Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Porotní soudnictví je již po drahnou dobu předmětem živé diskuse odborných kruhů právnických a celé veřejnosti u nás i v cizině. Z této diskuse vyšel požadavek, aby porotní soudnictví bylo reformováno. Nedostatky nynější zákonné úpravy porotního soudnictví jsou pociťovány stále více a u příležitosti téměř každého zasedání poroty opakují se stesky a přednášejí návrhy, jak zlepšiti dnešní stav. Nechybějí ani ti, kdo žádají úplné zrušení porotních soudů a přikázání jejich pravomoci soudcům z povolání nebo soudům kmetským. Třeba jen vzpomenouti vzrušení, které vyvolaly v nejširší veřejnosti výroky poroty v některých význačných případech posledních let, aby každý nestranný pozorovatel, nelpí-li příliš houževnatě na zděděných předsudcích, uznal, že zachováním dnešního stavu podrývá se v nejširších vrstvách lidu úcta k zákonu, důvěra v soudnictví a víra ve spravedlnost vůbec. Bylo by možno uvésti celou řadu případů, ve kterých porota přes objektivně zjištěný skutkový stav, ba i přes výslovné doznání obžalovaného, tedy zřejmě proti zákonu, neuznala ho vinným. Lze se proto důvodně obávati, že porotní forum stane se privilegovaným forem nejtěžších zločinců, kteří by mohl proto, že byli postaveni před porotu, počítati s velkou pravděpodobností, že se jim podaří uniknouti trestající spravedlnosti, zatím co na nepoměrně menší viníky dolehne trestní zákon plnou tíhou. Ale přiházejí se i odsuzující rozsudky, které vzbuzují vážné pochybnosti.

Příčiny tohoto neutěšeného stavu jsou různé a nelze očekávati, že se podaří odstraniti je rázem.

Především sluší hledati příčinu v zastaralých ustanoveních trestního zákona, zejména v jeho přísných trestech. Z výroků porot možno usuzovati, že tato zastaralá ustanovení již nehoví právnímu citu lidu, pokud jde o hodnocení trestných činů. A tu nejde o zjev vyskytující se toliko u nás, nýbrž o zjev všeobecný, pozorovaný i v cizině. Právní theorie neváhala spatřovati v něm někdy dokonce i přednost porotního soudnictví, považujíc výroky porot nesrovnávající se se zákonem za korektiv zákona, který svými příliš obecnými ustanoveními nemůže nikdy vystihnouti všecky okolnosti

každého činu, který za jeho účinnosti bude spáchán. Konečně bylo porotní soudnictví v monarchiích považováno do jisté míry právem za protiváhu proti moci zákonodárné a výkonné a váženo si ho jako paladia občanských práv a svobod. Děje-li se tak ovšem setrvačností ještě nyní, pak se zapomíná, že v demokratickém státním zřízení, kde i moc zákonodárná a výkonná vyvěrá z lidu, této příčiny již není.

Druhou příčinu dnešního neuspokojivého stavu třeba hledati v úpravě porotního řízení. Vyloučení vlivu poroty na ukládání trestu a její omezení na rozhodování o vině (na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus), bývá často příčinou, že porota vynese výrok znějící na nevinu nebo sice na vinu, ale pro čin méně trestný, chtějíc zameziti přísné potrestání, na něž nemá vlivu.

Konečně pak, a snad i hlavně, spočívají příčiny ve složení lavice porotců, lépe řečeno ve výběru osob povolaných za porotce. Účast lidu na trestním soudnictví je jedním z jeho nejdůležitějších občanských práv, výkon tohoto práva znamená však značné a odpovědné břímě, jemuž se mnozí velmi rádi vyhýbají. Úřad porotce, který má souditi o nejdražších statcích každého občana, o jeho cti, svobodě, ba i životě, klade na každého, kdo je k němu povolán, velké požadavky a ne každý občan hodí se svou povahou k tomu, aby jej vykonával tak, jak zákon a svědomí káže. Úřad porotce vyžaduje především značné rozumové vyspělosti, má-li si porotce utvořiti vlastní, logicky správný úsudek na podkladě často velmi spletitého skutkového materiálu a rozřešiti obtížné právní otázky, které jsou mu předloženy. Vyžaduje i vytrvalosti a pozornosti při úmorných a dlouhých hlavních přelíčeních, vyčerpávajících i soudce z povolání na ně již zvyklého. Předpokládá vysoké mravní kvality, bezúhonnost a vědomí odpovědnosti vykonávaného úřadu nejen vůči vlastnímu svědomí, ale i vůči občanstvu. Hodí se k němu toliko lidé nezávislí a samostatní nejen nahoru, nýbrž - a to zde budiž zvláště zdůrazněno - také dolů, nezávislí a odolní proti nízkým pudům davu a nátlaku neodpovědného veřejného mínění, vykonávajícího zvláště tiskem stále větší vliv na samostatné a nezávislé rozhodování. V krajích národnostně smíšených je konečně podmínkou zdárného výkonu úřadu porotce i jazyková způsobilost porotců, kteří si mají při ústním líčení utvořiti úsudek z živého slova, k nim promluveného. Platný zákon z 23. května 1919, č. 278 Sb. z a n., který si vytkl za úkol zdemokratisovati porotu, rozšířil sice účast lidu na trestním soudnictví na vrstvy co nejširší, avšak opominul také zajistiti, že z těchto širokých vrstev budou skutečně k úřadu tomu povolá.ni toliko nejlepší a nejzpůsobilejší.

Úkolem reformy porotního soudnictví bude odstraniti příčiny vad dnes se vyskytujících.

Nejjednodušším způsobem reformy by ovšem bylo odstraniti porotní soudnictví vůbec a svěřiti pravomoc porotních soudů soudcům z povolání. Tento způsob řešení, který bývá tak často v prvním rozhořčení nad opětovným vadným výrokem poroty doporučován, není však přijatelný. Nejen proto, že tvůrcové naší ústavy přijavše v 95 úst. listiny ustanovení, že "příslušnost a působnost porot upravují zvláštní zákony", dali tím dostatečně najevo, že účast lidu na trestním soudnictví a to právě ve formě porotního soudnictví, je ústavně zaručeným právem občanstva, nýbrž také z důvodů věcných. Ti, kdož volávají po zrušení porotních soudů, přehlížejí velké přednosti tohoto zařízení, zvyšujícího přímou účastí lidu na soudnictví důvěru v konání trestní spravedlnosti, tříbícího právní cit a dodávajícího liteře zákona životnosti v právním cítění občanstva.

Také jiný způsob reformy, totiž nahrazení porotních soudů kmetskými soudy, nebyl by dnes - i kdyby měl býti považován za vhodný - uskutečnitelný. Nehledíc k tomu, bylo-li by možno tak učiniti beze změny ústavní listiny, která mluví výslovně o porotách, znamenalo by toto řešení tak hluboký zásah do soudní organisace a úpravy trestního řízení, že by bylo možné jednati o něm až v rámci velké reformy trestního zákonodárství, která dosud není připravena.

Nezbývá tudíž, než odstraňovati v rámci platných zákonů postupně příčiny dnešního neutěšeného stavu. Pokud je sluší hledati v ustanoveních platného trestního zákona, musí býti vyhrazena jeho změna celkové reformě. Také řízení před porotními soudy souvisí do té míry s ostatními ustanoveními trestních řádů, že by se jeho celková úprava setkala s velkými překážkami. Nutno proto i po této stránce vyhraditi reformu připravované unifikaci obou trestních řádů. Za to však je možno odstraniti ihned jednu z hlavních příčin, totiž nedostatky ve složení.lavice porotců a ve výběru porotců.

Předkládajíc tento návrh zákona, považuje vláda a nutné zdůrazniti opět, že je toliko článkem v celkové reformě porotního soudnictví a že si proto nebude možno slibovati od něho okamžitou a úplnou nápravu. Podaří-li se však zvýšiti aspoň částečně úroveň porotního soudnictví, bude již to velkým úspěchem.

Po stránce formální třeba uvésti, že návrh tohoto zákona je součástí připravované unifikace obou platných trestních řádů a že byl proto projednán také v komisi k tomu konci zřízené za účasti profesorů trestního práva jako expertů.

Látku, kterou navrhovaný zákon upravuje, bylo nutno systematicky - jak bude ještě dále odůvodněno - rozděliti ve dva články. Z nich první upravuje vlastní organisaci porotních soudů, druhý pak uskutečňuje novelisaci obou platných trestních řádů změny plynoucí z této nové úpravy také pro ně. Třetí článek konečně stanoví některá odchylná ustanovení pro Podkarpatskou Rus. K účelům odůvodnění bude však lépe roztříditi látku v několik samostatných skupin.

I. Vymezení okruhu osob povolaných k úřadu porotce bylo dosud obsaženo v §§ 1 - 4 zákona čís. 278/19 Sb. z, a n. K úřadu porotce mohly podle tohoto zákona býti povolány osoby, které dokonaly třicátý pátý rok svého věku, umějí čísti a psáti, mají domovské právo v některé obci Československé republiky a bydlí v obci pobytu aspoň rok. Dále stanovil zákon důvody nezpůsobilosti k úřadu porotce (§ 2), důvody neslučitelnosti (§ 3) a důvody práva odmítnouti úřad porotce (§ 4). Vládní návrh mění v článku L, § 5 podmínky způsobilosti jen potud, že se má vyžadovati pobyt aspoň 2roční, a to z toho důvodu, že osoby, které bydlí v obci teprve rok, nebudou zpravidla ještě dosti známy tak, aby komise povolaná k výběru porotců mohla svědomitě posouditi, zda se k tomuto úřadu hodí. Pokud jde o podmínku domovského práva v některé obci Československé republiky, vyjadřuje ji vládní návrh v podstatě stejně tím, že povolává k úřadu porotce toliko československé státní občany. Jest to důslednější, poněvadž jde o výkon práva příslušejícího toliko státním občanům. Splněním podmínek, že porotce musí uměti čísti a psáti, byl by v některých krajích republiky značně a bezdůvodně omezen výběr porotců. Valná část obyvatelstva ve věku 35 až 60 let, který je rozhodný pro povolání k úřadu porotce, neumí v těchto krajích čísti se psáti, protože školství bylo za bývalého režimu velmi zanedbáváno. Avšak jde přece o lidi rozšafné, poctivé a životem zkušené, kteří jsou dobře s to vykonávati toto občanské právo a souditi své spoluobčany, snad spíše než mnohý inteligent zvrácených mravních názorů. Vládní návrh proto připouští; aby z rozhodnutí předsedy sborového soudu druhé stolice smělo býti v takových krajích upuštěno od požadování této podmínky, avšak toliko tehdy, když by se bylo skutečně důvodně obávati, že by jejím přísným požadováním byl výběr porotců příliš omezen. Jde o ustanovení, které časem pozbude jistě významu, poněvadž znalost čtení a psaní v dorůstající generaci je všeobecná a také ve starší generaci dík lidové výchově se rychle šíři.

Vládní návrh doplňuje konečně zákon potud, že stanoví den rozhodný pro splnění podmínek způsobilosti, a to dnem 1. záři, tedy počátkem sestavování porotních seznamů. Je to nutné proto, aby komise věděly, kterým dnem se mají při sestavování seznamu říditi, a aby byl zjednán také pevný podklad pro rozhodování o námitkách.

Důvody nezpůsobilosti k úřadu porotce upravuje vládní návrh (čl. I § 6) v podstatě shodně s dosavadním § 2 zák. číš. 278/19 Sb. z. a n. Důvody uvedené v tomto zákoně pod čís. 1 a 5 byly ponechány vůbec beze změny. Důvod uvedený pod čís. 2 byl rozložen nyní v důvody dva (č. 2 a 3), které byly upraveny stejně jako důvody vylučující ze zápisu do stálých voličských seznamů (§ 3 č. 1 a 2 zák. čís. 663/19 Sb. z. a n.). Tím bude ještě více umožněno vzíti za podklad prvotních seznamů porotců stálé voličské seznamy, což poslouží jistě administrativnímu zjednodušení. Věcné změny se při tom neprovádějí až na to, že ze zápisu mají býti vyloučeny ty osoby, na jejichž žádost se koná vyrovnací řízení, což je plně odůvodněno. Při úpravě dosavadních důvodů uvedených pod č. 3 a 4 bylo pak přihlíženo z důvodu zjednodušení a přizpůsobení změněnému právnímu stavu jednak ke ztrát volebního práva do obcí jako důvodu nezpůsobilosti k úřadu porotce, jednak k zákonu o podmíněném odsouzení a propuštění. Rozšíření doznala tato ustanovení potud, že nezpůsobilým k úřadu porotce má býti i ten, kdo si neodbyl ještě trest na svobodě (při podmíněném propuštění tedy i ten, kdo si neodbyl ještě zbytek trestu, pokud se ve zkušebné době neosvědčil), dále kdo je pod policejním dozorem nebo je držán v donucovací pracovně. Nezpůsobilost k úřadu porotce nastávala také podle dosavadních ustanovení každým odsouzením pro zločin. Pomíjela však, když u politických zločinů byl trest odpykán, u jiných zločinů pak, když uplynula od odpykání trestu určitá, doba, stanovená podle délky uloženého trestu mezi pěti až deseti lety. Za tohoto stavu věci nebylo vyloučeno, že po poměrně krátké době těžcí i zpětilí zločinci, kteří byli souzeni porotním soudem, sami zasednou na lavici porotců a sejdou se tam se svými bývalými soudci. Je na bíledni, že tento stav nemůže uspokojiti, když na druhé straně požaduje se, aby osoby zastávající daleko méně významné veřejné funkce byly soudně bezúhonné. Vládní návrh proto stanoví, že osoba odsouzená pro zločin má nabýti způsobilosti k úřadu porotce teprve opětným nabytím soudní bezúhonnosti. U osob, které byly pro zločin odsouzeny podmíněně, stane se tak, když. odsouzený se v době zkušebné osvědčil; neboť pak má se podle zákona za to, že nebyl vůbec odsouzen. U osob, které byly odsouzeny pro zločin nepodmíněně, stane se tak teprve, když jejich odsouzení bylo ať soudem; at' cestou milosti zahlazeno. Pokud jde o odsouzení za přečin nebo přestupek, nemění vládní návrh ničeho na dosavadním stavu. Ztráta způsobilosti k úřadu porotce má tu nastati toliko tehdy, když byla zároveň vyslovena ztráta volebního práva do obcí. Nezpůsobilost má pak pominouti, když se volebního práva opět nabude, tedy po uplynutí jednoho roku od výkonu trestu.

Značnější změny navrhuje vládní návrh zákona, pokud jde o důvody neslučitelnosti a důvody odmítnutí úřadu porotce. Zkušenost ukázala, že zcela bezdůvodně byly dosud vylučovány z účasti na porotním soudnictví celé skupiny občanstva, které právě pro svou rozumnost a mravní kvality jsou velmi způsobilé k tomuto úřadu. Naproti tomu opět některé skupiny občanstva nebyly vylučovány, ačkoliv jejich postavení nebo povolání je neslučitelným s výkonem úřadu porotce.

Vládní návrh především stanoví, že k úřadu porotce nemá býti povoláván president republiky, členové vlády a členové zákonodárných sborů. Jsou to hlavní představitelé moci zákonodárné a výkonné ve státě a není proto jejich postavení při oddělení moci soudcovské od moci výkonné a zákonodárné slučitelné s výkonem úřadu porotce. Výkon tohoto úřadu překážel by jim též ve výkonu důležitějších jejich ústavních funkcí. Podobné ustanovení obsahují i cizí zákony.

Platný zákon vylučoval dále z úřadu porotce úředníky, zřízence a dělníky veřejných úřadů a podniků, skutečně činné, vyjímajíc profesory a učitele na vícetřídních školách. Avšak i tito měli právo odmítnouti űřad porotce, byla-li jejich nepostradatelnost v povolání potvrzena představenými v űřadě neb obecním starostou na příští rok. Právě v této kategorii občanstva navrhuje vládní návrh největší změnu tím, že omezuje neslučitelnost z tohoto důvodu na aktivní státní zaměstnance, vyjímajíc profesory na středních školách, a na učitele na obecných školách méně než čtyřtřídních. Vláda nepovažuje za vhodné, aby také jiní veřejní zaměstnanci než aktivní státní zaměstnanci byli vylučováni z úřadu porotce. U nich nebude tak těžko postarati se o zastoupení po dobu výkonu úřadu porotce a nelze dnes ani zdaleka, mluviti o tom, že by tito zaměstnanci byli závislými na státní moci výkonné. Naproti tomu jde však o osoby pravidelně s velkými zkušenostmi životními a znalostí obyvatelstva, které jsou velmi způsobilé k úřadu porotce. Konečně třeba uvážiti, že při dnešním zveřejnění života počet veřejných zaměstnanců stále roste a tím odnímají se úřadu porotce osoby, svou inteligencí k němu po výtce vhodné.

Pokud jde o profesory a učitele, má býti zrušeno jejich právo odmítnouti úřad porotce. Právě tyto osoby, povolané k mravní výchově dorostu, mohou z výkonu tohoto úřadu čerpati cenné zkušenosti a poznatky pro svoje povolání a zhodnotiti také tyto výsledky při své činnosti lidovýchovné. Výkonem tohoto úřadu nebuďte rušeno pravidelné vyučování o nic více nežli při jiných příležitostech, při kterých je postaráno o jejich zastoupení. Ovšem bylo třeba hleděti k tomu, že by na školách méně než čtyřtřídních výkonem úřadu porotce bylo skutečně ztíženo zastupování povolaného a tím řádné vyučování a mají proto býti povoláváni toliko učitelé na školách aspoň čtyřtřídních. Rovněž tak bylo nutno přihlížeti k individuelní nezastupitelnosti vysokoškolských profesorů, jako nejvyšších pěstitelů věd a umění, a k úřední povaze ředitelství a správ veřejných škol, a byly proto tyto osoby zařazeny mezi ony, které nemají býti k úřadu porotce povolávány.

Také pokud jde o lékaře a lékárníky, vypouští vládní návrh od pouhého práva odmítnouti úřad porotce, závislého na potvrzení nepostradatelnosti, a stanoví přímo výkon tohoto povolání jako důvod neslučitelnosti, avšak toliko tam, kde by odvoláním lékaře nebo lékárníka byl skutečně ohrožen veřejný zájem. Rozšiřuje pak tento důvod neslučitelnosti také na pomocnice při porodu, ošetřovatele ve veřejných nemocnicích a ústavech pro choromyslné.

Důvod uvedený dosud v 5 3, č. 4 a 5 zákona č. 278/1919 Sb. z. a n., vládní návrh zachovává, dávaje mu poněkud odlišnější a všeobecnější zněni (§ 7, č. 7), vyskytující zřetelněji účel tohoto důvodu neslučitelnosti.

Konečně třeba se zmíniti o tom, že vedle duchovních náboženských společností státem uznaných, kteří také dosud neměli býti k úřadu porotce povoláváni, vládní návrh vylučuje též řeholníky, poněvadž jde o osoby vázané slibem poslušnosti a tedy nikoli nezávislé.

Jinak nemění vládní návrh věcně ničeho na dosavadních ustanoveních. Předpis § 4 odst. 2 byl zařaděn na jiné místo, kam se systematicky lépe hodí (§ 1.0 vládního návrhu).

V souvislosti třeba se tu zmíniti také o častém požadavku, aby ženy byly vyloučeny z úřadu porotce. Vytýká se jim, že jsou k němu nezpůsobilé, řídíce se více soucitem než odpovědnou rozumovou úvahou. Dosavadní zkušenosti nepotvrzují této domněnky; naopak možno tvrditi; že ženy vykonávaly dosud tento úřad poměrně stejně jako mužové. Přes to však vládní návrh hodlá odstraniti ničím neodůvodněné přednosti žen při povolávání k úřadu porotce. Jde tu zejména o ustanovení § 15 odst. 3, zák. čís. 278/1919. Sb. z. a n., podle něhož musí býti v ročních seznamech aspoň jedna třetina žen. Pro muže není ustanoveno, že by jich musela býti v seznamech aspoň třetina, takže toto ustanovení nutno považovati za neodůvodněnou přednost žen. Bylo by také na úkor věci, kdyby při povolávání k úřadu porotce mělo rozhodovati více pohlaví, nežli skutečná způsobilost. Poněvadž pak při úmyslném opomíjení zápisu do prvotních seznamů, přísluší osobám pominutým právo námitek, je zůstaveno ženám samým, aby se bránily zkrácení a uplatnily svoje právo, pokud to považuji za vhodné.

Tím je stanoven okruh osob povolaných k úřadu porotce. Je ještě nutno postarati se o to, aby tyto osoby byly vedeny řádně v patrnosti. účelům této evidence hoví ustanovení § 17 vládního návrhu, souhlasné v podstatě s § 16 zák. čís. 278/1919 Sb. z. a n. Je ovšem třeba, aby z osob zapsaných ty, které se staly k úřadu nezpůsobilými nebo u nichž nezpůsobilost byla teprve později objevena, byly ze seznamu vymazány. I důvody neslučitelnosti a některé důvody odmítnutí úřadu porotce mohou nastati teprve později nebo později vyjiti najevo a také pro tyto případy je nutno připustiti změny v osobách povolaných k porotnímu úřadu. Příslušná ustanovení obsahuje čl. I §18 a § 19 odst. 3 a čl. II § 3 odst. 2 vládního návrhu. V podstatě nebylo tu ničeho měněno na nynějším stavu.

Konečně mohou se vyskytnouti důvody pro zproštění porotců toliko v určitém porotním období. I tu opakuje vládní návrh v § 19 odst. 1 a 2 v podstatě dosavadní ustanovení § 5 a 17 zák. čís. 278/1919 Sb. z. a n.

II. Způsob výběru porotců u,praven byl dosud v § 6 - 15, 18 - 22 zák. čís. 278/1919 Sb. z. a n. a v ustanoveních trestních řádů o losování lavice porotců. Porotcové vybíráni byli jednak výběrem vědomým (seznamy prvotní a seznam roční), jednak losem (seznam služební a lavice porotců). Na těchto zásadách vládní návrh nemění ničeho.

Podstatné změny přináší však, pokud jde o orgány pověřené tímto výběrem a kruh jejích působnosti.

Dosud dál se výběr tak, že obecní komise, skládající se ze starosty a čtyř důvěrníků volených obecním zastupitelstvem, pořídila prvotní seznam, do něhož měla zapsati veškeré osoby podle zákona způsobilé k úřadu porotce, že provedla řízení reklamační, při čemž rozhodla o všech námitkách a odmítnutích úřadu porotce, a označila sama osoby, které pokládala pro jejich rozumnost a počestnost, poctivé smýšlení a pevnou povahu za zvláště způsobilé k úřadu porotce. Prvotní seznamy byly pak přezkoumány okresní politickou správou, načež komise zřízená u sborového soudu první stolice a složená z presidenta tohoto soudu, ze tří soudců a pěti důvěrníků, volených obecním zastupitelstvem města, kde porotní soud má své sídlo, sestavila roční seznam, vybravši z prvotních seznamů osoby, které považovala za nejvhodnější a nejzpůsobilejší. Před tím rozhodla o stížnostech na rozhodnutí obecních komisí. Služební seznam a lavice porotců byly pak již utvořeny losem.

Právě v tomto způsobu výběru tkví hlavní příčiny toho, že k úřadu porotce nebyly vždy povolány osoby nejzpůsobilejší. Těžisko celého výběru spočívalo v obcích. Obce sestavily prvotní seznam, obce rozhodly o námitkách a odmítnutích, úřadu porotce, obce konečně označily i osoby, které považovaly za nejzpůsobilejší úloha okresní politické správy byla již podřadná a nemohla ani býti význačnější, poněvadž při rozsahu obvodů politických úřadů první stolice, zejména na území mimo Slovensko s Podkarpatskou Rus, nemohlo se dostávati jejich přednostům dostatečných osobních znalostí, aby mohli posouditi zdatnost osob navržených obcemi. Mimo to se politické úřady leckdy zpožďovaly se zasíláním seznamů. Obce samy, zejména menší obce, sestavovaly seznamy zhusta zcela libovolně, pomíjely osoby zdatné a způsobilé, které však, pociťujíce úřad porotce jako břímě, chtěly se mu vyhnouti a docílily toho svým vlivem nebo osobními známostmi v obecní komisi, anebo opět v důsledku zpolitisování měly příležitost pojmouti do seznamu prvotního toliko osoby, které stranicky většina obecní komise považovala za vhodné. Výsledky takového splnění úkolu objevily se pak v lavici porotců a jejich výrocích. Komise zřizující u sborového soudu roční seznam, vykonávala již práci vlastně jen formální, jak ani jinak nemohla neznajíc osob, o které šlo. Důvěrníci, kteří jí byli dáni na pomoc, byli voleni toliko z města, v němž porotní soud má své sídlo, a nebyli vyzbrojeni větši znalostí osob než soudcové z povolání, sami. Ostatně zákon č. 278/1919 Sb. z. a n. považoval sám složení této komise za provisorní, ustanovuje, že důvěrníci mají býti voleni "až do další zákonné úpravy" zastupitelstvem města, kde má porotní soud své sídlo.

Vládní návrh chce odstraniti tyto nedostatky tím způsobem, že omezuje pravomoc obecní komise, svěřuje přezkoumání prvotních seznamů, rozhodování o stížnostech na rozhodnutí obecni komise a označování způsobilých osob zvláštní soudní komisi, zřízené u okresního soudu, a komisi, zřízené u sborového soudu, přenechává jen sestavení ročního seznamu.

Pokud jde o složení komisí, mají býti ve všech instancích přibráni důvěrníci z lidu a to v obecní komisi důvěrníci volení přímo obecním zastupitelstvem, ve vyšších komisích důvěrníci jmenovaní předsedou komise. Zaváděti také přímou volbu důvěrníků do vyšších komisí znamenalo by zbytečné administrativní zatížení. Důvěrníci sami mají býti bráni ze všech vrstev obyvatelstva, z příslušníků obojího pohlaví a mají zaručovati svou místní a osobní znalostí a nezávislostí věcné rozhodování komise. Tak budou vyzbrojeny orgány povolané sestavovati seznamy porotců skutečně ve všech stolicích důvěrníky znalými osob svého obvodu. Pokud pak jde o přenesení funkcí z okresní politické správy na okresní soud, je to plně odůvodněno tím, že soudcové znají zajisté nejlépe potřeby justice; kromě toho však přednostové okresních soudů, působíce zpravidla delší dobu na svém služebním místě a pokud jde o území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus, také v obvodu menším než jest okres politický, a vedouce obyčejně poručenskou agendu, mají potřebné znalosti obyvatel svého okresu.

Pokud jde o složení obecní komise, třeba rozlišovati mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí a ostatním územím republiky. Sestavování prvotních seznamů a agenda s tím spojená patří k úkolům přenesené obecní působnosti. Měl by je tedy obstarávati na území mimo Slovensko a Podkarpat. Rus starosta, na Slovensku a Podkarpatské Rusi obecní (obvodní hlavní městský) notář (viz k tomu zákony č. 210/1920 a 2,43/1922 Sb. z. a n., pokud jde o Podkarpatskou Rus vl. nař. č. 71/21 a 171/23 Sb. z. a n.). Svěřiti těmto orgánům samým tyto úkoly, neposkytovalo by však dostatečných záruk toho, že lid sám posoudí způsobilost těch, liteří mají býti povoláni k úřadu porotce. Proto bylo nutno pověřiti úkolem tím obecní komise. Aby však bylo vyhověno zároveň organisačním zásadám obecně platným, má komisím těm předsedati ten, kdo jinak je povolán plniti úkoly přenesené působnosti obcí. Samozřejmě může se dáti předseda v těchto komisích zastupovati tím, kdy je podle obecního zřízení a jiných organisačních ustanovení vůbec povolán jej ustupovati. Stane se tak zejména tehdy, když takových komisí bude zřízeno v obci více. Poněvadž prvotní seznamy mají býti předkládány okresnímu soudu s obecnou pravomoci, bylo nutno ustanoviti, že v obcích, v nichž je zřízeno několik okresních soudů, musí býti zřízena pro obvod každého z nich aspoň jedna komise. Rozhodnými jsou obvody okresních soudů s obecnou pravomocí, nikoliv snad obvody okresních soudů s pravomocí, omezenou na př. přestupkových, obchodních, exekučních atd.

Těžisko výběru má podle vládního návrhu spočívati v činnosti komise okresní. Obce nemají již jako dosud vyjadřovati se o způsobilosti zapsaných osob, nýbrž mají prostě poříditi prvotní seznamy a rozhodnouti v první stolici o námitkách a odmítnutích řadu porotce. Je to odůvodněno tím spíše, když podle vládního návrhu má se sice v míře větší nežli dosud přihlížeti též k jazykové způsobilosti porotců, ale zároveň má býti vyloučeno národnostní soudnictví. Obligatorní účast žen v komisích hodlá vládní návrh odstraniti jako ničím neodůvodněnou jejich přednost.

V dosavadních ustanoveních o losování služebního seznamu a lavice porotců neprovádí vládní návrh podstatných změn. Ustanovení vládního návrhu mají tu za účel unifikovati oba trestní řády, v lecčem rozdílné, a provésti změny související s ustanoveními o jazykové způsobilosti porotců, o níž bude ještě dále řeč.

Pokud jde o losování lavice porotců, musila býti tato ustanovení systematicky pojata do zvláštního článku formou novelisace trestních řádů, s jejichž ostatními ustanoveními souvisí tak těsně, že nemohou býti upravována zvláštními zákony.

Zmíniti bylo by se ještě o ustanovení čl. L, § 9, odst. 4. Rozšířením okruhu osob, které mohou býti povolávány k úřadu porotce, vzrostl jejich počet tak, že pořizování prvotních seznamů, do nichž mají býti pojaty tisíce osob, zatěžuje nebývale a zcela bezdůvodně obce. Proto zmocňuje vládní návrh ministra spravedlnosti - podobně jako se to stalo z důvodu úspornosti a zjednodušení správy při poslední redakci zákona o organisaci soudů v Německu roku 1924 - aby nařídil v takových obvodech, kde by zbytečně rok co rok byl sepisován ohromný prvotní seznam, jeho sestavování toliko podle určitých počátečních písmen příjmení osob, které mají býti zapsány. Bude tedy možno naříditi na př. v Praze, aby do seznamu byly toho roku zapsány toliko osoby s počátečním písmenem A - K svého příjmení. Aby však ostatní nebyly zkráceny, smí se naříditi zápis podle týchž písmen teprve tehdy, až by byla vyčerpána všechna zbývající písmena abecedy. Stanovením tohoto náhodného kriteria (počáteční písmeno příjmení) je vyloučeno, že by mohl býti vykonáván jakýkoli vliv ve smyslu úmyslného vyloučení některých osob.

III. Jazyková způsobilost porotců (čl. I., §§ 9,.10, 15, 20 a 26, čl. II., §§ 1 a 3 vládního návrhu).

Již v Rakousku zabýval se nejvyšší soud obtížemi, které vznikly z nedostatečné jazykové způsobilosti porotců. Okolnost, že porota neznala jazyka, jimž se obžalovaný zodpovídal, bývala obhájci uplatňována jako zmatečnost řízení podle § 344, č. 1 tr. ř., že totiž lavice porotců nebyla řádně obsazena. Vídeňský nejvyšší soud projevil však v několika rozhodnutích (rozh. z 18. ledna 1.912, Kr V 909/11, a z 24. dubna 1914, Kr V 169/14, Löfflerova Sbírka č. 310 a 574) právní názor, že jazyková nezpůsobilost porotců nezakládá zmatečnosti řízení a že musí býti přenecháno porotci, aby srovnal s vlastním svědomím, soudí-li obžalovaného, kterému nerozumí. Tato rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu byla i v německých právních kruzích velmi nepříznivě kritisována (viz Löfflerovu kritiku ve Sbírce "Oesterreichische Rechtssprechung in Strafsachen").

Avšak i u nás vyskytly se případy, že o vině obžalovaných příslušníků určitého jazyka, ba i o vině obžalovaných příslušníků státního jazyka rozhodovali porotcové jejich jazyka neznalí. Nejvyšší soud zamítl ve většině případů stížnost proti tomu namířenou proto, že taková jazyková nezpůsobilost nebyla zjištěna nebo že zmatečnost řízení nebyla včas uplatňována. V jednom případě (rozhodnutí z 24. ledna 1922, Kr I 8/22) nevyhnul se však nejvyšší soud projevu vlastního právního názoru. Jde o případ, který byl také předmětem interpelace poslanců J. Davida, Dra T. Bartoška, Dra Patejdla a spol. o nepřípustné praxi jazykového zákona (č. t. posl. sněm I/3181). I později byla tato otázka rozebírána častěji v denním tisku a voláno po nápravě (viz české Slovo z 23. listopadu 1921, Čas z 9. prosince 1921, Stráž na Severu z 24. února 1922, Prager Tagblatt ze 6. května 1923).

Zásada ústnosti a přímosti trestního řízení vyžaduje, aby si porotce utvořil úsudek o vině na podkladě zodpovídáni obžalovaného a důkazů, které byly přímo před nim provedeny. Má sám vnímati a z vlastního názoru tvořiti si úsudek o věrohodnosti tvrzených skutečností. To je však možné toliko tehdy, zná-li jazyk obžalovaného, svědků a znalců. Bylo by proto ideálním, kdyby lavice porotců byla sestavena vždy z osob, které znají jazyk obžalovaného i jazyk, ve kterém se provádějí důkazy.

Zákon ze dne 29. února 1920, čís. 122 Sb. z. a n., podle § 129 úst. list., jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice československé, pamatuje sice v § 1, posl. odst. na povinnost úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, a vyhrazuje podrobnější předpisy o této povinnosti nařízení. Nezmiňuje se však o povinnosti soudců laiků, mezi něž sluší počítati i porotce, aby uměli československy, a nezmiňuje se vůbec o jejich povinnosti, aby znali jazyk některé národní menšiny ve smyslu § 2 cit. zákona. Ukládati porotcům u soudů; jichž působnost se vztahuje na soudní okres, v němž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého, znalost nejen jazyka státního, nýbrž i jazyka národní menšiny, případně národních menšin, nebo naopak vyžadovati od každého porotce znalost jazyka státního, jak to činil bývalý uherský trestní řád a činí zákon platný v republice Rakouské, znamenalo by vyloučiti celé vrstvy obyvatelstva z plného požitku občanských práv a nebylo by tudíž přijatelné.

Zároveň je zřejmé, že bude sice nutno řešiti tuto otázku pokud možno v duchu jazykového zákona, avšak dbáti při tom v největší míře stěžejních zásad ústnosti a přímosti trestního řízení.

Tomuto řešení překážejí ovšem značné obtíže. Nelze proto očekávati, že navrhovaným zákonem budou odstraněny veškeré nedostatky. Jde toliko o to, zjednati nápravu v mezích možnosti. Zvláště budou působiti obtíže případy, kdy obžalovaný je příslušníkem jiného jazyka nežli svědci a znalci, neboť - jak již shora řečeno nelze požadovati od porotců znalosti několika jazyků. Avšak obtíže, které v takových případech vzniknou, snaží se návrh zmírniti tím, že při sestavování ročních seznamů porotců má býti přihlíženo především k osobám, které znají i jazyk menšiny, případně menšin, při sestavování seznamů pro případy menšinové k osobám, které znají též jazyk státní (čl. L, § 15). Dále snaží se návrh tyto nedostatky zmírniti tím, že v prvotních seznamech má býti vždy vyznačována znalost jazyka státního a jazyka některé národní menšiny, t. j. menšiny, která aspoň v jednom soudním okrese na území celé republiky dosahuje 20%. Tím se umožní, že i u takových sborových soudů první stolice, u nichž nebude zřízen seznam pro případy menšinové neb u nichž nebude zřízen seznam pro menšinové případy určité národnostní menšiny proto, že v jeho obvodě není soudního okresu s kvalifikovanou národnostní menšinou, bude možno stranám při výkonu práva odmítati porotce, přihlížeti též k jazykovým znalostem porotců. Neboť údaje o jejich jazykových znalostech budou pojaty i do ročního a služebního seznamu.

Přiznávajíc tyto nedostatky, zvolila osnova řešení spočívající na těchto zásadách:

Příslušník státního jazyka má podle jazykového zákona právo, aby s ním bylo jednáno u každého soudu na, území celé republiky ve státním jazyku a aby i soudcové rozhodující o jeho vině tento jazyk znali. Má proto nárok takový tím spíše, je-li souzen porotou, rozhodující o jeho životě nebo dlouholeté ztrátě svobody. Nemůže však žádati, aby s ním bylo jednáno v jiném jazyku než státním. Pro příslušníky jazyka státního musí býti proto také lavice porotců sestavena ze služebního seznamu, ve kterém jsou zapsány toliko osoby znalé státního jazyka. Aby takový seznam mohl býti utvořen, je potřebí, aby i roční hlavní a doplňovací seznamy, ze kterých se služební seznam losuje, obsahovaly toliko osoby znalé státního jazyka. Poněvadž pak roční seznam tvoří se výběrem osob z prvotních seznamů, musí i tyto seznamy obsahovati správné údaje o jazykové způsobilosti zapsaných osob (§ 9, odst. 3). Správné údaje mají býti zajištěny tím, že je účastníkům v té příčině umožněno činiti námitky proti zápisu; kromě toho je povinností okresního soudu, aby vrátil seznam předsedovi obecní komise k opravě, shledá-li, že při jeho sestavování stalo se něco proti zákonu.

Příslušníkům jazyka národní menšiny přiznává návrh totéž právo v rozsahu, v jakém jim přiznává jazyková práva § 2 jazykového zákona. Za určitých zákonných podmínek, o nichž bude ještě dále řeč, vylosuje se lavice porotců, je-li souzen příslušník jazyka takové národní menšiny, ze služebního seznamu, ve kterém jsou zapsány toliko osoby znalé tohoto menšinového jazyka. Proto třeba též do ročního hlavního a doplňovacího seznamu zapsati osoby takto kvalifikované a je nutno sestaviti pro ně zvláštní roční seznamy.

Tím budou utvořeny u všech sborových soudů první stolice, v jichž obvodě je soudní okres s kvalifikovanou národní menšinou, dva, podle počtu menšin i více ročních hlavních a doplňovacích seznamů.

Podle výsledku posledního sčítání lidu nebylo by seznamů pro případy menšinové, nýbrž toliko seznamy porotců znalých jazyka státního u zemského trestního soudu v Praze a u sborových soudů první stolice v Mladé Boleslavi, v Táboře, Uherském Hradišti, Ružomberku, Trenčíně a Hustě. V obvodech všech ostatních sborových soudů první stolice jsou soudní okresy s kvalifikovanou menšinou a to menšinou německou: v Chebu, v Mostě, v Českých Budějovicích, České Lípě, Chrudimi, Jičíně, Hradci Králové, Kutné Hoře, Liberci, Litoměřicích, Písku, Plzni, Brně, Jihlavě, Znojmě, Novém Jičíně, Moravské Ostravě, Olomouci, Opavě, Bratislavě, Báňské Bystřici, Nitře a Levoči, s menšinou polskou: v Mor. Ostravě, s menšinou ruskou: v Prešově, Košicích a Levoči, s menšinou maďarskou: v Bratislavě, Báňské Bystřici, Nitře, Komárně, Košicích, Rimavské Sobotě, Berehově, Užhorodě.

Navrhovanou úpravou nezavádí se národní autonomie v soudnictví nebo dokonce národnostní soudnictví v tom smyslu, že by na př. Čech mohl býti souzen toliko Čechy a Němec Němci. Vyžaduje se toliko jazyková znalost, a to jen dostatečná znalost jazyka slovem, a nehledí se naprosto na národnost. Bude tedy možné, aby Čech byl souzen Němci znalými státního jazyka a Němec Čechy znalými německého jazyka. Tytéž osoby, mají-li dostatečné znalosti jazykové, mohou býti zapsány v obou ročních seznamech, ba zákon přímo ukládá, aby do ročních seznamů byly především zapisovány osoby znalé obou jazyků.

Při sestavení lavice porotců má platit pravidlo, že lavice porotců sestavuje se z osob znalých státního jazyka. Toto pravidlo má platiti všeobecně ve všech případech, kdy je obžalován příslušník státního jazyka, dále ve všech případech, kdy v téže věci obžalováni jsou příslušník jazyka státního a příslušník jazyka národní menšiny, i ve všech případech, kde v téže věci jsou obžalováni příslušníci různých jazykových menšin. Sluší zajisté dáti vždy přednost jazyku státnímu, střetnou-li se v téže věci příslušníci různých jazyků.

Je-li však obžalován příslušník jazyka kvalifikované národní menšiny nebo několik příslušníků jazyka téže kvalifikované národní menšiny a navrhne-li to včas obžalovaný neb aspoň jeden z nich, má býti lavice porotců sestavena z porotců znalých jazyka téže národní menšiny.

Předpokládá se však, že jde o věc, jejíž vyřízení náleží podle ustanovení o příslušnosti porotnímu soudu proto, že místo rozhodné pro tuto příslušnost (tedy místo spáchaného trestného činu, nebo bydliště nebo pobytu nebo přistižení obžalovaného) leží v soudním okrese s kvalifikovanou národní menšinou. To souhlasí s rozhodnutím nejvyššího správního soudu z 27. dubna 1922, čis. 5179/22 (Boh. Sb. č. 1330 adm.), podle něhož je nerozhodno, zdali některý jiný okres náležející do obvodu téhož sborového soudu vykazuje takovou menšinu. Práva obžalovaného jsou tedy určena tím a jedině tím, že místo rozhodné pro příslušnost porotního soudu leží v obvodě soudního okresu s kvalifikovanou národní menšinou. Nevyžaduje se však, aby obžalovaný byl i lokálně příslušníkem této menšiny. Bude tedy míti pražský Němec, je-li souzen porotou libereckou, příslušnou podle místa, kde trestný čin byl spáchán, nárok, aby byl souzen porotci znalými německého jazyka. Příslušník jazyka národní menšiny nebude však míti takového práva tehdy, když příslušnost porotního soudu je určena jinak, na př. delegací nebo (u činů spáchaných v cizině) nejvyšším soudem. Pokud však takového práva nabyl podle dříve uvedených kriterií u původního soudu, nemá býti o ně připraven delegací na jiný soud, ačli také u tohoto delegovaného soudu je seznam pro případy menšiny, jejímž je příslušníkem.

Hledíc na nákladnost a rozsah porotního řízení je třeba zabrániti tomu, aby obžalovaný příslušník jazyka národní menšiny uplatňoval svoje práva podle tohoto zákona v době, kdy již nelze učiniti přípravy k povolání porotců znalých menšinového jazyka. Byla proto stanovena pro uplatňování nároku, o němž je řeč, lhůta, jejíž nezachování má za následek, že práva toho pozbývá. Zároveň je však podle § 3 tr. ř. a § 9 uh. tr. ř. všeobecnou povinností soudu, aby poučil obžalovaného příslušníka jazyka národní menšiny tam, kde mu práva podle tohoto zákona mohou příslušeti. To se stane při doručení obžalovacího spisu.

Podle § 29 zákona z 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n., užíti je ustanovení zákona čis. 278/1919 Sb. z. á n., obdobně i na osoby povolané k úřadu kmetskému. Naskýtá se tedy otázka, neměl-li byt tento zákon býti rozšířen i na soudy kmetské a nedojde-li k takovému rozšíření vlastně automaticky podle § 29 cit. zákona.

Takového rozšíření není potřebí a automaticky nenastane. Bude věcí komise, zřízené u sborového soudu, aby do ročního seznamu kmetů byly pojaty v krajích s jazykovou menšinou osoby znalé státního jazyka i jazyka národní menšiny. Další rozdělení ročních seznamů kmetů podle obdoby ročních seznamů porotců není nutné, poněvadž způsob, jakým jsou kmeti k výkonu úřadu povoláváni, je podstatně jiný než u porotců. Porotci jsou losováni a tudíž jejich povolání je úplně náhodné. Kmeti naproti tomu jsou stranami voleni, a neužijí-li strany práva volby, jsou povoláváni podle pořadí předem určeného. Budou-li strany míti zájem na tom, aby kmet byl znalým jejich jazyka, mohou to uplatniti při jeho výběru. Požadovati však, aby i kmet volený žalobcem znal jazyk obžalovaného, znamenalo by omeziti jeho právo volby a tudíž nepřípustnou nesrovnalost stran.

Na konec budiž podotčeno, že podobným způsobem, jakým vládní návrh vyřešil otázku jazykové způsobilosti, upravil ji i belgický zákon z 22. února 1908 pro soudní obvody bruselský a Iovaňský, pokud jde o tamější vlámskou menšinu.

IV. Vlastní organisace porotních soudů upravena byla na území obojího platného práva různým způsobem. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi stalo se tak zákonným čl. XXXIII/1897 o soudech porotních, částečně též v trestním řádě zák. čl. XXXIII; 1896, na ostatním území republiky toliko v trestním řádě č. 119/ 1873 ř. z. Poněvadž jde o ustanoveni organisační, která systematicky do trestního řádu ani nenáležejí, a hledíc k nové úpravě sestavování porotních seznamů a lavice porotců byla také tato ustanovení unifikována, zjednodušena a pojata do vládního návrhu. Jako zásadu vyslovuje vládní návrh, že u každého sborového soudu první stolice sestaví se porotní soud. Výjimečně však má býti připuštěno, jak to dosud dovoloval § 34 zák. čl. XXXIII/1897, aby ministr spravedlnosti z důležitých důvodů mohl sloučiti několik sousedních obvodů sborových soudů ležících v obvodu téhož sborového soudu druhé stolice v jeden porotní obvod a ustanoviti jeden z takto sloučených soudů jako porotní soud celého sloučeného obvodu. Důvody takového opatření mohou býti velmi různé, na př. nedostatek nebo přestavba místností určitého soudu, zejména však důvody úsporné. Obvody dnešních porotních soudů jsou celkem u srovnání s cizinou dosti malé a při některých venkovských sborových soudech bývají toliko dvě porotní období, a to ještě s případy málo četnými. Je proto v zájmu zjednodušení a úspory, zejména ušetření značné práce spojené se sestavováním porotních seznamů, bude-li několik takových obvodů sloučeno v obvod společného porotního soudu. Aby však tohoto ustanovení nemohlo býti využíváno také k jiným účelům, může takové opatření býti učiněno toliko po slyšení nejvyššího soudu a samozřejmě toliko na dobu, po kterou trvají důvody, které k němu vedly.

Porotní soud má se jako dosud skládati z porotního soudního sboru (tři soudcové a zapisovatel) a lavice porotců (dvanáct porotců určených losem). Kdežto však na Slovensku a Podkarpatské Rusi jmenován byl předseda, náměstek a členové porotního soudu předem na celý rok, takže porotní soud byl institucí stálou, třeba zasedal jen v obdobích, jmenovány byly zmíněné osoby na ostatním území republiky pro každé porotní období zvlášť. Z důvodu zjednodušení volí vládní návrh úpravu dosud platnou na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tím zjednoduší se také řízení potud, že porotní soud bude moci rozhodovati i mimo hlavní přelíčení, kdežto dosud k takovým, úkonům bylo nutno povolávati radní komoru.

Porotní soud soudí v obdobích. Počet řádných období ustanovuje přímo zákon (§ 297 tr. ř.), mimořádná období ustanovuje pak předseda sborového soudu druhé stolice. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi určuje počet a dobu řádných porotních období na rok předem ministr spravedlnosti, mimořádná období pak trestní senát sborového soudu druhé stolice (§§ 29 " 32 zák. čl. XXXIII/1897). Obojí způsob nevyhovuje. Ustanovení slovenského práva zbytečně centralisuje agendu, kterou mohou vyříditi instance nižší, ustanovení práva platného na území mimoslovenském ukázalo se v praxi nevhodným, poněvadž u mnohých sborových soudů první stolice nemohlo se leckdy pro nedostatek případů konati ani řádné porotní období a přes to bylo nutno losovati služební seznamy a konati tudíž práce zbytečné. Proto vládní návrh svěřuje stanovení počtu i počátku řádných i mimořádných porotních období předsedovi sborového soudu druhé stolice.

Také ustanovení o tom, kdo a kdy může naříditi, aby porotní soud zasedal na jiném místě než v sídle porotního soudu (§ 297, odst. 3 tr. ř., § 33 zák. čl. XXXIII/1897), byla dosud různě upravena. Vládní návrh opět navrhuje unifikaci a zjednodušeni, svěřuje takové právo předsedovi sborového soudu druhé stolice.

Ustanovení o tom, které věci mají býti vyřízeny v témž zasedání porotního soudu (§ 25 vládního návrhu), byla dosud obsažena v §§ 298, 299 tr. ř. a §§ 339, 340 uh. tr. ř. Vládní návrh je v podstatě přejímá s tou změnou, že nečiní možnost, vyloučiti některou věc z projednání v témž období, závislou na návrhu stran, nebo dokonce na souhlasné žádosti obou stran. Může zajisté jiti i o důvody na straně soudu samého, na př. onemocní-li předseda porotního soudu, který prostudoval obsáhlý spis o porotním případě, v době kdy nelze již zaříditi jeho zastoupení.

§ 27 vládního návrhu přejímá ustanoveni § 303 trestního řádu a § 341 uh. tr. ř. Hledíc k zjednodušení agendy, má se spojiti oznámení o složení porotního soudu již s obsílkou k hlavnímu přelíčení. V tomto okamžiku nebude však mnohdy ještě známo složeni porotního soudního sboru a mají proto býti obžalovanému oznámena jména všech členů porotního soudu, aby mohl vykonávati svoje odmítací právo in eventum. Od sankce zmatečnosti, která byla ustanovena v § 303 tr, ř., nikoli však v uherském trestním řádě, bylo upuštěno, poněvadž jde o řízení porotní s obligatorní obhajobou, kde takových sankcí potřebí není.

§ 29 vládního návrhu přejímá ustanovení § 23 zák. č. 278/1919 Sb, z, a n., zjednodušuje je však tak, aby skutečně vyhovovalo potřebě praxe.

Stejně činí i § 28 vládního návrhu přejímaje ustanovení § 21 zákona čís. 278/1919 Sb. z. a n., a doplňuje je z úsporných, důvodů ustanovením, že porotcové mají býti povoláni teprve na den, pro který jsou ustanoveni. Jinak by bylo nutno obesílati; všecky porotce i porotce určené pro případy menšinové, přímo na počátek porotního období a platiti jim útraty, ačkoliv i úřadu svého ještě nevykonávají. Bližší provedeno bude výnosem ministerstva spravedlnosti.

§§ 30 a 31 vládního návrhu znamenají toliko zjednodušení dosavadních ustanovení obsažených v zákoně číslo 278/1919 Sb. z. a n.

Ustanoveni článku III, obsahujícího některé odchylky pro území Podkarpatské Rusi, jsou odůvodněna tím, že jazyk ruský (maloruský) nelze sice na území Podkarpatské Rusi považovati za jazyk státní, kterým je na celém území republiky toliko jazyk československý, zároveň však také ne za jazyk menšinový. Klade se proto jazyk ruský (maloruský) na roveň jazyku státnímu s výjimkou jediného případu, kdy by v téže věci byli žalováni vedle sebe příslušník jazyka státního a příslušník jazyka ruského (maloruského). Ustanovení. článku III, č. 4 je sice koncesí pro příslušníky jazyka ruského (maloruského) pro případ delegace některého porotního soudu na východním Slovensku (Košice, Levoča, Prešov), tato koncese je však plně odůvodněna účelností takového ustanovení a tím, že takovou delegaci nemají býti práva příslušníků jazyka ruského (maloruského) zkrácena.

Vláda doufá, že tímto zákonem bude položen vhodný základ k reformě porotního soudnictví. Bude ovšem úkolem těch, kteří budou povoláni k účasti na výběru porotců, aby u vědomí důležitosti a odpovědnosti svého úkolu jej svědomitě plnili a sami se postarali, aby k úřadu porotce byly povolány osoby nejlepší a nejzpůsobilejší. Bez této součinnosti občanstva zůstanou všechny snahy po zlepšení dnešního stavu marné.

Zatížení, jež vzejde státní pokladně na cestovních nákladech porotců tím, že k případům menšinovým budou obesláni případně jiní porotci nežli k případům jiným, není značné a bude kryto v mezích rozpočtu ministerstva spravedlnosti z položky určené pro výdaje na trestní soudnictví.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách Národního shromáždění výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.