Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. min. vnitra na interp. posl. G. Böllmanna a druhů, že bylo zabaveno č. 34 časopisu "Heimat" ze dne 20. března 1926, vycházejícího v Žatci pro článek "Vlastenecký Svaz sudetských Němců" a č. 55 ze dne 11. května 1926 pro úvodník "Paragraf 17 zákona na ochranu republiky" (tisk 358/XXI),

II. min. vnitra na interp. posl. inž. O. Kalliny a druhů o konfiskační praxi karlovarského policejního komisařství (tisk 443/XII),

III. min financí na interp. posl. Štětky a druhů o exekučním vymáhání daní na dělnictvu a malorolnictvu a o odpisech velkým podnikům (tisk 143),

IV. min. vnitra na interp. posl. Trnobranského a spol., že městský úřad v Horním Litvínově nesprávně vykládá jazyková nařízení /tisk 249/VII.),

V. min. věcí zahraničních na interp. posl. Onderčo a spol. o neslušném napadnutí italského ministerského předsedy Benita Mussoliniho (tisk 358/VIII.),

VI. min. věcí zahraničních na interp. posl. dra Korlátha a spol. o vystavení spojovací cesty mezi obcemi Akli, Nevetlenfalu, Selešdula, Batar, Guda v Podkarpatské Rusi (tisk 215/XIII.),

VII. min. vnitra na interp. posl. dra Korlátha a spol. o bezdůvodném šikanování křesťansko-sociální strany v Podkarpatské Rusi (tisk 215/VI),

VIII. min. vnitra na interp. posl. Bergmanna a spol. o poměrech v československém četnictvu (tisk 181/XXIV),

IX. min. soc. péče na interp. posl. Kopasze, Jurana Mikulíčka a soudr. o naléhavých otázkách, týkajících se válečných poškozenců (tisk 530),

X. min. národní obrany na interp.posl. Muny a soudr. o týrání vojáků u 9. pěšího pluku v Mostě a o případu vojína Boleslava Langa (tisk 571),

XI. min. národní obrany na interp. posl. Muny a soudr. o poměrech u 9. pěšího pluku a v pevnostním vězení v Terezíně (tisk 633),

XII. min. financí na interp. posl. dra Ravasze, dra Polyáka a spol. o nespravedlivém ukládání daně dôchodkové na Slovensku (tisk 558),

XIII.. min. financí na interp. posl. dra Ravasze, dra Polyáka a spol. o nespravedlivém ukládání daně dôchodkové na Slovensku z podniků zemědělských (tisk 265),

XIV. vlády na interp. posl. Krumpeho a druhů, aby se výletníkům v politickém okrese děčínském ulehčil přechod přes hranice (tisk 227/XII),

XV. min. vnitra na interp. posl. Heegera, Pohla a druhů jak okresní politické správy provádějí zákon o vyživovacích příspěvcích pro příslušníky osob povolaných do služby (tisk 358/III.),

XVI. min. školství a nár. osvěty na interp. posl. dra Feierfeila, Scharnagla a druhů, že v Pivoni (ve školním okrese horšovo-týnském) jest umístěna česká škola v bytě tamějšího faráře (tisk 22 IX.).

Odpověď na tuto interpelaci převzal jsem sám na místo pana ministra spravedlnosti, na něhož jest řízena, poněvadž přehlídku periodického časopisu "Heimat" vykonává okrasní správa politická v Žatci.

Číslo 34. časopisu "Heimat" ze dne 20. března 1926 zabaveno bylo okresní správou politickou v Žatci pro článek "Der Sudetendeutsche Heimatbund" a to pro trestné činy podle §u 17 č. 1. zákona na ochranu republiky.

Zabavení toto bylo krajským jako tiskových soudem v Mostě podle §u 17 č. 1. a § 14 č. 1. zákona na ochranu republiky potvrzeno.

Pokud se týče zabavení č. 55. časopisu "Heimat" ze dne 11. května 1926, jež bylo provedeno okrasní správou politickou v Žatci pro celý úvodní článek "Der Paragraph 17 des Schutzgesetzes" po dle §u 17 zákona na ochranu republiky, byly proti potvrzujícímu nálezu krajského jako tiskového soudu v Mostě ze dne 15. května 1926, č. Tl. 30/26 podány odpovědným redaktorem námitky, o nichž posud nebylo rozhodnuto. Z toho důvodu nelze se o důvodnosti zabavení a subjektivního stíhání vysloviti, ježto bylo se předbíhalo rozhodnutí soudu, jemuž jedině přísluší rozhodovati o těchto otázkách.

V Praze dne 16. října 1926.

Policejní komisařství v Karlových Varech, provádějíc tiskovou prohlídku časopisu "Deutsche Tageszeitung", vycházejícího v Karlových Varech, zabavilo č. 115 shledavši v článku s titulem "Německá národní politika" na 7 místech skutkovou podstatu trestných činů podle §u 14, č. 1, 2, 3 a 5 zákona na ochranu republiky.

Zabavení toto bylo krajských jako tiskovým soudem v Chebu podle §u 300 tr. z. a §u 14, č. 1, 2, 3 a 5 zákona na ochranu republiky v plném rozsahu potvrzeno. Jde tedy o rozhodnutí soudní, jež možno měniti jedině řádným pořadem instancí soudních.

V uvedeném čísle časopisu "Deutsche Tageszeitung" byla uveřejněna jen malá část interpelované statě (asi třetina) a to až po konec básničky "Du sollst an Deutschlands Zukunft glauben". zbývající část nebyla ve zmíněném časopise vůbec uveřejněna a nemohla tudíž býti zabavena.

V Praze dne 16. října 1926.

Příčinou proč v prvních letech popřevratových vázlo předpisování daní - ovšem nikoliv jen co do dělníků, jak se pp. interpelanti mylně domnívají, nýbrž i co do poplatníků z jiných vrstev občanstva - bylo, že vyměřovací úřady byly zaměstnány jinými velikými a to většinou mimořádnými úkoly (soupis majetku, pasová agenda, uvolňování vkladů při okolkování zadržených, ukládání dávky z majetku, daň z obratu a j.) a nad to ještě trpěly nedostatkem personálu.

Po zdolání těchto prací, zejména po skončení prací spojených s ukládáním dávky z majetku a z přírůstku na majetku, přikročily berní správy k vypracování nahromaděných nedoměrků přímých daní, avšak zase nejen co do malých poplatníků, dělníků, malozemědělců, drobných živnostníků, nýbrž co do všech poplatníků, malých i velkých bez rozdílu. Přirozeným důsledkem této akce jest, že zejména v poslední době dostávají poplatníci současně platební rozkazy na více let najednou a to bez rozdílu, jak poplatníci malí, tak poplatníci velcí; nelze se tomu vyhnouti, má-li finanční správa přijíti konečně do běžného stavu své agendy. Že pak se berní správy při tom mnohdy odchýlily resp. odchylují od přiznání poplatníkova, má příčinu v tom, že přiznání poplatníků jsou ve velkém počtu případů nesprávná. Odchylky od přiznání dějí se však nikoliv podle libovůle úřadů, nýbrž podle úředních dokladů, výkazů zaměstnavatelských, výpovědí znalců, svědků a pod.

Dodatečně předepsané daně nejsou však na poplatnících, zejména ze slabších vrstev hospodářských bezohledně vymáhány, naopak byla učiněna řada mimořádných opatření na ochranu poplatníků při obtížích, které jim vznikají z toho, že předpisy daňové byly jim dodány za několik let najednou a že mimořádně příznivé poměry panovavší v době pro tyto předpisy namnoze rozhodné, se zatím podstatně změnily. K opatření těmto patří mezi jiným i zákony z 21./12. 1923, čís. 6 Sb. z. a n. ex 1924 a z 8./10. 1924, čís. 235 Sb. z. a n. Úlevy podle těchto zákonů jsou přístupny a také povolovány za stejných podmínek poplatnictvu veškerému, tedy nikoliv jen příslušníkům kapitalistické třídy. Občasným zprávám o sebevraždách poplatníků pro bezohledné vymáhání daní nesmí býti beze všeho věřeno. "Večerní České Slovo" ze den 27. února 1924 přineslo zprávu o sebevraždě obuvnického mistra Josefa Kuchyňky z Plzně a "Reforma" ze dne 13./3. 1925 (v článku nadepsaném : "Berní správy dohánějí poplatníky k sebevraždám") zprávu o sebevraždě obchodníka Filipa Kohna z Kamenného Újezda u Nýřan a hostinského Šmídla z Mladotic pro přemrštěně vysoké daně. Provedeným šetřením se však zjistilo, že příčinou všech tří sebevražd byly nikoliv přemrštěně vysoké daně, pokud se týče bezohledné jich vymáhání, nýbrž rozhárané poměry rodinné.

Pokud jde o srážky daně z příjmu dělníkům ze mzdy, byly tyto zavedeny v dohodě se zástupci většiny dělnictva vzhledem k stížnostem těchto zástupců, že berní správy při vyřizování žádostí dělníků za úlevy při placení daně z příjmu podle zákona čís. 235/1924 postupují příliš liknavě a fiskálně. Srážky ty znamenají pro dělnictvo velikou vymoženost, uváží-li se, že umožňují dělnictvu, aby poměrně nepatrnými splátkami zbavilo se nejen nedoplatků daně z příjmu za léta 1923 a předcházející, jichž se cit. zákon čís. 235/1924 týká, nýbrž i nedoplatků za léta 1924 a 1925 včetně daně z příjmu za běžný rok 1926.

Srážky, jež má na mysli, konají se pouze oněm dělníků, kteří s nimi vyslovili souhlas. Z toho však neplyne, že by dělníci, kteří k srážkám nedali souhlasu, měli své daňové povinnosti býti vůbec zproštěni, neboť nehledíc k nedoplatkům za léta 1923 a předcházející, jichž snížení, po případě prominutí, připouští zákon čís. 235/1924, jsou tu ještě nedoplatky za léta 1924 a 1925 a pak daň za běžný rok 1926, jichž snížení resp. prominutí bylo právě podmíněno zásadně souhlasem poplatníka se srážkami, určenými k částečné úhradě daně z příjmů za všechna uvedená léta. Jestliže snad tedy berní správy upozornily dělníky, že na oněch z nich, kteří by se srážkami nesouhlasili, budou nedoplatky daně z příjmu vymáhány exekucí (pokud se týče podle ustanovení čl. II. zákona z 12./8. 1921, čís. 294 Sb. z. a n.), nelze v tom spatřovati donucování dělnictva k souhlasu se srážkami terorem.

Vzhledem k uvedenému nelze v zájmu dělníků samých zastaviti provádění řeč. srážek, neboť by pak bylo nutno vymáhati na dělnících nedoplatky daně z příjmu nejméně za léta 1924 a 1925, jakož i daň za běžný rok 1926 řádnou exekucí, po případě podle cit. čl. II. zákona čís. 294/1921.

Požadavku, abych zastavil vymáhání daní na dělnictvu za léta 1918 až 1924, vyhověno již srážkovou akcí, která je právě předmětem interpelace, neboť konanými srážkami bude uhrazeno sotva něco více než daň na běžný rok 1926, takže o vymáhání daní za léta 1918 až 1924 nelze vůbec mluviti.

Požadavku, aby poslanecké sněmovně sdělil, kolik dlužných přímých daní bylo prominuto dlužníkům,jejichž základ pro vyměření daně převyšuje 50.000 Kč a kterým dlužníkům, nemohu bohužel v přítomné době vyhověti, protože statistika v tom směru prováděná není dosud ještě hotova.

V Praze dne 18. října 1926.

Do českého znění vyhlášky městského úřadu v Horním Litvínově, které zavdalo příčinu k interpelaci, vloudila se chyba, která bylo způsobena tím, že slovo "unbeschadet" bylo přeloženo výrazem "bez ohledu" místo správného "bez újmy"; následkem toho obdržel český text vyhlášky smysl odporující jazykovému nařízení.

Po zakročení okresního politického úřadu byla chyba městským úřadem opravena.

V Praze dne 16. října 1926.

Je správno, jak se ve výše uvedené interpelaci uvádí, že dne 27. května t. r. se konala na Slovanském ostrově v Praze protifašistická schůze, svolaná na popud československých socialistických stran a že na této schůzi padly jisté výroky, které se dotýkaly osoby italského ministerského předsedy Benita Mussoliniho. Záležitost byla předmětem diplomatického zakročení italského vyslance a ministerstvu věcí zahraničních se podařilo tento nepříjemný incident urovnati. O tom byla dne 4. června uveřejněna v tisku zpráva, v níž bylo též sděleno stanovisko vlády.

Za nesprávnou prohlašuji domněnku, že by pan president republiky nebo ministr zahraničních věcí byl s pány svolavateli schůze konal porady této schůze se týkající.

V Praze dne 13. října 1926.

Na výše uvedenou interpelaci dovoluji si po dohodě s ministerstvem veřejných prací dáti tato vysvětlení:

Při stanovení státních hranic mezi Československem a Rumunskem delimitační komisí bylo pokud možno dbáno toho, aby silniční spojení mezi jednotlivými obcemi téhož státu; pokud takováto spojení zde byla, novou hranicí nebyla rušena.

Z obcí v interpelaci uvedených neměla obec Ďula vůbec silničního spojení se sousedními obcemi, jsouc pokud se týče připojení na nejbližší silnici odkázána na neudržované polní cesty. V tomto ohledu nedoznaly dopravní poměry této obce novou hranicí žádného zhoršení.

Pokud se týče obcí Akli a Nevetlenfalu zaručuje dosavadní demarkační čára silniční spojení mezi těmito dvěma obcemi. Tato demarkační čára nebude posunuta na novou hranici, dokud otázka silničního spojení na území československém mezi oběma zmíněnými obcemi nebude upravena.

Obec Guda a Batar nepozbyly novou hranicí svého silničního spojení s územím československým.

Pokud snad interpelace má na mysli též potíže plynoucí z pohraničního styku, nutno zaznamenati toto:

Stávající hranice československo-rumunská jest v celém svém průběhu hranicí novou, to jest hranicí, která v historii byla po světové válce po prvé ustavena. Na tak nové hranici tradice pohraničního styku nemohla ovšem existovati, jako tomu jest na příklad na hranici československo-německé, a v této okolnosti tkví v podstatě kořen všech obtíží.

Již od roku 1921 docházeli tak časté stížnosti, že se stalo zřejmým, že bude třeba všechny otázky pohraničního styku nově upraviti. K tomuto jednání došlo ve dnech 8. března až 8. dubna 1925 mezi Československou republikou a Rumunskem v Bukurešti a výsledkem jeho jest úmluva o pohraničním styku ze dne 16. dubna 1925, vstoupivší v platnost dne 15. ledna 1926, t. j. dnem ratifikace. Všechny stížnosti pocházejí z doby, kdy zmíněná úmluva ještě v platnosti nebyla a nutno zde výslovně zdůrazniti, že po 15. lednu 1926 nebyl ministerstvu věcí zahraničních hlášen ani jediný incident z hranice československo-rumunské.

Ministerstvo věcí zahraničních by přirozeně pokládalo si za svou povinnost diplomaticky zakročiti, kdyby snad úmluva měla býti postupem některého podřízeného orgánu porušena. To však předpokládá, aby oznámen byl konkrétní případ s přesným uvedením času, místa, zúčastněných osob a pod., neboť jen za těchto okolností by bylo lze s úspěchem diplomaticky zakročiti. Výše uvedená interpelace však podobných konkrétních případů neuvádí.

V Praze dne 13. října 1926.

Policejní komisařství v Berehově vyžádalo si, zakládajíc nový spolkový katastr, nedopatřením data v interpelaci uvedená také od křesťansko-sociální strany v Podkarpatské Rusi.

Zmíněný úřad byl náležitě poučen.

V Praze dne 13. října 1926.

Rozkaz zemského četnického velitelství pro Slovensko, jímž byla nařízena pohotovostní služba na všech četnických stanicích, není odůvodněn platnými předpisy a bylo proto učiněno opatření, aby byl zrušen.

Stabilisační výhody byly usnesením ministerské rady povoleny jen těm příslušníkům četnictva, kteří nastoupili službu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi do 30. září 1923.

Poněvadž bylo nutno přiznání této výhody časově obmeziti a pro vojsko platí táž lhůta (30. září 1923), nelze pro jednotlivce přijaté do četnictva po této lhůtě činit výjimky.

V Praze dne 18. října 1926.

Ministerstvo sociální péče pracuje na osnově zákona o zaopatření válečných a poválečných poškozenců, kterou má býti sjednocen a souhrnně zpracován soubor předpisů péči tu upravujících, jak obsaženy jsou ve větším počtu zákonů a vládních nařízení, případně jak péče ta je prováděna v důsledku praxe a judikatury Nejvyššího správního soudr. Pomýšlelo-li se na zvýšení hranice invalidity zakládající nárok na důchod invalidní, dělo se tak v úvaze, že pro jednotlivce je důchod při 20-25% pracovní nezpůsobilosti (30-45 Kč měsíčně) téměř bezvýznamným pro jeho existenci, kdežto - vzhledem k početnosti invalidů s tak nízkým procentem nezpůsobilosti činí náklad na tyto důchody v rozpočtu položku velmi značnou, jíž mohlo by býti použito na zlepšení důchodů invalidů těžkých tak, aby kryly existenční minimum těchto poškozenců.

Tvrzení interpelace, že revisní prohlídky byly prováděny krutě a nespravedlivě, není odůvodněno. Nejsou přece prohlídky ty prováděny na úkor válečných poškozenců, neboť nesledují jiného cíle, než aby zaopatření dostalo se pouze těm, kteří na ně mají skutečný nárok a v míře odpovídající nynějšímu zdravotnímu stavu, a nejsou řídké případy, kde revisní prohlídkou bylo dosavadní procento nezpůsobilosti zvýšeno, když podle lékařské prohlídky zdravotní stav poškozencův se zhoršil. Vždy bylo snahou ministerstva sociální péče, aby prohlídky revisní prováděny byly spravedlivě, takže ti, kteří opravdu utrpěli při vykonávání služby vojenské újmu na zdraví, nemají příčiny se jich obávati. Toto stanovisko spravedlivého a humánního provádění revisních prohlídek bylo podřízeným úřadům opětovně zdůrazněno.

Ovšem nutno míti na paměti, že podle zákona o zaopatření válečných (poválečných) poškozenců odškodňují se pouze následky poranění utrpěného ve službě vojenské, po případě následky onemocnění ve službě té získaného nebo zhoršeného. Proto nelze poskytovati odškodnění i za následky onemocnění poválečných, jež nejsou v příčinné souvislosti s poškozením utrpěným při vykonávání služby vojenské (z těch jsou nejčetnější snad a nejvýznačnější následky infekčního onemocnění chřipkového) nebo za újmu, již nutno přičítati přirozenému postupu choroby, jež se vyskytovala již před službou vojenskou a byla touto pouze zhoršena.

Zastavení revisních prohlídek nebylo by ani v zájmu válečných poškozenců, poněvadž by bez nich pobíral dále důchody osoby, jichž výživa není ohrožena, a museli by zvýšení důchodů svých postrádati poškozenci, kteří podle svých zdravotních a majetkových poměrů mají na ně skutečný nárok.

Hranice příjmová stanovena byla sice posledně zákonem ze dne 4. května 1926, č. 74 Sb. z. a n., Kč 5.000 při činnosti hospodářsky samostatné, při dvojnásobnou, a to vzhledem k tomu, že újma na výdělečné způsobilosti přichází v úvahu více u osoby námezdně činné než u samostatného živnostníka nebo rolníka, kde není výdělek tak odvislým od osobní činnosti majitele podniku. Vedle toho hranice Kč 5.000, resp. 10.000 Kč, platí pouze pro poškozence svobodného a zvyšuje se o 10% za každou osobu žijící s poškozencem ve společné domácnosti, k jejíž výživě je poškozenec po zákonu povinen přispívati a skutečně přispívá.

Osnova zákona o povinném zaměstnání válečných poškozenců (invalidů) byla již vypracována v ministerstvu sociální péče před delší dobou, nebyla-li předložena k ústavnímu projednání, není vinou ministerstva sociální péče, nýbrž stalo se tak jedině proto, že panující krise průmyslová a stále rostoucí nezaměstnanost tomu bránila, neboť zákon ten byl by zůstal neproveditelným.

Úmrtnost válečných poškozenců není podle konaného statistického šetření v poslední době podstatně větší než u osob jiných, a dlužno tento potěšitelný zjev přičísti v prvé řadě dobře organisované pomoci léčebné, jíž se dostává válečným poškozencům na účet státu.

Ministerstvo sociální péče jest si svých povinností oproti válečným poškozencům plně vědomo a snaží se jim v mezích daných platnými zákony zadost učiniti.

V Praze dne 18. listopadu 1926.

Případu vojína Langa jsem nařídil obsáhlé vyšetřování. Protokolárně byl slyšen poručík Pokorný a mužstvo, které bylo konfliktu přítomno 20. června mužstvo 9. pol. roty, kterému byla zakázána vycházka po dobu 14 dní. V tentýž den nechal je několikráte nastoupiti. Když mužstvo nastupovalo asi po čtvrté, vojín Lang, který stál za zády poručíka Pokorného u vchodu do budovy č. 4 a přihlížel nastupování mužstva, smál se a gestikuloval. Pro toto chování byl poručíkem Pokorným poslán do ubikací. Rozkaz vykonal nedbale, odcházel houpavým provokativním krokem a bručel. Byv zavolán zpět a napomenut, napomenutí ignoroval. Provokace vojína Langa a zesměšňovaní jmenovaného důstojníka opakovalo se několikráte, až konečně na poslední výzvu k odejití do ubikace vojín Lang poručíka Pokorného urazil. Poručík Pokorný proto zavolal dozorčího desátníka, kterému dal rozkaz, aby Langa odvedl do vězení. Ani teď vojín Lang neuposlechl, takže kasární dozorčí důstojník byl nucen po třikráte opakovaném rozkaze zavolati ještě dva vojíny ze stráže, aby Langa odvedli. Lang se stráží vzepřel, ohrožoval ji i poručíka karabinou. Když byla mu karabina vyrvána, učinil pokus zmocniti se jiné. Konečně byl přemožen a na výzvu, aby odešel do vězení prohlásil, že výzvy uposlechne jen s tou podmínkou, když půjde sám a když stráž bude odeslána.

Poručík Pokorný, aby zabránil dalšímu provokativnímu chování vojína, jemuž přihlížela skutečně část mužstva, odeslal stráž. Avšak Lang po té ihned prohlásil, že do vězení nepůjde. Kasárním dozorčím důstojníkem zavolanému posádkovému důstojníku se podařilo, že vojín Lang konečně uposlechl a šel do vězení sám, kde byl ve vazbě až do rána.

Šetřením zjištěno, že vojín Lang nebyl nikterak týrán, stejně jako není týráno mužstvo u 9. pěšího pluku v Mostě.

Přes to, že poručík Pokorný nepřekročil nijak svoji pravomoc, nařídil jsem velitelství pluku, aby jednání jeho vyšetřil a aby - porušil-li předpisy - bylo proti němu přísně zakročeno. Velitel pluku mně hlásil, že neshledal důvodů k nějakému zakročení proti poručíku Pokornému. Vojín Lang během incidentu nepokusil se o sebevraždu skokem přes hradební zeď, jak dosvědčují všichni protokolárně slyšení. Rovněž nemůže se mluviti o tažení praporu k velitelství pluku již z toho důvodu, že konflikt udál se večer, kdy u velitelství pluku se neúřaduje, což vojínům jest známo.

V Praze dne 18. listopadu 1926.