Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Poštovní zřízenec Josef Netal v Janovicích nad Úhlavou zavázal se dobrovolně notářsky ověřeným reversem ze dne 1. července 1924, že zapraví 20.000 Kč jakožto zbytek schodku 60.000 Kč, který vznikl z úřední činnosti jeho dcery Josefy, provdané Markové, poštovní expedientky u poštovního úřadu Ilnica.

Učinil tak na naléhání své dcery a jejího chotě Bohumila Marka, kteří za tím účelem přijeli až do Janovic.

Poštovní tajemník Dr. Jan Sigmund nebyl na této věci služebně nikterak účasten; prodlévaje na letním pobytu v Janovicích, projevil vůči Netalovi na jeho soukromý dotaz toliko svůj osobní názor, že poštovní správa nebude asi trvati na trestním oznámení proti Josefě Markové, převezme-li Netal na sebe zaplacení ještě neuhražené části schodku.

V tomto projevu nelze spatřovati přemlouvání Kč, a to srážkami z platu 2.162 Kč a šekovými výplatní lístky 5.308 Kč.

Po odečtení této částky, jakož i částky, kterou zaplatil k částečné úhradě zjištěného schodku muž Markové, a po odečtení služebních doplatků jí náležejících jest ještě neuhražen zbytek 7.752 Kč, který se zavázal zapraviti dědic zemřelého Netala, který se zavázal zapraviti dědic zemřelého Netala, František Netal. Jakmile František Netal tento zbytek zaplatí, bude dán souhlas k výmazu zástavního práva vtěleného pro pohledávku československého státu v obnose 20.000 Kč na polovině usedlostalosti. Na polovinu usedlosti patřící vdově právo zástavní pro uvedenou pohledávku vtělenou nebylo.

Pokud jde o drahotní požitky Josefa Netala, nepříslušelo mu od 1. února 1924 již podle zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n., jednotný drahotní přídavek podle rodinné třídy III. a přídavek na dítě (900 Kč ročně) na syna Karla, nýbrž pouze jednotný drahotní přídavek podle II. třídy rodinné, poněvadž tento syn dosáhl 27. ledna 1924 18. roku a studoval na soukromém učilišti, jež nebylo co do učebné látky a rozsahu učebného rovnocenno s veřejnými ústavy (článek V, bod 9, vlád. nařízení z 15. II. 1923, č. 34 Sb. z. a n.).

Podle § 6. oddíl IV. zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n., a podle přihlášky, kterou uplatňoval Netal nárok na vyšší drahotní přídavek (článek V, odst. 17, vlád. nařízení z 15. února 1923, č. 34 Sb. z. a n.) byl povinen každou změnu svých rodinných poměrů ohlásiti a měl zároveň věděti, že částky drahotních požitků, přijaté bez oprávnění, budou sráženy při příštích výplatách požitků. V zájmu ochrany státních finančních prostředků byla poštovní správa povinna přeplatky vzniklé na drahotních požitcích vymáhati, a nevybočila tím nikterak z mezí svého oprávnění.

Z tohoto důvodu předepsalo poštovní ředitelství v červenci 1926 Josefu Netalovi k náhradě částku 2.645 Kč za dobu od 1. února 1924 do 31. prosince 1925 a částku 723 Kč 20 h za dobu 1. ledna 1926 do 31. srpna 1926.

K zapravení částky 723 Kč 20 h srazila sice účtárna pražského poštovního ředitelství ze služebních požitků Netalových v měsíci září 1926 423 Kč 20 h, ale zbytek 300 Kč rozvrhla na 3 měsíce po 100 Kč.

K zaplacení částky první 2 645 Kč povoleno Netalovi 24, později dokonce 35 splátek, a byl pro první splátku stanoveno den 1. ledna 1927. Ku splácení však nedošlo, poněvadž Netal 9. října 1926 zemřel.

Srážka v částce 423 Kč 20 h v měsíci září 1926 byla ovšem vzhledem ku splátkám Netalovým na úhradu zmíněného již schodku opatřením, které ho dojista citelně postihlo.

Aby podobné kolise mezi zájmy fiskálními a poměry zaměstnanců byly uvedeny na pravou míru, bylo podle pokynů ministerstva financí poštovním ředitelstvím uloženo, aby až na dále konala administrativní srážky ze služebních a odpočivných platů zaměstnanců a ze zaopatřovacích platů jich pozůstalých pouze do výše jedné třetiny všech stálých služebních příjmů. Vyšší snížení služebního příjmu, vyjímajíc případy nebezpečí z prodlení, jest vázáno na souhlas ministerstva pošt a telegrafů.

Dne 1. října 1926, tedy 9 dní před smrtí Nettalovou, bylo mu vyplaceno zase již 944 Kč.

Postup poštovní správy podle vylíčeného stavu věci nebyl takový, aby byl snad mohl zaviniti Netalovu smrt.

Bylť Netal ještě spoluvlastníkem nemovitosti č. kat. 22 v Janovicích v ceně 70 až 80 000 Kč.

Vdova Netalova zavázala se sice dobrovolně po smrti svého muže, že bude k úhradě náhrady přeplatků na výše zmíněných drahotních požitcích spláceti 20 Kč měsíčně , ale učinil jsem - vzhledem k tomu, že ředitelství pošt a telegrafů, dotazujíc se jí, zda hodlá zmíněný přeplatek nahraditi sama, ji zároveň tak nepoučilo, že k tomu není ze svého vlastního jmění nebo ze svých zaopatřovacích požitků povinna - opatření, aby to, co již zaplatila, jí bylo vráceno, a aby od dalších těchto srážek z její vdovské pense bylo opuštěno.

Pokud jde o přání, aby 7.470 Kč, které Netal zapravil na výše zmíněný schodek, bylo Netalově vdově vráceno podotýkám, že Netal částku tu dobrovolně zaplatil na náhradu škody způsobené, jak již uvedeno poštovní správě úřední činností jeho dcery, že poštovní správa musí se domáhati náhrady státního majetku a nic z těchto peněz vrátiti nemůže. Zapravení zbytku tohoto schodku bude ovšem poštovní správa vymáhati toliko na dědici zemřelého Netala, a to jen potud, pokud k tomu pozůstalostní jmění postačí.

V Praze dne 18. července 1927.

Podľa vykonaného vyšetrenia nemajú výtky v prvom odstavci interpelácie všeobecne vyslovené proti paritným komisiám na Slovensku resp. proti ich predsedom reálného podkladu. Zo zpráv vyžiadaných od župných a okresných úradov je zrejmé, že takmer neni - až na malé výnimky - nevybavených sporov do lehoty 4 týždňov u okresných paritných komisií a že, kde nemohla byť lehota 4 týždňov doržaná, spôsobila to buď komplikovanosť sporu, alebo tá okolnosť, že bolo treba vzhladom na nákladné pokračovanie pred okresnými paritnými komisiami, spojiť niekolko sporov do jednoho sedenia. Tak aj Generálna pritná komisia sriadená pri Slovenskom úrade práce v Bratislave vybavuje v II. inštancii so všetkým možným urýchlením spory na ňu vznesené a tým cielom schádza sa dvaráz mesačne. Spory prichádzajú do zasedania už pripravené jedným zástupcom zamestnancov a zamestnávatelov, čo jednanie usnadňuje a urýchluje. Vybavenie sa tiež často preťahuje tým, že treba spisy pre neúplnosť materiálu často vracať okresným úradom k doplneniu. Vzhľadom na to není možné Generálnej paritnej komisii predpisovať i jednomesačné lehoty k vybaveniu sporu a nie je toho treba, lebo nebolo dosiaľ ani so strany zamestnancov ani so strany zamestnavatelov sťažnosti proti preťahovaniu sporov u Generálnej paritnej komisie. Velmi často sa stáva, že práve zástupci robotníkov (medzi nimi i zástupci medzinárodného odborového sväzu) žiadajú, aby jednotlivé spory boly vzaté s poradie jednania, cielom pokusu o smierlivé riešenie, takže tu zdrženie sporu je v prospech robotníkov, samými ich zástupcami žiadané.

Taktiež paušálne, konkrétne nedoložené obviňovanie predsedov paritných komisií zo stranickosti v prospech zamestnávatelov treba ako neodôvodnené odmietnuť.

Čo sa týče postupu paritnej komisie Komárenskej má sa vec inakšie, než ako ju líčí interpelácia, lebo tento úradník udila vo svojej sverenej agende informácie všetkým občanom a to nie len zamestnávatelom, ale vo väčšej miere i robotníkom a vzhladom na to, že je to jeho povinnosťou, nemôže mu byť postup tento vytýkaný. Nakolko tento úradník nepripustil k jednanie odborového tajomníka ako zástupcu robotníkov, nešlo tu o zlý úmysl, ale o mýlny výklad zákonných predpisov a boly už učinené kroky k odstraneniu tejto závady.

K jednotlivým požiadavkom interpelácie podotýkám:

ad 1) Okresným paritným komisiam neni treba ukladať lehoty 4 týždňové k vybaveniu sporov, poneváč jednak je im to už uložené nariadením ministra s plnou mocou pre správu Slovenska zo dňa 28. septembra 1923, čís. 3 (§ 5) a jednací poriadkom pre okresné paritné komisie, vydaným expozitúrou ministerstva zemedelstva v Bratislave (§ 7) a jednak vzhladom na to, že dla zpráv župných úradov okresné paritné komisie dla možnosti lehoty tieto zachovávajú. Stanoviť lehotu jendoho mesiaca pre Generálnu paritní komisiu je nemožné z dôvodov hore uvedených a nie je tu vôbec ani treba dajakej lehoty vzhladom na stálu kontroľu ministerstva zemedelstva a preukázanú snahu Generálnej paritnej komisie vybavovať spory jej predložené čo najrýchlejšie.

ad 2) V nariadení ministra pre správu Slovenska zo dňa 28. septembra 1923 čís. 3 niet stanovené, že námietky podané proti výpovedi hospodárske, že namietky podané proti výpovedi hospodárske čeľade majú odkladný účinok a preto nemožno žiadané nariadenie vydať, lebo by nemalo zákonného podkladu.

ad 3) Predsedovia okresných paritných komisií musia svoj úrad vykonávať nestranne a reiadiť sa jedine zákonnými predpismi a preto je nepripustné ukládať im aby nadržovali jednej strane na úkor druhej.

Čo sa týče zastupovania zemedelskej čelade pred paritnými komisiami, vydává sa súčasne nariadenie, aby ako splnomicnenci strán pred paritnými komisiami boli pripustení i odboroví tajomníci zamestnaneckých organizásií za tých istých podmienok ako ostatní splnomocnenci strán t. j., že sa preukážu riadnym splnomocnením strany, ktorú chcú zastupovať.

ad 4) Nie je správné, že o hospodárskej čeľadi na Slovensku platí len pôvodný zákonný článok XLV z r. 1907 vzhladom na to, že tento zákonný článok je v podstatných svojich čiasťach zamenený zákonom č. 244 z r. 1922 Sb. z. a n. a jeho novelou č. 217 z r. 1924 Sb. z. a n., ktorými sa všeobecně upravujú právne pomery medzi zamestnávatelmi a zamestnanci na Slovensku a v Podk. Rusi a to tak, že ustanovenia zák. čl. XLV z r. 1907, ktoré sa v neprospech hospodárskej čelade prieča predpisom zákona č. 244 z r. 1922 sú definitivne zrušené a platia v týchto prípadoch priaznivejšie předpisy zákona čís. 244 z r. 1922 Sb. z. a n.

V Prahe, dňa 27. júna 1927.

V základě §u 6. zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. měli zaměstnanci - ženy nárok pouze na jednotný drahotní přídavek pro svobodné, kterážto zásada byla vyslovena také přímo v čl. V. vlád. nařízení č. 34/1923 Sb. z. a n.

Za účelem zmírnění důsledků tohoto přísného ustanovení usnesla se ministerská rada ve schůzi z 15. února 1923, aby ústřední úřady povolovaly v případech zvláštního zřetele hodných přiměřený příspěvek zaměstnancům-ženám s nezaopatřenými dětmi, jež jsou prokazatelně zcela odkázány ve výživě na matku, není-li jiné osoby k alimentaci povinné a placení schopné.

Toto vládní usnesení intimovalo ministerstvo financí vynesením z 28. dubna 1923, č. 48.995/3774/1923-VII/20. Při tom stanovilo, že jest zpravidla ve vlastní působnosti ústředních úřadů povolovati příspěvek na děti (manželské i nemanželské) ve výměře jednotného drahotního přídavku a případně přídavku na děti zaměstnanců vdovců téže kategorie podle zásad zákona č. 394/22 Sb. z. a n., (§ 6, I., 8. zákona), avšak s tím omezením, že tyto drahotní požitky budou povolovány do nejvyšší výměry příslušející vdovci se dvěma dětmi. Nad tuto výměru bylo možno ve zcela vyjímečných případech povolovati přiměřené příspěvky pouze po dohodě s ministerstvem financí, při čemž nebylo se vázati na zásady zákona, pokud jde o výměru, nýbrž mohly se navrhovati příspěvky podle okolností případu nižší.

Ústřední ředitelství tabákové režie intimovalo toto nařízení oběžníkem z 28. června 1923, čís. 9176/III/1923 s dodatkem, aby režijní úřady se řídily od 1. července 1923 podle zmíněného ministerského nařízení, současně pak povolilo proti dodatečnému schválení, aby povolilo proti dodatečnému schválení, aby režijní úřady poukázaly v případech zvláštního zřetele hodných zaměstnancům - ženám s nezaopatřenými dětmi nejvýše 2/C třídu drahotních požitků.

Podle těchto směrnic postupovalo ústřední ředitelství tabákové režie až do vydání vynesení min. financí z 16. července 1923, č. 79 206/6798/23-VII/20, které se stalo na memorandum organisací zaměstnanců tabákové režie a ukládalo ústřednímu ředitelství při posuzování jednotlivých případů postup co nejliberálnější a co možno benevolentní.

V důsledku toho byly veškeré případy na továrnách přezkoušeny a stanovena třída drahotních přídavků proti dodatečnému schválení ministerstvem financí; dělnice s 1 dítkem, jichž muž byl práce schopný bez ohledu na to zda byl zaměstnán nebo ne, byly zařaděny do skupiny 1/A, u dělnic s více dětmi byl vzat zřetel na výdělek muže, při čemž byla překročena třída 2/C jen ve zcela výjimečných případech, u svobodných, rozvedených a u žen, s nimiž manželé nežili, zůstalo zařadění jako u vdov.

Předpoklad, že po benevolentním posuzování rodinných poměrů nastane uspokojení v řadách dělnictva, se však nesplnil.

Vydalo proto ministerstvo financí vynesením ze 14. března 1924 č. 148.620/12230/23-IVA/13 nové přesné směrnice pro postup při povolování vyšší třídy drahotních přídavků, avšak na nátlak zaměstnaneckých organisací a poslaneckých kruhů odložilo jejich účinnost na dobu pozdější a vyžádalo si od ústředního ředitelství přehled důsledků, kdyby se nařízení provedlo.

Vzhledem k dřívějšímu blahovolnému postupu ústředního ředitelství bylo jisto, že podle nových směrnic mnoho žen drahotních přídavků na děti pozbude. Předložily proto organisace dělnictva memorandum z 15. dubna 1924, jímž požadovaly zvýšení základních mezd a starobních přídavků, jehož náklad měl by úhradu v úsporách z odbouraných drahotních přídavků na děti dělnic.

V souvislosti s požadovanou částečnou úpravou požitků nemohla ovšem otázka drahotních přídavků na děti zaměstnanců žen dojíti vyřešení, ježto již byla chystána všeobecná úprava platová pro všechny státní zaměstnance, pročež ministerstvo financí uznalo za vhodné odložiti celou věc do provedení této úpravy.

V důsledku toho nemohly býti též vyřízeny další žádosti zaměstnanců-žen o povolení vyšší třídy drahotních přídavků.

Novou úpravou mzdových poměrů dělnictva tabákové režie, kterou schválila vláda na základě §u 210 PZ. ve schůzi z 31. března t. r., přesunuta byla celá věc na zákonný podklad s účinností od 1. ledna 1926.

Upraveny mzdy i starobní přídavky.

Že ministerstvo financí posuzovalo i nyní otázku drahotních přídavků na děti dělnic benevolentně, jest zřejmo z ustanovení §u 31. odst. 7. nové úpravy, kde ve prospěch dělnic, které měly dosud přídavky na děti a kteréžto přídavky jim ve smyslu platového zákona po 1. lednu 1926 již nepříslušejí, činí se výjimka potud, že se netrvá na vrácení částek v době od 1. ledna 1926 do 2. dubna 1927 skutečně vyplacených.

Pro budoucnost se ustanovením odst. 7. §u 9. nové úpravy připouští možnost v případech zvláštního zřetele hodných povoliti dělnicím též přiměřený příspěvek do výše výchovného na jejich nezaopatřené vlastní děti, které jsou prokazatelně zcela na ni ve výživě odkázány, není-li jiné osoby k výživě povinné a schopné.

Ustanovení toto se již provádí a bude se postupovati co nejbenevolentněji.

Až do nové úpravy mzdových poměrů požívalo přídavky na děti 1559 zaměstnanců žen.

V Praze dne 15. června 1927.

Při úpravě požitků gážistů mimo služební třídy převzatých ze stavu četnictva do sborů stráže bezpečnosti bylo nutno vzíti za základ služební doby započitatelné podle platných předpisů pro výměru požitků a teprve takto vyplývající příjem porovnati podle odst. 3. § 8. zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n. s příjmem, který dotyční gážisté měli u četnictva.

Tím se stalo, že gážisté, kteří byli převzati po 1. lednu 1926 a jimž předchozí služební doba (s výjimkou služby v čsl. legiích) vzhledem k ustanovení § 7. právě uvedeného zákona a § 142. mezitím vydaného zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. nemohla býti započtena, pobírali u stráže bezpečnosti z počátku nižší požitky nežli měli u četnictva.

Aby se odpomohlo této okamžité nesrovnalosti, byly jim ku konci roku 1926 poskytnuty přiměřené zálohy na služné a pak dodatečně po dohodě s ministerstvem financí ve smyslu odst. 3. § 8. zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n. prozatímně -s výhradou definitivní úpravy po vydání prováděcího vládního nařízení k § 142 platového zákona - stejné stálé požitky jako měli u četnictva.

Dle uvedeného bylo v zájmu dotčených učiněno vše, co bylo dle platných předpisů možné, a nemůže tudíž býti řeči o nezákonném odpírání zákonných požitků těmto zaměstnancům.

Vzhledem k tomu není k nějakému dalšímu opatření důvodu.

V Praze dne 27. června 1927.

Vládní nařízení z 18. června 1925, čís. 139 nevztahuje se na podnik Československé státní dráhy a zásady zařadění jednotlivých míst do určité třídy místních přídavků byly u státní správy železniční jiné než u státních úřadů. Nebyla tedy a není interpelovaná úprava nezákonnou. Dovoluji si však oznámiti, že jsem z vlastní pravomoci zařídil, aby železničním zaměstnancům v Hustu dostalo se toho, oč jest pro ně v interpelaci žádáno.

V Praze dne 23. července 1927.

Dovoluji si ujistiti, že uskutečnění přejezdu v Km 88.9/10 trati Praha-Brod n. L. u Rokycan nebylo a není státní správou železniční zdržováno, že však tato může postupovati jen v mezích svých finančních prostředků a podle naléhavosti těch kterých prací. S násypem pro zmíněný přejezd bylo započato a byl z velké části již proveden zároveň se zemními pracemi pro II. kolej podle schváleného a při politické pochůzce projednaného projektu. Urychlené započetí těchto prací stalo se hlavně též z toho důvodu, aby bylo aspoň z části odpomoženo nezaměstnanosti dělnictva v této krajině. Násypem pro přeloženou silnici jest sice nynější silnice poněkud zúžena, avšak nikoli tak, že by provoz na ní byl podstatně znesnadněn.

V Praze dne 11. srpna 1927.

V lesich velkostatku Hugona Salma-Reifferscheidta v Rájci hospodaří se podle hospodářských plánů, které jsou zřízeny pro období od r. 1922/23 do r. 1931/32.

V létech 1918-1926 způsobeny byly na tomto velkostatku rozsáhlé škody žírem mnišky a vichřicí, a bylo nutno následkem toho zpracovati 19.191 m³ dřeva s podmínkou, že tato těžba zašetřena bude v běžném hospodářském období t. j. do r. 1932.

Mezi skutečně provedenou a povolenou těžbou kalamitního dřeva jeví se na jmenovaném velkostatku rozdíl 1.024 m³ a učiněno bylo opatření ohledně zašetření této mimořádné těžby.

Následkem kalamity bylo nutno vykáceti po většině jen jednotlivé kmeny a menší skupiny roztroušené po celém polesí, pouze v revíru molenburském muselo býti vytěženo 5 ha lesa na holo; tato holoseč byla letošního roku zalesněna.

Pokud se týče lhůty zašetřovací, o které se v interpelaci činí zmínka, třeba konstatovat, že nebylo majiteli velkostatku Rájec nařízeno zašetření provedené mimořádné lesní těžby během 4 nebo 6 let, nýbrž uloženo mu bylo zašetřiti dřevní hmotu 18.167 m³ do konce r. 1932. Splnomocněný zástupce majitele, velkostatkář Belcredi, uvolil se však dobrovolně při úředním řízení dne 7. V. 1927, že veškerá mimořádná těžba na velkostatku Rájec bude do konce r. 1930 zašetřena.

Nedoplatky daní a dávky z majetku za majitelem rájeckého velkostatku váznoucí činí vzhledem k výsledkům vyřízených odvolání proti dani z příjmu a dávce z majetku a vykonaným platbám mnohem menší částku, než v interpelaci jest uvedeno (při čemž se podotýká, že daň z příjmu na léta 1922 až 1926 byla v minulém roce uložena). K zaplacení jich byly zemským finančním ředitelstvím v Brně povoleny přiměřené měsíční splátky, při čemž bylo náležitou měrou přihlíženo jak k nároku státu, tak i k nynější hospodářské situaci strany. V případě, že by v důsledku změny situace se zajištění nedoplatků jevilo nutným, byl by celý nedostatek exekučně vymáhán.

Se zřetelem k uvedenému stavu hospodářství na velkostatku Rájec není v přítomné době předpokladů pro uvalení úřední správy podle § 12. zák. č. 118/1920 Sb. z. a n. na tento majetek.

Přednostovi příslušné okrensí lesní inspekce bylo uloženo, aby hospodaření v lesích tohoto velkostatku věnoval nejbedlivější pozornost.

V Praze dne 29. července 1927.