení §u 10
zákona čís. 96 Sb. z. a n. z roku 1925 táží
se podepsaní:
1.) Jest pan předseda vlády ochoten dáti
co nejpřísněji vyšetřiti oba
uvedené zde případy a učiniti opatření,
aby se příště podobné případy
neopakovaly?
2.) Jest pan předseda vlády ochoten po vyšetření
případné vinníky potrestati?
V Praze dne 24. ledna 1928.
Jarem 1927 došly smlouvy nájemců restaurací
v Tatranské Lomnici na Štrbském plesu, na Sliači
a Lubochni. Restaurace tyto byly veřejně vypsány
a vydány byly k tomu účelu tiskem velmi těžké
podmínky nájemní. Na restaurace ty oferovalo
na 60 interesentů. Zásada veřejného
ofertního řízení byla však hrubě
porušena a restaurace zadány bez ohledu na nabízené
podmínky, bez ohledu na kapitálovou potenci a bez
ohledu na odbornou kvalifikaci. A tak se stalo, že ani jediný
z českých oferentů do restaurace státních
lázní na Slovensko se nedostal a že restaurace
zadány byly lidem vesměs nemajícím
pro vedení tak velkého podniku potřebných
zkušeností, ba dva z nich neměli vůbec
kvalifikace hostinské, a Štrbské pleso dostal
vyučený krejčí. Stalo se tak v době,
kdy se živě diskutovalo o vládním návrhu
zákona o průkazu způsobilosti při
hostinské živnosti, který také Národní
shromáždění přijalo. Pan ministr
byl upozorněn na nezákonnost tohoto podivného
ofertního řízení, odbyl prý
však upozornění odmítavě a velmi
resolutně.
Podle příslušných nájemních
podmínek, kterými byli čeští
oferenti přímo odstrašeni od četnější
účasti na ofertním řízení,
byl zavázán nájemce složiti kauci ve
výši jednoročního nájemného
nejpozději tři dny před podepsáním
smlouvy. Ve věci nájemce Štrbského plesa
však projevil správní sbor státních
lázní liknavost a nedbalost až zarážející.
Nájemci vydána byla smlouva, aniž kauci složil,
a povolovány mu nové a nové lhůty
k jejímu zaplacení, když jeho nabídky
záruky stříbrnými příbory
a pak vilou v Novém Smokovci byly odmítnuty. A jest
zajímavo, že tento nájemce měl po ruce
desetitisíce korun ihned po sezoně na nákladný
výlet autem do Španěl, ale kauci v tu dobu
zaplacenou ještě neměl.
Byla-li kauce zaplacena, byla zaplacena teprve někdy ke
konci roku 1927. Tento postup příčí
se naprosto opatrnému hospodaření, neboť
bylo obecně známo, že nový nájemce
pan Ossko se už svého času vyrovnal a své
šmahem české věřitele připravil
o velké statisíce.
Jak byl pan Ossko protežován ministerstvem, ukazuje
skutečnost, že dostal Štrbské pleso do
nájmu bez ohledu na výši své nabídky
a ještě i potom z tohoto obnosu bylo mu nájemné
sleveno, ačkoliv postavena mu byla ještě i
zvláštní hospoda u domu Jana Jiskry z Brandýsa
a ačkoliv převzal nově postavenou rozsáhlou
jídelnu na místě zbořené staré
jídelny Szentiványiho, zařízenou co
nejkomfortněji!
Podepsaní táží se pana ministra:
1.) Zda zná tento jednostranný postup při
zadávání restaurací státních
lázní na Slovensku?
2.) Zda zná, kdo ovlivňoval rozhodující
činitele v ministerstvu, aby postupovali způsobem,
který se příčí dobrým
mravům?
3.) Zda jest pan ministr ochoten vysvětliti nám,
proč byly tyto obchodní podniky takto zadány?
4.) Jest pan ministr ochoten učiniti opatření,
aby se příště postupovalo dle zásad
stanovených pro veřejné nabídkové
řízení?
V Praze dne 24. ledna 1928.
Již v interpelaci ze dne 13. prosince 1927, tisk č.
1392, dovozovali se poslanci S. Taub, E. de Witte a soudruzi,
že závady obecních rozpočtů,
na něž si stěžoval pan ministr financí,
způsobeny jsou především průtahy
při poukazování obecních přirážek.
Jak těžce jsou obce postiženy tímto poukazováním,
které se protahuje po měsíce, ba často
déle než celý rok, dokazuje to, že četné
obce nemohou nakonec vypláceti ani splatné požitky
svým zaměstnancům, poněvadž se
jim zadržují přirážky, které
jim patří. Abychom vyzvedli jen několik konkretních
příkladů, poukazujeme na to, že město
Stará Role již po měsíce nevyplácí
svým zaměstnancům požitků dne
1. každého měsíce napřed, nýbrž
ve splátkách během měsíce.
Týž stav nastal v obci Oseku v okrese duchcovském.
To rozmnožuje jen hojnost důkazů proti nynější
úpravě finančního hospodářství
samosprávných sborů a volá naléhavě,
aby zákon č. 77/1927, Sb. z. a n. byl novelován,
poněvadž jeho účinky úplně
znemožňují hospodářství
obcí a velice ohrožují existenci samosprávných
zaměstnanců.
Tážeme se tedy pana ministra:
1. Jest ochoten naříditi, aby splatné obecní
přirážky byly příště
obcím pravidelně poukazovány, a pečovati,
aby nedoplatky byly co nejdříve vyplaceny, aby obce
mohly řádně hospodařiti a zvláště
aby byly zajištěny nároky obecních zaměstnanců?
2. Zamýšlí pan ministr přikročiti
k brzké novelisaci zákona č. 77/1927 Sb.
z. a n.?
V Praze dne 24. ledna 1928.
Státní lázně v Tatrách byly
hojně navštěvovány drobným českým
lidem ze zemí historických a byly pořádány
celé vlakové výpravy do Tater.
Slavný správní sbor státních
lázní však radikálně tuto návštěvu
drobných českých lidí znemožnil
tím, že povolil novým nájemcům
zvýšení cen až o 50%, ačkoliv drahotní
poměry v krajích podtatranských neopravňovaly
a neopravňují vůbec ještě ani
dnes k nějakému zdražení oproti roku
1926, tím méně, že zejména na
Štrbském plese vlak přiveze zboží
až bezprostředně před samý sklep.
Ale není na tom dosti, že už při prvním
vstupu nových nájemců správní
sbor souhlasil s tímto nemírným a neodůvodněným
zdražením, on přistoupil ještě
k dalšímu druhu zdražování koncem
sezony.
Ukázalo se totiž, že většina hostů
na Štrbském plese nemohla platiti nemírné
ceny ve státní restauraci a chodila se stravovati
do turistické jídelny, jež tímto způsobem
byla stále plná.
Ministerstvo, resp. správní sbor, nezakročil
u nájemce, aby se cenami přizpůsobil, nýbrž
vydal výnos, že všichni ti, kdož bydlí
ve státních hotelích a nestravují
se ve státní restauraci, jsou povinni platiti za
pokoj ještě další 20% přirážku,
a poněvadž i tehdy ještě byli hosté
státních lázní na tom lépe.
když chodili do restaurace soukromé nežli do
státní, znamenalo toto opatření ještě
další zdražení také na ubytování.
A tak se stává, že opravdový turistický
ruch, zejména na Štrbském plese a v Tatranské
Lomnici od r. 1924 neodvratně klesá. Na tomto prudkém
poklesu návštěvy Štrbského plesa
ničeho nezmění eskamotáž, jež
stala se se statistikou návštěvy za rok 1927,
jež vykazuje náhle vzestup ze 7.426 na 11.925, při
čemž se opatrně zamlčuje, že v
letech před rokem 1927 se turističtí návštěvníci,
tvořící tento ohromný přírůstek
v r. 1927 do počtu návštěvy státních
lázní vůbec nepočítali.
Že však návštěva klesá také
z ciziny - a to nepochybně následkem úžasné
drahoty v Tatrách - toho důkaz podala tyto dny publikovaná
statistika návštěvy cizinců čsl.
lázní v roce 1927. Ve všech lázních
republiky návštěva ta stoupla, jen ve státních
lázních klesla, na Štrbském plesu dokonce
o 30%.
Táží se proto podepsaní:
Chce pan ministr opětně Tatry otevříti
drobným českým a slovenským lidem
tím, že nařídí revisi cen a postará
se o ceny přiměřené dnešním
poměrům?
V Praze dne 24. ledna 1928.
Továrny papíru v ČSR utvořily kartel,
jenž pronikavě zvýšil ceny papíru.
Pod pláštíkem, aby stanoveny byly stejné
ceny papíru za jednotlivé stejné druhy, byla
zvýšena a nyní nadále se zvyšuje
cena papíru, aniž toto zvyšování
jest ospravedlněno sebe menším zvýšením
výrobních nákladů.
Jak založení kartelů továren papíru
zbytečně a neodůvodněně působí
zvýšení cen a tím zhoršuje náš
obchodní život, svědčí výňatek
z dopisu knihtiskárny, jež tuto uvádíme:
ťDne 14. XI. 1927 oznámili jsme Vám, že
následkem utvoření kartelu všecky továrny
na papír stanoví stejnou cenu za každý
druh papíru. Pro váš ct. list byl nám
papír zdražen proti dřívějšku
na 1 kg o 37 hal. Náš pan chéf byl ve dvou
továrnách, vyžádali jsme si od několika
jiných továren nabídky a všude bez výsledku.
V dosavadní továrně slíbili nám
snad nějakou slevu, avšak v Prodejně papíru
v Praze, kam také pan chéf dojel, byli silni a nepovolní.
Povolili nám pouze zboží franco do Přerova,
což vlastně slevou není, poněvadž
to dosud jsme také měli. Jak jsme Vám 14.
listopadu napsali, zvyšuje se výrobní náklad
32 stránkového čísla o 21 Kč
za každých 1.000 výtisků, což u
celého nákladu jednoho čísla činí
1.200 Kč.
Že tento kartel má tendenci zdražovati papír
vysvítá dále z toho, že od 15. listopadu
zdražil přívěsky manilové o 20%,
papír superior o 10%, nyní chystá zdražení
obálek a pro podzim letošního roku, jak máme
bezpečné zprávy, připravuje další
zdražení papíru.
Podepsaní táží se proto vlády:
Je-li ochotna naříditi šetření
o výše uvedených údajích a zameziti
bezdůvodné zdražování papíru
a je-li ochotna vydati zákon o státním dozoru
na kartely a soukromé monopoly, aby tak čeleno bylo
neodůvodněnému zdražování
produktů veřejné potřeby?
V Praze dne 25. ledna 1928.
Obecní zastupitelstvo města Ledče n. Sázavou
ve schůzi, konané 16. prosince 1927, usneslo se
žádati, by nebylo sociální pojištění
zhoršováno, jak navrhuje vládní osnova.
Okresní správa politická zakázala
výkon tohoto usnesení podle §u 102 obec. nařízení,
daného dne 16. dubna 1864 čís. 7 z.z. Zrušila
je proto, poněvadž prý jest protizákonné
(obecní zastupitelstvo překročilo prý
meze své působnosti, uvedené v §u 28
cit. zákona) a poněvadž usnesení jest
prý vlastně politickou demonstrací, projevem
protivládním a nepřípustnou kritikou
vládních opatření.
Stanovisko okresní správy politické pokládáme
za nesprávné, neboť podle §u 28. cit.
zákona patří do samostatné působnosti
obecní všechno, co se týká prospěchu
obecního. Nelze tudíž tvrditi, že reforma
sociálního pojištění netýkala
by se obecního prospěchu, neboť v městě
Ledči n. Sáz. jest mnoho občanů, kteří
jsou pojištěni a jichž práva a nároky
na zabezpečení ve stáří mají
býti reformou sociálního pojištění
dotčena a v důsledku toho oni připadnou k
tíži městskému chudinství.
Kdo může býti lepším zástupcem
občanů, nežli obecní zastupitelstvo?
Nikde není psáno, že by obec neměla
kritisovati návrhy zákonů, neboť tyto
návrhy předkládají se nejrůznějším
korporacím, aby se o nich vyslovily, a předkládají
se zejména i Svazu českých měst a
okresů, které právě v sobě
soustřeďují jak města tak i obce a hájí
jejich zájmy.
Jestliže vláda sama předkládá
svoje návrhy uvedeným korporacím, neshledává
v tom zajisté nic nepřípustného, když
tyto sbory podají svoji kritiku. Shledávají-li
tyto sbory, že obce jimi zastoupené jsou vládním
návrhem poškozeny, jest jejich povinností dáti
vládě kritiku nepříznivou, neboť
jen tak mohou hájiti města a obce, které
zastupují. Jestliže tedy kritika, vykonávaná
uvedenými poradními sbory není nepřípustná,
nemůže býti nepřípustna ano kritika,
kterou vykonávají zastoupené obce.
Nedovolená by mohla býti kritika tato jenom tenkráte,
kdyby měla v zápětí nezákonné
činy, kdyby tedy vyzývala k násilí
nebo jiným činům, které jsou zákonem
zakázány. Zde však není nic takového,
neboť zde jedná se o pouhou diskusi a forma usnesení
byla vlastně formou pouhé petice. Byli jsme svědky,
že při projednávání daňové
reformy docházelo množství petic nejrůznějších
korporací a přece nebylo v tom spatřováno
nic nezákonného. Stojí-li okresní
správa politická v Ledči na stanovisku, že
kompetence obce jest výhradně hospodářská
a policejně-správní, pak musela by také
zastaviti usnesení obecních zastupitelstev, která
dožadují se změny platného zákona
o sociálním pojištění. A přece
nikde se tak dosud nestalo.
Z toho důvodu táží se podepsaní:
1. Bylo nařízeno politickým správám
zakazovati usnesení zastupitelstev, dožadujících
se ochrany pojištěnců?
2. Byl dán pokyn politickým správám,
aby bez závady propouštěna byla usnesení,
dožadující se zhoršení sociálního
pojištění?
3. Jest v zájmu klidné spolupráce omezovati
petiční právo obecních zastupitelstev?
4. Jest pan ministr ochoten zrušiti výnos okr. správy
politické v Ledči ze dne 12. ledna 1928 a poučiti
politickou správu o výkladu zákona ze dne
16. dubna 1864 čís. 7. z.z.?
V Praze dne 26. ledna 1928.
Dnem 1. ledna 1928 byly šatny na brněnském
nádraží po předchozím zcela tajném
jednání pronajmuty firmě Novotný-Gerstmann
a Lindner, z nichž prvý jest asi 30-ti letý
mladík a bez kapitálu a jest nastrčenou osobou
na krytí známé židovsko-německé
firmy Gerstmann a lindner v Brně.
Tento čin železniční správy jest
nepochopitelný již proto, že drážní
těleso má býti chráněno před
přístupem osob, které nemají s výkonem
služby nic společného. V mnoha již případech
ke škodě podniku byly pronajmuty i jiné práce,
které po celou řadu let vykonávali zřízenci,
kteří utrpěli úraz, aneb jakýkoli
jiný defekt na zdraví. Rovněž tak tyto
dvě šatny zaměstnávaly celkem 13 osob,
z toho bylo 7 železničních invalidů,
kteří nemohou těžší službu
vykonávati a 6 vdov po železničních
zaměstnancích, jichž pense jest tak nepatrná,
že nemohou z ní uživiti své dítky.
Správa dráhy zaměstnáním těchto
nešťastníků vykonávala jistě
sociálně-humánní čin, když
ulehčila těmto lidem osud v jejich neštěstí.
Mohla tak činiti tím snáze, když jejich
příjem roční činil asi 120.000
Kč, zatím co příjem v šatnách
činil daleko přes 400.000 Kč. Jest tedy v
tomto oboru velmi značný zisk a nemůžeme
pochopiti, že jmenované firmě byly tyto šatny
pronajmuty za celkové roční nájemné
Kč 235.000 a přidána jim ještě
část služby nosičů zavazadel,
čímž výdělek jejich stoupne ještě
velmi značně, zatím co náklad správy
dráhy rovněž stoupne.
Tím zbaveno bylo těchto 13 zaměstnanců
výživy aneb alespoň vydáni na pospas
tomuto německo-židovskému podnikateli, který
jistě využije jich náležitě ve
prospěch firmy.
Proto podepsaní táží se pana ministra:
1. Víte o tomto činu železniční
správy v Brně a jaké důvody vedly
k tomuto škodlivému kroku?
2. Jest ochoten pan ministr tuto smlouvu zrušiti a šatny
vrátiti opět do správy dráhy a tak
poskytnouti oněm 13ti nešťastníkům
další zaměstnání?
V Praze dne 20. ledna 1928.
Pane minister! Dňa 8. decembra 1927 zúčastnil
som sa volebnej schôdze mnou vedenej krajinskej kresťanskosociálnej
strany v Mukačeve a povedal som tam i reč, ktorú
vypočul aj úradný vyslaný orgán,
byvši prítomným tejto schôdzi. O tejto
schôdzi vyšla zpráva v tlači. Tiež
listy ťPrágai Magyar HirlapŤ uverejnili dňa
11. decembra 1927 moju reč vo výťahu.
Štátne zastupiteľstvo v Prahe konfiškovalo
toto číslo ťPrágai Magyar HirlapŤ-u
a to pre túto časť mojej reči vo výťahu
sdelenej:
Tiež na území Podkarpatskej Rusi, ako všade
inde - tak zahájil svoju reč Gejza Szüllö
- môžem hlásať len to, že my Maďari
sme rasou premoženou, avšak nie porazenou. Vyhlašujem,
že Maďarom do Československa vnúteným
treba dať všetké práva, lebo bez práva
a spravedlnosti nemôže byť reč o pokoji
a konsolidácii.
Mierová smluva rozbila staré Rakúsko, ktoré
podľa veľmocí bolo ohnišťom. Roztrepali
Rakúsko, aby rôzne rasy mohli voľno nažívať
svojim národným životom. Na miesto ducha mierumilovnosti
však zurí proti nám boj, aby nás Maďarov
obrali o naše národné cítenie, o našu
národnú podstatu. Dušu, cit chcú vyhubiť
z Maďarov. (Tak je!). To si nedáme! Nemôžeme!
Proti tomu prehlašujem je náš veľký
boj a z našich práv nedám ani iotu. Ja sa nebojím,
ja neustupujem, ja stojim na základe zákona a dušou
i srdcom bojujem proti každej takejto snahe. (Obrovský
potlesk).
Pri tvorení mierových smlúv prevzalo päť
advokátov zástoj Pána Boha, chceli svet stvoriť
znova. Avšak páni tito nehľadali pravdy, lež
úspech! Je tu jedna rasa, ktorá tisíc rokov
krvácala, ktorá po dobu tisíc rokov nastavovala
svoj chrbát útokom vojsk z orientu, rasa, ktorá
je životaplná a ktorá bola nezaslúžene
pokorená. Z tohoto štátu chcú utvoriť
šovinistický štát český;
to nepostačí, lebo v tomto štáte nežijú
len Česi.
Vo svojej hlboko pôsobivej a častým hlučným
súhlasom prevádzanej reči kritisoval ďalej
Gejza Szüllö tunajšie zachádzanie so slobodou
mienky a slobodou tlače a poukázal na nespravedlivé
pomery, že desaťtisícami, od ktorých dane
prijímajú a ich synov do služby vojenskej povolávajú,
nakládajú jako bežencami.
My - vraj - bojujeme proti každej nespravedlnosti, stojac
na základe práva a zákona. V našom boji
používame i zbrane propagandy. Propaganda tá
však spočíva na pravde obrnenej vedou.
Pravdu našej propagandy potvrdzujú prípady,
akým bolo na pr. vyhostenie dekana Ludvika Szabóva.
Vo štítku štátu je hrdá veta: ťPravda
vítězí!Ť - nuž to je i mojim cieľom,
i mojou vôľou!
Prišli sme do Mukačeva, aby sme tu odveké obyvateľstvo,
Maďarov, Rusinov a Nemcov vyzvali k úzkemu somknutiu.
Odveké obyvateľstvo musí bojovať v jednotnom
frotne a v tomto boji je našou najmocnejšou zbraňou:
požiadavok autonomie. Jazyk, viera a územie - ako
to istý veľký mudrc vyložil - nie sú
dostatočnou spojkou v živote národov. Tradicie
minulosti treba k tomu, aby ľud splynul a my Maďari,
Rusini a žídi už v minulosti sme splynuli. Bojovali
sme bez rozdielu náboženstva a rasy, aby sme našu
pôdu, náš dom, naše lesy obránili,
tú pôdu, domov a les, ktoré môžu
byť inému cudzie, avšak nám sú
- vlasťou!Ť
Vývody tieto nezakladajú skutkovú podstatu
nejakého trestného činu, lebo ony neprekročujú
hranice politickej diskusie, o ktorej terajší prezident
republiky, profesor Masaryk, tvrdil, že ona je demokraciou.
Jednanie pražského štátneho zastupiteľstva,
že dotyčný list zhabalo, nie je tedy ničím
iným než persekuciou.
Pane minister! Prvý odstavec §u 117 ústavnej
listiny zabezpečuje občanom československého
štátu voľnú politickú diskúsiu,
keď ustanovuje, že ťv medziach zákona môže
ktokoľvek slovom, písmom, vyobrazením atď.
prejaviť svoju mienku.Ť Je síce pravda, že
toto zákonné ustanovenie je samo o sebe krokom nazpäť,
keďže jeho vzor, t.j. prvý odstavec článku
13. rakúskeho zákona zo dňa 21. decembra
1867, čís. 142 ríšsk. zák., obsahuje
toto ustanovenie jasnejšie. Podľa tohoto rakúskeho
ustanovenia ťkaždý má právo, aby
svoju mienku v medziach zákonitých ústne,
písomne, tlačou alebo vyobrazením voľne
vyjadril.Ť Rovnako tak znie § 1 uh- zák. čl.
XIV/1914.
Pane minister! Zdá sa, že štátne zastupiteľstvo
v Prahe vykladá citované ustanovenie ústavnej
listiny na literu a kladie prekážky voľným
politickým diskusiám, keď prenásleduje
tlač, jeden z najdôležitejších prostriedkov
volnej politickej diskusie.
Avšak štátné zastupiteľstvo v Prahe
zabudlo na ten slávny sľub, ktorý bol učinený
ťčeskoslovenskýmŤ národom v úvodnej
vete ústavnej listiny. Podľa tohoto sľubu ťNárod
československý .... chtiac zabezpečiť
požehnania slobody .... prijal ústavu .... lebo chce
byť vzdelaným, mierumilovným, demokratickým
a pokrokovým členom společenstva národov.Ť
Pane minister! Tážem sa Vás, čo ráčite
podniknúť, aby Vaši podriadenci, štátné
zastupiteľstvá, plnili svoj obor pôsobnosti
v duchu tohoto sľubu a aby nepostupovali tak, aby ich jednanie
pripamätovávalo nám najtemnejšie doby
dejín starého Rakúska, päťdesiate
roky storočia devätnásteho?
A tážem sa to tým väčšmi,
lebo nemôžem predpokladať, že by ste chceli
hrať zástoj Bacha v tomto štáte.
V Prahe, dňa 11. januára 1928.