§ 42 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. zní
takto:
Nebyla-li podána včas (§ 40 odst. 3.) žádná
kandidátní listina nebo byla-li podána jedna
nebo více kandidátních listin, které
všechny byly prohlášeny za neplatné, sestaví
kandidátní listinu volební komise. Neučiní-li
tak do týdne přede dnem volby, Ústřední
sociální pojišťovna rozhodne, že
pro nemocenskou pojišťovnu jest zříditi
představenstvo, na něž přejde také
pravomoc valné hromady delegátův a jmenuje
pět členů jeho a pět náhradníků,
kteří měli býti voleni valnou hromadou
delegátův.
§ 56, odst. 1., písm. a) zákona č. 221/1924
Sb. z. a n. se mění takto:
V působnost valné hromady delegátů
patří:
a) voliti pět členů představenstva,
pět členů dozorčího výboru
a členy rozhodčího soudu z pojištěncův
a náhradníky jejich.
§ 59, odst. 1, zákona č. 221/1924 Sb. z. a
n. se mění takto:
(1) Představenstvo nemocenské pojišťovny
skládá se s desíti členů, z
nichž polovinu volí valná hromada delegátů
z pojištěncův, majících právo
volitelnosti (§ 33, odst. 3), druhou polovinu volí
zaměstnavatelé podle zásad § 64, odst.
3. až. 5.
§ 62 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. zní:
(1) Představenstvo volí ze sebe nad!poloviční
většinou odevzdaných hlasů starostu
a náměstka jeho na čtyři roky. Neobdrží-li
při první volbě nikdo většiny,
je konati užší volbu mezi kandidáty, kteří
obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo
soustředil na sebe největší počet
platných hlasů. Soustředí-li se i
při druhé volbě na dva nebo více kandidátů
stejný počet hlasů, rozhodne mezi nimi los.
(2) Starostu představenstva je zvoliti z těch členů
představenstva, kteří jsou voleni hromadou
delegátův nebo jmenováni ústřední
sociální pojišťovnou podle § 42 zákona,
jeho náměstka ze zaměstnavatelské
skupiny představenstva.
V § 64 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. se mění
odst. 2 a připojuje odst. 5 jež znějí
takto:
(2) Pět členů výboru volí valná
hromada delegátův [§ 56, písm. a)] a
druhých pět členů volí zaměstnavatelé,
jejichž zaměstnanci jsou u pojišťovny povinně
pojištěni.
(5) U okresních nemocenských pojišťoven,
jež mají také pojištěnce ze zaměstnanců
zemědělských a lesních (§ 25,
odst. 2 ve znění této novely) musí
se dostati zaměstnavatelům těchto pojištěnců
aspoň jednoho členství (náhradnictví)
v dozorčím výboru a zaměstnavatelům
z oboru živností netovárních rovněž
aspoň jednoho členství (náhradnictví)
v dozorčím výboru, u ostatních okresních
nemocenských pojišťoven pak zaměstnavatelům
z oboru živností netovárních aspoň
jednoho členství (náhradnictví) v
dozorčím výboru.
§ 65 zákona č. 22:11924 Sb. z. a n. zní:
Ustanovení §§ 59, odst. 2., 61. a 62. je užíti
obdobně s tou odchylkou, že starostou dozorčího
výboru je zvoliti zástupce skupiny zaměstnavatelské
a jeho náměstkem zástupce pojištěncův.
§ 200, odst. 1. zákona č. 221/1924 Sb. z. a
n. zní takto:
(1) Šest přísedících volí
valná hromada delegátů z pojištěnců
podle obdoby volby členů představenstva;
šest přísedících volí
zaměstnavatelé podle zásad § 64, odst.
3. až 5. Současně volí se stejným
způsobem náhradník za každého
přísedícího.
(1) Pro dobu přechodnou, dokud neujmou se úřadu
funkcionáři vyšlí z prvních řádných
voleb, jmenují politické úřady II.
stolice představenstva a dozorčí výbory
nemocenských pojišťoven, přihlížejíc
jak co do členů, tak i co do náhradníků
k ustanovením §§ 59 a 64 zákona ve znění
této novely.
(2) Ustanovení předchozího odstavce se vztahuje
na nemocenské pojišťovny bez rozdílu,
zdaž již jsou či teprve budou zřízeny.
(3) Jmenované představenstvo nemocenské pojišťovny
vykonává též působnost valné
hromady delegátův.
Pro dobu přechodnou, dokud neujmou se úřadu
funkcionáři vyšlí z prvních řádných
voleb, jmenuje ministr sociální péče
v dohodě s ministrem spravedlnosti přísedící
(a náhradníky přísedících)
pojišťovacích soudů a vrchního
pojišťovacího soudu a politické úřady
II. stolice jmenují přísedící
(a náhradníky přísedících)
rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven.
Při tom se přihlíží k ustanovením
§§ 200, 217, 218, 219 a 229 zákona.
(1) V případě, že by v době až
do prvních řádných voleb osoby původně,
případně později jmenované,
odpadly nebo byly zbaveny své funkce, budou jmenovány
nové orgány způsoben uvedeným v §§
44 a 45 této novely.
(2) Ustanovení § 88. zákona platí od
doby pravoplatného provedení prvních voleb.
Působnost dosavadních funkcionářů
nemocenských pojišťoven (pokladen), a rozhodčích
soudů nemocenských pojišťoven (pokladen)
končí dnem, kdy jmenování nových
funkcionářů bude vyhlášeno v
Úředním listě republiky Československé.
Dosavadní funkcionáři jsou povinni podati
zprávu (§ 87 zákona) novým funkcionářům,
aby se umožnilo nerušené převzetí
funkcí. Nevyhovění této povinnosti
je přestupkem podle § 260, písm. h) zákona.
Peníze, jenž se uvolní ve jmění
Ústřední sociální pojišťovny
změnou početních podkladů pojištění
invalidního a starobního, jest použíti
pro účely léčebné péče.
Vzhledem k tomu se zrušuje ustanovení § 257 zákona
č. 221/1924 Sb. z. a n.
Působnost dosavadních svazů nemocenských
pojišťoven a nemocenského oddělení
Zemské úřadovny pro pojištění
dělníků na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi (§ 279) přechází dnem 1. ledna
1928 na Ústřední sociální pojišťovnu,
jež provede likvidaci svazů a zmíněného
oddělení do konce roku 1928. Čisté
jmění likvidovaných útvarů
se rozdělí se schválením ministerstva
sociální péče mezi nemocenské
pojišťovny, jež byly členy oněch
svazů případně patřily ke zmíněné
Zemské úřadovně. Peníze takto
získaného jest použíti k dotaci reservních
fondů dotyčných nemocenských pojišťoven
(§ 178).
(1) Ustanovení §§ 1, 3 a 26 článku
I. nabývají zpětné účinnosti
ke dni 1. července 1926, §§ 2, 20, 21, 22, 23,
24, 28 a 33 článku I. nabudou účinnosti
dnem 1. ledna 1928, ostatní ustanovení článku
I. a ustanovení článku II. a III. dnem vyhlášení
tohoto zákona.
(2) Ministru sociální péče se ukládá,
aby tento zákon provedl, dohodna se se zúčastněnými
ministry.
Každá zákonodárná úprava
nového oboru sociálně-politického
vykazuje pochopitelně průběhem praktického
provádění určité nedostatky
nebo mezery, neboť hospodářský život
jest mnohotvárný a žádné dílo
rukou lidských není dokonalé. Tak také
praxe zákona č. 2211924 Sb. z. a n., o pojištění
zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity
a stáří, jenž nabyl účinnosti
dnem 1. července 1926, ukázala, že některá
ustanovení tohoto zákona rázu zásadního,
svým zněním zavdala podnět k výkladům
zcela protichůdným, jiná ustanovení
pak jsou pociťována jako tíživá.
Tak na př. provádění ustanovení
§ 12, odst. 2. poslední věta zákona,
o zařazování zaměstnanců neplně
zaměstnaných do třídy mzdové,
způsobovalo, že pojistné u těchto zaměstnanců
tvořilo velmi značnou část vydělané
mzdy a omezovalo tak velmi citelně, ba často až
nesnesitelně prostředky zaměstnancovy na
výživu jeho vlastní, po případě
jeho rodiny. Proto i sama praxe vynutila si v této otázce
postup přímo proti výslovnému znění
zákona. Zahrnutí jistých kategorií
do obligatorního pojištění pro případ
invalidity a stáří bylo pro ně začasté
vážnou překážkou nalézti
zaměstnání (na př. u učňů);
v jistých případech bylo pak účinné
provádění tohoto pojištění
z důvodů administrativně-technických
velmi nesnadné, ne-li nemožné (na př.
u domáckých dělníků a dělníků
na sezonní práce). Proto příslušným
ústředním úřadům i Ústřední
sociální pojišťovně byly zasílány
velmi četné žádosti, aby některá
ustanovení zákona byla zmírněna, znění
nejasných ustanovení přesně stylisována
a některé kategorie zaměstnanců z
povinného pojištění pro případ
invalidity a stáří byly vyňaty. Zaměstnavatelé,
poukazujíce na to, že zákon jim ukládá
nejen povinnost platiti polovinu pojistných příspěvků,
nýbrž i povinnosti jiné, domáhají
se paritního zastoupení v orgánech nemocenského
pojištění na změnu zákona v těchto
směrech podány byly také iniciativní
návrhy ve sborech zákonodárných (návrh
poslance Tichiho a druhů, tisk posl. sněm. č.
280/1926; návrh posl. Vávry a druhů, tisk
posl. sněm. č. 319/1926; návrh posl. Šamalíka
a druhů, tisk posl. sněm. č. 710/1926; návrh
senátora Tschapeka a druhů, tisk senátu č.
114/1926 Sb. z. a n.) a v senátě zřízen
za tím účelem zvláštní
výbor. Také v tisku a institucích vědeckých
a odborných ustanovení zákona jsou kritisována
a navrhovány jeho změny. Některé návrhy
jsou však tak dalekosáhlé, že by se jejich
provedení dotklo celé výstavby sociálního
pojištění zaměstnanců a nelze
k nim přihlížeti, dokud nebude přesných
zpráv o dosavadních výsledcích provádění
zákona, aby bylo lze posouditi oprávněnost
těchto návrhů, což vyžádá
si delší doby.
Předložená osnova má vyhověti
v mezích účelné možnosti požadavkům
po zlevnění sociálního pojištění
a jeho řádného vybudování administrativního;
proto řeší současně i prozatímní
ustavení orgánů nemocenských pojišťoven
i otázku prozatímního ustavení rozhodčích
soudů nemocenských pojišťoven, soudů
pojišťovacích a vrchního pojišťovacího
soudu.
Co se týče dosavadního systému dávkového
i úhradového v pojištění pro
případ invalidity a stáří,
dlužno ve všeobecné části důvodové
zprávy pouze uvésti, že se při novelisaci
vycházelo ze snahy, zachovati dosavadní dávky
invalidního a starobního pojištění,
ale snížiti pojistné tak, aby se ulevilo národnímu
hospodářství našemu. Změny, jež
se dotýkají dosavadního systému dávkového,
jsou - stručně shrnuto - tyto:
1. Rozsah pojistné povinnosti se zužuje vyloučením
některých skupin zaměstnaneckých.
2. Pojistné se zlevňuje a tvoří se
nová nejnižší třída pro
pojištění invalidní a starobní.
3. Částky zvyšovací se stanoví
pro budoucnost místo 1/5 zaplaceného
pojistného pevnými sazbami.
4. Počítá se s jinou úrokovou mírou
jako početním podkladem pro invalidní a starobní
pojištění.
5. Přiznává se t. zv. bezpodmínečný
vdovský důchod vdovám dovršivším
65. rok věku.
Co do bližších výkladů poukazuje
se na pojistně-matematickou a statistickou část
důvodové zprávy.
K jednotlivým ustanovením osnovy podotýká
se toto:
Žádost cizích zastupitelských úřadů,
aby také cizozemci, zaměstnaní u osob požívajících
exteritoriality byli vyňati z obligatorního pojištění,
protože jsou na zdejším území zaměstnáni
jen po krátkou přechodnou dobu a jsou zpravidla
svými zaměstnavateli pojištěni ve své
vlasti (na př. v Německu a v Rakousku), dále
nesnadnost exekučního vydobytí pojistného
u těchto osob, konečně i úvahy vhodnosti
byly důvodem, že z povinného pojištění
(nemocenského i invalidního a starobního)
mají touto osnovou býti vyloučeni i zaměstnanci,
jichž zaměstnavateli jsou osoby požívající
exteritoriality v našem státě. Podmínkou
ovšem je, aby tito zaměstnanci (pomocnice v domácnosti,
kuchaři a pod.) byli cizozemci.
Osnova uvádí další kategorie osob, které
jsou vyloučeny z povinného pojištění
pro případ invalidity a stáří.
Učňové v prvých dvou letech nemají
namnoze mzdy na penězích, nýbrž těm
učňům, kteří nuceni jsou vstoupiti
do učení mimo své dosavadní bydliště,
poskytují často zaměstnavatelé byt,
po případě i stravu. Máme-li na zřeteli
učně, kteří ihned po dovršení
14. roku vstoupí do učení, tedy podrobení
učňů i v prvých dvou létech
pojistné povinnosti pro případ invalidity
a stáří, zejména zařazení
učně do mzdové třídy podle
hodnoty naturálních požitků, jichž
se mu od zaměstnavatele dostává, způsobilo
by, že by zaměstnavatelé počet učňů
omezovali na míru nejkrajnější potřeby,
po případě by učňům
stravy a bytu vůbec neposkytovali a tím by byly
poškozeny mladistvé osoby právě z vrstev
sociálně a hospodářsky slabých,
po případě učňové nejpotřebnější.
Z důvodů sociální spravedlnosti a
s hlediska, aby nenastaly potíže při zjišťování
a stanovení, zda jde v daném případě
o učně či nikoliv, je žádoucí,
aby vyloučeny byly z pojistné povinnosti pro případ
invalidity a stáří všechny osoby mladistvé
až do dokončení 16. roku.
Tatáž hranice věková jest stanovena
zákonem ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z.
a n., pro počátek pojistné povinnosti v oboru
pensijního pojištění soukromých
úředníků a zřízenců.
Též cizí zákonodárství
sociálně pojišťovací podrobuje
mladistvé osoby povinnosti pojistné teprve od 16
- 18 roku. Tak na př. tomu jest ve Velké Britanii,
Švédsku, Dánsku a Rumunsku.
Velké administrativní potíže spojené
s prováděním pojištění
domáckých dělníků, dále
okolnost, že zaměstnavatelé nezřídka
brání se zaměstnávati domáckou
prací osoby, pro něž je tato práce životním
jejich povoláním a dávají raději
přednost osobám, které jen příležitostně
věnují se domácké práci jako
vedlejšímu zdroji příjmů, mluví
pro to, aby pojištění pro případ
invalidity a stáří na domácké
dělníky se nevztahovalo. Domáčtí
dělníci zůstávají ovšem
i nadále v pojištění pro případ
nemoci a mohou pro toto pojištění býti
stanoveny vládním nařízením
výjimky ze zákona (§ 248 zákona).
Také při provádění invalidního
a starobního pojištění osob zaměstnaných
pracemi sezonními, t. j. pracemi, které podle své
povahy mohou býti konány jen v určitém
ročním období, vyskytly se značné
potíže administrativní. Uvážiti
dlužno i okolnost, že práce sezonní, trvající
pouze krátkou dobu, buď nejsou pro osoby je vykonávající
hlavním nebo jediným zdrojem příjmů,
anebo, jsou-li jím, musí tito zaměstnanci
ze mzdy za tyto sezonní práce žíti i
v době, kdy jsou nezaměstnáni; znamenalo
by proto placení pojistného pro takové zaměstnance
velmi citelné zatížení. Je tudíž
odůvodněn požadavek, aby osoby zaměstnané
uvedenými pracemi sezonními byly z povinného
pojištění invalidního a starobního
vyloučeny, trvají-li práce ty dobu poměrně
krátkou. Podmínkou je, aby šlo o práce
sezonní, t, j. práce, které z důvodů
atmosferických nebo pro svoji povahu nejsou pracemi stálými
(celoročními). Nemají však býti
vyloučeny všechny práce sezonní, nýbrž
pouze práce sezonní, které dle své
povahy netrvají zpravidla déle než 90 dní
v roce, na př. setí, žně, vinobraní,
česání chmele, kampaň v cukrovarech
a pod.
Odst. 2. a 3. § 12 ve znění osnovy řeší
otázku vypočtení denní mzdy při
plné pravidelné zaměstnanosti pojištěncově
a sice odst. 2. v případech smluvené mzdy
týdenní nebo měsíční,
kdežto odst. 3. v případech smluvené
mzdy podle jiného měřítka.
První věta dosavadního odstavce druhého
§ 12 zákona byla poněkud stylisticky změněna,
aby smysl její jasněji vynikl. Shodně s tím
upravena nově i věta druhá o mzdě
měsíční. Pro otázku, zda v
těchto případech pro stanovení mzdy
denní má se děliti smluvená mzda měsíční
25ti nebo 30ti, je rozhodným, pracuje-li zaměstnanec
v týdnu zpravidla (t. j. většinu týdnů
v měsíci nebo v období větším)
šest nebo sedm dní. Poslední věta tohoto
odstavce byla vypuštěna a její obsah v zásadě
pojat do nynějšího odstavce 5.
(V souvislosti s otázkou výpočtu denní
mzdy je otázka placení pojistného pro pojištění
nemocenské pouze za šest dní v týdnu
u osob, které pracují šest dnů v týdnu
(§ 160 zákona), v kteréžto příčině
sluší na tomto místě vzpomenouti nálezu
Nejvyššího správního soudu v Praze
ze dne 14. dubna 1927, č. 6399/27, o čemž podrobněji
bude řeč níže při výkladech
k § 26 osnovy.)
Mezera v zákoně, jak stanoviti denní mzdu
při ujednané mzdě kusové, úkolové,
hodinové atd., byla vyplněna ustanovením
v tom směru, že také při smluvené
mzdě hodinové, kusové a pod., je denní
výdělek šestým nebo sedmým, po
případě dvacátým pátým
nebo třicátým dílem mzdy, připadající
na období týdenní nebo měsíční.
Je-li smluvena jiná mzda než týdenní
nebo měsíční, určí se
mzdová třída tím způsobem,
že celkový výdělek při mzdě
připadající za období týdenní
dělí se 6 nebo 7 podle toho, pracuje-li zaměstnanec
6 nebo 7 dní v týdnu; při mzdě připadající
na měsíc, celkový výdělek za
měsíc dělí se 25ti nebo 30ti, podle
toho, zda zaměstnanec pracuje zpravidla, t. j. většinu
týdnů 6 anebo 7 dní v týdnu.
Odstavec 4. upravuje otázku určení mzdové
třídy v případě, kdy zaměstnanec
pracuje zpravidla méně než 6 dní
v týdnu; jde tu o zaměstnance podniků, kde
je zaveden nebo bude zaveden pětidenní pracovní
týden, nebo o jednotlivé zaměstnance, kteří
z jakýchkoliv důvodů osobních, rodinných
nebo jiných pracují pravidelně pouze 5 dnů
nebo méně v týdnu. V těchto případech
určí se mzdová třída tak, jako
by zaměstnanec byl zaměstnán 6 dnů
v týdnu.
V odstavci 5. je řešena otázka určení
mzdově třídy v případech, kdy
zaměstnanec jen přechodně (na př.
z důvodů omezení provozu) je zaměstnán
méně než 6 dnů v týdnu. Není-li
zaměstnanec po celý týden nebo měsíc
plně zaměstnán, určí se mzdová
třída tak, že týdenní nebo měsíční
mzda, smluvená jakýmkoliv způsobem, dělí
se sedmi nebo třiceti. Důvodem pro toto ustanovení
byla okolnost, že dosavadní zákonné
ustanovení (§ 12, odst. 2. poslední věta)
bylo příliš tíživé pro zaměstnance
neplně zaměstnané, protože ze své
neplné týdenní (měsíční)
mzdy měli platiti takové příspěvky,
jako kdyby byli zaměstnáni plně. To přimělo
též Ústřední sociální
pojišťovnu, že vyhověla četným
žádostem i z kruhů zaměstnaneckých
a proti znění zákona doporučila nemocenským
pojišťovnám, aby určovaly zařazení
zaměstnanců do mzdových tříd
tak, že mzda vydělaná za týden dělí
se šesti. Osnova přejímá v tomto směru
řešení projádřené v nálezu
nejvyššího správního soudu ze dne
18. května 1923, č. 1162/23, kdež byl zastáván
právní názor, že pro stanovení
mzdové třídy má býti výdělek,
jehož zaměstnanec nabyl za týden, dělen
sedmi beze zřetele na to, kolik dní zaměstnanec
v týdnu pracoval.
Zřetel k rozdílu mezi hospodářstvím
peněžním a hospodářstvím
naturálním dal podnět k ustanovení,
že hodnota naturálních požitků
může způsobiti zařadění
jen o tři třídy vyšší, nežli
jaké odůvodňuje mzda na penězích.
Máme-li však na mysli, že v oněch odvětvích
výroby, kde převažuje hospodářství
naturální (zejména v zemědělství)
se cení naturální dávky (byt, strava,
poživatiny) podstatně níže, než by
činila tržní cena těchto naturálií,
jest záhodno stanoviti pro čeleď hospodářskou
úlevu potud, že u ní má způsobiti
hodnota naturálních požitků zařazení
jen o jednu třídu vyšší, nežli
jaké odůvodňuje mzda na penězích.
Obdobně slušelo upraviti hodnocení naturálních
dávek u pomocnic v domácnosti a u učňů.
Jak již svrchu uvedeno, pociťovala se dosavadní
výměra pojistného ve složce invalidního
a starobního pojištění značně
tíživě především v nejnižších
mzdových třídách, takže bylo
nutno dosavadní třídu A, jež obsahovala
I., II. a III. třídu nemocenského pojištění,
rozděliti na dvě třídy pro invalidní
a starobní pojištění a to tak, že
I. a II. mzdová třída budou tvořiti
třídu A, III. mzdová třída
pak třídu B; následkem toho dosavadní
třídy B, C a D se poznačí jakožto
třídy C, D a E. Schematické rozdělení
10 mzdových tříd nemocenského na 5
tříd pojištění invalidního
a starobního v té podobě, aby vždy 2
třídy nemocenského pojištění
tvořily jednu třídu pro pojištění
invalidní a starobní, nebylo přijato z toho
důvodu, ježto třída VII. a VIII. nemocenského
pojištění jsou slabě obsazeny, takže
by jedině z nich utvořená třída
pro pojištění invalidní a starobní
byla chabě podložena. Mimo to snažila se osnova
pokud možno zachovati strukturu dosavadního zákona,
aby bylo co nejméně změn zatěžujících
administrativu nemocenských pojišťoven a Ústřední
sociální pojišťovny; značné
zatížení této administrativy by však
nastalo, kdyby se téměř všechny mzdové
třídy nemocenského pojištění
měly rozčleniti v úplně novou úpravu
tříd pro pojištění invalidní
a starobní.
Otázka, mají-li se zřizovati nové
nemocenské pojišťovny čili nic, je značné
důležitosti.
Zákon sám v některých případech
a pro některé kategorie nemocenských pojišťoven
zakazuje zřizování nových nemocenských
pojišťoven a to a) závodních (§ 26)
s výjimkou závodních nemocenských
pojišťoven pro podniky plavební (§ 248,
odst. 1.), b) pokladen společenstevních (gremiálních)
- (§ 27) -, kde nad to zakázáno jest i rozšiřování
působnosti činné společenstevní
(gremiální) nemocenské pojišťovny
na živnostenské společenstvo (gremium), na
něž se její působnost v rozhodný
den nevztahovala. Zřizovány býti nemohou
dále nové spolkové nemocenské pojišťovny
(§ 28) a nemohou konečně býti zřizovány
i nové zapsané pomocné pokladny ve funkci
nositele náhradního povinného nemocenského
pojištění.
Na těchto zákazech není po mínění
vlády důvodu k zásadním změnám;
tím méně, že osnova v §§ 6
až 8 snižuje proti dosavadním ustanovením
minimální počet členů, které
pojišťovny společenstevní (gremiální),
spolkové a zapsané pomocné k směrnému
dni (původně 1. ledna 1924, dle osnovy 1. července
1924) mají vykazovati, aby mohly býti zachovány
ve své působnosti, čímž bude
určitý počet těchto pojišťoven
proti původnímu znění zákona
zachován při životě.
Mohlo by jíti tudíž jenom o zřizování
nových okresních a zemědělských
nemocenských pojišťoven, necháme-li stranou
otázku zřízení závodních
pojišťoven plavebních podle § 248 zákona.
Tu je pak záhodno, aby zřizování takových
nových útvarů, jež mají v zápětí
značné přesuny administrativní i hospodářské,
bylo vázáno na svolení ministerstva sociální
péče, čímž bude dána záruka,
že organisační výstavba pojištění
nebude v podstatě dotčena. Postup pro zřizování
nových nemocenských pojišťoven upraven
pak tak, že zájemníci (pojištěnci,
případně zaměstnavatelé) podají
ministerstvu sociální péče žádost,
v níž sluší náležitě
doložiti důvody svědčící
pro potřebu zřízeni nové nemocenské
pojišťovny. O této žádosti bude konáno
šetření prostřednictvím politických
úřadů, jež se dotáží
zájmových korporací, orgánů
místní samosprávy a pod. Na podkladě
tohoto šetření rozhodne ministerstvo sociální
péče o žádosti, vyslechnouc také
Ústřední sociální pojišťovnu.
Vyzní-li rozhodnutí kladně, jmenuje ministerstvo
také hned první správní orgány
dotyčné nemocenské pojišťovny,
t. j. představenstvo a dozorčí výbor,
vydá stanovy pro nemocenskou pojišťovnu a jmenuje
též - vedle předsedy (náměstka
předsedy) - přísedící (náhradníky
přísedících) příslušného
rozhodčího soudu. Jmenovaní funkcionáři
zůstanou ve své funkci jen dotud, pokud nebudou
provedeny volby v obvodu působnosti nově zřízené
nemocenské pojišťovny.
Dle § 25, odst. 2 zákona, podobně jako okresní
nemocenské pojišťovny, mají se pro zaměstnance
zemědělské a lesní zříditi
pravidelně v místě, jež jest sídlem
politického úřadu I. stolice, zemědělské
nemocenské pojišťovny. Spornou otázku
v praxi se vyskytující, u které pojišťovny
mají býti pojištěni zaměstnanci
lesní a zemědělští z obvodu politického
úřadu I. stolice, když tento obvod. není
zahrnut do obvodu některé zemědělské
nemocenské pojišťovny; řeší
osnova ustanovením, že zaměstnanci zemědělští
a lesní z obvodu onoho politického úřadu
I. stolice pojištěni jsou u okresní nemocenské
pojišťovny, v jejímž obvodu vykonávají
služby nebo práce podle § 2 zákona. Praxe
až dosud v takových případech pomáhala
si tím způsobem, že zemědělské
pojišťovny rozšířily se schválením
ministerstva sociální péče svůj
obvod na obvody sousedních okresních politických
správ. Tento způsob nelze však shledávati
účelným, ježto vznikají pak zemědělské
nemocenské pojišťovny s velikými obvody,
čímž stěžuje se styk s pojištěnci,
jejich kontrola a léčebná péče.
Proto navrhované ustanovení § 6 řeší
věc praktičtěji a s hlediska administrativního
uspokojivěji.
Dle vládního nařízení ze dne
9. října 192, č. 200, měly společenstevní
(gremiální) nemocenské pokladny, nevyhovující
ustanovení § 27 zákona, zastaviti pojišťovací
činnost dnem 1. července 1926. Týmž
dnem měly spolkové nemocenské pokladny a
zapsané pokladny pomocné, nevyhovující
ustanovení § 28, pokud se týče 29 zákona,
pozbýti práva pojišťovati osoby povinně
pojištěné pro případ nemoci podle
zákona. Zákonem ze dne 1. července 1926,
č. 118 Sb. z. a n., byla likvidace uvedených pojišťoven
odsunuta do 31. prosince 1926 a konečně zákonem
ze dne 17. prosince 1926, č. 237, do 31. prosince 1927.
Zároveň byly jak v poslanecké sněmovně,
tak i v senátu podány četné iniciativní
návrhy na změnu ustanovení §§ 27
- 29 záložna v ten způsob, aby zachovány
byly nadále některé společenstevní
(gremiální) spolkové a zapsané nemocenské
pokladny, i když vykazovaly k rozhodnému dni určitý
menší počet členů než žádá
nynější zákon. V té příčině
dlužno uvésti iniciativní návrh posl.
Pekárka, Vávry a druhů (tisk č. 212
posl. sněm.), poslance Stenzla a druhů (tisk č.
240 posl. sněm.), poslance Dra Lukavského a druhů
(tisk č. 482 posl. sněm.).
Přáním na zachování společenstevních
(gremiálních), spolkových a zapsaných
pomocných pojišťoven, pokud jsou schopny prováděti
úkoly, které zákon ukládá nemocenských
pojišťovnám, vyhovuje osnova potud, že jednak
místo rozhodného dne 1. ledna 1924, stanoví
jako rozhodný den 1. července 1924, jednak snižuje
počet členů žádaný k rozhodnému
dni při společenstevních pojišťovnách
(pokladnách) ze 4.000 na 2.000, při gremiálních
pojišťovnách (pokladnách) z 2.000 na 1.000,
při spolkových ze 4.000 na 2.000, u zapsaných
pomocných pojišťoven (pokladen) místo
dosavadních 4.000, resp. 2.000 obecně na 2.000.
K posunutí data na 1. červenec 1924 vedla úvaha,
že mnohá průmyslová a obchodní
odvětví jsou sezonní a vykazuje pak proto
část společenstevních a gremiálních
nemocenských pojišťoven k 1. lednu toho kterého
roku pravidelně nižší stav členstva
než v době konjunktury, která zpravidla připadá
do polovice roku. Zachování data 1. leden 1924 mělo
by v zápětí, že by řada jinak
zdárně působících pojišťoven
musila likvidovati. Ke snížení počtu
členů uvedených nemocenských pojišťoven
nabádaly zkušenosti, že i menší pojišťovny,
jsou-li řádně spravovány, mohou konati
zdárné služby.
Ostatně počet pojišťoven, jež tímto
způsobem budou nadále zachovány v činnosti,
není příliš značný, takže
nelze se obávati roztříštění
organisační výstavby sociálního
pojištění a vzniku útvarů neúčelných.
Dosavadní poznatky z provádění zákona
o pojištění zaměstnanců pro případ
nemoci, invalidity a stáří prokázaly
nutnost účelnější úpravy
státního dozoru nad nositeli sociálního
pojištění.
Vsunutí nového odstavce do § 239 zákona
vyžaduje, aby lhůta v § 71, odst. 3. byla změněna
ze 60 dní (§ 193) na 15 dní podle § 239,
odst. 4.
Doplnění §§ 80 a 81 tak, aby byla zaručena
součinnost cedulového ústavu československého
(nyní Národní banky československé),
je odůvodněno všeobecně uznávaným
zájmem, jaký nutno věnovati hospodářskému
plánu Ústřední sociální
pojišťovny a tím celému souboru národohospodářských
problémů pojištění nemocenského,
invalidního a starobního s hlediska politiky měnové.
Všeobecně pociťovaná nutnost omeziti administrativní
výdaje ve všelikých složkách sociálního
pojištění na nejmenší možnou
míru, vyžaduje zříci se útvarů,
jichž v řádné funkci sociálního
pojištění není nezbytně třeba.
S tohoto hlediska sluší hleděti na ustanovení,
jímž se od 1. ledna 1928 zrušují svazy
nemocenských pojišťoven, při čemž
působnost svazů přechází na
Ústřední sociální pojišťovnu.
Fakultativní členství nemocenských
pokladen některého svazu nemocenských pokladen
bylo stanoveno novelou nemocenského zákona ze dne
20. listopadu 1917, č. 457 ř. z.; novelou ze dne
15. května 1919, č. 267 Sb. z. a n., změněna
tato fakultativní možnost na obligatorní povinnost.
Vládní návrh zákona o pojištění
zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity
a stáří (č. t. 4186 posl. sněm.
I. voleb. období z r. 1923) vycházel se stanoviska,
že obligatornost členství svazů nemocenských
pokladen bude postradatelna od té doby, kdy se zřídí
Ústřední sociální pojišťovna.
Zachování obligatornosti členství
nemocenských pojišťoven ve svazech nemocenských
pojišťoven bylo usneseno teprve v plenu poslanecké
sněmovny. Účely, pro něž byly
zřízeny svazy nemocenských pojišťoven,
možno obstarati bez újmy věci Ústřední
sociální pojišťovnou. Proto musela osnova
přikročiti ke zrušení svazů nemocenských
pojišťoven, aby se docílila co největší
úspora ve výdajích souvisejících
s prováděním nemocenského pojištění.
O likvidaci svazů nemocenských pojišťoven
obsahuje příslušná ustanovení
§ 49 této novely.
Původní znění poslední věty
odst. b) 107 vztahovalo se na všechny dělníky
sezonní. Protože touto osnovou obligatorní
pojištění pro případ invalidity
a stáří omezeno pouze na takové sezonní
práce, které trvají déle než
90 dní v roce, bylo nutno tuto část poslední
věty zmíněného odstavce pozměniti.
Protože osoby mladistvé po dokončení
16. roku svého věku vstoupí do pojištění
pro případ invalidity a stáří
a mohou býti po dobu až do dokončení
svého 16. roku pojištěny dobrovolně,
doporučuje se, aby příspěvkové
týdny pojištění dobrovolného
těchto osob započetly se neztenčeně
do čekací lhůty. Není zde totiž
nebezpečí výběru nepříznivých
risik.