I. posl. Mayera a druhů min. spravedlnosti a vnitra o zabavení
časopisu "Deutscher Landbote",
II. posl. Zápotockého, Jílka a soudr. min.
spravedlnosti o konfiskaci Ústředního deníku
komunistické strany v Československu "Rudého
Práva" v Praze,
III. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra o zabavení
čísla 17 časopisu "Der deutsche Freisoziale"
ze dne 3. března 1926,
IV. posl. dra Lehnerta a druhů min spravedlnosti o neodůvodněném
zabavení článku. který pod titulem
"Duch Locarna?" vyšel v čísle 12
časopisu "Der Güterbeamte" ze dne 15. prosince
1925,
V. posl. Mondoka, Sedorjaka, dra Gáti a soudruhů
min. vnitra o neslýchané provokací policejních
orgánů v Užhorodě dne 15. prosince 1926,
VI. posl. Bolena, Zápotockého a soudruhů
min. vnitra v záležitosti konfiskace deníku
komunistické strany v Praze "Rudého Práva",
VII. posl. dra Koberga a druhů min. vnitra, že hlučínská
okresní politická správa neoprávněně
potrestala Josefa Gsyla z Hatě,
VIII. posl. Tauba a druhů min. spravedlnosti o zabavení
časopisu "Sozialistische Jugend",
IX. posl. dra Sterna, Wünsche, Elstnera a soudruhů
vládě o postupu liberecké policie proti májovým
projevům,
X. posl. Knirsche a druhů min. spravedlnosti o zabavení
periodického tiskopisu "Der Tag" pro zprávu
o sudetskoněmeckém projevu v Habraticích
v Sasku dne 19. t m.,
XI. posl. Zápotockého, Buriana, Muny a soudr. min.
vnitra o konfiskaci deníků komunistické strany
"Rudé Právo" v Praze a "Rovnost"
v Brně.
Časopis "Deutscher Landbote" v Karlových
Varech č. 23 ze dne 19. března byl zabaven, poněvadž
uveřejnil článek o činnosti Vlasteneckého
svazu sudetských Němců, (Sudetendeutscher
Heimatbund), tohoto znění:
"O vlasteneckém svazu sudetských Němců.
Vlastenecký svaz sudetských Němců
vyrostl ze skrovných počátků, puzen
jedině silou ideje o svobodné, nezávislé
sudetsko-německé zemi, posilován láskou…,
založen na pevné skále víry ve spojení,
povznesení a osvobození všech středoevropských
Němců a oživován nadějí,
že jednou také naše země spatříme
se skvíti a šťastně spočívati...
vlastenecký svaz sudetských Němců.
Svůj politický úkol pochopil ve dvou směrech.
První úkol: Oživiti pocit politické
spojitostí zemi s osudem celého národa a
zesíliti jej v mocné, vše podmaňující
rozpoutání a utváření vůle.
Druhý úkol: Obnoviti zdeptané právo
našeho národa v oblasti Sudet a dále velkou
ideou kulturního a hospodářského spolužití
německého národa se sudetskými Slovany…
působiti pro spojení se sudetsko-karpatským
obyvatelstvem slovanských jazyků.
Doba příprav jest jíž dnes skončena.
Zvolením jeho excellence viceadmirála von Trotha
na říšském sjezdu svazu dne 3. října
1925 prvním předsedou, se svaz ustavil. Neboť
tento říšský sjezd svazu svedl do velkého
proudu svazu velmi mohutné síly, neobyčejně
činné pro věc sudetských Němců
v říší, které dosud stály
mimo svaz. Byla vybudována kancelář, nově
zřízeno hospodářské oddělení.
Politickou činnost svazu budou především
konati jeho propagační orgány a vědecké
pracovní skupiny. Propaganda pracuje letáky, mapami,
hospodářskými články, fotografiemi,
filmem, radiem, podniky politickými a společenskými,
klubovními schůzkami a zvláště
také tiskem. Svaz vedle různých tiskových
korespondencí pracuje především svým
měsíčníkem "Sudetendeutsches
Echo". Časopis, který vznikl z nejmenších
poměrů spojením obou časopisů.
"Der Sudetendeutsche" a "Der Gemeindebote"
vychází od 1. ledna 1925 a jest dnes vedoucím
orgánem sudetsko-německého zahraničního
hnutí, Čechy nejvíce obávaným.
Četné obrázkové přílohy
názorně agitují pro naši věc.
Svými propagačními orgány vedeme především
také boj za zákonnou rovnoprávnost sudetských
Němců s Němci z Říše.
Náš svaz zásadně odmítá,
aby sudetští Němci bylí příjímání
v Říši za státní občany
(naturalisaci). Neboť naturalisace znamená ústup
z pohraniční německé bojové
fronty do německého vnitrozemí. Čím
energičtěji budeme však potírati naturalisací,
tím účinněji musíme však
usilovati o právní rovnoprávnost sudetských
Němců s Němci z Říše.
Žádáme, aby sudetský Němec byl
na roveň postaven Němci z Říše
ve věcech pobytu (cizinecký úřad),
ve věcech ubytování, živnostenského
soudu, ve věcech výdělkových a pracovních
a dále v obchodních věcech (koupě
a prodej). O tuto rovnoprávnost usiluje svaz u všech
říšskoněmeckých úřadů
a pracuje pro tuto myšlenku v říšskoněmeckých
sdruženích apolitických stranách.
Dosud podařilo se svazu téměř vždy,
aby toto stanovisko, pojaté v zájmu veškerého
Němectva, bylo uznáno a uplatněno také
u úřadů (cizinecký úřad,
úřad práce, bytový úřad,
soud atd.). Než tato věc se dosud ještě
vyvíjí, Podle našeho mínění
musil by věc uspokojivě upraviti říšský
zákon nebo říšské nařízení.
Svaz radí svým členům ve všech
těchto věcech a ve zvláštních
případech zakročuje u úřadů.
Tak vedeme v říši politický boj za své
právo a za svou vlast a jest tedy samozřejmé,
že všichni sudetští Němci v Říši,
kteří se chtějí účastniti
tohoto boje a hledají rady a pomocí, vstoupí
do našeho svazu. Příslušníci ve
vlastí prokáží tedy každému
příbuznému a známému, který
žije v říši, velkou službu, upozorní-li
ho na náš svaz. Zde může činně
působiti pro své právo a svou vlast.
O našich plánech a záměrech v budoucnosti
musíme dnes ještě mlčeti. A tak nemůžeme
mluviti právě o mnohém, čím
se v hloubi srdce zabýváme... Pak se bojující
vlast dožije ještě jednou dne, že na svobodné
zemi stane svobodný národ."
Článek obírá se hlavně snahami,
které se projevují v cizině a které
jsou následky násilného pařížského
míru z roku 1919 a útisků, které po
něm následovaly a jež musí nepřetržitě
zakoušeti sudetsko-německý lid. Jest dosti
příznačné, že česká
vláda a její úřady, místo aby
z takovýchto zjevů vyvodily náležité
poučení a své chování k sudetským
Němcům ze základu změnily, snaží
se podporovati věc novým znásilňováním
a konfiskacemi. Tím, že se rdousí veřejné
mínění, nezmění se soustava,
kterou dnes jíž celý svět odsuzuje jako
nemorální.
Podepsaní se táží:
1. Jak mohou páni ministři odůvodniti toto
nové nespravedlivé zabavení časopisu
"Deutscher Landbote"?
2. Co zamýšlejí páni ministři
učiniti, aby příště zabránili
takovýmto přehmatům?
3. Jak zamýšlejí páni ministři
nahraditi škodu, způsobenou administraci časopisu
"Deutscher Landbote"?
Ve 140. čísle "Rudého Práva"
ze dne 13. června 1926 konfiskováno bylo v článku
"Boj o cla ve sněmovně skončen, zahájen
bude v senátě" toto:
"... na nichž lpí krev. Celní většina
se stala celní koalicí, která je jíž
schopna všeho. Spojená buržoasie vede svůj
útok za pomocí svého sluhy, šéfa
úřednické vlády. Stát, kterému
se říkalo až dosud stále jenom "národní",
se ukázal býti tím, zač jej prohlašovali
komunisté vždy, třídním státem
buržoasie, jejím nástrojem k potlačování
proletariátu."
"... co je hlavní, jsou tu masy proletariátu
mimo parlament. Na nich bude záležeti, zda tento zákon
bude proveditelný. Odváží-li se celní
koalice provésti svou až do konce, pak začne
boj všeho proletariátu".
Ve článku "Jednotná fronta odpovědí
na pražské krveprolití" toto:
"… na pražské krveprolití. Ohromné
pobouření pražského proletariátu
nad krvavým násilím vlády. Sympatie
všech pracujících na straně demonstrantů".
"... Praha nebyla svědkem brutalit policie po prvé:
ale co se dělo v pátek, předstihlo vše,
co dosud služebníci kapitálu v tomto oboru
vykonali, A to tím spíše, ježto zákeřné
přepadení demonstrace bylo plánovitě
předem připraveno. Policie v poslední době
úmyslně zakazuje v Praze tábory lidu všude
jinde než na Havlíčkové náměstí,
které se všech stran sousedí s úzkými
ulicemi, takže rozchod odtud při nejlepší
vůli bez nahromadění mas není možný.
Jindřišská ulice byla už nesčetněkráte
svědkem brutálních útoků policie…
Demonstranti byli neozbrojeni. Přesto policie pěší
a jízdní, využívajíc své
přesily a takticky výhodnějšího
postavení, nestyděla se použíti nejen
obušků a šavlí, nýbrž i revolverů.
Kdybychom chtěli pro zranění použít
stejného měřítka jako policie, která
do svých 59 zraněných čítá
každé pohmoždění, musili bychom
počet zraněných udati na několik set.
Na rohu Vrchlického sadu a pod žižkovským
viaduktem, kde svým ohroženým spoludělníkům
přispěchali na pomoc železniční
zaměstnanci, se střílelo do dělnických
davů.
Ozbrojená moc měšťáckého
státu ovládla na chvíli ulici. Ale boj není
skončen. Proletariátu bez rozdílu příslušností
zmocnilo se obrovské vzrušení. Krvavé
činy buržoasních biřičů
nalezly v továrnách ohromný ohlas. Dělnictvo
svorně dává na jevo ohromné pobouření.
I měšťácké listy, kromě
fašistických "Nár. listů",
nevzmohly se na tak zuřivé štvaní jako
obvykle. Listy stran socialistických jsou zaraženy
a přecházejí přes krvavé události
stručnými reservovanými zprávami.
Ale kdo přes události nepřechází
s reservou, jsou dělníci reformistických
stran. Ti cítí živě, že krev demonstrantů,
která byla prolita na pražských ulicích,
byla prolita i za jejích zájmy, za udržení
životní míry, za lepší budoucnost
i jejich rodin. Pod tlakem jednotné vůle všeho
dělnictva svolávají předsednictva
závodních výborů kovoprůmyslových
závodů Velké Prahy na úterý
ohromný společný projev, na nějž
se dělnictvo, zastavivší práci, odebere
hromadně přímo z továren. Krev, prolitá
na pražských ulicích, netekla nadarmo."
"... Ale nemohli jsme tušit, že v demokratické
republice za presidentství bývalého profesora
Masaryka bude spáchána taková šílenost,
aby pro agrární cla bylo stříleno
do bezbranných dělníků, aby bylo sekáno
šavlemi do rozcházejícího se davu, aby
policejními koni byly poráženy ženy atd.
a to všechno jen proto, že mělo býti vyhověno
bezohlednému diktátu spojené české,
německé, maďarské, židovské
a luďácké vlastenecko-iredentistické
bandy měšťáckých vydřiduchů."
"… Kdo se v poslední době zúčastnil
v Praze demonstrací, vidí ihned, že na příklad
na fašistické schůze posílá se
jiný kádr policajtů a jiný že
se posílá na dělnické a komunistické
projevy.
Pražská policie má zvláštní
vybrané úderné roty, jichž jádro
tvoří t. zv. legionáři, skutečným
legionářům dělající
velmi málo cti. Jsou to vlastně členové
bývalých kárných policejně-vojenských
rot na Sibiři u Kolčaka a Gajdy. V historii krvavých
sibiřských bojů tyto roty smutné prosluly
a mají na svědomí hodně krve, životů
a statků sibiřských mužiků a
dělníků. Jízdní úderné
roty jsou speciálně vychovávány vrchním
komisařem Zajíčkem, který má
tak vzácnou minulost, o níž bude záhodno
napsati jednou blíže.... Jména zraněných
policistů, uváděná na př. v
"Národní politice", jsou nám známa
jako jména členů těchto rot.
Druhá část mladého mužstva jsou
sice z části také legionáři,
ale většina z nich legionáři nejsou.
Ti zůstali a jsou i v policejních uniformách
lidmi. Myslí a uvažují - a proto jsou politicky
nespolehliví. Za to trpí šikanami, špiclováním,
udavačstvím a také hmotné. Je mezi
nimi nespokojenost, neboť policejní režim není
jen tak lehko snášet ani po hmotné, ani po
služební stránce. Jsou to zaměstnanci
sloužící za plat, tedy drobní lidé,
kteří ani ve své málo záviděníhodné
službě nezapomněli na své lidské
já a na příslušnost k třídě
pracujících. Policista se řadou služebních
let má průměrně 800 Kč měsíčně.
Jsou však i policisté se 600 Kč, nejvýše
mají 900 Kč. A při tom vykonávají
někdy až 12 hodin služby, je-li mimořádná
mobilisace ještě více, a služba se jim
neodpočítává. Ti většinou
chápou, že cla a ostatní zdražovací
plány buržoasie, kterou mají chrániti,
dolehnou i na ně a na jejich rodiny ve formě zvýšené
drahoty a hladu. S těmito lidmi je třeba navazovati
styky a získávati je.
Není to těžké a dělníci
svou úlohu pochopí. Je vážná!
To platí také o starém mužstvu, o němž
byla již řeč. Dělníci musí
se naučit dobře policisty rozlišovat. Je to
nutné.
Ale hlavní příčinou krveprolití
byl rozkaz výkonného orgánu kapitalistických
zdražovatelů, úřednické vlády
Černého, znemožniti sebe organisovanější
a klidnější demonstraci dělnického
odporu proti clům, rozehnat jí násilím,
ať to stojí cokoliv. Krev dělnická,
dík vývojové politice, neměří
se v demokratické republice na náprstky. Odpor proti
clům měl býti zlomen za každou cenu,
aby nic nebránilo jejich uzákonění.
Cla mohou býti sice uzákoněna, ale odpor
proti ním v dělnických masách se zlomit
nepodařilo a nepodaří..."
"... Ohromný odpor továren a závodů
proti krvelačné smečce zdražovatelů
a její vládě Černého. Dělníci
bez rozdílu směrů volají: Pryč
s agrárními cly, pryč s krvavou vládou
Černého."
"... Pryč se cly, pryč s vládou."
A ve článku "K pátečnímu
krveprolití v pražských ulicích"
následující:
"... Na rohu Bolzanovy ulice a městského sadu:
Starší žena, udýchaná, ustupuje
rychle před ženoucím se oddílem policistů,
kteří, rozlíceni, buší do hlav
prchajících demonstrantů. Stařena,
rozechvěná nad hrubostí stráže,
zmateně cosi vykřikla jako protest lidského
srdce: "Nechte je, nevrážejte do nás!"
Už tu je - fízl, tato kousavá štěnice
společenského pořádku, jež je
vždy pohotovou denuncovat chudou halenu. A stařena
ocitla se v jeho hrubé ruce. Ukázal na ní
jednomu z uniformovaných hrdinů. "Ta zde volá
vrahové!" Rána pendrekem a stařena leží
na zemí. Rána byla opravdu mistrná, hrdinná,
vpravdě "zajíčkovská". Pak
stařenu v bezvědomí skládali do automobilu
záchranné, která měla plné
ruce práce. - V Jindřišské ulici: Šoféři
"Včely", zjednaní na projev, dostali příkaz
odjet po táboru Jindřišskou ulicí pryč,
poněvadž jich už nebylo třeba. Proti autům
kordon policie: "Obrátit!" velí policejní
komisař, ještě mladý pán, ale
pravděpodobně netrpělivý čekatel
rychlé kariéry - budou-li fašisté u
moci. Za auty ale tisícové davy. Idiot musil by
nahlédnout, že auta zpět nemohou. Ale komisař
stojí na svém: Obrátit. Pokyn, ostužkovaní
policisté už skáčou na auta, a za chvílí
dva šoféři pod ranami pendreků omdlévají
a obušky řádí mezi ženami na autech,
A při tom "demokratickém" babylonu kvapí
sem jízdní oddíl s nejskvělejším
"ochráncem vlasti" revírníkem Zajíčkem,
který točí nad hlavou tasenou šavlí
a křičí do bouřícího
moře nesrozumitelná jinak slova výzvy k ataku.
Rozčilení lidé chápou se všeho,
co je po ruce, a brání se. Mnohý hodil i
"bandasku" od kávy proti běsnící
ozbrojené "demokracii". Po srážce
na ulici utíká spousta lidí pošlapaných,
pokopaných a ztlučených na všechny strany.
Na zemi jsou čepice a klobouky…
U parku rovněž chumel. Oddíl policistů
pronásledoval shluk lidí až sem, bije do nich
obušky. Rozčilený dav vrhl několik kamenů,
pokud je nalezl, proti trýznitelům, kteří
byli provázeni a dirigováni hloučkem mladých
kluků a provokatérských ničemů,
fašistů s připnutými odznaky. Mezi policisty
padly dva, tři kameny. Okamžitě se rozestupují
policisté a fašisté a zazní výstřely…
Na dlažbě několik lidí, mezí
nimi starý dělník s prostřelenou nohou.
A s místa utíká mladý muž, posluchač
šoférské školy odkudsi ze Strakonicka,
dlící právě v Praze, jenž se
ubíral tou dobou z vycházky parkem domů a
přilákán hlukem, připletl se do rány
"střežitelům vlasti agrárníků".
Byl střelen do ruky.
Jiný obrázek: Na rohu Lützowovy třídy
ženou policisté dělnice, mávajíce
pendreky. Jeden, zvlášť horlivý, jednu
z nich udeřil do hlavy a béží dále,
křiče celý bez sebe: "My vás,
bando zlodějská, roztancujem!" Neroztancoval...
Hnal se do davu příliš daleko, rozdávaje
rány, ale pak mu sražena helma a sám stržen
v chumlu ocitl se na zemi a byl pošlapán. Odvezli
ho pak autem záchranné stanice na kliniku. Zdaleka
nebyl ale tak zraněn, jako řada dělníků
a dělnic, zraněných jím a jeho kamarády.
Nazval tenhle bláhový čekatel buržoasní
problematické vděčnosti dělníky
poctivě pracující "zlodějskou
bandou". Jsme přesvědčeni, že před
skutečnými zloději, lichváři
a vyděrači s ohromnými pupky a se zlatými
klanečníky by ten ubožák ležel
poníženě na břiše. A tak těch
35,000 manifestantů mělo v pátek příležitost
zblízka pohleděti ve tvář té
republikánské československé - krvavé
lžidemokracií!
Radio-rozhlas slouží policii. Sděluje nám
náš čtenář: Po pátečním
masakru v Jindřišské a na Havlíčkově
nám. zazvučel v noci rozhlas Radiojournalu a ohlašoval
v úřední (!!) zprávě: "…účastníci
počali ohrožovati policii cihlami a kamením...
" Nuže, viděl jsem počátek srážky
osobně a neváhám prohlásiti, že
zpráva Radiojournalem hlášená je zcela
prostou - lží. Nejdříve vjela do lidu
bezohledně jízdní policie, z níž
zejména jeden jezdec si počínal přímo
zuřivě. Ten také srazil k zemí ženu,
která pak byla dopravena do nemocnice. Protestuji proti
tomuto všestrannému zneužívání
radia k tendenčním lžím."
Poněvadž ve článcích není
vylíčeno nic jiného, než skutečné
události, pokládáme censuru za bezdůvodnou
a úmyslnou a tážeme se pana ministra:
Jest mu tato censurní praxe známa? Co hodlá
učiniti, aby se podobné případy neopakovaly?
V žádné době Rakouska, jež prý
bylo tak absolutisticky spravováno, nebyl tisk rdoušen
tak, jak to jest zvykem proti německému tisku v
Československé republice. Nemine týdne ba
ani dne, v němž by časopisy potlačených
národů tohoto státu neměly známých
bílých míst, která jsou němým,
ale tím výraznějším výsměchem
svobodnému projevu mínění v tomto
státě, zaručenému ústavními
zákony.
Při protestních projevech uspořádaných
v celém sudetsko-německém území
dne 28. února t. r. proti vyučenému jazykovém
nařízení, příčícímu
se veškeré demokracii a rovnoprávnosti jakož
i všelikému právnímu citu a lepšímu
uvážení, projevilo se zvláště
silně neodpovědné zuření censorovo.
V těchto dnech nebylo skorem německého časopisu,
jenž by nebyl býval zabaven pro zprávy o protestních
schůzích a o surových a násilných
činech státních policejních činitelů
a četnictva proti nevinným německým
demonstrantům, bojujícím o právo svého
jazyka. Censorův boj proti tiskové svobodě
jest, pokud jde o oposiční tisk - a jen tento bývá
zabavován bojem proti právu a pravdě. Ze
pravda jest skorem vždy v odporu k tomuto státu, jeho
zařízením a všem jeho opatřením,
za to nelze činiti odpovědnými ani oposiční
časopisy, ani jejich redaktory nebo potlačené
sudetské Němce.
Důkazem censorovy diktatury jest zabavení tohoto
článku v časopisu "Der deutsche Freisoziale"
ze dne 3. t. m.:
"Protestní projev ve Falknově.
Protestní schůze všech stran, která
se konala dne 28. t. m, ve velkém hostinci "Weberové",
byla velmi četně navštívena. Jako zástupce
poslanců dostavil se pan poslanec Mayr-Harting, jenž
ve svých vývodech káral bezmezné bezpráví,
jež bylo Němcům učiněno jazykovým
nařízením a zdůraznil, že dlužno
užíti všech dovolených prostředků
na obranu proti této ráně. Po něm
ujal se slova pan starosta Simon Starck, jenž svou řečí
promluvil ze srdce všem účastníkům.
Všichni přítomní, snad jen s několika
málo výjimkami, nezapomněli, jakou nedůstojnou
hru na schovávanou hrála vedení stran a zástupci
lidu s volbami při volbách a proto dostalo se Starckovým
slovům bouřlivého souhlasu. On pravil:
Našim německým zástupcům lidu!
Prováděcí nařízení k
jazykovému zákonu nabylo účinnosti.
Jím má býti zničen poslední
zbytek německého lidového majetku, to, co
jest nám nejvyšší a nejsvětější
a co ještě máme, totiž náš
mateřský jazyk. Slovenská libovůle
chce nám zakázati, abychom se dorozumívali
svým vlastním mateřským jazykem a
chce nám násilně uloupiti tuto poslední
baštu německé národní síly,
jako odměnu za to, že jsme po staletí byli
kulturním hnojivem českého lidu.
Považujeme za neužitečné více o
tom mluviti. Ale vyzýváme vás, abyste se
zasadili o poslední právo svého ujařmeného
národa a vší silou, všemi prostředky,
jež máte po ruce, se vší vášní,
které jste ještě schopni, ujali se obrany proti
této zhoubné ráně. Vyzýváme
vás, abyste splnili své slovo a všechny své
sliby, na jejichž základě vás německý
lid v tomto státě vyslal jako své svobodně
zvolené zástupce do pražské poslanecké
sněmovny a senátu, abyste tam hájili jeho
důležité zájmy. Dosud bylo řečeno
slov více než dosti. V poslední hodině
k vám voláme: Přikročte k rozhodnému
činu! Jděte v uzavřených řadách
pochodem před hradčanské zdi a žádejte
od presidenta tohoto státu, aby dodržel svého
slavnostně daného slova, když vyhlašoval
utvoření vyššího Švýcarska.
Vzchopte se v poslední hodině k činu osvobození.
Jeďte jednotně do Curychu nebo Ženevy a hlásejte
před tímto forem skutečného Švýcarska
celému světu o znásilňování,
jež si v tak zvané svobodné, demokratické
republice, která se sama jmenuje vyšším
Švýcarskem, ve 20. století dovoluje páchati
šestimilionový státní národ proti
sedmi milionům potlačených menšinových
národů, mezi tím jen proti 31/2
milionů Němců, což vše jest paškvilem
každé demokracie.
Nechcete-li býti spoluvinníky tohoto zločinu,
jejž čeští fanatikové ve slepé
šovinistické zuřivosti učinili zákonem
a jenž jest určen, aby místo pořádku
v jazykových poměrech uvnitř republiky způsobil
jen největší nepořádek, nechcete-li
býti veřejné prohlášeni na věčné
časy zrádci svého lidu, své krve a
uvaliti na sebe jednou kletbu svých dětí
a vnuků, pak se dále neoddávejte zbytečnému
řečnění, nýbrž spojte
se k mužnému činu.
Neprosíme vás o to, nýbrž považujeme
za své právo požadovati to od vás, my
a s námi celý sudetsko-německý lid,
jehož poslední právo tento zákon zašlapává.
Staňte se mučedníky, vyžaduje-li toho
zájem vašeho lidu, a pamatujte si, že jste zde
pro lid, nikoliv však naopak. Z mužů slov staňte
se konečné muži činů!
V téže době, kdy se konala schůze ve
Weberově hostinci, konali také sociální
demokraté v hornickém domu četně navštívenou
obrannou schůzi, na které mluvil poslanec Pohl."
Podepsaní se táží, je-li pan ministr
ochoten vydati svým podřízeným censorům
pokyn, aby učinili přítrž libovolnému
zabavování a je-li ochoten zrušiti zabavení
tohoto článku?
Zabavené místo zní: "Československu
jest vyhrazena smutná sláva takového... zaměstnavatele.
Toto hromadné vyhození tisíců státních
zaměstnanců bylo tentokráte provedeno se
surovostí, jaké zde ještě nebylo."
Nelze pochopiti, co jest v těchto slovech státu
nebezpečného, nebo co se příčí
mravnosti.
Podepsaní táží se tedy pana ministra
spravedlnosti:
1. Jest ochoten hájiti právo tisku na svobodný
projev mínění?
2. Jest ochoten naříditi teplickému censorovi,
aby neznemožňoval kritiky, která se přísně
drží pravdy?
Již od chvíle, kdy mezinárodní imperialisté
připojili Zakarpatskou Ukrajinu k Československu,
zvykly si pracující vrstvy..., ale to, co se stalo
15. prosince t. r., přesahuje vše, co zde dosud bylo.
Jest to zneužití úřední mocí,
jest to podlý podvod policejního pochopa, jest to
hanebná provokace, pro niž není jména.
V sekretariátě XXV. župy byl sepsán
zápis se soudruhem Vasilem Popovičem a Demetrem
Hodijem o této špehounské provokaci, jejž
uvádíme ve výtahu:
"Přišli jsme v noci do Užhorodu a tázali
jsme se, kde jest ulice Duchnovičova a komunistický
sekretariát. Již na Duchnovičově ulici
tázali jsme se ještě jednoho člověka
a on se nás tázal, koho hledáme? Odpověděli
jsme, že sekretariát a soudruha Fejéra. Řekl
nám, abychom šli s ním, že nás
dovede. Vedl nás přes řeku do velikého
domu, kde ve dveřích stál strážník,
do druhého poschodí. Tázali jsme se ještě
jednou, kde je soudruh Fejér. Řekli nám,
že ještě spí, ale že hned přijde.
Nechtěli jsme věřiti, že to jest sekretariát,
ale ukazovali nám "Karpatskou Pravdu", rudý
prapor a nevyplněné členské legitimace
strany. Později počali se nás vyptávati.
Vzali od nás naše legitimace strany, zapsali si naše
jména a tázali se nás, nemáme-li jíž
od soudruha Fejéra nějaké listiny, na kterou
bychom mohli již jeti do Ruska. Odpověděli
jsme, že žádné listiny od soudruha Fejéra
nemáme a že se chceme s ním jen poraditi o
velké nesnázi, ve které jsme se octli my
a ostatní chudí obyvatelé obce Dusiny.
Když to všechno sepsali, poslali nás pryč
a říkali nám, abychom o tom soudruhovi Fejérovi
nic neříkali. Také se nás vyptávali,
kdo v obci agituje pro Kurťaka a říkali, abychom
přišli na dvoutýdenní kurs, že
nám nahradí naše vydání. Hodijovi
dali korunu na cigarety a znova nám říkali,
abychom k nim přišli, až budeme v Užhorodě."
Svědky toho zápisu jsou: E. Klíma a M. Tuckaňuk.
Tento fakt zřejmě dokazuje, jak se pokoušeli
policejní agenti využití naivních venkovanů,
neznajících města a funkcionářů
strany, a tímto podvodným způsobem chtěli
od nich získati potřebné informace a podvodně
a provokativně jim podvrhnouti výpovědí
proti ním samým a proti župnímu sekretáři
strany.
Přesahuje všechny pojmy..., že policejní
špehoun z vrat sekretariátu strany vede lidi na policejní
ředitelství, ležící na druhé
straně města, na Masarykově náměstí,
pod záminkou, že tam jest sekretariát strany.
Čím, ne-li provokací, dlužno nazvati
ukazování rudého praporu a nevyplněných
legitimací strany, a zároveň to dokazuje,
že policie bezprávně nabyla a k provokování
využívá majetku strany. Na zakročení
poslance Mondoka a tajemníka Fejéra, kteří
v policejním ředitelství žádali,
aby vinníci byli ihned potrestání a domáhali
se dostiučinění, odpověděl
policejní ředitel pan Vohlídal, že poučí
své podřízené jen potud, aby příště
provozovali takové provokace nikoliv na policejním
ředitelství, nýbrž v soukromém
domě.
Tážeme se pana ministra:
1. Souhlasí-li pan ministr s takovým vyzývavým,
protizákonným a trestu hodným jednáním
policie v Užhorodě?
2. Nařídí-li pan ministr, aby v této
věcí bylo ihned zahájeno vyšetřování
a aby vinníci bylí přísně potrestaní?
3. Nařídí-li pan ministr, aby majetek strany,
neprávně se nacházející v rukou
policie, byl ihned vrácen vlastníkům?
4. Zamýšlí-li pan ministr poučiti své
podřízené úřady a tím
zajistiti občany Zakarpatské Ukrajiny a komunistickou
stranu před podobnými vyzývavými činy?