II. volební období. | 2. zasedání. |
I. posl. dra Kubiša a spol. min spravedlnosti, aby úprava
platov rozprestrená bola i na referentov sirotských
úradov I. stolice,
II. Posl. Bečko, dr. Dérera a súdr. min.
verejných prác a financií o zpätprijatiu
banských robotníkov, predčasne provizionaaných
riaditelstvom štátnych baní v Banskej Štiavnici,
III. posl. Bečko, Brožíka a súdr. min.
verejných prác, soc. pečlivosti a zahraničia
o provizionistech banských bratských pokladníc,
provizionovaných cudzozemskými braterskými
pokladniciami,
IV. posl. Simma a druhů min. vnitra, že se neodůvodněně
užívá poplatkového práva pro
příslušníky menšiny,
V. posl. Wenzela a druhů min. veřejného zdravotnictví
a tělesné výchovy o potírání
prachu v živnostenských a průmyslových
závodech,
VI. posl. Wenzela a druhů min. veřejného
zdravotnictví tělesné výchovy, min.
soc. péče a min. obchodu, průmyslu a živností
o zjištění odborné způsobilosti,
VII. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Stezla
a druhů min. školství a nár. osvěty
o zestátnění německého evangelického
reálného gymnasia (lycea) v Kežmarku,
VIII. posl. Tayerle, Brodeckého a soudr. předsedovi
vlády republiky Československé o vyrovnávacím
přídavku u četnictva a o praxi ministerstva
vnitra nerespektující rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu,
IX. posl. H. Bergmanna a spol. min. spravedlnosti o poměrech
soudních zřízenců a poměrech
soudních zřízenců a podúředníků
v Československé republice,
X. posl. H. Bergmanna a spol. min. financi, školství
a nár. osvěty a veřejných prací
o nesprávném vyměřování
peněžitých náhrad za používání
emolumentů, jakož i o přehnané výši
nájemného z bytů, používaných
ve státních budovách zřízenci
a podúředníky vysokých škol,
jakož i o zpětném placení nájemného
od 1. ledna 1924,
XI. posl. H. Bergmanna a spol. předsedovi vlády
o výplatě vyrovnávacího přídavku
po 1. Ledna 1923,
XII. posl. Kršiaka a sudr. min. zemedelsta o neporiadkoch
a zneužívaní úradnej moci na riaditelstve
štátnych lesov v Solnohrade,
XIII. posl. Wenzela a druhů min. průmyslu, obchodu
a živností a min. veřejného zdravotnictví
a tělesné výchovy o zařazení
do nebezpečenských tříd úrazového
pojištění dělníků a o
vydání statistiky, aby se zjistilo, jak často
se přiházejí úrazy a jak je zameziti,
XIV. posl. Patzela, Fischera, dra Mayr-Hartinga, Eckerta a druhů
min. národní obrany a min. veřejného
zdravotnictví a těl. výchovy o umístění
vojenské posádky v Karlových Varech,
XV. posl. inž. Junga a druhů min. železnic, o
zamýšleném zvýšení cen za
osobní dopravu,
XVI. posl. Windirsche a druhů min. zemědělství,
aby chudému obyvatelstvu v obvodu státní
lesní správy v Krkonoších byly vydávány
lístky na sbírání dříví,
XVIII. posl. Windirsche a druhů min. financí, že
zcela nevýnosná domácí práce
drobných zemědělců byla podrobena
výdělkové dani,
XIX. posl. Windirsche a druhů min. financí o vyúčtování
přeplatků vzniklých novelou zákona
ze dne 21. prosince 1923, č. 6 Sb. z. a n. ex 1924 o dávce
z majetku a přírůstku na majetku,
XX. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta
a druhů min. školství a nár. osvěty,
že se německé děti donucují k
docházce do české menšinové školy
v Mířkově,
XXI. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta
a druhů min školství a nár. osvěty
o zrušení německé občanské
školy v Hrušově,
XXII. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta
a druhů min. školství a nár. osvěty
o zřízení české menšinové
školy v Srní a o nátlaku na německé
děti, aby docházely do této školy.
Úctive sa pýtame p. ministra, či je ochotný
ihneď zakročiť, aby platnosť zákona
číslo 290/1924 a vládného nariadenia
číslo 130/1925, ktorým sa upravujú
platové pomery sudcov a iných konceptných
úradníkov v obore ministerstva spravedlnosti, bola
rozprestretá i na referentov sirotských úradov
I. stolice, podobne ako na štátné zastupitelstvo
bola už rozprstretá, - lebo dľa zákona
číslo 246/1922 patria ministerstvu spravedlnosti,
samostatne vybavujú sirotské záležitosti,
ako sudcovia, sú námestníci prednostov sirotských
úradov a na základe § 5, bodu VIII z. čl.
z roku 1883 majú tú istú kvalifikáciu
ako sudcovia.
Jedná sa tu o 12 referentov na celom Slovensku a Podkarpatskej
Rusy, ktorí sú vylúčení od
výhody zákona, ktorí celú agendu sirotskú
prevádzajú samostatne, tak že odmena, ktorú
prednostovia sirotského úradu dostávajú,
by s na zaokrytie týchže nákladov mohla upotrebiť.
Ústredná bratská pokladnica v Prahe rozhodnutím
zo dňa 28. dubna 1926 zastavila invalidné zaopatrovacie
platy tým provizionistom, ktorí tieto užívali
ako invalidnú rentu preto, že pri lekárskej
prehliadke zadržanej v dňoch 31. červenca a
8. srpna 1925 boli uznaní za práceschopných.
Počet provizonistov, ktorým sú zastavené
zaopatrovacie platy od 1. červňa 1926, je 178, všetci
títo provizionisti pracovali v 3tátnych baniach
v Banskej-Štiavnici, v Zlatej Ide, alebo Magurke. Dľa
lekárského nálezu uvedených 178 baníkova
má od 0% do 33% ztratu práceschopnosti, ktorá
ztrata ich neoprávňuje dľa zákona č.
242/1922 k nároku na invalidnú rentu. Títo
provizionisti, ako bývalí banskí robotníci
na štátnych baniach sú počínajúc
1. červňom pozbavení každého
hmotného príjmu a preto je nebezpečie, že
príde na banskoštiavnickú k udalostiam, ktorých
sa rád každý vyvaruje.
Z tohoto stanoviska vychádzal sekretariát sväzu
baníkov v tedy, keď upozornil na toto nebezpečie
dopisom nasledovaného znenia:
ťMinisterstvo verejných prác, odbor VII Praha-Smíchov,
Preslova ul. č. 7. Podpísaný sekretariát
sväzu baníkov v Čsl. republike pro Slovensko
dovoľuje si upozorniť, že v mesiaci dubnu t. r.
dojde určite ku zastaveniu zaopatrovacích platov,
provizionistom v B. Štiavnici a Kremici, ktorí požívajú
ako invalidi zaopatrovací plat. Týchto provizionistov
bude asi 180-190.
Zastavenie zaopatrovacieho platu znamená pre uvedený
počet provizionistov zbavenie týchto aj tej najmenšej
možnosti výživy. Dľa nášho názoru,
- všetci títo provizonisti boli zamestnaní
v štátnych baniach a hutiach, - je štát
povinný o nich sa znovu postarať v protivnom páde,
by boli odsúdení aj s rodinami ku zomretiu hladovou
smrťou.
Dľa nášho názoru bolo by možné
prikročiť ku rýchlejšiemu postupu pri
sledných a kutacích prácach a tam zamestnať
niekoľko desiatok provizionistov.
Poukazujeme na veľkú nezamestananosť v Banskej-Štaiavnici
a okolí ako aj na tú okolnosť, že vo zvolenskej
župe niet žiadnych náhradných prác,
kde by mohli uvedení provizionisti najsť zamestanie.
Žiadame urýchlené svolanie porady do Prahy
za účasti správneho sboru a riaditeľov
jednotlivých závodov a zástupcov organizácie.
F. Čillík v. r., tajomník.Ť
Zvolen, dňa 10./III. 1926.
Na tento dopis sa menovanému sekretárovi dosaváď
nedostalo žiadnej odpovedi, čo je dokladom toho, že
nie je úmysel u uvedeného odboru ministerstva verejných
prác, postarať s o zamestnanie týchto baníkov.
Štát na Slovensku obmedzil v niektorých baniach
a hutiach značne prácu a banské závody:
Zlatá Ida a Magurka vôbec zastavil, bez toho žeby
sa bol postaral prepusteným robotníkom o nejaké
zamestnanie. Môžeme smelo uviesť, že v tomto
prípade štát postupoval plnou bezohladnosťou
súkromného zamestnaavateľa. Štát
musí mať síce na zreteli všetky okolnosti
rázu národohospodárského a tým
prosperity ním vedených závodov, musí
pri tom ale pamätať aj na sociálne dôvody
a dľa toho postupovať už tým viac za to,
ž podobný postup žiadame na súkromných
podnikateľoch.
Upozorňujeme znovu, že v Banskej-Štivnici není
vôbec možné týmto provizionistom nejakým
jiným spôsobom najsť zamestnanie ako buď
zvýšením počtu osadenstva na tamojších
baniach, alebo zabezpečiť im vyplácenie aspoň
v dosavádnej výške vo forme zaopatrovacích
platov - províziu. Keď by ale prikročilo sa
po vecnom uvážení k prevedeniu plánov
VII odboru ministerstva verejných prác, tak by bolo
možné provizionistov týchto zamestnať
na štátnych baniach, čo by ale vyžadovalo
určité zvýšenie finančných
nákladov povolených platným finančným
zákonom pre rok 1926.
Podpísaní poslanci pýtajú sa p. ministrov
verejných prác a financií, či sú
ochotní pôsobiť k tomu, aby 178 provizioistov
dostalo zamestnanie u štátnych baní v Banskej-Štiavnici
aj v tom prípade, keď by bolo nutné rozpočet
na rok 1926 značne prekročiť?
Dľa zákona č. 242/1922 § 25 prislúcha
príslušníkom cudzieho štátu, ktorí
majú trvalé bydlište v cudzine zaopatrovací
plat podľa uvedeného zákona len vtedy, keď
ich štát zachováva vzájemnosť voči
prislušníkom československým. Toto je
obvyklá zásada pri medzi štátnych stykoch
pre vzájomné plnenie povinnosti za určité
práva na pode toho, ktorého štátu nadobudnuté
prislušníkom štátu druhého. V prípade,
ktorého sa dotýka interpelaácia nejedná
sa o prislušníkov cudzozemských, ale ide o
prislušníkov štátu československého
a to menovite o takých provizionistov vdovy a sirotky,
ktorým pracovali svojho času v štátnych
baniach a hutiach na území terajšího
štátu československého (Sloveska), ale
z rozkazu svojich predstavených musel zmeniť zamestnanie
tým spôsobom, že pracovali ďalej tiež
v štátnych baniach a hutiach bývalého
štátu Uhorského, ale mimo územia dnešného
štátu československého. Ačkoľvek
dľa stávajuceho stavu medzi-štátnych smlúv
vstúpila v platnosť vzájemnosť od 1. marca
1925 s Juhosláviou, od 1. apríla 1925 s Polskom,
od 1. oktobra 1925 s Rumusnkom, od 1. novembra 1925 s Rakúskom,
predsa uvedené štáty až na Polsko vzájomnosť
nedodržiavajú a s Maďarskom dosaváď
žiadna vzájomnosť nejestvuje, kde len Rimamuránska
spoločnosť výlučne vlastným provizostom
bydliacim na Slovensku vypláca zaopatrovaci platy, ale
provizionistom provizionovaným štátnymi baniami
a hutiami nachádajúcimi sa dnes v Maďarsku,
nevyplácajú vôbec žiadne zaopatrovacie
platy do Československ. Následkom tohoto je veľmi
velký počet provizioistov, vdov a sirôt bez
každého zaopatrenia.
Pro celkovy prehľad udávame počet provizionistov
ako prislušníkov štátu českosloveského
provizionovaných ale štátnymi závodami
dnes nachádzajúcimi sa mimo územia štátu
československého, ktorý je nasledovný:
Z Juhoslavie....5
zo závodu Vrdník,
z Rumuska........28
zo závodov Petrožin, Vajdahuňad a Nagy-Bánya
atď.,
z Maďarska ......... 68
zo závodov Diosgyor a Pereczes atď.
Spolu .........101
provizionistov, ktorí sú od prevratu bez zaopatrovacích
platov. To znamená 101 rodín počítajúc
aspoň po 3 členov rovná s 303 ľuďom
žijúcim bez každého príjmu, ktorí
zrácajú bez vlastnej viny. V tomto prípade
ide len o malý peníz jedná sa približne
asi o Kčs. 150-180.000 ročne.
Podpísaní poslanci sa pýtajú pánov
ministrov:
1. či sú ochotní do tej doby, kým
bude vzájomnosť medzi štátmi plne dodržiavaná
prevziať výplatu zaopatrovacích platov na náklad
štátu, ale účet štátu cudzozemského?
2. či sú ochotní vyplatiť zaopatrovacie
platy zo štátneho etátu so zpiatočnou
platnosťou pre provizionistov provizionovaných cudzozemskými
bratskými pokladniciami pred vznikom štátu
Čeksoslovenského, ktorí sú ale príslušníkmi
štátu Československého?
3. či sú ochotní dať príkaz Ústrednej
bratskej pokladnice v Prahe, aby uvedeným provizionistom
vyplácala zaopatroavacie platy zo zvláštnych
prostriedkov proti vyučtovaniu štátom, dľa
zákona č. 242/1922?
Množí se stížnosti, že jednotlivé
okresní politické správy vydávajíce
listiny, na příklad koncese, německým
koncesionářům nebo vydávajíce
jiná úřední povolení, žádá-li
se, aby byly vydány dvoujazyčně, požadují
dvojité kolkování, tak že v jednom případě
musila býti koncese opatřena 16 Kč kolkem.
Z tohoto kolkovného počítalo se 8 Kč
na české znění a 8 Kč na německý
překlad.
Již poškozené strany upozornily okresní
politické správy, které takto vykládají
poplatkové právo, že to nelze naprosto považovati
za odůvodněné, aby příslušníci
menšinového národa, kteří žádají,
aby příslušníci menšinového
národa, kteří žádají,
aby jejich listina byla přeložena také do jejich
jazyka, byli potrestáni dvojitým zdaněním.
Německý překlad dlužno pokládati
spíše za oprávněný německý
překlad podle platných nařízení,
který by nikdy nesměl býti vázán
na poplatek.
Na tyto stížnosti odpověděly okresní
polické správy, že jednají podle nařízení
vyšších úřadů.
Poněvadž podepsaní nevědí, zda
takový výnos byl skutečně vydán,
táží se pana minstra:
1. Ví, že byl vydán takovýto výnos
o zvláštních poplatcích za překlady
listin ze státní řeči?
2. Jest ochoten toto neodůvodněné opatření
zrušiti.
Nejnebezpečnějším nepřítelem
dělníkovým v živnosti i průmyslu
jest prach. Tisíce pracujících lidí
musí se obírati práškovitými
pracovními látkami jako moukou, cementem, barvami
nebo pracovními látkami, které samy obsahují
prach (jako u přádelnického průmyslu
na příklad vlna, bavlna, juta).
Zpracováním takovýchto předmětů
vzniká mnoho nebezpečného prachu. Při
používání práškovitých
pomůcek jako na příklad při slévačství
železa, brusičství atd. jest zdraví
nesmírně ohroženo.
V Československu jest dnes ještě dovoleno,
aby se na příklad v holičských síních,
které jsou často velice malé, zdržovalo
10 až 20 lidí. Naprosto nehledě ke špatnému
a nezdravému vzduchu, který v těchto místnostech
vzniká, ještě se tam nerušeně kouří.
Popel se odklepává na zem a ve velmi krátké
době víří ve vzduchu prach, který
se pak smísen s jiným nahromaděným
prachem usazuje vedle ostré břitvy holičovy.
Bylo by tedy správné, kdyby se zakázalo v
holičských síních kouřiti.
Prach, jak známo, může sám způsobiti
otravu jako na příklad u olověné barvy.
Nositel jedovatých živočichů ohrožuje
spludělníky. Nejjemnější částky
prachu jsou většinou špičaté, tvrdé,
hranaté, jako na příklad u křemene,
pískovce, skla, železa, ocele a dřeva, dostanou-li
se tyto druhy prachu ve větším množství
do žaludku, jsou pro onoho dělníka velmi nebezpečné.
Neméně nebezpečným jest prach pro
dýchací ústrojí. Prach může
způsobiti více nebo méně těžké
podráždění pokožky a záněty
(mlýnský prach, tak zvaný pekařský
svrab). Vážnější a celkové
zdraví těžce ohrožující
jest poškozování dýchacího ústrojí
zvláště plic, s tím tedy větší
nebezpečí onemocnění plicní
tuberkulosou na příklad u kameníků,
továrních dělnic, slévačů,
čističů, soustružníků
kovu, brusičů skla atd.
Pole působnosti, jež má zdělávati
ministerstvo zdravotnictví jest člověk. Zdravotnictví
práce jest věda života, nikoliv papíru
u zeleného stolu. Proto tedy také předpisy,
nařízení, zákony rady a pokyny působí
jen tehdy, jestliže každý jednotlivý,
těžce ohrožený dělník a
každá dělnice budou náležitě
poučení.
V poslední době vláda a její podřízení
činitelé neobyčejně ztížili
vůdcům spolků pro zdravotní péči
a přírodní léčbu, aby se činně
zúčastnili badání a osvětové
práce v oboru dělnické a živnostenské
hygieny. Nesvědomití okresní lékaři
spatřují v činnosti spolku pro zdravotní
péči a přírodní léčbu
povolání. Tak často sprostý vlastní
prospěch těžce brání všeobecnému
blahu v tak důležité osobní zdravotní
péči, a aby se uplatnila.
Podepsaní se tedy táží:
1.) Jest pan ministr ochoten neprodleně vydati všechna
nutná nařízení k potírání
prachu v živnostenských a průmyslových
závodech?
2.) Jest ochoten naříditi, aby podobně jako
v hlavním městě Praze, také v celé
republice bylo zakázáno pod pohrůžkou
trestu kouřiti v síních pro stříhání
a holení vlasů?
3.) Jest pan ministr ochoten vydati výnos, jímž
se dělníkům a dělnicím ve všech
příslušných závodech ukládá
za povinnost nositi ochranné dýchací masky?
4.) Jest pan ministr dále ochoten uložit za povinnost
všem městským okresním a nemocenským
lékařům, aby bezplatně vyšetřili
všechny dělníky, jejichž zdraví
je ohroženo a aby jim, aby pochopili nebezpečí,
pokud možno dávali roentgenové snímky?
5.) Jest pan ministr konečně ochoten pomoci prohloubiti
význam zákonných podkladů dělnické
ochrany tím, že vyzve spolky pro zdravotní
péči, aby se soustavně obíraly poučováním
v oboru sociální politiky a sociálního
zdravotnictví?
Jen ten člověk jest šťasten, jehož
život má nějaký obsah. Obsah mu dávají
jen splněné povinnosti. Splniti povinnost jest nejlehčí
pro toho, kdo koná práci, k níž se cítí
povolán. Tak stává se povolání
základem lidského štěstí. Nikoliv
nepatrná část nespokojenosti člověkovy
a lidské bídy vzniká z toho, že nikoliv
málo lidí ať již náhodou nebo pro
domácí poměry, nebo z nátlaku hospodářského
nebo místního octli se v povolání
nebo přišli k pracím, které nejsou přiměřeny
ani jejich tělesným ani jejich duševním
vlohám.
Tělesná nezpůsobilost působí
předčasnou přílišnou únavu,
ochablost a překáží plné výdělečné
způsobilosti a vede konečně k předčasnému
zhroucení, k invaliditě a předčasné
smrti.
Duševní nezpůsobilost má za následek
menší výkony pro sebe a pro jiné, ohrožuje
lidi a pracovní statek, vede k závisti a šplhounství,
k puntičkářství a úzkoprsosti,
k nespokojenosti se sebou a se světem, k zaostalosti a
k hospodářskému pádu.
Jak jednotlivec, tak také celý národ musí
v dnešní době přeměny hodnot
a nového tvoření tím více žádati,
aby pravý člověk přišel na pravé
místo, aby žádná lidská síla
nepřišla národu nazmar již pro své
náhodné zrození, bydliště, hospodářské
poměry atd. Jest tedy třeba, aby se prováděl
výběr tělesné a duševní
schopnosti, jichž jest nezbytně třeba k jistým
povoláním a pracím. Tím bude v této
otázce rozhodovati způsobilost pro dotčené
povolání. Zjištění způsobilosti
však také předpokládá, že
budou zjištěny tělesné a duševní
požadavky, kterých povolání žádá
od svých pracovníků.
Hygienický předpoklad pro účelnou
poradu pro volbu povolání, lze za dnešního
stavu najíti jen ve zřízení školních
lékařů.
Podepsaní se tedy táží:
1.) Jsou páni minstři ochotni naříditi,
aby se pro poradu pro volbu povolání podnikalo vše,
čeho jest třeba k dalšímu vybudování
porad pro volbu povolání?
2.) Jsou páni ministři ochotni vzbuditi zájem
činitelů působících při
udělování porad pro volbu povolání
zvláště pro žáky odborných
škol (odborných a pokračovacích škol),
jejichž žáci a žákyně dospívajíce
prožívají rozhodující dobu vývoje
svého života?
Dne 29. května 1923 konala se na vyzvání
školního referátu v Bratislavě konference
zástupců všech evangelických středních
škol za předsednictví církevní
vrchnosti o zestátnění konfesních
středních škol na Slovensku. Při tehdejším
vyjednávání jak církevní vrchnost
tak také zástupce školy prohlásili,
že jen pod tlakem poměrů jsou nuceni zásadně
souhlasiti se zestátněním, (jakého
druhu byl tento nátlak, vysvítá z toho, že
vládní zástupci prohlásili, že
každému ústavu, který jest proti zestátnění,
bude zastavena dosavadní státní podpora).
Na této schůzi byly vytýčeny směrnice,
podle nichž mohlo by se provésti zestátnění
a církevní vrchností by mohlo býti
přijato.
Podle těchto směrnic měla býti s vydržovateli
jednotlivých evangelických středních
škol uzavřena smlouva, vyhovující jejich
zvláštním poměrům, jež měla
býti předložena církevní vrchnosti.
Patronát kežmarského evangelického lycea
(reálného gymnasia) vzal výsledek tohoto
vyjednávání nolens volens na vědomí
očekávaje, že při vyjednávání
o zavření definitivní smlouvy bude přiměřeně
přihlíženo k zvláštním poměrům
Kežmarku jako hlavního místa německé
Spiše.
Avšak trvalo to pět čtvrtí roku, než
došlo k vyjednávání o postátnění
tohoto ústavu. Teprve dne 2. září
1924 dostavila se do Kežmarku komise, vyslaná ministerstvem
školství a národní osvěty, aby
zde zahájila vyjednávání se zástupci
určenými patronátem za účasti
církevní vrchnosti. Toto vyjednávání
skončilo se návrhem smlouvy, jenž měl
být předložen k posudku nebo přijetí
jednak patronátu, jednak příslušným
ministerstvům.
Hlavní body tohoto návrhu smlouvy zdůrazňují:
1.) Že budou-li nynější státní
gymnasia jakéhokoliv typu na Slovensku rekatolisována,
nabývá patronát práva obnoviti svůj
ústav a nebude-li stát přispívati
ze státních peněz také na rekatolisované
střední školy, vydržovati jej na vlastní
útraty bez jakékoliv státní výpomoci
na náklady věcné a osobní.
2.) Že stát přejímá ústav
a zavazuje se vydržovati jej s německým vyučovacím
jazykem, případně s připojením
slovenských poboček.
3.) Že definitivní profesoři a definitivní
zaměstnanci tohoto ústavu, pokud v něm konají
činnou službu a jsou českoslovenští
státní příslušníci a zachovalí
po stránce politické, trestní a disciplinární
a pokud jsou kvalifikováni pro střední školy
podle předpisů československého nebo
bývalého uherského státu, budou na
vlastní osobní žádost převzati
do státní služby s platy, které jim
přísluší podle předpisů
pro zaměstnance československých středních
škol.
4.) Že místo profesora evangelického náboženství
bude obsazeno v dohodě s biskupským úřadem
východního obvodu evangelické církve
a v., jenž si může vyžádati mínění
patronátu.
5.) Určité finanční závazky,
nutné se zřetelem na fondy tohoto ústavu,
které mají býti zachovány také
nadále svému účelu pod státním
dozorem ve správě dosavadního vydržovatele.
Státními příspěvky mají
býti tyto fondy doplněny, až dosáhnou
původní výše.
Poněvadž návrh smlouvy sepsaný podle
výsledků ústního jednání
byl předložen k podpisu členům, kteří
se jednání účastnili, jen slovensky,
podepsali jej zástupci lycea jen s výhradou, že
své případné námitky proti
němu uplatní, až bude předložen
německý překlad. Skutečně dne
5. září 1924 tito zástupci žádali
změny proti původnímu (slovenskému)
znění a to stran připojení slovenských
poboček žádali omezení ťpokud to
dovolí a umožní místnosti a jiné
poměry bez poškození německých
třídŤ, dále žádali, aby
ředitel byl pojat do postátňovací
akce a konečně malé změny stran ustanovení
profesora náboženství.
Patronát přijal tento návrh se zmíněnými
změnami v konventě, konaném dne 18. září
1924, při čemž bylo zvláště
zdůrazněno, že podle církevního
zřízení trvá na svém zajištěném
právu vydržovati střední školy
a že si pro případ nutnosti vyhrazuje tento
ústav znovu otevříti. Rozhodně však
trvá patronát na tom, aby byl zachován německý
ráz této školy a aby byli převzati všichni
učitelé tou dobou na ústavě působící.
Tímto jednomyslným usnesením, v němž
jako dva hlavní body bylo zdůrazněno udržeti
školu jako německý ústav a převzíti
veškeré profesory, zdálo se, že jest nalezen
správný základ pro případné
další vyjednávání. Bohužel
mělo se brzy ukázati, že patronát přijav
nevinně vyhlížející ústupek
o připojení slovenských poboček otevřel
dokořán dvéře šovinistickým
přáním školní správy,
aby uplatnila své přemrštěné
nároky. Koncem prosince 1924 došel od ministerstva
přípis, že návrh smlouvy může
býti schválen jen s jistými změnami.
Tyto změny byly: 1.) Vynechání celé
doložky o rekatolisaci výše uvedené pod
1.), 2.) aby ústav provždy byl označen ťjako
československé reálné gymnasium a
to s německým oddělením, dokud v tomto
ústavě jak v jednotlivých třídách
tak také úhrnem bude zapsán dostatečný
počet žáků německé národnosti
a se slovenským oddělením jehož I.-VII.
třída měly býti otevřeny podle
potřeby.Ť 3.) Pokud šlo o převzetí
profesorů, ač byl projeven souhlas, aby se vztahovalo
i na ředitele, bylo učiněno toto omezení:
ťPosouditi bezúhonnost profesorů, kteří
mají býti převzatí do státní
služby, jest vyhrazeno volnému uvážení
státní správy podle získaných
informací. Rozhodnutí, jímž se zamítne
převzíti profesora, poněvadž není
náležitě politicky nebo jinak bezúhonný,
nemůže býti nikým naříkáno.Ť
4.) Další ustanovení týkalo se zrušení,
přeložení nebo spojení ústavu
s jiným ústavem v jiném místě.
Když byly tyto podmínky oznámeny, působilo
to přímo ohromujícím dojmem a zničilo
veškeré naděje, že vyjednávání
bude hladce provedeno. Neboť tyto podmínky měnily
návrh smlouvy tak podstatně, že obsahoval právě
opak podmínek, za nichž patronát byl ochoten
souhlasiti s postátněním. Přijmouti
tyto podmínky znamenalo by nejen, aby se patronát
vzdal německého rázu školy, jejíž
německé třídy byly by tím prohlášeny
jen za podmínečné pobočky, jež
by bylo lze kdykoliv zavříti, poněvadž
pojem dostatečného počtu žáků
německé národnosti jest velmi pružný
a lze z něho velice snadno učiniti oprátku
k zardoušení německých tříd
nebo ústavu, a souhlasil, aby ústav byl případně
přeložen, nýbrž také vydal profesory
v šanc byrokratické libovůli a úplně
se vzdal toho, aby někdy znovu školu vydržoval.
Teprve nyní bylo jasně zřejmo, že ochota
patronátu, s niž přistoupil na zřízení
slovenských poboček, byla taktickou chybou, kterou
sotva lze napraviti.
Bylo zřejmo, že nelze přistoupiti na tyto podmínky
ministerstva. Komise tedy nepodavší patronátu
zprávy o těchto neuvěřitelných
podmínkách, vyslala tříčlennou
deputaci do Prahy, kde v ministerstvu školství přednesla
svá přání. Když byla tato přání
vyslechnuta, byla deputace vyzvána, aby přednesená
přání a námitky podala ministerstvu
písemně. Stalo se to prostřednictvím
biskupského úřadu. Tento se dovolával
toho, že se tyto podmínky neshodují s podmínkami,
které nabyly účinnosti při uzavření
smlouvy s jinými evangelickými středními
školami. Zvláště bylo
1.) zdůrazněno, že nelze souhlasiti, aby byla
vynechána doložka o rekatolisaci, že se však
navrhuje, aby toto ustanovení znělo takto: ťPatronát
vyhrazuje si právo, že, budou-li v budoucnosti znovu
zřízeny jiné evangelické střední
školy nebo střední školy jiného
vyznání a dostanou-ly státní příspěvek,
má také právo znovu zříditi
svou střední školu a má v téže
míře nárok na státní podporu.Ť
Komise dovolávala se při tom jednak jako precedenčního
případu smlouvy s vydržovatelem rimavsko-sobotského
protestantského reálného gymnasia, v níž
jest obsažena podobná doložka, byť i jinými
slovy, a jednak musila ukázati mimo to ještě
na důležitou a zvláštní okolnost,
že jen bude-li zachován v platnosti tento vytýkaný
odstavec, jest to jediná možnost zachovati patronátu
Jonyův odkaz 640.000 Kč, který by jinak připadl
dědicům testátora a tak by byl úplně
ztracen pro kulturní a výchovné účely.
2.) Trvalo se na tom, aby při převzetí školy
byl zachován německý ráz bez omezení,
tedy aby německé třídy byly kmenovými,
k nimž, bude-li toho třeba, mohou býti připojeny
slovenské třídy jako pobočky, pokud
to dovolí místnosti. Pro to byla rozhodnou okolnost,
že Kežmarok leží v hlavním středisku
německé Spiše, v Popradském údolí,
kde veškeré vrstvy obyvatelstva okolních, hustě
zalidněných německých obcí
projevují silnou touhu po vzdělání,
již plně vyhovovala německá škola,
trvající skorem 400 let. Také bylo poukázáno
na značně příznivější
nakládání se školami v Bratislavě
a v Rimavské Sobotě.
3.) Také stran převzetí profesorů
musilo se trvati na týchž podmínkách,
jaké byly ustanoveny ve smlouvách pro Novou Ves,
Rimavskou Sobotu a spravedlnosti, kdyby snad mělo býti
odmítnuto převzetí profesora na základě
obvinění proti němu vzneseného a jemu
neznámého, aniž by se mohl z toho ospravedlniti.
4.) Komise považuje také zrušení a přeložení
německé střední školy v Kežmarku
za vyloučené a nemůže tedy souhlasiti
s tímto ustanovením.
Na toto podání došla koncem května odpověď
(č. 38.814/25), v níž ministerstvo činí
jediný ústupek, pokud jde o případné
vrácení školy nynějšímu
vydržovateli, jinak však trvá na svém
starém stanovisku a ostatní přání
patronátu hladce zamítá.
Komise vyslaná k jednání o postátnění
usnesla se celou věc odevzdati patronátu, poněvadž
nemohla převzíti další odpovědnost.
Patronát ve své schůzi, jež se konala
dne 2. července 1925, vzal s politováním
na vědomí, že dosavadní vyjednávání
bylo marné, usnesl se však pokračovati ve vyjednávání
s ministerstvem na dosavadním základě prostřednictvím
komise zvláště však trvaje na zásadě,
aby byl zachován německý ráz ústavu
a aby byli převzati všichni profesoři.
Komise splnila tento úkol podáním ministerstvu
ze dne 14. července 1925, patronát v něm
prohlásil, že rozhodně musí setrvati
na svém stanovisku chrániti německý
ráz školy, jejž úspěšně
hájil již v roce 1919 podporován četnými
německými obcemi na Spiši. Dovolával
se také toho, že ve schůzi, která se
konala dne 29. a 30. července 1919 v Lipt. Sv. Mikuláši,
kde bylo rozhodnuto o osudu evangelických středních
škol, jak od církevní vrchnosti tak také
od zástupců vlády dostal ujištění,
že jeho německá škola může
dále trvati jako německá střední
škola za týchž podmínek jako dosud. Chováním
ministerstva bylo toto ujištění těžce
zklamáno. Uváděje ještě jednou
důvody pro stanovisko patronátu v přesvědčení,
že tyto požadavky spočívají na
právním základě a neobsahují
nic nenáležitého a nemožného, vyslovil
naději, že ministerstvo nyní dá svůj
souhlas k této věci, což způsobí
uspokojení ve všech vrstvách obyvatelstva na
Spiši.
Od té doby ministerstvo neučinilo v této
věci postátnění žádného
dalšího kroku.
Jest zřejmo, že přijmouti podmínky ministerstva
mělo by stejný význam jako zříci
se německé školy v Kežmarku a opustiti
její profesory. Nesnášenlivé stanovisko
ministerstva vyplývá z úmyslu zrušiti
jednu ze dvou německých středních
škol ve Spiši. A poněvadž Kežmark jako
střed spišského němectví není
ovšem u vlády zvláště oblíben,
podporuje se horlivě zrušení kežmarského
reálného gymnasia. Poněvadž finanční
stav vydržovatelů školy jest nepříznivý,
jelikož značná část fondu na
udržování školy vázne v předválečných
rentách, které stále ještě nenesou
úroků, vláda hrozíc, že zastaví
subvenci, vykonává nemorální nátlak
na vydržovatele školy, snažíc se donutiti
je vylíčeným způsobem, aby se vzdali
německého rázu školy a aby škola
byla přeměněna v ústav slovenský.
Existence obou německých středních
škol jak v Kežmarku, tak také v Levoči
jest úplně oprávněná. Ve školním
roce 1924/25 bylo v Kežmarku 345 žáků,
v Levoči 205. Zvláště počet žáků
na kežmarském reálném gymnasiu není
o mnoho menší než na silných slovenských
ústavech. Není tedy důvodu, aby převzetí
tohoto ústavu bylo vázáno na podmínky,
které by se rovnaly jeho zrušení jako ústavu
německého a které při převzetí
maďarských a slovenských církevních
středních škol naprosto členěny
nebyly.
Tážeme se tedy pana ministra:
Jest ochoten uznati nutnost obou uvedených německých
středních škol ve Spiši a naříditi,
aby kežmarské reálné gymnasium bylo
do státní správy převedeno ve formě,
již si patronát přeje a již veskrze lze
splniti, a která zajišťuje, že tento ústav
zůstane vždy německou střední
školou.