Sebevraždy i pokusy sebevražd nejsou v posádce
opavské častým opakujícím se
zjevem. Rovněž není jich příčinou
přísné provádění služebního
řádu. V celku byly v posádce za rok dvě
sebevraždy a dva pokusy sebevražd. V prvém případě
sebevraždy zjištěno, že četař
34. p. pl. J. J. zastřelil se ze strachu před trestem
pro dokázané homosexuální styky s
nováčky. Vojín J. K. téhož pluku
se zastřelil proto, poněvadž byl třikráte
trestán pro opilství a výtržnosti, byl
degradován ze svobodníka na vojína a měl
býti, jsa zatčen policií, pro výtržnost
opětně vyšetřován.
Vojín p. pl. 15 A. B. pokusil se o sebevraždu proto,
poněvadž měl po skončení vojenské
služby odpykati si trest dvou měsíců,
k němuž byl odsouzen pro krádež a poněvadž
byl po svém podmíněném odsouzení
ještě třikráte trestán disciplinárně.
(Před tím pokusil se již dvakráte o
sebevraždu.)
Rovněž příčinou sebevražedného
pokusu svobodníka p. pl. 15 Josefa Mužíka podle
vlastní jeho výpovědi bylo několik
disciplinárních potrestání. Za činy
svoje byl totiž Mužík třikrát disciplinárně
trestán, ačkoliv mohlo býti proti němu
zakročeno daleko přísnějšími
tresty. Rovněž v případě čtvrtém
měl býti Mužík stíhán
soudně. Velitel roty však mu vyměřil
pouze trest 25denního vězení po službě
s vyloučením příští řádné
dovolené. Trest byl vzhledem k činu, jehož
se Mužík dopustil, velmi mírný. Mužík
však donucen výčitkami svědomí,
pokusil se osebevraždu.
Sebevražedný jeho pokus, jak sám Mužík
doznal, nebyl demonstračně namířen
proti nadřízeným, ba naopak, podle protokolárního
výslechu Mužík svého činu velmi
litoval zejména proto, že způsobil svým
neprozřetelným činem nepříjemnosti
představeným a hlavně veliteli.
Mužík podle sdělení nemocnice jest živ
a mimo jakékoliv nebezpečí.
Snahou ministerstva vnitra jest, aby německý překlad
Sbírky zákonů a nařízení
vycházel, pokud je to ovšem možno, součastně
s textem autentickým. Kde toho z jakýchkoli důvodů
nelze docíliti, je působeno k tomu, aby s využitím
všech technických prostředků byl časový
interval mezi vydáním obou textů stlačen
na míru nejmenší.
Na současné vydání německého
překladu klade se důraz při normách
obzvlášť důležitých a bylo
by lze poukázati na řadu případů,
kdy německý překlad byl vydán a expandován
skutečně v týž den, kdy byl vydán
a expandován text autentický (na př. zák.
č. 205 z r. 1925, kterým se mění řád
volení do poslanecké sněmovny, zák.
č. 206 z r. 1925, kterým se mění některá
ustanovení zákona o složení a pravomoci
senátu a m. j.).
Určitému časovému intervalu nelze
ovšem při nejlepší snaze zabrániti
v těch případech, kdy publikaci autentického
textu ve Sbírce provésti bylo z jakýchkoli
důvodů bezodkladně nebo neočekávaně,
takže nebylo lze německý překlad předem
připraviti a technické práce s jeho vydáním
předem provésti, zejména při hromadné
publikaci celé řady rozsáhlých norem
ve Sbírce [jako na př. na konci roku 1926, kdy Sbírka
za posledních 8 všedních dnů prosincových
vzrostla o celých 344 stran (!)], nebo když - jako
při některých mezinárodních
smlouvách - třeba hleděti k tomu, aby německý
překlad ve Sbírce souhlasil pokud možno s německým
textem v rakouském, resp. říšskoněmeckém
zákoníku.
Určitému časovému rozpětí
mezi oběma texty nedovedly se ostatně nikdy vyhnouti
zákoníky vydávané vedle textu autentického
i v překladech jazykových menšin. Tak na př.
u bývalého říšského zákoníka
rakouského bývalo rozpětí mezi autentickým
textem německým a jeho českým překladem
vždy mnohem větší než je tomu u nás.
Avšak i pro zcela mimořádné případy
se stará ministerstvo vnitra o to, aby vydávání
překladu dostalo se vždy s nejvetším urychlením
do normálních kolejí, a neopomene žádné
příležitostia žádného prostředku,
aby interval, kde se mu nelze vyhnouti, byl stále zmenšován.
Při oslavách Palackého, jež se konaly
25. a 26. května 1926, byla opatřena radniční
vež v Olomouci světelným nápisem, obsahujícím
heslo "Svoji k svému". Toto veřejné
připomenutí hesla Františka Palackého
mělo býti oslavou jeho památky a zásluh
o národ a městská rada v Olomouci nezamýšlela
tím vyzvati k hospodářskému bojkotu
německého obyvatelstva aniž pokládala
připomenutí toho bez zřetele ke konkrétním
případům za závadné.
Tvrzení interpelace, že výstavu reklam v Olomouci
pořádal klub samostatných obchodníků
a živnostníků, neodpovídá skutečnosti.
Reklamní výstavní trhy ve dnech 12. - 20.
června 1926 pořádalo družstvo pro postavení
Sokolovny v Olomouci, které jest vlastníkem zahrady,
v níž výstava reklam byla konána. Na
reklamním trhu nebylo nikde výzvy ani plakátu,
jímž by byl hlásán bojkot proti německým
obchodníkům.
Družstvo pro stavbu Sokolovny, přihlížejíc
k tomu, že výstava konala se v jubilejním roce
Palackého, postavilo v zahradě jeho poprsí,
pod kterým umístilo na bílém kartonu
červeným písmem heslo "Svoji k svému!.
Také v tomto postupu nebylo shledáno ničeho
závadného.
Článek "Olomoucká radnice a heslo Palackého",
uveřejněný v periodickém tiskopise
!Československý deník" v čís.
124 z 29. května 1926, nebyl zabaven st. zastupitelstvím,
ježto tu nebyla dána skutková povaha tr. činu
podle § 14 č. 2 neb 4 zák. na ochranu republiky
neb nepopuzuje se v něm k hosp. bojkotu proti obyvatelům
našeho státu.
Že by Olomouc po dobu Palackého slavnosti zaplaven
byl provoláními vyzývajícími
k bojkotu Němců, nebylo provedeným šetřením
prokázáno.
Není proto důvodu, aby učiněna byla
opatření v interpelaci žádaná.
Státní hranice československo-rumuská
byla stanovena delimitační komisí za účasti
a souhlasu zástupců čelných mocností
spojených a sdružených, Rumunska a Československa.
Právní stav, novou hranicí vytvořený
opírá se nejenom o právní řád
československý, ale též o ustanovení
platná mezinárodně. Je zřejmo, že
stát neručí ze event. škodu, která
zájemníkům mohla delimitací státních
hranic vzniknouti, ježto se tu jedná s hlediska vnitrostátního
práva o veřejnoprávní administrativní
opatření.
Co do výměny peněz nelze než trvati
na důvodech vyložených v odpovědi ze
dne 15. prosince 1924, kterou nutno doplniti toliko potud, že
žádost Weiszova za náhradu nebo lepší
výměnu neokolkovaných bankovek byla zatím
konečně zamítnuta rozhodnutím ministerstva
financí ze dne 8. června 1926, čís.
135813/25/II A/4a. Proti tomuto rozhodnutí podal Weisz
opětovně stížnost k nejvyššímu
správnímu soudu, o níž není dosud
rozhodnuto.
O slibu, který podle interpelace dán byl Weiszovi
při osobní návštěvě, že
mu budou hotovosti továrny vyměněny v poměru
1:1, není ministerstvu financí ničeho známo
a jest také vyloučeno, že by slib takový
byl býval dán.
Komisaři revisního odboru, na něž se
interpelace odvolává, nejsou již ve službách
ministerstva financí.
Avšak, jak již bylo uvedeno v předchozí
odpovědi, neobsahují zprávy této komise
o slibu výměny v poměru 1:1 ničeho.
Ostatně podle vládního nařízení
ze dne 12. října 1920, č. 576 Sb. z. a n.
rozhodují o výměně jedině finanční
ředitelství, takže revisní komise, která
byla na Podkarpatskou Rus vyslána toliko na přehlídku
peněžních ústavů, ani nemohla
v té věci činiti nijakých závazných
slibů.
Pokud jde o výtku, že v době výměny
byl kurs bankovek neokolkovaných 1:3.2 a že obyvatelstvo
bylo bezprávně nuceno přijímati tyto
bankovky v poměru 4:1, nutno uvésti, že úřední
kurs bankovek přizpůsoboval se vždy toliko
kursu, který si hospodářský život
na Podkarpatské Rusi sám tvořil.
Posléze nutno zdůrazniti, že pro výměnu
bankovek mohly býti rozhodné toliko zákonné
předpisy vlád. nařízení č.
576/20 Sb. z. a n. a nikoli důvody jiné.
V daném případě lze však ujistiti,
jak bylo již naznačeno v odpovědi svrchu dovolané,
že finanční úřady postupovaly
co do výměny peněz Weiszových i továrny
jim zastoupené s nejvetší blahovůlí
a že dokonce sotva by byla bývala Weiszovi povolena
výměna tak příznivá, jak se
stalo, kdyby bývalo postupováno s veškerou
přísností zákony.
Proto nelze povoliti dalších výhod.
Žádost Israele Weisze za beccelný dovoz demijonů
byla zamítnuta rozhodnutím ministerstva financí
ze dne 14. dubna 1925, čís. 36822/25 a Nejvyšší
správní soud odmítl stížnost
strany do tohoto rozhodnutí jako bezdůvodnou nálezem
ze dne 7. května 1926 čís. 9471/26. Tím
byla věc vyřízena pořadem správního
práva.
Pokud Israel Weisz nově podanou žádostí
se opět domáhá bezcelného dovozu
demijonů a jiných skleněných věcí
ve Ferenczvölgyi v Rumunsku, tudíž v celní
cizině jsoucí, do zdejšího celního
území, není v platných zákonech
a nařízeních opory pro příznivé
vyřízení žádosti, neboť
podle ustanovení článku II. zákona
o celním sazebníku podléhá toto zboží
při dovozu clu stanovenému celním sazebníkem.
Příloha C obchodní smlouvy s Rumunskem (č.402/1921
Sb. z. a n.), jíž se strana dovolává
v žádosti, upravuje sice pohraniční
styk, neobsahuje však žádného ustanovení,
jež by dávalo straně právní nárok
na bezcelný dovoz skleněných výrobků
ze sklárny jsoucí v celním území
rumunském do československého celního
území.
V důsledku zákona o prozatimní ochraně
lesů ze dne 17. prosince 1918, čís. 82 Sb.
z. a n. snažilo se ministerstvo zemědělství
omeziti mimořádné lesní těžby
co nejvíce. Než závažné hospodářské
důvody a mimořádné poměry poválečné
byly příčinou, že bylo nutno v uplynulých
letech připouštěti v odůvodněných
případech vyjímky. Dlužno poukázati
zvláště na zákonné opatření
o strojených hnojivech ze dne 22. prosince 1920, čís.
683 Sb. z. a n., podle kterého bylo fondu pro opatření
strojených hnojiv vyhrazeno právo k těžbě
reserv, jež byly v období 1920/21 k dispozici v lesích
tvaru vysokého. Ještě citelněji zasáhla
do lesního hospodářství, kalamita
mnišková, kterou zničeny byly v letech 1917
až 1925 - hlavně v Čechách - lesy na
redukované ploše 60.897 ha s hmotou 14.185.925 m3
dřeva. Aby zabráněno bylo druhotným
škodám lykožrouty, kteří objevují
se ve větší míře vždy v
porostech se zmenšenou životní energií,
bylo nutno četné porosty, jež byly mniškou
silně poškozeny, s urychlením zpracovati.
Tyto těžby přesahovaly namnoze přípustnou
roční těžbu a bylo proto nutno zpracovati
je jako těžby mimořádné. Vedle
toho přihlíželo ministerstvo zemědělství
k závažným hospodářským
a veřejnoprávním důvodům, jako
placení dávky z majetku, opatřování
obyvatelstva palivovým dřevem, průmyslu dřívím
užitkovým a pod.
Povolujíc tyto mimořádné těžby
uložilo ministerstvo zemědělství za
účelem zachování lesní podstaty
v každém jednotlivém případě
majiteli lesa, že musí přeseč v přiměřené
době snížením ročního
etátu opět zašetřiti. V přítomné
době povoluje ministerstvo zemědělství
za téže podmínky mimořádné
lesní těžby toliko v případech
zvláštního ohledu hodných. Orgánům
státní lesní služby dohlédací
bylo uloženo, aby se při výkonu své
služby neomezovaly jen na jednotlivá konkrétní
udání o nesprávném hospodaření
na lesních statcích, nýbrž, aby ze své
iniciativy prováděly náhlá šetření
zvláště na těch statcích, jichž
majitelé svým jednáním, jako odprodejem
nepřiměřeného množství
dříví, zaměstnáváním
nadprůměrnáho počtu dělnictva,
povozů atd. zavdávají příčinu
k podezření nesprávného a právním
normám se protivícího lesního hospodaření.
Pokud týče se interpelace ohledně hospodaření
velkostatku Antonína Zikmunda Khevenhüllera-Metsche
v Komorním Hrádku sděluje se toto:
Na základě udání na nesprávné
hospodaření konáno bylo na velkostatku Komorní
Hrádek místní šetření,
jehož se zúčastnili zástupce okresní
správy politické v Českém Brodě,
zástupce staátní lesní služby
dohledací, Státního pozemkového úřadu
a zástupce velkostatku. O nálezu sepsán byl
protokol dne 18. března 1926, z něhož vyplývá,
že v lesích velkostatku Komorní Hrádek
překročen byl přípustný roční
etát v letech 1920 až 1926 v těžbě
mýtné o 31.732 m3 dřeva.
Překročení toto povoleno bylo částečně
výnosem ministerstva zemědělství ze
dne 18. ledna 1923, čís. 91.139/XIV/1922, jímž
zmocněn byl jmenovaný velkostatek k mimořádné
těžbě zničeného mniškou
s hmotou 15.531 m3 v těžbě mýtné
a 985 m3 v mezitěžbě, s podmínkou zašetření
této přeseče v 10ti po sobě jdoucích
letech. Zbytek přeseče kácen byl bez úředního
povolení. Dále shledáno, že majitel
velkostatku, ani správa velkostatku nesnažili se,
aby přeseč byla opět zašetřena,
jak zdejším výnosem ze dne 18. ledna 1923,
č. j. 91139-XIV/1922 bylo uloženo, naopak zjištěno,
že v hospodářském roce1925/1926 překročena
byla přípustná těžba, stanovená
výměrem okresní správy politické
v Českém Brodě ze dne 28. ledna 1926, čís.
2463 o 914 m3 v těžbě mýtné a
o 211 m3 v mezitěžbě, že úředně
schválený mýtní návrh dodržen
nebyl, nýbrž bez úředního povolení
změněn v tom směru, že porosty špatné
jakosti a o menší hodnotě byly z porubu vyloučeny
a místo nich káceny porosty sice částečně
mniškou poškozené avšak o větší
hodnotě konečné, že velká část
budov a cest není udržována v dobrém
stavu, a že ani vlastník velkostatku, ani jeho správa
nehlásili příslušným úřadům
prodeje dříví.
Vzhledem k těmto nesprávnostem navrhlo ministerstvo
zemědělství Státnímu pozemkovému
úřadu, aby na velkostatku Komorní Hrádek
nařízen byl trvalý dozor.
Obvodová úřadovna Státního
pozemkového úřadu v Praze výnosem
ze dne 19. ledna 1927 čís. 1228/27 trvalý
dozor na tomto velkostatku zavedla a pověřila jeho
prováděním Václava Procházku,
lesmistra Státního pozemkového úřadu.
Se zřetelem k provedeným mimořádným
lesním těžbám na velkostatku Komorní
Hrádek snížen byl dále přípustný
roční etát v hospodářském
roku 1926/1927 na 2.507 m3 dřeva v těžbě
mýtné a účiněno opatření
za účelem stíhání pachatele
pro přestupek §u 1 zákona ze dne 17. prosince
1918, čís. 82 Sb. z. a n. pro nedovolené
kácení lesa.
Ministerstvo financí bylo důvěrně
vyrozuměno, že Antonín S. Khevenhüller
realisuje svůj tuzemský movitý majetek a
stržený peníz vyváží podloubně
do ciziny. Šetřením u jeho bankovního
spojení bylo však zjištěno, že informace
nebyly spolehlivé a že sice Khevenhüller
dobro svého sběrného účtu u
banky ve výši ca 750.000 Kč úplně
vyčerpal, nikoli však nedovoleným vývozy
hotovostí, nýbrž legálními poukazy
do ciziny až na zbytek 130.000 Kč, které dne
17. července 1926 hotově vyzvedl a pravděpodobně
podloudně vyvezl do ciziny.
Zahájenému stíhání kontrolních
orgánů zdejšího ministerstva unikl Khevenhüller
za noci rychlou jízdou automobilem po pokoutných
cestách přes hranice.
Tresní řízení proti Khevenhüllerovi
a jeho pomocníkům, kteří se vesměs
zdržují trvale v cizině, bylo by lze zahájiti
jen tehdy, budou-li přistiženi v tuzemsku. Výkonným
orgánům finanční správy byly
dány po této stránce přesné
poukazy.
Pokud se v interpelaci děje zmínka o potrestání
Khevenhüllera v roce 1924 pokutou
20.000 Kč poznamenává se, že tato pokuta
byla uložena dne 23. září 1924 podle
§u 27 vlád. nař. č. 46 ex 1924 v řízení
upouštěcím, když na základě
vlastního udání strany bylo zjištěno,
že správa velkostatku Komorní Hrádek
neodvedla na exportní valutě 170.000 fr. frcs.,resp.
opomenula dáti si poukázati získanou úhradu
za vyvezené dříví částkou
361.042 Kč do tuzemska podle §u 16 cit. vlád.
nař.
K ponechání těchto valut v cizině
obdržela na to správa velkostatku povolení
Bankovního úřadu, ježto nešlo o
vývozy devis, resp. Kč, nýbrž o nepořádky
při vývozu zboží.
K vymáhání pak daňových nedoplatků
zařídila finanční správa čeho
je třeba. Zisky poplatníka byly správně
zjištěny a veškeré jeho daňové
přepisy byly koncem roku 1926 v běžném
stavu. V roce 1926 bylo bernímu úřadu zaplaceno
na dávku z majetku 710.484 Kč a na ostatní
daně 538.701,82 Kč. Daňové nedoplatky
činí celkem 654.863 Kč 91 hal, kterýžto
obnos jest plně knihovně zajištěn, jak
samotní interpelanti uvádí: u dávky
z majetku není nedoplatku. Berní úřad
v Kostelci nad Černými Lesy dostal od berní
správy pokyn, aby nedoplatky daňové vedl
v přísné evidenci a neopomenul žádné
příležitosti, která by další
jich vymáhání umožňovala. Součastně
dávají se podřízeným úřadům
další pokyny.
Jest patrno, že zúčastněná ministerstva
vyčerpala všechny prostředky, aby chod hospodářství
na velkostatku Komorní Hrádek uveden byl do patřičných
mezí a budou i na příště bdíti
nad řádným vedením tohoto hospodářství.
Postátnění odborných škol pro
ženská povolání jest stanoveno zákonem
č. 75/1922 Sb. z. a. n., podle něhož mají
býti v dohodě s vydržovateli postátněny
ty školy, jež v den účinnosti tohoto zákona
byly zřízeny.
Konajíc přípravy k provedení tohoto
zákonného ustanovení, jednalo ministerstvo
školství a národní osvěty s vydržovateli
těchto škol za účelem zajištění
náležitých místností a úhrady
věcných nákladů a učinilo opatření,
aby byl státem převzat jejich osobní náklad.
Akce postátňovací měla v prvém
roce normální průběh, po vydání
zákona č. 286/1924 Sb. z. a. n. bylo však nutno
s dalším postátňováním
posečkati až do stanovení normální
potřeby sil ve smyslu 3. odstavce § 2 zákona
čís. 286 Sb. z. a n. Ministerstvo školství
a národní osvěty vykonalo všechny přípravy,
aby postátnění jednotlivých škol
bylo provedeno a jest si vědomo nesnází,
které z dosavadního odkladu v postátňovácí
akci vznikají. Normalisace sil se však mezitím
provádí a chýlí se k definitivnímu
provedení a bude pak snahou státní správy,
aby započaté postátňování
bylo skončeno do lhůty §em 37 zákona
č. 252/1923 Sb. z. a n. stanovené.
Pokud se týče učitelských sil občanských
škol, jichž přikázání na
rodinné školy se končilo 31. prosince 1926
bylo učiněno včas opatření,
aby přikázáni toto bylo prodlouženo
na další rok.
Dne 18. října 1926 oznámila obec Mor. Třebová
jako majitelka kinematografické licence okresní
správě politické v Mor. Třebové,
že hodlá předváděti 20. a 21.
října 1926 ve svém biografu film "Das
2. Bundesturnfest des deutschen Turnbundes 1919 in Wien",
jehož censurní lístek podle předpisů
předložila k evidování.
Poněvadž podle tohoto censurního lístku
byl film tento- povolen k předvádění
pouze s německými titulky, které jsou součástí
censurního povolení, naproti tomu obec Mor. Třebová
podle kinematografické licence jí udělené
jest povinna předváděti veškeré
filmy ve svém biografu se slovním doprovodem také
v jazyku státním, odepřela okresní
správa politická v Mor. Třebové vidování
zmíněného censurního lístku
a zakázala předvádění filmu
z důvodu, že film obsahuje slovní doprovod
jen v jazyku německém, což by odporovalo podmínkám
kin. licence. Na to oznámilo město novým
podáním okresní správě politické,
že by předvádělo řečený
film bez titulků, což bylo také okresní
správou politickou obci výjimečně
dovoleno.Tvrzení v interpelaci, že okresní
správa politická v Mor. Třebové nejprve
žádala, aby nápisy filmu byly dvojjazyčné
a že, když tomu bylo vyhověno, film úplně
zakázala, neodpovídá skutečnosti.
Ve vylíčeném postupu okresní správy
politické v Mor. Třebové nemohou spatřovati
překročení úředního
oprávnění a nějaké šikanování
strany a nemám proto příčiny potrestati
úředníka okresní správy politické
v Mor. Třebové, ani učiniti v této
příčině nějakého jiného
opatření.
Příčina sebevraždy vojína Oppelta
byla vyšetřována s náležitou bedlivostí
a přísností. Šetření šlo
do všech podrobností. Bylo zjištěno, že
v dopise Oppeltem uvedené příčiny
jsou naprosto nepravdivé a vymyšlené.
Svědeckými výpověďmi vojínů
bylo zjištěno, že Oppelt po celou dobu vojenské
služby o sobě rostrušoval různé
výmysly a nepravdy jak ze života vojenského
tak i civilního.
Svědecky zjištěno na příklad,
že Oppelt o sobě rozšiřoval pověst,
že jest otcem 4letého děcka. Rovněž
dále zjištěno, že jiného vojína
prosil, aby při dovolené navštívil jeho
příbuznou a něco jí vyřídil.
Při tom mu výslovně podotkl, že dvě
děti, které tam uvidí, jsou jeho. Vojín
tento skutečně děti viděl a po návratu
z dovolené vyprávěl ostatním vojínům,
jaké má Oppelt hezké děti. Příbuzní
však potvrdili, že nikdy otcem nebyl.
V jednom dopise adresovaném milence své tvrdí,
že byl potrestán pro opilství, že je honěn
na cvičišti, že má zastaven postup.
Vojín Oppelt nikdy na vojně trestán nebyl,
byl naprosto ukázněným vojínem a nikdy
nezavdal nejmenší příčiny k výtce:
nikdy nehýřil. Poněvadž byl klasifikován
"B" byl přidělen jako písař
a na cvičišti nebyl od 15. listopadu 1926.
Rovněž holým výmyslem je tvrzení
Oppeltovo v posledním dopise, který je podkladem
interpelace, že nebyl uznán plukovním lékařem
nemocným. Vojín Oppelt byl 19. ledna u lékařské
prohlídky. Po zjištění, že trpí
mírnou bolestí bederního svalstva, byl ošetřen
a uznán schopným k lehčí službě.
Nikdo z vojínů téhož dne u lékařské
prohlídky jsoucích neviděl vojína
Oppelta svíjeti se bolestí a všichni tvrdí,
že choval se zcela normálně.
Z celého šetření vysvítá,
že vojín Oppelt nebyl zcela normální
a sebevraždu spáchal patrně v okamžitém
pomatení smyslů.
Vojenská správa dodala tisku zcela odlišnou
zprávu, než kterou přinesl 24. ledna t. r.
Večerník Národních Listů -
Národ:
Oficiální zpráva - vojenské tiskové
služby byly také otištěna krajínskými
časopisy ve znění jim dodaném.
Aby byl podporován rozvoj denního tisku a vyhověno
lépe potřebám širší veřejnosti,
nečiní příslušné úřady
překážek volnému prodeji novin v technickém
slova smyslu na ulicích a veřejných místech
a ve všeobecně přístupných místnostech,
ač podle § 23 tiskového zákona takový
prodej je nepřípustný. Úlevu tuto
není možno ovšem vztahovati na tiskopisy vycházející
v tak rozsáhlých časových intervalech,
že nelze je pokládati za noviny v technickém
slova smyslu. K tiskopisům tohoto druhu dlužno čítati
také tiskopis "Voják", který vycházel
v době, kdy se udál případ v interpelaci
uvedený, pouze jednou za měsíc.
Ježto prodavačka Schrekrová byla přistižena
při takovém nepřípustném prodeji
tiskopisu "Voják", bylo učiněno
proti ní trestní oznámení pro přestupek
podle § 23 tiskového zákona a veškeré
výtisky tohoto tiskopisu, u prodavačky nalezené,
jí odebrány a připojeny k trestnímu
oznámení jako věc doličná.
Postupu policejního ředitelství v Praze nelze
vzhledem k platným předpisům nic vytýkati
a nemám proto důvodu k opatření v
interpelaci žádanému.
Az interpelláció a földreform végrehajtását
érinti s így a földmivelésügyi
minisztérium hatáskőrén kivül
esik.
A földreformnak Schönborn lefoglalt birtokán,
Pustakerepec majoron (Podkarpatska Rus) eszközölt végrehajtásanál
az állami földbirtokhivatal azon volt, hogy elsö
sorban a gazdaságilag és társadalmilag leggyengébb
állampolgárokon segitsen. Ez okból Nižní
Kerepec községnek nagyobb földkiosztás
jutott. Nevezett községnek kicsiny föld katasztere
van, amely egyik oldaláról a lefoglalt terjedelmes
Schönborg - féle birtokkal, másik oldaláról
meg Dercen község nagy kataszterével van bekerítve.
A község a szomszédos Puszta Kerepecz - majoron
alkalmazott munkások és béresek fokozatos
önállósítása folytán keletkezett.
E nép stegény, tulnyomó részben földtelen,
béres és munkás. Eme Jakosoknak a fäldreform
végrehajtásánál lakásuk közelében
fekvő földek jutottak osztályrészül.
Ezzel szemben Dercen község katasztere terjedelmes,
a község lakóssága jobbmódu és
gazdaságilag önálló.
Az állami földhivatal az 1924. év folyamánPuszta-kerepeci
majort vette át: minthogy azonban a földkiosztási
eljárás végrehajtásának végleges
módjaról nevezett birtokon az idő szerint
még döntés nem esett, ez okból az állami
földhivatal eme földeket Dercen község lakosainak
1926, szeptember hó végéíg adta bérbe.
Eme bérlet azonban még nem volt végleges
földkiosztás, hanem csupán időleges
intézkedést jelentett a célból hogy
a gazdálkodás folytatólagossága fentartassék.
Amint azután az állami földhivatal a földkiosztási
eljárás végleges végrehajtásához
l´tott hozzá, a bérlet a derceni polgárokkal
szemben 1926. október 1.-i hatállyal a törvénv
értelmében felmondatott. A derceni földbérlők
a fölmondással szemben panasszal nam éltek,
csupán a felmondási határidőt megelőző
nyolc nappal tehák oly időben amidőn a földkiosztási
eljárás és valamenyi möszaki munkálat
már befejeztetett s a földkiosztás iránti
jelentkezések benyujtására megállapított
határidő már régen elmut a bérelt
földek kiosztását kérték. Az
állami földhivatal ez okbßol a megkésett
kérvénveket tekintetbe nem vehette. Ama tény
is hogy a derceni polgárok által 1924 - 1926 bérelt
földekből több mint 30 kat. hold megmüveletlenül
maradt az állami földhivatalt a derceni polgároknak
a földkiosztás iránti igazi gazdasági
érdekéről meg nem gvőzhette.
Emellett Dercen község Schönborn féle
birtokból Feketemogsáron ezideig körölbelöl
100 kat. holdat bérel. Az esetben ha megbizhatóan
megállapíttatnék, hogy nevezett községnek
a földekre szölsége van, az állami földhivatal
a feketemocsári bérletet kiterjeszthetné.
Az ügynek vázolt állanotához képest
a kormánynak bármiféle intézkedés
megtételére oka nincsen.