Ďalej tiež učitelia na tomto poli stiesnenosti
snažia sa pomôcť veľkostatkárom, ktorí
veľkostatkárom školopovinné deti dávajú
k dišpozícii. Takýto prípad stal sa
v Čabaj Čapore, kde veľkostatkár Reis
požiadal učiteľa Lieskovského, aby mu
dal k dišpozícii deti, ktoré na repných
lánoch majú sbierať chrobákov a ktorým
za hodinu platí 60 hal. Učiteľ tejto žiadosti
veľkostatkára vyhovel a deti chodia na role od jedenásť
do troch hodín odpoludnia a po repných lánoch
sbierajú chrobákov. Takýchto prípadov
je celý rad, ktoré tuná dopodrobna uvádzať
nebudem. Je to zločin najvyššieho druhu, za ktorý
menovaný učiteľ mal by byť trestaný
prepustením zo zamestnania a proti ktorému, keďby
vám záležalo na týchto proletárskych
ďeťoch, museli by ste použiť najostrejších
prostriedkov. Na jednej strane takýmto spôsobom zneužívajú
sa proletárske deti, na druhej strane oslavujete, usporadujete
deň matiek a detí, kde pod národnými
fangličkami v ozdobených autách necháte
prevážať deti meštiakov. Táto paráda
zakryť má tú ohromnú biedu zemedelského
robotníctva a robotníctva vôbec ? Túto
krikľavú biedu ale nezakryje vám žiadna
národná fanglička ani paráda, bieda
zemedelského robotníctva prekričí
všetky vaše oslavy a parády. Chovanie sa vaše
jasne dokazuje, že vám na týchto ubohých
proletárskych deťoch nezáleží a
že sami pričiňujete sa k tomu, aby pomáhali
ste ničiť zemedelské proletárske deti
a aby ste im zasadili poslednú ranu v ich už tak biednom
živote.
Je charakteristické, ako zachovávajú sa meštiacke
a soc.- demokratické časopisy k zemedelskému
boju a tiež k tejto biede zemedelského proletariátu,
ktoré zemedelský boj snažia sa malicherniť
a charakterizujú to, ako by zemedelský boj na Slovensku
bol boľševickým pučom. Prím medzi
týmito meštiackymi a soc.- demokratickými časopisy
hrajú sociálni demokrati s ich plátkom "Robotnícke
Noviny", ktoré záškodným a priamo
urážlivým spôsobom snažia sa písať
o oprávnenom boji zemerobotníctva, ako by tento
boj bol snáď len bojom jednotlivcov komunistickej
strany čs. a bojom o prestiž vedenia komunistickej
strany. Sociálni demokrati samozrejme že by boli bývali
radšej, keďby tento boj zemerobotníctva bola
viedla Haisova klika, poneváč v tej videli záruku,
že by im v tomto boji nebola u škodila. To, čo
spravili sociálni demokrati, je zločin najvyššieho
druhu, poneváč podľa ujednanej kolektívnej
smluvy, ktorú podpísali, dali zamestnávateľom
možnosť, aby zemedelské robotníctvo vykorisťovali
do najvyššej miery. Aby veľkostatkárom umožnili
zlomiť boj zemerobotníctva, do stávkových
oblastí nakomandovali si celý rad tajomníkov,
ktorí denne chodia po dedinách, aby zemerobotníkov
od boja zastrašovali. Ako súdení sú
títo zradcovia zemerobotníctva, dokazuje to, že
staly sa prípady, že na verejnej schôdzi nedostavil
sa im ani jeden robotník a páni tajomníci
s veľkým nosom z týchto dedín museli
odtiahnuť. S týmto fiaskom neuspokojili sa a schôdzu
svolali znova, na ktorú dostavilo sa im asi 20 ľudí,
ktorí po prvom vyslovení slova "komunistov",
korporatívne opustili miestnosť s poznámkou,
že takých rečníkov, ktorí opovážia
sa i len zmieniť sa o komunistoch, počúvať
nebudú, a pán tajomník vo svojom referáte
musel pokračovať 4 stenám. Taká bola
odpoveď na zradu, ktorú sociálni demokrati
spáchali na zemedelskom proletariáte.
Ja ale musím vyzdvihnúť tiež politickú
stránku tohoto boja, tým viac, keďže vidím,
že meštiacke časopisy snažia sa utíšiť
a zmalicherniť tento zemedelský boj, a preto sociálni
demokrati po tejto stránke majú pravdu, keď
píšu, že tento boj zemerobotníctva je
tiež i bojom politickým a prišiel včas,
aby vrazil klin do štabilizačného procesu československého
kapitalizmu, keďže vidíme, že v poslednom
čase snaží zblížiť sa český
kapitalizmus ku slovenskému kapitalizmu, aby takto československý
kapitalizmus navzájom upevnil si svoje základy pre
veľkorysé plány ako na poli štabilizačnom
v procese hospodárskom, tak na poli politickom, a je zjavné,
že pri tomto štabilizačnom procese vťahované
sú všetky meštiacko-kapitalistické strany,
nachádzajúce sa na území Slovenska.
A dnes vidíme, že v tomto štabilizačnom
procese hlavnými pomocníkmi sú Hlinka,
Hodža, Szentiványi, ktorí robia
asistentov pri upevnení štabilizačných
základov československého kapitalizmu.
Zahraničný minister B e n e š v tomto štabilizačnom
procese snaží sa tiež pomáhať, čo
prezradil vo svojom referáte pri 10. výročí
Štefánikovej smrti v Bratislave, ktorý
prezradil jeho veľkorysé plány pre budúcu
imperialistickú vojnu, vyzdvihnul strategický význam
slovenského územia v prípade útoku
na Sovietské Rusko. Reč Beneša adresovaná
bola slovenským kapitalistom a tiež politickým
stranám a mala hlboký politický význam
nielen pre čsl. kapitalizmus, ale tiež i proletariát,
o ktorého kožu v reči ministra Beneša
sa jedná. Dnes nám je už celkom jasné,
že čsl. buržoázia úplne zaraďuje
sa do imperialistickej fronty proti SSSR, že pri týchto
veľkorysých plánoch čsl. kapitalistom
prišla zemedelská stávka ako ohnivá
sprcha, na ktorú pri prevádzaní štabilizačného
procesu českos!ovenskí kapitalisti vôbec nepočítali.
A zo strachu československého kapitalizmu súčasne
dostali tiež strach i sociálni demokrati, lebo veľmi
dobre vedia, že ak proletariát účtovať
bude s kapitalistami, tak pri jednej príležitosti
vyrovná si účet tiež s reformistickými
zradcami, ktorými zapredaný bol proletariát
kapitalistom.
Práve v týchto dňoch odbavoval sa agrárny
sjazd v Prahe, na ktorom usnesené bolo, že v zemedelstve
nesmie sa stávkovať, a myslíme, že to
viedlo úrady k tomu, aby vojakov komandovaly na stávkolomecké
práce, ako stal sa prípad na Trnavsku, kde vojaci
solidarizovali a zbratrili sa so stávkujúcim zemerobotníctvom
a stávkolomeckú prácu veľkostatkárom
odopreli prevádzať. Títo vojaci, ktorí
sú synovia proletárskych rodín a ktorí
vychovaní boli v týchto tuberkulóznych hniezdach
o hlade a smäde, nebudú robiť stávkolomeckú
prácu, ale postavia sa na pomoc zemedelskému robotníctvu,
aby boj zemerobotníctva skončený bol víťazne.
Zemedelská stávka je len jedno ohnivo v reťazi
bojov, ktoré proletariát v budúcnosti na
základe ohromného útlaku proti svojím
vykorisťovateľom a proti celému kapitalistickému
poriadku československému bude musieť zahájiť.
Tento boj rozšírený musí byť v
medzinárodnom merítku proti spojenému kapitalizmu
celého sveta. Proletariát musí vystúpiť
medzinárodne, aby štabilizačný proces
kapitalizmu na úkor robotnej triedy zastavil, preto i po
tejto stránke zemerobotnícky boj má hlboký
politický význam a tak ho musí chápať
tiež proletariát. Zemedelský boj nie je len
bojom zemedelcov, je to boj celej robotníckej triedy, je
signálom priemyselného proletariátu, ktorý
trpí rovnakým spôsobom a preto zemerobotníctvo
vyzýva tiež priemyselné robotníctvo
vo všetkých odvetviach, aby v jeho ťažkom
zápase bolo mu nápomocné ako po stránke
finančnej, tak morálnej. Preto zemedelská
stávka je prvým signálom, ktorý k
boju vyburcovať má všetkých ubiedených
otrokov továrieň, na stavbe a bani, aby svojím
hromovým hlasom zavolali do celého sveta: "Do
boja vstaňte, otroci!"
Proletariát nie je oslobodený ani na poli národnostnom.
Okolnosti, v akých žije a ako sa s ním jedná,
dokazujú mu jasne, že proletár vlasti nemá,
že vlasť je len tých, ktorí okradli proletariát
o zdravie a fyzickú silu, slobodu a kultúru, a charakteristická
bola odpoveď jedného robotníka z Ďarmöt,
ktorý povedal četníkovi, keď proti robotníctvu
drze zakročoval: "Dobre, pane strážmajstre,
vy dnes hájite tých, ktorý nás vykorisťujú,
prijde čas, keď nás budete potrebovať
a volať, aby sme šli chrániť vlasť,
a my potom odkážeme vás na veľkostatkárov,
ktorým vy dnes nadržiavate, nech idú tí
chrániť vlasť, matku zem, veď tá
nám je len macochou a vy ste jej pomocníci."
Tak znela odpoveď jednoduchého robotníka, ktorý
žije v zapadlej dedine, odrezaný od sveta. Ale táto
odpoveď je jasná a charakterizuje nielen smýšľanie
tohoto robotníka, ktorý to vyslovil, ale charakterizuje
mienku celej robotníckej triedy, a preto myslím,
že most, ktorý stavá zahraničný
minister dr. B en e š proti SSSR, bude mať slabé
základy a že tento most smetú prúdiace
sa vlny nespokojnosti robotníckej triedy, aby svojím
pričinením dobyli si takú vlasť, akú
dnes majú proletári v Sov. Rusku, ktorú potom
hájili by si pred každým, kto chcel by siahnuť
alebo poškodiť túto vlasť, svojím
životom. Príde čas, že medzinárodná
buržoázia bude musieť siahnuť k týmto
prostriedkom, ak bude chcieť udržať sa pri živote
a proletariát príjme vnútenú mu zbraň,
aby touto zbraňou vydobyl si svoje skutočné
oslobodenie, a keďby československej buržoázii
zemedelský boj i podarilo sa zlomiť, proletariát
nedá sa odstrašiť od komunistickej strany ani
prehraným bojom, ale ešte lepšie a pevnejšie
zkoncentruje si svoje sily okolo komunistickej strany, aby pod
jej vedením dobyl si skutočného oslobodenia
ako na poli hospodárskom, tak na poli kultúrnom
a tiež sociálnom. Nech žije boj zemedelského
robotníctva! Nech žije zemedelský proletariát!
Nech žijú rudé odborové organizácie!
Nech žije rudá odborová Internacionála!
(Potlesk poslanců komunistické strany.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Špaček.
Posl. Špaček: Vážení pánové!
Prosím, aby mi sněmovna prominula, že podle
uložení našeho poslaneckého klubu musím
zde učiniti prohlášení, které
není v bezprostřední souvislosti s předmětem,
o němž jednáme. Zákonná osnova
o pracovních koloniích je ve zprávě
motivována také větou, že denní
zkušeností jest prokázáno, že bezpečnost
života i majetku jest v době poválečné
stále víc a více ohrožována.
Snad právě tato jediná věta může
býti úvodem ke slovům, která z uložení
klubu musím zde pronésti o jisté věci
a události, která nás a velkou část
československého národa znepokojila, to jest
o zprávě, která se před několika
dny ocitla ve vídeňském časopise "Neue
Freie Presse" a která přešla potom do
německého tisku v našich zemích, nejvíc
ovšem jsouc ventilována oním německým
tiskem, který stejně jako "Neue Freie Presse"
jmenovitě za války nemohl nikdy najíti dosti
persekučních prostředků, kterými
by byla potlačena beztak skrovná práva našeho
národa v době předválečné,
práva národa, který státní
politickou osobitost těchto zemí, které dnes
tvoří Československou republiku, založil
a který i dnes ji udržuje.
Já a náš poslanecký klub máme
na mysli zprávu o rozmluvě berlínského
profesora Wolfa s panem presidentem republiky, podle níž
vyslovil pan president republiky ochotu našeho státu
jednati eventuelně o revisi některých bodů,
některých úseků naší státní
hranice. Z uložení našeho poslaneckého
klubu prohlašuji, že jsme vítali dementi, které
podala k této zprávě naše korespondenční
tisková kancelář. Byli bychom si ovšem
přáli, aby bylo přišlo daleko dříve.
Ale i kdyby nebylo přišlo, prohlašujeme důrazně,
že nevěříme, že pan president republiky
byl by se vyjádřil tak, jak to bylo uvedeno ve zprávě
časopisu "Neue Freie Presse". Nevěříme
tomu jmenovitě my, kteří jsme si velmi dobře
vědomi, jak velikou prací a jak velkým životním
dílem přispěl president republiky, aby tento
náš samostatný stát československý
v dnešních svých hranicích skutečně
vznikl. A nevěřím tomu jmenovitě já,
který jsem byl při tom, když pan president
republiky s jinými osobnostmi našeho zahraničního
odboje o hranicích republiky uvažoval. Nevěřím
tomu já, který jsem byl při tom, když
se hranice tyto - minimální, jak je dnes máme
- formulovaly, vzbuzujíce ovšem podstatné obavy
o národohospodářské, strategické,
obranné, železniční, dopravní
atd. zájmy příští republiky,
budou-li jen takové jako jsou právě nyní.
Jsou-li však takové, jako jsou nyní, znamenají
pro nás skutečnost, která nemůže
býti nikdy měněna žádnými
snahami cizími a která nemůže býti
za žádných okolností činěna
předmětem nějakých revisních
snah anebo nějakých revisních jednání,
jmenovitě ne za účasti naší.
(Výborně!) Odmítáme na celé
čáře stálé znepokojování
nového mezinárodně-právního
a mezistátního pořádku ve střední
Evropě se strany maďarské. (Výborně!)
Pánové, kteří kopali hrob svobodě
jiným národům celé tisíciletí,
na které jsou tolik hrdi, pánové, kteří
neměli pro práva slovenského, rumunského,
německého a ruského národa v bývalém
Uhersku naprosto žádného pochopení,
kteří i dnes, volajíce po revisi ustanovení
o ochraně menšin a po revisi státních
hranic, nezřídili pro své menšiny slovenské,
rumunské, německé a ruské, pokud je
mají ve svých hranicích, ani jedinou obecnou
školu s vyučovacím jazykem rumunským,
slovenským, německým, ruským, neřku-li
nějaké gymnasium anebo nějaké vyšší
učeliště, ti pánové, kteří
svůj vlastní lid surovým způsobem
hospodářsky i kulturně utlačovali
a utlačují, nemají naprosto mravního
oprávnění k tomu, aby znepokojovali stále
svět a střední Evropu a jmenovitě
sousední státy voláním, že se
jim stala nějaká křivda a že je povinností
veškeré mravně a kulturně cítící
Evropy tuto křivdu napraviti, zvláště
tím, že by dnešnímu Maďarsku přisoudila
na nějaké nové mírové konferenci
anebo na nějaké, zvlášť k tomu
účelu svolané konferenci, jiné hranice,
než jaké dnes Maďarsko vlastní vinou,
podle vlastní zásluhy a z dobré vůle
těch činitelů, kteří na mírové
konferenci rozhodli, ještě má. (Výborně!)
Prohlašujeme, že naše státní
hranice pokládáme za hranice vyměřené
tak úzce, že nemohou býti naprosto žádným
způsobem a nikdy a za žádných okolností
za naší vůle a s naším souhlasem
změněny a naše státní území
zmenšeno. Naše státní hranice, jmenovitě
na Slovensku, ale i jinde, byla, jak jsem řekl, vyměřena
s velikými ztrátami oněch aspirací,
které jsme měli na mysli, když jsme o hranicích
našeho státu uvažovali a jednali.
Víte všichni, dámy a pánové,
že naše zájmy žádaly, aby naše
státní hranice byla posunuta daleko na jih, na příklad
na Košicku, nebo aby byla posunuta z důvodů
strategicko-obranných, které nejsou jen důvody
obrannosti naší, nýbrž které mají
také sloužiti k udržení státního
pořádku zřízeného mírovými
smlouvami v celé Evropě, na Novohradské vrchy.
Víte, že jsme upustili od přirozeného
- i národopisně, nejen komunikačně
důležitého rozšíření
našeho státního území - nebo
bývalého území českého
království - ve směru k Hejšovině,
víte, že jsme dostali naprosto nemožný
úsek, ani národopisně nevyhovující,
na Hlučínsku, že jsme dostali jen nepatrnou
část toho, co nám nezbytně mělo
býti dáno na Vitorazsku, tedy v krajích,
které historicky k našemu území a k
naší státní jednotě politické
patřily.
Jestliže jsme utrpěli tyto ztráty, nemůže
nikdo spatřovati při vymezení našich
státních hranic dnes nějaké násilí
proti sobě. A prohlašujeme, jestliže pánové
se strany maďarské razili heslo: "Nem, nem, soha
!" - že nemáme a to jiné odpovědi,
než: Ne, ne, nikdy neupustíme od našeho dosavadního
území (Výborně!) a nedovolíme,
aby jakékoliv jednání z jakékoliv
strany a jmenovitě z nějaké rothermerovské
bylo naše státní území někým
zmenšováno, aby se činily pokusy, urvati něco
z toho, co máme. (Výborně!)
Vážení pánové! Jestliže
v této věci je nutno konečně promluviti
zcela energicky hlavně s tohoto místa a jestliže
to činím jménem našeho poslaneckého
klubu, nečiním to jenom pro uklidnění
mysli všech věrných a poctivých Čechů
a Slováků a všech věrných a loyálních
menšin v tomto státě, jichž bych si přál,
aby hojně bylo, nýbrž činím to
i proto, poněvadž myslím, že jsme povinni
upozorniti naší evropskou a světovou veřejnost,
že by byl čas, aby tomuto systematickému křiku
neoprávněných diktátorů dnešního
Maďarska nevěnovala naprosto žádné
pozornosti a dala jim zjevnými skutky najevo, že jejich
křik nemůže míti žádného
positivního mezinárodního následku
a výsledku.
Jsme rádi, že zrovna v této době za
účasti a z iniciativy odpovědného
zahraničního ministra našeho státu došlo
k novému utvoření onoho mezinárodního
svazku, který má zabezpečiti nedotknutelnost
našich státních hranic a našeho státního
území naproti gentrickému Maďarsku.
Jsme rádi, že zrovna v těchto dnech došlo
k novému utvrzení našich spojeneckých
smluv s Jugoslávií a Rumunskem a jsme velmi povděčni
jak zahraničnímu ministru rumunskému, tak
zahraničnímu ministru našemu, že při
této příležitosti znovu zdůraznili,
že na nějakou změnu dnešního mezinárodního
právního stavu ve střední Evropě
nelze pomysliti a že veškeré a jakékoliv
snahy o to, aby tento stav byl změněn, musely by
naraziti na tvrdé a neústupné odhodlání
k nejzazším důsledkům všech členů
Malé Dohody (Výborně!).
Vážení pánové! Při této
příležitosti rádi vzpomínáme
krásných slov, která kdysi o otázce
našich hranic v této sněmovně při
projednávání t. zv. smlouvy o hranicích,
kterou učinila naše republika s velikými mocnostmi,
pronesl ministr zahraničí, nazvav tuto smlouvu,
kterou právě byly mezinárodně petrifikovány
a i ústavně u nás ustáleny hranice
našeho státu, naší Magnou chartou. Víme,
že takové veliké slovo zavazuje nejen samého
ministra, nejen všechny činitele ve státě,
ale že zavazuje celý národ a všechny jeho
sebevědomé a své cti dbalé občany
a všechny jeho poctivé strany politické, ať
už jsou dnes ve většině či menšině.
(Souhlas)
A jsme si dobře vědomi toho, že ministr zahraničí
háje tuto "magnam chartam" našeho ústavního
a mezinárodního zřízení a pořádku,
nalezne po svém boku všechny nás, že se
podaří jednomyslné vůli uvědomělého,
sebevědomého národa tuto "magnam chartam"
zachovati proti všem oněm pokusům, způsobem
přímým či nepřímým
náš stát zmenšiti, poškoditi a hranice
jeho učiniti méně výhodnými,
a dáti tím popud k tomu, aby při eventuelní
možné jakékoliv srážce v budoucnosti
co nejdříve zmizel.
Jsme si vědomi, kdo je v mezinárodních poměrech
dnešního světa naším přítelem
a nepřítelem. Víme, s kým máme
co činiti, pokud běží o udržení
tohoto státu také ve vnitřních našich
poměrech.
Mohl bych o tom promluviti také z posledních událostí,
ponechávám však jiným politickým
representantům naší strany, aby se o těchto
věcech zmínili.
Mám jen z uložení klubu za povinnost zdůrazniti,
že jsme přesvědčeni, že naše
hranice nikdy bez nejtěžšího otřesení
mezinárodního právního řádu
v Evropě na prospěch Maďarů nebo kohokoliv
jiného měniti se nebudou a že náš
národ nasadí všechno, aby tento minimální,
malý domov, který jsme si těžkými
obětmi desítek generací našeho národa
vybudovali, zůstal celý náš v těch
rozměrech, jaký byl mezinárodními
smlouvami, doufejme, na věčné časy
zřízen. (Potlesk poslanců čsl.
strany nár. demokratické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Geyer. Uděluji mu slovo.
Posl. Geyer (německy): Slavná sněmovno!
Dnes se má sněmovna usnésti na návrhu
tisk 1700. Jeden z předcházejících
řečníků nazval tento návrh
zákona demokratickým pokrokem, jenž má
sloužiti k polepšení těch, kdož se
znovu provinili a k zamezování škod na cizím
majetku. Sama důvodová zpráva nazývá
tento návrh pokusem unifikace mezi zákonodárstvím
v historických zemích a zákonodárstvím
v bývalých zemích uherských. Sama
doznává, že se tato unifikace nepodařila
úplně a že konečná reforma má
býti vyhrazena teprve nové úpravě
veškerého trestního zákonodárství,
o které se pracuje. Celkem lze říci, že
má-li tento návrh zákona býti zlepšovacím
prostředkem, pak že se velmi špatně hodí
do období humanismu, jejž zastupuje president státu.
Ale hodí se velmi špatně i do všední
praxe. Na tisících příkladů
bylo by lze vyložiti, že především
ti, kteří podle tohoto nového návrhu
zákona jsou spolu povoláni, aby brali účast
v soudcovské moci, vměšovali se do ní,
spolu působili při tomto zmetku soudcovské
moci a administrativy, naprosto nepřispívají
k tomu, aby rozmnožili klid a bezpečnost ve státě.
Kamkoliv se podíváme, nalezneme, že orgány
státu přímo provokují většinu
tak zvaných přečinů, tresty a trestní
spory a neuplyne ani týden, ba často ani den, kdy
by nemusel tisk hlásiti zatčení z malicherných
a trýznivých důvodů nebo podobné
přehmaty, které o úřadech svědčí
co nejhůře. Měl-li by tento zákon
míti smysl, muselo by se ho především
užíti proti výkonné správě
ve státě.
Tak dostávám z Karlových Varů zprávu,
podle níž u městského policejního
komisariátu zase jednou nastaly středověké
poměry. Opakují se tam jako masopustní žerty.
Již několikráte musel místní
karlovarský tisk uváděti případy,
kdy uprostřed lázeňského života,
na začátku sezony, někteří
členové státní policie se hanebně
chovali. Tak i dne 9. května uveřejnil karlovarský
místní tisk zprávu, v níž se
praví: "Uvedli jsme již před několika
lety případy, že vězňové
byli v karlovarském policejním vězení
ztýráni gumovými obušky. Takový
surový čin byl znovu spáchán dne 22.
dubna t. r. kolem jedné hodiny odpoledne v policejním
vězení druhé úřední
budovy. Byl totiž zatčen muž, jenž se u
kavárny "Passage" vzdorně choval ke strážníkovi.
Již když byl veden na policejní strážnici,
byl vězeň týrán. Jsme daleci toho,
abychom hájili zatčeného. Ale jedno musíme
co nejostřeji odsouditi, to tiž že zatčeného
za půl hodiny, když již byl v policejním
vězení, dva strážníci, kteří
schválně pro to přišli do vězení,
tak zbili, že toto týrání způsobilo
shluknutí lidu. Podle všeho byl tomuto vězni
vražen do úst roubík, aby nemohl křičeti.
Svědky tohoto případu bylo asi 20 montérů
a pomocných dělníků městské
elektrárny. Domníváme se, že v demokratické
republice nesmějí nastati podobné středověké
poměry a že proti vzpurným vězňům
lze užíti jiných prostředků,
na př. pout. Rozhodně se však ve 20. století
nesmí zaváděti trest bití. V této
věci bude ještě podána interpelace ministrovi
vnitra. Již v r. 1924 státní policisté
ve vězení skoro k smrti utloukli kamnáře
Josefa Alberta z Karlových Varů a zámečnického
pomocníka Romana Weisse z Drahovic, takže jsouce takto
ztýráni leželi celé týdny v nemocnici
a museli býti lékařsky ošetřeni.
Tenkráte zakročil zemřelý posl. Patzel,
ale jak vidíme, nezlepšilo se to."
Bylo by tedy povinností zákonodárce míti
před očima smysl těchto návrhů
a především mělo by se přihlížeti
k tomu, aby správa nebyla ještě více
zatěžována než dosud. Lze totiž říci:
Mezi soudcovskou a správní mocí bylo vytvořeno
junktim: "tomu kouká z očí šibalství".
Ale co to má býti za zákon ? Bohužel
není to nic jiného než nový náhubek.
K dosavadním trestnicím mají býti
nyní připojeny i nucené pracovní kolonie,
aby osoby, které nespáchaly tak typických
zločinů, které se podle nově stylisovaného
znění příslušného paragrafu
provinily maličkostí, dostaly se do pasti, aby za
lehké přečiny mohly býti vyměřeny
tresty na svobodě, které podle nynějšího
trestního zákona byly nemožné; místo
na 14 nebo 8 dní nebo na několik hodin vězení
lze je nyní poslati do pracovní kolonie na 2 až
5 let. Na koho jest při tom spadeno, není sice v
zákoně vysloveno, ale brzy se pozná, že
takto každý státní zástupce,
každý četník, každý politický
úřad I. a II. stolice mají moc ukládati
takové tresty a tím se dokořán otvírají
dveře libovůli a právní bezpečnost
ve státě se velice hrubě porušuje. Máme
opravdu již dosti těchto přehmatů a
přebujení a domýšlivosti naší
byrokracie. Tvrdí se, že republika jest ve znamení
konsolidace. V tomto oboru jistě tomu tak není.
Neboť v konsolidovaném státě se nesahá
ke svěrací kazajce nebo k nuceným opatřením;
v takovém státě jest spokojenost občanů
nejjistější půdou úspěšného
rozvoje. Že takové týrání velmi
snadno může býti zařazeno pod jednotlivé
paragrafy, jest zřejmé. V čl. II, písm.
b) mluví se o ničemnosti nebo ničemné
lehkomyslnosti a to jest pojem, z něhož lze sestaviti
všechny možné přečiny a při
němž s pomocí státního zástupce
nebo politických úřadů lze trest proměniti
v doživotní vězení. To se vám
snad bude zdáti šílenstvím, ale poněvadž
lze ukládati policejní tresty, které byly
převzaty ze starého návrhu zákona,
jest pravděpodobné, že mladík, který
při nějaké výtržnosti byl příliš
hlučný, jenž nosil nějaký zakázaný
spolkový odznak, dostane výstrahu, dostane druhou
výstrahu a nyní po třetí ho příslušný
dozorčí úředník, četník
atd. udá jako ničemného a aby se polepšil,
poněvadž nespáchal žádného
smrtelného nebo jiného zločinu proti bezpečnosti
majetku atd., může býti velmi snadno poslán
do pracovní kolonie. Řeknete: To nemá smyslu;
ale při výkladu správní reformy a
daňového zákonodárství dožili
jsme se takových rozporů, že i to patří
v obor možností. Rozhodně jest úplně
ponecháno úřadu, aby si tyto paragrafy vykládal
jak chce. Při tom musím, uváděje svou
předcházející větu, že
vláda jest především k tomu, aby dodržováním
zákonů vytvořila jisté poměry,
promluviti o ohromné ostudě, která vyrůstá
již na evropskou, že se totiž zde nic neděje,
aby se učinila přítrž nesnázím
týkajícím se státního občanství.
V této věci již velmi mnoho poslanců
rozličných politických stran podalo interpelace
a návrhy, ale dosud se nic nestalo. Poslední dobou
otázka státní příslušnosti
budí přímo rozruch. V posledních měsících
byly k politickým úřadům obeslány
osoby, vím to z vlastní zkušenosti, které
nejen že se narodily v Československu a sloužily
dříve u zemských úřadů
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které
byly definitivními úředníky, a nyní
po 25 letech, chtějí jim státní občanství
odepříti, poněvadž mezitím byly
dány do výslužby. Také interpelace posl.
inž. Junga, dnes podaná, zabývá
se těmi nehoráznými poměry, v jejichž
důsledku tisíce, ba dokonce mluví se již
o desítkách tisíců, občanů
tohoto státu, stává se prostě bezprávnými
a jest vydáno všanc všem nebezpečím
tohoto stavu. Podepsaný, praví se v této
interpelaci, již dříve v jedné interpelaci
poukázal na neuvěřitelnou lehkomyslnost a
nedostatek odpovědnosti, se kterou se zamítají
žádosti o přiznání státního
občanství bez zřetele na to, jaké
následky to má pro postiženého. V této
interpelaci ukázal i na článek uveřejněný
ve známém, Francouzům přátelském
a tedy sotva Čechům nepřátelském
časopise "Vossische Zeitung", v kterémžto
článku ostře se líčí
způsob, jak se postupuje při šetření.
V této souvislosti ukázal i na jeden opavský
příklad. "Jak se zdá, nejsou si úřady
vůbec vědomy, že jejich nejvyšší
zásadou má býti nestrannost. Opírají
se často o údaje velice záhadných
živlů, jejichž příznačnou
vlastností jest slepá nenávist proti všemu
německému. Pan ministr vnitra jest zároveň
zemským presidentem Moravy a Slezska. Správa dvou
tak důležitých úřadů neponechává
mu podle všeho dosti času, aby v obou úřadech
jednal spravedlivě. Rozhodně jest faktem, že
jak zemský úřad, tak i ministerstvo vnitra
velice pomalu vyřizují žádosti o státní
občanství. Tak není stále ještě
vyřízena žádost poštovního
asistenta v. v. Oty Mašky, příslušného
do dnešní polské části Těšínska
a bydlícího v Moravské Ostravě, ač
byla podána již v říjnu 1927 a posl.
inž. Jung několikráte v ministerstvu
vnitra zakročil a zakročiti dal. Min. rada Karel
Rotter, přidělený dříve zemské
politické správě pro Slezsko a nyní
u zemského úřadu v Brně protahuje
všechny žádosti o přiznání
státního občanství. Příznačné
jsou i případy obou železničářů
Richarda Kaindla a Viléma Czervenky. Žádost
prvního táhne se již od r. 1926. Byla několikráte
zamítnuta, nyní podal odvolání k ministerstvu
vnitra. Při intervenci u zemského úřadu
v Brně se řeklo intervenujícímu, že
spis jest již v Praze. Konečně se však
vysvětlilo, že tato zpráva není správná
a že spis leží ještě v Brně.
Ještě křiklavější jest případ
Viléma Czervenky: Předchozí spisy zmizely;
když byly konečně nalezeny, zjistilo se zase,
že scházejí připojené listiny.
I zde byly žádosti zamítnuty. A nyní
přichází klasický výklad: V
důvodech se praví: Státní občanství
není právo, nýbrž akt milosti, a proto
se nesmí v žádosti psáti: Žádám
o přiznání, nýbrž musí
tam státi: "Žádám o propůjčení
státního občanství." Že
státní občanství jest milostí,
to je pravděpodobně nejnovější
byrokratická moudrost. Na otázku, byl-li žadatel
na tuto závažnou chybu upozorněn, se odpovědělo,
že úřad k tomu není povinen a kromě
toho se ho nikdo netázal."