Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Klub poslanců komunistické strany Československa považoval dnešní zákon o sociálním pojištění hned od počátku za nedostatečný a zájmům pojištěných dělníků ani zdaleka nevyhovující. Proto vytýkal již při jeho projednávání v poslanecké sněmovně r. 1924 četné nedostatky osnovy a podal v celku 171 opravných návrhů, majících zákon zlepšiti, jež však byly až na nepatrné výjimky zamítnuty.

Vývoj poměrů ukázal, že kritika klubu komunistických poslanců byla správná. Zákon je teprve rok v platnosti; tato poměrně krátká doba však stačila, aby pojištěné dělnictvo se přesvědčilo, jak nemožná a na dále neudržitelná jsou přečetná ustanovení pojištění nemocenského i invalidního a starobního. Všeobecné jest mezi dělnictvem přesvědčení - a nejen mezi dělnictvem, ale také u vůdčích činitelů nemocenských pojišťoven a u nezaujatých odborníků - že zákon musí býti zlepšen a jeho četné nedostatky napraveny, nemají-li trpěti újmy jak pojištěnci, tak pojišťovny samé.

Je nesporné, že zákonná výměra pojistného v nemocenském pojištění nestačí ke splnění úkolů, k nímž toto pojištění jest povoláno, že výše dávek pojištění nemocenského i invalidního a starobního naprosto nezabezpečuje hospodářskou existenci dělníka a jeho rodiny v době nezaviněné nezpůsobilosti ku práci, že správní orgány nemocenských pojišťoven i Ústřední sociální pojišťovny neodpovídají svým složením zájmům pojištěnců, že následkem neexistence rozhodčích a pojišťovacích soudů se pojištěnci vůbec nemohou dovolat svých práv, že o přestárlé dělníky, z invalidního a starobního pojištění vyloučené, není nijak postaráno atd.

Má-li sociální pojištění, vytvořené pro dělníky a na jejich ochranu, plniti své poslání t. j. ochrániti dělníka před zdravotní a hospodářskou újmou v době, kdy beze své viny pracovati nemůže, pak musí vyhovovati následujícím zásadám:

Jeho východiskem musí býti potřeby nejširších vrstev pracujícího lidu, jimž musí sociální pojištění v případech nemožnosti výdělku zabezpečovati existenční minimum. Ze sociálního zajištění nesmějí býti vyloučeny osoby zajištění tohoto nejvíce potřebující, tak zv. přestárlí dělníci, o něž musí býti postaráno obdobně jako o dělníky pojištěné. Příspěvky na nemocenské pojištění musí nésti zplna zaměstnavatel, který dělníka po celý jeho život vykořisťuje, takže úsporami nemůže se tento zajistiti pro případ nemožnosti výdělku. Správa sociálního pojištění jakož i soudnictví pojišťovací musí býti v rukou pojištěnců čili zaměstnanců.

Uplatniti tyto základní zásady sociálního pojištění také v československém nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnickém jest účelem tohoto návrhu. Při tom snaží se návrh změniti také jiná ustanovení zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., jež nevyhovují po stránce administrativní neb jsou pojištěncům a úspěšnému provádění sociálního pojištění u nás na újmu.

Návrh buduje pojistnou povinnost na pracovním, služebním neb učňovském poměru, a nikoliv na faktickém vykonávání prací nebo služeb. Pojistná povinnost má trvati po celou dobu, po kterou pracovní, služební neb učňovský poměr trvá. Dnešní text zákona, opírající se o faktické vykonávání prací nebo služeb, činí pojistnou povinnost v případě přerušení práce o nedělích a svátcích, o dovolené, při omezení výroby v dílnách atd. pochybnou.

Mimo to stanoví návrh, že k pojistné povinnosti není potřebí, aby při pracovním atd. poměru byly splněny formální náležitosti pro tento poměr jinak, na př. §§ 1151 a 1152 občanského zákoníku, živnostenským řádem a pod. stanovené. Neboť sociální pojištění má chrániti bez výjimky každého, jenž vykonává nesamostatnou činnost jako své povolání.

Dodatek k tomuto paragrafu má odstraniti dosavadní pochybnosti o tom, kdo všechno má býti za domáckého dělníka pokládán a má korigovati dosavadní praxi, která vylučovala rodinné příslušníky domáckého dělníka z přímého pojištění, třebas byli v domácké prácí trvale a pravidelně zaměstnáni.

Ad lit. b). Zde návrh zrušuje nesociální vyloučení osob starších 60 let z jakéhokoliv zajištění pro případ invalidity a stáří a pamatuje na zaopatření potřebných z nich formou starobní podpory ve smyslu čl. II. návrhu.

Ad lit. d). Bod tento odpadá, ježto důchodce dle tohoto zákona může v důsledcích definice invalidity býti opět zaměstnán tak, že podléhá pojistné povinností ve smyslu § 2. Pro tento případ má býti podroben pojištění na dále, čímž by se jeho důchod invalidní nebo starobní zvětšil; vdova nebo vdovec důchodu požívající by pak nabyli nároku na vlastní důchod invalidní nebo starobní.

V důsledcích změny § 2 dlužno změniti též ustanovení § 7 o počátku a zániku pojištění. Pojistná povinnost má počínati dnem, ke kterému počal působiti poměr pracovní a končiti dnem, ke kterému tento poměr končí. Dnešní omezení pojištění invalidního a starobního v neprospěch pojištěnce v případě později podané přihlášky není odůvodněno. Doba ztrávená v pracovním poměru před přihláškou má proto podle návrhu býti pojištěnci započítána právě tak, jako doba po přihlášce, ježto nepřihlášení pojištěnce včas je vinou zaměstnavatele, za kterou nemůže býti trestán pojištěnec.

Účelem navrhované změny je, aby na domácké mistry, skutečnými podnikateli rovněž vykořisťované, nebylo přesunováno placení pojistných příspěvků za osoby u nich zaměstnané, nýbrž aby tento náklad na pojištění nesl výhradně hlavní podnikatel.

Návrh zavádí zde dvě nové mzdové třídy XI a XII, které odpovídají bývalým dobrovolným třídám XIV a XV starého nemocenského zákona. Zrušení jejich v zákoně č. 221/1924 poškodilo zájmy pojištěnců a je nesociální, ježto i při pojetí těchto dvou tříd do pojištění není respektován veškeren příjem pojištěnců, zejména výše zařazených, na mzdě.

V důsledcích zavedení zmíněných nových dvou tříd nemocenského pojištění zavádí se nová třída E v pojištění invalidním a starobním, těmto dvěma třídám odpovídající.

Zde přináší návrh pouze změny rázu více administrativního a zabezpečuje při přihláškách, odhláškách a oznámeních k pojištění spolupůsobení závodních výborů, případně závodních důvěrníků, jež má zaručiti, že přihlášky budou zaměstnavateli podávány správně a včas. V dosavadním § 20 se stanoví, že zaplacení příspěvků za pracovní dobu, ležící před přihláškou, nemá míti vlivu na zvýšení nároků pojištěnce. Toto ustanovení zákona znamená bezdůvodné obohacení nositelů pojištění. Návrh tudíž toto ustanovení, nároky pojištěnců omezující, škrtá.

V odst. 2. § 20 se navrhuje, aby k vůli uvarování se sporů bylo výslovně stanoveno, že otázka zavinění zaměstnavatelem nemá na povinnost k náhradě vlivu.

Návrh zde odstraňuje tříštění nemocenského pojištění zavedením tak zv. jednotné pokladny. Pro obvod okresní politické správy má býti v zásadě zřízena a připuštěna pouze jediná pojišťovna, tak zv. okresní nemocenská pojišťovna. Veškeré ostatní druhy pokladen, které vedou ke značnému zvýšení správních nákladů na úkor zájmů pojištěnců, mají býti zrušeny. Tím získané úspory upotřebuje návrh ke zvýšení dávek pojistných.

Návrh stanoví funkční dobu správních orgánů nositelů pojištění na tři resp. na dva roky, aby smýšlení pojištěnců mohlo ve složení správních orgánů přijíti lépe k platnosti. Volební právo má míti každý pojištěnec bez ohledu na věk; kdo pracuje, ať rozhoduje. Volitelnost se snižuje podle vzoru v SSSR z 26. roku na 18. rok.

Další ustanovení mají zaručiti bezvadné provedení voleb, zejména řízení reklamačního atd.

V § 55 se stanoví, že pakliže vláda chce upraviti podrobnosti volebního řízení, musí tak učiniti nejdéle do měsíce ode dne vyhlášení zákona. Tím má býti znemožněna sabotáž voleb do nemocenských pojišťoven, Ústřední sociální pojišťovny a rozhodčích a pojišťovacích soudů, kterou provádí ministerstvo sociální péče tím, že již po více než rok prováděcí nařízení k ustanovením zákona jednajícím o volbách nevydává.

Zde návrh prakticky uskutečňuje zásadu: "Pojištění pojištěncům" a připouští do představenstva pouze zástupce pojištěnců. Vzhledem k připravovanému zákonu o nemocenském pojištění soukromých úředníků a zřízenců, jenž by měl za následek, že by funkcionáři a zejména zaměstnanci dělnických organisací nemohli býti voleni do představenstva nemocenských pojišťoven dělnických, poněvadž nebudou namnoze pojištěnci ve smyslu tohoto zákona, stanoví návrh, že členy představenstva mohou býti tito funkcionáři a zaměstnanci i tehdy, když pojistné povinnosti ve smyslu § 2 nepodléhají. Má tím býti zajištěno, aby ze správy nemocenských pojišťoven nebyli vylučováni lidé, ochranné a pojišťovací zákonodárství dělnické, jakož i praxi pojištění dokonale ovládající a v hájení zájmů dělnictva obeznámení. Ale i volba osob z těchto řad je vložena výhradně do rukou pojištěnců. Funkční období představenstva, starosty i náměstka se zkracuje ze čtyř let na dvě léta, aby byl zajištěn větší vliv pojištěnců na správu pojištění.

V dozorčím výboru má býti polovina členů znalých účetnictví. Ovšem, že i tyto členy mohou voliti pouze pojištěnci.

Zásadu "pojištění pojištěncům" provádí návrh také při složení správních orgánů Ústřední sociální pojišťovny. Výbor má sestávati ze 40 členů, z nichž 30 náleží skupině pojištěnců a 10 skupině odborníků v otázkách ochranného zákonodárství dělnického, které jmenují největší odborové ústředny zaměstnanecké, Tím má býti sjednáno úzké spojení orgánů sociálního pojištění s odborovými organisacemi zaměstnaneckými podle vzoru organisace pojištění ve Svazu Sovětských Socialistických Republik. Toto spojení dělnických a zaměstnaneckých organisací s orgány sociálního pojištění je ve prospěch jak pojištěnců, tak pojištění samého a má nahraditi dosavadní neblahý vliv byrokratů a orgánů státních na pojištění. Totéž platí o složení představenstva Ústřední sociální pojišťovny.

Předseda Ústřední sociální pojišťovny má býti právě tak, jako předseda nemocenských pojišťoven, volen a to výborem.

Volby do výboru Ústřední sociální pojišťovny mají se podle návrhu prováděti přímo pojištěnci, jak je tomu při volbách delegátů nemocenských pojišťoven, a nikoli nepřímo členy představenstev nemocenských pojišťoven, jak stanoví dnešní zákon.

O složení dozorčího výboru Ústřední sociální pojišťovny platí totéž, co řečeno o složení dozorčího výboru okresní nemocenské pojišťovny.

V pojištění nemocenském zavádí náš návrh nové dvě třídy XI. a XII. a zvyšuje nemocenské takto: pro první dvě třídy na 100% střední denní mzdy, pro III. - IV. na 95°%, pro V. - VI. na 90%, pro VII. - VIII. na 85%, pro IX. - X. na 80% střední denní mzdy; pro nové třídy XI. a XII. stanoví nemocenské na 75%. Tím chce náš návrh aspoň přiblížiti nemocenské podpory mzdám pojištěnců, jak je to důsledně provedeno v pojištění v SSSR, kde dostává pojištěnec nemocenské ve výši poslední faktické mzdy.

Nemocenské má příslušeti, jako tomu bylo před 1. červencem 1926, již od prvého dne nemoci a dále také za neděle a svátky. Má býti poskytováno nejvýše 1 a ¹/₂ roku, načež nastupuje, trvá-li neschopnost k práci dále, tak zv. nemocenský důchod podle § 108 a), který se vyplácí ve výši poslední nemocenské podpory neomezeně po celou dobu, pokud neschopnost k práci trvá. Dosavadní ustanovení zákona znamená bezdůvodné citelné poškození nemocných dělníků.

V dávkách pojištění nemocenského zavádí návrh jedině správnou zásadu, že lékařská pomoc v nemoci musí býti poskytována bez omezení časového tak dlouho, dokud nemoc a tudíž potřeba pomocí trvá.

Při pomoci v mateřství zavádí návrh novou dávku tak zv. výbavné pro děti, kterým mají býti aspoň částečně hrazeny náklady s porodem vždy nezbytně spojené, jak ostatně je zavedeno jinde, zejména v SSSR.

Na rozdíl od dosavadního zákona rozšiřuje se rodinné pojištění příslušníků rodiny v tom smyslu, že peněžité dávky, t. j. příspěvek za kojení a výbavné pro dítě mají příslušeti také nepojištěným manželkám a družkám pojištěnců.

Za příslušníka rodiny má býti nadále zásadně považována též družka. Podle obdoby sociálního pojištění německého zavádí návrh konečně zaopatření v mateřství pro všechny potřebné matky bez ohledu na to, zdali jsou pojištěnkami neb manželkami či družkami pojištěnců a to na útraty státu.

Při pohřebném za rodinné příslušníky zvyšuje se maximální obnos na Kč 300.-, jak tomu bylo za starého nemocenského zákona.

Na rozdíl od ustanovení dnešního zákona mají dávky příslušníků rodiny míti co do počtu a trvání stejný rozsah jako dávky příslušející pojištěnci, jak to v zásadě pojištění rodiny jedině odpovídá.

Vedle dávek invalidního a starobního pojištění, již zavedených, zavádí návrh jako novou dávku tak zv. důchod nemocenský a pak léčebnou péči pro důchodce, jak je tomu v zákoně rakouském.

Doba čekací snižuje se podle vzoru rakouského ze 150 na 104 týdny, při čemž odpadá neproveditelná podmínka § 107 b), že z příspěvkových týdnů musí alespoň 13 týdnů spadati do povinného pojištění před nápadem dávky. Podle vzoru našeho pensijního pojištění a zákona rakouského odstraňuje se podmínka odbyté doby čekací v případech, kdy nastala invalidita nebo smrt pojištěncova na základě úrazu podnikového.

Za příspěvkové týdny mají se vedle týdnů, za které se stalo splatným pojistné na základě pojistné povinnosti, považovati, jak je tomu v zákoně německém, také týdny, v nichž pojištěnec požíval prokazatelně nemocenského, podpory v nezaměstnání nebo invalidního důchodu.

Vzhledem k tomu, že dělníci, kteří při zavedení invalidního a starobního pojištění byli již starší, by nemohli získati důchodů k existenci potřebných, navrhuje se započtení určitého počtu týdnů ztrávených v pracovním atd. poměru před 1. červencem 1926, překročil-li pojištěnec při vstoupení do pojištění 40., 45. nebo 50. rok věku svého. K nabytí důchodu invalidního má podle našeho návrhu stačiti 50% výdělečné neschopnosti místo dosavadních 66,6%.

V důsledcích zásady, že důchody sociálního pojištění mají zabezpečovati existenční minimum, zvyšuje se základní částka důchodu z Kč 500.- na 1.000.- Kč a částky zvyšovací z jedné pětiny na jednu čtvrtinu splatného (nikoliv zaplaceného) pojistného. Při bezmocnosti důchodce, který potřebuje ke svému ošetřování jiné osoby, zvyšuje se důchod, jak je tonu v pojištění pensijním a v rakouském zákoně, o 50%. Při invaliditě následkem podnikového úrazu před uplynutím 520 příspěvkových týdnů, považuje se podle obdoby pensijního zákona tato doba za odbytou.

Důchod nemocenský má příslušeti rovněž v případě, kdy není odbyta doba čekací, je-li pojištěnec nezpůsobilým k prácí ve smyslu § 95 (nestačí zde tudíž invalidita ve smyslu § 109).

Dnešní podmínky nápadu důchodu starobního jsou mimořádně přísné na rozdíl od ustanovení zákonů cizích. Proto snižuje návrh stáří, při kterém má příslušeti nárok na důchod starobní bez průkazu invalidity na 55. rok věku, kdy dělník zpravidla je 40letou prací a strádáním již úplně vyčerpán.

Rovněž neudržitelnými jsou ustanovení § 114 o důchodu vdovském, který podle zákona přísluší pouze vdově invalidní, tímto ustanovením stává se důchod vdovský prakticky ilusorním. Vzhledem k těžké ztrátě, kterou rodina dělníka utrpí ztrátou živitele a vzhledem k ustanovení zákonů cizích, kde jest zaveden bezpodmínečný důchod vdovský buď vůbec (Anglie) nebo aspoň po určitou řadu let (Jugoslavie, Rakousko), zavádí návrh vdovský důchod bezpodmínečně. Pouze u vdovce má příslušeti důchod vdovecký jen tehdy, je-li vdovec skutečně invalidním.

Požitek důchodu sirotčího poskytuje se podle návrhu až do 18. roku věku dítěte. V případech, že dítě je neschopné k výdělku přes 18. rok následkem nemoci, studií neb odborné průpravy, má býti podle vzoru zákona rakouského důchod sirotčí poskytován na dále.

Nárok na důchod sirotčí má příslušeti dále, podobně jako dávky rodinného pojištění nemocenského (§ 96), také dětem nevlastním za obdobných podmínek jako osvojencům nebo schovancům. Výše důchodu, která podle ustanovení dnešního zákona je nedostatečná, se přiměřeně zvyšuje (na ¹/₃ důchodu).

Rovněž se zvyšuje odbytné, které přísluší v případě, že nebyla dokončena doba čekací a které nastupuje na místo důchodu a to na dvojnásobný obnos jednoroční renty, ježto jde zde o dávku jednorázovou. Odbytné má příslušeti také rodičům a sourozencům v případě, jsou-li potřební, kdežto podle dnešního textu zákona jsou rodiče a sourozenci z požitku odbytného neprávem téměř vyloučeni.

Nově zavádí návrh podle vzoru rakouského odbytné pro provdávající se pojištěnky, jehož vyplacení nemá - jakoby tomu bylo u vrácení pojistného - vlivu na nároky pojištěním získané, takže provdaná pojištěnka, která po sňatku pracuje za mzdu dále, si nároky tyto zvyšuje, právě tak, jako každý jiný pojištěnec.

Státní příspěvek k důchodům zvyšuje návrh na výší dvojnásobnou a poskytuje jej také k příplatku na děti u důchodu invalidního a starobního, jak to činí zákon rakouský. V důsledcích zásady, že důchody speciálního pojištění mají zabezpečovati existenční minimum, stanoví návrh, že tam, kde toho nízkým výměrem důchodu není dosaženo a kde důchodce nemá jiných příjmů a také žádného jmění, se zvyšuje obnos státního příspěvku tak, aby spolu s důchodem zaručoval důchodci existenční minimum.

Konkurence dávek různých odvětví sociálního pojištění stanovená v § 126 zákona se zrušuje, ježto jednotlivá odvětví sociálního pojištění mají své zvláštní pojistné, které kryje dávky pojištění bez ohledu na dávky poskytované pojištěnci případně jiným odvětvím.

Pokud jde o lékařskou službu, zavádí návrh tak zv. organisovanou svobodnou volbu lékaře, pojištěnci důtklivě vyžadovanou z důvodu, že dnešní systém lékařské služby v nemocenském pojištění zájmům pojištěnců plně nevyhovuje.

Na rozdíl od dnešního zákona stanoví návrh podle vzoru zákona rakouského povinnost nemocenských pojišťoven dáti pojištěnce do léčebného ústavu, když toho vyžaduje druh nemoci nebo když nemoc vyžaduje ošetření a péče, jež v domácnosti nemohou býti poskytnuty.

K léčebné péči Ústřední sociální pojišťovny stanovené § 154 zákona má, jak je tomu podle zákona rakouského, přistoupí-li léčebná péče o důchodce. Jest zřejmo, že potřebuje-li pojištěnec pomoci nemocenského pojištění v případě nemoci, potřebuje této pomoci tím více důchodce, jehož důchod bude vždycky nižší, nežli je mzda pracujícího dělníka. Může tudíž důchodce ze svého důchodu ještě daleko obtížněji opatřiti náklady na lékaře a léky, nežli tak může učiniti pojištěnec zdravý. Opatření lékařské pomoci a léků z prostředků pojišťovny je tudíž nezbytným doplňkem důchodů. Náklady na léčebnou péči důchodců má nésti Ústřední sociální pojišťovna ze svého. V příspěvcích pojištění invalidního a starobního má na tuto léčebnou péči důchodců býti přiměřeně pamatováno.

Pojistné invalidního a starobního pojištění má podle návrhu činiti v prvních pěti létech 5% ze mzdy. Ukázalo-li by se, že tímto pojištěním nejsou nároky z pojištění plně kryty, má pojistné býti po pěti létech na základě pojistně mathematického zkoušení finanční rovnováhy Ústřední sociální pojišťovny býti stanoveno nově, případně procentem vyšším.

Dnešní pojistné nemocenského pojištění činící 5% ze mzdy, nestačí ke krytí dávek pojistných. Proto stanoví návrh, že pojistné toto má činiti, jak tomu bylo před 1. červencem 1926 u většiny nemocenských pokladen, 6²/₃ střední denní mzdy a že může býti, ukáže-li se toho potřeba, Ústřední sociální pojišťovnou zvýšeno až na 8% mzdy.

V § 160 má býti placení pojistného upraveno shodně s ustanovením §§ 2 a 7 po celou dobu, po kterou trvá pracovní atd. poměr, nebo dokud pojištěnec nebyl odhlášen, i když pracovní poměr byl zrušen.

Celé pojistné nemocenského i invalidního a starobního pojištění nese podle návrhu zaměstnavatel ze svého.

Pro zaopatření potřebných rodiček, které nejsou ani pojištěnkami ani manželkami nebo družkami pojištěnců, má býti, ježto náklady tohoto zaopatření má nésti stát, zřízen při Ústřední sociální pojišťovně zvláštní fond, dotovaný příděly státními, se kterým by náklady tohoto zaopatření byly súčtovány.

Pokud jde o uložení jmění Ústřední sociální pojišťovny, chce návrh zaručiti upotřebení tohoto jmění ve prospěch sociální, zdravotní a bytové péče pojištěnců a jich rodin více, nežli to činí dnešní zákon. Proto odstraňuje povinnost ukládání jmění ve státních papírech a stanoví, že alespoň jedna třetina volného jmění Ústřední sociální pojišťovny musí býti uložena tak, aby sloužila bytové péči pojištěnců a jich rodin.

Mimo to ustanovuje v § 155 a), který odpovídá dnešnímu § 184, že část volného jmění Ústřední sociální pojišťovny může býti věnována ("upotřebena") k tomu, aby byla prováděna nebo podporována opatření směřující k odvrácení předčasné invalidity pojištěnců a k potírání lidových chorob.

Také při rozhodčích a pojišťovacích soudech provádí návrh zásadu, že soudnictví, stejně jako správa pojištění patří pojištěncům a stanoví, že předsedové a přísedící těchto soudů jsou voleni pojištěnci; zároveň se zrušuje státní dozor nad pojišťovacím soudnictvím.

V § 193 stanoví návrh lhůtu k podání opravných prostředků podle § 239, kterážto lhůta v dnešním zákoně vůbec stanovena není. Příslušnými pro řízení o těchto opravných prostředcích podle § 239 ustanovuje náš návrh předsedy pojišťovacích soudů, aby i v tomto řízení odstranil vliv státních orgánů, porušující požadavek úplné autonomie pojištění.

V § 240, odst. 2. chce návrh zabrániti poškozování zaměstnanců, kteří byli dříve zaměstnáni u státu tím, že stanoví povinnost, aby stát nebo jiný veřejný zaměstnavatel převedl převodní částku ne pouze za dobu ode dne účinnosti zákona t. j. od 1. července 1926, nýbrž za celou dobu, kterou pojištěnec ve státní nebo veřejné službě ztrávil.

Příkré ustanovení § 244 zákona, podle něhož nemá pojištěnec požívající pojistných dávek nároku na zaopatření chudinské, návrh vypouští.

Návrh zvyšuje úvěr ze 100 milionů Kč na Kč 250 milionů a zajišťuje jeho skutečné použití tím, že příslušné částky zařazuje přímo do rozpočtů na léta 1928 - 1930. Dosud totiž z úvěru 100 mil. Kč nebyl vydán ani haléř!

Zde návrh napravuje chybu dnešního zákona, který zrušil rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven aniž zajistil ochranu práv pojištěnců po dobu, nežli budou zvoleny soudy nové. Zákon stanoví, že staré soudy nemocenských pokladen zvolené před 1. červencem 1926 fungují dále do doby, nežli se umou svých funkcí rozhodčí a pojišťovací soudy zvolené podle tohoto zákona.

Čl. II., obsahující §§ 298 - 310, vkládá do zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ustanovení o zaopatření tak zv. osob přestárlých, které § 6, lit. b) tohoto zákona, jakož i zákon a pojištění osob samostatně hospodařících z pojištění pro vysoký věk vylučují. Hlavní zásady tohoto zaopatření jsou: 1.) státní starobní podpory se dostává všem potřebným osobám přestárlým; 2.) na podporu státní mají tyto osoby právní nárok; 3.) podpora má zajistiti důchodcům spolu s jinými jejich ev. důchody existenční minimum; 4.) podpora se vyplácí z prostředků státních; 5.) orgány rozhodující o přiznání podpory jsou v rukou zástupců vrstev, z jichž řad pocházejí osoby podporované.

Volby do nemocenských pojišťoven, do Ústřední sociální pojišťovny a do rozhodčích a pojišťovacích soudů nebyly dosud provedeny, ačkoliv zde není vůbec žádných věcných překážek. Odkládání voleb má důvody čistě politické. Z tohoto důvodu, jakož i z důvodů, že dnešní správní orgány neodpovídají zákonům a smýšlení pojištěnců, jsou kusé a namnoze nahrazeny vládními komisemi a komisaři, stanoví návrh, že volby do všech těchto institucí musí býti vypsány do 2 měsíců ode dne vyhlášení tohoto zákona a provedeny nejdéle do uplynutí 3 měsíců od tohoto dne.

Pokud se týče nákladů se strany státu, jež by si provádění tohoto návrhu vyžádalo, rozvrhují se takto:

1.) zdvojnásobení státního příspěvku k důchodům a zavedení státního příspěvku k příplatkům vychovávacím podle § 123 bude za prvních 5 let činiti 30 až 32 miliony Kč, kterýžto náklad se později přirozeně vzrůstem důchodců zvýší;

2.) zvýšení státního příspěvku podle § 123, odst. 3 na obnos, který by úhrn všech důchodů pojištěncových doplňoval na existenční minimum. Při existenčním minimu 7,000,- Kč by činil tento náklad za prvních pět let devadesát milionů Kč, jenž se také později postupně zvyšuje;

3.) státní podpora tak zv. osobám přestárlým podle čl. II. při plném podchycení celého okruhu osob, s nímž osnova počítá, ročně 850 mil. Kč, kterýžto náklad se však rok od roku snižuje v témž tempu, jak se zužuje úmrtím okruh podporovaných osob, až se konečně omezí na nepatrný obnos na zaopatření osob, které teprve v 60 létech budou vstupovati do zaměstnání, pojištění zaměstnanců neb osob samostatně hospodařících podléhajícího;

4.) náklady na státní zaopatření v mateřství podle § 95, II. b) ročně 30 milionů Kč;

5.) zvýšení úvěru na léčebnou péči podle o 257 celkem o 150 mil., jež se rozvrhují na léta 1928 - 1930.

Tyto náklady státu buďtež uhrazovány úsporami a odbouráváním nákladů na militarismus. Tím bude lze i ony ze státních nákladů na pojištění resp. zaopatření podle tohoto návrhu, jež budou po delší řadu let vzrůstati, plně uhraditi.

Po stránce formální navrhujeme, aby náš návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému a rozpočtovému.