Případu vojína Langa jsem nařídil
obsáhlé vyšetřování. Protokolárně
byl slyšen poručík Pokorný a mužstvo,
které bylo konfliktu přítomno 20. června
mužstvo 9. pol. roty, kterému byla zakázána
vycházka po dobu 14 dní. V tentýž
den nechal je několikráte nastoupiti. Když
mužstvo nastupovalo asi po čtvrté, vojín
Lang, který stál za zády poručíka
Pokorného u vchodu do budovy č. 4 a přihlížel
nastupování mužstva, smál se a gestikuloval.
Pro toto chování byl poručíkem Pokorným
poslán do ubikací. Rozkaz vykonal nedbale, odcházel
houpavým provokativním krokem a bručel. Byv
zavolán zpět a napomenut, napomenutí ignoroval.
Provokace vojína Langa a zesměšňovaní
jmenovaného důstojníka opakovalo se několikráte,
až konečně na poslední výzvu
k odejití do ubikace vojín Lang poručíka
Pokorného urazil. Poručík Pokorný
proto zavolal dozorčího desátníka,
kterému dal rozkaz, aby Langa odvedl do vězení.
Ani teď vojín Lang neuposlechl, takže kasární
dozorčí důstojník byl nucen po třikráte
opakovaném rozkaze zavolati ještě dva vojíny
ze stráže, aby Langa odvedli. Lang se stráží
vzepřel, ohrožoval ji i poručíka karabinou.
Když byla mu karabina vyrvána, učinil pokus
zmocniti se jiné. Konečně byl přemožen
a na výzvu, aby odešel do vězení prohlásil,
že výzvy uposlechne jen s tou podmínkou,
když půjde sám a když stráž
bude odeslána.
Poručík Pokorný, aby zabránil dalšímu
provokativnímu chování vojína, jemuž
přihlížela skutečně část
mužstva, odeslal stráž. Avšak Lang po té
ihned prohlásil, že do vězení nepůjde.
Kasárním dozorčím důstojníkem
zavolanému posádkovému důstojníku
se podařilo, že vojín Lang konečně
uposlechl a šel do vězení sám, kde byl
ve vazbě až do rána.
Šetřením zjištěno, že vojín
Lang nebyl nikterak týrán, stejně jako není
týráno mužstvo u 9. pěšího
pluku v Mostě.
Přes to, že poručík Pokorný nepřekročil
nijak svoji pravomoc, nařídil jsem velitelství
pluku, aby jednání jeho vyšetřil a aby
- porušil-li předpisy - bylo proti němu přísně
zakročeno. Velitel pluku mně hlásil, že
neshledal důvodů k nějakému zakročení
proti poručíku Pokornému. Vojín Lang
během incidentu nepokusil se o sebevraždu skokem přes
hradební zeď, jak dosvědčují
všichni protokolárně slyšení. Rovněž
nemůže se mluviti o tažení praporu k velitelství
pluku již z toho důvodu, že konflikt udál
se večer, kdy u velitelství pluku se neúřaduje,
což vojínům jest známo.
V Praze dne 18. listopadu 1926.
Interpelace jest úplně stejného obsahu jako
interpelace podaná týmiž pány poslanci
dne 7. května 1926, číslo tisku 265, na kterou
jsem měl již čest odpověděti
dne 22. října 1926. Dovoluji si tudíž
na tuto odpověď poukázati.
V Praze dne 13. listopadu 1926.
Interpelace vytýká především,
že nebylo při vyměřování
daně dôchodkové
zemědělcům na Slovensku šetřeno
ustanovení zák. čl. X/1919 a § 16 úpravy
čís. 127.000 z r. 1916 tím, že
nebyl čistý dôchodek
přizpůsoben obvyklému nájemnému
placenému z podobného polno-hospodářského
majetku. K tomu nutno poznamenati, že uvedená
ustanovení mají na mysli jen případy,
v nichž není jiného zákonitého
prostředku pro spolehlivější zjištění
důchodu. Zjišťování pak důchodu
na základě placeného pachtovného jest
dnes měřítkem velmi nespolehlivým
již proto, že jest toto pachtovné, byli-li uzavřena
pachtovní smlouva nová, daleko vyšší,
než pachtovné při smlouvách uzavřených,
třeba v téže obci v letech válečných.
V daném případě vypracovány
byly proto v základě odborných dobrozdání
z různých krajů Slovenska a podle dat
Státního statistického úřadu
t. zv. "Směrnice", jich užívaly úřady
daň vyměřující jako pomůcku,
při jejíž použití byly jednotlivé
obce zařazeny úřady, po případě
finančními komisemi, do příslušných
bonitních tříd podle katastrálního
čistého výtěžku; na tomto podkladě,
jimž bylo lze zjistiti výnosy zemědělské
spolehlivěji a přesněji než použitím
ustanovení § 16 úpravy byl jednotlivě
vypočten dôchodek se zřením
k obvyklému obhospodařování pozemků
v tom kterém místě. Při sestavování
"Směrnic" pokusily se ovšem finanční
úřady v několika poradách dohodnouti
se se Zemědělskou radou pro Slovensko a jinými
zemědělskými organisacemi o výpočtech
výnosů zemědělských v jednotlivých
oblastech. Jednání nevedlo ale k cíli
pro nepoměrně nízké odhady expertů
těchto organisací oproti výpočtům
místních znalců. Ostatně byly námitky
podané Zemědělskou radou proti "Směrnicím"
zaslána vyměřovacím úřadům
s nařízením, aby jich bylo dbáno,
budou-li jen pro ten který kraj oprávněnými.
Ježto pak "Směrnice" odpovídaly skutečným
průměrným výnosům zemědělským,
a poněvadž byl brán při ukládání
daně dostatečný zřetel na zvláštní
poměry jednotlivých poplatníků, nelze
po právu namítati, že by byli zemědělci
Slovenska poškozeni použitím jich a není
tedy ani důvodu pro jich odvolání a pro revisi
dosavadního ukládání dôchodkové,
zvláště když jest ukládacím
úřadům dána plná možnost,
aby při projednávání odvolání
uvedly na pravou míru přehodnocení, jež
se snad tu a tam vyskytla.
Uvádí-li dále interpelace, že jest 70%
obyvatelstva Slovenska stavu zemědělského
a že má býti proto zemědělstvo
zastoupeno v komisích odhadních a odvolacích
s obdobným procentem, při čemž
by přicházely v úvahu osoby navržené
Zeměděl. radou pro Slovensko nebo odbornými
hospodářskými spolky, nutno upozorniti na
to, že jest v zájmu stejnoměrného
ukládání daně, aby byli zastoupeny
v komisích co možno všechny důležité
vrstvy poplatníků, tedy vedle zemědělců
i živnostníci, obchodníci, průmyslníci
a úředníci; ježto jest ale počet
členů a náhradníků zákonem
omezen jen na 8 členů a 7 náhradníků,
nelze zvýšit počtu zástupců zemědělských,
leč na úkor vrstev druhých a na úkor
stejnoměrného ukládání daně.
Ostatně jsou zemědělci v komisích
zastoupení přiměřeně ku počtu
zemědělců již přicházejí
v úvahu při skutečném uložení
daně. Nebyly-li pak tu a tam jmenováni do odhadních
komisí právě zemědělci navržení
zemědělskými korporacemi, stalo se tak jen
proto, že tyto osoby samy nekonaly své zákonné
povinnosti přiznávati řádně
své příjmy, a proto neskýtaly záruky
ani za správný odhad příjmů
poplatníků jiných.
V Praze dne 22. října 1926.
Turisté a výletníci z Německa
mohou navštíviti Česko-saské Švýcarsko
na území Československé republiky
na základě průkazů pro výletníky,
vyhotovených bezpečnostními úřady
saskými. Na zdejším území se
za tyto průkazy nevybírají žádné
poplatky. Tyto průkazy vystavují policejní
úřady německé a vybírají
za ně poplatky německými úřady
stanovené.
Tvrzení interpelace, že vybíráním
poplatků ohrožuje se existence československého
pohraničí, které si opatřuje výdělek
témě výhradně z turistického
ruchu, není tudíž odůvodněno.
Do Hřenska lze z Podmokel drahou jeti jen přes
německé území až do stanice Schöna.
Při přechodu hranic požadují
saští (nikoliv tedy českoslovenští)
kontrolní orgánové cestovní průkazy.
Po dohodě se saskými pohraničními
úřady krátkou cestou sjednané
vydává pohraniční policejní
komisařství v Podmoklech cestujícím
do Hřenska přes stanici Schönu
v Sasku a zpět za poplatek 1 Kč. Tyto propustky
znamenají pro tyto cestující, kteří
by jinak musili míti řádný cestovní
pas, opatřený visem německého zastupitelského
úřadu, velikou výhodu.
V Praze dne 13. října 1926.
Ježto agenda vyživovacího příspěvku
náleží výlučně do oboru
působnosti ministerstva vnitra, odpovídám
na shora uvedenou interpelaci takto:
Podle § 4 zákona ze dne 18. března 1921, č.
120 Sb. z. a n., přísluší nárok
na vyživovací příspěvek členům
rodiny k vojenské službě povolaného
jen tehdy, byl-li v době, kdy povolaný nastoupil
službu vojenskou, nemajetní, k výdělku
nezpůsobilí a byla-li výživa jejich
podstatně závislá na pracovním příjmu
povolaného a povoláním tím jest ohrožena.
Existence nároku na vyživovací příspěvek
závisí tudíž od splnění
všech právě uvedených předpokladů
a to v době, kdy povolaný nastoupil vojenskou službu.
O podstatné závislosti na pracovním příjmu
povolaného a o ohrožení výživy,
nemůže býti řeči v těch
případech, kdy příslušníci
povolaného v době, kdy tento nastoupil službu
vojenskou, vlastnili nemovitý majetek, zajišťující
dostatečný příjem, cílený
pokud se týče, když později takového
majetku nebo takového příjmu získali.
Z výslovného ustanovení §u 4 zákona
ze dne 18. března 1921, čís. 120 Sb. z. a
n. o vyživovacím příspěvku plyne
dále, že osoby, uplatňující nárok
na vyživovací příspěvek, musí
býti v kritické době k výdělku
nezpůsobilými, že tedy nesplnění
tohoto předpokladu musí zcela přirozeně
míti za následek nepřiznání,
pokud se týče oduznání vyživovacího
příspěvku.
Ta okolnost, že okresní správa politická
resp. okresní vyživovací komise v Teplicích-Šanově
dává úředními lékaři
zjistiti, zda osoby, uplatňující nárok
na vyživovací příspěvek, jsou
- jak zákon předpokládá - k výdělku
nezpůsobilými, není sama o sobě nezákonností;
neboť tímto postupem spíše ulehčuje
se stranám podání průkazu o existenci
jednoho z hlavních předpokladů pro nárok
na vyživovací příspěvek.
Jelikož však předmětná interpelace
zní všeobecně a neuvádí konkrétních
případů, nelze posouditi, zda postup vyživovacích
komisí v případech, jež snad páni
interpelanti mají na mysli odporují stávajícím
zákonným ustanovením a zda tedy, případně,
pokud stížnosti pánů interpelantů
do postupu vyživovacích komisí jsou odůvodněné.
Okresním vyživovacím komisím byly již
svého času dány přesně pokyny
v příčině výkladu ustanovení
zákona o vyživovacím příspěvku
a v příčině postupu při rozhodování
o uplatňovaných nárocích a nebude
opomenuto ve věci zakročiti, jakmile budou sdělena
konkrétní rozhodnutí, jež podle názoru
pánů interpelantů neodpovídají,
případně i se příčí
stávajícím zákonným předpisům.
V Praze dne 13.října 1926.
Obecná škola s československým jazykem
vyučovacím v Pivoni jest umístěna
v zámku velkostatkáře Coudenhove v místnosti,
jež sousedí s bytem místního faráře.
Místnost dal k disposici dobrovolně sám vlastník
zámku. Až do zřízení školy
užíval místnosti farář, který
se svou matkou obýval 3 pokoje s kuchyní. V době
komisionelního šetření, jehož mimo
starostu obce účastnil se také farář,
měl farář v místnosti té uloženo
jen menší množství obilí a jednu
skříň. Jest to jediná místnost
v celém zámku, která aspoň částečně
jako nouzová ubikace řečené školy
vyhovuje. Místnost, v níž svého času
byla přechodně umístěna třída
školy německé, není nyní pro
školské účely způsobilá
a najíti v jiných domech v Pivoni vhodnou místnost
nebylo možno.
Dal-li vlastník zámku pro školu k disposici
místnost, jíž užíval farář,
měl se farář domáhati u vlastníka
zámku jako patrona, aby mu přidělil v zámku
místnost náhradní. Zástupce vlastníka
domu byl členy komise požádán, aby náhradní
místnost byla faráři přidělena.
Ježto platné předpisy příslušnými
úřady porušeny nebyly a nemožnost jiného
umístění školy byla zjištěna
dvěma úředními komisemi, nemám
důvodu k nějakému opatření.
V Praze dne 12. října 1926.
Die Antwort auf diese Interpellation habe ich selbst an Stelle
des Justizministers, an den sie gerichtet ist, übernommen,
weil die Presseaufsicht über die periodische Druckschrift
"Heimat" von der politischen Bezirksverwaltung in Saaz
ausgeübt wird.
Die Nr. 34 der Zeitschrift "Heimat" vom 20. März
1926 wurde von der politischen Bezirksverwaltung in Saaz wegen
des Artikels "Der Sudetendeutsche Heimatsbund", und
zwar wegen der strafbaren Handlungen nach § 17, Z. 1 des
Gesetzes zum Schutze der Republik vorgenommen.
Diese Beschlagnahme wurde vom Kreis- als Pressegericht in Brüx
nach § 17, Z. 1 und § 14, Z. 1 des Gesetzes zum Schutze
der Republik bestätigt.
Was die Beschlagnahme der Nr. 55 der Zeitschrift "Heimat"
vom 11. Mai 1926 betrift, die von der politischen Bezirksverwaltung
in Saaz wegen des ganzen Leitartikels "Der § 17 des
Schutze der Republik vorgenommen wurde, so wurde gegen das bestätigende
Erkenntnis des Kreis- als Pressengerichtes in Brüx vom 15.
Mai 1926, Z. Tl. 30/26 seitens des verantwortlichen Redakteurs
Einspruch erhoben, über welchem bisher noch nicht entschieden
worden ist. Aus diesem Grunde ist eine Äußerung über
die Motiviertheit der Beschlagnahme der subjektiven Verfolgung
nicht tunlich, weil durch dieselbe der Entscheidung des Gerichtes,
dem sie allein zusteht, über diese Fragen zu entscheiden,
vorgegriffen würde.
Prag, am 16. Oktober 1926.
Das Polizeikommissariat in Karlsbad hat in Ausübung der Presseaufsicht
über die an Karlsbad erscheinende Zeitschrift "Deutsche
Tageszeitung" die Nr. 115 dieser Zeitschrift vom 20. Mai
1926 beschalgnahmt, weil es in dem Artikel mit dem Titel "Volksdeutsche
Politik" in sieben Stellen den Tatbestand der strafbaren
Handlungen nach § 14, Z. 1, 2, 3 und 5 des Gesetzes zum Schutze
der Republik erblickte.
Diese Beschlagnahem wurde vom Kreis- als Pressegerichte in Eger
nach § 300 StG. und § 14, Z. 1, 2, 3 und 5 des Gezetzes
zum Schutze der Republik in vollem Umfange bestätigt. Es
liegt somit eine gerichtliche Entscheidung vor, die einzig und
allein im ordentlichen Instanzenzug der Gerichte abgändert
werden kann.
In dem angeführten Artikel der Zeitschrift "Deutsche
Tageszeitung" war nur ein kleiner Teil des in der Interpellation
angeführten Aufsatzes (etwa ein Drittel) veröffentlicht
und zwar bis zum Ende des Gedichtes "Du sollst an Deutschlands
Zukunft glauben". Der übrige Teil wurde in der erwähnten
Zeitschrift überhaupt nicht veröffentlicht und konnte
somit auch nicht beschlagnahmt werden.
Prag, am 16. Oktober 1926.
Fenti interpellációra a közmunaügyi minisztériummal egyetértőleg legyen szabad a következő felvilágosításokat adnom:
A Csehszlovák állam és Románia közti államhatárnak a határmegállapító bizottság által eszközölt megállapításánál lehetőleg arra ügyeltetett, hogy ugyanazon állam egyes községei közötti útösszeköttetés, amennyiben a már létezett, az uj határ által ne háboríttassék.
Az interpellációban felsorolt községek közül Ďula községnek a szomszédos községekkel országuti összeköttetése egyáltalában nem volt s a legközelebbi országuttal való kapcsolatában elhanyagolt kerülőutakra volt ráutalva. E tekintetben eme község közlekedési viszonyai az uj álamhatár által rosszabbodást nem szenvedtek.
Akli és Nevetlefnalu községeket illetőleg az eddigi demarkációs vonal által e két község közötti országuti összeköttetés biztosítva van. Ezen edemarkácós vonal az uj országhatáarra ki nem tolatik addig, míg az említett kétközség közötti országutösszeköttetés kérdése a csehszlovák területen nem nyer rendezést.Gura és Batár községek az uj államhatár következtében a csehszlovaák területtel való országutösszeköttetésüket az uj államhatár közetkeztében el nem vesztették.
Amennyiben az ineterpelláció talán a határforgalombüől eredő nehézségekre is gondol, erre nézve a következők jegyzendők meg:
A fennálló csehszlovák - román államhatár egész hosszában uj határ, amely a történelemben a világháború után először állíttatott fel. Az ilyen uj határon termésszetesen oly hagyományos határforgalm, mint a milyen ol. a csehszlovák - német határon fenáll, nem léteztehet, s az összes nehézségek lényegileg eme körülményben gyökeredzenek.
Már az 1921. év óta oly sürü panasz hangzott el, hogy világossá lett, miszerint a határforgalom valamennyi kérdését ujból kell majd rendezni.A Csehszlovák köztársaság és Románia közötti ezen tárgyalásokra Bukurest-ben 1925 március 8.-tól április 8.-ig került sor s ezen tárgyalások eredménye az 1925 április 26.-án kelt s1926 január 25.-én azaz ratifikálása napján életbeléptetett határforgalim egyezmény. Valamennyi panasz abból az időből ered, amidőn az említett egyezmény még hatályban nem volt s itt kifejezetten hangsúlyozható az, hogy az 1926. január 15.-e után a külügyi minisztériumbnak a csehszlovák - román határról egyetlen egy incidens sem jelentetett.
A külügyi minisztérium természetesen kötelességének
tartaná diplomáciai úton közbelépni
az esetre, hanevezett egyezmény valamelyik alárendelt
közeg eljárása által megsértetnék.
Ez azonban előfeltételezi azt, hogy a konkrét
eset az idő, hely, érdkelt személyek stb.megjelölése
mellett bejelentessék, mert a diplomáciai közbelépés
csak ilyen körülmények mellett vona sikeresen
megtehető. A fenti interpelláció azonban
hasonló konkrét eseteket fel nem hoz.
Praha, 1926 . október 13.-án.
Die Touristen und Ausflügler als Deutschland können
die Böhmisch-sächsische Schweiz auf dem Gebiete der
Čechoslovakischen Republik auf Grund von Asweisen für
Ausflügler besuchen, die von den sächsischen Sicherheitsbehörden
ausgefertigt sind. Auf dem hiesigen Gebiete werden für diese
Ausweise keinerlei Gebühren eingehoben. Diese Ausweise werden
von den deutschen Polizeiämtern ausgestellt und es werden
hiefür die von den deutschen Behörden festgesetzten
Gebühren eingehoben.
Die Behauptung der Interpellation, daß durch Eingebung von
Gebühren die Existenz der čechoslovakischen Grenzorte
bedroht werde, die ihren Erweb fast ausschließlich aus dem
Touristenverkehr ziehen, ist daher nicht begründet.
Nach herrnskretschen kann man aus Bodenbach bloß über
deutsches Gebiet bis zur Station Schöna fahren. Beim Grenzübertritte
verlangen die sächsischen - keinswegs also die čechoslovakischen
kontrollorgane Reiseausweise.
Auf Grund eines mit den sächsischen Grenzbehörden im
kurzen Wege vereinbarten Übereinkommens folgt das Grenzpolizeikommissariat
in Bodenbach den nach Herrnskretschen reisenden Personnen, die
keinen anderen gültigen Reiseausweis besitzen, Passierscheine
aus, die sie zur Reise nach Herrnskretchen über die Station
Schöna in Sachsen und retour gegen eine Gebühr von 1
Kč berechtigen. Diese Passierscheine bedeuten für
diese Reisenden, welche sonst einen ordentlichen Reisepaß,
versehen mit dem Visum der deutschen Vertretungsbehörde,
besitzen müßten, eine großen Vorteil.
Prag, am 13. Oktober 1926.
Da die Agenda des Unterhaltsbeitrages ausschließlich in
den Wirkungskreis des Ministeriums des Innern gehört, beantworte
ich die obangeführte Interpellation wie folgt:
Nach § 4 des Gesetzes vom 18. März 1921, Slg. d. G.
u. V. Nr. 120, gebührt der Anspruch auf den Militärdienste
Herangezogenen nur dann, wenn sie im zeitpunkte der Einrückung
des Herangezogenen zum Militärdienste vermögenslos und
erwerbsunfähig waren und wenn ihr Unterhalt von den Arbeitseinkommen
des Herangezogenen wesentlich abhängig war und infolge dieser
Heranziehung gefährdet wird.
Die Existenz des Anspruches auf den Unterhaltsbeitrag hängt
daher von der Erfüllung aller eben angeführten Voraussetzungen
und zwar in dem Zeitpunkt aby, wo der Herangezogene den Militärdienst
angetreten hat.
Von einer wesentlichen Abhängigkeit vom Arbeitseinkommen
des Herangezogenen und von einer Gefährdung des Unterhaltes
kann in jenen Fällen nicht die Rede sein, wo die Angehörigen
des Einberufenen im Zeitpunkte seines Antrittes des Militärdienstes
unbewegliches Vermögen besaßen, daß ein hinreichendes
Einkommen gewährleistete, oder wo sie ein durch eigene Arbeit
erzieltes hinreichedes Einkommen besaßen, daß ein
hinreichendes Einkommen besaß, beziehungsweise, wenn sie
später ein solches Eigentun oder ein solches Einkommen erlangt
haben.
Aus der ausdrücklichen Bestimmung des § 4 des Gesetzes
vom 18. März 1921, S. d. G. u. V. Nr. 120, betreffend den
Unterhaltsbeitrag geht ferner hervor, daß die den Anspruch
auf den Unterhaltsbeitrag geltend machenden Personenin der kritischen
Zeit erwerbsunfähig sein müssen, daß daher die
Nichterfüllung dieser Voraussetzung ganz natürlich die
Nichtzuerkennung, bezw. die Aberkennung des Unterhaltsbeitrages
zur Folge haben muß.
Der Umstand, daß die politische Bezirksverwaltung esp. die
Unterhaltsbezirkskommission in Teplitz-Schönau durch die
Amtsärzte konstatieren läßt, ob die den Anspruch
auf den Unterhaltsbeitrag geltend machenden Personen - wie das
Gesez voraussetzt - erwerbsunfähig sind, bildet an und für
sich keine Ungesetzlichkeit; denn durch dieses Vorgehen erleichtert
sie eher den Parteien die Erbringung des Nachweses über die
Existenz eines der hauptvoraussetzungen für den Anspruch
auf den Unterhaltsbeitrag.
Da jedoch die gegenständliche Interpellation allgemein gefaßt
ist und konkrete Fälle nicht anführt, kann nicht beurteilt
werden, ob das Vorgehen der Unterhaltskommissionen in jenen Fällen,
welche die Herren Interpellanten eventuell im Sinne haben, den
Bestehenden Gesetzesbestimmungen widerspricht, und ob daher, bezw.
inwieweit die Beschwerden der Herren Interpellanten gegen das
Vogehen der Unterhaltskommissionen begründet sind.
Den Unterhaltsbezirkskommissionen wurden bereits seinerzeit genaue
Weisungen hinsichtlich der Auslegung der Bestimmungen des Gesetzes
über den Unterhaltsbeitrag und bezüglich des Voganges
bei der Entscheidung über die geltend gemachten Ansprüche
erteilt; und es wird ein Einschreiten in dieser Angelegenheit
nicht unterlassen werden, die nach der Ansicht der Herren Interpellanten
den bestehneden gesetzlichen Vorschriften nicht entsprechen, bezw.
ihnen widersprechen.
Prag, am 13. Oktober 1926.
Die Volksschule mit čechoslovakischer Unterrichtssprache
in Stockau ist im Schlosse des Großgrundbesitzers Coudlenhove
in einem Raume untergebracht, der an die Wohnung des Ortspfarrers
angrenzt. Der Schloßeigentümer hat den Raum freiwillig
selbst zur Disposition gestellt. Bis zur Errichtung der Schule
hat der Pfarrer, der mit seiner Mutter 3 Zimmer mit Küche
bewohnt hatte, den Erhebung, an der Pfarrer teilnahme, hatte der
Pfarrer in dieser Räumlichkeit nur eine klienere Getreidemenge
und einen Schrank aufbewahrt. Es ist dies wenigstens teilweise
als Notubikation der genannten Schule entspricht. Dei Räumlichkeit,
in der seinerzeit vorübergehend eine Klasse der deutschen
Schule untergebracht war, ist dermalen für Schlzwecke nicht
geeignet und es war unmöglich, in anderen Häusern in
Stockau eine geeignete Räumlichkeit zu finden.
Wenn der Schloßeigentümer den Raum den der Pfarrer
benützt hatte, für die Schule zur Disposition stellte,
hätte sich der Pfarrer beim Schloßeigentümer als
dem Patron bemühen sollen, daß er ihm in Schloße
eine Ersatzräumlichkeit zuweise. Der Vertreter des Hauseigentümers
wurde von den Kommissionsmitglidern ersucht, es möge dem
Pfarrer eine Ersatzräumlichkeit zugewiesen werden.
Da die geltenden Vorschriften von den betreffenden Behörden
nicht verletzt worden sind und die Unmöglichkeit einer anderweitigen
Unterbringung der Schule von zwei Amtskommissären konstatiert
worden ist, habe ich keine Grund zu irgendeiner Verfügung.
Prag, am 12. Oktober 1926.