Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Výtka činěná státní správě železniční, že soustavně postupuje proti německým železničním zaměstnancům jmenovitě v Karlových Varech, není správnou.

Z úhrnného počtu asi 1.000 zaměstnanců v Karlových Varech bylo během r. 1926 pensionováno nebo propuštěno celkem pouze 37 zaměstnanců, nikoli jak interpelace uvádí 45, tedy část poměrně malá. K tomuto omezení počtu zaměstnanců musilo nutně dojíti a to výhradně pro značný přebytek zaměstnanců zejména po sloučení obou dorpavních úřadů V Karlových Varech, tedy z důvodů čistě věcných a služebních. Provedeno pak bylo přesně podle zákonných a ostatních platných předpisů, podle nichž národnostní příslušnost nerozhoduje a také v interpelovaných případech nerozhodovala, poněvadž podle stejných měřítek byli postiženi stejně zaměstnanci národnosti české jako německé. Náležitý zřetel byl vzat též k poměrům hospodářským a sociálním, musilo však býti přihlíženo i k povšechné služební upotřebitelnosti. Pokud pak jde o služební neupotřebitelnost, zvláště vzhledem k neznalosti služební řeči, nemůže býti v tomto směru postup státní správy železniční označován jako přísný nebo krutý. Ještě dnes, ačkoli již dávno uplynuladoba, ve které poskytla státní správa železniční vhodnou a dostatečnou příležitost k osvojení si aspoň nejnutnějších a nejpotřebnějších znalostí služební řeči a tím ke splnění povinnosti zákonem samotným stanovené, nepoužívá proti těm, kdož tak až dosud a často svou vlastní vinou neučinili, svého práva plně, nýbrž snaží se i zaměstnance zcela služební řeči neznalé zaměstnati v oborech služby, v nichž by neznalost služební řeči nepůsobila značnějších nesnází.

V Praze dne 22. dubna 1927.

Ve věci dvora Kozolupy běží o prodeje z volné ruky podle dohody Státního pozemkového úřadu s vlastníkem velkostatku Malesice o rozsahu převzetí půdy k účelům pozemkové reformy a podle podmínek uložených v důsledku dohody nabyvatelům dvora Kozolupy dle § 7 zákona záborového. Odprodeje z volné ruky uloženy byly jednak ve prospěch drobných uchazečů, jednak k utvoření dvou nedílů. Soupis žadatelů sepsán byl dne 20. listopadu 1925 na místě samém přídělovým komisařem Státního pozemkového úřadu a doplněn poštou zaslanými žádostmi. Odprodané pozemky odevzdány byly nabyvatelům dne 1. října 1926 Státním pozemkovým úřadem a vlastníky dvora Kozolupy.

K Státnímu pozemkového úřadu došly od obce Kozolupy dvě přihlášky z 9. srpna 1926 a 15. srpna 1926, tedy opožděně a v době kdy o uchazečích a o výměře půdy pro jednotlivé uchazeče bylo již rozhodnuto

Mezi uchazeči o půdu, určenou k prodeji z volné ruky za podmínek, stanovených Státním pozemkovým úřadem, jimž bylo vyhověno jest také Národní Jednota Pošumavská. Dostala se jí na stavební místa as 3 ha 80 a. Tato jednota platí za koupenou půdu stejnou cenu jako ostatní nabyvatelé stavebních pozemků.

V soupisu žadatelů o půdu z r. 1925 obec Kozolupy není uvedena. Výměra půdy, ujednaná s vlastníkem dvora Kozolupy a činící as 76 ha půdy, určené k odprodejům z volné ruky, jest již rozdělena mezi žadatele a jim odevzdána. Tím také splněna dohoda Státního pozemkového úřadu s vlastníkem velkostatku Malesice, pokud běží o dvůr Kozolupy.

Podle vylíčeného stavu věci nemá vláda důvodu k nějakému opatření.

V Praze dne 27. dubna 1927.

Československý stát koupil hotel "Casino" v Mariánských Lázních za cenu trhovou Kč 2,550.000.-.

Ve smlouvě jest tato cena trhová rozdělena na cenu za nemovitosti, movitosti a vzdání se koncese hotelové a hostinské.

Toto rozdělení ceny trhové bylo pojato do smlouvy na přání strany prodávající Mariany Backové, jež chtěla tímto způsobem definitivně upraviti svůj poměr ku koncesionáři Rosner a Mladějovský, ježto se chtěla tak vyhnouti eventuálnímu sporu, který by vznikl, kdyby byla prodala hotel "Casino", aniž by byla vzala zřetel na své smluvní závazky vůči fě Rosner a Mladějovský.

V tomto případě nebyl by stát jako nový vlastník nucen vstoupiti ve smluvní poměr s Rosnerem a Mladějovským a tito mohli by se obligačně hojiti pouze na dřívější vlastnici a nikoliv na kupujícím.

Stát neplatil tedy za vzdání se živnostenského oprávnění k provozování hotelové a hostinské živnosti v hotelu "Casino" ničeho, nýbrž strana prodávající zaplatila z ceny trhové odškodné straně třetí, s níž byla ve smluvním poměru z doby dřívější.

Dle bodu 18. nájemní smlouvy uzavřené dne 31. července 1925 s dosavadním nájemcem, jest nájemce povinen poskytovati veřejným úředníkům, zejména státním a jiným osobám ústředním ředitelstvím státních lázní označeným a panu nájemci oznámeným 50 % slevu na ubytování a 25 % slevu na stravě, ne však více než 4 osobám v hlavní sezoně a v době mimosezonní v počtu neomezeném.

Z ohledu na obchodní vedení tohoto podniku nebylo možno ukládati nájemci v tomto směru více závazků a to tím méně, že se zavázal zříditi v hotelu lidovou restauraci, v níž jsou stravováni jednak hosté bydlící v Bílém Křízi i ostatní lázeňští hosté za levný peníz.

Neodpovídá tudíž skutečnosti, že by byl zřízen v hotelu "Casino" bar, naopak jest pravdou, že se bývalé souterrainní místnosti barové v hotelu "Casino" užívá výhradně jako lidové restaurace, sloužící ke stravování méně majetných vrstev obyvatelstva a nazámožných lázeňských hostí a že tudíž přes obchodní ráz podniku účelu sociálního bylo dbáno.

V Praze, dne 16. dubna 1927.

Veškeré správa státních statků v Čechách řídí se přesně "Směrnicemi pro úpravu pracovních a námezdních poměrů čeledi a dělnictva zemědělského" a nebyl zjištěn ani jediný případ, že by správy státních statků u politických úřadů prohlašovaly, že se řečené "směrnice" na státní statky nevztahují a že ujednání v nich obsažená nejsou pro státní statky a dvory závazná, a že by odpíraly podrobiti se rozhodnutím okresních paritních komisí. Vzhledem k tomu neshledal jsem ani důvodu, abych učinil opatření, jehož se domáhá interpelace, která neuvádějíc konkrétních případů, neumožňuje bližší šetření ve věci.

Jestliže se však interpelace vztahuje na dosavadní způsob vydávání deputátní mouky místo části obilí na některých státních statcích, pak poukazuji již předem k tomu, že Mezinárodní všeodborový svaz sekce zemědělských a lesních dělníků v Praze žádal v roce 1926, aby zemská paritní komise rozhodla o - podle jeho mínění nesprávném - vydávání deputátu obilního na státním statku jenečském, kde po řadu let se vydává deputátníkům mouka místo obilí.

Ve věci té bylo zasláno zemskému úřadu práce v Praze správou statku v Jenči k nahlédnutí písemné prohlášení deputátníků veškerých dvorů tohoto statku, že žádají, aby zůstalo při starém způsobu, toliko deputátníci na dvoře v Jenči nebyli jednotni, část žádala mouku, část obilí.

Aby bylo vyhověno stížnosti Svazu, bylo na tomto dvoře započalo s vydáváním obilí a bude vyčkáno, jak se tento způsob osvědčí.

V Praze, dne 8. dubna 1927.

Zástupcové dělnictva domáhali se již od r. 1923, - poukazujíce na opožděné dodání předpisů daně z příjmů za léta 1919 až 1923, dále na zvýšenou hodnotu československé koruny a snížené (až o 50 %) mzdy, na finanční vyčerpanost převážné části dělnictva důsledkem dlouhé, mnohdy úplné nezaměstnanosti, konečně na intensivnější zdanění úplným daňovým postižením mezd zaměstnavateli vykazovaných (oproti poplatnictvu z řad samostatných podnikatelů) - za snížení daně z příjmu resp. za takovou úpravu jejího splácení, které by neohrožovalo existenci dělnických rodin.

Těmto oprávněným požadavkům dělnictva bylo ministerstvem financí - po několika opatřeních prozatímního rázu - definitivně vyhověno začátkem roku 1926 v tom smyslu, že povolilo, aby nedoplatky této daně za berní léta 1926 a předchozí byly vyrovnány srážkami ze mzdy, jež zaměstnavatelé po dohodě dělnictva s berní správou do konce r. 1926 vykonají a příslušným berním úřadům odvedou, co do nedoplatků této daně, pokud těmito srážkami nejsou kryty, povolen odpis v základě zákona z 8. X. 1924, č. 235 Sb. z. a n. (nedoplatky incl. ber. rok 1923) resp. z důvodu ohrožené existence (nedoplatky za berní léta 1924 - 1926).

Ježto stejné důvody pro úlevy jako pro dělnictvo platily i pro poplatnictvo z řad zaměstnanců s pevnými služebními platy, domáhaly se organisace těchto zaměstnanců, aby úlevy při placení daně z příjmu poskytnuté dělnictvu byly rozšířeny na zaměstnance s pevnými služebními platy. Těmto požadavkům vyhovělo ministerstvo financí výnosem z 22. dubna 1926, č. 30639/26-III/9a, jehož interpelace se týče.

Účelem výnosu jest chrániti existence zaměstnanců s nižšími služebními požitky (pod 2000 Kč měs. hrub. pevných požitků), které by jinak byly ohroženy v případě, že by měli tito zaměstnanci zaplatiti bez jejich viny opožděně předepsanou daň z příjmu (důchodkovou) za několik let najednou. Z toho plyne, že zaměstnanec výhod tohoto výnosu mohl použíti s úspěchem pouze tehdy, měl-li nedoplatky na této dani za 2 nebo více berních let. V důsledku toho jsou vyloučeni z těchto úlev všichni ti zaměstnanci, kteří svojí daňové povinnosti na dani z příjmu (dôchodkové) ať dobrovolně ať nucenou srážkou při výplatě požitků již vyhověli, jednak zaměstnanci s požitky 2000 Kč měsíčně přesahujícími. Skupinu první tvoří zejména veškeří veřejní a soukromí zaměstnanci, bydlící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, poněvadž těmto zaměstnavatel v důsledku ust. §u 234 zák. o os. d. byl a jest povinen daň z příjmu při výplatě požitků srážeti a státní pokladně odvésti. V důsledku toho nemohli toto zaměstnanci míti buď vůbec aneb značnějších nedoplatků na této dani. Na Slovensku a v Podkarpatsé Rusi, kde povinná srážka daně z příjmů a požitků dosud není zákonem stanovena a kde vyměřovací agenda daně důchodkové v době vydání výnosu toho byla ještě velmi opžděnou, zaměstnanci s pevnými služebními platy ustanovení tohoto výnosu s výhodou použili - třebaže ovšem z převážné většiny ne s tak dalekosáhlým účinkem (sproštění daně dôchodkové za 6 let), jak interpelace uvádí. Ti z těchto zaměstnanců ovšem, kteří, majíce v době vydání výnosu daň za dřívější léta již zaplacenu, upláceli v r. 1926 daň pro 1926, nemohli z výnosu míti prospěch, neplnili však nikdy více, než svoji zákonem uloženou povinnost a nelze tvrditi, že platili daň dvakráte.

Zaměstnanci, kteří mají požitky přes 2000 Kč měsíčně a nejsou tudíž účastni výhod výnosu 30629/26, kteří však přes to, nakupením se nedoplatků daně z příjmu (dôchodkové) jsou ve své existenci ohroženi, mohou se domáhati zvláštní individuelní žádostí snížení těchto nedoplatků v základě ustanovení zákona č. 235/24 (co do nedoplatků incl. berní rok 1923) a ve zcela vyjímečných případech z důvodů ohrožení existence co do nedoplatků za berní léta 1924 a násl.

Požadavku, aby všem úředníkům, včítajíc v to i pensisty, kteří při nastoupení platnosti výnosu č. 30639/26 svoji daň důchodkovou (z příjmu) úplně aneb zčásti zaplatili, byla celá jimi zaplacená daň bezodkladně úplně vrácena a jich daň z příjmu (dôchodková) byla kryta pouze splátkami ve smyslu citovaného výnosu, nemohu vyhověti, protože by takové opatření postrádalo odůvodnění a předpokladu výnosu číc. 30639/26, poněvadž daň již zaplacená nemůže poplatníka již v existenci vážně ohrožovati a protože by tím pokladna státní utrpěla značné újmy.

V Praze dne 21. dubna 1927.

Správce spolkového lázeňského domu čp. 333 v Mar. Lázních okresní komisař Dr Eugen Bossanyi předkládal účty ze správy domu zemské správě politické k schválení, která zařídila, aby účty byly přezkoumány berním ředitelem Josefem Geyrem v Mar. Lázních.

Účty živnostníků bývaly obyčejně placeny až po lázeňské sezoně, ale menší účty platil Dr Bossanyi hned z docházejících příjmů. Také pradlena Marie Pötzlová z Velké Hleďsebe dostávala za svou práci vždy peníze až po lázeňské sezoně. V roce 1926 vyplatil vyplatil jí dr. Bossanyi již během lázeňské sezony á konto jejího účtu každý týden 100 Kč, celkem během sezony 900 Kč. Že byla pradlena Pötzlová berním úřadem pro neplacení daní pokutována, nikdy správci lázeňského domu nehlásila a nikdy si mu též proto nestěžovala. Svůj účet na částku 3427 Kč 44 h předložila teprve dne 28. října 1926 a bylo jí vedla zmíněných již, během sezony vyplacených 900 Kč, zaplaceno dne 27. listopadu 1926 - 1.000 Kč a dne 11. prosince 1926 dalších 1.000 Kč. Zbytek účtované částky byl potom z měsíčních příjmů lázeňského domu zaplacen. Také všechny jiné účty menších živnostníků jsou již zapraveny.

Neodpovídá tedy skutečnosti tvrzení, že Dr Bossanyi, že Dr Bossanyi novým děláním dluhů zamýšlel poškozovati živnostníky, pokud se týče obchodníky.

Poplatky obci za vodu Dr Bossanyi neplatil, poněvadž byla spornou otázka, zdali a pokud mají tyto poplatky nésti též stálí nájemníci lázeňského domu, kteří platí nepatrnou činži a v době sezony pronajímají většinou své pokoje za značné nájemné.

K odvolání spolku "Humanitärer Verein für bedürftige Staatsbeamte, Professoren und Lehrer" v Mar. Lázních, zrušilo ministerstvo vnitra výnosem ze dne 7. března 1927, č. 6406 jeho propuštění, důsledkem čehož výnosem ze dne 7. dubna 1927 nařídila zemská správa politická, aby správa lázeňského domu byla odevzdána do rukou oprávněných orgánů spolkových.

Z vylíčeného stavu věci jest patrno, že nemám příčiny z podnětu této interpelace něco dalšího zaříditi.

V Praze dne 27. dubna 1927.

V noci na 3. listopad 1926 byly ve Frýdlantě n. O. neoprávněně rozšiřovány letáky pobuřujícího obsahu. Při pátrání po původcích a rozšiřovatelích letáků obrátilo se důvodné podezření proti Janu Šigutovi z Pržna. Do jeho bytu přišla proto dne 6. listopadu 1926 četnická hlídka, provázená starostou obce Pržna jako svědkem, aby tam provedla potřebné šetření. Šigut nebyl doma a celé řízení provedlo se za přítomnosti jeho manželky. Hlídka zabavila psací stroj a hektograf, jež Šigutová dobrovolně vydala, a vykonala na to domovní prohlídku, která měla objasniti původ shora uvedených letáků. Prohlídka zůstala bezvýslednou, o čemž vydáno předepsané potvrzení. Zabavený psací stroj a hektograf byly uloženy až do soudního rozhodnutí na obecním úřadě v Pržně a proti Šigutovi podáno u okresního soudu v Místku trestní oznámení pro přestupek tiskového zákona.

Zabavení psacího stroje a hektografu bylo odůvodněno ustanovením § 143 trestního řádu. O případném jejich vrácení rozhoduje soud.

Výrok, jehož měl podle interpelace užíti vrchní četnický strážmistr Hamáček vůči Šigutovi při osobním vyšetřování v továrně Postelbergově, nebyl provedeným šetřením prokázán.

Za těch okolností neshledal jsem důvodu k opatřením, žádaným v interpelaci.

V Praze, dne 6. května 1927.

Státní správa jest o nevyhovujícím provisorním umístění školy v Jestřebíčku informována a rozhodovala se proto pro školu postaviti vlastní školní budovu. Za tím účelem opatřeno bylo již před časem staveniště a vypracovány byly stavební plány.

Kdy bude stavba této školy zadána, bude lze rozhodnouti, jakmile bude zajištěna úhrada nákladů této stavby se zřením k finančním závazkům, plynoucím ze zadání staveb škol menšinových v minulých letech. Při tom nutno přihlížeti především k tomu, aby provedeny byly stavby těch škol, které byly zařazeny do stavebního programu na rok 1925 a pro nedostatek úvěru dosud nebyly provedeny.

V Praze dne 23. dubna 1927.

Disciplinární řízení s Josefem Mandíkem, zřízencem vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při českém vysokém učení technickém v Praze, bylo již v I. instanci skončeno nálezem příslušného disciplinárního senátu. Tento nález není však dosud konečný, neboť bylo proti němu podáno odvolání k vrchní disciplinární komisi, nelze proto také vzhledem k ustanovení §u 149 služební pragmatiky učiniti opatření o doplatku platů zadržených za dobu od 17. dubna 1925 do 17. prosince 1925.

Posouzení činu jmenovaného zřízence jest věcí disciplinární, příp. vrchní disciplinární komise, které jsou při vykonávání svého úřadu samostatné a neodvislé.

V Praze dne 26. dubna 1927.

Podúředníci pohraniční finanční stráže jsou podle §u 3 vládního nařízení ze dne 18. října 1923, č. 201 Sb. z. a n. nepragmatikálními podúředníky, kteří jsou co do služebních požitků postaveni na roveň podúředníkům pragmatikálním.

Platový zákon ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. mění v §u 35 ustanovení §u 174, odst. 3. služ. pragm. o dovolené, kterážto úprava však neplatí pro podúředníky pohr. fin. stráže, ježto se na tyto zaměstnance ustanovení služební pragmatiky vůbec nevztahují.

Prozatím nehodlám upraviti výměru dovolené podúředníků pohraniční finanční stráže obdobně podle zmíněného §u 35 plat. zákona, ježto považuji posavadní vyřešení této otázky, jak bylo provedeno vynesením ministerstva financí ze 4. července 1923, čís. 51967/4029/23 za úpravu vhodnou.

Podle tohoto vynesení mají totiž prozatímní podúředníci pohraniční finanční stráže nárok na dovolenou na zotavenou v trvání 8 dnů, podúředníci se skutečnou služební dobou kratší než 16 let dovolenou v trvání 14 dnů a podúředníci s delší služební dobou než 16 roků, dovolenou v trvání 3 týdnů.

Naproti tomu bylo by podle ustanovení §u 35 plat. zákona určiti dovolenou podúředníkům pohraniční finanční stráže, kteří jsou vesměs na služebních místech II. platové stupnice 8 až 18 dny podle služného toho kterého podúředníka.

Z uvedeného plyne, že dosavadní úprava je pro podúředníky pohraniční finanční stráže celkem výhodnější.

V Praze dne 30. dubna 1927.

Daň z vína (hroznového a ovocného), moštu a šťáv (hroznových a ovocných), upravena je zákonem z 25. září 1919, č. 533 Sb. z. a n., pokud se týče novelou k tomuto zákonu z 22. prosince 1920, č. 677 Sb. z. a n. Zákon rozeznává hlavně tři druhy osob, jež mohou míti nápoje, uvedené v §u 1, č. 1 a 2 zákona, ve svém držení, a to:

a) velkoobchodníky ve velkém, t. j. obchodníky, kteří prodávají tyto nápoje nejméně v množství 40 litrů najednoua jednotlivému odběrateli (§ 8 I. zákona§. Nápoje ve velkoobchodech uložené jsou bez daně, a to bez rozdílu, jde-li o nápoje ve spojení s velkoobchodem vyrobené neb o nápoje odjinud převzaté. Velkoobchodníci nejsou podle zákona povinni nápoje prodané sami zdaňovati, daň postihuje odběratele.

V uzavřených místech (s potravní daní na čáře) v Praze, Brně a Bratislavě, nahražují venkovské velkoobchodníky vínem tak zvaná "svobodná skladiště";

b) výčepníky a obchodníky vínem v malém, t. j. osoby, které nápoje čepují nebo prodávají v množstvích menších než 40 litrů. Tito obchodníci jsou povinni zdaňovati všechny uvedené nápoje, jež do své živnosti dopraví, bez ohledu na to, zdali byly již dříve zdaněny, čili nic (odebrali-li je z maloobchodu, tedy zdaněné, nebo z velkoobchodu nezdaněné). Podle §u 8 II., č. 1 zákona je povinen zaplatiti daň ten, kdo nápoje, uvedené v §u 1, č. 1. a 2. zákona po živnostensku čepuje, nebo prodává v malém, t. j. ve množství menším než 40 litrů u jednotlivého druhu a jednotlivému odběrateli. Tato povinnost vzniká podle §u 10 zákona u výčepníka a obchodníka dopravením do živnostenského podniku. Z těchto ustanovení jde na jevo, že každý výčepník a obchodník v malém musí každou zásilku vína, moštu a šťáv, kterou do svého podniku uloží, zdaniti bez ohledu na to, zda byly tyto nápoje již dříve zdaněny, či nikoliv. Tím není vyloučeno, že obchodník bude nucen zdaniti zásilku po druhé, odebéře-li ji ze zásob obchodníka v malém, který byl rovněž povinen nápoje zdaniti. Kriterion povinnosti daňové vězí právě jen v uložení nápojů do podniku (nasklepení). Naproti tomu zákon umožňuje živnostníkovi, aby se vyhnul dvojímu zdanění nápojů tím, že připouští, aby nápoje odebíral přímo od výrobce neb obchodníka ve velkém, což je mu ulehčeno ještě tím, že nejmenší množství 40 l, které musí odebrati, může sestávati z různých druhů nápojů, pokud jen spadají pod stejnou položku (tedy víno bílé a červené a vinný mošt v jedné zásilce, nebo ovocný mošt a ovocné šťávy opět ve zvláštní zásilce); teprve, když zásilku dopraví do své živnosti (nasklepí), zaplatí daň, takže v takovém případě je daň nápojová zaplacena jen jednou.

Požadavku zájemců, projevenému při různých příležitostech, aby totiž množství nápojů 40 l, jež lze vydati z velkoobchodu, bylo sníženo, je ochotna finanční správa za určitých předpokladů vyhověti a bude moci tak učiniti, až bude přikročeno, po případě také vzhledem k chystanému zákonu o víně, k novelisaci zákona o všeobecné dani nápojové, při kteréžto příležitosti zároveň se zamýšlí upraviti jiným způsobem systém zdaňování nápojů, podrobených dosud všeobecné dani nápojové. Do té doby nezbývá živnostníkům, než, aby se řídili podle dosavadních předpisů a čelili opětovnému zdanění nápojů podle naznačených pokynů;

c) soukromníky, t. j. osoby, jež neprovozují ani velkoobchod, ani výčep, nebo prodej v malém, mohou nezdaněné nápoje obdržeti ovšem vždy jen v množství aspoň 40 litrů jen z velkoobchodu, musí je však zdaniti, a to před převzetím (§ 10 č. 3. zákona). Při tom se doporučuje obchodníku ve velkém, který dodává nápoje obchodníkům v malém nebo soukromníkům, aby za odběratele daň nápojovou zaplatil a platební stvrzenku k zásilce přiložil nebo ji předem odběrateli vydal nebo zaslal (a to za tím účelem aby se odběratel mohl touto stvrzenkou vykázati kontrolním orgánům). Dodavatel samozřejmě započítá zaplacenou daň do ceny nápojů, poněvadž příjemce nápojů je povinen daň platiti.

V Praze dne 30. dubna 1927.