Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

U těchto jedná se o využitkování náklonnosti obecenstva k uzavírání smluv, při nichž vedle zboží neb výkonu má se mu dostati bez námahy ještě jistého plus, jisté výhody, odměny, které se mu u jiného zboží nebo výkonu téhož neb podobného druhu nedostane.

Formy, jimiž se má obecenstvo takto k odběru zboží neb získání výkonů nalákati, jsou velmi různé a namnoze je těžko určiti hranici, kdy přestává solidnost a začíná nesolidnost takového jednání.

Je jisto, že nelze na př. pokládati již za nekalé jednání přibalení obrázku ke každému kusu určitého zboží (na př. k čokoládě), neboť usus ten opírá se o dávnou zvyklost obecenstva a výrobci již při výzdobě zboží a kalkulaci s touto zvyklostí počítají.

Rovněž nebylo by námitek, když by každému kupci neb odběrateli určitého výkonu slíbila se zvláštní výhoda, mající ráz slevy z účtované ceny (rabat), ať již sleva ta poskytne se v penězích nebo ve zboží.

Jinak je tomu ovšem tehdy, činí-li se poskytnutí odměny (premie) závislým výhradně na výsledku slosování neb na jinaké náhodě. V těchto případech totiž nemá se dostati slibovaných výhod všem odběratelům, nýbrž jen některým z nich, kterým náhoda přála.

Sem patří na př. údaj "ke každému stému balíku připojen je peníz (bankovka)" neb "odběratelé, kteří koupili zboží v den, jenž se určí dodatečně losem, dostanou kupní cenu zpět" atd.

Jednání takové je s hlediska slušné soutěže zavržitelné tím, že se tu láká obecenstvo nadějí na výhru a vůbec k získání prospěchu, jehož se jinému nedostane. Přirozeno, že tyto výhody stanou se bezpochyby na úkor jakosti zboží neb výkonu, aneb že jsou obmezeny jen na zcela malý počet, takže naděje na získání premie může býti jen zcela nepatrná.

Že takovéto jednání je způsobilé poškoditi soutěžitele, jest na snadě. Odvádíť se kruh odběratelů od solidních soutěžitelů, kteří hledí proniknouti jen vnitřní jakostí výrobku neb výkonu a přivádí se nekalému soutěžiteli, který tím velice získává.

Neplatnost jednání v tomto případě stanovena není, ježto ustanovení takové bylo by nepraktické.

Jednání proti tomuto zákazu trestá se jako přestupek (§ 45).

Osnova přenechává bližší úpravu jednání premiových cestě nařizovací vzhledem k tomu, že - jak již uvedeno - nejsou tu hranice mezi přípustnými a nepřípustnými formami ještě dosti ustálené a stálému vývoji a přeměně podléhají a že nutno též slyšeti o dosahu těchto nařízení zúčastněné kruhy (§ 51.).

Trestní sankci dlužno tu stanoviti nejen u přestupků v této hlavě se nalézajících (§§ 41, 42, 43 a 44), nýbrž i pro přestupek vztahující se k okrskovým pojmenováním (§ 7), ježto i tu jde o přestupek správní.

Společné všem těmto přestupkům je, že trestání jich má místo jen tehdy, pokud nejde o čin trestný soudem. Trestní sazby jsou hledíc k menšímu významu těchto deliktů nižší nežli u prestiž soudních.

Odst. 2 upravuje některé náležitosti řízení opravného. Lhůta 15tidenní je stanovena vzhledem k chystané unifikaci odvolacích lhůt v řízení správním.

V hlavě této nalézají se ustanovení, jež se vztahují na předcházející stati osnovy a jimiž některá ustanovení těchto jsou doplňována, pokud se týče blíže vysvětlována.

Bylo též uvažováno o tom, měl-li by se pojati do této hlavy předpis o znaleckých posudcích, s jakým se shledáváme v § 12 zák. o označování původu zboží. Předpisem tím byl obchodním a živnostenským komorám, zemědělským radám a příslušným odborným organisacím toho kterého odvětví výrobního neb obchodního vyhrazen důležitý vliv na řízení soudní, ježto soud byl vázán vyžadovati si od nich znalecké posudky.

Po velmi bedlivé úvaze bylo rozhodnuto nepřejímati tento předpis do osnovy zákona proti nekalé soutěži a otázky znaleckých důkazů v osnově vůbec se nedotýkati a to z těchto důvodů:

Bylo-li lze přípustnost řečeného ustanovení § 12 zákona o označování původu zboží odůvodniti poměrně úzkým okruhem působnosti tohoto zákona, nelze tak činiti při osnově zákona proti nekalé soutěži, kde půjde o rozsáhlé, téměř nepřehledné obory výdělečných odvětví našeho hospodářského života.

Není totiž vyžadování písemných posudků slučitelno se zásadami našich procesních řádů. Tyto spočívají na moderních zásadách ústnosti a bezprostřednosti, které vyžadují, aby znalec, o jehož posudek jde, se k soudu osobně dostavil, a složil přísahu, že podá posudek podle svého nejlepšího přesvědčení a svých vědomostí a k žádosti stran podával vysvětlení o různých sporných bodech, jichž vyřešení je podmínkou správného posudku. Strany mají právo upozorniti znalce na své námitky a pochybnosti, při čemž soud dbá toho, aby objektivnosti řízení nebylo nic na závadu. Jen tak poskytne posudek znalcův záruku správnosti, úplnosti a spolehlivosti.

Patrno, že všech těchto výhod postrádá znalecký posudek podaný soudu písemně, jenž by mohl po případě býti sestaven osobami, jichžto bezzájmovost na věci soud by nemohl kontrolovati.

Budou tudíž v příčině důkazu znaleckého platiti povšechné předpisy řádů soudních.

Není nijaké obavy, že by tím trpělo správné rozhodování soudu. Jest očekávati, že naši soudcové v brzku potřebné odborné znalosti si osvojí a pokud jich míti nebudou, že vydatně používati budou ustanovení procesních řádů o důkazu znalci, kterážto ustanovení pro žádaný úkol vystačí.

Ostatně není vyloučeno, aby si soud nevyžádal na př. vyjádření obchodní a živnostenské komory, zda v jejím obvodu je ta či ona obchodní zvyklost nebo zda výrobky určité firmy požívají vskutku určité pověsti; dále bude též stranám vždy možno, aby si opatřily a soudu předložily posudky svých zájmových organisací, čímž se soudci jeho orientace o věci může usnadniti.

Paragraf tento obsahuje zákonnou interpretaci některých důležitých pojmů, jež se v osnově častěji vyskytují. Jsou to, pojmy soutěžitele, zboží a výroby.

Soutěžitelem je v podstatě každý podnikatel, jenž je podnikově činným ve stejném nebo podobném oboru hospodářském. O pojmu podnikatel a o rozsahu činností, jež tu přicházejí v úvahu, bylo již shora ve všeobecné části zevrubněji pojednáno. Široké toto pojetí dovoluje zahrnouti sem jak bylo uvedeno - téměř všechna podnikání, nesoucí se k ukojení lidských potřeb a směřující k docílení nějakého výdělečného zdroje.

Z těchto povšechných oborů hospodářské činnosti vytyčuje osnova zvláště dvě důležité skupiny podnikatelů-soutěžitelů. Jsou to jednak ti, kdož vyrábějí nebo prodávají zboží téhož nebo podobného druhu, jednak ti, kdož provádějí výkony téhož nebo podobného druhu. Může tedy na př. žalovati výrobce i obchodník a obráceně, pokud jen jeden z nich vyrábí nebo prodává zboží téhož nebo podobného druhu. Stejná zásada platí i při provádění výkonů.

Otázka, zda jde o zboží či výkony téhož nebo podobného druhu, jest otázka skutková. Nerozhoduje tu ani tak jakost, ani látka, technická nebo chemická příbuznost zboží, methoda pracovní atd., jako spíše okolnost, zda druhé zboží či druhý výkon podle svého účelu může soutěžiti s prvým a v hospodářských stycích jedno nahrazuje nebo může nahraditi druhé.

Zpravidla půjde o ukájení téže potřeby zákaznictva, ale jako rozhodující moment nelze okolnost tuto při definici soutěžitele přijímati proto, poněvadž pojem "potřeby" je velmi relativní a subjektivní. Oproti tomu pojem "soutěživosti", způsobilosti soutěžní, je čímsi faktickým, objektivním a snáze dokazatelným.

Aby podniky, o něž jde, měly alespoň z části totéž odbytiště, se nevyhledává, ježto právě účelem soutěže je dobývati stále nových odbytišť a z malého, na lokální odbyt odkázaného podnikatele může se státi velký, cizí trhy dobývající atd. Dlužno vzíti v úvahu i tendenci zákona odstraniti nekalé zjevy z hospodářského života vůbec, specielně pak z určitých živností a dlužno proto přiznati abstraktně žalobní právo všem příslušníkům stejných nebo podobných živností, byť i snad v konkrétním případě nebo-li k sobě v poměru podniků závodících o určité zákazníky.

Druhý odstavec § 46 vykládá pojem zboží. (Srv. § 1, odst. 3 zák. 5/1924.) Aby nebylo pochybností, stanoví se, že zbožím rozumějí se i produkty zemědělské, lesnické, hornické a prvotní výroby vůbec. Výklad tento vyplývá ostatně i z obsahu jinakých ustanovení osnovy; zejména ze slov "hospodářský styk" v § 1, z nichž jde, že zákonu mají podléhati všechny výdělečné činnosti, tedy i takové, které se nesou za odbytem nebo zpracováním produktů zemědělských, lesních, hornických atd.

"Výrobou" rozumí se podle vykládacího pravidla odst. 3 i vypěstění (srv. § 1, odst. 3 zák. č. 5/1924).

Ustanovení toto vyhovuje naléhavému požadavku, aby veřejným soudním projednáváním žalob podle tohoto zákona nebyla ohrožena obchodní a výrobní tajemství. Může se tak státi na návrh některé ze stran v kterémkoli stadiu jednání (vyjmouc publikaci rozsudků) a ať jde o jakoukoli žalobu (tedy nejen o žalobu podle § 13, resp. § 31), pokud jen mohla by při jednání přijíti na přetřes obchodní nebo výrobní tajemství.

Ustanovení toho bylo třeba proto, že platné civilní resp. trestní řády znají vyloučení veřejnosti jen z důvodu veřejného pořádku.

Ustanovení toto řeší otázku způsobem obvyklým v novějších zákonech a zamezuje pochybnost, jež by jinak mohla vzniknouti. (Srv. § 241 tr. z., pokud se týče § 61 uh. tr. z.)

Opatření v tomto paragrafu navrhované umožňuje vyříditi spor mezi soutěžiteli v cestě smírné, bez zákroku soudního. K takovému smírnému vyřízení bývá mnohdy dosti dobré vůle na obou stranách a smírným vyřízením uchrání se obě strany od výloh a roztrpčení. Mnohdy bývá příčinou poklesku proti zásadám solidní soutěže ne ani zlý úmysl jako spíše neznalost zákonných předpisů a zvyklostí hospodářských styků. Mnohdy stačí, aby se strany sešly a za intervence třetí nestranné osoby spor svůj urovnaly.

Z důvodu toho poskytuje osnova některým korporacím právo, aby mohly zavésti a provésti se spornými stranami smírčí řízení ve věcech nekalé soutěže. Seznam korporací těch bude vydán vládním nařízením.

Předmětem smírčího řízení může býti úprava všech otázek, které uplatniti lze civilní i trestní žalobou.

Má proto smír před korporací uzavřený právní význam i po stránce trestní, totiž ten, že nelze již potom stíhati odpůrce, v jehož jednání spočívá zároveň skutková podstata soudnic přestupků nebo přečinů, soukromou obžalobou před soudem trestním. Podle ustanovení odst. 4 klade se smír na roveň výslovnému prominutí trestného činu neb ustoupení ad obžaloby.

Návrh na zavedení řízení smírčího může podati toliko osoba k žalobě oprávněná, nikoliv tedy i ten, jenž se jednání nekalého dopustil. Lze tak učiniti kdykoliv, po př. i současně se žalobami soudními, nebo později, během soudního řízení, pokud nebyl o věci vynesen rozsudek. Smírčím řízením nestaví se však nijak běh lhůt pro uplatnění soudních zákroků předepsaných.

Podání věci před smírčí korporaci nevylučuje tedy vznesení téže věci před soud civilní nebo trestní, ba stane se tak asi v případech, kde bude obava, že věc nebude včas (§ 34, odst. 2, § 23) vyřízena. Toliko korporace samy, které smířčí řízení konaly, nebudou již moci podle § 15 vznášeti touž věc k rozhodnutí soudnímu. Mohlyť by snadno znalostí získaných během smírčího řízení použíti ke svému prospěchu a ke škodě odpůrce.

Místní příslušnost řídí se obdobou zásad uvedených v §u 22 pro místní příslušnost soudů civilních. Zpravidla bude tedy příslušna ke smírčímu řízení korporace, v jejímž obvodu jest podnik, na něj se jednání vztahuje, jinak korporace, v jejímž obvodu má osoba činu se dopustivší své bydliště nebo v jejímž obvodu byl skutek proveden. Je-li takových korporací více, má oprávněný volnost, rozhodnouti se pro kteroukoliv z těchto.

Smírčí řízení není vázáno na žádné formální předpisy.

Za svoje zprostředkování mohou korporace požadovati od stran zvláštní poplatek, jehož výši určí ministerstvo obchodu v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.

Nevedlo-li řízení smírčí k uzavření smíru, buď si tím, že se povinná strana před korporaci vůbec nedostavila neb odmítla pustiti se v jednání, nebo vůbec k dohodě nedošlo, může oprávněný nastoupiti cestu soudní, ač-li zatím jeho nároky se nepromlčely nebo lhůta k podání trestní obžaloby nebyla promeškána.

Smír před korporací uzavřený má s hlediska soukromoprávního týž účinek jako každý jiný smír mezi stranami přímo nebo pomocí prostředníka uzavřený.

Nesplní-li povinná strana závazků smírem na sebe vzatých, vydává se následkům podle všeobecných zásad práva občanského.

Bližší předpisy o orgánech korporací k předsevzetí řízení oprávněných, jakož i bližší předpisy o řízení před těmito orgány vydány budou vládním nařízením.

Důvodem zvláštní úpravy smírčího řízení v případech nekalé soutěže ve věcech peněžních a bankovních jest resoluce senátu Národního shromáždění ze dne 10. října 1924. Tato resoluce, usnesená při projednávání fondovních a bankovních zákonů č. 237-241 z r. 1924 Sb. z. a n. zní: "Vládě se ukládá, aby se vším důrazem čelila nekalé soutěži v získávání vkladů peněžními ústavy a aby osnovu zákona proti nekalé soutěži co nejrychleji předložila a aby tam zařadila zvláštní přísná opatření proti získávání vkladů nekalými prostředky."

Přihlédneme-li blíže k podstatě nežřízené honby za vklady, shledáme, že podstatou jeho jest shánění vkladů způsobem dobrým mravům se příčícím ve prospěch peněžního nebo jiného podniku. Patří sem zejména slibování nebo poskytavání hospodářsky přemrštěných úrokových sazeb nebo jiných výhod anebo výhod při obchodech toho druhu neobvyklých a s nimi nesouvisejících aneb sdělování nepravdivích klamných údajů nebo neodůvodněné vychvalování vlastního nebo zlehčování cizího podniku.

Z uvedeného jde, že při takovéto závadné akvisici vkladů bývá používáno prostředků, nesoucích na sobě známky specielních skutkových podstat nekalé soutěže v osnově již uvedených, tak zejména nekalé reklamy a zlehčování a že bude proto lze proti takovéto formě závadné akvisice použíti příslušných ustanovení osnovy.

V případech, kde nebude lze applikovati jednotlivých specielních ustanovení osnovy, bude možno se po případě domáhati nápravy cestou civilní pomocí generální klausule podle § 1.

Konstrukce zvláštní civilní a trestní skutkové povahy, která by zachytila všecky případy nezřízené honby za vklady, narazila na nepřekonatelné překážky, jak se strany interesentů, tak i z důvodů věcných. Jde o materii obzvláště choulostivou a mezi interesenty samými ne nespornou. To platí zejména o otázce, kdy lze mluviti o hospodářsky přemrštěných úrokových sazbách. Odpověď na tuto otázku je velmi nesnadná a vyžaduje nutnost přihlížeti k celé řadě okolností ze života peněžního a bankovního. Nesprávným postupem v této věci mohly by nastati následky velmi škodlivé, způsobilé nejen otřásti úvěrem a existencí jednotlivých podniků, nýbrž i zasáhnouti rušivě do celého národního hospodářství.

Je zřejmo, že by zejména trestní skutková podstata nemohla míti nikdy té přesnosti a určitosti, jakéž je jí třeba, aby mohla tvořiti podklad pro trestní výrok soudní.

Osnova však činí aspoň vhodné opatření rázu formalního, které hoví zvláštním potřebám tohoto oboru.

§ 50 osnovy navrhuje zvláštní instituci smírčího orgánu, jenž by konal smírčí řízení v případech nekalé soutěže ve věcech peněžních a bankovních. Orgán tento byl by jeden pro celé státní území. Bude činným zpravidla fakultativně, t. j. bude záležeti na žalobci, chce-li svoje nároky uplatňovati u soudu či obrátiti se na smírčí orgán se žádostí o předsevzetí smírčího řízení.

Jde-li však o případ nekalé soutěže, týkající se přímo nebo nepřímo získávání vkladů, bude smírčí činnost tohoto orgánu obligatorní. Oprávněná osoba nebude totiž moci obrátiti se na soud dříve, pokud nevznesla svou věc na smírčí orgán.

Tímto způsobem bude každý případ závadné akvisice projednáván předem ve sboru osob, požívajících autority v těchto otázkách, což bude jistě výhodou pro obě strany. Dojde tak k žádoucí diskusi, k vytvoření tradice a posílení morálky v těchto věcech.

Složení tohoto orgánu a řízení před ním upraveno bude zvláštním nařízením. Bude tu přihlíženo k tomu, aby dostalo se zastoupení všem zúčastněným skupinám interesentů a bude upravena otázka jmenování členů a jich náhradníků, otázka odmítání členů pro předpojatost atd.

Ve příčině obligatorního smírčího řízení mohou nastati dva případy:

1. Oprávněná osoba vznese případ na smírčí orgán. Ten pokusí se smírně jej vyříditi. Zdaří-li se to, je věc skončena a další řízení odpadá. Nastávají tu pak tytéž účinky, o nichž bylo již v § 49 blíže jednáno. Nezdaří-li se smír, vydá o tom smírčí orgán oprávněné straně potvrzení, které pak je volno se obrátiti na soud u připojení toho průkazu a žádati o soudní projednání věci.

2. Oprávněná osoba vznese svůj nárok na soud, nepodavši průkazu a tom, že nedošlo ke smíru před smírčím orgánem. Jde-li o civilní žalobu, rozhodne soud padle všeobecných předpisů civ. soudního řádu o své příslušnosti. Prohlásí-li se vzhledem na ustanovení § 50, odst. 2, nepříslušným, bude věcí žalobcovou, aby se obrátil sám na smírčí soud o zahájení smírčího řízení. Jde-li o soukromou obžalobu, postoupí soud z úřední povinnosti obžalobu smírčímu orgánu, aby provedl řízení. Nedojde-li ke smíru, bude v řízení soudním na návrh soukromého žalobce pokračováno; k tomu cíli vrátí smírčí orgán soudu spisy. Pokud trvá řízení před smírčím orgánem, staví se promlčení i lhůty.

Opatření podobného rázu obsahuje zákon ze dne 27. února 1907, č. 59 ř. z., jímž se mění a doplňují ustanovení zákona ze dne 21. září 1869, č. 150 ř. z., o tom, čeho je třeba, aby narovnání před důvěrníky z obce učiněné byla způsobilá k exekuci a o poplatcích, které se z nich mají zapravovati.

Podle ustanovení § 50, odst. 6, může smírčí orgán, jsou-li splněny podmínky civilního soudního řádu, vystupovati ve sporech vzniklých nekalou soutěží ve věcech peněžních a bankovních též jako rozhodčí. Ustanovením tímto umožní se využíti praktických zkušeností a znalostí smírčího orgánu důraznějším způsobem než jak by se mohlo státi pouhou jeho činností zprostředkovatelskou. Lze předpokládati, že strany, jednajíce před smírčím orgánem, nezřídka rozhodnou se podříditi se jeho autoritě a samy požádají ho, aby vynesl ve věci svůj soud ve formě rozhodčího výroku. Výrok takový bude pak exekučně vykonatelný jako výroky rozhodčího vůbec.

Bude ovšem třeba splniti všechny formálnosti, jež platné civilní soudní řády předpisují pro řízení před rozhodčím (§§ 577-579 civ. s. ř., pokud se týče § § 767-788 uh. civ. s. ř.).

K ustanovení § 51 dán byl podnět kruhy odbornými a ukládá se jím státní administrativě, aby před vydáním, změnou neb zrušením nařízení v § § 6, 7, 41, 44, 49 a 50 zmíněných vyslechla korporace, jimž přísluší po zákonu zastupování dotčených zájmů.

V paragrafu tomto řeší se otázka, do jaké míry mají cizinci právo dovolávati se ochrany poskytnuté tímto zákonem občanům tohoto státu.

Jde tedy o ochranu po stránce aktivní, o právo podávati před tuzemskými soudy žaloby civilní a obžaloby trestní.

O tom, kdy mohou býti cizinci v našem státě žalováni (civilně nebo trestně) pro jednání proti tomuto zákonu, osnova se nezmiňuje, neboť v této příčině platí povšechné předpisy.

Osnova v odst. 1 vytyčuje všeobecně zásadu, že československým příslušníkům jsou na roveň postaveni cizí příslušníci, kteří mají na území republiky Československé podnik nebo závod. Důvod této parity spočívá v tom, že cizinec, který se u nás trvale usadil, béře účast na hospodářském rozkvětu státu stejně jako státní občan, platí daně atd. a je proto hoden stejné ochrany jako tento. Nerozhoduje, zda cizí příslušník jest osobou fysickou neb právnickou.

Jinak ovšem i ohledně těchto cizinců platí jednotlivá ustanovení osnovy, může tedy podati žaloby jen cizozemec-soutěžitel podle §§ 15, 46. Aby zde cizozemec měl i bydliště, se nevyžaduje, stačí existence podniku nebo závodu. Rovněž není třeba, aby tu byl závod hlavní. Třeba ovšem, aby to byl skutečný podnik nebo závod, ne toliko fingovaný neb pouhá agentura, která není místním střediskem nějaké hospodářské činnosti.

Nemá-li cizozemec v našem státě podniku nebo závodu, může se dovolávati ochrany zákona především jen, pokud jsou zvláštní úmluvy státní mezi naším státem a státem, jehož je příslušníkem.

Mezi státní smlouvy sem Spadající patří Pařížská smlouva svazová na ochranu živnostenského vlastnictví, revidovaná naposled ve Washingtoně r. 1911. Podle této smlouvy mají poddaní neb občané každé ze smluvních zemí ve všech ostatních zemích svazu ochranu proti nekalé soutěži podle platného tuzemského zákonodárství ve stejné míře jako vlastní příslušníci, bez ohledu na to, zda ve státě, jehož ochrany se dovolávají, bydlí nebo tam mají závod, a to bez ohledu na to, zda stát, jemuž přináležejí, poskytuje obdobné ochrany podle vlastního zákonodárství.

Požívají tedy u nás ochrany zákona proti nekalé soutěži bez dalšího příslušníci svazových států, jimiž jsou kromě Československa: Německo, Rakousko, Belgie, Brasilie, Bulharsko, Kuba, Dánsko, Dominik, Španělsko, Spojené Státy Americké, Francie, Velká Britanie, Uhry, Italie, Japonsko, Maroko, Mexiko, Norsko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Jugoslavie, Švédsko, Švýcarsko, Tunis a Dánsko.

Tím však není počet těchto států vyčerpán. Podle ustanovení §u 3 Pařížské smlouvy dlužno ochranu tohoto zákona přiznati i občanům těch států, které sice ke Svazu nenáležejí, mají-li bydliště neb závod průmyslový neb obchodní skutečně a opravdově v území některé ze svazových zemí.

Z uvedeného plyne, že již na základě nynějšího stavu má se dostati ochrany proti nekalé soutěži velikému počtu cizozemců.

Pokud se jedná konečně o cizozemce, o jehož ochranu není podle těchto ustanovení postaráno, může se dovolávati ochrany jen podle zásad reciprocity, t. j. cizinec takový musí podati průkaz o tom, že stát, jehož je příslušníkem, propůjčuje i našim státním občanům ochranu v podstatě shodnou s tímto zákonem.

Důkaz o tom ulehčen jest cizinci tím, že u některých států splnění této podmínky vyhlásí ve Sbírce zákonů a nařízení ministr spravedlnosti po dohadě se - zúčastněnými ministry a je pak soudce vyhláškou touto vázán. Není-li takové vyhlášky, jest rozhodným v tom směru prohlášení ministra spravedlnosti ve shodě se zúčastněnými ministry. Toto prohlášení má pro soudy účinek závazný. V případě pochybnosti třeba vyžádati si toto prohlášení z povinnosti úřední.

Byla-li reciprocita prokázána, je dotyčný cizozemec postaven co do ochrany na roveň našim příslušníkům. Ochrana tato zůstává stejná i když cizí stát snad ve všem neposkytuje našim příslušníkům právě takovou ochranu jako my jeho příslušníkům, pokud jen ochrana ta jest alespoň v podstatě shodná s ochranou podle tohoto zákona, s druhé strany však nemohou se cizinci odvolávati na zákony vlastního státu v případě, že jim poskytují v některém ohledu ještě větší ochranu nežli je tomu u nás.

V prvém odstavci tohoto paragrafu uvádějí se zákony, které se zrušují. Jsou to:

1. zákon ze dne 20. prosince 1923, č. 5 Sb. z a n. z r. 1924 o označování původu zboží. Důvody tohoto zrušení byly již shora při §§ 4-9 uvedeny;

2. zákon ze dne 12. prosince 1923, č. 3 Sb. z a n. z r. 1924 o zákazu premiových obchodů předměty denní potřeby. Zákon stane se vzhledem k ustanovení § 44 bezpředmětným;

3. zák. čl. XXXIV. z r. 1893 o správném označování množství v balíkách prodávaného zboží. Zákon tento v podstatě obsahuje totéž, co § 1 osnovy a není proto důvodu ponechati jej v platnosti a to tím méně, že se jeví potřeba poměry, o něž jde, upraviti v celém státě jednotně.

Výslovně ponechána byla v platnosti nařízení:

a) Vládní nařízení ze dne 29. srpna 1924, č. 193 Sb. z. a n. o okrskových pojmenováních francouzských produktů z vinné révy.

Nařízení to bylo vydáno na základě §§ 5 a 6 zákona o označování původu zboží č. 5/1924. Byloť třeba nařízení to zachovati, což z důvodu legislativní techniky stává se způsobem, že nařízení to ponechává se v platnosti jakožto nařízení vydané na základě tohoto zákona (§§ 7 a 41). Odpadne tedy nutnost vydati nařízení nové obsahem stejné.

Nařízení bylo převzato až na ustanovení § 6 o trestních sazbách a to proto, že § 45 osnovy stanoví na trestání přestupků, o něž jde, z části jiné trestní sazby.

b) Nařízení býv. maď. ministerstva obchodu č. 5902/25 z r. 1907 o prodeji uhlí v pytlech a nař. ze dne 30. prosince 1908, č. 107.232 o povinném označování množství obsahu při uzavřených lahvích, obsahují cích víno, pivo a lihové nápoje - v obou případech s tou změnou, že pro tresty platí ustanovení § 45 tohoto zák. I tu z téhož důvodu jako pod lit. a) ponechána byla nařízení v platnosti jakožto nařízení vydaná n, základě § 41 tohoto zákona. Obě nařízení, platná jen na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, opírala se o zák. čl. XXXIV z r. 1893, kterýžto zákon osnova, jak shora uvedeno, zrušuje. Bylo proto třeba opříti je o nový zákon a to o § 41, který upravuje v podstatě touž materií jako zrušený zákon. Toliko v příčině trestu nastupuje nová úprava podle § 45 osnovy. Obě řečená nařízení byla ponechána v platnosti proto, že zvláštní zájmy toho vyžadují, aby byla ponechána v platnosti až do doby, dokud nedojde v celém státě k nové jednotné úpravě materie, o niž jde.

Jinak ponechává osnova v platnosti předpisy šech jiných zákonů a nařízení, které přímo nebo nepřímo dotýkají se látky upravené tímto zákonem. Nebylo shledáno účelným zasahovati tu rušivě do platných zákonů a nařízení a tvořiti nejistou půdu pro soudní jurisdikci. Namnoze podoba nebo shoda těchto zákonů je jen zdánlivá a shledáváme se u nich s různostmi v příčině důvodu (ratio) zákona, způsobu stíhání (řízení officiosní), porušených zájmů (veřejné) atd.

Tím, že zákony (nařízení) takové zůstanou v platnosti, nenastane zvláštních potíží, neboť soudu bude možno applikovati vždy ten zákon, který konkrétním okolnostem nejvíce přiléhá. Zejména bude na něm, aby dal podnět k zavedení řízení officiosního ve všech případech, ve kterých půjde o trestní čin, jenž se stíhá z moci úřední. V případě ideální konkurence postupovati budou soudy podle všeobecných předpisů.

V platnosti zůstává zejména ustanovení § 114, lit. i) živn. řádu (zák. ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z.) vztažně ustanovení § 160, lit. f) živn. řádu pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ustanovení toto, kterým se živnostenským společenstvům poskytuje právo stanoviti zásady vztahující se k nereelní soutěži, nestává se ani po vydání zákona proti nekalé soutěži zbytečným, naopak lze očekávati, že teprve potom dostane ustanovení toto - dosud málo praktikované - svou náplň a svoje pravé opodstatnění. Jeť účelem jeho napomáhati správné soutěži a usnesením společenstev vykáže se nyní správný směr, neboť, lze očekávati, že se budou pohybovati v mezích vytýčených jim zákonem proti nekalé soutěži a judikaturou k němu se vztahující. Zejména bude vítána součinnost společenstev po této stránce vzhledem k § 1 osnovy, jenž bude vyžadovati v praksi bližší konkretisace. Pro soudce pak tato usnesení společenstev ani v positivním, ani v negativním smyslu nejsou nijak praejudicielní.

Z důvodů shora uvedených zůstávají v platnosti i §§ 46-48 živn. řádu, pokud se týče §§ 60-64 zák. ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n.

Lhůta šestiměsíční stanovena byla za účelem získání času k nutným přípravám se strany interesentů, jež budou vyžadovati po případě různých opatření (změna firem, opatření nových tiskopisů atd.).

Ustanovení druhého odstavce odpovídá praktické potřebě. Ač totiž zpravidla nemá zákon dotýkati se jednání před vydáním jeho předsevzatých, stanoví osnova z pravidla toho z důvodu účelnosti výjimku pro ten případ, že jednáním tím byl záložen stav, který ještě po vydání zákona trvá a na jehož odstranění je právní nárok podle tohoto zákona. V příčině žaloby o náhradu škody však i v tomto případě zůstává při pravidlu; lze tedy tu žalovati o náhradu škody jen, pokud vznikla po tom, co zákon nabyl účinnosti.

Paragraf tento obsahuje ustanovení o provedení zákona.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl v poslanecké sněmovně přikázán výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností a výboru ústavně právnímu a v senátě výboru živnostensko-obchodnímu a výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.