Správce důchodkové kontroly Gustav Sýkora
učinil dne 12. března 1924 u přednosty odboru
XIII. generálního finančního ředitelství
v Bratislavě podání, kterým obviňuje
některé zaměstnance státní
finanční správy z nečestných
skutků porušujících úřední
povinnost a poškozujících stát. Osoby
dopisem tímto dotčené žádaly
vesměs o stíhání pisatele pro přečin
utrhání na cti, proti němuž také
trestní řízení v tomto směru
bylo zavedeno.
Při hlavním přelíčení
dne 26. února 1925 u sedrie v Bratislavě konaném,
k němuž se obžalovaný nedostavil, byl
obhajobou nabídnutý důkaz pravdy připuštěn
a přelíčení odročeno za tím
účelem, aby obžalovanému poskytnuta
byla příležitost důkazy své přednésti.
Když však při novém hlavním přelíčení
obhájce obžalovanéhod ůkaz pravdy neprovedl,
byl obžalovaný uznán vinným přečinem
utrhání na cti a odsouzen ku trestu čtrnáctidenního
vězení a ku peněžité pokutě
v částce 200 Kč.
Obžalovaný trest tento přijal a opravných
prostředků se vzdal.
Po pravoplatnosti rozsudku podal však žádost
za obnovu trestního řízení. Žádost
tato byla soudním usnesením, které obžalovaným
v odpor vzato nebylo, zamítnuta, ježto se neopírala
o žádný zákonem pro obnovu řízení
požadovaný důvod. Žádosti pp. interpelantů,
abych zařídil obnovu trestního řízení
a v obnoveném řízení provedení
důkazu pravdy, nemohu vyhověti, ježto obnova
může býti povolena jedině soudy, které
jsou ve svém rozhodování podle ústavní
listiny neodvislé. Obnova může ostatně
soudem býti povolena jen k žádosti a tato žádost
odsouzeného byla jak výše uvedeno, pravoplatně
zamítnuta.
Žádost pp. interpelantů, aby Gustavu Sýkorovi
byl až do povolení obnovy odklad trestu povolen, je
bezpředmětná, neboť trest tento byl
na Gustavu Sýkorovi vykonán již dne 4. května
1926.
Pokud páni interpelanti uvádějí, že
jedním členem senátu byl vůči
Gustavu Sýkorovi učiněn výrok "Čo
móžete, člověče, udělat
proti poriadku, vy jediný. Pamätujte sa, že vy
neprevrátite dnešný svet", nebyl konaným
šetřením skutečný podklad tohoto
tvrzení prokázán.
V Praze dne 25. října 1926.
Urychlené vyřizování spisů,
jednajících o důchodech válečných
poškozenců, při nichž jest třeba
souhlasu ministerstva financí, bylo znemožňováno
jednak velkým počtem (jdoucím do tisíců)
jednotlivých případů a jejich častou
spletitostí a nejasností vyžadující
zvláště bedlivého studia a jednak nemožnosti
přiděliti příslušnému
oddělení při známé sporé
výměře personálu ministerstva financí
dostatečný počet dalších kvalifikovaných
úředníků.
Přes to snažilo se ministerstvo financí tuto
agendu pokud možno co nejspěšněji zdolati
a to hlavně prací přes čas, ježto
úředníci prací touto pověření
vedle ní musili vykonávati i agendu ještě
jiných resortů jim svěřenou, nehledíc
ani k vlastním každoročním rozpočtovým
pracím, zabírajícím dobu vždy
několika měsíců. Tomuto zvýšenému
úsilí se podařilo, že dnesního
dne není v ministerstvu financí již žádných
nevyřízených spisů týkajících
se důchodů válečných poškozenců.
Aby zjednodušilo a tím zároveň urychlilo
bez újmy celkového úřadování
vyřizování zmíněných
záležitostí invalidních, dohodlo se
ministerstvo financí s ministerstvem sociální
péče, že napříště
budou tyto spisy vyřizovány v mimoúředních
hodinách zvláštními kolegii za tím
účelem ustanovenými, do nichž oba resorty
vysílají své zástupce, pověřené
zpravidla definitivním rozhodováním věci.
Kolegia tato jsou činna již od měsíce
května t. r.
V Praze dne 28. října 1926.
Mladá generace československé národní
demokracie uspořádala dne 14. června 1926
na Slovanském ostrově v Praze tři schůze,
a to ve velkém sále za účasti as 1800
osob, v malém sále za účasti as 400
osob a v předsálí za účasti
asi 500 osob. Schůze posléze uvedená skončila
se již po půl 9. hod. večerní. Na všech
těchto schůzích bylo intervenováno
zástupci úřadů.
Úředníci na zmíněných
schůzích intervenující nepozorovali,
že by účastníci schůzí,
nesouhlasící s vývody řečníků,
byli pořadateli ze schůzí nešetrně
vykazování a dokonce insultováni. Intervence
na schůzích náleží k nejobtížnějším
úkolům politických resp. policejních
úředníků, a přesahuje často
i fysickou možnost, aby úředníci, intervenující
na schůzích zvlášť četně
navštívených, jako v daném případě,
jsouce nuceni věnovati též plnou svoji pozornost
vývodům řečníků, viděli
a věděli též o všem tom, co se
za schůze přihodí mezi posluchačstvem.
Ostatně jest v prvé řadě povinností
předsedy a pořadatelů schůze, aby
pečovali na shromáždění o zachování
zákona a udržení pořádku.
Václav Cón byl podle provedeného šetření
ztýrán mimo místnost schůze v předsálí,
když schůze na tomto místě konaná
byla již skončena a úředník tamže
intervenující odešel, takže na místě
žádný úřední orgán
přítomen nebyl. Jakmile však hlídka
bezpečnostní stráže, stojící
u vchodu do vestibulu vedoucího k předsálí,
zaslechla povyk, přivolala okamžitě posilu,
která zjednala pořádek, ujala se zraněného
Václava Cóna, odnesla jej stranou a dala záchrannou
stanicí dopraviti do všeobecné nemocnice. Nezůstal
tudíž zraněný drahnou dobu bez pomoci,
ani nebyl odkázán jen na přispění
soukromých osob, jak v interpelaci se tvrdí. Snaha
bezpečnostních orgánů, vypátrati
na místě pachatele zranění Cónova,
nesetkala se s výsledkem, neboť ani zraněný
ani Josef Link nemohli označiti blíže pachatele
a nebylo také možno při návalu ve vestibulu
zjistiti svědky případu.
Inspektor bezpečnostní stráže, velící
oddělení stráže na přilehlé
části nábřeží, byv upozorněn,
že na ostrově jsou někteť ani zraněný
ani Josef Link nemohli označiti blíže pachatele
a nebylo také možno při návalu ve vestibulu
zjistiti svědky případu.
Inspektor bezpečnostní stráže, velící
oddělení stráže na přilehlé
části nábřeží, byv upozorněn,
že na ostrově jsou někteří účastníci
schůze insultováni, hlásil udání
ihned policejnímu úředníku, který
se neprodleně odebral na ostrov, aby potřebné
zařídil. Upozornění stalo se v době,
kdy o zraněného Cóna bylo již postaráno.
Účast ozbrojených osob na veřejných
shromážděních je podle § 9 zákona
o právu shromažďovacím zakázána
a příslušné úřady v žádném
případě přítomnost ozbrojených
osob na veřejných schůzích netrpí.
Tvoření jakýchkoliv ozbrojených čet
je bez ohledu na politickou příslušnost se
vší přísností zákona stíháno.
Při schůzi na Slovanském ostrově dne
14. června 1926 přítomní bezpečnostní
orgánové nepozorovali, že by osoby, fungující
jako pořadatelé schůze, byly ozbrojeny boxery,
obušky, holemi a podobnými předměty;
také žádný z účastníků
během schůze bezpečnostním orgánům
udání takové neučinil.
Teprve druhý, resp. třetí den po schůzi
učinili Cón a Linek podobné sdělení,
jež ovšem nebylo už lze přezkoumati.
Případ zranění Václava Cóna
je předmětem trestního řízení.
Stalo se bohužel už několikrát, že
politické rozpory na schůzích nebyly vyřizovány
zbraněmi duchovními, nýbrž fysickým
násilím, byť i případy takové
neměly tak vážných následků
jako u Václava Cóna.
Podle ustanovení §u 11 zákoan o právu
shromažďovacím je - jak již vpředu
uvedeno - v prvé řadě povinností předsedy
a pořadatelů schůze, aby pečovali
na shormáždění o zachování
zákona a udržení pořádku. Úřad
bezpečnostní zakročuje však v každém
případě, shledá-li sám, nebo
byv upozorněn, že na schůzi dochází
k nezákonným činům a když předseda
schůze a pořadatelé nesplnili povinnosti
v tomto směru zákonem jim uložené.
V Praze dne 26. listopadu 1926
Dovoluji si především konstatovati, že
vyřešení této otázky stane se
v brzké době na společné poradě
zástupců Československé republiky
a Německé říše.
Musím však upozorniti, že není vinou československé
státní správy železniční,
jestliže dosud není celá záležitost
upravena. Ministerstvo železnic poukazovalo na potřebu
vyřízení všech otázek, které
souvisejí s novou tratí, několikráte
ve svých sděleních německé
vládě, avšak se strany německé
vlády bylo původně trváno na stanovisku,
že bude třeba otázku svídnické
trati řešiti společně s veškerými
otázkami, jež budou pojaty do státní
smlouvy o úpravě veškerého železničního
styku s Německem. Právě na naléhání
ministerstva železnic uznala teprve v poslední době
německá vláda, že nebude lze tuto specielní
otázku nové trati odsunovati až do projednání
celkové smlouvy a souhlasila s tím, aby byla věc
urovnána jednáním zvláštním.
V Praze dne 2. listopadu 1926.
Před odchodem záložníků 42. ppl.
v Rumburku rozvíjela se značně v kasárnách
komunistická agitace. Velitel III. praporu, chtěje
předejíti další agitaci, pokládal
za nutné z vlastní iniciativy upozorniti záložníky
na to, aby se podobných věcí vyvarovali a
poukázal zejména na ty případy, kdy
ke komunistické agitaci svedení vojíni byli
voláni k odpovědnosti. Věc udála se
tato:
Prapor nastoupil beze zbraně na kasárním
nádvoří a po obvyklém vojenském
hlášení oznámil podplukovník
Spálený záložníkům, jichž
většina byla německého jazyka, že
přišel se s nimi rozloučiti a poděkovati
jim za dobrou snahu a píli, s jakou všem důstojníkům
praporu práci usnadňovali. Poukázal na některé
tvrdší stránky vojenského života
s neopomenul ani připomenouti jasnějších
okamžiků, které cvičení ve zbrani
sebou přináší. Připomněl
záložníkům jejich rodiny a apeloval
na ně, aby jako synové tisícileté
kultury snažili se i v životě občanském
o vzájemné dorozumění. V dalším
pak rozhovořil se o různých zjevech politického
života, zejména o případech zatahování
politické agitace do řad vojenských, charakterisoval
tuto agitaci, při čemž sice pouzžil inkriminovaných
slov, ale nikoliv jakožto vlastního tvrzení,
nýbrž pouze jako citátu. Ostatně asi
v tomto citátu nejmenoval žádnou z politických
stran československých, nýbrž mluvil
jen všeobecně o Rusku.
Vytkl jsem podplukovníku Spálenému užívání
takových výrazů - třebas i jako citátu
- jichž důstojník musí se při
každé příležitosti vyvarovati,
obzvláště pak tehdy, mluví-li jako vychovatel
a vůdce. Prostřednictvím příslušného
velitele poučil jsem podplukovníka Spáleného
i o tom, aby se pro příště podobných
projevů, pokud nejsou přímo v příinném
spojení s vojenskou službou, vystříhal.
V Praze dne 25. října 1926.
V rekursech podanýc do poplatků v interpelaci uvedených
odvolává se firma většinou pouze všeobeně
na nepříznivé poměry stavebních
živností, na okolnost, že pozdním zadáním
staveb oferovaných za nižších rozpočtových
cen, než jaké byly v době zadání
a provedení staveb, utrpěla téměř
ve všech případech ztrátu a že
tudíž žádného zisku nedocílila,
jakož i že stavební živnosti vůbec
jsou přetíženy veřejnými dávkami.
Teprve v dodatku k rekusům dovolávala se firma osvobození
podle § 9., zák. č. 20 z r. 1864. Z toho důvodu
je nutno nahlékdnouti do příslušných
úkolových zápisů, jež však
nemohly být ještě opatřeny. Jakmile
to bude možné, bude dána odpověď
definitivní. Vymáhání poplatků
bylo zastaveno a tyto posečkány.
V Praze dne 15. listopadu 1926.
Dovoluji si především ujistiti, že ministerstvo
železnic bylo vždy přesně informováno
o každodenním stavu vozů, přistavovaných
pro revír Ostravsko-karvínský, jakož
i pro jiné uhelné revíry. Musím také
vzíti příslušné úřední
činitele v ochranu potud, že hleděli skutečně
učiniti vše, co bylo v moci železniční
správy, aby vyhověli požadavkům, které
byly na železniční správu kladeny v
mimořádné době zvýšené
konjunktury uhelného průmyslu. Jestliže přes
to nebylo lez zabrániti všem nesnázím,
pak příčinu toho nutno hledati jenom v mimořádných
poměrech, které normálními prostředky
nebylo lze zdolati.
Je třeba míti vždy na mysli, že v říjnu
a listopadu tohoto roku musela železniční správa
překonati nejenom veškerou pravidelnou zvýšenou
podzimní dopravu tuzemskou, nýbrž i dopravu
uhlí do ciziny, která nabyla zcela mimořádných
rozměru. Nevyskytla se během podzimní doby
ani jediná výtka, že by podzimní doprava
zemědělských výrobků i průmyslových
potřeb v tomto roce sebe méně nevyhověla.
K tomu přistoupila však ještě uhelná
doprava do ciziny. Uváží-li se, že jenom
uhelných vozů bylo v listopadu t. r. naloženo
o 28.837 více než v téže době v
minulém roce, jest již z toho patrno, že výkon
železniční správy byl úctyhodný,
neboť počet vozů, který byl k disposici
nebyl o nic větší, nežli loni. Při
tom nesmí býti zapomínáno, že
vývoz uhlí směřoval vesměs
do odbytišť velmi vzdálených, odkud se
vozy vracely vždy po velmi dlouhé době, takže
nebylo lze jich využiti tak, jak by si te železniční
správa sama ve vlastním zájmu přála.
Jestliže jest vytýkáno, že na úkor
revíru Ostravsko-karvínského byly vozy dirigovány
do revírů hnědouhelných, tedy dovoluji
si konstatovati, že železniční správa
neučinila nic jiného, nežli opatření,
aby v rámci svých pohotových provozních
prostředků hradila potřebu veškerého
průmyslu uhelného podle možnosti stejnoměrně.
Že skutečně šlo v říjnu
a listopadu o dobu zcela mimořádnou, ve které
nelze proto také posuzovati výkony železniční
správy s hlediska dob normálních, tomu nasvědčuje
i to, že již na počátku prosince t. r.
jakmile vnitrozemská podzimní doprava byla z největší
části zdolána, byl dostatek vozů k
disposici, takže bylo možno požadavkům uhelného
průmyslu úplně vyhověti. Počínajíc
15. prosincem t. r. jest dokonce již několik tisíc
vozů úplně nevyužito, neboť není
pro ně potřeby.
Státní železniční správa
jest si vědoma významu Ostravsko-karvínského
revíru pro hospodářství celého
státu a hledí proto se zvláštní
péčí vycházeti potřebám
tohoto revíru co nejvíce vstříc. Jestliže
se jí to v uplynulých dvou měsících
úplně nezdařilo, může omluvu
viděti pouze v tom, že na podobné mimořádné
případy vypjaté konjunktury, jaká
se vyskytla v důsledku anglické stávky, nemůže
býti se svými normálními prostředky
za všech okolností připravena.
V Praze dne 17. prosince 1926.
Dovoluji si v této věci poukázati na sovu
odpověď (tisk XIII./773), kterou jsem dal na interpelaci
poslanců Špačka, Vencla, Rýpara a druhů,
číslo tisku XIX./724, která jedná
o téže věci.
V Praze dne 17. prosince 1926.
Rolnický cukrovar ve Farkašíně není
majetkem jednotlivce, nýbrž jest podnikem akciovým,
jehož největší počet akcií
vlastní velkostatkář Josef Slezák.
Poslední revise tohoto závodu provedena byla živnostenským
inspektorátem v Bratislavě dne 14. prosince roku
1925, při čemž revidující komisař
živnostenské inspekce Ing. J. Miškovský
vytkl překročování zákonité
osmihodinné doby pracovní a požadoval bezodkladně
odstranění zjištěné závady.
Tato výtka byla pak ještě zdůrazněna
písemným revisním nálezem řečeného
úřadu ze dne 19. prosince 1925, č. j. 4013.
V té příčině vykonal tedy příslušný
úřad z vlastní své úřední
povinnosti vše, čeho bylo třeba, aniž
byl k tomu dán podnět stížností
zaměstnanců nebo odborové organisace.
O hromadném propuštění zaměstnanců,
jichž bylo však propuštěno toliko 22 a nikoli
67, dozvěděl se řečný úřad
od okresního úřadu v Trnavě a zjistil,
že příčinou propuštění
byl nedostatek práce a že všichni propuštění
- až na dva - byli ihned přijati jiným podnikatelem
na práce spojené s představbou cukrovaru
a se stavbou vlečky vedoucí z kerestúrského
nádraží. O mědikovci Janu Kopfmahlerovi,jejž
interpelace výslověn uvádí, bylo zjištěno,
že nebyl propuštěn, nýbrž bylo mu
nabídnuto, aby se usadil ve Farkašíně,
při čemž mu bylo cukrovarem vedle bytu, paliva,
světla a deputátního pole zaručeno
Kč 1000 měsíčního platu; když
však Kopfmahler tyto podmínyk odmítl, přijal
cukrovar jiného mědikovce.
Výtky interpelace proti živnostenskému inspektoru
Ing. E. Zalovi, přidělenému živnostenskému
inspektorátu v Bratislavě, neodpovídají
skutečnosti. Bylo úředně zjištěno,
že v roce letošním v řečeném
závodu vůbec dosud nebyla živnostenskou inspekcí
provedena prohlídka a že živnostenský
inspektor Ing. E. Zala ve Farkašíně a tedy
ani v řečeném závodě vůbec
nikdy nebyl, velkostatkáře Josefa Slezáka
ani žádného z jeho úředníků
nezná a s nikým z tohoto závodu nemluvil;
není tedy pravda, že by tento funkcionář
byl zjistil jména důvěrníků
odborové organisace a oznámil je zaměstnavateli
s poznámkou v interpelaci uvedenou. Jmenovaný funkcionář
vyžádal si též sovlení nadřízeného
úřadu, aby mohl proti odpovědnému
redaktoru denního listu, který tyto zprávy
skutečnosti odporující přinesl, podati
u příslušného soudu žalobu pro
urážku na cti spáchanou tiskem.
Jak z uvedeného patrno, konal příslušný
živnostenský inspektorát v každém
směru svoji povinnost a jemu přidělený
živnostenský inspektor Ing. E. Zala neprovinil se
nikteral proti svým povinnostem úředním,
takže není příčiny, aby proti
jmenovanému funkcionáři bylo zakročeno.
Podle konaného šetření pokusil se i
okresní úřad v Trnavě zprostředkovati,
aby dělnictvo propuštěné z práce
v cukrovaru ve Farkašíně bylo do práce
zpět přijato,a zavedl týž úřad
pro nedodržování osmihodinné doby pracovní
v tomto cukrovaru proti Josefu Slezákovi trestní
řízení, které dosud není skončeno.
Vzhledem k tomu není výtka stranického postupu
služného Vaněčka v Trnavě v této
věci důvodnou a nebylo tedy shledáno příčiny
ani v tomto směru k nějakému zakročení.
V Praze dne 16. října 1926.
Na shora uvedenou interpelaci sděluji toto:
Záplavy a škody letošního roku na Labi
byly způsobeny abnormálně velkými
a dlouho trvajícími vodami, jaké se vyskytly
posledně v r. 1845, a které nelze nikdy pouhou regulací
řek odstraniti, nýbrž pouze zmírniti.
Regulaci toku zlepšují se celkem nepříznivé
poměry, avšak odstranění nejzhoubnějších
záplav lze docíliti údolními a bočními
nádržemi v povodí Střed. Labe. V tomto
směru vykonány potřebné studie a stojí,
jak známo, v popředí projekt přehrady
u Čes. Skalice.
Úpravu v Nymburku mezi silničním a železničním
mostem pojalo ministerstvo veřejných prací
do stavebního programu pro nejbližší období
a projednává úhradu s ministerstvem financí.
Pokud se týká dalších úprav pod
Nymburkem, konají se přípravné práce.
Po jich dokončení budou projekty úprav mezi
Nymburkem a Hradiškem projednány se zájemníky
a další program stavební bude stanoven podle
prostředků po ruce jsoucích.
V Praze dne 13. listopadu 1926.