Po zabrání Slovenska a Podkarpatské Rusi
do správy čsl. státu jednalo se tehdejší
vládě o to, aby odchodem státních
a železničních zaměstnanců, exponovaných
na Slovensku ke svým mateřským úřadům,
nebylo jak takž zavedené úřadování
čsl. státní správy v této de
facto vybojované sesterské zemi ohroženo, anebo
dokonce znemožněno, nýbrž aby mohlo pokračovati
další vybudování a zabezpečení
veškeré státní a železniční
čsl. správy a to na celém tomto nyní
našem území. Byloť zajisté povinností
vlády postarati se o nerušený chod úřadování
a zabezpečit jeho další vývoj a uspořádání
za každou cenu.
Poněvadž však nemohl se nikdo k trvalému
působení na Slovensku a Podkarpatské Rusi
z exponovaných zaměstnanců bez náležitého
odškodnění zvýšených vydání
a bez dostatečného hmotného zabezpečení
svých rodin dobrovolně přihlásiti
- o státních životních nevýhodách
a strádáních, které každý
rád a ochotně přinášel pro novou
naši otčinu ani nemluvě - nastalo vyjednávání
a smlouvání státní správy se
zástupci odborových organisací těchto
zaměstnanců, za jakých podmínek uvolili
by se tito dobrovolně na Slovensku a Podkarpatské
Rusi dále působiti, případně
i trvale se zde služebně dáti ustanoviti. V
prvé řadě bylo nutno těmto zaměstnancům
zajistiti trvale větší příjmy,
než kterých by dosáhli v zemích mimoslovenských.
Tento předpoklad byl vlastní podmínkou jejich
stabilisace na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Výsledkem tohoto jednání státní
správy s exponovanými zaměstnanci byla uzavřena
smlouva tak zvané Zásady pro úpravu osobních
poměrů státních zaměstnanců
na Slovensku, schválené ministerskou radou dne 27.
července 1920. V těchto Zásadách jsou
vytčeny veškeré výhody a podmínky,
za kterých má býti stabilisace těchto
zaměstnanců na Slovensku provedena. Pod titulem
Slovensko jest míněna celá oblast Slovenska
i Podkarpatské Rusi, čehož se budeme i v dalším
přidržovati.
O takto smluvené stabilisaci, na základě
zvláštní osobní přihlášky,
obdržel každý trvale na Slovensku ustanovený
zaměstnanec dekret své resortní správy,
v němž mimo tyto výhody a podmínky ještě
stanoveno, jak bude s těmito výhodami naloženo,
kdyby smluvené podmínky nebyly úplně
dodrženy. Železniční zaměstnanci
byli stabilisováni s přiznáním slovenské
výhody na podepsané reversy, že setrvají
nejméně 6 let ve službě na Slovensku
neb Podkarpatské Rusi.
Hlavně jednalo se zde o povýšení stabilisovaných
do vyšších hodnostních tříd,
anebo o připočtení určitého
počtu služebních roků do postupu resp.
o přiznání požitků vyšší
hodností třídy a stupňů a sice
až o 1 hodnostní třídu a dva stupně
k dosaženým požitkům normálním.
Onen 1. odstavec II/B oddílu Zásad zní:
Zaměstnancům, kteří jsou ve státní
službě, může býti při trvalém
ustanovení na Slovensku - dle poměrů v jednotlivých
resortech a úřednických skupinách
- přiznán co do požitků postup až
o 1 hodnostní třídu a 2 stupně služného,
buď ve formě povýšení, buď
ve formě poskytnutí požitku vyšší
hodnostní třídy, neb vyšších
stupňů služného ...
Aby však výhoda takto stabilisačními
dekrety trvale na Slovensku ustanoveným zaměstnancům
přiznaná byla jim navždy a pro všecky
případy v budoucnosti plně zajištěna
a nedotčeně zabezpečena, smluveno s vládou
ustanovení 3. odstavce II./B oddílu Zásad,
dle něhož dotyčným zaměstnancům
udělená slovenská výhoda zůstává
i při všech případných obdobných
zákonných úpravách nedotčenou
a to - jak bylo v příslušných stabilisačních
dekretech výslovně prohlášeno - jako
vyrovnávací, do pense započítatelný
přídavek.
Dotyčný odstavec 3. oddílu B/II těchto
Zásad praví:
Při propočítání služební
doby dle zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb.
z. a n., jakož i při případných
obdobných zákonných úpravách,
zůstává tato výhoda nedotčena
a bude dle poměrů v jednotlivých resortech
přiznána ve formě zvláštního
vyrovnávacího přídavku.
Takto požívali na Slovensku stabilisovaní zaměstnanci
tímto vládním ustanovením Zásad
přiznanou a navždy jim zaručenou, dekrety dokonce
i do pense započítatelnou výhodu až
do zavedení nového platového zákona
ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n.
Při převodu do nových platů tohoto
zákona však byla tato vládou přiznaná
navždy zabezpečená a nedotčeně
zaručená výhoda jen u těch na Slovensku
stabilisovaných zaměstnanců uplatněna,
resp. zachována, kteří s udělenou
jim výhodou a případným postupem až
do konce roku 1925 dosáhli nejvýše automaticky
dosažitelných požitků, anebo, těm,
kterým byla přiznána tato slovenská
výhoda ve formě povýšení do vyšších
tříd s příslušnými stupněmi.
Všichni ostatní, kteří dosáhli
se slovenskou výhodou požitků vyšších,
než automaticky dosažitelných přes svoji
hodnostní třídu, byli o tuto dekretálně
jim přiznanou a navždy zaručenou výhodu
převodem do nových platů zákona čís.
103/1926 zkráceni.
Všichni tito zaměstnanci byli převedeni zrovna
tak, jako jejich stejně do hodnostních tříd
zařadění kolegové v zemích
mimoslovenských, to jest, jakoby vůbec žádné
slovenské výhody ani neměli.
Ve vysvětlivkách autorů nového platového
zákona č. 103/1926 k odstavci 1, § 196 sice
stojí, že do požitků tohoto odstavce,
na místo kterých nastupují platy nové,
patří též přídavky, poskytované
z titulu t.zv. slovenské výhody.
Mohlo by se tak státi zajisté jen v tom mínění,
že přídavky ty byly poskytnuty pouze jako nějaká
dočasná odměna za to, že se dotyční
státní a železniční zaměstnanci
uvolili k trvalému ustanovení na Slovensku, ačkoliv
již pojem trvalého ustanovení předpokládá
též trvalou odměnu. Nebyl vzat asi zřetel
k tomu, že přídavek, vyplývající
ze slovenské výhody, nebyl udělen dobrovolně
na základě práva výsostného,
nýbrž v respektování a na základě
smluvených a vládou schválených Zásad,
jakož i státní správou vydaných
stabilisačních dekretů, dle nichž je
tento přídavek nad požitky, kterých
by tito stabilisovaní dosáhli i kdyby byli zůstali
v zemích mimoslovenských.
Neboť: právním důvodem tohoto přiznaného
a zaručeného přídavku jest zvláštní
úmluva - viz Zásady - a proto nelze jej považovati
za přídavek, jaký má na mysli odstavec
1.§ 196 nového zákona. Tu mohou býti
míněny jen ty přídavky, které
udělují se buď zákonem nebo administrativně,
avšak jen dobrovolně na základě práva
výsostného, nikoliv však takové přídavky,
které uděluje státní správa
jsouc k tomu nucena, by dosáhla plnění Zásadami
stanovených stabilisačních podmínek,
ke kterým beze své dobré vůle nebyli
dotyční zaměstnanci povinováni.
Pokud jest zaručena platnost každé úmluvy,
nemůže a nesmí ani nový platový
zákon - i při svých ustanoveních v
§ 196, odst. 1. ničeho měniti na této
platné úmluvě, ujednané mezi státní
správou a stabilisovanými zaměstnanci. Neodpovídalo
by ani vážnosti státní správy,
aby opírajíc se o nesprávný výklad
citovaných ustanovení platového zákona,
chtěla samovolně a jednostranně porušiti
uzavřenou úmluvu.
Vzhledem k tomu nemá ona vysvětlivka k odstavci
1, § 196 zákona č. 103/1926 žádného
oprávnění. Přídavky, vyplývající
ze slovenské výhody, trvají mimo rámec
každého platového zákona a měly
zůstati proto i tímto novým zákonem
úplně nedotčeny: nemohou tudíž
náležeti pod odstavec 1. zmíněného
paragrafu 196 tohoto zákona. Jsou to přídavky,
vyplývající ze smlouvy a přináležejí
tudíž oněm zaměstnancům mimo
veškeré, novým platovým zákonem
upravené požitky.
Avšak též z uvedených zde již ustanovení
1. a 3. odstavce II/B oddílu smluvených Zásad
zřejmý úmysl obou smlouvajících
se stran potvrzuje shora dokázaný fakt, že
slovenskou výhodou přiznané přídavky
měly zůstati novým zákonem platovým
č. 103/1926 mimo tímto zákonem dosažené
požitky úplně nedotčeny, neboť,
byl-li na Slovensku stabilisovaný zaměstnanec podle
udělené mu slovenské výhody povýšen
do vyšší hodnostní třídy
(viz odst. 1, oddílu II/B Zásad), zůstala
mu tato přiznaná výhoda navždy plně,
jelikož dle takto dosažené hodnostní třídy
byl převeden i do platů nového zákona.
Proto i při druhých modalitách slovenské
výhody, to jest při poskytnutí požitků
vyšší hodnostní třídy a
stupňů služného, muselo býti
úmyslem, že tyto vyšší požitky
nad normální jinak postup, přináležejí
oněm stabilisovaným zaměstnancům vždy
i v budoucnu - tedy i při každé snad nové
platové úpravě. Odstavec 3, II/B oddílu
Zásad tento úmysl dokonce přesně vyslovuje.
Aby však nebylo přes to nikdy žádných
pochybností, zda jest tomu tak, byl mimo to tímto
3. odstavcem II/B oddílu Zásad vyjádřen
též účel této úmluvy,
to jest zabezpečiti takto smluvenou a přiznanou
výhodu i její nedotčenost pro celou budoucnost
oněch zaměstnanců, dokonce i pro jejich pensionování.
Tento účel jest též jediným smyslem
těchto ustanovení Zásad podle smyslu jejich
autorů, neboť těmito ustanoveními byla
nedotknutelnost slovenské výhody jasně a
zřetelně stanovena. Obdobnými zákonnými
úpravami jest rozuměti všecky v budoucnosti
případně uskutečněné
zákonně platové úpravy. Zákon
č. 222 z r. 1920 byl zrovna tak úpravou požitků
státních zaměstnanců, jako jí
byl též zákon č. 103/1926 a naopak.
Oba zákony mají za účel zlepšení
služebních požitků státních
zaměstnanců. Zákon č. 103/1926 upravuje
dokonce platy státních zaměstnanců
na podkladě zákonem č. 222/1920 propočítané
služební doby, nějaké nové propočítání
této doby nestane se v budoucnosti snad již vůbec
nikdy, takže význam 3. odstavce II/B oddílu
Zásad v tomto specielním snad smyslu byl by vůbec
illusorní a jeho stylisování jak bylo stranami
smluveno, naprosto zbytečno.
Poněvadž - jak již bylo zde řečeno
- v důsledku slovenské výhody povýšením
získané vyšší požitky zůstaly
pro dotyčné zaměstnance navždy trvalými
a sice jako plus k požitkům hodnostně stejně
zařazených kolegů v zemích mimoslovenských,
jest na bíledni, že též požitky vyšších
hodnostních tříd a stupňů,
poskytnuté jako slovenská výhoda, musí
býti navždy jako rovné plus trvalými.
Jinak byli by zástupcové organisací při
smlouvání Zásad jistě na tuto podmínku
nepřistoupili.
Onen z přiznané slovenské výhody vyplývající
vyrovnávací přídavek mimo veškeré
normálně dosažené platy, měl
býti tedy na Slovensku stabilisovaným zaměstnancům
plně zachován i při převodu do nových
požitků zákona č. 103/1926. Provedeným
zde důkazem jest zajisté tato oprávněnost
dostatečně prokázána.
Vzhledem však k tomu, že dle ustanovení zákona
č. 103/1926 není oněm zaměstnancům
postup do vyšších stupnic, než jak byli
převedeni, uzavřen, jak tomu bylo při automatickém
postupu do bývalých hodnostních tříd
VII. a VI. měli tito zaměstnanci s vyššími,
ze slovenské výhody vyplývajícími
požitky nad tyto automaticky požitkově dosažitelné
třídy, býti převedeni do nových
platů tak, jakoby těchto vyšších
požitků dosáhli povýšením
(viz odst. 1, oddílu II/B Zásad), jak tomu skutečně
bylo u některých resortů státní
správy. Jinak byla by tu zajisté nesrovnalost, která
samo o sobě by vyžadovala nápravu, jak ještě
později bude dokázáno.
Nutno přec uvážiti, z jakého předpokladu
byla slovenská výhoda na Slovensku stabilisovaným
zaměstnancům přiznána. Onen udělený
jim přídavek, který měli míti
vždy na víc, to jest jako plus vůči
stejně zařazeným kolegům v zemích
mimoslovenských, byl přece podmínkou, pod
kterou se dobrovolně uvolili k trvalému přidělení
na Slovensku. A jako tito stabilisovaní museli splniti
a splnili protipodmínky dekrety jim uložené,
jest zajisté na státní správě,
aby svou čestnou povinnost (smluvené a přiznané
výhody), též dodržela a sice u zaměstnanců
s požitky vyšších hodnostních tříd
zrovna tak, jako se stalo u zaměstnanců slovenskou
výhodou do vyšších hodnostních
tříd povýšených, aby nebylo mezi
stejně platově zařazenými zaměstnanci
ani po převodu do nových platů žádných
platových nesrovnalostí.
Jest zajisté i to důkazem oprávněnosti
tohoto požadavku uvádíme-li ještě,
že též mladší zaměstnanci,
kteří se slovenskou výhodou dosáhli
až do konce r. 1925 automaticky nejvýše dosažitelných
požitků, byli převedeni do nových platů
zákona č. 103/1926 ztratili, což jest zajisté
rovněž nesrovnalostí, vzniklou následkem
tohoto mylného převedení.
V předcházejícím dokázali jsme
jasně a dostatečně, že na Slovensku
trvale ustanoveným státním a železničním
zaměstnancům přiznaná stabilisační
výhoda měla zůstati i při nové
platové úpravě zákonem č. 103/1926
plně zachována.
Mylným převedením do nových platů
zákona č. 103/1926 byla zaměstnancům,
kteří slovenskou výhodou dosáhli požitků
vyšších než automaticky dosažitelných,
aneb zrovna požitků nejvýše automaticky
dosažitelné třídy a stupně, způsobena
křivda, kterou nejen státní správa
má, nýbrž i může napraviti a to
v rámci a na podkladě nového platového
zákona č. 03/1926 samého.
Odstavec 7. § 196 tohoto zákona zní:
Vláda se zmocňuje, aby vhodnými opatřeními
vyrovnala, kde by to bylo odůvodněno dosavadními
platovými poměry, případné
nesrovnalosti platové, které by při převodu
vznikly. Dle vysvětlivky, k tomuto odstavci má býti
jím dána zejména i možnost úpravy
t.zv. slovenské podkarpatské výhody, kde
by v důsledku převodu vznikly nesrovnalosti.
Tudíž: i kdyby snad ministerská rada nepřiklonila
se k předcházejícím uvedeným
vývodům a provedenému důkazu, že
ze slovenské výhody vyplývající
vyrovnávací přídavek nenáleží
pod požitky odst. l. § 196 nového zákona,
jest odst. 7. tohoto paragrafu zmocněna vyrovnati nesrovnalosti
vzniklé z převodu do nových platů
v důsledku přiznané slovenské výhody.
Takových nesrovnalostí - mimo již dříve
uvedené - jest ještě více:
Vzpomenuli jsme již, že úředníci,
kteří byli se slovenskou výhodou do vyšších
hodnostních tříd povýšeni - byli
to zejména úředníci resortu finančního
a veřejných prací - a úředníci
mladší, kteří se slovenskou výhodou
a postupem až do konce roku 1925 dosáhli nejvýše
automaticky dosažitelných požitků, byli
dle přiznané jim slovenské výhody
skutečně do platů nového zákona
převedeni, kdežto ostatní zaměstnanci
přiznanou jim slovenskou výhodu převodem
do nových platů ztratili.
Další nesrovnalostí jest zajisté též
ona skutečnost, že převod úředníků
s požitky vyššími než bývalé
hodnostní třídy VII., resp. VI. dle odst.
5 § 170 nového zákona jest platově úplně
roven převodu dle odstavců 2-4 tohoto paragrafu,
čili, že úředníci, kteří
měli se slovenskou výhodou - a o ty se zde právě
jedná - vyšší požitky než stejně
zařazení úředníci v zemích
mimoslovenských, byli s těmito úředníky
převedeni do nových platů úplně
stejně, ačkoliv bylo předpokladem jejich
stabilisace na Slovensku, dle vládou schválené
úmluvy Zásad - jak bylo v předešlém
dokázáno - že budou míti tito na Slovensku
ustanovení zaměstnanci vždy o udělenou
jim výhodu více, než jejich normální
požitky.
Byli tedy touto nesrovnalostí převodu do nových
platů, tito, na Slovensku stabilisovaní zaměstnanci,
postaveni úplně na roveň hodnostně
sice stejně zařazeným kolegům, ale
bez slovenské výhody, ačkoliv - jak již
bylo řečeno - měla jim býti zaručeně
přiznaná a udělená výhoda nad
požitky kolegů v Čechách a na Moravě
a ve Slezsku (bez slovenské výhody) o při
převodu do nových platů plně zachována.
Oprávněnost tohoto tvrzení dosvědčuje
též právě ono rozlišování
(rozvrstvení) stejně hodnostně zařazených
zaměstnanců do různých odstavců
převodního § 170, a sice do odstavců
1 až 4 a odstavce 5 tohoto paragrafu.
Jestliže by měl býti efekt převodu dle
těchto různých odstavců platově
stejný (1 až 4 a 5), nebylo vůbec třeba
tyto zaměstnance takto rozlišovati a mohli býti
uvedeni v jednom odstavci. Z rozlišení však těchto
úředníků do různých
odstavců jednoho paragrafu jest právě zřejmým
úmysl zákonodárce, aby zaměstnanci
s vyššími požitky, jim dokonce trvale přináležejími,
byli převedeni též do vyšších
platů nového zákona než ti ostatní,
třebas byli stejné hodnostní třídy
a stupně.
Analogicky jest tomu tak i při převodu úředníků
bývalé hodnostní třídy VIII.
s požitky se slovenskou výhodou třídy
VII/4 a vyššími nad tuto, kteří
byli převedeni dle § 167 až 169 nového
zákona.
Tito úředníci byli převodem do nových
platů dokonce dvojnásob postiženi. Jednak ztrátou
přídavku ze slovenské výhody, jednak
nesprávným výkladem ustanovení §
15, odstavec 3 zákona čís. 103/1926 zjištěným
u některých resortů (na př. u pošty).
Dle tohoto výkladu upírá se totiž nárok
na 3. náslužný přídavek v 6.
platové stupnici nového zákona též
těm úředníkům, kteří
se slovenskou výhodou resp. touto výhodou jim přiznanou
služební dobou dosáhli celkem 35 služebních
roků. Zejména do očí bijícím
jest při tom, že na jedné straně se
těmto zaměstnancům získaná
slovenská výhoda upírá (viz vyrovnávací
přídavek), ale tam, kde jim slovenskou výhodou
přiznaná doba může býti ku škodě,
uplatňuje se plně tato slovenská výhoda
a započítává se jim do doby vylučující
dosažení posledního náslužného
přídavku, to jest do doby započítatelné
čili dle odstavce 1, § 197 do doby skutečně
ztrávené.
Toť zajisté také nesrovnalost a sice zvlášť
velmi nápadná, zejména uvážíme-li,
že přes to, že se jim slovenskou výhodou
získaná doba započítává
do celkové 35leté služební doby, přes
to platí tito zaměstnanci i nadále plné
pensijní příspěvky.
Jestliže však měly tyto převodní
paragrafy nového zákona - zejména §
170 - zůstati v platnosti i pro úředníky
se slovenskou výhodou, měly býti jejich požitky
vyplývající z této slovenské
výhody započítány jako vyrovnávací
přídavek též v II. části
převodních dekretů a nikoliv pouze v části
I.
Nesrovnalostí z převodu do nových platů
jest též následující:
Ježto dle stabilisačních dekretů jest
vyrovnávací přídavek, plynoucí
ze slovenské výhody, i do pense započítatelný,
platili oni zaměstnanci z tohoto přídavku
též příslušný - tedy celkem
vyšší - pensijní příspěvek.
Zaplatili tedy tito zaměstnanci celkem mnohem více
na pensijním příspěvku, než stejně
do nových platů převedení kolegové
bez slovenské výhody. Logickým důsledkem
toho jest, že přísluší těm,
kteří platili do pense více, též
vyšší pensijní požitky a tím
ovšem i vyšší platy, jak tomu bylo skutečně
před převodem. Jak přijdou k tomu nyní
tito zaměstnanci, aby byli o tyto vyšší
požitky, pro které jim státní správa
strhovala vyšší pensijní příspěvky,
zkráceni? Měl-li jim býti přídavek
ze slovenské výhody započítán
i do výslužby, jak je možno, aby jim nebyl zachován
a aktivitě? Čili, jak mohl jim býti přídavek
slovenské výhody vzat, když si z něho
státní správa srážela příslušnou
kvotu pensijního příspěvku?
Toť jsou nejen nesrovnalosti z převodu do nových
platů, ale přímo rozpory právní.
Avšak z těchto rozporů resultují i další nesrovnalosti při převodu do platů nového zákona.
Zaměstnanci, kteří se slovenskou výhodou
měli na příjmech vyšší požitky,
než jakých se jim dostalo převedením
do nových platů, dostávají nyní
t.zv. vyrovnávací přídavek dle odstavce
3, § 196. Tento vyrovnávací přídavek
jest pouze rozdílem nových nižších
platů na dřívější vyšší
požitky dotyčných zaměstnanců.
Do výslužby však tito zaměstnanci tento
přídavek ztrácejí, neboť jim
přísluší podle § 153 a dalších
pouze výslužné dle platů nového
zákona číslo 103/1926. Jsou tedy tito zaměstnanci
vůči svým, stejně, avšak bez
slovenské výhody zařazeným kolegům
ze zemí mimoslovenských - a přes to, že
platili z onoho přídavku slovenské výhody
dokonce i vyšší pensijní příspěvek
(viz předešlé odstavce) - opětně
na svých příjmech, tentokráte ve výslužbě,
citelně zkráceni a poškozeni. Někteří
z nich - na př. ti, kteří dosáhli
slovenskou výhodou požitků bývalé
hodnostní třídy V/3 stupně - budou
míti ve výslužbě dle převodu
do nových platů dokonce méně, než
kdyby byli pensionováni před tímto zákonem,
ačkoliv nemá míti nikdo méně,
než měl dříve.
Shrnujeme tyto zde vypočítané nesrovnalosti
z převodu do nových platů, pro které
možno vládě použíti ustanovení
odstavce 7, § 196 nového zákona č. 103/1926
takto:
1. Úředníkům, dosáhnuvším
se slovenskou výhodou automaticky dosažitelných
požitků, byla plně zachována výhoda
jim přiznaná, kdežto ostatním zaměstnancům,
kterým byly slovenskou výhodou poskytnuty požitky
vyšší, byl onen ze slovenské výhody
vyplývající vyrovnávací přídavek
vzat převodem do nových platů.
2. Rovněž i oněm úředníkům,
kteří byli slovenskou výhodou do vyšších
hodnostních tříd a stupňů povýšeni,
byla přiznaná jim výhoda plně zachována.
3. Požitky úředníků bez slovenské
výhody (zejména na př. úředníci
VII/4 hodnostní třídy), tedy úředníků
mimoslovenských jsou po převodu do nových
platů úplně na roveň požitkům
zaměstnanců hodnostně sice stejně
zařazených, jimž však byly přiznány
a zaručeny požitky slovenské výhody
nad normálně jimi dosaženými platy.
4. Ze slovenské výhody vyplývající
vyrovnávací přídavek není dle
převodu do nových platů pro tyto zaměstnance
do pense započítatelný, ač jim to
bylo dekretálně zaručeno a platili naň
připadající pensijní příspěvek.
Mladším úředníkům (viz
odstavec 1), jakož i těm, kteří byli
slovenskou výhodou do vyšších hodnostních
tříd a stupňů povýšeni,
byla však dle toho pensijní základna zvýšena.
5. V důsledku toho zvýšeno novým zákonem
č. 103/1926 zaměstnancům se slovenskou výhodou
výslužné v poměru ke kolegům
bez slovenské výhody o mnoho méně,
resp. nebylo vůbec zvýšeno, ba dokonce u některých
bude nižší než před novým
platovým zákonem.
6. Zaměstnanci se slov. výhodou zaplatili na pensijním
příspěvku mnohem více než stejně
převedení kolegové bez slovenské výhody,
ač mají nyní dle nového zákona
výslužné úplně stejné.
7. Úředníkům bývalé
VIII. hodnostní třídy započítává
se slovenskou výhodou získaná doba do celkové
služební doby, aby jen nedosáhli 3. náslužného
přídavku v 6. stupnici nového zákona
- tedy tu se slovenská výhoda plně uznává,
jelikož je to k jejich škodě - avšak vyrovnávací
přídavek, vyplývající ze slovenské
výhody, se jim převodem do nových platů
bere, tedy tu se slovenská výhoda neuznává.
Mimo to, ačkoliv se těmto zaměstnancům
slovenskou výhodou získaná služební
doba takto uplatňuje do 35leté celkové služební
doby, platí tito zaměstnanci plné pensijní
příspěvky i nadále.
8. Mimo to: tito úředníci býv. VIII.
hodn. třídy, kteří se slovenskou výhodou
dosáhli přes 35 služebních roků
a 2. náslužného přídavku v 6.
stupnici, jsou proti stejně zařazeným kolegům
bez slovenské výhody zkráceni též
tím, že při povýšení do
5. stupnice obdrží pouze o 300 Kč ročně
více, kdežto oni úředníci bez
slovenské výhody postoupí jednak do 3. náslužného
přídavku s postupem o 2100 Kč a při
povýšení do 5. stupnice znovu o 3000 Kč
více, celkem tedy o 5100 Kč více s dalším
normálním postupem 3000 Kč napřed.
Slovenská výhoda jest takto trestem pro ty úředníky,
kteří šli na Slovensko a zde se obětovali
pro stát a stání správu.
Tyto zde z mnoha jiných uvedené nesrovnalosti vznikly
v důsledku nesprávného převodu postižených
zaměstnanců do nových platů zákona
č. 103/1926. Jsou proto důvodem, aby se použilo
ustanovení odstavce 7, § 196 tohoto zákona,
aby totiž vláda tyto nesrovnalosti vyrovnala i kdyby
nepřistoupila snad na uvedený důkaz, že
slovenská výhoda přináleží
oněm zaměstnancům navždy a sice mimo
normální platy dosažené jakoukoliv úpravou.
Ustanovení odstavce 7, § 196 nového zákona
může býti tím spíše zde
použito, jelikož odstavec ten týká se
právě slovenské výhody (viz vysvětlivky
k němu) a že vyrovnání těchto
nesrovnalostí ve prospěch postižených
jest úplně odůvodněno dosavadními
platovými poměry, jak to zmíněný
7. odstavec, § 196 žádá.
Tomu přizvukuje též ještě sama
resoluce, přijatá poslaneckou sněmovnou ke
4. odstavci, § 148 nového zákona, která
zní: Vláda se vybízí, aby upravila
t.zv. slovenské výhody na území Slovenska
a Podkarpatské Rusi.
Dále mluví pro úpravu této věci
též ta okolnost, že novým požitkovým
zákonem měly býti přece zlepšeny
platové poměry všech státních
a železničních zaměstnanců a
skutečně byly též aspoň částečně
a pro okamžik zlepšeny u těch nejvyšších.
Proč však právě těm na Slovensku
stabilisovaným dostalo se poměrně mnohem
méně (méně o jejich slovenskou výhodu),
anebo dokonce nic; proč byli právě tito zaměstnanci,
kteří zachránili nám Slovensko administrativně,
jako nám ho vydobili naši branci vojensky, ještě
takto potrestáni za to vše, co obětovali?
Jest tedy jen spravedlivo, aby těmto zaměstnancům
postiženým převodem do nových platů
byla takto způsobená křivda napravena usnesením
vlády.
Posuzujeme-li se stránky morální toto poškození
oněch zaměstnanců ze ztráty slovenské
výhody, tu přímo zaráží,
že byli takto postiženi právě starší
a nejstarší úředníci, kteří
se o vybudování a zabezpečení státní
správy na Slovensku a Podkarpatské Rusi nejvíce
zasloužili. Stabilisace právě je postihla velkými
obětmi a práce, kterou vykonali - a to za okolností
nejtěžších a nejsvízelnějších,
v prvých letech popřevratových často
i životu nebezpečných - nedá se namnoze
vůbec nikým řádně a dosti oceniti
a vůbec ničím zaplatiti. Opustili své
rodiny, svůj kruh přátel a známých,
svá společenská působení a
vydali se do poměrů tehdy úplně nejistých,
u mnohých za cenu rozvratu svého rodinného
štěstí. Spoléhali, že dodržením
stabilisační podmínky, přiznané
jim státní správou, totiž zvýšením
příjmů oproti zaměstnancům,
kteří nešli na Slovensko a zůstali u
svých rodin ve svém zabezpečeném a
příjemném prostředí, bude jim
aspoň částečně nahraženo
to, čeho všeho museli se zřeknouti a oč
tíha drahoty zde na ně víc doléhá,
nehledě ani k ostatním nevýhodám v
prostředí pro ně přece jen cizím,
a nehledě ani k tak rozdílné a nepoměrně
těžší službě a k těžším
služebním povinnostem.
Dlužno též uvážiti, že právě
tito nejstarší úředníci byli
by doma v historických zemích více méně
zcela jistě dosáhli míst, která jsou
jim u mnohých resortů na Slovensku a Podkarpatské
Rusi již dávno - ze známých důvodů
- naprosto nepřístupna.
Přihlížejíce k uvedeným zde ustanovením
vlády republiky Československé, to jest k
Zásadám pro úpravu osobních poměrů
státních zaměstnanců na Slovensku
touto vládou smluveným, jakož i k citovaným
zde ustanovením zákona č. 103/1926 (a to
odstavec 7. § 196, jeho vysvětlivky a resoluce k odstavci
4. § 148), přihlížejíce dále
k provedenému zde důkazu, že ustanovení
vzpomenutých Zásad mají platnost i při
převodu do nových platů tohoto zákona
č. 103/1926, jakož i k duchu zásady zákona
č. 103/1926 o zachování práv nabytých
v den účinnosti zákona vyslovené ve
vysvětlivkách k § 168 odst. 1. na str. 319
Sborníku. odst. 5), přihlížejíce
případně k uvedeným a vypočítaným
zde nesrovnalostem, kteréž jsou velmi závažným
a plně dostačujícím důvodem,
aby dle zákonitého zmocnění 7. odstavce
§ 196 nového zákona vláda napravila
tyto zde prokázané křivdy převodu
do nových platů oněch poškozených
státní a železničních zaměstnanců,
kteří dekretálně stanoveným
stabilisačním podmínkám již plně
vyhověli, tážeme se vlády:
1. Jest vláda ochotna uznati toto zde jasně prokázané
oprávnění a nárok oněch postižených
zaměstnanců na vyrovnání jim převodem
do nových platů zákona č. 103/1926
způsobených křivd a novým vládním
usnesením těmto zaměstnancům ony,
z udělené jim slovenské výhody vyplývající
požitky, nad jejich normální platy, do nichž
byli dle zákona č. 103/1926 převedeni, přiznati
a to buď:
a) novým převedením do platů zákona
čís. 103/1926 dle hodnostních tříd
a stupňů, jichž požitky tito zaměstnanci
i se slovenskou výhodou do konce roku 1925 dosáhli,
anebo:
b) přiznáním zvláštních
přídavků oněm zaměstnancům,
rovnajících se rozdílu mezi platy dosaženými
dle převodu podle hodnostních tříd
a stupňů i se slovenskou výhodou a mezi platy,
do kterých byli zaměstnanci tito skutečně
převedeni, po případě:
c) aby postiženým byl přiznán k jejich
normálním převedeným platům
takový vyrovnávací přídavek,
který by odpovídal rozdílu pensijních
základen dle převodu i se slovenskou výhodou
dosažených požitků hodnostních
tříd a stupňů a požitků
tříd a stupňů, dle nichž byli
dotyční skutečně převedeni.
Oba tyto přídavky jak úpravy dle b) tak i
úpravy dle c) rozumí se jako přídavky
k převodem dosaženým platům nového
zákona a do pense započítatelné.
2. Jest vláda ochotna v době co nejkratší
sděliti podepsaným, co v této věci
podnikla nebo zaříditi hodlá?
V Praze dne 7. prosince 1927.
V obvodu olomouckého ředitelství státních
drah byly prý letos otevřeny v Mikulovicích
v okrese frývaldovském a v Malé Morávce
u Hanušovic české menšinové školy,
z nichž první jest umístěna v mikulovické
staniční budově, druhá v domku pro
železniční dělníky, které
zvláště pro tento účel musily
býti vyklizeny a zařízeny. Nehledě
k tomu, že jest přece neuvěřitelné,
aby se v budovách zkomercialisovaného provozu státních
drah umísťovaly české menšinové
školy, jelikož přece není povinností
železniční správy pečovati svými
objekty o školství, jest mimo to velice pochybné,
zdali staniční budova nebo domek železničního
strážníka vyhovuje zdravotním, hygienickým
a výchovným podmínkám pro zřizování
školních tříd.
Aby věc byla vysvětlena, táží
se podepsaní:
Jak odůvodníte, že české menšinové
školy v Mikulovicích a v Malé Morávce
u Hanušovic byly umístěny v budovách
státních drah?
V Praze dne 12. prosince 1927
V neděli dne 13. listopadu t. r. konal se v Šumperku
sjezd svazu počešťovacích a školských
spolků (Svaz Národních jednot a Matic) a
mimořádná valná hromada severomoravského
počešťovacího spolku (Národní
jednoty pro severovýchodní Moravu) a to ve vojenském
domově v kasárnách 13. pěšího
pluku. Ať tak nebo tak, jest to neobyčejné,
když se takový sjezd koná ve vojenském
domově, zvláště když ministerstvo
národní obrany při zrušení volebního
práva vojska vždy zdůrazňovalo, že
vojsko musí býti úplně odpolitisováno.
Mimo to ještě nejde o humanitní spolky, nýbrž
spíše o sbory, jejichž úkolem jest počešťovati
německé jazykové území. Působí
to tedy podiv a německé občany to musí
rozhořčiti, když se spolkům s takovými
účely propůjčuje pro jejich porady
vojenský domov.
Podepsaní táží se tedy pana ministra,
je-li ochoten oznámiti, proč výše uvedeným
spolkům byl propůjčen vojenský domov,
čím tento postup odůvodňuje a zdali
v případě potřeby bude vojenský
domov propůjčen stejně i německým
spolkům a sborům?
V Praze dne 25. listopadu 1927.
Im Bereiche der Staatsbahndirektion Olmütz
sollen heuer in Niklasdorf Bezirk Freiwaldau und in Klei-Mohrau
bei Hannsdorf tschechische Minderheitsschulen errichtet worden
sein, wovon die erstere im Stationsgebäude Niklasdorf, die
letztere in einem Bahnarbeiterhäuschen untergebracht wurde,
das eigens für diesen Zweck geräumt und hergerichtet
werden musste. Abgesehen davon, dass es doch unglaublich ist,
Gebäude des kommerzialisierten Staatsbahnbetriebes zur Unterbringung
tschechischer Minderheitsschulen heranzuziehen, da es doch nicht
Aufgabe der Bahnverwaltung ist, mit ihren Objekten für das
Schulwesen Sorge zu tragen, erscheint es überdies sehr zweifelhaft,
ob in einem Stationsgebäude bezw. in einem Bahnwächterhaus
die sanitären, hygienischen und pädagogischen Bedingungen
für die Errichtung von Klassenzimmern vorhanden sind.
Zur Aufklärung des Sachverhaltes stellen
die Gefertighten die Anfrage:
Wie rechtiertigen Sie die Unterbringung der
tschechischen Minderheitsschulen in Niklasdorf und Klei-Mohrau
bei Hannsdorf in Staatsbahngebäuden?
Prag, am 12.
Dezember 1927.
Am Sonntag den 13. November 1. J. tagte in
Mähr. - Schönberg der Kongress des Verbandes der Tschechisierungs
- und Schulvereine (Svaz Národních Jednot a Matic)
und die ausserordentliche Hauptversammlung des nordmährischen
Tschechisierungsvereines (Národní Jednota pro severovýchodní
Moravu) und zwar im Soldateheime der Kasernen des 13. Infant.
Regimentes. Es ist immerhin ein ungewöhnlicher Vorgang, eine
solche Tagung in einem Soldatenheime abzuhalten, zumal seiten
des Ministeriums für nationale Verteidigung bei Aufhebung
des Soldatenwahlrechtes immer betont wurde, dass das Militär
vollständig entpolitisiert werden müsse. Dazu kommt
noch, dass es sich nicht um humanitäre Vereine handelt, sondern
vielmehr um Körperschaften, die Tschechisierung des deutschen
Sprachgebietes zur Aufgabe haben. Es muss daher Wunder nehmen
und bei den deutschen Staatsbürgern Erbitterung auslösen,
wenn Körperschaften mit solchen Zielen ein Soldatenheim für
ihre Beratungen zur Verfügung gestellt wird.
Die Gefertigten fragen daher den, Herrn Minister,
ob er bereit ist bekanntzugeben, wieso den obgenannten Vereinen
das Soldatenheim zur Verfüngung gestellt wurde, womit dieser
Vorgang begründet wird und ob im Bedarfsfalle das Soldatenheim
auch deutschen Vereinen und Körperschaften in gleicher Weise
überlassen werden wird?
Prag, am 25.
November 1927.