Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Konečně
v jedenáctém roce republiky Československé
dostává se do parlamentu předloha o četnickém
kárném a kázeňském právu,
která má odstraniti dosavadní nemožný
stav. Zákonem o četnictvu z r. 1920, čís.
299, byla zrušena příslušnost četnictva
k bývalé zeměbraně a četnictvo
bylo podřízeno trestům a soudům vojenským
a vojenskému služebnímu řádu.
V §u 12 bylo předepsáno, že disciplinární
předpis vydá ministerstvo vnitra, tedy úřad
civilní. V §u 2 pak byla vymezena pravomoc generálního
velitele četnictva. Výslovně se zde praví,
že zřizuje se generální velitel četnictva
k udržení vojenského pořádku
a kázně, že je tedy přidělen
ministerstvu vnitra, a zároveň byla zrušena
ustanovení starého zákona z 24. prosince
1894, čís. 1 z r. 1895, podle jehož §u
10 podrobeny jsou osoby četnické trestům
zákonů vojenských a disciplinárním
přestupkům touž měrou, jako příslušníci
aktivní zeměbrany. Disciplinární předpisy
přesto ministerstvo vnitra nevydalo, takže zde vlastně
měli jsme co činiti se stavem ex lex. Teprve výnosem
z 11. listopadu 1920, čís. 57.181/13 stanovilo ministerstvo
vnitra pro výkon práva, aby byly vyloučeny
ze sboru četnického ony osoby, které podle
§u 22, odst. 6 spáchaly takový čin,
pro který sice nebylo soudním rozsudkem uznáno
propuštění, ale pro který vzhledem k
dobrému jménu četnictva ve sboru trpěny
býti neměly. Tyto komise byly volenými komisemi,
ovšem většinu v nich měli správní
důstojníci a vedle toho bylo přiznáno
i generálnímu veliteli četnictva právo
propustiti každého, koho uznal za nehodna dobrého
jména četnictva. Četnictvo bylo tedy naprosto
podřízeno velitelské moci.
Slavná sněmovno! Jaké z toho vyplynuly případy,
se kterými jsme se setkali ve sboru četnictva? Mám
po ruce originál denního rozkazu zemského
četnického velitelství v Praze ze dne 14.
března 1923, čís. 3566, v němž
jest obsažen výkaz propuštěných
četnických gážistů ve druhém
pololetí r. 1922. Ministerstvo vnitra propustilo na usnesení
disciplinární komise 10 gážistů,
naproti tomu generální četnický velitel
propustil čtyři četnické gážisty,
kteří byli vojenským soudem v Užhorodě
podmínečně odsouzeni k docela malým
trestům, a propustil je před uplynutím podmínečné
lhůty. Byli to strážmistři Josef Jurček
pro zpronevěru 8 Kč, Josef Fučík pro
zpronevěru 1 Kč 50 hal., Josef Kaniš pro zpronevěru
3 Kč a Jos. Petra pro zpronevěru 6 Kč. Této
zpronevěry se dopustili tito četničtí
strážmistři tím, že si započítali
stravné za hodiny odpočinku, který však
ztrávili doma, nemohouce je ztráviti u rolníků
chatrně zařízených a vrátili
se dříve ze služby. Tedy pro tyto nepatrné
částky, které si započítali
na stravném, byli přes to, že je vojenský
soud v Užhorodě odsoudil podmínečně,
generálním velitelem četnictva propuštěni.
(Slyšte!) Ministerstvo vnitra na konec uznalo nicotnost
těchto přestupků a přijalo je znovu
do služby.
R. 1924 za prvých devět měsíců
propustil generální velitel četnictva 10
podmínečně odsouzených četníků
pro podobné malicherné přečiny. Propouštěl
i nepodmínečně odsouzené, u nichž
vojenský soud výslovně v rozsudku uvedl,
že neuznává pro tyto přestupky propuštění.
(Slyšte!) Opravoval tedy gen. velitel četnictva
pravoplatné rozsudky vojenského soudu. Je svědky
prokázáno, že velitel četnictva gen.
Jirka r. 1923 a gen. Putna r. 1925 osobně intervenovali
u divisního soudu v Užhorodě, aby byli odsuzováni
četníci, které správní důstojníci
oznámí, ať pro cokoli. (Slyšte!) Nad
tím se pozastavili i vojenští soudcové.
Čteme, že byl odsouzen strážmistr pro
přečin proti veřejné mravopočestnosti,
spáchaný uzavřením sňatku bez
povolení (Skandál!) podle §u 780 vojenského
trest. zákona. Nemohl se totiž dočkati povolení,
oženil se s těhotnou svou nevěstou - a proto
byl propuštěn. Naproti tomu byl potrestán strážmistr
pro porušení subordinace, že napsal vrch. strážmistru,
který mu svedl ženu: "Netřeba mně
více se rozepisovati o výsledku vašeho podlého
jednání, jímž jste rozvrátil
nejen náš život, nýbrž i rodinu mé
manželky." Za to, že tuto pravdu dovolil si tento
strážmistr napsati v soukromém dopise vrchnímu
strážmistru, byl odsouzen pro porušení
subordinace. (Skandál! - Výkřiky
posl. Sladkého.) Tedy na jedné straně
byl odsouzen a propuštěn strážmistr pro
přečin proti veřejné mravopočestnosti,
poněvadž nečekal, až mu pánové
dovolí se oženiti s jeho těhotnou nevěstou,
na druhé straně byl potrestán strážmistr,
který si dovolil kritisovati jistě velmi nekvalifikovaný
čin svého velitele, který mu svedl ženu.
(Výkřiky poslanců čsl. strany nár.
socialistické.)
Dále byl potrestán vrchní strážmistr,
že se stal bez povolení členem okrašlovacího
spolku "Kozí Hrádek", který chce
okrášliti místo, kde kázával
Mistr Jan Hus, poněvadž jej farář udal.
(Výkřiky posl. Zeminové.)
Kapitán Jeschke přeložil vrch. strážmistra
Karla Fořta z Rožmitálu do Záhoří
a nepovolil mu odklad ke stěhování, když
o to žádal a dokládal lékařským
vysvědčením dr Růžičky,
že žena po porodu utrpěla duševní
poruchu a že ji má dáti do ústavu pro
choromyslné. Musil odjeti do Záhoří
a doma nechati nemocnou ženu s děckem. Když pak
ji v neděli navštívil, maje právo na
18 hodin se vzdáliti do 30 km ze svého působiště,
potrestal ho Jeschke 14 dny domácího vězení,
poněvadž Záhoří je vzdáleno
35 km drahou a 3 km pěšky. (Výkřiky:
To je skandál!) Jak pan kapitán tuto vzdálenost
počítá, nevím.
Jeschke totiž podezříval strážmistra
Fořta, že prozradil vřelé přátelské
vztahy jeho k lesnímu Rothovi, který umožnil
býv. poslanci Baeranovi po vržení smrduté
pumy v parlamentě útěk do Kašperských
Hor, odkud ho převezli pod slamou do Bavor, a proto se
Fořtovi pomstil.
Jestliže takovýmto způsobem bylo používáno
velitelského práva, není pak divu, že
od převratu ve stavu četnických gážistů
počítáme již 87 sebevražd. (Slyšte!
Slyšte!) Za Rakouska byl to velmi řídký
zjev - snad jedna sebevražda za 10 let. U vojska připadá
podle statistiky jedna sebevražda na 875 hlav, u četnictva
již na 758 hlav. (Slyšte!) Je to důkaz,
že, jak lidově říkáme, u četnictva
je vojna jako řemen.
Podíváme-li se, k jakým kategoriím
přináleželi tito četničtí
sebevrahové, vidíme, že to bylo 6 vrchních
strážmistrů, ale žádný správní
důstojník, 11 četnických aspirantů
- tedy ti se brzy nasytili té dobré četničiny
- 70 četnických strážmistrů,
lidí starších, usedlých, životem
ostřílených, z nichž mnozí prodělali
světovou válku.
Pro zdravotní stav zastřelilo se 5 četníků,
pro bídné hospodářské poměry
9, ze strachu před trestem 13, pro pronásledování
však 24 (Slyšte!). Pohnutky v ostatních
případech nejsou známy.
K charakteristice četnické správy bych si
ještě dovolil uvésti případ,
který jistě velmi dobře charakterisuje poměry,
v nichž naši četníci jsou nuceni vykonávati
svoji odpovědnou službu. Velitel četnického
oddělení nadporučík, nyní kapitán,
Jirásek zavedl hlášení gážistů,
kteří ať soukromě nebo služebně
přicházeli do Humenného - docela protiprávně
zavedl toto hlášení - a když se k němu
přišli hlásiti, tedy je vítal různými
nepřístojnými poznámkami. Když
jsem interpeloval, vyšetřoval tuto věc p. podplukovník
Müller z Košic. Pan ministr vnitra odpověděl
na mou interpelaci, že sice byl zrušen rozkaz p. velitele
četnického oddělení Jiráska,
že však nenalézá příčiny,
proč by proti tomuto veliteli zakročil. Na základě
této odpovědi jsem se domníval, že skutečně
p. ministr vnitra nemá příčiny, aby
v Humenném zakročoval. Na základě
vyšetřování vedeného podplukovníkem
Müllerem byli všichni četničtí
gážisté, až snad na jednoho, z Humenného
přeloženi (Slyšte!), a to pro podezření,
že prý udržují styky s členy zákonodárných
sborů. (Slyšte!) Strážmistr Papež
byl přeložen do Abovce na maďarské hranici,
strážmistr Dřinek do Rabčic na polské
hranici. Tento dokonce měl domek v Humenném a musil
jej pod cenou prodati. Strážmistr Indruch byl přeložen
do Beš na maďarské hranici, strážmistr
Hrbek do Nových Zámků, strážmistr
Kvarda do Nižního Blhu a vrch. strážmistr
Herold do Bánovce a na konec byl pan velitel Jirásek
přeložen do Rožnavy.
Nedovedu si vysvětliti odpověď p. ministra
vnitra, že neměl příčinu zakročiti,
a přece rozházel celou četnickou stanici
v Humenném, ovšem ne za tím účelem,
aby byl potrestán p. kapitán Jirásek, nýbrž
aby byli potrestáni všichni četničtí
gážisté, přidělení tomuto
oddělení.
Strážmistr Wolf - legionář - se r. 1924
zastřelil na stanici Slovenská Volová v přítomnosti
podplukovníka Müllera při nahodilé přehlídce.
Případ se vyšetřoval, ale poněvadž
byly úřední doklady na rozkaz velitele okresu
spáleny, nic se nevyšetřilo. Wolfovi dal prý
dokonce velitel stanice facku, a poněvadž si to Wolf
nedal líbiti, byl obžalován pro zločin
porušení subordinace, oznámení však,
když došlo k vyšetřování,
bylo zničeno.
Není divu, že parlament za těchto poměrů
projevil již několikráte vůli, aby bylo
kázeňské a kárné právo
četnictva zákonem upraveno. Projevil tuto vůli
resolucemi, přijatými celou sněmovnou k zákonům
č. 232 z r. 1922, č. 153 z r. 1923, č. 394
z r. 1923 a č. 28 z r. 1928. V těchto resolucích
vyzývá se ministerstvo vnitra, resp. vláda,
aby předložila v době nejkratší
osnovu, kterou se upravují kvalifikační a
disciplinární předpisy podle zákona
z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z., služební
pragmatiky pro státní zaměstnance. Vedle
toho také náš klub r. 1926 podal iniciativní
návrh tisk č. 89, který vyšel z řad
odborníků, ale vůle parlamentu, tímto
způsobem projevená, byla velmi málo respektována,
ba můžeme říci, že nebyla respektována
vůbec, poněvadž osnova, kterou projednáváme,
je v celku přece jenom zhoršeným vydáním
vojenského kárného a kázeňského
práva. (Slyšte! Slyšte!)
Četnická správa stále a stále
chce udělati z četnického sboru sbor vojenský,
ale naproti tomu jsou zde momenty, které mluví pro
to, že četnictvo je sborem civilním a nikoliv
vojenským. Dokazuje to již ta okolnost, že četnictvo
je členem léčebného fondu pro civilní
státní zaměstnance, že četničtí
gážisté nemají práva léčiti
se ve vojenských nemocnicích a ve vojenských
léčebných ústavech, že ministerstvo
vnitra výnosy z 11. května 1926, čís.
42.339, a z 2. března 1928, č. 46.652, rozhodlo,
že nabývají domovského práva
desetiletým pobytem, a odůvodnilo toto své
rozhodnutí, že podle zákona č. 218/20
a č. 299/20 jsou sice vojensky organisovaným sborem
strážným, který podléhá
vojenskému trestnímu zákonu a služebnímu
řádu, ale tvoří skupinu civilního
zaměstnanectva.
Výslovně se uvádí: "Sbor četnictva
jakožto orgán politických správních
úřadů má povahu státního
zřízení civilního, nikoliv vojenského."
A přes to osnova, jak říkám, jest
pouhým opisem vojenského kárného a
kázeňského práva.
Už ta okolnost, že osnova tato dostala se nevíme,
z jakých důvodů - také do branného
výboru a že branný výbor odmítl
jednomyslně dne 25. dubna t. r. jednati o této osnově,
ježto nikdy nejednal o osnovách četnických
a nebyl také nikdy dotazován při řešení
výzbroje, oděvu atd. a ježto uznal, že
osnova do branného výboru nepatří,
poněvadž branný výbor považuje
četníky za zaměstnance civilní, ukazuje,
že tuto partii se sněmovnou četnická
správa částečně prohrála.
Jaký ohlas má zmilitarisování čsl.
četnictva za hranicemi, dokazuje toto: Československé
četnictvo pokusilo se o vybudování Mezinárodní
kulturně-odborové jednoty. Navázalo především
jednání s četnictvem rakouským a říšsko-německým,
které již tvoří společný
svaz, a na mimořádné valné hromadě
Gendarmerieverbandu ve Vídni 18. října 1928
uvedl zástupce Reichsbundu der Gendarmeriebeamten in Deutschland,
proč nelze spolupracovati s čsl. četnictvem.
Uvedl: Zástupcové říšsko-německého
četnictva jsou toho názoru, že s kolegy z Československa
už z toho důvodu není možná spolupráce,
ježto čsl. četnictvo je úplně
zmilitarisováno a nemá žádných
politických a organisačních práv a
mohlo by říšsko-německé četnictvo
poškoditi v jeho obraně proti snaze po jeho zmilitarisování,
když by dobrovolně chtělo tvořiti jednotu
s některým četnictvem čistě
vojensky organisovaným.
Tento názor sdílí i četnictvo rakouské.
Je jistě charakteristické, jestliže my někdy
úkosem pohlížíme na demokracii v nynějším
Rakousku a v nynějším Německu, když
zde nám dávají jak rakouští,
tak říšskoněmečtí četníci
takovou hořkou pilulku, vytýkajíce československé
četnické správě, že úplně
zmilitarisovala četnictvo a že tedy nemohou s nimi
tvořiti žádné, ani kulturní jednoty.
Je zajímavo, že naše četnictvo již
delší dobu z důvodů čistě
služebních a věcných domáhá
se, aby v zájmu bezpečnostní služby
mohlo také vykonávati službu v civilním
oděvu. Tomu se však četnická správa
dosud vehementně brání. Podívejme
se však, jak věc vypadá v sousedních
státech. Na př. Maďarsko zavádí
právě nyní velmi četný četnický
oddíl, který bude konati službu v úboru
civilním. Tito maďarští četníci
budou konati službu hlavně v pásmu pohraničním,
aby mohli nenápadně navštěvovati i území
sousedních států. Tedy Maďarsko v tomto
civilním četnictvu organisuje novou špionážní
službu na našich hranicích, ale naše četnická
správa brání se tomu, aby četnictvo
naše mohlo v určitých případech
také vykonávati službu v civilním oděvu,
aby nebylo tak nápadné, jako je svou nemožnou
nynější výstrojí. My proti těmto
takřka neviditelným četníkům
maďarským stavíme četníky na
několik kilometrů znatelné nápadnou
výzbrojí, těžkou 9 kg, a k této
výstroji zamýšlí nyní četnická
správa přidati ještě četnické
torny.
Z toho je viděti, že nejpomaleji se odrakoušťuje
československá četnická správa.
Nebude na škodu, jestliže k výstižné
charakteristice zmíním se zde ještě
o episodě, která se udála ve Vídni.
Jistý Čech, který navštívil Vídeň
po prvé od převratu, vypravoval si se svým
kamarádem Němcem o poměrech v Československu
a v Rakousku. A tu Čech řekl Vídeňákovi:
Líbilo by se mi u vás, kdyby u vás nebylo
tolik šlechticů. A Vídeňák mu
na to klidně odpověděl: Mně by se
zase líbilo u vás, kdyby tam nebylo tolik Rakušáků.
(To je správně!) Je to sice vtip, vystihuje
však velmi dobře snahu určitých odvětví
státní správy, abychom se co nejblíže
přizpůsobili a přiblížili aspoň
tomu zevnímu, co jsme po převratě tak rádi
odstranili. A to je konečně i snaha celého
nynějšího vládního systému,
který nám chce nyní ještě také
zavésti řády a tituly, abychom se tomu bývalému
Rakousku už co nejvíc přiblížili.
A když při té episodě, kterou jsem vypravoval,
řekl na to Čech: "To je velmi špatný
vtip", odpověděl mu Vídeňan:
"Není, neboť všichni Rakušáci
přestěhovali se k vám."
Z vylíčeného je viděti, že parlament
považuje četnické gážisty za zaměstnance
civilní, ale četnická správa stále
za zaměstnance vojenské a proto také osnova
je úplně vybudována na vojenském kázeňském
a kárném právu.
Je přece veliký rozdíl mezi úkolem,
posláním a službou četnického
gažisty a úkolem, posláním a službou
vojáka. Četník slouží dobrovolně,
hledá v četnické službě existenci,
služba je mu povoláním, naproti tomu vojín
slouží z povinnosti, vojenská služba mu
není existencí ani povoláním. Četník
má za úkol chrániti bezpečnost proti
nepříteli vnitřního pořádku,
vojín proti nepříteli vnějšímu.
Četník je stále v boji proti rušitelům
pořádku, vojín jenom když vypukne válka.
Četník je orgánem politických a soudních
úřadů, tedy orgánem právním
a správním, jim podřízeným,
tedy podřízeným civilním úřadům,
tudíž také civilním orgánem.
Četník přísahá, že bude
poslušen jen zákonů a nařízení
- těch je hezká snůška a musí
je míti v hlavě - a je osobně odpověden
za své samostatné jednání, naproti
tomu voják přísahá, že bude poslušen
rozkazů svých nadřízených,
tedy osobně neodpovídá za své činy
a skutky, nýbrž jeho velitel. Nelze proto podřizovati
četníka jen vojenské kázni velitelů,
kteří z vlastní prakse službu neznají.
Proto měla býti osnova úplně přepracována,
aby odpovídala názoru parlamentu, projevenému
nejednou branným výborem a resolucemi, o nichž
jsem mluvil, a nebylo by jistě také žádných
překážek, aby konečně byla také
četnictvu povolena stavovská organisace. (Souhlas
poslanců čsl. nár. socialistické strany.)
Nutno zde podotknouti, že podle připravených
osnov chystaného čsl. trestního zákona
mají platiti zásadně obecné trestní
zákony i pro osoby vojenské. Tímto ustanovením
má tedy býti odklizeno kastovnické soudnictví
vojenské. Bude-li toto moderní a pokrokové
ustanovení připravených osnov nového
čsl. trestního zákona uzákoněno,
jak potom bude moci četnická správa odůvodniti
podrobení četnictva vojenským disciplinárním
předpisům, nevím.
Změny, které byly na osnově provedeny ve
výborech soc.-politickém a ústavně-právním,
neodpovídají názoru parlamentu a také
mu plně nevyhovují. Zákon zůstává
přesto kopií vojenského kárného
a kázeňského řádu. O tom zejména
svědčí § 4 o druzích kázeňských
trestů. Ukládá se trest pořádkový,
záležející v omezení vycházky
z kasáren, dovolené přes večerku,
dovolené na zotavenou nebo v uložení služeb
mimo pořad. Trest v omezení vycházek z kasáren
je skutečně pro dospělé muže,
otce rodin, titěrný a nedůstojný.
Trest odepření dovolené na zotavenou je trestem
přímo brutálním. Trest uložení
služeb mimo pořad je trestem nemorálním,
nevýchovným, poněvadž služba nemůže
býti přece trestem, ta je povinností. (Souhlas.)
A jestliže se zde zavádějí také
tresty na svobodě a říká se, že
trest na svobodě nesmí se odpykávat v soudní
věznici nebo trestnici a že nesmí trvati déle
než 30 dnů a v samovazbě déle než
21 dnů, myslím, že jsou to příliš
kruté tresty, nikoliv tresty pouze kárné.
Navrhujeme ve svých pozměňovacích
návrzích, aby na místo trestů pořádkových,
jak jsem je zde citoval, byly zavedeny tresty peněžité,
a tresty na svobodě jen při soustředění
a to nejvýše ve výměře 8 dnů.
Touto osnovou podrobují se dokonce také pensisté
kázeňské pravomoci a kárnému
právu, dopustí-li se "jednání
a opominutí, která se příčí
četnickým služebním předpisům
nebo jiným všeobecným či zvláštním
nařízením, pokud jich stíhání
nenáleží podle zákonných předpisů
soudům". A teď nastanou v praxi velmi zajímavé
případy. Četnický pensista pojede
na motorce protipředpisovou rychlostí nebo pes mu
uteče při krmení v době kontumace.
On nebude trestán politickým úřadem,
nýbrž bude ho trestati za tento přečin
četnický velitel jeho bydliště. Nebo
pensista dopustí se přestupku proti lichvě,
přestupku živnostenského nebo lesního
pychu atd. Ve všech těchto případech
bude četnického pensistu trestati četnický
velitel jeho bydliště, nikoli politický úřad.
Je to přímo paradoxní, jakým způsobem
se zde vykonstruuje nemožný právní stav.
Dále podléhá četnický pensista
kázeňské pravomoci "pro nešetření
předpisů o úschově, odevzdání
a utajení četnických, vojenských nebo
jiných úředních důvěrných
pomůcek, které služebně převzal
jako četnická osoba nebo kterých i jinak
nabyl". Myslím, že toto ustanovení je
v praxi téměř zbytečné, poněvadž
o důvěrných věcech se doví
každý od okresního úřadu více,
než by se dověděl od četnického
gážisty. U okresního úřadu stačí,
aby byl zaměstnanec tamní jen služební
pragmatikou zavázán k zajištění
úředního tajemství, ale zde musí
býti toto tajemství příslušného
gážisty zabezpečeno zvláštním
kárným trestem. Každý oficiant okresního
úřadu doví se více a přece
nepodléhá vojenským trestním zákonům,
ale naproti tomu četnický pensista jim v těchto
případech podléhá. A kdyby se dověděl
na př. některé takové důvěrnosti
z novin a rozšiřoval je, bude četnický
pensista trestán, ale nebude pro to trestána žádná
jiná civilní osoba.
Také kárnému právu podřizují
se četničtí pensisté a to pro porušení
úředních a služebních povinností,
pokud se tento poklesek netrestá kázeňsky,
a dále pro porušení povinností stavovských,
pokud jím bylo poškozeno nebo ohroženo dobré
jméno četnictva, čítajíc v
to i jednání a opominutí podrobená
kázeňské pravomoci, i jednání
a opominutí, jichž stíhání podle
zákonných předpisů přísluší
soudu.
Pojem povinností stavovských v této zákonné
osnově nebyl nijak formulován. Rovněž
nebyl formulován pojem dobrého jména, pouze
recipuje se ustanovení zákona vojenského,
č. 154 z r. 1923, ačkoli jsou u vojska docela jiné
poměry stavovské. Snad by byla stačila formule
pro pojem povinností stavovských a dobrého
jména, že četnický gážista
má poctivostí a čestností, veškerým
svým chováním dbáti cti a důstojnosti
svého stavu a podle své přísahy vykonávati
vše podle zákonů a nařízení.
Jestliže však byl zde recipován vojenský
zákon, tedy u vojenských gážistů
je pojem povinnosti stavovské a pojem dobrého jména
vyjasněn usnesením svazu čsl. důstojnictva
a čsl. rotmistrů, kteří tyto pojmy
vyhranili. Vyhranili pojem stavovské cti a také
stavovských povinností. Četnictvo však
nemá žádné takové instituce,
poněvadž marně už od převratu volá
o povolení své odborové stavovské
organisace. Tyto pojmy povinností stavovských a
dobrého jména bude precisovati 147 četnických
správních důstojníků, kteří
však nemají právnického vzdělání.
Jsou zde zahrnuty i delikty, jež stíhají politické,
policejní nebo obecní úřady. Jde se
konečně dále než služební
pragmatika z r. 1914 v §u 153 ustanovuje. Tento paragraf
153 zná jednak specificky disciplinární delikty
výslužníků, jednak připouští
disciplinární delikty v činné službě
spáchané. K specifickým deliktům náleží
hrubé porušení některých speciálních
povinností uložených služební pragmatikou.
Stejně takovým specifickým deliktem je, jestliže
výslužník dosáhl lstí přeložení
na odpočinek nebo přiznání vyšších
než normálních odpočivných požitků.
Co praví konečně o odnětí pense
nejen vysloužilci, nýbrž eventuelně i
jeho rodině president nejvyššího správního
soudu Hácha v 7. sešitu Slovníku veřejného
práva na str. 403, mělo býti přečteno
také četnickou správou, aby nenavrhovala
pro četnické pensisty takováto drakonická
ustanovení disciplinární, kárná
a kázeňská. President Hácha říká,
že po rozvázání poměru, který
je základem moci disciplinární, ztrácí
disciplinární moc půdu, a jen výslovný
předpis positivní může disciplinární
moc prodloužiti přes časové hranice
základního poměru, a to jen na disciplinární
delikty spáchané za trvání tohoto
poměru. Nejcitelnější pak tresty, jako
na př. propuštění ze služby, ztráta
pense, odnětí autorisace k výkonu povolání
a pod. nemohou býti vůbec ukládány.
I kdyby však pensionování, nejenom dočasné,
nýbrž i trvalé, nerovnalo se sice úplnému
rozvázání poměru, na němž
moc disciplinární spočívá,
přece přeměňuje se tu bývalý
služební poměr v poměr zcela jiné
povahy. Tento názor presidenta nejvyššího
správního soudu měla četnická
správa respektovati, když navrhovala tuto osnovu,
když navrhovala rozšíření kárného
a kázeňského práva také na
četnické pensisty.
Omezili jsme se ve svých návrzích pro plenum
jen na nejdůležitější věci,
na ty, které jsem zde předloze vytkl, na změny
navrhované k §§ 3, 13 a 26, poněvadž
neočekáváme, že koaliční
mašina by nám vůbec i jinaké návrhy
schválila. Ku konci jsem ještě povinen, poněvadž
soc.-politický výbor přijal resoluci, aby
vláda předložila návrh zákona,
jímž by se zjednodušily poměry ve službě
bezpečnostní sloučením obou bezpečnostních
sborů v instituci, v bezpečnostním úřadě
atd., podotknouti, že nejsou ani u státní policie
lepší disciplinární předpisy,
ba možno říci, že jsou tam předpisy
ještě daleko ostřejší nežli
předpisy, které zde navrhuje pro četnictvo
naše četnická správa resp. vláda.
U policie jsou zřízeny sice disciplinární
komise 5členné ze členů jmenovaných,
z nichž jsou 2 příslušníci gážistů
a 3 příslušníci úředníků.
Tato komise nemá práva odsuzovacího, nemá
práva výroku, je-li obviněný vinen
či nevinen, nýbrž má pouze právo
navrhovací. Rozhodovací právo má policejní
ředitel a při odvolání zemský
president. To jsou přímo předpotopní,
nemožné disciplinární předpisy,
které by bylo také nutno zmodernisovati a změniti.
I když jsem se přihlásil ke slovu jako řečník
"pro", nemohu skončiti jinak, než že
předloha našim představám a názorům
o četnictvu nevyhovuje a proto také nemůžeme
pro ni hlasovati. (Výborně! - Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Brodecký. Dávám mu slovo.
Posl. Brodecký: Slavná sněmovno! Vláda
konečně předložila návrh zákona
o četnickém disciplinárním právu.
Jinak nelze to dílo nazvat přes jeho dlouhý
titul. Vláda byla k předložení takového
návrhu vyzvána sněmovnou i senátem
po třikráte, po prvé v prosinci 1922. Vláda
měla předložiti návrh četnického
disciplinárního zákona podle zásad
služební pragmatiky. Jestliže vláda tak
opožděně předložila tento návrh,
a my právem si do toho despektu můžeme stěžovati,
nelze se uzavírati tomu přesvědčení,
že ani po stránce věcné nevyhověla
návrhem, který dnes máme odhlasovati, vůli
zákonodárných sborů. Projednávaný
návrh zákona o četnickém kázeňském
a kárném právu není budován
na zásadách služební pragmatiky, nýbrž
výlučně jen na zásadách podobného
vojenského zákona č. 154 z r. 1924 a na novele
k tomuto zákonu č. 55 z r. 1927.
Ale ani tu nedržela se vláda zásad v těchto
vojenských zákonech daných. V četnickém
kárném zákoně je celkem ve 28 paragrafech
velmi podstatné zhoršení i proti platným
vojenským zákonům. Tu pak ovšem nám
schází smysl pro tak uměle vytvořený
zákon, kterým krok za krokem se zhoršuje dosavadní
zaměstnanecké právo. Zpravidla začínává
takové zhoršování u četníků,
aby později bylo zavedeno u ostatních veřejných
zaměstnanců. Tak se stalo v případě
kumulace požitků v zákoně č.
153 z r. 1923, což pak v zákoně č. 286
z r. 1924 bylo opakováno pro všechny ostatní
zaměstnance. Jsou to prostě určité
manýry naší byrokracie, v jejímž
čele jde hlavně ministerstvo vnitra, a hlavně
byrokracie četnická. Takové macešské
vyřešení věcí, jaké vidíme
u četnictva, nenalezli bychom snad nikde jinde. Všady
si četnictva váží jako orgánu
bezpečnostního a kriminalistického, budují
pro ně sic také dosti podstatná zpřísnění
v disciplinárních právech, ale nikde v západních
státech nevidíme tolik vojáčkování
a starosti o zmilitarisování četnictva jako
u nás. Je v tom podstatná chyba. Potřebujeme
četnictvo pro civilní občanstvo a ne pro
těch několik desítek vojáků.
Ostatně si vojáci dovedou své lidi hlídat
jistě také, třeba jsme to neviděli
právě nyní při aféře
špiona Falouta.
Řekl jsem už, že chybujeme, když se držíme
tak úzkoprse vojenského disciplinárního
práva nebo když pro četníky je dokonce
zhoršujeme. Četnictvo má přec docela
jiné úkoly, odlišné od úkolů
vojenských. Četnictvo je prostě obranou proti
vnitřnímu nepříteli státu a
je proto ve stálém boji s tímto nepřítelem.
Vojsko je však přípravou obrany proti vnějšímu
nepříteli, je tedy školou. Četník
však není "ve škole", ten je stále
v boji o veřejný pořádek a proto také
musí býti proň jiné základny.
Rozdíly lépe vysvitnou z podstaty přísah,
které skládá vojenský gážista
nebo voják a kterou skládá při svém
vstupu k četnictvu četník. Vojenská
přísaha je upravena zákonem č. 169
z r. 1919. Četnická přísaha je upravena
výnosem ministerstva vnitra č. 29001 z r. 1920.
Přihlédnu-li k podstatě těchto přísah,
vidím toto: Voják přísahá,
že bude poslušen presidenta republiky a všech svých
představených. Mimo to pak, že bude pěstovati
družnost a kamarádskost. V této přísaze
je dán podklad pro velitelské právo fysických
jedinců, to jest představených a vyšších
důstojníků. Četník však
přísahá, že bude republice a vládě
věren a oddán, že bude jejich zákonů
a nařízení nadřízených
úřadů a jeho představených
ochotně poslušen, že bude zachovávati
úřední tajemství a že při
všem svém konání bude míti jen
zájem služby a prospěch republiky a zřeteli.
Kde v tom je "velitelské právo" fysických
osob? Není ho skoro. Velitelským právem pro
četníka je zákon a nařízení,
tedy cos ideového a ne hrubě fysického. Četník
je ve službě samostatným, jen od zákonů
odvislým orgánem. Jemu nesmí ani jeho správní
důstojník nic pro výkon konkrétní
služby naříditi. Četník prostě
za všechno, co koná, odpovídá sám
podle přísného vojenského zákona
a je tedy dost a dost zatížen odpovědností.
Vychází-li nový zákon četnicko-kárný
z předpokladů "velitelského práva"
fysických osob, je na podstatném omylu, tvoří
cos nerozumného a přivodí chaos zase takový,
jaký jsme viděli v dobách rakouských.
Nic se nezmění!